Malíř a restaurátorka pozvali zájemce do svého království

Kyjov - Společné prostory ateliéru sdílí malíř David Minařík a restaurátorka Monika Wolfová. O víkendu na přelomu září a října v rámci Dnů otevřených ateliérů do „svého království“ nechali nahlédnout zájemce a milovníky umění.

Dvaatřicetiletý David Minařík je původem Brňan, který po studiích na Dánské královské akademii výtvarných umění v Kodani zakotvil se svou partnerkou v Kyjově, jejíž rodina odsud pochází. Žije a pracuje tady teprve půldruhého roku.

 David Minařík u svých obrazů z posledního období. Ten vpravo  najde své místo v dětském pokoji syna.

  Nejraději maluje své velkoformátové obrazy na přírodní režnou bavlnu. Ve svých abstraktních dílech se snaží zachytit detaily života, které nám unikají s proudem času a nejsme schopni se k nim vracet. K práci přistupuje s určitým záměrem, v tvůrčím procesu ale dochází ke komunikaci mezi ním a vznikajícím dílem. „Obraz na mě křičí a já se ho snažím dohnat, často si řekne sám, co po mně chce,“ přibližuje malíř. Dříve než odjel do Kodaně, studoval v Ostravě na Fakultě výtvarných umění, kde si osvojil všechny principy kresby. Důležité podle něj je ale umět se osvobodit od naučeného, které se tréninkem fixuje a automatizuje. „Díky tomu, že zvládám figuru je moje linka tak silná, jak je...“ vysvětluje malíř. „Musí být vidět, že je to moje rozhodnutí, a potom s ní můžu nějak pracovat. Většinou obraz dokončím a začnu další. Občas se ale objeví vlaštovka, která se vrací a já čekám na ty správné tahy několik týdnů…. i déle,“ dodává umělec.
 David má pětiměsíčního syna, který se narodil ve stejný den, jako se konala vernisáž jeho diplomové práce v Kodani. Uživit se malováním sice není snadné, ale díky galerii v hlavním městě Dánska, kde vystavuje a prodává, se to daří. „V Dánsku je kultura nakupování obrazů dál, i když je originál o polovinu dražší než fotka z Ikei, lidé mu často dají přednost,“ vysvětluje malíř. S Monikou Wolfowou se jim prý v jednom ateliéru o několika místnostech spolupracuje velmi dobře.

Restaurátorská práce vyžaduje mnoho trpělivosti, přiznává Monika Wolfová.

 Pětačtyřicetiletá Kyjovačka Monika Wolfová se věnuje restaurátorství, oboru, který vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Restauruje polychromované dřevěné plastiky, provádí restaurování obrazů na plátně i nástěnných maleb. Momentálně pracuje na soškách z oltáře kostela ze severní Moravy. „Probíhá typický proces. Plastiky jsou prolezlé červotoči, dřevo je změklé místy až tak, že se sype, takže je nutná velká opatrnost při manipulaci,“ přibližuje restaurátorka. „Plastiky se ošetřují proti červotoči ve Veverské Bítýšce ve speciálním zařízení ve velkých boxech ionizačním zářením. Aby se dřevo zpevnilo, sošky se na dobu nejméně dvaceti čtyř hodin ponoří do lázně s ošetřujícím roztokem. Pak se materiál musí nechat vyschnout. Až potom se dále pracuje – očistí se zlatý nátěr, mohou se provést dořezby, vyplní se defekty, provede se retušování a nakonec konečná úprava zlacením na lesk nebo na mat,“ popisuje zdlouhavý proces Wolfová. „Jsou to hodiny a hodiny činnosti, je to skutečně časově náročné,“ potvrzuje restaurátorka.
Monika Wolfová má tři děti, takže po desetileté přestávce, kdy nebrala velké zakázky, se před dvěma lety vrátila k restaurátorské práci na plný úvazek. Kvalitu její práce a postupy, pokud jsou díla evidována jako kulturní památky, kontrolují pracovníci památkářského ústavu

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)