Reportáž: Taková normální keramika…

Kyjov - Tři hodiny je poměrně dlouhá doba. V keramickém kroužku pro dospělé ale čas příjemně plyne. Nezáleží na tom, jestli už máte s keramikou zkušenosti, nebo teprve začínáte. Důležitá je chuť jít do nových věcí – a brát to s nadhledem...

Je kolem osmé hodiny večer, ale v přízemí Domu dětí a mládeže se ještě svítí. Jsou zde prostory keramické dílny. Zatímco přes den se tu střídají děti, v tento pozdní čas zde „kralují“ ženy zralého věku. Přijala jsem pozvání a přišla se podívat. Překonáváme vzájemné počáteční rozpaky - a pryč s falešnou skromností! Jedna z účastnic kurzu mi bez zábran a s pýchou předvádí svoji keramickou kočku s barevnými glazovanými puntíky a ochotně pózuje před objektivem fotoaparátu i se svými dalšími výrobky. „Neměla jsem žádné zkušenosti. Když jsem byla na podzim oslovena lektorkou, bránila jsem se, že je to zbytečné, neb jsem naprosto manuálně nezručná. Ona pravila, že není nezručných studentů, pouze neschopných lektorů. Tak si to navzájem dokazujeme...“ směje se kurzistka, která mluví jako kniha, lékařka v penzi Alena Černeková.

Alena Černeková s potěšením předvádí svůj výrobek.

Samozřejmě jsem předpokládala, že ženy budou hovořit o tom, jaký je to "úžasný relax“, „výborná terapie“ a jak si zde „psychicky odpočinou“. A nespletla jsem se. „Soustředíte se na práci s hlínou, a na starosti a problémy tím pádem nezbývá žádné místo,“ potvrzuje zdravotní sestra Lýdie Šalšová. Přibližuje tak svými slovy proces, který psychologové nazývají stav flow… plynutí, kdy vás nějaká činnost pohltí natolik, že nevnímáte čas ani svět kolem. Známkou flow prý bývá pocit spontánní radosti. 

Originální pítko pro ptáčky na zahradu.

Ale výtvarnice jsou naladěny i na sebe navzájem. S pochopením a účastí si prohlížejí na mobilu snímky vytopeného domova jedné z žen nebo fotky svých domácích mazlíčků. Pochválí ušitý pelíšek. „Chce někdo čaj?“ ozývá se místností. Chvíle soustředěného ticha střídají vtipné poznámky a uvolněný smích. Lektorka je v plném nasazení, přechází od jedné kurzistky ke druhé, předvádí, pomáhá a radí. Přihlížím tomu, jak z rozválené placky keramické hlíny postupně vzniká ozdobné pítko pro ptáčky na zahradě. Z malé hrudky hlíny vyklouzne po chvíli z rukou zkušené keramičky ptáček jako živý. A posadí ho na misku. I když většinou ráda funguji jako pozorovatel a spokojím se s tím, že o tématu napíšu, tentokrát mne málem svrbí ruce, jak ráda bych se do tvůrčího procesu zapojila…

Ženy se scházejí v keramické dílně Domečku jednou za měsíc. „Kroužek má deset členek, kvůli nemoci jich několik zůstalo doma, tak tu dnes není takový cvrkot… jako při plném počtu, “ říká lektorka Mirka Řehánková. Ženy vymodelovaly již kočky, postavičky panenek, misky, vánoční motivy a teď se pomalu chystají na Velikonoce. Začínají se slepičkami, později na řadu přijdou zajíčci. „Můj kohoutek bude mít zelený ocas, červený hřebínek a každé křidélko jiné barvy,“ popisuje s gustem a dětskou radostí v hlase Alena Černeková a namáčí štětec do barevné glazury. 

Keramický kocour jako živý…

Je to „alchymie“, lektorka mne upozorňuje, že většina glazur má po vypálení jinou barvu než za studena. Vystavený je keramický vzorník glazur, „tahák“. Na Domečku fungují dvě skupiny večerní keramiky, druhou vede Pavla Šimečková. „U Pavly jsem tu sama před jedenácti lety v kroužku pro dospělé začínala,“ doplňuje Mirka Řehánková. Práce s hlínou ji nadchla, zvládla různé modelářské techniky, technologii nanášení glazury a vypalování keramiky a po několika letech začala svoje zkušenosti předávat dál. Děti v keramice vede už osmým rokem. „V tomto oblíbeném kroužku se děti naučí pracovat s hlínou, tvořit pěkné a originální výrobky. Práce s keramicku hlínou nejenže zlepšuje jemnou motoriku a manuální zručnost, ale důležitá je souhra rukou a myšlení. Díky ní dochází ke zlepšení mozkových funkcí a zapojení obou hemisfér,“ vysvětluje lektorka, proč je dobré se keramice věnovat v každém věku. „Propojování levé a pravé hemisféry“ je v poslední době „trendy“ – tak, kdoví, možná si to někdy přece jen vyzkouším… a něco pěkného z hlíny „uplácám“.

Tradiční čínská medicína se vyučuje v knihovně

Kyjov - Pokud se chcete dozvědět něco nového, strávit čas v příjemném prostředí a zároveň udělat něco pro své zdraví, pak je nový výukový program Virtuální univerzity třetího věku, který právě začíná v Městské knihovně Kyjov, možná právě pro vás. Jeho tématem je Čínská medicína v naší zahrádce.

Přednáška Virtuální univerzity třetího věku.

Ve středečním dopoledni se zájemci sešli na první lekci. Přednášky probíhají formou video projekce. Prostřednictvím ní lékařka Ludmila Bendová, zakladatelka Československé sinobiologické společnosti, srozumitelně vyložila filozofii tradiční čínské medicíny, jejíž podstatou je hledání a obnovování rovnováhy a harmonie organismu. Zatímco léky západní medicíny působí razantně, prostředky čínské medicíny jsou spíše jemné a léčí pozvolna. Důraz se klade na prevenci. Lektorka vidí velké možnosti ve vzájemném doplňování se obou přístupů, které léčbu učiní efektivnější i levnější. Součástí tohoto medicínského systému jsou například masáže a cvičení Tai-či, které mají napomoci správnému proudění energie v těle. „Se cvičením je vhodné začít v každém věku. Dokonce se spekuluje, že bylo vyvinuto pro starší úředníky u císařského dvora, aby mohli své funkce zastávat co nejdéle,“ zaznělo na přednášce. Výukový program obsahuje šest lekcí, každá lekce bude zakončena jednoduchým vědomostním testem

.

Ředitelka knihovny Michaela Moudrá.

„Program je sice primárně určen pro seniory, kteří mají dopoledne čas, ale je otevřen i široké veřejnosti,“ poznamenává ředitelka knihovny Michaela Moudrá. Této možnosti využila například zdravotnice Romana Škarecká, která pracuje jako vrchní sestra operačního sálu v nemocnici v Kyjově. „Už před lety mne zaujala knížka Josefa Jonáše Křížovka života, ale od té doby jsem neměla příležitost se v tomto směru dále vzdělávat, přestože paralelní přístup k současné medicíně mne hodně zajímá. Dnešní úvodní lekce byla zaměřena spíše obecně, ale zároveň si odnášíme už první konkrétní poznatky, například o tom, jak užívat čaje nebo některé potraviny,“ říká Škarecká s tím, že bude ve výuce pokračovat. Stejně jako devětasedmdesátiletá Marie Šťastná z Kyjova, která absolvovala program Univerzity třetího věku už v loňském roce. Podmínkou účasti je základní znalost práce na počítači, kurzista získává přístupové heslo k výukovým materiálům. 

„I v letošním roce otevíráme pro seniory kurzy práce na počítači, a to jednak pro úplné začátečníky, ale máme tu i skupinku pokročilejších uživatelů,“ informuje ředitelka knihovny Michaela Moudrá. Oblíbený je i trénink paměti. Novinkou je kurz kreslení. „Není člověka, který by se nenaučil kreslit, je to řemeslná dovednost, daná do vínku nám všem. Tréninkem se posiluje zapojování pravé hemisféry a pokroky se dostaví,“ ujišťuje Moudrá, která lekce vede. 

Kyjovská knihovna získala v loňském roce 1. místo v soutěži Komunitní knihovna Jihomoravského kraje v kategorii měst nad 10 000 obyvatel. „Množství výpůjček na jednotlivce obecně spíše klesá, pryč jsou doby, kdy si lidé každý týden či čtrnáct dnů odnášeli od nás sedm osm knih. Za každého čtenáře jsme samozřejmě rádi, ale na knihovny se dnes spíše pohlíží jako na komunitní centra, která by měla nabízet přednášky, besedy, výstavy, zkrátka zajímavý pestrý program. V Kyjově je ale kulturní nabídka bohatá, tak není vždycky snadné získat posluchače,“ dodává ředitelka knihovny. 

Knihovnička na kyjovském nádraží.

Zajímavostí je i úspěšný projekt mikulovské knihovny z roku 2014 Kniha do vlaku, ke kterému se postupně připojila řada dalších knihoven, a regál s knihami se osvědčil i na kyjovském vlakovém nádraží. Podstatou nápadu je, že vypůjčenou knihu lze vrátit na kterémkoli dalším nádraží s knihovničkou. Projekt se rozšířil i na Slovensko a do Polska.

Chráněné dílny z Opavy otevřely krámek v Kyjově

Kyjov - Keramiku, dekorace z textilu a mnoho dalšího vyrábějí šikovné ruce zaměstnanců Chráněné dílny sv. Josefa v Opavě. V místě mají svou prodejnu, jejich výrobky můžete zakoupit v e-shopu a nově otevřeli obchůdek také v Kyjově. Jmenuje se Krámek PRO TEBE.

Krámek  najdete ve Zlaté uličce na Masarykova nám.

                                                                                                                       

V obchodě se prodává od konce loňského listopadu a zatím funguje ve zkušební lhůtě tří měsíců. Ludmila Slaninová a Kamila Kupková, marketingové pracovnice charity v Chráněných dílnách sv. Josefa v Opavě, chtějí pro úspěch podniku udělat maximum. K otevření kamenného obchodu v Kyjově je vedla řada okolností, mimo jiné i to, že ve městě nikdo nenabízí podobné zboží a ani zde nepůsobí jiné chráněné dílny. „Když jsme našly tyto krásné prostory, bylo v podstatě rozhodnuto,“ říkají k budově obchůdku na okraji Zlaté uličky na Masarykově náměstí.

V Chráněných dílnách sv. Josefa v Opavě pracuje v současné době 54 zaměstnanců, z toho je většina zdravotně znevýhodněných. „Jde o lidi se smyslovým nebo tělesným postižením, nevidomé či neslyšící, často jsou to lidé po operaci páteře nebo kloubů. Pracují v keramické, šicí a komplementační dílně,“ přibližuje Ludmila Slaninová. „Posláním chráněných dílen je zaměstnat lidi se zdravotním postižením, dát jim šanci uplatnit se na trhu práce. Se zaměstnanci uzavíráme pracovní smlouvu, jde o placenou práci,“ dodává pracovnice charity.

Do krámku právě přivezli nové zboží s tématikou jara a Velikonoc. Za výlohou obchodu se objevily keramické slepičky, glazovaní zajíčci, textilní ubrusy s digitálním potiskem tulipánů nebo šafránu. „Sortiment tvoří hlavně zahradní keramika a dekorativní keramika,“ informuje Slaninová. „Naše výrobky vypalujeme na 1 150 stupňů Celsia, dekorace tak mohou být klidně celý rok venku. Krásně se vyjímají u bazénů, hodí se do pergol, vypadají moc hezky v zahradních výsadbách, ale patří i do obýváku, na verandy… Velmi oblíbeným motivem jsou andělé, lidé se jimi rádi obklopují i doma. Slouží jako dekorace a současně jako svícny, takže když si zákazník pořídí celou sadu a večer rozsvítí, vytvoří si nádhernou atmosféru,“ ujišťuje.

 Marketingové pracovnice Chráněných dílen sv. Josefa v Opavě.

 V obchůdku najdeme i aroma lampy, originální keramické květiny, misky nebo podnosy, bohatou nabídku textilních polštářů různých tvarů s dětskými motivy pejsků, opic, sovy nebo kašpárka. Tašky, kuchyňské zástěry i chňapky. „Na objednávku šijeme polstry na lavice a zahradní houpačky. V dílně máme také dva profesionální vyšívací stroje, na zakázku provádíme výšivky na firemní oděvy, křestní roušky, kusové výšivky. Pomocí laseru vyřezáváme dřevěné dekorace, obaly či popisujeme sklenice. Používáme sítotisk na trička pro firmy nebo školy, je to jedna z nejlevnějších forem reklamního potisku,“ vyjmenovává Slaninová činnosti, kterými se Chráněná dílna sv. Josefa v Opavě živí. „Nákupem našeho zboží nebo služeb si firmy uplatňují náhradní plnění,“ doplňuje. Kromě stálých prodejních míst své výrobky nabízejí i na prodejních akcích typu Keramický jarmark v Kunštátě, jezdí také do Brna na výstaviště na vánoční trhy. 

„Možná se neví, že naše dílny jsou výhradním zhotovitelem takzvaných Hasíků, plyšových dráčků s červenou přilbou, které používají požárníci Hasičského záchranného sboru celé republiky jako maskota preventivního programu a který jim slouží jako hračka pro děti při překonání posttraumatického šoku během zákroků,“ uzavírá Ludmila Slaninová.

V Krámku PRO TEBE si uděláte radost hned dvakrát. Kromě toho, že si odnesete  vkusné a originální výrobky, může vás hřát i pocit, že svým nákupem podpoříte potřebné.

Krásné keramické kytky, které neuvadnou.

Malíř Alois Sikora připravuje další knížku

Hodonín - Ke kumštu měl vždycky blízko. Celý život kreslí, maluje, píše verše, povídky a v posledních letech i pohádky pro děti. Do ateliéru Aloise Sikory jsem se těšila, ale i tak jsem se bohužel na schůzku opozdila. Výtvarník mezitím z dlouhé chvíle nakreslil postavičku „hvězdné královny“... 

„Teď k tomu budu muset vymyslet pohádku,“ konstatuje malíř. „Jak Hvězdná královna pouští na nebe hvězdičky...“ Vždycky jsem si myslela, že nejdříve vzniká text a potom teprve ilustrace, ale pro malíře Sikoru jsou to „spojité nádoby“. Funguje to tak, i tak. Právě pracuje na své třetí knize pro děti. Dvě předcházející, Vodníci Hodonína a okolí a Vyprávěnky, vyšly v nákladech 1000 kusů a jsou k dostání například v Informačním centru města Hodonín. „Vyprávěnky jsou krátké pohádky na dobrou noc. Podle ohlasů je čtou rodiče, ale i samy děti,“ doplňuje autor.

V ateliéru malíře Aloise Sikory.

Jeho malířský ateliér je v blízkosti základní školy, a tak často vídá děti, jak chodí s hlavou skloněnou nad displejem mobilního telefonu. „Nebo rodiče vysadí dítě před školou a pak pro něj zase autem přijedou,“ vypráví svoje poznatky. I když sám děti nemá, výchova mladé generace mu leží na srdci. „Knížku o vodnících jsem napsal, abych v dětech probudil zvědavost a zájem, aby se chtěly na ta místa tady v okolí Hodonína podívat,“ vysvětluje. „Všude se dá dojet na kole.“ V Hodoníně žije Alois Sikora od roku 1968 a okolí města má prochozené. Součástí knihy je dokonce mapka s vyznačením výskytu konkrétního vodníka. Těch je více než dvacet, každý má své jméno - jako třeba Krkoun z Lužáku, Šantala z Lavoru, Drmola z močálu - každý vypadá jinak, společná je jim jen ta zelená barva, která k vodníkovi prostě patří.

Knihu napsal a ilustroval A. Sikora.

Alois Sikora pracoval dlouhá léta jako pedagog a vychovatel, na stavebním učilišti v Hodoníně vedl výtvarný a řezbářský kroužek. Hlavním těžištěm jeho tvorby je olejomalba, ale maluje například i na kameny a vytváří tak originální těžítka, nebo vyřezává figury ze dřeva. Na internetové Wikipedii se dočteme, že „autor vkládá do svých děl během tvorby pozitivní energii, která z nich po jejich dokončení následně vyzařuje. Divákovi pak dává možnost zastavit se v prostoru a čase. Chce ho v této hektické době uklidnit.“

Sikora vystudoval střední pedagogickou školu obor vychovatelství a výtvarná výchova. Dále se kumštu, jak říká, věnoval jako samouk. Výhodou tohoto přístupu je podle něj to, že se člověk nemusí dlouhé roky oprošťovat od naučeného a složitě se propracovávat k vlastnímu stylu. Sám maluje tak, jak se mu to líbí a nenechává si do toho mluvit... Celý život tvoří. Už na vojně maloval na hedvábné padáčky ze světlic a kamarádi vojáci tyto originální dárky pak posílali svým děvčatům...

Dlouhé roky psal do šuplíku

Alois Sikora ilustroval patnáct knih poezie pro pražská nakladatelství. Od mládí také verše píše. Jeho první básnická sbírka z kraje sedmdesátých let se jmenovala Procitání rozkošného blázna. Dlouhé roky psal ale především do šuplíku. Založením je spíše individualista, trvalejším členem uměleckých spolků se nestal. „Houfují se vrabci, orel létá sám…,“ glosuje.

V loňském roce na jeho výstavu v zámečku Masarykova muzea přišlo 1 100 návštěvníků. „Byli to lidé nejen z Hodonína, ale častěji z Brna, Olomouce nebo Ostravy,“ dodává umělec. Vystavoval také třeba v Rakousku, ve Francii nebo na Slovensku. Jeho obrazy se dostaly do řady zemí, do Německa, do Švédska, Chorvatska, Francie či Anglie. 

Obrázky Aloise Sikory vyzařují pozitivní energii.

 Do svého ateliéru, který má jenom pár kroků od bytu, chodí prakticky každý den. Dodržuje pravidelný režim, do něhož patří i každodenní dvoukilometrová procházka. Pohyb považuje pětasedmdesátiletý Alois Sikora za velmi důležitý.

Malíř vyrostl v malé vesničce na Znojemsku a jako malý chodil pást dobytek, tenkrát to bylo ještě běžné. Tehdy se začal utvářet jeho vztah k přírodě, která ho zajímala po všech stránkách. Nejenže kreslil,co viděl, ale znal také například jména všech ptáků. „Krávu, koně… nebo třeba vlaštovku namaluji dodnes bez jakékoliv předlohy,“ přibližuje výtvarník. Nyní se žije zcela jinak a mládež je tak podle něj o mnohé ochuzena. Těší ho a povzbuzuje, že na své knihy pro děti zažívá dobré ohlasy, dostaly se i do škol, děti je skutečně čtou a po vodnících „pátrají“…

   

Verše Aloise Sikory ze sbírky Krásnění (r.2004)

Obrázek s názvem Svatební noc.

Ozvěna času

Dolétal.

Chytil se

motýlek zpožděný.

V křídlech mu vibruje

kmitočet času.

Hrajeme hru:

na slunce

mrak

déšť.

Chytáme jedno nebe

moře slovo.

Žijeme.

Knihařství ještě nevymřelo… stále je potřebné

Kyjov-Boršov - Na Kyjovsku je už jediný. Ve své knihařské dílně pracuje na strojích ze sedmdesátých let. I když pro tisk a knižní vazbu se dnes využívají zcela jiné nové moderní technologie, u menších zakázek se automatika nevyplácí. Jiří Půrek se tiskařskému řemeslu věnuje celý život.

Půrek je rodilý Kyjovják. V Brně se vyučil ve čtyřletém oboru na knihtiskaře a v kyjovské tiskárně na náměstí pracoval až do roku 1991. Později byl zaměstnán v soukromé tiskárně a od roku 1995 začal samostatně podnikat. Dílnu má v rodinném domku v Boršově, místní části Kyjova, kde s rodinou žije.

I když do reklamy neinvestuje, spolupracuje s okolními tiskárnami a na internetu má jeho firmička své stránky. „Skončilo knihařství na Veselsku, takže přijíždějí zákazníci i z tohoto regionu,“ říká Půrek s tím, že zakázky přicházejí i z Břeclavska a Brna. „Prostě se jim to vyplatí,“ dodává na vysvětlenou. „Klient si dnes nejdříve zjistí cenu, porovná s konkurencí – a často se vrací právě k nám,“ konstatuje knihtiskař.

Jiří Půrek používá pro tisk klasické odlívané kovové litery.

 A jaký je nejčastější typ zakázek? „Lidé si často chodí opravovat knížky, nejenom staré, ale i ty nové. Dnes se vše lepí a nemá to trvanlivost. Třeba studentka medicíny dostala k Vánocům bichli Lidské tělo. O Štědrém dnu ji otevřela – a listy se uvolnily. Nebo opravujeme dnes populární kuchařky. Mnozí se v současné době zabývají rodokmeny, historií své rodiny, a chodí si sem texty, které napsali pro své potomky, nechat svázat.“ 

V knihařství zhotovují z lepenky potažené barevným semišem také jídelní lístky pro restaurace nebo pamětní desky, které si objednávají obce pro příležitost ocenění svých občanů. Stále se najdou takoví, kterým je líto vyhodit přečtené drahé časopisy, a tak si je nechají svázat do knihy a mohou se k nim vracet. Váží se zde také kroniky, pamětní knihy nebo sbírky zákonů. A k těm nejobvyklejším zakázkám patří vazby diplomových, bakalářských a maturitních prací.

Pamětní desky  pro město Kyjov.

V knihařské dílně stojí několik strojů, největším je Grafopress. Dále ruční řezačka, vrtačka, zlatička. Knížky se zde sešívají ručně. Jiří Půrek vzpomíná, jak sazeči, v podstatě na principu vynálezce knihtisku Gutenberga v 15. století, vysázeli z jednotlivých písmenek celé noviny a jiné tiskoviny, což se změnilo až s nástupem digitalizace ke konci dvacátého století. V případě menších zakázek určitého typu je ale klasická ruční sazba i dnes vhodná. K vybavení jeho dílny patří spousta šuplíků plných kovových liter různých fontů. 

„Zajímavostí byl tisk z takzvaných štočků, zinkových destiček, které klient získal na burze. Šlo o obrázky historických Bohuslavic. Výsledkem je tisk jako fotografie,“ přibližuje knihtiskař.

Jiří Půrek se nebojí, že by tiskařské řemeslo zaniklo, i když se v něm tolik změnilo. Elektronické čtečky jsou podle jeho zkušeností na ústupu… šlo spíše o přechodnou módní vlnu a většina čtenářů dává přednost papírové knize. Svoje dovednosti předává synovi a věří, že v něm bude mít svého nástupce. Pro Kyjov a okolí by tak zůstala tato dnes již téměř „exkluzivní“ služba zachována.