Hýlom, hálom… Chci svými filmy předávat pozitivní poselství, říká Tom Kubák

Lucie Tomanová a Tom Kubák „v akci“. Foto: Miroslav Pavko

Kyjov - Tvrdí, že za něj mluví jeho práce a lidé, o kterých točí, mají prý daleko zajímavější životní příběhy, než je ten jeho. Naše dlouho plánovaná schůzka se tak uskutečnila až po roce. Kameraman a režisér Tomáš Kubák spolu s produkční Lucií Tomanovou, která se podílí na jeho filmových dokumentech několik posledních let, přišli v dobré náladě a lehké euforii z čerstvě dokončeného filmu Jednou budu králem, který měl premiéru v neděli 2. února v Kyjově v kině Panorama.

Váš nejnovější filmový dokument je o Jízdě králů ve Skoronicích. Oba jste se narodili v Kyjově, srdci Moravského Slovácka, a žijete zde. Jaký je váš vztah k lidové kultuře, k folkloru?

Tom: Ani jeden z nás dvou nebyl nikdy v kroji. Pouze Jiří Holba, střihač našeho filmu, který pochází z Valašska a žije v Praze, chodil v kroji ještě jako děcko. Ovšem ve valašském. Přesto, nebo možná právě proto, nás s Luckou oba moc lákalo natočit o této prastaré tradici Jízdě králů, udržované pouze na čtyřech místech Slovácka, celovečerní časosběrný dokument. Chtěli jsme zjistit něco víc o jejím původu, třeba co znamená ono tajemné zvolání „hýlom, hálom“, a ukázat především její současnou podobu. Představit blíž osobnosti s ní neodmyslitelně spojené právě u nás na Kyjovsku, ve Skoronicích.

Lucie: Ano, je to tak, jak říká Tom. Musím se přiznat, že i mne, přestože jsem vyrostla a žiju v Kyjově, folklor spíše míjel. Na jednu stranu byl odstup od tématu určitým přínosem, na druhou stranu jsem moc ráda, že mám díky natáčení možnost proniknout dál. Potkala jsem se tak s  lidmi, jejichž životy spojuje víra, tradice, radost ze zpívání lidových písniček a touha setkávat se, sdílet a udržovat tohle všechno při životě dál, a to má smysl.

Jak jste měli při natáčení rozděleny role?

Tom: Lucka jako produkční zajišťovala a připravovala vše potřebné, domlouvala termíny natáčení, zajišťovala komunikaci s protagonisty filmu. Při natáčení samém měla na starosti zvuk a společně se mnou vedla s lidmi, kteří v danou chvíli stanuli před naší kamerou, rozhovory, což ji šlo naprosto skvěle!

Lucie: Držet dlouhou tyč s mikrofonem je někdy docela únavné (úsměv)... ale teď vážně, byla to radost! Jak natáčení rozhovorů, tak i samotná Jízda králů ve Skoronicích. Ráda mluvím s lidmi, takže když Tom přišel před několika lety s nabídkou spolupráce na filmech, neváhala jsem ani minutu. Tom má na starosti kameru a působí jako režisér. Většinu svých filmů zároveň stříhal, v tomto případě ale nechal střih na kolegovi.

Film Jednou budu králem měl premiéru 2. února v Kyjově.

Tom: Natočili jsme během tří měsíců o Jízdě králů asi dvanáct hodin záznamu. Střih nabízí mnoho možností a někdy je lepší mít odstup od zpracovávaného tématu. A ten se po tak intenzívním natáčení se Skoroňáky hledal docela těžko. Pustili nás totiž k sobě domů, do obýváků, sklepů, dvorů... Vznikla řada unikátních i velmi osobních výpovědí. Proto jsem tentokrát střih svěřil Jurovi Holbovi, což se myslím ukázalo jako dobrá cesta a výsledné podobě filmu to prospělo.

Projevila se při natáčení typická moravská pohostinnost?

Lucie: No jejda..! Víno, koláčky, řízečky… bez toho se neobešlo žádné natáčení. Já mám víno ráda, ale bohužel jsem řídila. Lidé jsou zde opravdu pohostinní. Až nám přišlo líto, že často musíme odmítat. Tom si nosil svoje svačinky...

Tom: No, já totiž nejím maso. A ještě ke všemu nepiju. To není u nás na Slovácku úplně běžné, že? A ve Skoronicích byla ta pohostinnost během našich natáčení rozhovorů i Jízdy samotné opravdu převeliká! Lucka se musela často obětovat a přijímat ji i za mě.

Jste samouk? Jakou školu jste studoval?

Tom: Jsem původní profesí typograf, grafik. Absolvoval jsem střední polygrafickou školu v Olomouci. S kolegyní jsme v Kyjově řadu let měli grafické studio. Výtvarná stránka věci mne vždycky zajímala. Což se z tiskovin postupně přeneslo i na filmovou tvorbu. Mojí ambicí je, abychom dělali dobré filmy, dokumenty s emocemi, pozitivním nábojem. Aby byly dobré jak po stránce tématické, filmařské, dramaturgické, tak právě i výtvarné. Aby se lidi těšili na další a aby se filmy dostaly k co nejširšímu okruhu diváků. Co se práce s kamerou i střihu týče, jsem opravdu samouk. Učil jsem se mimo jiné tak, že jsem se na dokumenty v televizi snažil dívat pozorně jakoby z pohledu kameramana, střihače.

Lucie: Tom má o tom taky bezvadné knížky, třeba Sám sobě kameramanem nebo Sám sobě střihačem. Půjčil mi je, abych trochu pronikla do řemesla – a je to opravdu obtížné. Ale musím říct, že mne to strašně bavilo. A pomohlo mi to i v tom, abych pochopila, jak Tom jako kameraman přemýšlí, aspoň malinko.

Tom: Lucka, když minulý rok tvořila pro Instagram Slováckého roku krátká videa, udělala během jediného měsíce obrovský pokrok. Její dílka byla ke konci už takřka profesionální. No a taky mě před časem uvedla do světa sociálních sítí, které jsem do té doby nevyužíval. Ty se k propagaci našich filmů a šíření informací o nich ukázaly jako velice užitečné a nezastupitelné.

Je pro vás práce s kamerou splněným snem?

Tom: Jednoznačně. A doslova. Skutečně si pamatuju sny snad ještě z dětství, kdy se mi zdávalo, jak natáčím filmy, viděl jsem konkrétní záběry, tváře... A když jsem se o řadu let později vydal s tehdy ještě půjčenou kamerou poprvé do Řecka, měl jsem pocit, že točím to, co jsem v tom snu kdysi dávno předtím viděl.

Cestopisné filmy tvoří první kapitolu vaší tvorby. Některé z tohoto období získaly ocenění na festivalech GO kamera, Welzlovo Filmobile, World Film. Filmoval jste v Indii, na Srí Lance, na Filipínách, v Nepálu, Thajsku, na Krétě, v Turecku nebo v Argentině.

Tom: Třeba v Argentině v provincii Misiones jsem se naučil pít Yerba Maté, o němž jsem točil cestopisný dokument a které intenzívně popíjím dodnes. Pomáhá mi totiž navodit příjemnou náladu například předtím, než začnu stříhat film. Ano, cestování mne moc bavilo, ale především asi díky tomu, že jsem zároveň mohl natáčet. Postupně se vytvořila parta lidí, se kterou jsme viděli kus světa. A s mnohými z nich jsem dosud v kontaktu.

Píše se rok 2020, od té doby jste urazil velký kus cesty. Kolik vašich filmů dosud uvedla Česká televize?

Tom: Pokud dobře počítám, tak je to jedenáct dokumentů. Z cyklu České kořeny a Babylon.

České kořeny, příběhy lidí, kteří odešli z totalitního Československa za svobodou, jste začal natáčet v roce 2009.

Tom: Téma protikomunistického exilu mne vždycky zajímalo. Zároveň jsem chtěl těmito filmy přinést pozitivní zprávy, inspirativní svědectví o Češích, kteří byli nuceni odejít a ve světě se neztratili, ba naopak. Oslovil jsem tedy před těmi už více než deseti lety Mezinárodní český klub a spolu s produkční Martinou Fialkovou pak krajanské spolky a postupně se podařilo navázat bližší kontakty, získávat prostředky a natočit několik dílů tohoto cyklu.

Pro Babylon jste točil o kyjovských rodácích Přemyslu Máčelovi, který žil v Japonsku, o houslistovi Liboru Meislovi, který působí ve Vídni, o lékárníkovi Jiřím Dlouhém, který žil ve Švýcarsku nebo o malíři Vladimiru Abramuszkinovi, který zakotvil s rodinou ve Věteřově. Máte k některému z těchto filmů zvláštní vztah?

Tom: Dokumenty pro cyklus ČT Babylon se věnují lidem, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny. Ať už jde o Čechy v zahraničí, nebo cizince u nás. Ano, s Luckou jsme tady na Kyjovsku dosud natočili celkem čtyři díly. Každý z medailonků byl pro nás jiný a něčím zajímavý. Pokud si mám ale jeden vybrat, tak by to byl asi dokument o doktoru Dlouhém, protože se v něm snad podařilo zachytit jeho životní příběh jak prostřednictvím vyprávění, tak i swingové hudby ze starého gramofonu. Použili jsme i vizuální symboly v podobě klimatu měnícího se nad panoramatem Kyjova jakožto symbolu příchodu zlých nebo dobrých časů do jeho života, do Kyjova a vlastně do celé naší země.

Jízda králů ve Skoronicích 2018. Foto: Tom Kubák

Vaše dokumenty podle hodnocení diváků obsahují radost, vzrušení, mají poetiku. V poslední době se zdá, že tyto hodnoty znovu objevujete doma, na Slovácku.

Tom: Máme to štěstí, že jsme se narodili a žijeme v kraji s bohatou tradiční kulturou, zvyky. Připadá mi důležité zaznamenat je, ukázat lidi, kteří pro ně žijí a věnují jim svůj čas a spoustu energie. Proto jsme v dokumentu Jednou budu králem s Luckou natočili i zákulisí dlouhých a náročných příprav na Jízdu králů. Nechali jsme promluvit jak jezdce, tak ty, co zůstávají obvykle v pozadí a už desítky let ji spoluvytváří a organizují, například Marii a Josefa Holcmanovi nebo třeba pamětnici tetičku Marii Rybovou a celou řadu dalších.

Lucie: Ve Skoronicích je jízda králů rodová záležitost, rod Holcmanů, Ingrů nebo Lungů se účastní této akce po generace. Vyvolávači tam mají asi 150 zastávek, prakticky u každého domu. Tvůrcem veršovaného textu je spisovatel a právník Josef Holcman, který žije ve Zlíně, do rodných Skoronic ale často jezdí. Jeho sestra Marie Holcmanová je duší náročných příprav Jízdy králů už více než 40 let. Skoroňáci sami přicházeli s nápady, jak a co ještě natočit. Jízda králů je zapsána na seznam nehmotného dědictví lidstva Unesco. Dokument podle nás nemá jenom lokální význam, chceme ho nabídnout i České televizi.

Co vůbec znamená zvolání „hýlom, hálom“, které jezdci na koních opakují?

Tom: Já bych řekl - buďme trochu tajemní. Ať se diváci přijdou podívat na film. Jožka Holcman tam o tom mluví. Z důvodu zájmu jsme přidali ještě jednu projekci v Kině Panorama. Bude ve středu 18. března v 17 hodin.

Líbí se mi název filmu – Jednou budu králem. Kdo ho vymyslel?

Tom: Napadlo to mne. Tu větu totiž během našeho natáčení vyslovil budoucí král, třináctiletý Šimon Šťavík, a zazní hned v úvodu filmu. Utkvělo mu v paměti, jak mu teta Holcmanová kdysi dávno řekla, že jednou bude králem… A naše kamera zachytila okamžiky, kdy se to naplnilo a on se stal králem s růží v ústech. Je to pro něj velká čest, jak s hrdostí v hlase poznamenává.

A o čem bude příští film?

Tom: Téma se přímo nabízí, příští rok bude 100. výročí Slováckého roku v Kyjově. Už máme většinu materiálu natočenu. Ale ještě nás čeká na tomto filmu hodně práce.

Lucie: Těším se na to. Práce na natáčení mi přináší radost, nová setkání a nové zkušenosti a zážitky, za což jsem vděčná.

Tomáš Kubák (nar. 1973)

Pochází ze Ždánic, kde vyrostl. Absolvoval Středí školu polygrafickou v Olomouci. Svůj první film natočil v roce 2000. Nyní je na volné noze a natáčí dokumentární filmy.

Lucie Tomanová (nar. 1985)

Narodila se a žije v Kyjově. Na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudovala obor geologie. V současnosti pracuje ve firmě New Aroma a společně s Tomem Kubákem točí dokumentární filmy.

V Kyjově se bude vyučovat v křesťanském duchu

Budova Církevní  základní a mateřské  školy v Kyjově.

Kyjov - Budova bývalé zdravotnické školy na ulici Komenského v blízkosti náměstí znovu ožije. V září tohoto roku zde přivítá své první žáky Církevní základní škola a mateřská škola v Kyjově.

Objekt odkoupila od Jihomoravského kraje v říjnu 2018 kyjovská farnost. Zřizovatelem školy je Arcibiskupství olomoucké. V současné době je škola již řádně zapsána v rejstříku ministerstva školství. Náklady na zaměstnance a fungování školy pokryje financování z rozpočtu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Budovu školy čeká modernizace podle projektu architekty Martiny Černé, rodačky z Kyjova. Černá je autorkou místních realizací ve veřejném prostoru, například náměstí Hrdinů před budovou gymnázia nebo kavárny Pražírna. 

V září 2020 škola otevře první, druhou a šestou třídu. Každým rokem pak budou přibývat další. Ve finále bude devět tříd s počtem do pětadvaceti žáků v ročníku. Zápis se bude konat tak jako u všech základních škol začátkem dubna.

Kyjovský děkan P. Vladimír Mrázek.

 „Díky menšímu počtu žáků můžeme nabídnout rodinné prostředí s možností individuálního přístupu, což je výhoda oproti velkým školám,“ uvedl kyjovský děkan Vladimír Mrázek. Ve školním rozvrhu se počítá s výukou náboženství jedné hodiny za týden, jak je to obvyklé u církevních škol tohoto typu. Jednou týdně se také bude konat společná mše. „Škola je otevřena i pro zájemce nekatolické víry, případně bez vyznání,“ doplnil Mrázek. Důležitý je podle něj duch křesťanství a lásky k bližnímu, který by měl proniknout církevním školstvím. Počítá se i s otevřením církevní mateřské školy. „Člověk tak může být formován po celou dobu svého vývoje. Víra je nám vlastní, přirozená. Křesťanské prostředí oceňují často i nevěřící, protože jsou tam prostě rádi,“ dodal děkan P. Vladimír Mrázek. 

Studie rekonstrukce školní budovy architektky M. Černé.

Církevní základní škola funguje také ve Veselí nad Moravou, a to už dvanáctým rokem. Škola má 21 tříd a navštěvuje ji 446 žáků. Jako povinný předmět se zde od první do deváté třídy vyučuje etická výchova, náboženství má status volitelného předmětu. Na začátku a na konci školního roku žáci a pedagogové společně slaví mši, o Vánocích a Velikonocích se koná bohoslužba slova.

Krajina kyjovského Slovácka s nadhledem

Kyjov - Letecké snímky krajiny kolem Kyjova zdobí stěny Radniční galerie. Jejich autorem je Pavel Křížka, povoláním pilot, v současné době již na odpočinku. Pochází z Kyjova, žije s manželkou ve Vřesovicích.

Výstavu leteckých fotografií P. Křížky pořádá Kyjovské Slovácko v pohybu.

„S Pavlem Křížkou se známe od dětství, ze skautu,“ sděluje návštěvník výstavy, Kyjovák Miloš Kelbl. „Když mi ukazoval loni na podzim svoje fotky, říkal jsem mu, že jsou vhodné pro prezentaci, na výstavu. Jde vidět, že fotografoval v podvečer, využíval stínů a reliéfů krajiny. Ale musí to mít v oku, ten výtvarný cit tam je. Tady ty ranní mlhy připomínají grafiku,“ upozorňuje, „tady ty výřezy působí jako barevná grafika. Fotky na lesklém papíře vypadají téměř jako olej. Nejedná se o pouhé dokumentární fotografie, je to povýšené, ta výtvarná hodnota tam je. Svoje focení Pavel bere jako dalšího koníčka, o slávu vůbec nestojí a možná si ani neuvědomuje, co mu vzniká pod rukama,“ dodává Kelbl.

O zájmu veřejnosti svědčila vysoká účast na vernisáži výstavy i pochvalné zápisy v kronice. Umělecké fotografie Pavla Křížky je možné shlédnout v Radniční galerii do 1. března.

Zámek v Miloticích z ptačí perspektivy.

Foto:

Město Kyjov nabízí kurzy pro začínající podnikatele

Kyjov - Založit vinařství a postavit penzion, šít a prodávat módní oděvy a doplňky, zabývat se pěstováním květin nebo vývojem softwaru, to jsou sny a plány účastníků kurzu #chcipodnikat, který se konal o víkendu v Kyjově. Workshop pořádá inovační agentura JIC z Brna a jako první z menších měst si ho objednal Kyjov. Cílem je podpořit lidi s nápadem a chutí investovat do svého záměru čas, energii i kapitál, který zůstane na Kyjovsku. Účastníci za dvou a půl denní víkendovou akci s občerstvením zaplatili symbolickou částku 250 korun.

Kurz se konal v zasedací místnosti v přízemí radnice v Kyjově.

Kurz je určen pro všechny, kteří plánují rozjet vlastní podnikání nebo si potřebují ověřit svůj projekt. V úvodu školení si budoucí podnikatelé musí zodpovědět několik důležitých otázek, například kdo bude jejich zákazník, jaký problém zákazníkovi vyřeší a jak ho dotyčný řeší v současné době, v čem bude přínos jejich řešení, jakým způsobem dostanou svůj produkt k zákazníkovi, jak bude vypadat struktura nákladů a jaké budou očekávané příjmy. „Během školení byste si měli přesně uvědomit, co víte a co nevíte, co bude tudíž třeba ještě zjistit a dořešit,“ vysvětlila lektorka Hana Šudáková z agentury JIC. Tu zřídil v roce 2003 Jihomoravský kraj a statutární město Brno s několika univerzitami. „Podporujeme podnikatele z celé jižní Moravy a staráme se i o ty začínající. Kyjovská radnice měla zájem, aby se zde o podnikání začalo víc mluvit, aby lidé, kteří zatím nepodnikají, se mohli dozvědět jak na to,“ vysvětlila Šudáková.

„Chci rozjet podnikání a myslím si, že takové kurzy nejsou špatné a je lepší si to tu vyslechnout, než zjišťovat informace po známých,“ poznamenala čtyřiadvacetiletá Zuzana ze Strážovic, absolventka uměleckoprůmyslové školy v Hradišti. Kurzu se účastnilo třináct zájemců z Kyjova a okolí. 

Podobné školení se konalo v Kyjově už na podzim s agenturou Podnikni to a za půl roku bude pravděpodobně další. „Uvědomili jsme si, že to nejcennější, co máme v regionu, jsou lidé,“ říká iniciátorka projektu, zastupitelka a radní města Kyjova Hana Bednaříková. „A podle mě ta nejdůležitější věc, co je může udržet doma, je práce. Aby lidé měli dobrou práci a zaměstnali třeba ještě další lidi, tak to je ideál, ke kterému bychom si to přáli dotáhnout. Jsem moc ráda, že se radní s touto myšlenkou ztotožnili a že město uvolnilo finanční prostředky na kurzy. Chceme získat od účastníků zpětnou vazbu a pokud to bude v našich silách, podpořit je v podnikání. Bude nás zajímat co je trápí, co se jim daří, co se jim nedaří. Cílem je, aby lidé neodcházeli za prací do velkých měst, ale nacházeli a kultivovali zdejší potenciál, aby podnikali tady, v regionu,“ dodává Bednaříková.

Dobrý start zakládá v Kyjově Montessori základní školu

Kyjov - Základní škola Montessori Kyjov získala podporu města, Jihomoravského kraje i nezbytnou akreditaci ministerstva školství. Nyní jedná o vhodných prostorách v blízkosti centra města, kde by škola měla od září 2020 začít fungovat. Spoluzakladatelka školy pedagožka Radka Kůrová spolu s Kateřinou Justrovou uspořádaly přednášku pro rodiče a zájemce o Montessori výuku. 

Spolek Dobrý start pořádá přednášky o metodě Marie Montessori.

„Pomoz mi, abych to dokázal sám,“ je hlavním mottem alternativního výchovně vzdělávacího programu, který na počátku dvacátého století vytvořila a uvedla do praxe lékařka a pedagožka italského původu Marie Montessori. „Marie Montessori byla velmi inspirativní osobnost,“ přibližuje devětatřicetiletá učitelka Radka Kůrová. „Tato žena si na konci devatenáctého století prosadila své studium na lékařské fakultě a jak se dovídáme z jejího životopisu, musela překonat celou řadu praktických překážek ve světě, který se ženou v té době nepočítal.“

V roce 1907 Maria Montessori otevřela Dům dětí, školku pro padesát dětí od tří do šesti let. „Montessori přístup a metody jsou dnes rozpracovány a dají se aplikovat i u dětí ještě mladších, v podstatě od kojeneckého věku,“ informuje Kůrová. „Dítě je přirozeně zvídavé a tvořivé. Montessori přístup využívá vnitřní motivace dítěte a staví na ní více než na pochvalách zvenčí. Výuka probíhá bez stresu a tlaku na psychiku dítěte.“ Velmi důležité jsou pomůcky a prostředí, ve kterém se děti učí. Jde o to, aby v době, kdy jedinec vnitřně dozraje pro určitou činnost, měl po ruce vhodný stimul. Ve třídě jsou takzvané koutky, police s různými předměty a sofistikovanými učebními pomůckami. Názornost a praxe je jedním z důležitých principů výuky.

„Předběžně počítáme, že ve třídě bude maximálně dvanáct dětí, například od první do třetí třídy. Tento model „malotřídky“ se osvědčil, starší děti mohou „vyučovat“ mladší, a tím se sami učí. Rozvíjí se spolupráce,“ přibližuje Kůrová systém výuky, kde učitel je chápán jako průvodce dítěte. Školné bude činit 3 500 korun za měsíc.

Spoluzakladatelka ZŠ Montessori Radka Kůrová z Vlkoše.

V Kyjově dosud není předškolní zařízení montessori typu, a tak si děti na nový samostatný přístup budou ve škole zvykat. Prozatím se očekává otevření prvního stupně, od první do páté třídy, ale akreditaci škola získala i pro druhý stupeň. Děti budou pracovat v časových a tematických blocích. Dopolední bude trvat asi tři hodiny, aby nebyly z práce a soustředění vytrhovány zvukem školního zvonku. „Když jsem pomáhala v Montessori škole a pedagožka uprostřed výuky odešla, obávala jsem se, jaké to bude mít následky. Ale děti byly tak zabrané do svých činností, že si odchodu učitelky ani nevšimly,“ sděluje svou zkušenost Kateřina Justrová. Domácí úkoly zde dostávají v mnohem menší míře než na běžných školách. „Například zjistit data narozenin členů rodiny mi připadá jako smysluplný domácí úkol,“ dodává Kůrová.

Pro rodiče a veřejnost se budou konat setkání o montessori přístupu každý poslední čtvrtek v měsíci v budově Quatro naproti parku. Rodiče kromě informací v případě zájmu obdrží také předběžné přihlášky pro své děti do nové Montessori ZŠ v Kyjově.

Montessori školky a školy dnes fungují po celém světě, u nás jsou hlavně ve velkých městech, v Praze, v Brně nebo ve Zlíně. Ve Svatobořicích-Mistříně v září 2019 zahájila činnost Montessori školka.

Spolek Dobrý start založila skupinka rodičů - MDDr. Olga Petrová, Eva Judasová a Ing. Šárka Vrajová z Kyjova a Mgr. Radka Kůrová z Vlkoše, kteří si přejí pro své děti výuku podle Marie Montessori na základní škole. Olga Petrová pracuje jako zubní lékařka v Kyjově. Trend navracení se mladých obyvatel zpátky do města a celkové zlepšování atmosféry a možností života v Kyjově ji velmi těší a ráda by k němu přispěla. Eva Judasová, absolventka Obchodní Akademie, má praxi s vedením zaměstnanců, vášeň pro ekologii a udržitelný životní styl. Šárka Vrajová se po 14 letech života v Austrálii rozhodla vrátit do rodného města a přináší osobní zkušenost s Montessori školou, které její děti navštěvují. Projekt vzniku Montessori školy v Kyjově podporuje i vedení Caboolture Montessori School v Austrálii, které nabídlo poradenství a poskytnutí know how v oblasti řízení a vedení školy. Radka Kůrová vystudovala pedagogiku a absolvovala kurzy Montessori průvodce. Zajímá se o inovativní přístupy a sleduje vývoj škol, které používají metody vstřícné k současným psychologickým, pedagogickým a fyziologickým a poznatkům.

Alternativní školy jsou v okolí Kyjova dvě: v Hodoníně škola Na Pohodu a v Ostrožské Nové Vsi škola Na Dědině. Působí také Svobodná slovácká škola v Hostějově ve Zlínském kraji. Tyto školy ale nejsou zaměřeny konkrétně na montessori vzdělávací metodu.