Hýlom, hálom… Chci svými filmy předávat pozitivní poselství, říká Tom Kubák

Lucie Tomanová a Tom Kubák „v akci“. Foto: Miroslav Pavko

Kyjov - Tvrdí, že za něj mluví jeho práce a lidé, o kterých točí, mají prý daleko zajímavější životní příběhy, než je ten jeho. Naše dlouho plánovaná schůzka se tak uskutečnila až po roce. Kameraman a režisér Tomáš Kubák spolu s produkční Lucií Tomanovou, která se podílí na jeho filmových dokumentech několik posledních let, přišli v dobré náladě a lehké euforii z čerstvě dokončeného filmu Jednou budu králem, který měl premiéru v neděli 2. února v Kyjově v kině Panorama.

Váš nejnovější filmový dokument je o Jízdě králů ve Skoronicích. Oba jste se narodili v Kyjově, srdci Moravského Slovácka, a žijete zde. Jaký je váš vztah k lidové kultuře, k folkloru?

Tom: Ani jeden z nás dvou nebyl nikdy v kroji. Pouze Jiří Holba, střihač našeho filmu, který pochází z Valašska a žije v Praze, chodil v kroji ještě jako děcko. Ovšem ve valašském. Přesto, nebo možná právě proto, nás s Luckou oba moc lákalo natočit o této prastaré tradici Jízdě králů, udržované pouze na čtyřech místech Slovácka, celovečerní časosběrný dokument. Chtěli jsme zjistit něco víc o jejím původu, třeba co znamená ono tajemné zvolání „hýlom, hálom“, a ukázat především její současnou podobu. Představit blíž osobnosti s ní neodmyslitelně spojené právě u nás na Kyjovsku, ve Skoronicích.

Lucie: Ano, je to tak, jak říká Tom. Musím se přiznat, že i mne, přestože jsem vyrostla a žiju v Kyjově, folklor spíše míjel. Na jednu stranu byl odstup od tématu určitým přínosem, na druhou stranu jsem moc ráda, že mám díky natáčení možnost proniknout dál. Potkala jsem se tak s  lidmi, jejichž životy spojuje víra, tradice, radost ze zpívání lidových písniček a touha setkávat se, sdílet a udržovat tohle všechno při životě dál, a to má smysl.

Jak jste měli při natáčení rozděleny role?

Tom: Lucka jako produkční zajišťovala a připravovala vše potřebné, domlouvala termíny natáčení, zajišťovala komunikaci s protagonisty filmu. Při natáčení samém měla na starosti zvuk a společně se mnou vedla s lidmi, kteří v danou chvíli stanuli před naší kamerou, rozhovory, což ji šlo naprosto skvěle!

Lucie: Držet dlouhou tyč s mikrofonem je někdy docela únavné (úsměv)... ale teď vážně, byla to radost! Jak natáčení rozhovorů, tak i samotná Jízda králů ve Skoronicích. Ráda mluvím s lidmi, takže když Tom přišel před několika lety s nabídkou spolupráce na filmech, neváhala jsem ani minutu. Tom má na starosti kameru a působí jako režisér. Většinu svých filmů zároveň stříhal, v tomto případě ale nechal střih na kolegovi.

Film Jednou budu králem měl premiéru 2. února v Kyjově.

Tom: Natočili jsme během tří měsíců o Jízdě králů asi dvanáct hodin záznamu. Střih nabízí mnoho možností a někdy je lepší mít odstup od zpracovávaného tématu. A ten se po tak intenzívním natáčení se Skoroňáky hledal docela těžko. Pustili nás totiž k sobě domů, do obýváků, sklepů, dvorů... Vznikla řada unikátních i velmi osobních výpovědí. Proto jsem tentokrát střih svěřil Jurovi Holbovi, což se myslím ukázalo jako dobrá cesta a výsledné podobě filmu to prospělo.

Projevila se při natáčení typická moravská pohostinnost?

Lucie: No jejda..! Víno, koláčky, řízečky… bez toho se neobešlo žádné natáčení. Já mám víno ráda, ale bohužel jsem řídila. Lidé jsou zde opravdu pohostinní. Až nám přišlo líto, že často musíme odmítat. Tom si nosil svoje svačinky...

Tom: No, já totiž nejím maso. A ještě ke všemu nepiju. To není u nás na Slovácku úplně běžné, že? A ve Skoronicích byla ta pohostinnost během našich natáčení rozhovorů i Jízdy samotné opravdu převeliká! Lucka se musela často obětovat a přijímat ji i za mě.

Jste samouk? Jakou školu jste studoval?

Tom: Jsem původní profesí typograf, grafik. Absolvoval jsem střední polygrafickou školu v Olomouci. S kolegyní jsme v Kyjově řadu let měli grafické studio. Výtvarná stránka věci mne vždycky zajímala. Což se z tiskovin postupně přeneslo i na filmovou tvorbu. Mojí ambicí je, abychom dělali dobré filmy, dokumenty s emocemi, pozitivním nábojem. Aby byly dobré jak po stránce tématické, filmařské, dramaturgické, tak právě i výtvarné. Aby se lidi těšili na další a aby se filmy dostaly k co nejširšímu okruhu diváků. Co se práce s kamerou i střihu týče, jsem opravdu samouk. Učil jsem se mimo jiné tak, že jsem se na dokumenty v televizi snažil dívat pozorně jakoby z pohledu kameramana, střihače.

Lucie: Tom má o tom taky bezvadné knížky, třeba Sám sobě kameramanem nebo Sám sobě střihačem. Půjčil mi je, abych trochu pronikla do řemesla – a je to opravdu obtížné. Ale musím říct, že mne to strašně bavilo. A pomohlo mi to i v tom, abych pochopila, jak Tom jako kameraman přemýšlí, aspoň malinko.

Tom: Lucka, když minulý rok tvořila pro Instagram Slováckého roku krátká videa, udělala během jediného měsíce obrovský pokrok. Její dílka byla ke konci už takřka profesionální. No a taky mě před časem uvedla do světa sociálních sítí, které jsem do té doby nevyužíval. Ty se k propagaci našich filmů a šíření informací o nich ukázaly jako velice užitečné a nezastupitelné.

Je pro vás práce s kamerou splněným snem?

Tom: Jednoznačně. A doslova. Skutečně si pamatuju sny snad ještě z dětství, kdy se mi zdávalo, jak natáčím filmy, viděl jsem konkrétní záběry, tváře... A když jsem se o řadu let později vydal s tehdy ještě půjčenou kamerou poprvé do Řecka, měl jsem pocit, že točím to, co jsem v tom snu kdysi dávno předtím viděl.

Cestopisné filmy tvoří první kapitolu vaší tvorby. Některé z tohoto období získaly ocenění na festivalech GO kamera, Welzlovo Filmobile, World Film. Filmoval jste v Indii, na Srí Lance, na Filipínách, v Nepálu, Thajsku, na Krétě, v Turecku nebo v Argentině.

Tom: Třeba v Argentině v provincii Misiones jsem se naučil pít Yerba Maté, o němž jsem točil cestopisný dokument a které intenzívně popíjím dodnes. Pomáhá mi totiž navodit příjemnou náladu například předtím, než začnu stříhat film. Ano, cestování mne moc bavilo, ale především asi díky tomu, že jsem zároveň mohl natáčet. Postupně se vytvořila parta lidí, se kterou jsme viděli kus světa. A s mnohými z nich jsem dosud v kontaktu.

Píše se rok 2020, od té doby jste urazil velký kus cesty. Kolik vašich filmů dosud uvedla Česká televize?

Tom: Pokud dobře počítám, tak je to jedenáct dokumentů. Z cyklu České kořeny a Babylon.

České kořeny, příběhy lidí, kteří odešli z totalitního Československa za svobodou, jste začal natáčet v roce 2009.

Tom: Téma protikomunistického exilu mne vždycky zajímalo. Zároveň jsem chtěl těmito filmy přinést pozitivní zprávy, inspirativní svědectví o Češích, kteří byli nuceni odejít a ve světě se neztratili, ba naopak. Oslovil jsem tedy před těmi už více než deseti lety Mezinárodní český klub a spolu s produkční Martinou Fialkovou pak krajanské spolky a postupně se podařilo navázat bližší kontakty, získávat prostředky a natočit několik dílů tohoto cyklu.

Pro Babylon jste točil o kyjovských rodácích Přemyslu Máčelovi, který žil v Japonsku, o houslistovi Liboru Meislovi, který působí ve Vídni, o lékárníkovi Jiřím Dlouhém, který žil ve Švýcarsku nebo o malíři Vladimiru Abramuszkinovi, který zakotvil s rodinou ve Věteřově. Máte k některému z těchto filmů zvláštní vztah?

Tom: Dokumenty pro cyklus ČT Babylon se věnují lidem, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny. Ať už jde o Čechy v zahraničí, nebo cizince u nás. Ano, s Luckou jsme tady na Kyjovsku dosud natočili celkem čtyři díly. Každý z medailonků byl pro nás jiný a něčím zajímavý. Pokud si mám ale jeden vybrat, tak by to byl asi dokument o doktoru Dlouhém, protože se v něm snad podařilo zachytit jeho životní příběh jak prostřednictvím vyprávění, tak i swingové hudby ze starého gramofonu. Použili jsme i vizuální symboly v podobě klimatu měnícího se nad panoramatem Kyjova jakožto symbolu příchodu zlých nebo dobrých časů do jeho života, do Kyjova a vlastně do celé naší země.

Jízda králů ve Skoronicích 2018. Foto: Tom Kubák

Vaše dokumenty podle hodnocení diváků obsahují radost, vzrušení, mají poetiku. V poslední době se zdá, že tyto hodnoty znovu objevujete doma, na Slovácku.

Tom: Máme to štěstí, že jsme se narodili a žijeme v kraji s bohatou tradiční kulturou, zvyky. Připadá mi důležité zaznamenat je, ukázat lidi, kteří pro ně žijí a věnují jim svůj čas a spoustu energie. Proto jsme v dokumentu Jednou budu králem s Luckou natočili i zákulisí dlouhých a náročných příprav na Jízdu králů. Nechali jsme promluvit jak jezdce, tak ty, co zůstávají obvykle v pozadí a už desítky let ji spoluvytváří a organizují, například Marii a Josefa Holcmanovi nebo třeba pamětnici tetičku Marii Rybovou a celou řadu dalších.

Lucie: Ve Skoronicích je jízda králů rodová záležitost, rod Holcmanů, Ingrů nebo Lungů se účastní této akce po generace. Vyvolávači tam mají asi 150 zastávek, prakticky u každého domu. Tvůrcem veršovaného textu je spisovatel a právník Josef Holcman, který žije ve Zlíně, do rodných Skoronic ale často jezdí. Jeho sestra Marie Holcmanová je duší náročných příprav Jízdy králů už více než 40 let. Skoroňáci sami přicházeli s nápady, jak a co ještě natočit. Jízda králů je zapsána na seznam nehmotného dědictví lidstva Unesco. Dokument podle nás nemá jenom lokální význam, chceme ho nabídnout i České televizi.

Co vůbec znamená zvolání „hýlom, hálom“, které jezdci na koních opakují?

Tom: Já bych řekl - buďme trochu tajemní. Ať se diváci přijdou podívat na film. Jožka Holcman tam o tom mluví. Z důvodu zájmu jsme přidali ještě jednu projekci v Kině Panorama. Bude ve středu 18. března v 17 hodin.

Líbí se mi název filmu – Jednou budu králem. Kdo ho vymyslel?

Tom: Napadlo to mne. Tu větu totiž během našeho natáčení vyslovil budoucí král, třináctiletý Šimon Šťavík, a zazní hned v úvodu filmu. Utkvělo mu v paměti, jak mu teta Holcmanová kdysi dávno řekla, že jednou bude králem… A naše kamera zachytila okamžiky, kdy se to naplnilo a on se stal králem s růží v ústech. Je to pro něj velká čest, jak s hrdostí v hlase poznamenává.

A o čem bude příští film?

Tom: Téma se přímo nabízí, příští rok bude 100. výročí Slováckého roku v Kyjově. Už máme většinu materiálu natočenu. Ale ještě nás čeká na tomto filmu hodně práce.

Lucie: Těším se na to. Práce na natáčení mi přináší radost, nová setkání a nové zkušenosti a zážitky, za což jsem vděčná.

Tomáš Kubák (nar. 1973)

Pochází ze Ždánic, kde vyrostl. Absolvoval Středí školu polygrafickou v Olomouci. Svůj první film natočil v roce 2000. Nyní je na volné noze a natáčí dokumentární filmy.

Lucie Tomanová (nar. 1985)

Narodila se a žije v Kyjově. Na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudovala obor geologie. V současnosti pracuje ve firmě New Aroma a společně s Tomem Kubákem točí dokumentární filmy.