Fotograf „z doby kamenné“ zpátky v ulicích města

Kyjov – Velkoformátová plátna s fotografiemi Miroslava Tichého připomínají deset let od úmrtí  rázovitého umělce a životního outsidera, jehož snímky si získaly pozornost v Paříži, Londýně i New Yorku. Nestalo by se tak však bez aktivit Romana Buxbauma, který už v osmdesátých letech odhadl umělecký potenciál momentek kyjovského podivína a v roce 2004 založil nadaci Tichý oceán. Podporovatel Tichého a sběratel umění Buxbaum o tom mluví takto: „Ještě za komunismu jsme s Mirkem popíjeli dobré moravské víno. Když už jsme toho měli v hlavě hodně, začal fantazírovat: Víš, ty oceány, tam je ta síla, tam je ta energie. A já mu řekl: Tak založíme nadaci Tichý oceán. Smál se, ale povedlo se to.“

Roman Buxbaum se narodil roku 1956 v Praze, dětství prožil v Kyjově. Jeho prarodiče bydleli jen pár kroků od domku Tichých, a tak se obě rodiny dobře znaly. „Moje babička Tichému poskytla v Kyjově ateliér, chodil k nám pravidelně na obědy. Když mi bylo sedm, učil mě fotografovat. V roce 1968 jsme s rodiči emigrovali do Švýcarska. Za babičkou i Tichým jsem znovu jezdil až od osmdesátých let,“ vzpomíná Buxbaum. Ve švýcarském Curychu vystudoval medicínu, provozuje psychiatrickou praxi.

Právě nadace Tichý oceán ve spolupráci s kyjovskou radnicí uspořádala výstavu velkoformátových fotografií Mirka Tichého v Kyjově. Čtyři plátna jsou umístěna na venkovní zdi kina Panorama a jedna na fasádě štítu domu ve Svatoborské ulici, kde míval Tichý ateliér. Nadace chce objekt zrekonstruovat a zřídit v něm galerii, která bude po Tichém pojmenována. Miroslav Tichý svá díla nikdy neprodával, ale občas přistoupil na výměnu za obraz, který se mu líbil. Tento princip převzala i nadace Tichý oceán a fotografie autora směňuje za umělecká díla výtvarníků z celého světa, kteří mají o fotografie Tichého zájem a nebudou je dále prodávat. Touto cestou vzniká sbírka současného mezinárodního umění „Artists for Tichy – Tichy for Artists“, kterou by nadace ráda představila veřejnosti. 

Velkoformátové fotografie Miroslava Tichého na stěně kina Panorama.

I když místní umělci si cení spíše nepopiratelných kvalit výtvarné tvorby Tichého, Tichý „dobyl svět“ svou fotografií. V průběhu 60. až 80. let vytvořil stovky, možná tisíce snímků. A to fotoaparáty vlastní výroby, které působily tak, že snad ani nemohou být funkční. Zachycoval především ženy, které pro něj byly stálým a nevyčerpatelným zdrojem inspirace a poetické krásy.

„Člověk, který od roku 1968 neopustil Kyjov, nikdy nevyjel do zahraničí, zde vytvořil dílo, které okouzlilo svět a nadchlo stovky umělců na celém světě,“ vyzdvihuje Buxbaum. „Tichý, který se pohyboval jen v místech, kam došel pěšky, magneticky přitáhl umění z celého světa. Jsem moc rád, ze se naše iniciativa setkala se zájmem města i soukromých aktivit s cílem založit galerii umění v Kyjově. Myslím si, a jsem přesvědčen, že soužití a prolnutí místní umělecké tvorby a sběratelství s mezinárodním uměním by nejenom bylo unikátní a výjimečné, ale velmi ve smyslu “anarchisty" Mirka Tichého,“ říká zakladatel umělecké nadace.

Úspěch ani peníze Tichého nezajímaly, publicita ho spíše obtěžovala. Neúčastnil se žádné své výstavy, nepřijal oficiální ocenění. Asi by ignoroval informace i o tom, že se jeho fotky draží v aukcích po celém světě za tisíce eur. Tichý býval kvůli svému způsobu života a přístupu k fotografování někdy označován jako „fotograf doby kamenné“. Jeho osobní postoj nezávislosti na veřejném uznání a stravující vnitřní motivace tvořit ale stále mohou mnohé umělce inspirovat. 

Miroslav Tichý

Narodil se 20. listopadu 1926, zemřel 12. dubna 2011. Žil v Kyjově.

V letech 1945 až 1948 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jána Želibského.V padesátých letech se obracel k avantgardě,  impresionismu a kubismu. Ke svým vzorům počítá především Picassa,  Matisse a Cézanna.

Fotografií se zabýval od konce 60. let. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám z vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů. Své fotografie  někdy „vylepšoval“ tužkou (zvýraznění kontur).

Fotografii se věnoval až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestal.

Z iniciativy  Romana Buxbauma bylo uspořádáno po roce 2000 několik výstav, ke  kterým Tichý   nedal   svolení.

Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal cenu objev roku. 

Stromy s dlouhou pamětí, které mají své jméno

Bioložka Zuzana Veverková.

Region – Stromy patří k našemu životu a každý strom je hodný ochrany, vyskytují se však stromy výjimečné, které požívají mimořádné pozornosti a péče. Mají svoje jméno a Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky je eviduje v Ústředním seznamu ochrany přírody. O takzvaných památných stromech jsme si povídaly s bioložkou Zuzanou Veverkovou, členkou komise životního prostředí města Kyjova, spoluzakladatelkou Motýlího ráje ve Ždánicích a nadšenou a vytrvalou ochránkyní přírody našeho regionu. Není to náš první rozhovor pro Nové Slovácko, takže si tykáme a zachovala jsem v textu i některé typické nářečové prvky, které Zuzka ráda používá. Ale vezměme to hezky od začátku.

 Status památného stromu vznikl v roce 1992. Jak tomu bylo dříve?

Současná legislativa v oblasti ochrany přírody zná pojem památný strom skutečně od roku 1992, nicméně tradice ochrany mimořádných stromů je u nás podstatně starší. První soupis takových stromů vznikl více než před sto lety, přesněji v roce 1913. Autorem je lesník a historik Jan Evangelista Chadt – Ševětínský, a na něj pak navazovalo mnoho dalších. Za první republiky byly v tomto směru aktivní takzvané okrašlovací spolky. No a také za komunismu byly významné stromy chráněny, což vycházelo ze Zákona o státní ochraně přírody z roku 1956. Takže u nás je zájem o památné stromy opravdu dobře zakotvený a řekla bych, že také docela funkční.

Čím je takový strom výjimečný, proč si zaslouží zvýšenou ochranu a péči?

Aby byl strom vyhlášený jako památný, musí splňovat kritérium vysoké hodnoty estetické, kulturní, historické či ekologické, což vždy posuzují odborníci. A nemusí být jen starý a velký, což je naše nejběžnější představa toho, jak má památný strom vypadat.

Kolik památných stromů je v našem regionu? A kolik v celém Česku?

Objektů památných stromů je v České republice kolem 5 300. To slovo objekt zde můžeme třeba také nahradit slovem lokalita, protože nejsou jen samostatné památné stromy, ale celé aleje, stromořadí či skupiny stromů. A celkové číslo dosahuje až 25 200 stromů, které jsou u nás chráněny. V hodonínském okrese je 33 lokalit s památnými stromy, přičemž osobně znám nejlépe památné stromy na Kyjovsku, těch je 27 na dvanácti místech.

Jedním z nejstarších stromů v České republice je Bzenecká lípa v zahradě tamního zámku.

Lípa ve Bzenci je skutečně mimořádná. Opravdu se jí říká tisíciletá a důkazem toho, že si jí místní váží po staletí je i to, že prý podle ní pojmenovali druh vyhledávaného vína – Bzenecká lipka. Určit skutečné stáří stromu je docela těžké, protože opravdu jistý způsob spočívá ve vyvrtání sondy do kmene, kdy se odebere vzorek dřeva až od středu kmene a pak se spočítají letokruhy. U chráněných stromů samozřejmě takový invazivní způsob výzkumu nepřipadá v úvahu, navíc Bzenecká lípa už nemá vlastně původní kmen. Ten se na začátku minulého století rozpadl na několik životaschopných částí, které nyní žijí svým vlastním životem. Nicméně pořád se jedná geneticky o ten stejný strom.

Bzenecká lípa patří k nejstarším stromům v ČR. (Foto: internet) 

 

 

 

 

 

 

Památná lípa ve Bzenci dostala nové podpěry.

Jak se tedy odhaduje její stáří a v jaké je nyní lípa kondici?

Stáří je v odborné literatuře odhadováno na 900 let, odhady vycházejí kromě biologického posouzení hlavně ze záznamů v kronikách. Tento strom tedy začal svůj bohatý život v době, kdy u nás vládli Přemyslovci. A těsně před tím, než se kmen rozpadl, se velmi pravděpodobně jednalo o vůbec nejmohutnější strom u nás. Nyní je ve velmi dobré kondici, kmeny vzniklé z původního rozpadlého jsou vitální a je o ně dobře pečováno. Vloni jsme díky spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny nechali Bzeneckou lípu odborně ošetřit. A především došlo k výměně podpěr, což lípě prospělo a vypadá moc hezky. Pro arboristu Šimona Böhma to byla výzva. Výroba a instalace podpěr byly velmi náročné, ale povedlo se mu to fantasticky.

Památný strom je také přímo v Kyjově u vlakového nádraží, ve Strážnici, v Lipově, na Ždánicku a řadě dalších míst. Na které bys chtěla upozornit?

Velice hezká a přitom málo známá je památná lípa kousek od kyjovského nádraží, v místě, kde odbočuje vlečka do mlýnů. Je trochu v zákrytu bývalé drážní budovy, dnes fitness centra, ale když se na ni člověk zaměří, vidí, jak je nádherná. Podle zkušeného arboristy Šimona Böhma je to vůbec jedna z nekrásnějších, největších a nejzdravějších lip, které kdy ošetřoval. Stáří se odhaduje minimálně na 150 let. Škoda, že je na tom místě taková ztracená… nevynikne. Taky je mi líto, že se mně k ní nepovedlo dohledat žádné informace. Nikde není moc zmiňovaná a tak jen hádáme, že byla zřejmě vysazena v místě, kde z Kyjova vycházela původní cesta na Bukovany. Tehdy tam ještě žádné koleje natož nádražní budovy nepřekážely, a tak musela být dobrým výchozím a orientačním bodem, kde si bukovanská chasa dávala sraz, než z kyjovských pochůzek vyrazili „dom do kopca“.

Existují ale jistě památné stromy, jejichž příběhy známe...

Osobně mám velice ráda lípy na okraji Strážovic, vedle křížku hned kousek od silnice. Tam mě dojímá příběh, který je z roku 1923. To se tehdy Anežka Poláčková, rozená Viktorýnová, vydala ze Strážovic s manželem, který byl tesař, do Hamburku. Její muž měl v plánu zde pracovat v docích, kde se stavěly obří lodě, a byla poptávka po šikovných tesařích. Jenže paní Anežce se v daleké cizině začalo stýskat, a tak vzala svoje malé dítě a vyrazila na náročnou cestu zpátky. Po dlouhém cestování z Hamburku se konečně dostala vlakem až do Kyjova, kam dorazila večer. Zbývala jí ještě náročná cesta pěšky dom. Když se celá utrmácená s dítětem v náručí plahočila do nekonečného krpálu Stražovjáku, viděla světla dědiny a v duchu slíbila, že až bude její cesta u konce, nechá postavit na kraji dědiny kříž. A tak se taky stalo. O rok později zde byly vysazeny lípy a ty spolu s křížem mlčky připomínají tento jímavý lidský osud. Tak tyto lípy mám ráda a bohužel je škoda, že se právě jim zrovna moc dobře nedaří. Jsou hodně blízko silnice, kde je velká prašnost, málo vody, a tak pomalu prosychají. Bylo by moc hezké, kdyby se mezi místními našel dobrodinec, který by lípy přes léto občas pořádně pozaléval.

Pod hlavičkou jaké organizace se o památné stromy staráte a jakým způsobem?

Památné stromy ošetřujeme pod hlavičkou Českého svazu ochránců přírody Kyjov. Každý rok připravuju žádost o grant, který nám umožní následně nechat vybrané stromy ošetřit. Samotné ošetření provádí profesionální arborista. Takto už jsme během uplynulých let postupně ošetřili všechny památné stromy na Kyjovsku, proto už jsme museli zamířit mimo okres. Letos máme naplánováno ošetření památných stromů na třech lokalitách na Bučovicku. Ale uvidíme, jak to bude s financemi, přece jenom se ve veřejných financích hodně škrtalo a holt ochrana přírody bývá první na řadě, když jde o škrty.

Zdravotníci v tom nejsou sami

Kyjov – Sladkosti, víno, bylinkové čaje, výpravné knihy a milé povzbudivé vzkazy, to všechno pomáhá a dodává energii zdravotníkům kyjovské nemocnice v této nelehké pandemické době. Potěšily je také canisterapeutické návštěvy Milana Doktora a jeho zlatých retrívrů. „Odezva byla úžasná,“ poznamenal spokojeně majitel „čtyřnohých miláčků“, kteří zde dříve mířili hlavně na dětské oddělení. 

Velikonoční nadílka v Nemocnici Kyjov byla bohatá, sladkosti pro personál doručila jako poděkování za péči o své nemocné zaměstnance sklárna Vetropack Moravia Glass. „Křupavé trubičky chutnaly skvěle,“ objevila se reakce na Facebooku nemocnice. Vítaná pozornost doputovala z Mikulčic. Lubomír Dvořáček, majitel vinařství, přivezl více než tisíc lahví výborného vína ze své produkce. Oblíbené čaje Sonnetor zase dodali jednatelé hodonínské společnosti TECH-TRADE, kteří zdravotníky podporují dlouhodobě. Pracovníci nemocnice na sociálních sítích také děkovali Světluškám ze skautského oddílu Kostelec za krabice plné cukroví, které zamířily na radiodiagnostické oddělení, oddělení klinické biochemie a klinické mikrobiologie. Luxusní sladkosti na doplnění energie věnoval také spolek Mankyz ze Svatobořic-Mistřína, který pečuje o ovocné stromy a pořádá jeden z největších koštů pálenek na světě. 

Nejen chlebem (a vínem) je živ člověk, a tak nemenší radost udělala zdravotníkům i dodávka plná knih, se kterou na ředitelství nemocnice přijel Tibor Skalka z CBS Nakladatelství se sídlem ve Zlíně. Přivezl dvanáct set kusů publikací, aby se dostalo skutečně na každého zaměstnance. Unikátní letecké snímky Kyjovska, Kroměřížska či Zlínska, které jsou obsahem knih, zaujmou a pohladí zvláště v době, kdy jsme nemohli překročit ani hranice svého okresu. Zároveň se mohou stát inspirací k objevování a návštěvám nepříliš vzdálených míst v našem okolí.

 S originální myšlenkou jak snížit napětí a stres z náročné služby přišlo vedení nemocnice, když pozvalo canisterapeuta Milana Doktora a jeho psí svěřence. Místo dětského oddělení tentokrát navštívili ARO, infekční a další exponovaná oddělení. Tříletého Gastona doprovázelo štěňátko, desetitýdenní Belinka. „Pejsci rozjasnili unavené tváře zdravotníků a to je důkazem, že naše návštěva za to stála a jednalo se o dobrý nápad. Štěňátko představuje přidanou emotivní hodnotu. Lásku k lidem má v genech z obou stran čtyř generací a navíc se tak přirozeně intuitivně učí,“ sděluje Milan Doktor z chovatelské stanice v Lipově, který je předsedou Canisterapeutického sdružení Jižní Morava. 

Balzámem pro zdravotnický tým jsou slova ocenění, poděkování a povzbuzení, které od lidí přicházejí nejčastěji po sociálních sítích. Děkovný dopis zaslala řediteli nemocnice Lubomíru Wenzelovi i senátorka a bývalá starostka Ratíškovic Anna Hubáčková. Oceňuje mimořádné nasazení a přístup k pacientům v této těžké době pandemie. „Vím, že poslední rok byl nelehký pro nás všechny, ale obzvlášť a mimořádně náročný byl pro zdravotnický a veškerý personál pracující v nemocnici. Jejich práce si nesmírně vážím,“ píše senátorka. 

 „Doba covidová trvá v Česku už rok a pomalu začínáme zapomínat, jak vypadal provoz v Nemocnici Kyjov před epidemií. Počty hospitalizovaných pacientů klesají jen velmi pozvolna,“ shrnují na Facebooku nemocnice. K bezproblémovému chodu zdravotnického zařízení v těchto náročných podmínkách významně přispívají i hasiči a další dobrovolníci. 

 A o kolik pacientů s nemocí Covid-19 v těchto dnech Nemocnice Kyjov pečuje? „Počty se mění ze dne na den. V tomto týdnu evidujeme v průměru 75 pacientů na standardních lůžkách, o dalších 15 pacientů ve velmi vážném stavu pečují naši zdravotníci na lůžkách intenzivní péče,“ sdělil minulý čtvrtek mluvčí Nemocnice Kyjov Filip Zdražil.

Foto: archiv Milana Doktora 

 

 

 

V estrádním sále se netančí, ale očkuje

Kyjov, Hodonín – Na velkokapacitní očkovací centrum, které bylo zřízeno v budově Domu kultury v Kyjově, lze slyšet jenom chválu. Lidé jsou spokojení, že očkování probíhá bez průtahů a těší je fundovaný a laskavý přístup zdravotníků i pomocného personálu. V očkovacím centru pracují čtyři lékaři, tři zdravotní sestry, jeden informatik a třináct pomocných pracovníků.

Očkovací centrum zahájilo provoz 3. března a do konce měsíce zde dostalo vakcínu proti nemoci Covid-19 přes čtyři tisíce lidí. Jednalo se především o seniory nad sedmdesát let, kteří se přihlásili prostřednictvím centrálního rezervačního systému. Na infolince 518 697 494 jsou pracovnice Odboru sociálních věcí Městského úřadu Kyjov připraveny zájemcům s registrací pomoci. Je možné také využít bezplatnou linku 1221.

Centrum má denní kapacitu až 600 klientů, její využití ale závisí na dostatečném počtu vakcín. Jak informoval mluvčí Nemocnice Kyjov Filip Zdražil, zařízení funguje zpravidla tři dny v týdnu, úterý až čtvrtek. Počet naočkovaných se pohybuje okolo 400 za den.

Lidé jsou spokojeni také s účelným uspořádáním a vybavením centra. Plány připravili ve VUT Brno. Podobná centra jsou v dalších, především okresních městech Jihomoravského kraje. Očkovací místo slouží všem zájemcům, kteří se zaregistrují v rezervačním systému Ministerstva zdravotnictví a uvedou jako očkovací místo Kyjov. „Spádová oblast Kyjovska a přilehlých regionů je poměrně velká, v rezervačním systému tak nyní figurují zhruba dva tisíce lidí čekajících na PIN 2 a svůj termín očkování. V průběhu dubna by se počet dodaných dávek měl výrazně zvýšit a očkování tak urychlit,“ doplňuje mluvčí Zdražil.

Klienti si s sebou na očkovací místo mají vzít občanský průkaz a kartičku pojištěnce, seznam užívaných léků a kontaktní údaje - telefonní číslo, případně e-mailovou adresu. Péči zajišťují zdravotníci Nemocnice Kyjov a dobrovolníci. Na Facebooku nemocnice nebo města Kyjova zájemci najdou krátké instruktážní video, které je zavede do prostor očkovacího centra. 

V Hodoníně se očkování od 1. března přesunulo z Nemocnice TGM Hodonín do Domu kultury v Hodoníně, jehož prostory se ukázaly pro očkovací centrum jako vhodnější než dříve zamýšlený objekt zimního stadionu. „Rád bych využil této příležitosti k poděkování jak vedení kulturního domu, tak i jeho zaměstnancům za mimořádně vstřícný a profesionální přístup. Oceňujeme jejich ochotu pomoci při budování a také při provozu očkovacího místa,“ uvedl vedoucí oddělení hospodářsko technické správy Nemocnice TGM Hodonín, Jiří Koliba.

„Očkovací místo funguje standardně v pracovních dnech od 8 do 16 hodin, pokud máme dostatek vakcíny. Z důvodu jejího nedostatku jsme ale byli nuceni v posledních týdnech jeho provoz zredukovat. Nyní nám avizovali zvýšení počtu vakcín, takže předpokládáme návrat ke standardnímu režimu,“ dodává Koliba. Lidé se se svými dotazy ohledně očkování mohou obracet na pracovníky informační telefonní linky 724 625 857 od 8 do 16 hodin.

Obě očkovací centra, jak v Kyjově, tak v Hodoníně, aplikují vakcínu Pfizer. V Jihomoravském kraji je zřízeno celkem šest velkokapacitních očkovacích center. Podle prognózy úřadu Jihomoravského kraje, pokud dorazí všechny plánované vakcíny, do konce srpna by mohlo být naočkováno 70 procent lidí žijících na jihu Moravy. To by, domnívají se odborníci, mělo stačit k přerušení pandemie.

Nudlový příběh jednoho zapomenutého svatebního daru

Vřesovice – Když jsme spolu mluvily poprvé, bylo to o předloňském létě, neměla na rozhovor pro noviny ani pomyšlení. Právě se vrátila s manželem ze zahraniční dovolené a doma na ni čekala spousta zakázek. „Nestíhám,“ omlouvala se. V současné koronavirové době má volného času více, než by si sama přála, a její tržby poklesly zhruba na polovinu.

Práce v kanceláři jí nevoněla  

Osudový italský strojek na nudle.

Předmětem podnikání Miroslavy Konečné z Vřesovic jsou domácí těstoviny, zkrátka nudle. V současnosti nabízí různé druhy, nejenom klasické nudle do polévek, ale také špaldové, semolinové nebo bezlepkové těstoviny a pro ty, co si potrpí na tradice, na Zelený čtvrtek třeba těstoviny s příměsí špenátu. Jde o poctivou domácí výrobu, jejíž kvalitu potvrzují i získané značky Tradiční výrobek Slovácka nebo Chuť jižní Moravy. Její polévkové nudle si dokonce vysloužily ocenění Zlatá Chuť jižní Moravy.

„Nudlový příběh“ osmačtyřicetileté Miroslavy Konečné začal před devíti lety, v roce 2012, když při úklidu půdy narazila na zapomenutý svatební dar, italský strojek na krájení těstovin. To ji inspirovalo, aby začala připravovat domácí nudle pro svou rodinu. Nezůstalo však jen u toho. Příznivá odezva u rodiny a známých a také fakt, že byla momentálně bez zaměstnání, ji vnukly myšlenku, aby zkusila své štěstí s podnikáním v těstovinách. Vystudovala střední ekonomickou školu a po maturitě byla zaměstnána jako administrativní pracovnice, ale tato práce ji neuspokojovala. „Vždy mě lákalo vytvářet hodnoty ruční prací,“ říká. Ve volném čase relaxuje u vyšívání obrazů. Ale zpět k jejímu podnikání.

Krok za krokem... až do Vídně 

Vedle rodiny a známých  těstoviny začala nabízet do farmářských obchůdků a prodejen se zdravou výživou. "Navštěvovala jsem farmářské trhy v Jihomoravském a Zlínském kraji,“ vypráví. „Postupně si mé produkty zákazníci oblíbili a i díky již zmíněným oceněním se mi majitelé obchodů sami začali ozývat. Další posun kupředu pro mě znamenalo oslovení restaurací, cateringových společností a školních jídelen, které ode mě začaly odebírat především polévkové nudle. S velkým respektem jsem se rozhodla přijat nabídku od supermarketu Billa, abych jim dodávala těstoviny v rámci regionálních produktů. U těchto velkých řetězců jsou samozřejmě velmi striktně nastavené podmínky a byla to pro mě velká zkouška. Spolupracují s nimi už od roku 2015. Začala jsem dodávat nejprve do Zlínského kraje a Prahy a postupně rozšiřujeme spolupráci i do dalších krajů. Nedávno mě oslovil manažer z Billy ve Vídni, abych dodávala těstoviny i tam, a stejně tak mě na základě doporučení kontaktoval pražský manažer společnosti Lidl. Zatím jsem na tyto možnosti spolupráce nepřistoupila, protože před covidem jsem byla právě díky restauracím na hraně výrobních kapacit.“

Podnikání v praxi 

Co bylo při rozjezdu podnikání nejtěžší? „Nejtěžší pro mě jako začínající podnikatelku bylo vyřízení všech potřebných povolení. Ochotní zaměstnanci úřadů mi ale pomohli a dali mi cenné rady,“ vzpomíná Konečná. 

Těstoviny Miroslava Konečná vyrábí z kvalitních regionálních surovin.

„Náročné bylo dodržet a splnit všechny výrobní podmínky. Kvůli podnikání jsem musela zrekonstruovat sklepní prostory, ze kterých mám teď výrobnu. Ze začátku těch nákladů bylo opravdu hodně a člověk investuje s tím, že neví, jestli se mu vůbec podnikání rozjede. Proto jsem ráda, že mi s rekonstrukcí pomohl manžel. Není to tak, že se rozhodnete něco vyrábět a děláte to v kuchyni, výroba potravin je omezena přísnými hygienickými nařízeními,“ upozorňuje  podnikatelka.

Postupem času, když se jí počáteční investice  začaly trochu vracet,  peníze musela vložit do koupě profesionálního hnětače těsta, vyvalovače a dalších strojů. "Aktuálně mám už jen poslední přání," říká,"sušičku, která by mi velmi zefektivnila a urychlila především v zimě výrobu, a samozřejmě je to ten nejnákladnější pomocník. Zkusila jsem zažádat o dotace u Kyjovského Slovácka v pohybu a byla jsem velmi překvapená a šťastná, že vybrali právě mě. Obzvlášť v této době je to pro mě velká pomoc a vážím si takových projektů, které myslí i na ty nejmenší podnikatele. Pochopitelně se dá koupit profi stroj, který vám těstoviny přímo vyrobí, a já bych tak mnohanásobně zvýšila produkci, ale pak by to už nebyla ruční poctivá výroba, a to je právě to, na čem já si zakládám.“

Kvalitní suroviny jsou zásadní

Těstoviny Miroslava Konečná vyrábí jen ze dvou ingrediencí – mouky a vejce. „Mouka i čerstvá vejce pocházejí z regionální produkce. V případě semolinových těstovin používám kvalitní italskou semolu. Do ochucených těstovin přidávám bylinky, které jsem vypěstovala a doma nasušila,“ přibližuje. 

A baví ji práce ještě po všech těch letech? „Práce mě baví,“ přitakává, ovšem dodává, že je to fyzicky velmi náročné. „Ruční práce a ještě celý den na nohou, ale právě již zmíněná ocenění nebo pozitivní reakce zákazníků jsou to, co mi vždy dodá energii. A takovou práci potom člověk dělá opravdu s radostí. Rodina mi pomáhá především s distribucí nebo mi příležitostně dohodí nové odběratele, za což jim tímto děkuji.“

Jak je to dnes 

„Co se týká dnešní doby, samozřejmě jako všichni ostatní věřím, že se situace co nejdříve vrátí do normálu. Navíc nynější generace mladých je jiná, zakládá si na kvalitních potravinách, proto tolik roste například poptávka po Bio potravinách. Vznikají nové farmářské prodejny i výrobci, a je to tak správně. Myslím si, že se v tomto směru začnou postupně zlepšovat i větší supermarkety a budou nabízet kvalitnější potraviny, jak je všude jinde v Evropě zvykem. My v tomto trendu pořád ještě bohužel zaostáváme,“ poznamenává.

Současná doba je pro podnikatele všeobecně těžká. „Moje tržby klesly asi o polovinu. Přišla jsem o všechny restaurace a školní jídelny, které před covidem tvořily padesát procent mých odběratelů. Před Vánocemi, kdy bylo pro mě nejhorší období, mi pomohlo pár firem, které dárkovými baleními těstovin potěšily své zaměstnance. Momentálně mě zachraňují jen prodejny potravin,“ popisuje podnikatelka Miroslava Konečná

Její těstoviny si můžete koupit v síti prodejen Billa v celém Zlínském, Moravskoslezském a v nejbližší době i Jihomoravském kraji. Ve vybraných prodejnách Billa v Praze, Liberci nebo Mladé Boleslavi je najdete v regálech označených Regionální produkty. Ručně a s láskou vyráběné Těstoviny z Podchřibí zakoupíte i ve farmářských obchůdcích nebo bezobalových prodejnách.

Foto: archiv Miroslavy Konečné

Golem ve Ždánicích bude vítat první hosty

Ždánice – Tři a půl metru vysoký Golem vyrobený z polystyrénu a vnitřních železných prvků se ze dvorku svého tvůrce Stanislava Klígla ve Svatobořicích-Mistříně přesunul do Ždánic. Zdobí teď prostranství před bývalou sýpkou blízko šroubárny. Starobylou sýpku její současný majitel přebudoval na stylovou restauraci pro motorkáře.   

Šestapadesátiletý Pavel Konrád pochází z Archlebova, žije s rodinou ve Ždánicích a pracuje jako strážník městské policie v Hodoníně. Do zaměstnání jezdí kolem domku Klíglových ve Svatobořicích a všímal si rozměrných objektů, ať už to byl slavný krtek v modrých kalhotkách, malované vejce o Velikonocích, sněhulák v zimě nebo anděl o Vánocích, které se střídaly v předzahrádce. V roce 2017 oslovil Stanislava Klígla, zda by pro něj nevyrobil Golema.

Golem na zahradě tvůrce Stanislava Klígla.

A proč právě tuto mytologickou postavu? „Sám nejsem také žádný drobeček, moje vojenská výška je 196 centimetrů, současná váha 125 kilo a k padesátinám jsem dostal dřevěného golema vytvořeného z kmenu lípy. Ten teď zdobí interiér mé nové restaurace, která se bude jmenovat Moto bar u Golema,“ vysvětluje Konrád.

Má kolem sebe partu přátel, kteří mu pomáhají, a tak řadu věcí dělá svépomocí, na ty náročnější najímá spolehlivé řemeslníky. Sám je také nadšeným motorkářem, takže zná potřeby a vkus této sorty lidí. „Jsem detailista,“ přiznává s tím, že si přeje, aby všechno bylo perfektní. Proto zvláště v této koronavirové době nechce uspěchat otevření restaurace a čeká, až se poměry znormalizují. Kromě stylového posezení bude v prvním patře i tančírna a také devět pokojů pro ubytování hostů. Tři malé hliněné golemy, které dostal darem, doplňuji neotřelý interiér. 

V pátek 19. března Golem opouští svůj „rodný dům“ ve Svatobořiích.

Golem stojí na svém novém místě ve Ždánicích.

Skulpturu Golema Stanislav Klígl vyrobil během roku 2018 a až do letošního března zdobil jeho dvůr. Klíglovi si už na jeho přítomnost zvykli, „stal se členem rodiny“. V pátek 19. března byl tři a půl metru vysoký „drobeček“ o váze 180 kilogramů převezen do Ždánic. „Protože nám na dvoře bude chybět, mám již rozpracovaného jeho pokrevního bratra, a nový Golem bude stát právě tam, kde stál ten původní,“ těší se zručný a nápaditý kumštýř Klígl.

Foto: archiv Stanislava Klígla

„Kyjovské pivo tu určitě bude i po covidu. Slibuji,“ říká majitel pivovaru

V době nouzového stavu rapidně poklesla spotřeba piva, a to i v takové pivní velmoci, jakou je Česko. Lidé prostě nemohou denně vysedávat v přátelské společnosti u zlatavého moku, jak byli zvyklí a jak by se jim líbilo. Přežijí malé pivovary „dobu koronavirovou“? Majitel Kyjovského pivovaru Tomáš Machalínek rozhodně nehází flintu do žita.

„Výroba piva stále běží, i když jsme museli pootočit obchodní strategii a také přizpůsobit výrobu,“ potvrzuje Machalínek. „Naše pivo nyní prodáváme více v obalech přes nové obchodní partnery jako jsou obchody, pivotéky či benzinové pumpy. Významně nám také pomáhá náš e-shop, který využívá více zákazníků než dříve. My jim pivo dodáváme přes dopravní společnosti až domů nebo na výdejní místa, kde si mohou objednaná piva vyzvednout.“ Kmenovou oblast zajišťují vlastním rozvozem. Pivo z Kyjovského pivovaru se tak dostane do Brna, Zlína, Uherského Hradiště, Veselí nad Moravou, do Hodonína a Břeclavi. „Často se individuálně domluvíme i na závoz po trase, kterou jedeme. Prostě se snažíme být našim zákazníkům blíž,“ dodává podnikatel.

Nové láhve z Kyjovského pivovaru. (Foto: archiv T. Machalínka)  

Součástí nové obchodní strategie byla také investice do nové poloautomatické plničky pet a skleněných lahví různé velikosti a rovněž investice do atraktivních plechovek. „Všechna tato opatření nám ale zdaleka nenahradí výnosy z doby předcovidové a obrat celé firmy klesl na jednotky procent,“ uvádí Machalínek. Pod značku Kyjovský pivovar nespadá dnes jen výroba piva, ale patří sem i hotel, restaurace a pivní lázně. V současné době jsou ale všechny činnosti mimo samotnou výrobu piva z důvodu vládních opatření uzavřeny a nevyvíjí žádnou činnost. Výroba piva stále běží. 

„Státem deklarované dotace řeší hlavně udržení zaměstnanců, což považuji sice za důležité, ale jinak budou krýt jen asi třicet procent našich stálých nákladů. A to budou zdůrazňuji proto, že finance ještě nedoputovaly. Ani za loňský rok. Jsme v tom sami a vláda má evidentně strategii, že čím složitější cestu k dotacím připraví a čím později peníze pošle, tím méně podnikatelů vydrží čekat, zkrachuje a stát ušetří,“ popisuje svůj pohled na věc. Jedním dechem ale odhodlaně dodává, že kyjovské pivo tu určitě bude i po covidu.

„Našim sloganem je "Udělejte si radost". Je to náš hlavní cíl, zprostředkovat zákazníkům našimi službami a pivem příjemné chvíle. Pak je to i pro nás radost a odměna. Věřím, že se nám to daří, a bude i nadále,“ uzavírá s optimismem majitel pivovaru.