Jaroslav Válek vystavuje v Radniční galerii

Kyjov - Uznávaný výtvarník, umělecký kovář s osobitým přístupem k umění Jaroslav Válek vystavuje své ocelové plastiky a reliéfní grafiku v Radniční galerii v Kyjově. Expozice nabízí střídmý průřez jeho celoživotní tvorbou. Pozornost upoutají kované plastiky z oceli či nerezu, plechové deformace, na stěnách pak visí slepotisky a reliéfní grafika. Nechybí ani ukázka tzv. nonsens, nesmyslných objektů.

Nosorožec.

O atraktivitě expozice svědčí nadšené zápisy návštěvníků do pamětní knihy: „Díla jsou moderní, vkusná a čitelná, výstava je velmi kreativní a zábavná. Pan Válek má velkou fantazii a smysl pro humor.“ „Neuvěřitelné, vtipné, nápadité, jsem ráda, že jsem to mohla vidět. Jako vždy krásné a řemeslně dokonalé.“

Uplatnění techniky deformace na nerezovém plechu.

Jaroslav Válek se narodil v roce 1954 v Uherském Hradišti, žije a tvoří ve Veselí nad Moravou. Dá se říci, že navázal na rodinnou tradici, kovářem byl už jeho děd. Každý kus, který vyjde z jeho ateliéru, je jedinečný originál. Od 90. let vystavuje v mnoha galeriích ČR i zahraničí. S prostory a vkusným uspořádáním uměleckých objektů v Radniční galerii vyslovil spokojenost.

 Výstava potrvá do 28. dubna. 

Nonsens. Jezdec na kohoutu.

Matouškovy meditativní sochy viděli v Hamburku i ve Ždánicích

Socha proroka.

Ždánice – Do svobody ticha a soustředění nás v této uspěchané době zvou vystavené plastiky a kresby sochaře Vladimíra Matouška. Působivá expozice v Zámecké vile ve Ždánicích, která z pohledu umělce dobře „zapadla“ do zdejších výstavních prostor, bude otevřena do 9. května. 

 

Asi nejznámější realizací autora je sousoší sv. Cyrila a Metoděje před brněnskoukatedrálou na Petrově. V roce 2012 zvítězil v soutěži na realizaci památníku spolu s arch. Radimem Horákem.

Vladimír Matoušek (nar. 1956) se zabýval restaurováním gotických a barokních soch a od roku1980 se věnuje původní autorské tvorbě. Inspiruje se biblickými tématy i křesťanskou tradicí, ztvárňuje svaté i dramatickou postavu Proroka v mnoha variacích. Podle svých slov má zvláštní vztah k abstraktním tématům i Mariánským motivům, které však považuje za obtížný úkol. Většina jeho prací nepostrádá hluboký duchovní ponor, jeho díla najdeme v kaplích, kostelích i ve veřejném prostoru hlavně na Moravě, v Praze, ale také jinde v Evropě. Vystavoval například v Berlíně, v Hamburku, v Petrohradě a v rámci české reprezentace na Expo 92 v Seville.
 

Sochař Vladimír Matoušek.

Expozice ve Ždánicích představuje objekty a sochy Vladimíra Matouška tvořené ve dřevě. S tímto materiálem autor pracuje od počátku své tvorby. „Inspirace přichází téměř vždy s výchozím tvarem dřeva,“ říká ke své volné tvorbě sochař. „Meditace o postavách a dějích samozřejmě přináší jasnější představu o tématu. Modlitba to může umocnit a prohloubit,“ popisuje počátky tvůrčího procesu umělec. Matoušek nepochází z křesťanského prostředí, je konvertita. Není bez zajímavosti, že vystudoval teologii na Cyrilometodějšké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. „Studium teologie mi přineslo jasnější pohled na historii duchovního usilování lidstva obecně. Rozšířilo obzory. Víru asi neposílilo, naštěstí ani neoslabilo,“ dodává.

Výtvarník žije se svou rodinou v Brně. Dvě ze sedmi jejich dětí se vydaly na uměleckou dráhu. Syn je malířem a grafikem, dcera vystudovala skladbu na hudební fakultě JAMU. „Takže umí třeba instrumentovat – rozepsat nástroje pro celý orchestr – to jí velmi závidím,“ usmívá se hrdý otec.

V současné době umělec pracuje s kameníkem v Blansku na realizaci kamenných soch Cyrila a Metoděje pro vstup do poutního areálu Velehradu. Je spoluautorem vítězného uměleckého návrhu z roku 2017. Sochy na Velehradě by měly být instalovány do konce letošního června.

Vladimír Matoušek se ztotožňuje s tezí, že umění je ve své podstatě schopnost podívat se na staré věci novým způsobem – a tak tradiční křesťanské náměty ztvárňuje jinak, s moderní invencí a velkou mírou niternosti, které jeho sochy oprošťují od všeho nepodstatného a směřují k jádru poselství… jež se vzpírá slovní definici.

Pohled do expozice.

Foto: kurátor výstavy Tomáš Prusenovský.

Normální debil vyprodal sál

Kyjov – Představení se slibným názvem nezklamalo a diváci, kteří zaplnili divadelní sál do posledního místečka, se nasmáli, jako už dlouho ne. Normální debil: Deník puberťáka aneb Mé dětství v socialismu připomíná Československo konce sedmdesátých let s humornou nadsázkou - a přece je to tak pravdivé. 

Retro komedie Normální debil vznikla na motivy stejnojmenné knihy Roberta Bellana. Autor se narodil roku 1966 v Hodoníně. Tady také vychodil základní školu i gymnázium. Jeho vzpomínky na čas dospívání a školních průšvihů v dobových kulisách reálného socialismu rezonovaly s pamětí diváků, většinou vrstevníků, kteří ještě rozumí rusky. To se jim hodilo hned v úvodní scéně s potrhlou autoritativní učitelkou na hodině ruštiny, v dalším obraze se vrátili do hodiny tělocviku s obligátní patnáctistovkou a hodem granátem - ostatně autoritativně se tehdy chovali všichni učitelé, o rodičích nemluvě… Dobové oblečení, povinné tělocvičné úbory, ujeté účesy, televizní znělky a vysílání s usměvavými hlasatelkami a občas „s pruhy“ přes obrazovku, oblíbené songy - to všechno loudilo nostalgický úsměv na tváři přítomných, protože - jakkoli ta doba byla příšerná - vzpomínky na mládí jsou koneckonců vždycky milé. 

Vlevo hrdina inscenace puberťák Norbert Intribus. Divadlo Pecka.

Scénárista a režisér hry Robert Bellan působil jako herec ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V roce 2000 realizoval na Malé scéně SD autorské představení Rychlé šípy, které oslovilo všechny generace a hraje se dodnes. Později odešel jako režisér do Městských divadel pražských. V současné době je „na volné noze“ a režijně spolupracuje s divadly po celé české republice. Představení Normální debil kyjovští viděli v podání profesionálního divadla Pecka  z Uherského Hradiště se skvělými hereckými výkony všech čtyř protagonistů.

Zájem o tradiční blatnické kraslice roste

Marie Čiháková

Blatnice pod sv. Antonínkem - Marie Čiháková se zabývá malováním kraslic 45 let. První zkušenosti získala od své babičky a také od kamarádky ze Vnorov, kde se rovněž velikonoční kraslice zdobí batikou. Pátrala po vzorech typických pro svou obec a v muzeu zjistila, že zdobením kraslic se před 150 lety zabývaly v Blatnici dvě ženy. V roce 1940 zde tato tradice zanikla, a tak Marie Čiháková v roce 1977 znovu objevuje zapomenuté vzory i techniku. Za blatnické kraslice byla roku 2014 oceněna titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje. Tento titul se uděluje pouze v oborech, které jsou ohrožené nebo hrozí jejich zánik. 

V současné době už má Marie Čiháková dvě následovnice, dcera i vnučka se zabývají také zdobením kraslic, takže pokračují v batikování vajíček už ve čtvrté generaci. „Vzory máme rozdělené, každá malujeme něco jiného. Pestré, veselé motivy vycházejí z tradice, krojů a našeho malebného kraje a vesnice. Mám to tady ráda,“ říká s dojetím Marie Čiháková. „Je mi letos jedenasedmdesát let, a ještě všechno neumím,“ usmívá se, „člověk se celý život učí.“

Vajíčka zdobí malérečka průběžně celý rok, v období před Vánoci maluje andělíčky na skleněné

baňky, aby si od vajíček trochu odpočinula.

Pestré blatnické kraslice s tradičními vzory.

Do volné přírody vypustili deset ježků

Kyjov – Celkem deset ježků vypustily děti do volné přírody na Boršovských lúkách v Kyjově. V úterním a pátečním dopoledni bylo krásné slunečné počasí, a tak se akce Českého svazu ochránců přírody Kyjov skutečně vydařila. Děti byly z ježků nadšené...

 „Ježky jsme přivezli ze záchranné stanice v Přerově, kde přezimovali. Ne každý jedinec je dost silný na to, aby zimu ve volné přírodě přežil. Sama jsem narazila na vysíleného vyhublého ježka v Kyjově u hřbitova, pohyboval se tam přes den, přestože je to noční zvíře, a to je známka toho, že není v pořádku a venku by určitě nepřežil... Takže u nás doma přečkal zimní měsíce,“ usmívá se Zuzana Veverková, členka Komise životního prostředí města Kyjova. Je autorkou několika realizovaných projektů na ochranu krajinných prvků na Kyjovsku a Ždánicku a péče o životní prostředí je její profesí.

Děti z lesní mateřské školky i prvního stupně čtyř škol z Kyjova a okolí dostaly textilní rukavice a mohly si ježka pochovat i pohladit. „Ježek západní má bodlinky rostlé jedním směrem, takže se dá po směru jejich růstu dobře hladit,“ upozorňuje Zuzana Veverková. „Většina volně žijících zvířat, jako například kuna nebo liška, jsou příliš plaché a rychlé, takže přímý kontakt nám neumožní,“ dodává. „Osobně mám ježky velmi ráda, a tak mne napadlo jarní vypouštění ježků do volné přírody spojit s osvětovou aktivitou pro děti.“

Děti se rozdělily do skupinek a podle pracovních listů si se svými pedagogy povídaly o životě ježků a plnily tématické úkoly. Jedním z nich bylo připravit ježkovi v novém prostředí první večeři. Ježek je všežravec, ale dává přednost živočišné potravě. Chutnají mu speciální granule, děti oloupaly natvrdo uvařená vejce, rozkrájely jablíčko, rozlouskly oříšky a ježek dostal i kousek vařeného kuřecího masa. Dalším důležitým úkolem bylo postavit ježkům obydlí. „Domeček“ každému z nich přichystaly ze suchých větví, listí a trávy. „Teď je takový nešťastný trend zahrádky dokonale upravovat a uklízet, a tím ubývá přirozených míst pro zabydlování živočichů, ježky nevyjímaje,“ podotkla Veverková a dodává, že vícekrát od dětí zaslechla, že u nich na zahradě takový domeček pro ježky postaví také. „To jsem přesně chtěla,“ má radost bioložka. „Bylo skvělé zažít tak pozitivní odezvu od dětí, byly z ježků nadšené, a to je dobrý krok k tomu, aby jim na svém okolí záleželo. Aby k přírodě získaly vztah a nebyly lhostejné, jak se s tím dnes často mezi dospělými setkávám,“ doplnila Zuzana Veverková.

Děti staví obydlí pro ježka.

Horáková píše knížku o upírech

Kyjov - Je autorkou už osmnácti knih a koncem května v Mutěnicích, kde žije, pokřtí další. Tentokrát jde o krátké fejetony a perličky ze školního prostředí. Spisovatelka Naďa Horáková z připravované knihy četla a odpovídala na zvídavé otázky na besedě v kyjovské knihovně.

Knížka Tajnosti sborovny zachycuje v úsměvných krátkých prózách období třiceti let, po které Naděžda Horáková učí na základní škole. Poměry se za tu dobu velmi změnily. „Tenkrát na třídní schůzce učitelé kárali rodiče, dneska je to naopak, rodiče kritizují učitele,“ glosuje. I přes rostoucí nápor administrativy, novinek ve směrnicích ministerstva školství a únavy, která se s odslouženými lety dostavuje, se snaží vidět učitelka češtiny a dějepisu věci s nadhledem. „Vtipné například je, když voláte rodiči žáka, a ten se vám ohlásí: Haló, tady Impulsovi,“ směje se. Knížka obsahuje také několik fejetonů, které publikovala v roce 2015 v regionálním periodiku Malovaný kraj.

Naďa Horáková píše hlavně historické romány a detektivky, ale pracovala také na scénářích kriminálního seriálu Policie Modrava, který odvysílala TV Nova. „Než scénář nabude definitivní podoby, přepisuje se pětkrát, i desetkrát,“ popisuje své zkušenosti Horáková. „Za celý natáčecí den se natočí kolem pěti minut filmu, scény se opakují, filmují z různých úhlů… pro pozorovatele je to docela nudná záležitost,“ míní spisovatelka. 

Psát začala ve třiceti letech, když byla doma se svými malými dětmi. „Každý píše jinak, někdo ví dopředu, jak se bude děj odvíjet. Já jsem spisovatel – chaotik, nic neplánuji. Zápletka mi vyplyne až při samotném procesu psaní. Eviduji si jenom jména postav a to, jak vypadají,“ přibližuje svoje tvůrčí postupy autorka. 

 

Nyní pracuje na románu Nebeklíč, ve kterém vyšla z historické události velkého soudního procesu ve Svobodných Heřmanicích na Opavsku v roce 1754. Ve vesnici propukla hysterie kvůli upírům, kteří údajně ohrožují vesnici. Osvíceným verdiktem Marie Terezie, která byla s případem na své inspekční cestě po Čechách a Moravě seznámena, byla poté existence upírů odmítnuta. Jednalo se tak o poslední soudní proces s upíry. 

Naďa Horáková píše hlavně historické romány a detektivky.

„Hlavní postavou je místní mladý farář Johan Metzner, což byl vzdělaný člověk s kontakty na vysoké církevní hodnostáře, ale bližší osobní údaje se mi o něm bohužel zatím zjistit nedaří,“ říká spisovatelka, která v rámci příprav na historický román spolupracuje s archivy, a to nejenom v Česku. Zabývá se numerologií a životopisná data historických postav jí tak pomáhají načrtnout charakter jejích literárních hrdinů. „Zajímá mě to, baví mě pracovat tímto způsobem,“ říká ke svým neobvyklým metodám. Zkoumala i genealogii svého rodu, a zjistila, že mezi předky měla učitele, i faráře. V současné době spisovatelka svůj čas dělí mezi zaměstnání ve škole, své rodiče i vnoučata, a na psaní už tolik prostoru nezbývá. Na besedu s autorkou se mohli čtenáři těšit nejen v Kyjově, ale také v Hodoníně a ve Strážnici.

Divadelní satira pobavila diváky

Kyjov - Do zákulisí vysílání jedné nízkonákladové televizní stanice pozvalo diváky kočovné divadlo Ad Hoc ve své hře „Nové TV“. Představení se konalo v rámci jubilejního 20. výročí přehlídky divadelních souborů Divadelní podzim, který v Kyjově pořádá spolek Opona.

Autor hry Nové TV Jan Duchek.

„Jsou to skvělí muzikanti, zpěváci, takže kabaretoidní vystoupení s písničkami, které jsme viděli, je to pravé,“ zhodnotila Alena Novosadová, předsedkyně kyjovského spolku Opona. 

Autorem scénáře a textů písní je Jan Duchek, profesí právník. Psaní se věnuje ve svém volném čase. Jde již o autorovu třetí celovečerní hru, kterou má nyní divadelní soubor Ad Hoc na svém repertoáru. V médiích Duchek nikdy nepracoval a jak říká, vlastně se na televizi ani moc nedívá, ale té „mediální pěny“ je kolem nás tolik, že tomu nelze uniknout.

Dějovou linku hry tvoří zpravodajské vysílání o „možném teroristickém útoku“, jehož jediným smyslem je přitáhnout pozornost diváků a udržet je v napětí za každou cenu. Zaznívají nicneříkající fráze v podání pochybných hostů ve vysílání, které známe všichni nazpaměť, a slyšíme povědomé útržky vět „při přepínání kanálů“. V roli duchapřítomné moderátorky zazářila Klára Šidlová, Petr Mikulka nadchnul svým zpěvem i hereckým výkonem. Typicky cholerického režiséra vysílání ztvárnil Jiří Vedral a jeho dokonalá melodická „slovenčina“ obohacuje jazykovou a výrazovou stránku představení. „My jsme vycházeli z toho, že většina režisérů jsou Slováci, v Praze to tak působí. Pohybuje se jich hodně právě v těch kreativních profesích,“ doplňuje scénárista Duchek, jenž je zaměstnancem Letiště Václava Havla v Praze. Ve hře si zahraje celkem sedm herců, kteří zde zároveň fungují jako hudebníci a zpěváci. Divadelní hra i výkony amatérských herců získaly prestižní ocenění. 

Jiří Vedral v roli režiséra Nové TV. (Foto: archiv divadla)

„V průběhu roku by se mělo v Kyjově uskutečnit několik představení, v měsíci říjnu zde vystoupí v Čechách velice oblíbený divadelní spolek ŽAS – Ženský amatérský soubor z Homole u Českých Budějovic, který si vysloužil přezdívku „Cimrman v sukních“. Přijedou s představením Ženské nebe. Ve hře je i mužský divadelní sbor Cimrman revival Sivice, který se specializuje na hry pánů Svěráka a Smoljaka,“ slibuje Alena Novosadová z divadelního spolku Opona.