Má rád vůni koně

Nedávno byl s dcerou na Velké pardubické. Láska ke koním ho provází celý život.

 

Josef Šanta se narodil se v roce 1938 ve Valašských Kloboukách, je mu 78 let.  Absolvoval střední zemědělskou školu v Kyjově. "Jako dnes mají kluci motorky, tak  tenkrát koupili otci  koně," přirovnává  jeho dcera Martina a dodává, že otec s radostí vzpomína na vyjížďky kolem Brumova-Bylnice, kde v té době žili. Také na vojně byl Josef Šanta v Brně u jezdeckého pluku. Potom získal zaměstnání jako zootechnik v JZD Milotice u Kyjova. Od roku 1967,  více jak třicet let, pracoval v TJ Slavia Kyjov, kde se opět věnoval své lásce - koním. Tělovýchovná jednota  Slavia Kyjov byla v šedesátých založena jako jezdecký oddíl při SZTŠ v Kyjově, Šanta byl spoluzakladatelem.  Jednota pořádala výcvikové jezdecké kurzy pro členy i veřejnost.  Jako trenér jezdeckého oddílu Josef Šanta vychovával koně i žokeje.

 

Josef Šanta s úspěchem jezdil klusácké dostihy a stal se z něj i výborný trenér.  Vedle košíkové ve své době  právě jezdecký oddíl svými úspěchy přispěl ke zviditelnění Kyjova.  Amatérský jezdec Zdeněk Pařízek jel dvakrát Velkou pardubickou s koněm Satanem. Dalšími špičkovými koni z kyjvovské stáje  byla Dida a Navaro, kteří získali na 80 vítězství v různých závodech ČSFR i ČR. Kůň Satan byl třikrát vyhlášen Koněm roku v rámci ČSFR.

Koncem devadesátých let nevelký chov TJ Slaviva zanikl. „Koně musí mít péči, zázemí, stravu, veterinární dozor, sedláře, kováře a další nutný servis. To není jednoduchá záležitost," komentuje to Šanta. Ještě v roce 1996, v den jeho 58. narozenin, se narodilo hříbě Miss Kyjov. Ona i její potomci udělali pěknou dostihovou kariéru.

Za svou celoživotní práci získal Josef Šanta řadu ocenění: Čestné uznání u Českých plemenářských závodů, Pamětní medaili města Kyjova, Nejlepší sportovec roku 1994 v Kyjově a další. V roce 2011 Josef Šanta převzal nejvyšší vyznamenání Českého svazu tělesné výchovy,  medaili za celoživotní práci a výjimečný přínos pro rozvoj tělovýchovy a sportu.

Pan Josef  Šanta, bývalý amatérský jezdec, trenér a chovatel klusáků,  si prohlíží staré fotografie.

I když většinu vzpomínek na krásná a naplněná léta sebrala p. Šantovi nemoc a pokročilý věk, koně jsou u něho stále na prvním místě. A tvrdí, že koně voní...

Josef Šanta 8.10.2016 na Velké pardubické mezi svými přáteli. Zleva žokej Jan Rája, odchovanec TJ Slávia Kyjov,
zprava  Josef Váňa.

 

Tai-či není jenom pro Číňany

Malou ochutnávku ze století prověřeného cvičebního systému Tai ji nabídla městská knihovna v Kyjově. Sifu Derek Frearson z Velké Británie přijel v doprovodu terapeuta tradiční čínské medicíny  a instruktora Yang Tai ji Pavla Kozumplíka z Veselí nad Moravou. 

 

Na přednášku přišli jak touto filosofií dosud nedotčení jedinci, tak i ti, kteří „taiči“ již  cvičí. „Když cvičím taiči, nebolí mě záda,“ poznamenal jeden z účastníků lekce. Všichni si pak  pod vedením sifu Dereka Frearsona vyzkoušeli čtyři základní cviky Yang Tai ji, a ti zdatnější zvládli i náročnější koordinaci pohybů paží a trupu s kroky. Titul sifu  znamená "učitel" nebo doslovně "starý člověk dovednosti".

Pavel Kozumplík

Jak uvedl lektor Pavel Kozumplík, v současnosti existuje pět hlavních směrů cvičení taiji, které vychází z umění pěti čínských rodin. Yang Tai ji se řadí k moderním směrům a je zaměřeno na udržení a posílení zdraví. Tai ji bylo původně bojové umění. Učili se mu mnichové v chrámech, ale později také některé laické rodiny, jejichž obživou bylo například střežení karavan proti lupičům.  Jednotlivé cviky měly přímé  využití v sebeobraně, v  boji muž proti muži.

Pití zeleného čaje a pravidelné každodenní cvičení taj ji je podle tradiční čínské medicíny  osvědčená  cesta k dlouhověkosti a především k udržení kvality života. Derekovi Frearsonovi je 72 let. Je žákem sifu Ou Rong Ju, narozeném v roce 1919 ve městě Foshan na jihu Číny. Studoval Yang Tai ji přímo u rodiny zakladatele tohoto stylu Tai ji. Sifu Derek Frearson je tedy přímým pokračovatelem linie Yang Tai ji. Jeho učitel Ou Rong Ju zemřel v 93 letech, přičemž ještě v dvaadevadesáti pravidelně cvičil.

 Derek Frearson. Někdy je součástí cviků i použití zbraní nebo nástrojů. Například vějíř s kovovou kostrou mohl být použit jako nástroj nebo účinná zbraň.

Ivo Šmoldas nezklamal

Zábavný večer s inteligentním humorem  Ivo Šmoldase a písničkářem Pepou Štrossem kyjovští prožili 20. října ve vyprodaném sále  kulturnímho domu. Jak poznamenal v úvodu Pepa Štross - „poezie je sexem duše“.  Poté se Ivo Šmoldas vyznal ze svého chladného vztahu ke sportovním aktivitám, přičemž klasické tělocvičné nářadí jako např. „kozu“a "koně"  nazval „Tyršovým dobytkem“... Švédskou bednu zase považuje za zneužitou lenošku, protože by se dala využít k příjemnému dpočinku.   

V průběhu večera Šmoldas odpovídal na otázky z publika. Phdr. Ivo Šmoldas je uznávaný filozof, překladatel, scénárista, kulturní publicista, moderátor a profesionální glosátor.

Jak Kyjovjáci vzpomínají na malíře a fotografa Miroslava Tichého

Jeho fotografie viděli ve Francii v Centre Pompidou, ve švýcarském Curychu  i španělské Seville. „Já jsem jeho výstavu viděla v Londýně,“ říká Petra B., rodačka z Kyjova, která žije poblíž Vídně. V současné době můžeme  dílo Miroslava Tichého objevovat  po několika letech opět v Kyjově. Galerie Doma zde u příležitosti nedožitých devadesáti let  autora vystavuje jeho výtvarné práce i fotografie.

 

„Tichý byl především malíř,“ tvrdí majitel galerie Vladimír Jež. Fascinace ženami, u nichž Tichý ale nikdy nepřekročil hranici objektu inspirace své výtvarné vášně, je patrná na jeho kresbách, výkresech suchou jehlou i olejomalbách.

 „Pan Tichý nechodil na vernisáže, ale kulturní dění zde sledoval,“ dodává Jež. „Často přišel, prohlížel si obrazy a rád o nich přemýšlel a rozmlouval.“  Domek Miroslava Tichého stál  jen pár metrů  od samotné galerie.  „Někdy zůstal i na oběd nebo si dal kapku něčeho ostřejšího.  Poslední roky života ale už vůbec nepil,“ vzpomíná Jež.

Svoje obrazy za svého života Miroslav Tichý nevystavoval ani neprodával. „Za pár let ten obraz bude mít cenu milion,“ odvedl prý řeč, když narazil na někoho, kdo projevil o koupi obrazu zájem. Jak známo, doma není nikdo prorokem a Tichý se se svou vizáží a  přístupem k životu byl nezařaditelnou figurou.  

Při jedné hospitalizaci v kyjovské  nemocnici, kam se dostal  kvůli úrazu, poté, co  u něj provedli celkovou hygienu, jeho „staré hadry“ vyhodili. Mirek Tichý se ale nedal. Tak nekompromisně se domáhal svých práv, že oblečení nakonec našli a Tichý v něm spokojeně odkráčel domů.

Celé roky se o osamělého umělce starala nezištně sousedka Jana Hebnarová. Na ni Tichý převedl později dědická práva. Měl k ní důvěru a spoléhal na to, že s jeho odkazem dobře naloží. Jana Hebnarová schraňovala jeho kresby a fotografie, které se válely v domku po zemi mezi odpadky, věci trpělivě třídila. Dobré sousedské vztahy spojovaly obě rodiny po generace.  Po  smrti Tichého nechali Hebnarovi Tichého domek opravit, veškeré vnitřní zařízení renovovali do podoby, jak to vypadalo ještě v době, kdy žili rodiče Miroslava Tichého. Jeho otec byl vyhlášeným krejčím. Tichého způsob života a oblékání byla do jisté míry i revolta proti otci, se kterým nevycházel. Pokračoval v ní však i po smrti rodičů a domek chátral zároveň s jeho majitelem.

Miroslav Tichý zemřel v roce 2011, ve věku osmdesáti čtyř let. Dočkal se slávy, především díky popularizaci svých fotografií   Romanem Buxbaumem,  ale nezajímalo ho to. Své roli životního outsidera, který je lhostejný k mínění okolí,  byl věrný až do samého konce. 

Kyjovjáci vzpomínají

I když někteří nad jeho fotografiemi vrtí nechápavě hlavou a odmítají změnit svůj úhel pohledu, jeho malířské nadání je nepopiratelné. „Pane malíři, nakreslete nám něco,“ pokřikovaly na něj děti začátkem sedmdesátých let. „A on vytáhl odněkud barvičku, namočil do ní prst a jedním tahem namaloval na chodník obrázek,“ vybavuje si živě  dnes třiapadesátiletý Radek Ž. Děti na něho v té době často pokřikovaly, některé i zle, jiné se ho bály. Nemyl se, nestříhal, neholil a jeho jediné šaty držely pohromadě jenom „silou vůle“.

„Naši vzpomínali, jaký to byl na studiích fešák,“ vybavuje si Radek Ž., „černovlasý, krásně oblečený chodil, vždyť jeho otec byl krejčí. A pak se říkalo, že měl vyhrát nějakou výstavu… že byl jasně nejlepší. Bylo to za komunistů, někdy v padesátých letech? A tu výstavu samozřejmě nevyhrál, a od té doby se tak zatvrdil,“ traduje po Kyjově rozšířenou pověst.  

Paní Marie G. (75) si pamatuje: „V chodbě visely jeho obrazy, nikdy nechtěl nic prodat. Byl jedináček. Rodiče na něj byli hrdí, maminka ho milovala a starala se o něj. Zásadní konflikt měl s otcem, dokonce jeden čas přespával na dvoře v šopce.“

Paní Marie  má pěknou vzpomínku na to, jak jí na  Mikuláše Mirek Tichý coby dítěti vyrobil andělská křídla z papíru.  „Mirku, nakresli nás... žadonili jsme někdy.  A on někoho pár tahy vystihl v kresbě na chodníku.“

Kyjovský přízrak...

Miroslav Tichý se několikrát během svého života ocitl v  psychiatrické léčebně, většinou to bylo ale účelové.

Radek Ž. to dokladuje: „ Moje teta dělala v obchodě na náměstí a jednou tam přišli nějací zákazníci, bylo to před Slováckým rokem. Jeden z nich vytáhl vysílačku a hlásil: „Akce Tichý“… Byli to tajní a odváželi Tichého do Kroměříže, aby nekazil turistům dojem z našeho města plného folklóru.“

Kyjovják Robert Š. (51) doplňuje: „Pamatuju si, jak na Prvního máje měl nějaký papaláš projev na tribuně u Domu služeb a Tichý seděl na schodech nad ním… a všichni se dívali na Tichého...  Pak policajti Tichého odvedli.“

„Sousedka Jana Hebnarová  se nezištně o něj starala,“ vypráví Marie G. „Vykala mu. Respektovala jeho pokyny, že nesmí na věci na stole sahat. Jana Hebnarová pracovala na sociálním odboru městského národního výboru, někdy jí i volali a ona se šla o Tichého postarat. Jeden čas chodil opilý.  Jana se se vší ctí o něj starala, pečovala. Čistila byt, co dovolil.   Kupovala mu i rum.“

„Ten rum mu později  ředila, kvůli zdraví,“ doplňuje Vladimír Jež.

Miroslav Tichý. Foto: Petr Kozánek

Miroslav Tichý považoval údajně za svůj největší vzor Rembrandta. Jana Hebnarová zase přirovnávala Tichého kvůli jeho všestrannosti k Leonardu da Vinci. Že si sám vyráběl fotografické přístroje a příslušenství je věcí všeobecně již dobře známou, i kdy patrně málo pochopitelnou pro většinu lidí. Tichý byl manuálně zručný a šikovný. Jiří N. (80) vzpomíná, jak vyrobil vnučce své známé houpačku ze „sukýnky“ lampy veřejného osvětlení. „Přidělal tam sedátko, něco přimaloval...“

„Párkrát se objevil i v místním baru a kluci ho obdivovali kvůli jeho inteligentnímu projevu. Mluvil výborně německy, francouzsky,“ vypráví paní Marie G.

Sláva Tichého nezměnila

Nebýt Romana Buxbauma, jehož zásluhou se konalo několik výstav fotografií ve světě, fenomén Mirka Tichého by zřejmě zůstal neobjeven. K  Buxbaumovi měl ale sám umělec kontroverzní vztah a s výstavami nesouhlasil.

Paní Libuše S., majitelka zdejšího hotelu, vzpomíná: „Pan  Buxbaum byl u nás ubytovaný i se svou matkou. V době konání výstavy fotografií v Brně v roce 2006 přijel i se  slavným hudebním skladatelem Michaelem Nymanem. Kupoval zde nějaké fotky, v Kyjově si fotil každý roh a mluvil v tom smyslu, že příběh Tichého je pro něj námět pro tvorbu.“

Amatérský výtvarník Tomáš P. po návštěvě výstavy poznamenává:  „Během let jsem se naučil s obrazy "mluvit", obrazy jsou pro mě živé struktury a hledám v nich sílu vyjádření, která vždy vypoví o autorovi a o jeho zaujetí pro věc a lásce k jeho vytvořenému dílu, potažmo pak i k ostatním lidem. U Miroslava Tichého je to nepopiratelné. Také velmi rozumím tomu, že v určitý okamžik přestal malovat - dával do svých obrazů tolik mimořádné energie, že pak už na to asi moc neměl síly a hlavně jeho zájem přecházel do stále větších okamžiků, které chtěl zachytit, což  mu fotografie umožňovala.“

Setkání

Fotografii se Tichý věnoval od konce šedesátých do počátku devadesátých let. Pracoval stylem voyeura – fotografie pořizoval fotoaparátem většinou schovaným pod svetrem. V příhodném okamžiku aparát odkryl a stiskl spoušť, aniž by se díval hledáčkem.

Robert Š. na něj vzpomíná takto: „V polovině osmdesátých let jsem si našetřil na ruskou kazetovou kameru a šel jsem ji vyzkoušet do parku, co to dokáže.  Našel jsem si tam klidný kout a najednou jsem za sebou vytušil stín… ptal se, já říkám, že to jenom zkouším. Viděl pětiminutový záběr klidné ulice bez aut, fotka by byla lepší.

Prohlížel jsem si jeho foťák… bylo to asi udělané z ruské Smeny, s natahovací gumou, já jsem se ho ptal, jak to cloní.

„Já to mám v ruce“, říkal, „když natočím ruku takhle, tak… když natáhnu gumu víc, tak je to rychlejší, když míň tak to jde pomalejc, a jenom odhadem to natahoval... Říkal jsem si, tak to je geniální, ale ono to asi jde, ten odhad se naučit. Často se trefil. Mně se líbilo, že to neřešil pomocí matematiky, ale „by očko", přibližně a většinou to vyšlo.“

 „Asi v polovině devadesátých let, jednou navečer jsem šel kolem jeho domku,“ pokračuje Robert Š.,  zaklepal jsem, zeptal se - kdo je, pozval mne dál. Ve vstupní místnosti měl obrazy, oleje. Dívali jsme se na obrazy, říkal – moment, já to musím oprášit. Byl to zvláštní pocit, jako kdybych se dostal do míst, kde tři sta let nikdo nebyl  a najednou mimořádná návštěva, tak se musí poutírat prach, aby přes něj bylo vidět.

Přinesl jsem dvě piva, abych nepřišel s prázdnou.

Zpočátku jsem se ho bál, jako jiné děcka, „kyjovský přízrak“…

Jenže jednou jsem ho „přistihl“. Děcku vypadlo něco z kočárku, asi hračka, Tichý tam hledal...“

Miroslav Tichý

Narodil se 20. listopadu 1926 v Nětčicích (dnes součást Kyjova), zemřel 12. dubna 2011.

V letech 1945 až 1948 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jána Želibského.

V padesátých letech se obracel k avantgardě,  impresionismu a kubismu. Ke svým vzorům počítá především Picassa,  Matisse a Cézanna.

Fotografií se zabýval od konce 60. let. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám z vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů. Své fotografie  někdy „vylepšoval“ tužkou (zvýraznění kontur).

Fotografii se věnoval až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestal.

Ke konci 90. let z iniciativy  Romana Buxbauma bylo uspořádáno  několik výstav, ke  kterým Tichý   nedal   svolení.

Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal cenu objev roku. 
 Zdroj: Wikipedie