Klasická černobílá fotografie bude vždycky „in“

Kyjov – Kdo se zajímá o fotografii, neměl by si nechat ujít výstavu v Galerii Doma. Jiří Nováček, rodák ze Znojma, zde prezentuje své černobílé fotografie pořízené klasickou technikou.

Jiří Nováček fotí na klasické černobílé filmy.

Fotografování je pro třiašedesátiletého Nováčka celoživotní zálibou. „Vždycky byl hodně podnikavý a na focení si dokázal vydělat peníze, už když jsme spolu studovali,“ vzpomíná Stanislav Pokorný z Kyjova. S Jiřím se seznámili na nástavbovém studiu ekonomiky cestovního ruchu v Táboře. Nováček pak žil dlouhé roky v Olomouci, později v Praze a nyní bydlí v Neratovicích, severně od Prahy. 

„Jirka Nováček je jedna z nejvýraznějších postav na webu Temnakomora.cz, má velké zkušenosti s technikou, sleduji jeho tvorbu, a proto jsem rád na výstavu přijel,“ sdělil fotografův fanoušek Jaroslav Vacek z Lipníka nad Bečvou, který sám rovněž fotí i vystavuje. „Fotografie jsou úžasné, moc se mi líbí,“ zhodnotila snímky návštěvnice vernisáže v galerii.

Nováček vybral na výstavu fotografie pořízené v průběhu let 1974 až 2019, což je dlouhé období 45 let. Z tisíce snímků zvolil ty, které ho nejsilněji oslovily. Fotografie nedoplňují popisky, ale autor si přesně vybavil místo, čas i okolnosti pořízeného snímku a zájemcům nabídl komentovanou prohlídku svého díla. „Soustřeďuji se na oční kontakt s lidmi,“ přibližuje fotograf. „Pokud vás pohledem akceptují, pak můžete fotit, co chcete. Jenom si musíte počkat na ten správný okamžik. Velice hezky se fotí v cizině, lidé jsou vstřícní, komunikativní, otevření. Nejhůř se fotí v české kotlině, v Praze, na malých českých obcích,“ konstatuje fotograf. 

O hudební produkci se postarali Nachmelení starci. Zleva Jiří Lunga a Petr Moudrý.

Zatímco většina lidí se po nástupu digitalizace začala zbavovat fotoaparátů na film jako něčeho překonaného, Nováček zůstal tradiční technice věrný. Užívá si chvíle v temné komoře při zvětšování klasickým způsobem „na stříbro“ a rád si máčí ruce ve vývojce při vyvolávání fotografií na papír. Takto strávil stovky a tisíce hodin. „Jirka je na sebe velmi náročný, perfekcionistický a při práci až úzkostlivě pedantický, všechno má své přesné místo,“ podotýká jeho přítel Staňa Pokorný.

Nováček vystavuje samostatně a účastní se i skupinových výstav, umístil se ve fotografických soutěží. „Dobrá fotka umí mluvit sama za sebe. Pokud divák v té fotce něco uvidí, něco ho osloví, pak jsem spokojen,“ uzavírá svou pozvánku na expozici fotograf. 

„Tahle dívka mi očima řekla, že je šťastná,“ říká fotograf Jiří Nováček.

Výstava v kyjovské Galerii Doma potrvá do 5. října.

Tento měsíc slaví 104. narozeniny

Jaromíra Tulisová, rozená Jeřábková, se narodila 27. září 1915, ještě za císaře pána. Jak spočítala, přežila celkem deset hlav státu. Letos slaví neuvěřitelné 104. narozeniny.

Jaromíra Tulisová slaví 104. narozeniny.

Již dvacet let žije v domě s pečovatelskou službou na Palackého ulici v Kyjově. „Nastěhovala jsem se sem hned, jak ho dokončili. Tenkrát jsem chodila ještě s hůlčičkou,“ posteskne si jubilantka. Teď jí při chůzi pomáhá kolečkové chodítko a na procházky už se dostane jenom s pečovatelkou, na vozíčku. „Ráda jsem sedávala venku na lavičce před budovou, teď už hůř slyším a také oči mi neslouží. Hodně jsem čítávala,“ vypráví o svých zálibách žena. „Používám speciální lupu, abych si přečetla aspoň jídelní lístek." Sama si připravuje snídani, ostatní stravu si objednává a využívá i další služby pečovatelského domu. 

Má dva syny, oběma je dnes přes sedmdesát let. Jeden z nich žije v Kyjově a pravidelně každý týden svou matku navštěvuje. Paní vypráví také o své vnučce a širší rodině. 

Jaromíra Tulisová pochází z Vysočiny, narodila se v Domaníně u Bystřice nad Pernštejnem. Její otec byl řídícím a také ona vystudovala na učitelku, učila ruční práce. Jako dítě byla často nemocná a oba její sourozenci v dětském věku zemřeli. Vysokého stáří se v její rodové linii dožila pouze babička, 88 let. Jaromíra od mládí chodila do Sokola, zvládala i cviky na nářadí, pohyb měla ráda. Každý den procvičovala tělo až do vysokého věku. 

Kvůli velké nezaměstnanosti se s manželem několikrát stěhovali, nakonec zakotvili v Kyjově. Když komunisté zrušili rodinné školy a výuku ručních prací, Tulisová našla zaměstnání v prodejně hudebních nástrojů na náměstí. „Byl to jenom malý obchod, ale když přijeli Rakušáci, tenkrát jsem se německy ještě docela dobře domluvila, udělali tržbu i padesát tisíc. Říkali, že máme lepší nabídku než v Hodoníně,“ připomněla si paní Jaromíra. Práce ji těšila a na otázku s gustem odpovídá, že také ráda a dobře zpívala. 

Do důchodu odešla v sedmdesátých letech. „Brala jsem tenkrát 526 korun,“ zdůrazňuje. V prvních letech penze hlídala své vnuky. Život brala tak, jak přicházel, a bývalo tolik práce, že na velké trápení nebylo ani kdy. Přesto napůl vážně, napůl v legraci říká: „Když se to někdy sesype, tak pokud by tam měli telefon, tak bych tam zavolala, ať si mě vezmou...“ 

Překročit stovku už není tak mimořádné, jako tomu bylo v dřívějších letech a desetiletích. Ke konci roku 2018 žilo v Česku 437 lidí, kterým bylo více než sto let. Nejvíc stoletých a starších lidí žije v našem Jihomoravském kraji a v Praze. Ve skupině dlouhověkých výrazně převládají ženy.

Značky a semafory „nanečisto“

Kyjov – Svislé i vodorovné dopravní značení, různé typy křižovatek, světelná signalizace i autobusová zastávka, to vše čeká na začínající cyklisty, kteří si přijdou vyzkoušet nové dopravní hřiště za sokolovnou blízko vlakového nádraží v Kyjově. Hřiště budou využívat kyjovské školy i veřejnost.

Se stavbou objektu se začalo koncem června. Náklady činily necelé čtyři miliony korun. Více než polovina celkové částky byla uhrazena z krajské dotace. Hřiště je 55 metrů dlouhé a 25 metrů široké. Slavnostní otevření se uskutečnilo 8. září a událost přijela natočit i Česká televize.

Nové dětské dopravní hřiště v Kyjově.

Boj za demokracii nikdy nekončí

Kyjov - Připomenout si události sametové revoluce roku 1989 v tehdejším Československu i v Kyjově a jeho okolí, to je posláním expozice v Radniční galerii, kterou uspořádal spolek Kyjovské Slovácko v pohybu. 

Výstava prezentuje dobové tiskoviny.

„Myslela jsem si, že sehnat dobové plakáty, články, fotografie a letáky bude snadné, ale opak byl pravdou,“ říká předsedkyně spolku Anna Čarková. „O to větší mám radost, že se uspořádat výstavu přece jenom podařilo. Sama jsem se aktivně účastnila listopadových událostí roku 89, byla jsem spoluzakladatelkou Občanského fóra a jsem přesvědčena, že připomínat si tyto okamžiky boje za svobodu a demokracii je aktuální a důležité. Každý z nás by si měl položit otázku, jak naplnil uplynulých třicet let a využil prostoru svobody. Těší mne, že zvláště mladá generace má smysl pro opravdové hodnoty. Se spolkem Miliony chvilek pro demokracii sympatizuji a v listopadu se chystám na shromáždění do Prahy,“ dodala Čarková.

Výstava v Radniční galerii potrvá do 27. září.

V Kyjově se s rozloučili s prázdninami jazzem

Empiric Jazz zahrál poslední prázdninovou neděli v kyjovském Íčku.

Zpívá Terezka Jurová.

 Uvolněnou náladu a endorfiny vyplavené příjemnou jazzovou muzikou si mohli užít kyjovští poslední prázdninovou neděli v atriu informačního centra. Příležitostné seskupení kyjovských muzikantů, které si říká Empiric Jazz, funguje už od roku 2004. Jeden z kmenových členů hudební skupiny a předseda kyjovského JazzKlubu Víťa Začal upozornil na vystavené fotografie z jazzových koncertů, které pořídil hráč na saxofon Jindřich Patík. „Využiji této příležitosti k osvětě, činnost JazzKlubu znamená, že do Kyjova zveme hosty, významné jazzové kapely a muzikanty, sami vystupujeme při jiných příležitostech,“ uvedl věc na pravou míru kytarista Začal, který v tento den zároveň slavil narození své prvorozené dcery Žofie. 

Vystavené fotografie z akcí JazzKlubu.

Radek Severa vydal svou první fotoknihu. Je to srdcovka

Knížka plná citu a poezie, tak by se dala charakterizovat fotokniha Moravské Slovácko – imprese a verše. Autor fotografií Radek Severa v ní představuje snímky zvlněné krajiny Kyjovska, v okolí Šardic, Svatobořic-Mistřína, Stavěšic, Strážovic, Karlína nebo Žeravic, pro kterou se v posledních letech zvláště mezi fotografy vžil název „Moravské Toskánsko“. Severa se však zřekl této „obchodní značky“ ve prospěch tradičního označení Moravské Slovácko, které je jeho srdci bližší. Že je pro něj fotografování rodného kraje srdeční záležitostí, o tom žádný, kdo si jeho knihu prohlédne, nebude pochybovat. 

 

Radek Severa pochází z Mistřína, s rodinou žije nyní v Hodoníně. Vztah k přírodě zdědil po svém otci, nimrodovi, cit pro kompozici a krásu zase po své mamince, která i v pokročilém věku stále s chutí opečovává svou květinovou zahrádku. Severa pracuje jako vedoucí Střediska testování sond u Moravských naftových dolů a toto industriální prostředí ho inspirovalo k dokumentární fotografii. Příroda je mu však bližší a fotí ji po celý rok. Severovy snímky jižní Moravy se díky sociálním sítím staly celosvětově známé a renomovaný cestovatelský magazín Condé Nast Traveller zařadil krajinu v okolí Kyjova na seznam padesáti nejkrásnějších míst na světě. Oblast pak začali vyhledávat fotografové a turisté nejen ze sousedních zemí, ale i ze vzdálených koutů světa, z Činy, Japonska nebo Jižní Koreje. Někteří navštěvovali fotografické workshopy, které Severa pořádá.

Objevnou poetiku fotografických snímků v knize umocňují romantické názvy fotografií a působivé verše básnířky Ivety Gajdy-Raponi, která má moravské kořeny, ale již třicet let žije v Německu. „Moravské Slovácko a Podluží bylo, je a navždy zůstane rodným krajem a krajem mého srdce,“ vyznává se. Autoři na knize pracovali asi půl roku. Poznali se díky sociálním sítím. Ivetu Severovy fotografie zaujaly a inspirovaly k veršům. Radek Severa ji pak přizval ke spolupráci na knize.

V publikaci je na křídovém papíře 173 fotografií. Úvodní snímek patří fotografově oblíbené osamělé třešni, která navzdory své sešlosti každým rokem znovu ožívá. A setkáme se s ní v knize ještě několikrát. Nemůže chybět ani pohled na kapličku sv. Barbory stojící mezi skupinkou stromů uprostřed polí nebo rudé vlčí máky v obilí. Barevnost snímků focených za ranního světla nebo podvečer je někdy tak výrazná a překvapivá, že se divák neubrání otázce, zda fotky nejsou počítačově upravené. K tomu Severa říká: „Většinou upravuji jas a kontrast, kontrastem se odstraní opar, a tím jsou pak barvy sytější. Pokud jsou barvy naopak moc výrazné, tak na sytosti uberu. Všechny okouzlující snímky krajiny jsou fotografy upravovány v PC,“ přiznává s úsměvem Severa. 

 

Radek Severa se fotografování věnuje už více jak třicet let a získal řadu ocenění. Jeho první zahraniční výstava byla v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku, následoval Brusel, několik měst v Chorvatsku a Ukrajině. V současné době se jedná o výstavě v Itálii, právě v Toskánsku, kterému se silně zvlněná krajina, zabírající několik desítek kilometrů čtverečních západně a jihozápadně od Kyjova, podobá. Vzhled krajiny ale není „čistě přírodní“, na jejím rázu se podepsala i důlní činnost. V jejím důsledku přibyly k  původním terénním vlnám po propadech půdy další.

Kniha Moravské Slovácku – imprese a verše je první fotoknihou Radka Severy. Má 180 stran a vyšla v nákladu 1000 kusů. K dostání za cenu 480 korun je například v informačním centru v Kyjově. Najdete ji i na pultech knihkupectví v Kyjově nebo v Hodoníně. 

 

Velkoformátové fotoobrazy krajiny Moravského Slovácka ozdobily i výlohy některých obchodů na kyjovském náměstí u příležitosti Slováckého roku. Severovy snímky byly promítány na letním kině ve vysoce ceněném pořadu KYJOVské poCITY a návštěvníci se také mohli vyfotit u jeho billboardu u fary s oblíbeným motivem kapličky Barborky.

3x foto: Radek Severa

Malíř Vladimír Vašíček by se dožil sta let

Výstava ke 100. výročí narození Vladimíra Vašíčka se konala ve druhé polovině srpna v kyjovské Radniční galerii. Kromě obrazů z různých tvůrčích období Vašíčkova života expozice nabídla i filmový dokument o díle umělce. 

Vladimír Vašíček se narodil 29. září 1919 v Mistříně u Kyjova. Po většinu svého života žil a tvořil v sousedních Svatobořicích, později připojené obce. Umělec pocházel z malorolnické rodiny. Nejprve se vyučil v dekoratérské dílně Antonína Sychry v Kyjově, prvně se zde setkává s chrámovou malbou. Seznamuje se tu také se známým secesním malířem Jano Köhlerem. Po vyučení asi rok pracoval v reklamní a dekoratérské dílně ve Zlíně. V letech 1940 až 1944 absolvoval Školu umění, založenou firmou Baťa. Po válce studoval pražskou Akademii, nejdříve v ateliéru Vratislava Nechleby, později u Jána Želibského. Zde navázal řadu celoživotních přátelství, mj. i s Miroslavem Tichým. V roce 1947 se Vašíček oženil s Boženou Žďárskou. Studia malíř úspěšně ukončil roku 1949. Pod vlivem politických změn se rozhodl trvale usadit ve Svatobořicích. 

Následují první kolektivní i samostatné výstavy. Kolem roku 1960 vytváří malíř své první abstraktní obrazy. Sem se datuje i počátek celoživotní spolupráce s hodonínskou galerií. V následující životní etapě absolvuje několik důležitých studijních cest do zahraničí. S nástupem tzv. normalizace je nucen stáhnout se do ústraní, ale svatobořický ateliér zůstává i v těchto letech ostrovem svobody projevu jak slovního, tak výtvarného. 

 

V roce 1995 Vladimír Vašíček obdržel Cenu Masarykovy akademie umění, v roce 1996 Cenu Františka Kupky a v roce 2002 byl jmenován čestným občanem Kyjova.

Umělec umírá náhle 29. srpna 2003, v nedožitých 84 letech, po více jak šedesáti plodných tvůrčích letech u malířského stojanu, u kterého stál skutečně do posledního dne.

Rozbili stany a šli se bavit

Kyjov - Letošní jubilejní dvacátý Slovácký rok zaznamenal rekordní počet účinkujících i návštěvníků.  Folklorní festival navštívilo více než 30 tisíc lidí. Ubytovací zařízení v Kyjově a okolí byla beznadějně zaplněna. Pro ty, kteří byli ochotni se přechodně zříci běžného komfortu a dali přednost romantice teplých letních nocí pod širým nebem, tu ale šance byla. 

Novinkou letošních národopisných slavností bylo zřízení stanového městečka ve sportovním areálu Boršova, okrajové části Kyjova. Oplocený areál měl kapacitu asi 700 stanů. Ubytovaní mohli využít mobilní toalety a mycí boxy, připojení k elektrické síti, úschovny zavazadel i nabízené občerstvení.

Se stanem sem přijeli například manželé Duroňovi z Ostravy, kteří si zvolili tento typ ubytování i na letošních Strážnických slavnostech. Do Kyjova zavítali poprvé. „Nejbližší volná místa byla v penzionu až v Hodoníně. Chceme se účastnit večerního programu, takže jsme rádi, že jsme se mohli ubytovat v tomto stanovém městečku, je to tu fantastické,“ rozhlíží se spokojeně po zeleném okolí s nedalekou říčkou Kyjovkou Alena Duroňová. „Děvčata jsou moc šikovná,“ dodala na adresu brigádnic zajišťujících servis kempu. Problém měla ale s rezervací, která už v sobotu ráno na webových stránkách slovackyrok.cz nefungovala. „Příbuzná mi řekla, že stanové městečko je plné, naštěstí jsem se nenechala odradit,“ usmívá se žena a dodává, že do budoucna by to chtělo vylepšit rezervační systém, jinak se jedná o skvělý nápad. 

Ve stanovém městečku o víkendu stálo 36 stanů, nabídka ubytování tedy zdaleka převyšovala poptávku. Se stany nepřijeli jenom mladí lidé, ale „azyl“ zde hledali i lidé středního a důchodového věku, a to z celé republiky. Do Kyjova přicestovali nejčastěji vlakem nebo vlastním autem.

Slovácký rok navštívilo letos více než 30 tisíc lidí.