V Mikulčicích se vydali ve šlépějích středověkých křesťanů...

Mikulčice – Noční procházku za svitu loučí doprovázenou hrou na zobcovou flétnu v areálu Slovanského hradiště Mikulčice-Valy absolvovala v sobotu 21. července téměř stovka účastníků. Trasa vedla kolem kostelů, cestou, kudy již v devátém století procházela pravděpodobně církevní procesí.

  Francouz Marc Hervieux hrál na zobcovou flétnu.

Na konci devátého století existovalo v Mikulčicích minimálně deset kostelních staveb. „Kostely se dochovaly jenom v podobě půdorysů, jakýchsi negativních otisků, protože stavební materiál byl vzácný a lidé jej rozebrali k dalšímu použití,“ osvětlil vedoucí archeologické základny v Mikulčicích Lumír Poláček. „Bohužel o funkci kostelů víme velice málo, protože bez písemných pramenů a bez liturgického vybavení nejsme schopni rekonstruovat původní účel staveb. Mikulčické kostely vznikly asi během třiceti čtyřiceti let, nejvíce kostelů pochází z poslední třetiny devátého století, tedy z doby působení cyrilometodějské mise. Předpokládáme, že některé kostely obhospodařovali latinští kněží, jiné staroslověnský klérus,“ uvedl archeolog. Vysoká koncentrace kostelů na malé ploše podle něj jednoznačně souvisí s koncentrací politické moci v tomto místě a odráží význam lokality. „Některé kostely byly pravděpodobně založeny knížetem, vlastnické kostely postavili velmožové, najdeme zde i biskupský kostel – trojlodní baziliku, kostel, který označujeme jako devátý, patrně sloužil jako pohřební kaple,“doplnil archeolog.

Archeolog Lumír Poláček.

„Například v Chorvatsku je hodně kostelů z tohoto období, ale mají kamennou architekturu, a tak se zachovaly nápisy na kamenných článcích - který panovník kostel postavil, kdo tam byl pochován, a to je úplně jiná situace,“ podotknul Poláček. Zlatá éra objevování velkomoravských kostelů byla v padesátých, šedesátých letech. „Každý rok docházelo k objevení nějaké stavby z tohoto období. V Mikulčicích začal výzkum v roce 1954. Bádání jednoznačně ukázalo, že se jednalo o významné centrum Velké Moravy,“ zdůraznil archeolog Lumír Poláček.

Akce nazvaná „Hudební archeologie“ se konala s obdobným scénářem v Mikulčicích už po osmé, ale v archeologickém areálu měla svou premiéru. O hudební program se postaral host z Francie Marc Hervieux.

Kostely z konce 9. století se dochovaly v podobě půdorysů.

 

Oživlá historie. Tatíček Masaryk přijel do Kyjova

Pamětníci, kterým by však muselo být nejméně kolem sta let, by mohli mít skutečně dojem, že se historie opakuje. V sobotu 14. července totiž Kyjov navštívil prezident Masaryk. Stejně jako 22. června roku 1924.  

I když ve skutečnosti šlo samozřejmě o figuranta, zhostil se své prezidentské role na výbornou a spolu s dobovými kostýmy, historickými automobily a chlapíky na koních v prvorepublikových uniformách byla iluze příjezdu našeho prvního prezidenta do královského města Kyjova takřka dokonalá. Do hry se zapojilo i vedení města, které Masaryka přivítalo ve fracích a cylindrech, dámy v kloboučcích a šatech dobového střihu.

Prezident Masaryk přijíždí s doprovodnou kolonou náměstím ke kyjovské radnici.

Prezident popřál Kyjovákům zdraví a Boží požehnání a jeho krátký projev byl odměněn bouřlivým potleskem a provoláváním „bravo“… Krojované děti s papírovými vlaječkami v rukou zazpívaly za doprovodu housliček připravenou písničku. Pan prezident vzal jedno z dětí do náruče, tak jak to s oblibou činíval a jest toho mnohé fotografické svědectví. Během krátkého ceremoniálu zazněla československá hymna. Její slovenskou část přítomní zazpívali společně, a tak díky technickému výpadku byli vtaženi do slavnostního aktu. Nemohla chybět ani oblíbená písnička Tomáše Garrigua Masaryka Ach synku, synku. Celé přivítání bylo neokázalé, prosté, o to však působivější… jako by na přítomné na chvíli dýchla „solidnost“ zašlých časů.

 Prezident Masaryk a vedení města. Ředitelka gymnázia zvolila v tento horký den elegantní slunečník

Celodenní bohatý program Den republiky aneb oživlá historie uspořádalo město ve spolupráci s Městským kulturním střediskem Kyjov a Military muzeem Vlkoš. Účastnily se kluby vojenské historie z celé Moravy. Nechyběla dobová hudba, módní přehlídka dvacátých a třicátých let, po okrajích náměstí byla rozprostřena vojenská ležení s lazaretem, vojáci předvedli s chloubou a vtipem převratný vynález první světové války – elektrokola, odlévaly se pamětní mince. Děti se mohly svézt na koni nebo si zahrát třeba kuličky. Akce byla věnována 100. výročí vzniku republiky.

Módní přehlídka dobových modelů.

Voják z první světové vychvaluje přednosti skvělého vynálezu – elektrokola.

Ne to není kulečník… to je dětská hra zvaná kuličky.

Malé odvážné děti se vozily na velkých koních....

Melody Gentlemen z Lednice hráli dobové písně.

Prezident se fotí s dětmi.

Hasiči pomáhají ve Ždánicích už 135 let

Členové SDH Ždánice při zásahu.

 Ždánice – Vyjíždějí průměrně ke třiceti zásahům ročně. Jsou to poloprofesionálové, výjezd musí zvládnout do sedmi minut od vyhlášení poplachu. Zasahují většinou ve svém okrsku, v Lovčicích, Ostrovánkách, Nechvalíně, Věteřově, Želeticích, v Archlebově a také na Vyškovsku. Účastnili se i záchranných akcí při nedávném požáru lesa ve Bzenci.

Sbor dobrovolných hasičů ve Ždánicích patří ke sborům s nejdelší historií v okrese, ba i republice. Vznikl v roce 1883. „Když v té době došlo všeobecně ve známost, že se po Moravě začínají tvořit hasičské spolky, začala se u obyvatelstva tvořit pro toto vše vhodná nálada – příznivé ovzduší,“ píše se v kronice hasičů. Počin urychlilo i několik požárů, ke kterým ve Ždánicích v roce 1883 došlo, dva vznikly v noci z rukou žháře.

Sbor dobrovolných hasičů Ždánice slaví letos 135. výročí založení. V současné době má 30 členů, z toho 6 žen. Výjezdovou jednotku tvoří 16 vysoce proškolených hasičů, ostatní mají status přispívajících členů, kteří podporují a pomáhají zajišťovat činnost sboru. Poslání hasiče se zde často dědí po generace a sbor vstřebává celé rodinné klany. K mužům se přidávají jejich životní partnerky, do sboru vstupují jejich děti. 

Výjezdní jednotka SDH Ždánice u příležitosti svěcení nové techniky sboru. V druhé řadě první zleva farář P. Stanislav Kovář, čtvrtý zleva starosta MUDr. Vladimír Okáč.

Aktivní členové SDH Ždánice, manželé Josef a Vlasta Škrhákovi.

Vyznamenaný Antonín Škrhák.

„Musíte to mít v srdíčku,“ říká Josef Škrhák, jednatel sboru, „musíte mít k tomu vztah.“ Dobrovolným hasičem je už 43 let. Po vzoru svého otce se dali k „dobrákům“ i se svým bratrem Antonínem. Josef Škrhák před dvěma lety obdržel vysoké vyznamenání – medaili Za mimořádné zásluhy. Toto ocenění nosí společně s dalším členem sboru Stanislavem Šímou starším. V pátek 6. července na slavnostní výroční schůzi hasičů obdržel medaili Za mimořádné zásluhy také jeho bratr Antonín Škrhák.

Vlasta Škrháková, manželka Josefa Škrháka, zastává v SDH funkci pokladní, do sboru přišla před patnácti lety. „Chtěla jsem víc času trávit se svým mužem, a tak nezbylo, než ho podpořit a přidat se k němu,“ přiznává. „Je to hodně starostí, žádat o dotace, pokrýt finančně všechny akce, vyúčtovat pokladnu, ale dělám to ráda a jsem spokojená, že mohu takto činnost dobrovolné organizace podpořit,“ říká Vlasta Škrháková. „Je to o tom srdci, jak říká manžel."

Členové SDH Ždánice u vozového parku sboru. V sobotním odpoledni předvedli zájemcům své technické vybavení.

A která dramatická událost se výjezdové jednotce nejvíce vryla do paměti? „Byl to velký požár na Bzenecku v roce 2012,“ vzpomíná Josef Škrhák. Přijely tam sbory z celé republiky. Střídali jsme se po osmi hodinách. I zaměstnavatelé byli vstřícní a hasiče uvolňovali.“ 

Oceněný emeritní starosta Ždánic Josef Medřický.

„Dobrovolný sbor hasičů byl vždy pravou rukou starosty. Ať se jednalo o jakékoliv živelné pohromy, či úklid obce. Jediná vetší akce se neobešla bez účasti hasičů a také sami byli pořadateli kulturních, společenských a sportovních akcí,“ připomněl ve svém projevu emeritní starosta a přispívající člen SDH Josef Medřický na páteční slavnostní schůzi. 

Dobrovolní hasiči ve Ždánicích dvakrát do roka zajišťují sběr šrotu a pokud obec požádá, jsou ochotni s čímkoli pomoci. Jejich společenská činnost je také bohatá. „SDH pořádá v lednu ples, v únoru Hasičský ovárek spojený se Dnem otevřených dveří, v květnu bývá spolková oslava sv. Floriana, v srpnu se podílí na zajištění akce Histokolo a v září budeme pořádat už třetí ročník hasičského guláše,“ vyjmenuje Josef Škrhák. Hasiči ze Ždánic se stali sponzorem postižených dětí ze soukromé střední a základní školy v Olomouci-Topolanech, kde pracuje dcera Michaela manželů Josefa a Vlasty Škrhákových. Svou techniku dobrovolní hasiči ve svém volném čase předvedli dětem v mateřské škole v Sobůlkách, Kyjově – Boršově i v Nechvalíně. „Určitě je dobré od mala v dětech probudit zájem o činnost hasičů, roste to v nich a snad budou svůj čas trávit aktivně a smysluplně, “ dodává paní Vlasta. 

Děti si mohly na hasičské slavnosti prohlédnout kabinu požárního vozu. Mnohé si předtím nechaly pomalovat obličej.

 Hasiči uspořádali v sobotu 7. července pro své příznivce zábavné odpoledne s občerstvením a Letní noc s hudbou v zámeckém parku. Návštěvnice Taťána Tycová z Lovčic tu nebyla náhodou. Její manžel je hasičem v Lovčicích, dříve působil ve Ždánicích. Věnoval se mládeži. Taťána má k poslání hasičů respekt a úctu. Zmínila duchapřítomný zásah svého manžela při autonehodě blízko Kyjova. „Oni jsou to obětaví a dobří lidi, i když nemají uniformu. Mám hodně přátel mezi hasiči,“ poznamenala. 

Do zámeckého parku přišli lidé  strávit příjemné odpoledne.

 Technika, kterou mají současní hasiči k dispozici, se od doby počátků hasičského sboru proměnila nevídaně. „Od háků, žebřů s háky až po čtyřicetimetrové výsuvné žebříky, místo seker motorové pily, místo kbelíků na vodu - moderní vysoce účinné stříkačky,“ připomněl Josef Medřický. SDH Ždánice má v současnosti k dispozici Cisternu Tatra, cisternu Liaz a od roku 2017 dopravní vozidlo Ford transport pro přepravu osob. Úloha členů SDH doznala také vývoje, od hasičů požárů až po vysoce kvalitní univerzální záchranáře při všech druzích pohrom.

Cvičení sboru ve Ždánicích v roce 1922.

Na slavností výroční schůzi, při které se setkali bratři a sestry i z okolních dobrovolných hasičských sborů, byl emeritní starosta a nejstarší přispívající člen SDH Ždánice Josef Medřický oceněn třemi medailemi. Za věrnost, Za příkladnou práci a obdržel také Záslužnou medaili Českého hasičstva. Dvě členky sboru obdržely Čestná uznání. Dále byly uděleny Pamětní medaile ke stému výročí založení ČSR, mezi oceněnými bratry hasiči byl i starosta Ždánic Vladimír Okáč.

Sbor dobrovolných hasičů ve Ždánicích v roce 1933.

Dobrovolní hasiči při návštěvě mateřské školy.

Na Nimrichterovi do Ždánic

Ždánice – Ve výstavních prostorách Zámecké vily ve Ždánicích jsou nyní k vidění umělecké artefakty rodu Nimrichterových. Alena Šindarová – Nimrichterová zde prezentuje své fotoobrazy, její bratr Ivo Nimrichter vystavuje obrazy a figurální keramiku, jeho syn, Ivo Nimrichter mladší, předvádí svou keramiku. 

Účast na vernisáži byla vysoká, přišli místní i milovníci umění ze širokého okolí. Foto: Tomáš Prusenovský

Vernisáž se uskutečnila 4. července. Úvodní slovo měl Jiří Šindar, manžel paní Aleny. Přednesl verše hodonínského básníka Zdeňka Janase, které autor osobně věnoval jednotlivým umělcům. Ve výstavní síni se promítal dokument České televize s názvem Černá keramika o tvorbě zakuřované keramiky Iva Nimrichtera, který se věnuje tomuto oboru již dlouhá desetiletí. Žije v Bukovanech u Kyjova. 

Obrazy a figurální keramika Ivo Nimrichtera. Foto: Tomáš Prusenovský

Alena Šindarová – Nimrichterová  vystavuje své obrazy - makrofotografie, které ve skutečnosti zachycující plochu o velikosti jen několika centimetrů čtverečních. Hraje si se strukturou, světlem a stínem. Pro konečnou podobu makro snímků nepoužívá žádné softwarové efekty. Počítač jí slouží pouze pro úpravu formátu a signování. Alena Šindarová-Nimrichterová žije s rodinou v Brně. 

Fotoobrazy Aleny Šindarové - Nimrichterové.

„Autory přišel pozdravit také pan starosta Ždánic Vladimír Okáč. Vyzdvihl, že Alena a Ivo  jsou a vždy budou Ždaňaři a na jejich tvorbu budou vždy lidé ve Ždánicích hrdí,“ sdělil kurátor výstavy Tomáš Prusenovský. Sourozenci Nimrichterovi pocházejí ze Ždánic a prožili zde kus svého života.O tom, že jejich jméno má zvuk, svědčila početná návštěva vernisáže. Přišli nejenom lidé ze Ždánic, ale přijeli také milovníci umění z Kyjova, Hodonína i Brna. „Zájem o výstavu trvá i nadále, stále přicházejí zájemci, což není samozřejmé, “ dodal Prusenovský. Expozici je možné shlédnout do 15. září.

Obrazy a figurální keramika Ivo Nimrichtera.

Mládež v Blatnici pod Svatým Antonínkem se má k světu

Blatnice pod Sv. Antonínkem - V průběhu předcházejících dvou měsíců se konala krajská hodnocení obcí, které se přihlásily do soutěže Vesnice roku. Bílou stuhu v jihomoravském kole soutěže získala obec Blatnice pod Svatým Antonínkem, a to za činnost mládeže. 

Děti z folklórního souboru Vavřínek. Foto: Lenka Fojtíková

Cílem soutěže je povzbudit obyvatele venkova k aktivní účasti na rozvoji svého domova. Od roku 1996 je jedním z vyhlašovatelů Ministerstvo pro místní rozvoj a Svaz měst a obcí České republiky. Všech 228 obcí, které se v letošním roce přihlásily do soutěže, bylo klasifikováno v různých oblastech. Hodnotil se společenský život, aktivity občanů, podnikání, péče o stavební fond a obraz vesnice, občanská vybavenost, péče o veřejná prostranství, přírodní prvky a zeleň v obci a podobně. V Jihomoravském kraji se do soutěže přihlásilo 25 obcí.

A proč získala vysoké ocenění za činnost mládeže právě Blatnice pod Svatým Antonínkem? „Na tuto otázku by vám zřejmě lépe odpověděli porotci,“ říká starostka obce Lenka Fojtíková. „Osobně si myslím, že je to proto, že naše obec dlouhodobě spolupracuje s jednotlivými spolky a organizacemi a materiálně podporuje činnost mládeže. Toto ocenění patří všem, kteří se v obci mládeži a dětem věnují. Všem vedoucím i rodičům. Zvláště bych chtěla poděkovat trenérům malých fotbalistů Tomášovi Dominikovi a Kamilovi Vaňkovi, vedoucím kroužku Mladých hasičů Silvě a Petrovi Buzíkovým a vedoucím dětského folklórního souboru Vavřínek, ve kterém zpívají a tancují děti od tří do sedmnácti let. A samozřejmě také všem mladým, kteří jsou aktivní a svůj volný čas vyplňují smysluplnou činností. Z ocenění máme radost všichni,“ dodává starostka.

Jedna z obyvatelek a rodačka z Blatnice pod Sv. Antonínkem komentuje na Facebooku událost těmito slovy: „Díky za to, že se v naší obci něco děje. Že i v dnešní době je někdo ochotný dělat něco zadarmo, ve svém volném čase a pro druhé.“

Blatnice pod Sv. Antonínkem se neúčastnila soutěže poprvé. „Vloni naše obec v soutěži Vesnice roku získala Diplom za rozvíjení lidových tradic,“ sděluje Fojtíková. „S oceněním byla spojena odměna ve výši 50 000 korun z Jihomoravského kraje. Tyto peníze jsme vrátili zpět do kultury. Pokud dostaneme nějaké finanční ohodnocení i letos, ráda bych peníze věnovala mladým lidem do jejich spolků a organizací,“ uzavřela starostka.

Výstava Hollabrunn - Kyjov překračuje hranice

Kyjov – Výtvarní umělci z partnerského města Hollabrunn v Rakousku přijeli do Kyjova a přivezli svá díla. Vernisáž výstavy se uskutečnila 28. června v prostorách Radniční galerie a pokračovala v galerii Doma, kde se prezentuje druhá část uměleckých artefaktů.

Umělci sdružení Grenzart vystavují v Radniční galerii.

Iniciátorkou tohoto kulturního počinu je Barbora Lungová, malířka, asistentka na Fakultě výtvarných umění VUT Brno a zastupitelka města Kyjov. „V roce 2011 jsem se v Hodoníně zúčastnila sympozia Malý formát. Tenkrát to mělo přeshraniční rozměr, přijeli tam výtvarníci ze Slovenska a dva Rakušáci z okolí Hollabrunnu. A byli to milí lidi. Navázali jsme přátelství a když jsem zjistila, že Hollabrunn je partnerským městem Kyjova, uvažovala jsem, že by bylo dobré prohlubovat spolupráci i v této oblasti, v oblasti umění,“ vypráví Barbora Lungová. „Prvním krokem bylo to, že jsem si udělala do Hollabrunnu výlet, protože jsem chtěla vědět, jak to město vypadá. Navštívila jsem samozřejmě i zdejší galerii Grenzart, která je skutečně moc pěkná. Získala jsem kontakt na pana Petschinku, se kterým jsme pak dva roku komunikovali.“

Robert Petschinka je v čele sdružení Grenzart od roku 2009 a jak se píše na webových stránkách galerie, klade důraz na otevření se vnějšímu světu. „Bylo třeba dojednat termín tak, aby to vyhovovalo oběma stranám a co nejvíce zúčastněným, což se posléze podařilo. Paní Irena Ráček není přímo z Hollabrunnu, ale také je z té oblasti, vystavovala před časem ve Ždánicích i v Kyjově. Je hezké, že se ta spolupráce takto rozvíjí,“ doplnila Lungová. Hollabrunn je hlavní město stejnojmenného okresu v Dolním Rakousku. Co do počtu obyvatel je asi stejně velký jako Kyjov.

Na výstavě jsou zastoupeny různé výtvarné techniky, fotografie, objekty. „Některá díla mne zaujala hodně, land artové věci jsou mi blízké, instalace přímo v přírodě, také fotky jsou zajímavé,“ komentuje expozici iniciátorka kulturní akce Barbora Lungová. Výstava potrvá do 29. července, díla jsou prodejná.

Slaměnova cimbálová muzika v galerii Doma zprostředkovala Rakušanům nevšední zážitek.

Společenský život v Kostelci kvete...

Kostelec - Veřejný cyklovýlet "Na kole dětem jižní Moravou" , Přátelské posezení u lip v polích se mší svatou, Tradiční stavění máje s opékáním špekáčků… Výčet kulturních a společenských akcí na webových stránkách obce Kostelec s devíti stovkami obyvatel je bohatý. O společenský život se tu stará jedenáct spolků a zájmových sdružení. A právě za tuto disciplínu – společenský život - získal Kostelec u Kyjova ocenění Modrá stuha v jihomoravském kole Vesnice roku 2018.

V soutěži, do které se letos přihlásilo celkem 228 obcí z celé České republiky, nebyl Kostelec nováčkem. „Soutěže jsme se zúčastnili už potřetí,“ upřesnila starostka obce Vlasta Lochmanová. „Poprvé jsme získali Diplom za rozvíjení lidových tradic a také třetí místo v Jihomoravském krajáči – soutěži o nejlepší recept na tradiční pokrm typický pro obec. Podruhé jsme obdrželi Mimořádné ocenění za příkladnou péči o Významné krajinné prvky. Úspěch je v lidech, v jejich ochotě a práci,“ dodává starostka uznale.

Vedle tradičních společenských událostí jako jsou Svatováclavské hody, dožínky, plesy a košty vína se v Kostelci pořádají i novodobé akce, například Bramboriáda – zábavné odpoledne pro děti plné originálních soutěží, v režii občanského sdružení Volnočas. Nebo Žehnání svatomartinských vín, které pořádá národopisný soubor Kosteláci. Spolky podle Vlasty Lochmanové sdružují zapálené občany pro věc a příliv nových mladých členů pomáhá udržovat oheň nadšení. Již zmiňovaný Spolek Volnočas, který založily maminky malých dětí v roce 2008, organizuje v obci Kostelec například Dětský karneval, Pálení čarodějnic, Adventní jarmark i zájezdy do divadla a na různé dětské akce. Od roku 2008 zde působí také dětský slovácký sbor Malšinka, který navštěvují děti od čtyř do patnácti let. V obci vyvíjejí činnost také Skauti, Zahrádkáři, Sbor dobrovolných hasičů, Myslivci, Mikroregion Moštěnka, Sbor pro občanské záležitosti a další. Smíšený národopisný soubor Kosteláci vystupuje při všech důležitých událostech obce. Pravidelně se zúčastňuje Setkání Kostelců České republiky.

Kostelec se prosadil v konkurenci 25 obcí z jihomoravského kraje, které se do soutěže přihlásily. „Získat cenu je velmi milá záležitost, je to ocenění našich občanů a částečně také těch, kdo se manažersky a námětově podíleli na přihlášení obce do soutěže. Finanční odměna bývá obvykle udělována, tak snad bude i letos, o výši ale nemám představu,“ řekla starostka.

Vítěznou Zlatou stuhu získala obec Hrušky na Vyškovsku, a stala se tak Jihomoravskou vesnicí roku. Postupuje do již čtyřiadvacátého celostátního kola soutěže a bude se ucházet o titul Vesnice roku 2018. K titulu náleží finanční odměna ve výši až dva miliony korun od Ministerstva pro místní rozvoj a vůz ŠKODA OCTAVIA COMBI na dva roky zdarma.

Z našeho okresu získala obec Blatnice pod Sv. Antonínkem na Veselsku rovněž vysoké ocenění – Bílou stuhu za činnost mládeže.

Dětské kočovné divadýlko vyrazilo opět „po kopytě“

 Kyjov - „Operka je taky vážná věc, ale není tak vážná jako operace,“ vysvětloval malý konferenciér dětským divákům, co je čeká. Bylo to v roce 2012, kdy Dětské kočovné divadýlko z Kyjova vyrazilo na své první turné. Na programu byly tehdy tři hudební pohádky - operky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Letos soubor dětských herců kočoval na dvou koňských povozech jihovýchodní Moravou už po sedmé. A s vlastním repertoárem.

 

„Původně jsme mysleli, že po prvním kočování se celý projekt rozpustí, a tak jsme ani žádné autorské ambice neměli,“ říká Víťa Začal, který byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu dětského kočovného divadla. „Ale pak se ukázalo, že rozpustit soubor by byla škoda. Mezi zúčastněnými vznikly kamarádské vztahy a hlavně kvůli velkému ohlasu diváků jsme se rozhodli hrát dál. Po prvním prázdninovém kočovném turné jsme pak ve školním roce odehráli ještě asi třicet repríz a s blížícím se jarem jsme se dohodli, že pojedeme kočovat znovu, a s novým repertoárem. Ovšem od našich oblíbených autorů Svěráka a Uhlíře zbyla už jen jedna operka, a tak jsme si ty další dvě museli napsat sami. Po celou dobu máme formát tří pohádek plus pár písniček. Takže od té doby si píšeme pohádky sami, náš principál Pavel Růžička napíše nejdřív libreto, které já pak zhudebním. Někdy oprášíme nějaký starší kus, v současnosti máme napsáno asi čtrnáct vlastních pohádek,“ říká učitel hry na kytaru ZUŠ v Kyjově, člen několika hudebních uskupení a předseda Jazz klubu Kyjov Vítězslav Začal.



 Na programu má Dětské kočovné divadýlko letos tři hudební pohádky (operky) – Perníková chaloupka, Ubrousku prostři se a Propletená pohádka, které tvoří spolu s dalšími písničkami asi hodinový blok. Štace trvá osm dnů a každý den se hraje někde jinde. Divadýlko zahájilo turné 29. června v Kyjově, další představení bylo v zámecká zahradě ve Ždánicích, následovaly Dambořice, Čejč, Slovanské hradiště v Mikulčicích, zámek Milotice, Hýsly, chata Radost ve Vřesovicích a poslední představení se odehrálo 6. července na hradě Cimburk. Divadelní soubor v současné době tvoří dvanáct dětí ve věku 6 až 13 let. V muzikantské sestavě jsou bratři Víťa a Pavel Začalovi, Jirka Petrů a Marek Horáček.

 

Principál a režisér Pavel Růžička.

A jak to vlastně všecko začalo? „Jednou jsem se vracel z dětského divadelního představení se svými dcerkami, byly jim tuším čtyři roky, a zeptal jsem se, jestli by chtěly hrát divadlo. Nadšeně souhlasily a hned si začaly rozdělovat role. Slíbil jsem jim tenkrát, že jednou vyrazíme hrát divadlo, tak jako kdysi, na povozech, s koňmi, od vesnice k vesnici, rozdávat radost divákům. Když začaly chodit do první třídy, řekl jsem si, že už by to šlo. Přizvali jsme pár kamarádů a začali zkoušet,“ vzpomíná na zrod projektu principál, autor libret a režisér divadla Pavel Růžička. „Vím, že mě tenkrát všichni považovali za blázna a pochybovali o tom, že se něco podobného dá vůbec uskutečnit. Našli se však i takoví, kteří se na té „šílenosti“ podílet chtěli. Tak se nám podařilo postavit skvělou muziku, zajistit koně i povozy, kulisy i kostýmy a hlavně hromádku peněz na to všechno,“ vypráví Růžička na webových stránkách Kočovné divadlo Kyjov.

„Každý rok je to stejné,“ přibližuje Víťa Začal. „Máme jeden vůz pro ansámbl, který se pro představení upraví na pódium. Jedeme na něm skoro všichni, asi dvacet pět lidí. Další vůz je takzvaně „technický“. Na tom se vezou batohy, seno pro koně, vybavení potřebné pro přenocování koní (elektrický ohradník, kýble na vodu ) a další potřebné věci pro naše fungování. A samozřejmě vezeme s sebou spoustu zvukové techniky a hudebních nástrojů, které se nepřeváží na vozech, ale jedou v doprovodném vozidle s vozíkem, které řídí náš zvukař:-)"

Podvečerní atmosféra prvních turné.

Mnozí z mladší generace se ale na koňském povozu třeba ani nesvezli. „Jízda jako taková je jako když sedíte na rozkývané lavičce,“ popisuje Víťa Začal, „no a zábava záleží na náladě kočovníků. Většinou je legrace. Když projíždíme přes obce, tak se na sebe snažíme upozornit co největším rozruchem, zpíváme písničky, děláme kravál, zveme lidi kolem na představení. Cesta lesem nebo polem je klidnější, ale nuda to v žádném případě není. Někdy nás čeká příliš prudký sjezd, který působí opravdu nebezpečně, jindy zase musíme pěšky, když je velké stoupání a musíme ulevit koňům, občas si zkusí řídit vůz někdo z nás místo vozky... někdy jedeme kolem zralé třešně... a tak.“

Při plánování turné je třeba myslet i na koně, aby se měli kde pást.

Vstupné není pevně dané, vybírá se po představení do klobouku, tak jak tomu bývalo kdysi. „Tady musím říct, že diváci jsou nečekaně štědří,“ zdůrazňuje  Začal. „Určitě je to proto, že nemusí platit předem a můžou si svobodně rozmyslet, kolik nám přispějí, a samozřejmě je to také tím, že na nás chodí často opravdu hodně lidí. Pořadatelé nám zajistí jenom večeři a nocleh. To co vybereme do klobouku nám stačí na to, abychom do další štace měli co jíst a pít. Někdy nám dokonce i něco zůstane a to se potom investuje do oprav a obnovy aparatury.“

Děti od té doby vyrostly - fyzicky i jako herci.

Sedm let je v životě zvláště dětí dlouhá doba. Dětští herci vyzrávají po všech stránkách. „Vrátím se k prvnímu turné, na kterém jsem byl skutečně velmi překvapený, že děcka bez ohledu na to, jestli ty věci, které hrajeme, jsou těžké, se prostě naučí, co mají. Neřeší žádné problémy a prostě to zazpívají,“ chválí učitel ZUŠ Začal. „V současnosti jsme si na toto už zvykli, ale naše spolupráce přechází na další úroveň, děcka musí být víc samostatná, dostávají i muzikantské funkce. Nemáme s sebou už žádné dospělé, kteří by dohlíželi na to, jestli mají připravené rekvizity, jestli mají nachystané správné porty, prostě se od nich vyžaduje skutečně profesionální samostatný přístup. A k mému překvapení se dokáží chovat zodpovědně, profesionálně a přitom ještě kamarádsky. To považuju za asi nejpůsobivější. A pak je samozřejmě spousta různých situací, ať už z cesty, z představení, někdy skutečně legračních, někdy vážnějších, na které se dlouho vzpomíná. Ale hlavní je, že všichni tyto věci berou s nadhledem, nikdo nepropadá panice, jsou ochotni ostatním pomáhat, a tím pádem vždy všechno dobře dopadne,“ shrnul Víťa Začal.

Návštěva posledního představení letošního turné na hradě Cimburk byla vysoká a obecenstvo skvělé.

Foto: archiv Kočovného divadla Kyjov.

Sociální sítě – dobrý sluha, zlý pán...

Kyjov - Rok a půl pracovala v Indonésii. Mobilní telefony a internet jsou tam levnější a dostupnější než u nás a lidé jsou těmito technologiemi často naprosto pohlceni. Také ona pod tlakem okolí začala více používat Facebook, Instagram a další aplikace. Zakrátko si však uvědomila, že tudy cesta nevede… a rozhodla se jít proti proudu. Právě v Jakartě vznikl projekt Replug me, který se věnuje dopadům působení sociálních sítí a mobilních technologií na naše životy.

Karolína Presová, lektorka přednášky DigiLife v kyjovské Pražírně.

Autorka projektu Replug me šestadvacetiletá Karolína Presová pochází z Vracova. Po absolvování kyjovského gymnázia vystudovala na Masarykově univerzitě sociologii a žurnalistiku. Nějakou dobu pracovala v Českém rozhlasu Brno. Pak odjela do Indonésie. „Jakarta je betonová džungle,“ popisuje na svých internetových stránkách. Právě v hlavním a největším městě Indonésie začala pořádat workshopy, ve kterých poukazuje na to, jak sociální sítě a mobilní technologie ovlivňují život člověka. Po návratu do Česka přenesla projekt i do našich podmínek, kde sice problém není tak markantní, přesto existuje. První komornější a prakticky zaměřené workshopy pořádala v Brně, ale rozhodla se také pro přednášky, kde by informace o vlivu sociálních sítí a technologií předala více lidem. Jednu z prvních přednášek pro širokou veřejnost měla v Praze, další uspořádala v kavárně Pražírna v Kyjově.

„Asie je posedlá sociálními sítěmi. Jít na záchod s mobilem je tu naprosto normální. Dokonce existuje speciální fóliový obal na telefon, abyste ho mohli s sebou vzít i do sprchy,“ popsala svoje zkušenosti Karolína Presová. Další asijskou „vychytávkou“ je například semafor na úrovni chodníku, protože lidé mají hlavy stále skloněné, jak ťukají něco do svých mobilních telefonů. Pracovní kolektiv také utrpěl vlivem těchto moderních technologií. „Nedívali jsme se na sebe, nemluvili jsme spolu, o nějaké empatii a pochopení nemohlo být řeči,“ dělí se o své zážitky Presová s tím, že to bylo i na úkor kvality práce a řešení pracovních zadání. 

„Pokud si chcete užít přítomnost druhého a dosáhnout hlubší úrovně důvěrnosti v rozhovoru, rozhodně mobil schovejte,“ nabádá své posluchače lektorka. „V opačném případě se váš protějšek totiž bude cítit podvědomě ohrožen, mobil může kdykoli zazvonit a vy mu dáte přednost před člověkem, který se vám snaží něco důležitého říct,“ vysvětluje a dodává, že určitě není sama, kdo tuto nepříjemnou situaci zažil. Upozornila také na to, že teenageři často nosí mobil jako plyšového medvídka. Nestrčí ho do tašky, ale poponáší ho v ruce a jeho obsah jim dodává pocit bezpečí a je zdrojem příjemných pocitů. Ukazuje se, že asi jedna třetina dětí raději píše než mluví a „off line konverzace“ tváří v tvář je pro ně těžká. („Nemůžeš nic smazat, změnit…“ argumentují.)

V Asii ale Karolína Presová byla svědkem situací, že děti trpěly tím, že jejich matky jsou samy pohlceny online světem a dětem se „nemají čas“ věnovat. Na workshopech se setkávala s projevy závislosti, kdy po čtvrthodině účastníci znervózněli, nastoupil třes… a museli se na chvíli vzdálit se svým telefonem. Není zde nic výjimečného být on line 24 hodin denně. Setkává se i s tím, že se lidé v noci budí, aby zkontrolovali změny na sociálních sítích.

„Realita a kyber-realita jsou dva světy,“ zdůraznila Karolína s tím, že vytvářet kyber - realitu vyžaduje od nás také práci, energii a čas, i když se to prezentuje jako zábava. „Mnozí žijí doslova dvojí život,“ upozornila lektorka, „jinak se prezentují na Face-booku nebo Instagramu a úplně jinak ve skutečnosti prožívají.“

Žít zcela „offline“ dnes není prakticky možné a není to ani nutné či žádoucí. Určité výhody a nové možnosti moderní komunikační technologie přinášejí. Jde o to, vymezit jim místo a čas v našich životech. „Bylo zjištěno, že ten, kdo stráví na internetu a sociálních sítích víc jak pět hodin denně, je více náchylný k depresi. Optimální čas pro Face-book byl vypočítán na 22 minut denně. Podobně na Instagramu byste neměli být déle jak 26 minut,” říká Karolína Presová.

Lektorka připojila ještě některá další konkrétní doporučení. Například „nespat s mobilem“ v jedné místnosti a pořídit si klasický budíček, používat digitální foťák místo telefonu, aby odpadlo pokušení fotku rozesílat známým a dělat si místo toho například zápisky do diáře. Vrátit se k obyčejnému tlačítkovému telefonu. (Zdá se, že mnozí z dříve narozených a konzervativních jedinců se vlastně mimoděk chovají k moderním komunikačním technologiím velmi prozíravě :-) Karolína Presová dělá workshopy také pro rodiče, kteří mají často problém držet s dětmi co se týče nových komunikačních technologií krok. Více na https://www.replug.me/

                                                                                                                                  

Obchod v Čeložnicích znovu otevřel

Čeložnice - Udržet v malých obcích alespoň jeden obchod s potravinami či smíšeným zbožím je problém. Své o tom vědí i v Čeložnicích u Kyjova, obci se čtyřmi stovkami obyvatel. 

 

Známá dominanta Čeložnic.

Prodejnu potravin zde provozovala dle nájemní smlouvy společnost ROSA MARKET, která je výhradně českou společností, zabývá se distribucí potravin a drogistického zboží. „Koncem měsíce února 2018 bez jakéhokoli upozornění začali prodejnu vyklízet,“ uvedl starosta obce Čeložnice Jan Zbořil. „Když jsem volal na vedení společnosti, co se děje, odpověděli, že je provoz nerentabilní, a proto končí.“ V době uzavření obchodu obyvatelé Čeložnic museli jezdit nakupovat do sousedního Kostelce nebo do sedm a půl kilometrů vzdáleného Kyjova. To zvláště pro lidi vyššího věku nebylo vůbec jednoduché. Nákup se jim také díky jízdnému prodražoval. Nyní se ale nepříznivou situaci podařilo vyřešit. 

„Po dvouměsíční výpovědní lhůtě a vyvěšeném záměru o pronájmu se nám přihlásila zájemkyně z vedlejších Moravan. Zastupitelstvo obce rozhodlo o nulovém nájemném. Dále byly obcí Čeložnice zakoupeny a zapůjčeny dva mrazící pultové boxy v hodnotě 40 000 korun a jedna starší lednice. Takto jsme pomohli k novému obnovení prodejny,“ přiblížil starosta.

Letos poprvé vyhlásil Jihomoravský kraj dotační program na podporu vesnických prodejen. Je určen pro obce do 750 obyvatel. „O možnosti krajské dotace jsem věděl, ale protože již bylo vše dohodnuto, nebylo nutné žádat. Momentálně se provoz rozjíždí jen se základními potravinami,“ doplnil starosta Zbořil.

„Jsme moc rádi, že se provoz obchodu podařilo obnovit,“ potvrdila obyvatelka Čeložnic. „Šíře sortimentu zatím není moc veliká, ale zboží mají postupně doobjednávat. Koupíte tu čerstvé pečivo, uzeniny, nabídka minerálek a nápojů je překvapivě bohatá, dokonce se tu dají koupit konzervy pro kočky, ty jsou ale v porovnání s Kyjovem dražší. Výborné je, že tu seženete základní hygienické potřeby, třeba toaletní papír,“ směje se spokojeně žena.

„V době uzavření obchodu jsem slýchával od občanů, že je to hrozné jezdit pro každou věc, buď do Kostelce nebo do Kyjova. Bohužel, pokud by došlo znovu k uzavření prodejny, je jasné, že to nejvíce postihne občany důchodového věku,“ podotkl starosta Zbořil.

Do čajovny na Monu Lisu i na Ivu Kubelkovou

Portrét tužkou modelky Ivy Kubelkové.

Kyjov – Je samouk. Používá pastel a tužku, na barvy si zatím netroufá. Zhlédl se v renesančním umění italských a holandských mistrů, brilantně zvládne i portréty současných celebrit. Vlastní náměty zatím neprezentuje. Talent nebo epigon? „Talent v každém případě,“ shodnou se přihlížející výtvarníci s tím, že další ukáže čas... Výstava Petra Fialy ze Ždánic bude v kyjovské Galerii & Čajovně k vidění do 10. července.

Petr Fiala se kreslením intenzivněji zabývá  tři a půl roku. Absolvoval devítidenní kurz zaměřený na výtvarné techniky. Svůj věk prozradit nechce, říká, že kreslit se dá začít v každém věku, i když čím dříve, tím lépe. Jde o jeho úplně první výstavu. Na jednom obrazu pracuje asi měsíc. Kreslí podle reprodukcí obrazů slavných mistrů, originály zatím neměl možnost vidět. „Když si to zkusíte nakreslit, pak pochopíte, o čem to je,“ říká. „Je to prostě dokonalé dílo. Není co přidat, co ubrat. Proto jsou ty obrazy tak slavné.“

Rembrandt, Renoir, Gauguin…. Podobnost se slavnými díly světových malířů budí údiv i obdiv.