Veselého Silvestra a hodně radostných dnů v novém roce!

Ostrá jednohubka

„Tohle byla báječná jednohubka, milostivá, ostrá jako meč,” chválí host novoročního rána paní domu.
„Bohužel, pane, to byla drátěnka na nádobí!"

Pepa Štross a Josef Náhlovský na listopadovém vystoupení v Kyjově.        

---

Vánoční dárky seženete v galerii

Kyjov – Obrazy, grafiku, keramiku, šperky a další dárkové předměty můžete v těchto dnech zakoupit na tradiční Vánoční výstavě v Galerii Doma. Výstava potrvá do pátku 21. prosince.

O tom, že jde o oblíbenou akci, svědčila vysoká účast na páteční vernisáži, přišli i návštěvníci, kteří nejsou pravidelnými hosty této galerie. „Vánoční výstavu pořádáme od začátku otevření galerie, to znamená od roku 1991, takže už osmadvacet let. Zájem o tombolu je čím dál větší. Umělci, kteří u nás vystavují, nám obvykle do tomboly věnují nějaké drobnosti,“ přiblížil spolumajitel Galerie Doma Vladimír Jež.

Nepřehlédnutelná jsou grafická díla nedávno zesnulého akademického malíře Dušana Polakoviče z Bratislavy. Jde o velkoformátové lepty. 

Vernisáže se účastnil pětasedmdesátiletý malíř Alois Sikora z Hodonína. „Výtvarnou tvorbou se zabývám odmalička, kreslil jsem i do písku,“ říká s úsměvem. Jeho olejomalby se zimní pohádkovou tématikou zaujaly, a jeden z pěti vystavených obrazů se rovnou prodal. Do tomboly Sikora věnoval dvě knihy pro děti, které sám napsal i ilustroval. Záleží mu na tom, aby děti dostal od počítačů ven do přírody nebo ke čtení. Jeho obrazy probouzejí fantazii a vyzařují pozitivní energii, kterou do nich malíř při tvorbě vložil, a to je činí přitažlivými.

Malíř Alois Sikora u svých obrazů.

Další návštěvnice výstavy obdivovala obrazy malíře Martina Formana z Kyjova nebo galeristy Vladimíra Ježe. Setkání umělců a milovníků krásy probíhalo v příjemné předvánoční a neformální atmosféře a z výstavy odcházeli obohaceni i ti, kteří si žádný hmotný dárek neodnesli.

Vánoční výstava 2018 v Galerii Doma.

Krabice od bot plné dárků poputují o Vánocích k dětem

Kyjov – Krabice od bot nemusí skončit jenom v tříděném odpadu. Dají se použít i k jinému účelu a mohou přinést ještě hodně radosti. A to, když do nich rodiče společně se svými dětmi připraví dárek třeba pro jejich vrstevníky z dětských domovů nebo sociálně slabších rodin. Pak už zbývá krabici jenom zabalit do vánočního papíru a zanést na sběrné místo…

  

Majitelka obchodu Dona Bota Monika Hrazdilová.

Takové sběrné místo je například v Kyjově na náměstí v prodejně originální španělské obuvi Dona Bota. Vedle regálů s koženými střevíci je hromádka pečlivě zabalených krabic. „Do akce krabice od bot jsme se zapojili už v loňském roce. Dozvěděla jsem se o ní na internetu, myšlenka se mi zalíbila a to spojení prodejny obuvi a krabice od bot mi připadalo symbolické," přibližuje majitelka prodejny Monika Hrazdilová. „Navíc tady v okolí žádné sběrné místo nebylo.“

Akci organizuje Diakonie Československé církve evangelické. Sbírka probíhá od 26.11. do 9.12. 2018. Letos každé sběrné místo vybírá jen tolik dárků, pro kolik má příjemce. Co krabice ukrývají, je tajemství, ale doporučují se vybrat takové dárky, které by udělaly radost i vašim dětem. Panenky, plyšová zvířátka, pěkné bloky, pastelky, barvičky, knížky přiměřené věku, pro kluky nářadí, sportovní potřeby, hezké oblečení… a přidat lze taky sladkosti nebo vánoční přání. 

Vánočně zabalené krabice od bot skrývají dárky pro znevýhodněné děti.

Prodejna Dona Bota na náměstí.

Už v září a během října kontaktovala Monika Hrazdilová Kojenecký ústav a Centrum sociálních služeb v Kyjově a také Dětský domov v Hodoníně. „Tak vznikl seznam 60 dětí, kde je uvedeno, zda jde o kluka nebo holku a v jakém věku. A pro tyto konkrétní děti vybíráme letos dárky. Na facebookové stránce DonaBota jsem seznam zveřejnila a zájemkyně, které chtěly dárek připravit, se psaly k jednotlivým dětem. Loni se vybralo nejvíce dárků pro pětileté holčičky, ale v domovech jsou také čtrnáctiletí kluci…,“ připomíná Hrazdilová. Sbírka je určena pro děti až do 17 let. 

 „Ne všichni se ale o seznamu dozvěděli, takže se nám tu hromadí balíčky označené jenom štítkem holčička nebo kluk a věkem,“ upozorňuje majitelka obchodu. Momentálně je v prodejně asi čtyřicet dárků a Hrazdilová počítá, že se jich tu letos sejde až stovka. Po ukončení sbírky vánoční krabice od bot rozveze na místa určení a chce se také spojit s charitou, aby všechny balíčky našly své adresáty.


„Letos je zájem ještě větší než loni, lidé jsou skutečně štědří a nadšené jsou i děti, které s přípravou dárků pomáhají,“ říká Monika Hrazdilová a dodává, že akce je organizačně i logisticky náročná a pro letošní rok už je kapacita tohoto sběrného místa prakticky vyčerpaná.

Kristovy betlémy v Kyjově „šmrncnuté“ folklórem...

Kyjov - Zemřel před dvěma lety, ale jeho betlémy, které sbíral a především vytvářel, rozdávají radost dál… Na nedělní vernisáž výstavy betlémů Martina Krista do Vlastivědného muzea v Kyjově přišlo na sto padesát lidí. 

Ústřední postavičky betlému jsou bohatě doplněny krojovanými.

 

Martin Krist (1945 - 2016) pocházel z Milotic, z početné rodiny, měl šest sourozenců. Betlémy rád stavěl od dětství. „Největší radostí pro něj bylo, když si za dvě koruny vydělané ministrováním mohl v kyjovském hračkářství pořídit další figurku,“ zaznělo v úvodním slově k autorovi. Inspiraci nacházel hlavně u svého strýce, kameníka, restaurátora a loutkáře Jaroslava Neduchala, který vytvářel své vlastní postavičky. Ani v dospělosti ho tato záliba neopustila, o betlémy se zajímal dál a sbíral je.

K vlastní tvorbě se Martin Krist odhodlal až v pětačtyřiceti letech. To už s manželkou Marií žili v Kyjově-Nětčicích a Martin pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku v kyjovské sklárně. Ve svém domě pro jeho bohatou sbírku betlémů vyhradili celou jednu místnost. Postavičky jsou z různých materiálů – papírové, dřevěné, ze skla, hlíny, šustí i moduritu, a betlémy pocházejí z různých koutů světa – z Peru, z izraelského Betléma nebo Polska. 

Jednoho dne se ale Martin Krist sám pustil do práce. Modeloval své figurky z hlíny. Po vypálení je nabarvil, nepoužíval glazuru. Jeho keramická práce tak získala na originalitě. Inspiraci hledal v životě i v knihách. Ve výstavním sále muzea je k vidění i jeho dílnička s pracovním stolem a nástroji, které při tvorbě používal. „Nejdřív dám holkám, tak říkal křepelkám, které choval, natahl si červeného a pustil se do díla,“ přiblížil tvůrčí proces Martina Krista moderátor akce Ladislav Šimeček. „Já jsem byla ráda, že ho mám doma,“ dodává s úsměvem jeho žena Marie.

V Miloticích měli hospodářství a Martin tak už v dětství získal vztah ke zvířatům, kterými se to v jeho betlémech často hemží. Měl také rád folklór a tradiční zvyky, jichž se aktivně účastnil, byl zpěvákem a tanečníkem ve Slováckém krúžku v Miloticích. To vše se promítá do jeho tvorby, kdy základní postavičky betlému obohacuje o šohaje a děvčice v krojích a přidává celé scény ze zdejšího národopisného života. Tak tu najdeme třeba stavění máje, jízdu králů, mariánské procesí kyjovskou cimbálovou muziku Jury Petrů nebo dechovou hudbu Miločáci.

Jízda králů.

 Za svůj život Martin Krist vyrobil desítky velkých betlémů s plochou větších než jeden metr čtvereční a spoustu betlémů menších, kterými obdaroval širokou rodinu a přátele. „Udělal celkově stovky, možná i tisíce figurek,“ dodává syn Jan. „Jsme tři sourozenci a každému z nás daroval betlém. To, co vidíte na výstavě, je jenom malá část z toho, co otec sesbíral a vytvořil. Vystavoval už na více místech, ale kdyby se toho dožil, určitě by měl z této své výstavy radost,“ uzavírá Jan Krist. 

Mariánské procesí.

 

 Sváteční i odlehčenou náladu na vernisáži výstavy betlémů navodilo vystoupení amatérského divadelního souboru Matýsek, které předvedlo vtipnou scénku Štěpánská koleda a s vkusnou dávkou recese i živý betlém. Na adventní neděle je připraven doprovodný program k výstavě, vystoupí zde ženský sbor Tragačnice, hudebníci a zpěváci z Milotic, zazpívá Bohdana Menšíková a Roman Luža z Kyjova, kyjovská dětská scholička a 23. prosince zde ve spolupráci se Skautským střediskem Kyjov bude předáno Betlémské světlo. Výstava betlémů Martina Krista potrvá do 3. února 2019.

Školáci mají na očích kyjovské malíře

Obraz absolventky zdejší školy Marie Čmelíkové.

Kyjov – V Galerii ve škole při Základní škole J. A. Komenského na Újezdě v Kyjově jsou v současné době vystavena výtvarná díla 19 umělců, kteří prošli Kyjovem. Studovali zde, vyučovali, nebo ve městě žili a tvořili.

 

Výstava s názvem „100 let výtvarného umění v Kyjově“ vznikla u příležitosti oslav 100. výročí republiky. Jejím kurátorem je ředitel školy a milovník umění Jan Navrátil. Najdeme zde díla známých osobností starší generace – akademických malířů Jano Köhlera, Josefa Prokopa nebo Vladimíra Vašíčka, akademického sochaře Jana Znoje, insitní malířky Cecílie Markové, ale i méně známá jména, například Miroslava Čančíka, který byl v letech 1950 -1956 ředitelem kyjovského gymnázia, nebo Julia Kotulka, který na zdejším gymnáziu dlouhá léta vyučoval. 

Nechybí ani artefakty malíře a fotografa Miroslava Tichého nebo díla akademického malíře a pedagoga Miroslava Bravence. Zastoupeni jsou i současní výtvarníci. Například lékař Alois Šafránek, jenž několikrát navštívil rumunský Banát a kromě stomatologické péče, kterou zde poskytoval, pořídil i řadu portrétů a kreseb ze života místních lidí. Ve školní galerii vystavuje i Oldřich Štěpánek a nejmladší generace je zastoupena díly Lucie Ferlikové a Marie Čmelíkové, které obě navštěvovaly tuto základní školu. 

Kurátorem výstavy je ředitel školy Jan Navrátil.

„V naší galerii jsme uspořádali už asi sedmdesát výstav,“ uvedl ředitel školy Jan Navrátil. „Vystavené obrazy nám zapůjčilo zdejší muzeum, některá díla máme z radnice, ostatní jsou ze soukromých sbírek. Mnozí z vystavovaných umělců tu již měli své samostatné autorské výstavy.“

Díla Vladimíra Vašíčka

 A jak je umělecký kurátor spokojen s návštěvností výstavy? „Dětský divák, je taky divák,“ upozorňuje ředitel školy, „ a těch diváků je tu asi sedm set. A to už samo o sobě zakládá ohromný potenciál,“ dodává s tím, že byla vysoká účast na vernisáži a lidé, které to zajímá, si cestu i sem, do prvního patra školní budovy mimo střed města, najdou. 

V galerii na chodbě školy jsou vystavena díla 19 výtvarníků.

 Výstava je přístupná od pondělí do pátku v době od 8 do 15 hodin a potrvá 

 do 22. prosince letošního roku.

Hraničníky otevírají bránu do minulosti našeho kraje. Pozvání na podzimní procházku

Chatová osada Kameňák v katastru obce Moravany dostala svůj název patrně podle starého kamenného mlýna, který kdysi stával v místech, kde nyní najdeme příjemné místo pro občerstvení – novou Kameňáckou myslivnu. Podle pověsti ve mlýně strašilo a v tůni bydlel vodník. Dnes ho najdeme vyřezaného ze dřeva u rybníčku před myslivnou. 

 

A jen o pár kroků dál začíná naučná stezka – Po hranici, která byla otevřena v květnu roku 2017. Výjimečná je tím, že na ní uvidíme historické hraniční kameny, jejichž existenci jsme dosud možná ani nezaznamenali. Tyto pískovcové kameny od středověku vyznačovaly hranice panství. Časem, a při scelování polí byly odstraněny, ale v lesních porostech tolik nevadily, a proto aspoň zčásti zůstaly na svých místech. Jenom tam totiž mají tyto památky svoji historickou hodnotu.

Hraničník milotického panství z roku 1800.

Na naučné stezce po historické hranici milotického a buchlovského panství dlouhé asi tři a půl kilometru si můžeme všimnout až dvacítky hraničníků. Většina z nich sem byla umístěna v průběhu 18. století, tedy v době, kdy v čele Království českého stála Marie Terezie, piaristé v Kyjově založili latinské gymnázium a kostel Nanebevzetí Panny Marie na kyjovském náměstí byl teprve novostavbou. Na sedmi informačních panelech se seznámíme s významem zkratek na hraničních kamenech, s historickými mapami a pojednáním o panstvích, které tu dříve měly své zájmy. Mnoho zajímavých informací na daná téma se dočteme také na internetových stránkách spolku Po hranici, který byl založen za účelem péče o drobné historické památky v chřibských lesích. 

 

Informační panely nabízejí pojednání o historických panstvích, zajímavosti i pověsti.

Naši předkové se  mnohem více museli spoléhat na lidskou paměť a čestnost svědků. Používali k tomu občas svérázné metody. Takzvaný pardus byl zvyk udělit několika místním chlapcům na hranici bolestivý výprask. Šlo o to, aby při hraničních sporech dosvědčili, kde hraniční kámen stál, neboť místo výprasku si často pamatovali celý život...

Naučná stezka Po hranici vede směrem na Zavadilku.

Naučná stezka Po hranicích vede směrem na Zavadilku, celková trasa zpět k výchozímu bodu měří asi 5,8 km. Stezka vznikla z iniciativy spolku Po hranici za finančního přispění města Kyjova.

Fotografie jako srdeční záležitost...

Srdíčko s fotografií jako vstupenka.

Vřesovice - „SRDCE PRO BABIČKU A DĚDU" je název výstavy amatérských fotografií, kterou připravila pro své spoluobčany Zuzana Dohňanská. Nepovažuje se za fotografku, ale je obdivovatelkou fotografie a sama zachycuje vše, co je blízké jejímu naturelu. Oproti „kultu mládí“, který dominuje v naší společnosti,  se rozhodla ztvárnit jeho protipól.

Na svých fotografiích zachycuje především život starších obyvatel vesnice. Jejich tváře modelované prožitým životem považuje za zajímavé a krásné. Zuzana Dohňanská (nar. 1961) pochází ze Slovenska, ale jak říká, Morava jí přirostla k srdci. Ve Vřesovicích žije několik let. Díky tomu, že pracovala na zdejší poště, poznávala místní lidi. Potkávala tu především starší obyvatele obce.

Zuzana Dohňanská. Foto archiv autorky.

Myšlenku zachytit  obraz starší generace v sobě nosila delší dobu. Inspirací jí byl i polský fotograf Lech Iwińsky, který mapuje život ve vesničkách na severní straně Tater, kde se zastavil čas hluboko v minulém století.    
Vznikly první fotografie. Od začátku ale bylo zřejmé, že životní styl v současné vesnici na jihu Moravy je vzdálený hospodaření starých  sedláků a jejích tvrdému životu, i když střípky minulosti se tu najít ještě dají. Místem fotografování babiček a jejich protějšků se staly především zahrady. Autorka hledala zákoutí, které by nejvíce připomínaly zašlé časy, pořídila i momentky z kapličky, obchodu, hospody nebo ulice. „Focení jsem měla většinou domluvené předem, ale především z neohlášených návštěv  vznikaly nejhezčí záběry,“ usmívá se Dohňanská.

 

Příkladem je fotografie babičky Pfeffrové, která na jaře slavila devadesáté narozeniny. „Focení proběhlo v rozkvetlé zahradě, babička ve sváteční halence, s upravenými vlasy a dokonalým úsměvem vypadala hezky, jenom nezapadala do scénáře připravované výstavy,“ přibližuje Zuzana Dohňanská. „O několik dnů později při západu slunce  vznikla však  její nejhezčí fotografie, která jako velkoformátová dominuje celé výstavě. Stařenka procházela zahradou s hůlkou v ruce, ve druhé ruce konvička a malá motyčka, a s úsměvem, který zůstane navždy v srdcích těch, kteří ji měli rádi. Několik týdnů nato tady svojí životní pouť skončila.“

Dominantou výstavy je velkoformátový portrét devadesátileté babičky Pfeffrové.

 Na výstavě je celkem 160 převážně černobílých fotografií a více než 70 portrétovaných. „Zvažovala jsem, zda se přiklonit ke stránce umělecké, nebo vybrat fotografie, které budou líbivé a udělají radost. Při dostatku času nebyl problém pořídit desítky záběrů, takže vybírat bylo z čeho. Zvolila jsem druhou variantu a vybrala to nejhezčí, co z daného focení vzešlo,“ uvádí Zuzana Dohňanská.

Na vernisáž přišlo více jak šedesát lidí. Tak velký zájem i ocenění návštěvníků autorka nečekala. Za focením a zpracováním fotek jsou desítky hodin práce, ale jak Zuzana Dohňanská podotýká, mnohému  se při tom naučila. Dobrá fotografie znamená nejen zvládnout technické možnosti zrcadlovky, ale i kvalitní programy, ve kterých se fotografie upravují. Proto jejím cílem do budoucna je posunout své fotografování na profesionálnější rovinu.

 

Lidé na výstavu přicházejí a poznávají své sousedy. „Je to moc pěkné a musíme ocenit, že se do toho paní Dohňanská pustila… všechna čest,“ shrnula své dojmy paní Zuzana Havelková, která si přišla fotografie prohlédnut i se svým manželem. Zuzana Dohňanská je oba zvěčnila na půvabné společné fotografii. Jako vstupenku obdrželi příchozí srdíčko z kartonu se svou fotografií a po skončení výstavy si zájemci fotografie mohou koupit a získat tak památku pro sebe i své blízké. 

 

Jde o první výstavu Zuzany Dohňanské, která má radost, že - byť na amatérské úrovni - potěšila mnohé návštěvníky expozice. 

 Výstava fotografií bude v Komunitním centru na Palatě otevřena ještě v sobotu 24. listopadu od 13 do 16 hodin. Po domluvě je možné si fotografie prohlédnout do tohoto data i mimo uvedenou dobu.

To co se nám předkládá, nemusí být jediná pravda…, tvrdí Sámo Fujera

Kyjov - Být aktivní, nenechávat odpovědnost za záležitosti svého života na jiných a autoritách, hledat odpovědi na otázky a problémy, které život přináší… Zvolit „žití v protikladu“ znamená podle hloubkového psychologa a dietologa Sámo Fujery vybrat si správnou alternativu oproti tomu, co je sice běžné a vidíme to kolem sebe, v konečném důsledku je to však cesta, která nevede ke zdraví a pocitu životní spokojenosti. 

 

Lektor Sámo Fujera se vrací do kyjovské knihovny se svými přednáškami už řadu let a potkává tu víceméně stálé publikum. I když, jak uvedl, vliv mluveného slova na praktický život posluchačů není statisticky velký, zůstává v tomto směru optimistou. 

„Je omyl myslet si, že naše generace se svými vědeckými poznatky a technologiemi – je nejchytřejší,“ poznamenal Fujera s tím, že mnohé z moudrosti předků bylo zapomenuto. Pořádá také semináře na téma bylin, které jsou mnohdy účinnější a nepoměrně levnější než léky. 

„Medicína už přestala rozdělovat nemoci na somatické a psychosomatické, protože je jasné, že psychika, mysl souvisí se vším a je spouštěčem destruktivních procesů a nemoci,“ uvedl hloubkový psycholog. Odkryl myšlenkové vzorce, které jsou všem lidem do velké míry společné a které je dobré si uvědomit a korigovat. Jejich společným jmenovatelem je snaha mít se lépe, ale bez vlastního úsilí, což vede k pohodlnosti, pasivitě a delegování odpovědnosti na jiné. „Člověk si tak podvědomě vytváří jakousi bublinu, stává se uzavřeným a odtrženým od světa. To vede k narušení jeho vztahů. Negativní pocity se promítají do těla. Co se děje v mysli zrcadlí se v každé naší buňce, to vede časem k destrukci a ta se opět odráží do naší mysli…,“ popisuje proces Fujera. Mysl se podle něj zabývá z devadesáti procent podvědomě tím, co se děje v našem organismu. 

Důležitá je i řeč. „Hlas, to jsou vibrace,“ upozornil lektor, „a ty mohou být opět konstruktivní nebo destruktivní. Vibrace působí na lidi kolem a zpětně i na nás, dokonce i na naši DNA. Tělo a mysl jsou propojeny řečí.“

Východiskem z destruktivní cesty je změna mysli i jídelníčku, které lektor shrnul do sedmi bodů. První zásadou je nevyhledávat a nezveličovat chyby druhých a neobviňovat je z vlastního utrpení. Třetím doporučením je hledat skutečnou výživu a zříci se nezdravé stravy. Poslední bod představuje pěstování laskavosti. „Když budete laskaví, získáte úctu,“ poznamenává lektor s tím, že v opačném případě se vám dostane maximálně respektu.

Na závěr se hodí tři praktická doporučení – 

Povinnost začátku a konce:

- Ráno a večer konzumujeme to nejzdravější

- Ráno a večer pijeme vodu (kvůli detoxikaci organismu)

- Ráno a večer ať nás provází laskavost, říkáme milá slova a rozdáváme úsměvy – i kdyby se nám nakrásně do toho vůbec nechtělo..:-)

„Pěstuj čistou mysl bez lživých, zavádějících toxických (negativních) informací,“ nabádá Sámo Fujera.

Ve Vřesovicích představili deník svého rodáka - legionáře

Vřesovice – Stoleté výročí vzniku Československé republiky si připomněla obec Vřesovice. Akce měla společenský charakter, uskutečnila se v pátek 26. října v prostorách místní školy. Návštěvníky čekal bohatý hudební a kulturní program. Kromě ochutnávky vín se konal i netradiční food tasting, na kterém byla nabízena dobová jídla legionářů a první republiky. Příchozí si mohli prohlédnout fotografie, artefakty a originální dokumenty z působení Československých legií v Rusku. Vrcholem akce bylo zveřejnění a křest deníku legionáře Štěpána Mrkůse (1890-1972), který pocházel z Vřesovic. 

První stránka deníku legionáře Š.Mrkůse. Foto: Archiv T. Sedláčka.

Zápisník byl až do roku 2017 uložen v rodinném archivu v USA. „O deníku jsem se dozvěděl při návštěvě příbuzných v Americe asi před deseti lety a teprve nyní se nám ho podařilo získat,“ uvedl Tomáš Sedláček, který žije a podniká ve Vřesovicích. Legionář Štěpán Mrkůs byl bratr jeho prababičky. Ve Vřesovicích bydlel do roku 1914, těsně před válkou se oženil. Po návratu z legií v Rusku Štěpán Mrkůs odjel se svou manželkou za bratrem do Spojených států amerických a zůstal tam až do konce svého života.

Zápisník zachycuje období let 1914 až 1920. „Deník přináší nejen autentické osobní zážitky, ale také podrobná fakta o řadě historických událostí,“ přibližuje Tomáš Sedláček. V první části deníku Mrkůs popisuje život v armádě a v ruském zajetí. Ve druhé části najdeme jeho komentáře k dění v Rusku zmítaném občanskou válkou a na posledních třiceti stránkách popisuje své zkušenosti ze Spojených států amerických, kam se po válce přestěhoval.

Ve dvacátých a třicátých letech působil Štěpán Mrkůs jako sekretář Čs. družiny USA ve městě Binghampton ve státě New York, kde se sdružovali bývalí českoslovenští legionáři. I když se kvůli komunistickému režimu do vlasti nikdy nevrátil, snažil se s domovem udržovat kontakt. Pravidelně dopisoval do zpravodaje Hlasatel, který byl jedním z hlavních informačních zdrojů o Československu pro Čechoslováky v USA. Podílel se také například na návrzích pro udílení nejvyššího státního vyznamenání Řádu bílého lva či přispíval na pomník padlých v rodné zemi.

Vystoupení Ženského pěveckého sboru Modrá. Foto: Zuzana Dohňanská.

„Zveřejnění deníku v malé obci na Slovácku by nemělo zapadnout mezi záplavou akcí a oslav vzniku republiky,“ říká Tomáš Sedláček. „Výpověď legionáře Štěpána Mrkůse a autenticita jeho národní hrdosti nejlépe svědčí o tom, jaké osobní prožitky měli ti, kteří se svými životy o vznik Československa zasloužili.“

O deník už projevilo zájem kyjovské muzeum. Přepis stěžejní části deníkových záznamů byl vydán nákladem 500 kusů a bude k dostání za symbolickou cenu na stránkách Spolku přátel Hradiska sv. Klimenta ( www. klimentek.cz ), který byl hlavním organizátorem oslavy stoletého výročí vzniku Československé republiky ve Vřesovicích.

Někteří návštěvníci zvolili pro společenskou událost dobové oblečení. Foto: Zuzana Dohňanská.

Menší město mne motivuje k aktivitě, říká Nikol Patíková

Kyjov -

Nikol Patíková

Pochází z Hradce Králové, do Kyjova se přivdala. Letos je Nikol Patíkové pětadvacet. Její skoro tříletý synek Matěj začal chodit do školky. Nikol se rozhodla pokračovat v magisterském studiu na vysoké škole v Brně. Jejím oborem je rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Na svých webových stránkách zveřejňuje autorské povídky i recenze audioknih. Působí ve Skandinávském domě v Brně na pozici PR pracovnice. V rámci akce Zažít Kyjov jinak centrum Fénix předvedlo její scénku Hlasy duše. Zapojila se i do komunální politiky a ráda by realizovala na kulturním poli města své vize. Před dvěma lety vedla v Kyjově kurz tvůrčího psaní, kde jsme se seznámily. Od té doby si tykáme. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Nikol, žiješ literární tvorbou, psaním. Kdy se u tebe poprvé tyto sklony projevily?

Bylo to asi už na základní škole, kdy jsem skládala jednoduché rýmovačky. Na druhém stupni mě bavil sloh. Hlavně vyprávění... taky fejetony, úvahy už míň. Líbila se mi ta možnost fabulace. Na střední škole jsem se účastnila různých literárních soutěží, v šestnácti mi otiskli článek v Mladé frontě Dnes na zadní stránce, kterou věnovali nejlepším pracím studentské soutěže (úsměv). Můj text se dostal i mezi dvacet nejlepších prací na festivalu Náchodská Prima sezóna, což je soutěž nejenom literární, ale i výtvarná a fotografická… koná se na počest Josefa Škvoreckého.

Četla jsi ráda? Četla jsi hodně?

Ano, jednoznačně, četla jsem ráda a hodně. Ale většinou trochu něco jiného, než mí vrstevníci. I když i já sem prošla generačním čtením Harryho Pottera, což mne ale drží dodnes… Už od třinácti let jsem v knihovně chodila do vedlejšího oddělení, oddělení pro dospělé. Zajímaly mne hlavně psychologické a společenské romány.

Detektivky tě minuly?

Ty jsem nikdy nečetla a nečtu ani teď populární severské detektivky. V televizi ale sleduji český seriál Pustina, z produkce HBO. Není to úplně klasická detektivka, ale podle mne je to jeden z nejlepších seriálů v současnosti u nás.

Podporovali tě rodiče ve tvých zálibách?

Podporovali, ale brali to tak, že psaní je takový můj koníček a čekali, že se rozhodnu pro nějaké praktičtější povolání. Například moje o čtyři roky mladší sestra studuje fyzioterapii. Vrhla se tak trochu po mamce, která pracuje jako sálová zdravotní sestra na neurochirurgii.

Jaká je náplň práce dobrovolného pracovníka public relations ve Skandinávském domě v Brně?

Skandinávský dům je nezisková organizace, jejímž cílem je v Česku podporovat povědomí o severských zemích. Patří sem propagace literatury, umění, hudby, cestopisů. Teď pracujeme na akci Dny severu, což je multižánrový několikadenní festival, který bude probíhat v Praze i v Brně. Součástí budou například literární salony. Letošním tématem je téma Tabu v dětské literatuře. Na programu je beseda se švédskou autorkou Pernillou Stalfelt a českou spisovataelkou Petrou Soukupovou. Oběma autorkám nedávno u nás vyšly dětské knížky, které se zabývají tématem smrti.

Ztotožňuješ se s tím tématem? Kdy budeš o konci života se svým momentálně tříletým synem mluvit?

Ano, ztotožňuji, podle mě je to důležité téma a například kniha Pernilly Stalfelt se jím zabývá přímo a konkrétně, ale zároveň používá takový jazyk, aby tomu děti porozuměly. Se synem už jsem toto téma naťukla, když jsme šli okolo kamenictví, kde měli vystavěné náhrobky. Ptal se, k čemu to je... tak jsem se snažila mu to vysvětlit.

Matěj už není miminko, které většinu času prospí. Máš ještě čas na poslouchání audioknih a psaní recenzí?

Od této spolupráce se servem Audiotéka jsem musela upustit, bylo to náročné na čas a soustředění. A odměnou mi byla právě jenom ta audiokazeta, kterou jsem si mohla ponechat (úsměv). Začala jsem spolupracovat s Českým rozhlasem, píšu pro ně scénáře.

Jak se ti pracovalo na scénáři Hlasy duše, scénky, kterou nastudovali pracovníci a uživatelé Sociálně-psychiatrického centra Fénix?

Hlasy duše byla zajímavá zkušenost. Psaní pro divadlo je úplně jiné než pro televizi nebo film. Pro mě je to náročnější, ale snažím se sbírat zkušenosti a ničemu se nebráním. Chtěla jsem to ale napsat hlavně proto, že mi téma destigmatizace připadá velmi důležité, nejen u duševních chorob.

 Text byl napsaný pro sedm herců, nakonec nám zbyli čtyři. Samotnou realizaci si vzala na starost Alena Novosadová z divadelního spolku Opona a myslím, že to dopadlo velmi dobře. Nejdůležitější je ale to poslání, které hra měla předat, a to se doufám povedlo.

Na svém webu Jaktokrásněpíše uveřejňuješ i vlastní texty. Kdy se dočkáme knížky?

Knížku mám rozpracovanou, mám spoustu poznámek a mnoho faktů, protože se bude zčásti týkat historie. Inspiraci jsem našla v životech svých předků a v místech mého dětství - v Moravském krasu. Občas se ale stane, že autora kvantum informací zavalí a nemůže najít klíč k tomu, co si vybrat a jak to napsat. Což se stalo mně. A pak je to jen otázka času, kdy se autor věnuje jiným věcem, než si všechno sedne a ten klíč najde.

Slyšela jsem, že plánuješ otevřít další ročník kurzu tvůrčího psaní…

Oslovilo mne už několik zájemců, tak uvidíme. Ráda bych. Pravděpodobně v lednu příštího roku. Momentálně mám ale v životě hodně změn... Škola, nedávno volby, Skandinávský dům… Se spolužákem plánujeme scénář pro televizi.

Jednou z těch novinek je také to, jak jsi zmínila, že jsi vstoupila do komunální politiky. Tvoje jméno se objevilo na kandidátce sdružení Pro Kyjov…

To je pravda. Chtěla bych se zasazovat o změny v kulturním dění. Postrádám v Kyjově akce a pořady s literární tématikou. Věnovala se jim kavárna Pražírna, ale jak jsem slyšela, tak už od pořadu Listování kvůli nízké návštěvnosti upustila… Někdy se mi zdá, že Kyjov žije jenom hudbou nebo folklórem, ale psané slovo tu nenachází publikum. Nerozumím tomu, proč to tak je. Přece ve školách by měli děti a mladé lidi vést k zájmu o literaturu, k lásce k mateřskému jazyku, k psaní. Slovo, řeč, písemný projev je součástí kultury jako takové. Chybí mi zde častější autorské čtení. Ráda bych dostala do města i známé osobnosti současné literární scény, nejenom regionální autory, získala granty, abych je mohla zaplatit. Teď například funguje program Spisovatelé do knihoven. Lucie Faulerová, mladá oceněná publicistka a spisovatelka, přijela do Ratíškovic. Nebo by se mi líbilo, kdyby přímo v Kyjově vedli známí spisovatelé dílny tvůrčího psaní…byť třeba jenom na jedno odpoledne.

Není Kyjov příliš malým městem na tento druh akcí?

Ve velkých městech se takové akce pořádají snadněji a řada věcí tam již běží. Kyjov je v tomto směru pro mne výzvou k mé vlastní aktivitě a přínosu. Přála bych si, aby městské kulturní středisko více spolupracovalo s místními spolky, třeba Oponou, která pořádá Kyjovský divadelní podzim, a aby jeho nabídka byla pestřejší a nenabízelo jenom mainstreamový kulturní proud. Mělo by mít na zřeteli i menšiny, které žádají nebo chtějí dělat něco jiného. Ráda bych, třeba jako členka kulturní komise, probudila v Kyjově jeho dřímající potenciál…

Blog Nikol Patíkové:

https://jaktokrasnepise.blogspot.com/2018/09/jeden-den-pokoj.html

Špaček umí napodobit i kdákání slepic

Kyjov - Podzimní Festival ptactva probíhá již tradičně první říjnový víkend, a to nejenom u nás, ale i v dalších evropských zemích. V Česku akci pořádá Česká společnost ornitologická. Jedná se o sčítání ptáků táhnoucích na zimoviště do Afriky. Během tohoto víkendu organizují ornitologové pro veřejnost vycházky do přírody spojené s pozorováním ptáků, jejich odchytem a kroužkováním, ukázkou odborné literatury a dalším doprovodným programem.

Ornitolog Karel Šimeček bude kroužkovat červenku obecnou.

Karel Šimeček, který terénní procházku v okolí Kyjova vedl, je členem České ornitologické společnosti od svých patnácti let. „Jde o to, lidem nastínit některé problémy, se kterými se ptáci v naší krajině a v našich sídlištích setkávají,“ říká amatérský ornitolog, pro kterého jsou výpravy za pozorováním ptactva životním koníčkem a nejlepší formou relaxace.

„Krajina Kyjovska je specifická svou pestrostí. Nachází se tu místa a zákoutí, kde prostředí je ještě přirozené, a naopak jsou tady plochy a území, kde probíhá intenzivní zemědělská činnost a výroba, a tam podmínky pro život ptáků nejsou zrovna ideální. Velice dobré podmínky jsou v příměstských záhumenkových oblastech nebo v remízcích, které se nacházejí kolem Kyjova. Příkladem může být areál Boršovských luk, kde byly v minulosti zasazeny vysokokmenné odrůdy ovocných stromů, což je dneska už vzácnost. Koruna těchto stromů je ve výšce dvou tří metrů a to je výhodné i pro hnízdění druhů, které si staví hnízda ve větší výšce, nebo si v kmenech dlabou dutiny strakapoudi a žluny. V současné době se dává bohužel přednost nízkokmenným odrůdám ovocných stromů, aby údržba a sklizeň byla jednodušší,“ vysvětluje ornitolog.

Procházky se zúčastnila asi dvacítka zájemců. Trasa vedla záhumenkami, poli i kolem louky směrem na Kostelec, poté se stočila na Kyjov-Boršov. Lidé pozorovali sýkorky, strnady obecné, pěnkavy obecné, budníčky, poštolky, káně, sojky, straky obecné, běžné druhy příměstských zahrádkářských kolonií. 

Ornitologické procházky kolem Kyjova se účastnila dvacítka zájemců, mezi nimi i děti.

„Sojka je výborný imitátor ptačího zpěvu, takže se stává i zkušeným ornitologům, že je sojka převeze a a nechají se nachytat na zpěv ptáků, kteří v této roční době už tady nejsou, ale sojka je perfektně napodobuje. Umí napodobit i různé technické zvuky jako alarmy aut, zvonění mobilů a podobně,“ připojuje zajímavost Šimeček. „Špaček je dalším příkladem imitátora. Ve svém zpěvu je monotónní, ale zařazuje do něj nápěvy jiných ptačích druhů, a tím svůj zpěv zpestřuje. Můžeme tam slyšet sýkorky, skřivany, žluvy nebo i kdákání slepic,“ doplňuje ornitolog.

Trasa vycházky vedla i kolem louky.

„Cílem akce je vytáhnout lidi do terénu a ukázat jim, že volný čas se nemusí prosedět jenom u televize nebo u počítačů. Velice mne dnes potěšila účast dětí a doufám, že aspoň v některých to semínko zájmu o živou přírodu vzklíčí a začne růst,“ zakončil optimisticky zanícený ornitolog Karel Šimeček.

Lidé si mohou svou práci vybírat

Kyjov - Ti, kteří hledají práci nebo uvažují o změně zaměstnání, mají možnost navštívit veletrh pracovních příležitostí, který se koná ve třech městech našeho regionu. Okresní hospodářská komora ho společně s firmou Alfa Fairs uspořádala nejdříve v Kyjově, a to ve středu 10. října. 

 

Jiří Wagner, jednatel společnosti Alfa Fairs.

V estrádním sále kulturního domu se představilo celkem 14 vystavovatelů. Nabídka zaměstnání byla různorodá, poptávka byla po technických a stavařských profesích, z kyjovských firem se prezentovala například akciová společnost Vetropack Moravia glass a nábor prováděla do řad profesionálních vojáků i Česká armáda. 

Jak uvedl Jiří Wagner ze společnosti Alfa Fairs, poprvé se veletrh pracovních příležitostí konal v Hodoníně před pěti lety. Akce navázala na veletrhy v Brně, kde probíhaly už dvanáct let. „Protože jsem té myšlence věřil, přizval jsem ke spolupráci ředitele Okresní hospodářské komory Michala Švagerku, Úřad práce v Hodoníně, naším partnerem je i Integrovaná střední škola v Hodoníně nebo Centrum vzdělávání všem. Největší a nejsilnější veletrh bude 7. listopadu v Hodoníně. Potom 13. listopadu bude následovat veletrh ve Veselí nad Moravou, který se bude poprvé konat v nově zrekonstruovaném kulturním domě,“ informuje Wagner. 

V Kyjově nabízelo práci čtrnáct vystavovatelů.

„Tady v Kyjově očekáváme návštěvnost kolem 600 lidí a s průběhem akce jsme zatím velmi spokojeni,“ dodal Jiří Wagner, který je přesvědčený, že i v době široké nabídky internetových pracovních portálů je kontakt „face to face“ při hledání zaměstnání nenahraditelný. „Kde jinde poznáte osobně pracovníky čtrnácti firem na jednom místě…,“ přibližuje myšlenku veletrhu pracovních příležitostí. Akce nese benefity také zúčastněným firmám, které se zviditelní, a na místě mají možnost výběru z většího množství zájemců o práci.

Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek na plátně i naživo

Kyjov - Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek přijel uvést výstavu svých děl do kyjovské Galerie Doma. Byla to jeho vůbec první návštěva Slovácka, pochází z Lomnice nad Popelkou, z kraje na rozhraní Krkonoš a Českého ráje. Vernisáž byla součástí premiéry dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který uvedlo kino Panorama.

Ota Nalezinek na obraze vpravo ztvárnil stověžatou matičku Prahu.

Osmaosmdesátiletý vitální umělec Ota Nalezinek emigroval do Lucemburska v roce 1969, ve svých devětatřiceti letech. V Československu vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, byl žákem vynikajících výtvarných umělců Cyrila Boudy nebo Karla Lidického. Pracoval jako učitel výtvarné výchovy v severních Čechách na Rumbursku, kde působil dvacet let. 

V roce 1968 vytvořil první textilní aplikace, předtím se věnoval především kresbě a malbě. Jeho touhou bylo živit se svobodným povoláním, výtvarnictvím. V Lucembursku se mu díky jeho talentu a originalitě podařilo brzy uchytit. Rozsah Nalezinkovy tvorby je široký, zahrnuje knižní ilustrace, návrhy známek, kreslení do novin a karikatury, grafiku, koláže, tapiserie i malby. Přivydělával si soukromými lekcemi kreslení, kde potkal v roce 1972 Simone, absolventku vysoké školy v Trieru, která vystudovala obor textil. Pro Nalezinka to byl důležitý moment, jejich spolupráce na velkoformátových textilních aplikacích trvala až do roku 2005.

Ota Nalezinek vystavuje také své koláže.

Díla Oty Nalezinka zdobí řadu soukromých i veřejných prostor nejen v Lucembursku, ale také v Německu, Itálii, Švýcarsku či Řecku. Kromě evropských zemí umělec vystavoval v USA i Africe. V roce 1977 získal Oto Nalezinek lucemburské občanství a současně mu bylo za zásluhy o výtvarné umění uděleno státní vyznamenání Řád velkoknížete Adolfa. Nalezinkův „Ateliér Ota“ se dostal do povědomí v celé západní Evropě.

Ota Nalezinek je jednou ze sedmi osobností, kterým se věnuje dokument České kořeny v Lucembursku a Belgii. „České kořeny točíme už deset let,“ připomněl režisér a kameraman projektu Tomáš Kubák. U příležitosti červnové pražské premiéry filmu byla uspořádána velká výstava děl Oty Nalezinka v Praze. „Teď následuje kyjovská premiéra, protože většina tvůrců projektu je z Kyjova,“ upřesnil Kubák, který pochází ze Ždánic a žije v Kyjově. „Ota Nalezinek je osobnost na výtvarném poli světoznámá a renesanční, zvládá téměř veškeré výtvarné techniky, a je to člověk velmi vitální a veselý. V tomto odlehčeném duchu se nese celý tento díl Kořenů… kdy nechceme mluvit jenom o svobodě a lidech, kteří za ní odcházejí v době komunistické diktatury, i když i toto téma tam zazní. Více jsme se zaměřili na osobní příběhy těchto lidí, které v sobě nesou mnoho pozitivního a optimistického,“ přibližuje Kubák.

Na vernisáži zazněl mužský folklorní sbor.

„Jsem dvakrát šťastně rozvedený a zaplať pánbůh za to, že jsem se mohl věnovat svým barvičkám,“ řekl po premiéře výtvarník Ota Nalezinek. Z odstupu času to hodnotí jako prospěšné rozhodnutí. Jeho otec vlastnil soukromou hudební školu, kterou v roce 1945 musel zavřít a pak se rodina přestěhovala do Ostravy. „Otec brzy zemřel a od té doby jsem se živil sám. Jsem šťastný, že jsem to dokázal, i když jednoduché to nebylo a jak jsem nazval jeden svůj obrázek - Ráj je (vždycky) někde jinde,“ usmívá se umělec.
„Nyní žiju asi patnáct kilometrů od hlavního města Lucemburska, ale ta vesnice se podobá krajině s pískovcovými skalami v Českém ráji, kde jsem vyrostl. Přímo z balkonu mám výhled na starý hrad… Jsem absolutně a vrchovatě spokojený. Akorát stále, stále - a asi mne to už nikdy neopustí - myslím po česku. A v každém obrázku, i v obrovské dekoraci, kterou jsem dělal pro lucemburské divadlo, ty motivy české krajiny a měst najdete…,“ uzavřel krajan Ota Nalezinek. 

Výstava potrvá do  19.října.

Věra Dupynová vystavovala v Praze, nyní v Hodoníně

Vývarnictví se věnuje od dětství. V současnosti 36letá Věra Dupynová z Násedlovic spolupracuje s chráněnou dílnou Emit-cz, ilustruje komiksy autora Teodora Pravického, má za sebou pět výstav, zúčastňuje se uměleckých soutěží. V Talent Awards, mezinárodní a celorepublikové soutěži pro talenty z oblasti kultury i sportu, již dvakrát získala ocenění výherce ve své kategorii. Letos v září Věrka Dupynová poprvé vystavovala své práce na Mezinárodním festivalu současného umění v Praze - Ateliéru ART Fest.

Věrka Dupynová na festivalu Ateliér ART Fest 2018 v Praze.

Ateliér ART Fest 2018 v Praze-Holešovicích je třídenní festival výtvarného umění, jehož druhý ročník se konal 7. až 9. září. Jeho účelem je setkání umělců napříč výtvarnými směry bez rozdílu věku a národnosti či dosaženého vzdělání v oboru. „Ateliér ART Fest se zrodil z myšlenky, že umění nezná hranic a je mu vlastní svoboda. Proto i my chceme vytvořit svobodný prostor, v němž se mohou střetnout umělci, jejich publikum, ale také ti, kteří se uměním zabývají v rovině teoretické, nebo třeba z hlediska obchodního. Chceme, aby na veřejnost mohl proniknout skutečně každý,“ píše se na webových stránkách festivalu. 

„O události jsem se dozvěděla od Vincenta Fikara, přes jeho projekt sdružující výtvarníky u nás,“ říká Věrka Dupynová. „Každý z umělců získal svou vlastní prezentaci na webových stránkách ateliéru ART Fest a jednu stránku v tištěném katalogu, který u příležitosti akce vyšel. Celkem v Průmyslovém paláci v Praze-Holešovicích vystavovalo 240 umělců, já jsem byla jedním z nich,“ usmívá se Dupynová. 

Každý výtvarník měl k dispozici prostor několika čtverečních metrů, kde své práce sám prezentoval a nabízel k prodeji. Událost provázely hudební i gastronomické akce, přednášky a diskuse o umění, venkovní jarmark.

V areálu Výstaviště prezentovalo svoji tvorbu 240 výtvarníků.

„Pro mne osobně znamenal festival opravdu hodně, protože jenom zde jsem měla možnost potkat přehršle brilantních tvůrců a obdivovatelů umění, získat nové kontakty,“ přibližuje Věra Dupynová, která pracuje na pozici výtvarníka v chráněné dílně Emit-cz. „Kreslím návrhy reklamních předmětů, potisků triček, hrnečků, svíček, omalovánek, butonů a dalších,“ upřesňuje. „Ve svém volném čase však vytvářím vlastní obrazy. Kde jinde bych měla příležitost si s lidmi povídat o své tvorbě… Těším se na další ročník. Tento mezinárodní veletrh současného umění neznamená jen jednorázový prodej obrazů, ale je i obrovským přínosem pro kulturní scénu u nás,“ je přesvědčena výtvarnice.

Kresba z cyklu „Podoby ženy“.

Věrka Dupynová si zamilovala kresbu linkou a tuto techniku použila ve svém výtvarném cyklu Podoby ženy, se kterým do Prahy přijela. „Někteří z účastníků poskytli svá díla charitativní aukci a také já jsem několik svých prací do aukce nabídla,“ svěřila se Dupynová. Formou aukce vystavující podpořili nadační fond dětské onkologie Krtek

.

Během měsíce října jsou k vidění obrazy, které Věrka Dupynová vystavovala v Praze, v prostorách Městské knihovny v Hodoníně.

Foto: archiv Věry Dupynové