V Karibiku jako doma. Na plachetnici vlaje česká vlajka

Čeložnice, Martinik – Radomil Polešovský pochází z Kyjova. Před dvěma lety koupil rodinný dům s pozemkem v Čeložnicích, který nyní s přítelkyní postupně zvelebují. Většinu roku ale oba tráví na jachtě v Karibském moři. Jeho loď Southern Fox obvykle kotví na francouzském Martiniku, ostrovu v Karibském moři, vzdáleném odsud vzdušnou čarou více jak 8 000 km. 

Radek Polešovský s Helenou Královou na zahradě v Čeložnicích.

Ze vzduchu do moře... 

„Není to dobrodružství,“ brání se Polešovský, „je to jen jiný způsob života.“ Kapitánské zkoušky na jachtu si udělal v roce 2006 v Chorvatsku. Předtím se více než 15 let věnoval paraglidingu. „Při paraglidingu také pracujete se vzdušnými proudy a je to ještě náročnější než na plachetnici, na lodi na to máte víc času, kdežto ve vzduchu jste na zemi jedna dvě,“ přibližuje Radek. Za paraglidingem jezdil do Francie, Švýcarska, Slovinska nebo na pohoří Biokovo tyčící se nad mořem v Chorvatsku. Tady se poprvé začal zajímat o jachty. A když pak narazil na inzerát nabízející plavbu katamaránem po Chorvatsku, neváhal. „Tehdy jsem spadl ze vzduchu do moře a začal jsem se intenzivně věnovat jachtingu. Pro nás suchozemce je to úplně nové prostředí a zkušenosti, ale začalo mě to bavit,“ vypráví.

Začátkem roku 2010 dostal od kamaráda nabídku odletět do Karibiku na čtyřměsíční výpomoc na katamaránu. Žil v té době sám, a tak se dohodl ve firmě, kde pracoval, na dočasném odchodu. Ale zpátky už se nevrátil. Plavil se v Karibiku čtyři roky, když zahlédl Foxe. Jednalo se o loď Mikado 57 ketch, dvojstěžník, sedmnácti metrovou plachetnici francouzské výroby, která byla na prodej. Cena nebyla vysoká, protože loď musela projít kompletní rekonstrukcí. „Sedm měsíců jsem strávil prací na této plachetnici, kromě elektroniky jsem si dělal prakticky všechno sám,“ popisuje Radek, který se ctí dostál pověsti o zlatých českých ručičkách. „Tady jsem předtím postavil dům, renovoval byt, člověk se všecko potřebné naučil,“ potvrzuje.

R. Polešovský s přítelkyní Helenou a jachtou Southern Fox. (Foto: archiv R. Polešovský)

Dovolená v Karibiku a cesta přes Atlantik
Letos brázdí Southern Fox šestou sezónu vody Karibiku a vozí turisty po ostrovech Malých Antil. Kapitán Polešovský ukazuje černobílou skupinovou fotografii ze školních let, kde jsou jeho spoluhráči v Kyjově populárního basketbalu. Stále s nimi udržuje kontakty a řada z nich už absolvovala exotickou dovolenou na jeho jachtě. Plavčíkem, hosteskou i průvodkyní je Radkova přítelkyně Helena Králová z Tisé poblíž Ústí nad Labem, která se s ním plaví už čtvrtým rokem. Helena vždy toužila poznávat nové země a už v rámci vysokoškolského studia absolvovala stáž v Řecku, cestovala po Americe, později projela Nový Zéland a navštívila i Austrálii. Také oni dva se seznámili na inzerát. Společné zájmy a hodnoty je sblížily, takže sdílí jak krásy, tak těžkosti života na moři. „Na moři funguju v jiném režimu,“ přiznává Radek. „V noci spím dobře, ale s tím, že mne probudí každý nepatřičný zvuk, například změna síly větru. Vím, že se něco děje a okamžitě jsem vzhůru. A musím být připravený reagovat. I moje přítelkyně už to tak má.“

Vypráví o první plavbě na plachetnici přes Atlantický Oceán v roce 2010, která trvala jeden a půl měsíce. Zažili bouře, vichřice, desetimetrové vlny. „Vypluli jsme asi o měsíc dřív, než by bylo vhodné, takže počasí nám nepřálo. Když v bouři loď sténala a všechno se chvělo… tenkrát jsem zažil opravdový strach. A kdo říká, že se nikdy na lodi nebál, lže – nebo úplně postrádá pud sebezáchovy,“ konstatuje mořeplavec.

Jak se žije na lodi
Většinou je však na lodi klid a pohoda. „Vstáváme, až se probudíme. Po snídani odpočíváme. Máme elektronické čtečky a ve volném čase hodně čteme, televize nás moc nezajímá. Ale samozřejmě loď vyžaduje stálou údržbu, která je pracná a především velice nákladná. Večer se jdeme projít po pláži. Mezi místními na ostrovech už máme dobré známé, kteří nás zdraví, víme kam zajít na dobré jídlo, kde výhodně nakoupit. Tento servis a informace poskytujeme samozřejmě i našim klientům. Mohou se potápět, „šnorchlovat“, chytat ryby, koupat se v čistém azurově modrém moři, slunit se na krásných bílých prázdných plážích, obdivovat nádhernou přírodu, udělat si výšlap do hor nebo si prohlídnout karibské vesnice a městečka na ostrovech. Pořádáme exkurze do rumárny, proslavený karibský rum nikdy nezklame. Počasí je v této oblasti ideální, teploty jsou 26 až 30 stupňů Celsia, vlhkost 60 až 70 procent. Noci jsou teplé. A vždycky radím – neodkládat to. Může se stát, že později budou člověka brzdit zdravotní nebo rodinné problémy a už takovou cestu nepodnikne. Vše potřebné se zájemci dočtou na stránkách https://www.southernfoxboat.cz/, na facebooku nebo se můžeme osobně sejít,“ navrhuje kapitán.

Pohled z jachty na karibské pobřeží. (Foto: archiv R. Polešovský)

 

Příslovečnou ponorkovou nemoc zatím se svou přítelkyní nezažili. „Na lodi máme veškeré pohodlí, až nás to přestane bavit, usadíme se tady, v Čeložnicích,“ usmívá se sedmapadesátiletý opálený muž. Na rodném kraji oceňuje přírodu, pořádek a pracovitost zdejších lidí. „Není to samozřejmost,“ říká mořeplavec a světoběžník Radomil Polešovský.

SALÁT BUDOU SKLÍZET DVANÁCTKRÁT DO ROKA

Kyjov – Jsme v prostorách bývalé výrobní haly. Teď tu jsou ve žlabovém regálu mladé rostlinky listového salátu a pod nimi nádrž s vodou plná drobných rybek. Nad rostlinami je LED osvětlení. Tak to vypadá ve farmě, kde se rozhodli využít metodu aquaponie, symbiózy ryb a rostlin.

Zleva: Michal Tesařík a Radek Schiel.

Aquponie je, když… 

„Aquaponie je v podstatě přirozený proces, který v přírodě probíhá sta milionů a miliardy let, koloběh je založen na cirkulaci organických látek,“ vysvětluje Radek Schiel, rybář, ekolog a bývalý obchodní manažer firmy Nestlé, jehož úkolem je udržovat biologickou rovnováhu farmy. „V našem případě producenty organických látek jsou ryby, zvolili jsme druh sumců z Afriky, který žije v teplejších vodách. Ryby krmíme, oni produkují organickou hmotu jako odpad, voda se pak přečerpává do biofiltrů, kde bakterie rozkládají dusíkatý odpad na sloučeniny, které jsou využitelné pro rostliny. Takto upravená voda přichází do kořenového systému rostlinek, které si z ní vezmou, co potřebují. Potom tato rostlinkami přečištěná voda přichází zpět do nádrže s rybami. Takže jsme vytvořili v podstatě uzavřený okruh samostatně fungující vybalancované biologické rovnováhy, kdy výsledným produktem jsou na jedné straně rostlinky, které budou za měsíc připravené ke konzumu, a dalším produktem budou ryby, které u nás rostou velmi rychle, takže za půl roku budou v tržní velikosti. Jsou to konzumní ryby,“ shrnul Schiel.

„Obrovská přednost aquaponie je ta, že do systému nemůžeme vstupovat s hnojivy, pesticidy, protože bychom si zlikvidovali ryby,“ upozorňuje Michal Tesařík, projektový manažer. „Saláty pěstujeme od semínek ve speciálních substrátech, na minerálních podložkách. Pro restaurace je náš způsob pěstování bez zeminy velmi výhodný, protože odpadá zdlouhavé promývání listů salátu. Nejsou tam žádní škůdci, slimáci a podobně, se kterými se u těchto plodin často potýkáme. Jsme schopni dvanáctkrát až třináctkrát do roka sklízet úrodu,“ vyzdvihuje Tesařík. „Produkce je plně řízena a kontrolovaná díky tomu, že probíhá v indooru“, použije Schiel termín, který je běžný pro pěstování plodin ve vnitřních prostorách. „Tradiční zemědělství, i vzhledem k probíhající klimatické změně, nemůže v žádném případě takových výnosů dosahovat. Zemědělství i na jižní Moravě začíná být krajně nevypočitatelné.“ „Uvědomují si to například i pan starosta Lukl nebo pan Drlík ze Zdravého stravování ve Strážnici, oba nás velmi podporují,“ doplňuje Tesařík.

Otcem myšlenky je Martinek 

Salát vypěstovaný metodou aquaponie.

S nápadem na netradiční farmu přišel v loňském roce Petr Martinek, dvaatřicetiletý kyjovský rodák a podnikatel. Majitel prostorů v Kyjově, ve kterých projekt inGreen začal počátkem roku 2020 rozvíjet svou činnost. „Navázali jsme spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně, Masarykovou univerzitou v Brně a s Ústavem makromolekulární chemie Akademie věd v Praze. Nechceme věci dělat konvenčně a hledáme rady u odborníků, pro které je to také zajímavé,“ sděluje Michal Tesařík. „Aquaponie je obor, který se může zkoumat ještě stovky let a pořád je tam spousta proměnných, které se budou ovlivňovat, a stále je to o tom, co nejlépe řídit procesy a za co nejkratší čas vypěstovat daný produkt,“ objasňuje Michal. Součástí jeho práce je vývoj chytré farmy, kdy díky senzorům mohou „farmáři“ sledovat biologické procesy. Ze všech získaných dat se bude optimalizovat jak růst rostlin, tak i růst prodejní. „Nedokázal jsem si představit, že bych opustil IT svět, ale aquaponie spojila jedinečným způsobem přírodu i chytré řízení farmy,“ dodává jedenatřicetiletý Michal.

V současné době mají za sebou první fázi, kdy chtěli otestovat co nejvíce plodin, takže zkoušeli pěstovat jahody, hrášek, chilli papričky, různé druhy salátů a bylinek. „Nyní se soustředíme na listové saláty, osivo máme přímo z Holandska z renomovaných šlechtitelských stanic. V menších prostorách jsme testovali různé druhy vstupů, filtrace, krmiv a teď se dostáváme ke komerční produkci. Dospěli jsme k tomu, že budeme používat žlabové systémy v několika patrech nad sebou. V budoucích nových komerčních prostorách na 6 m2 budeme produkovat v regálech až 1500 rostlin v sedmi patrech. Náš cíl je vypěstovat salát do 25 dnů,“ zdůrazňuje Tesařík. „Sledujeme informace ohledně sucha a výkyvů počasí a jsme připraveni pokrýt poptávku okolí.“

„Jde o symbiózu mezi rybami a rostlinami, kdy do systému vstoupíte určitým objemem vody a pak už to žije víceméně vlastním životem,“ konstatuje zkušený majitel akvaristického obchodu, čtyřiapadesátiletý Radek Schiel. „Aquaponie je krásná, plní se nám díky ní klukovská touha objevovat něco nového,“ zasní se Michal. „A přírodě neškodíme,“ usmívá se Radek.

Nová služba v regionu - HIPOREHABILITACE

Moravany – Rodinná stáj Anita vznikla v roce 2015, kdy koupili v Moravanech dům s přilehlým pozemkem. Ve výběhu se prochází klisna českého teplokrevníka, valach polského chladnokrevníka a dvě starokladrubské vranky. Stádečko doplňuje poník. 

Stáj patří Blance Pokorné z Kyjova, která pracuje jako vedoucí kyjovského muzea, a její dceři Kateřině, která v Moravanech se svou rodinou našla nový domov. „Koním se věnuji již od svých osmi let, začínala jsem v jezdeckém oddíle u Josefa Šanty v Kyjově. V devatenácti letech mi vyšlo spoření a za peníze jsem si pořídila svou první nezapomenutelnou kobylku Anitku... a tím to vše začalo,“ vypravuje Kateřina.  „Anitka už bohužel není s námi, po velkých komplikacích vzdala boj o život. Byla neuvěřitelně věrný koník, má největší životní kamarádka. Kůň má podobný naturel jako pes. Je to věrné zvíře, nezklame. Když s ním člověk pracuje, kůň se snaží vyhovět, já zase jemu… Je to takové souznění s něčím, co má víc jak pět set kilo,“ vyznává se pětatřicetiletá Kateřina.

Svou láskou k těmto ušlechtilým zvířatům nakazila i svou matku Blanku. Ta ve svých 41 letech poprvé sedla na koně a po malých krůčcích se naučila jezdeckému umění. „Mojí nezapomenutelnou učitelkou byla kobyla českého teplokrevníka Alena, ale brzy jsem začala toužit po vlastním koni,“ vzpomíná. V roce 2007 si pořídila hříbě starokladrubského koně, kterého pojmenovala Elatea. Postupně přibyli další.

Jejich koně mají klidnou povahu, a tak pro ně majitelky hledaly vhodné využití. Tři koně z jejich stádečka, starokladrubská klisna, chladnokrevný valach a poník, složili náročné zkoušky, aby s nimi mohli provozovat hiporehabilitaci. Hiporehabilitace je zastřešující název pro všechny aktivity a terapie, kdy se setkává speciálně připravený kůň a člověk se zdravotním handicapem. Díky tomu, že kůň má velice podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, centrální nervový systém pohybově znevýhodněného člověka je nucen zpracovávat vjemy a vysílat příkazy, které by za normálních okolností vysílal při lidské chůzi. Tak je možné docílit pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých. 

Specializační zkouška koní. Kůň se nesmí bát například deštníku.

„Vozili k nám asi pětiletou holčičku po mozkové obrně, která byla zcela nepohyblivá. Po několika lekcích začala zvedat hlavu,“ přibližuje význam nápravného cvičení Blanka Pokorná.„Klienty jistíme, přidržujeme za nohu, za záda, musíme dávat pozor. Koně jsou cvičení tak, aby se nelekali a zůstali klidní například i při hře s míčem, pokud by je míč trefil, aby strpěli i případné kopání od klientů. Kontakt s koněm působí opravdu terapeuticky. A to nejenom po stránce tělesné, ale pomáhá i psychicky. Docházel k nám například na doporučení psycholožky chlapeček, který měl problém se začlenit do kolektivu spolužáků a trpěl nízkým sebevědomím. Rychle si vytvořil ke koním vztah a byl opravdu šikovný. Hrál si s nimi, pomáhal se o ně starat. Pozvedlo ho to psychicky, že umí něco víc než ostatní. Když pak ukázal spolužákům fotku, jak stojí na hřbetu koně, získal si jejich respekt.“

Hodně zkušeností Blanka načerpala na hiporehabilitačním táboře, který pořádá středisko hiporehabilitace Epona Brno, kde pracují s klienty s nejrůznějším typem postižení, mentálním, psychickým i fyzickým. Letos se ho zúčastní už podruhé. Blanka i Kateřina jsou členkami České hiporehabilitační společnosti, která v současnosti sdružuje 57 hiporehabilitačních center v celé České republice.

Hiporehabilitace se doporučuje prakticky pro každý věk a řadu diagnóz. Ať už se jedná o dětskou mozkovou obrnu, asymetrické držení těla, děti s autismem nebo Downovým syndromem. Vhodná je pro děti nedonošené, s opožděným psychomotorickým vývojem nebo při poruchách učení, chování a socializace. Význam má u dospělých s diagnózou roztroušené sklerózy, u pacientů po mrtvici, po úrazech, s neurologickými diagnózami, s depresemi a podobně. Zdravotní pojišťovny tuto terapii bohužel zatím nehradí.

„Potvůrky“ z kovošrotu a jiné zajímavosti

Kyjov-Bohuslavice – Cestou na biotop v Bohuslavicích, na kopci v zahradě domu naproti kostela překvapí kolemjdoucí tvorové z hororů. „Vetřelci, robot, dinosauři…, každý v nich můževidět co chce,“ říká jejich autor, osmačtyřicetiletý Roman Zahradníček, umělecký kovář. Postavy vytvořil z kovového šrotu před dvěma třemi lety a další exponáty má ve své dílně. Na podzim je představí v prostorách zdejší knihovny, kde se konají pravidelné výstavy s nejrůznější tématikou.

Ta poslední patřila velkoformátovým fotografiím z exotické oblasti – Karibského moře. Jejich autorem je Radomil Polešovský, který pochází z Kyjova, většinu roku však tráví na své jachtě a vozí turisty po Malých Antilách. Kapitánem v Karibiku je od roku 2010. Na lodi žije zhruba osm měsíců v roce a stále ho to baví. „Pěkné fotky, určitě i krásné zážitky. Přejeme, a trošku i závidíme,“ napsali manželé z Bohuslavic do pamětní knihy, „Fotografie zachycují nejenom krásu karibských pláží, ale i podmořský svět a děti zdejší mateřské školy výstavu navštívily v rámci projektového dne Život ve vodě. Byly nadšené,“ konstatuje knihovnice Anežka Zimková.
 

Se zájmem se setkala i výstava Vladimíra Bystřického z Veselí nad Moravou, který z Bohuslavic pochází a přijíždí sem na chalupu. On i jeho sedmnáctiletá vnučka Adéla Kočičková se věnují výtvarné činnosti, perokresbě i dalším technikám, a v knihovně představili svoje dílka. Bystřický píše také pohádky pro děti, které doplňuje svými kresbami.
„Věřím, že potěší i výstava starých budíků, kterou jsme naplánovali symbolicky na přelom roku 2020 a 2021. Exponáty nám přislíbil sběratel Milan Kočička ze Strážnice,“ doplňuje Zimková. „A František Pavlica z Hroznové Lhoty příští rok přiveze do Bohuslavic svoje litografické tisky, které já osobně velmi obdivuji a určitě nejsem sama.“
Prostory knihovny v suterénu mateřské školy se snaží knihovnice Zimková za podpory technického pracovníka neustále vylepšovat, aby byly důstojným místem pro kulturní aktivity obce. Pobočka Městské knihovny Kyjov je v Bohuslavicích otevřena každý čtvrtek od 13 do 17 hodin.





Autorem velkoformátových fotografií z Karibiku je Radomil Polešovský.

Bohuslavická škola se modernizuje

Kyjov-Bohuslavice – Pokračuje projekt spolufinancovaný Evropskou unií, jehož cílem je vybudování tří učeben v podkroví místní školy. Žáci a učitelé tak získají nové prostory pro výuku pracovní výchovy a počítačových dovedností. Využívat je budou také děti z mateřské školy v Boršově. Hotovo by mělo být začátkem příštího roku. Většinu nákladů pokryje dotace.

Pokračují práce na vybudování podkrovních učeben ve škole v Kyjově-Bohuslavicích.