Ukázka z knihy Matěje Černého Kyjovský bigbít 1961 – 2021 zavede čtenáře do šedesátých let, kdy v Kyjově hrála první bigbítová kapela Svatopluk.

 … Do roku 1968 se přehrávky týkaly pouze hudebního projevu, po bratrské pomoci byly komplikovanější a politicky špinavější. Na koncerty samotné často dohlížela kontrolní komise, která hodnotila hudební výkon, oblečení muzikantů, hlasitost zvuku v sále. Mimo taneční zábavy museli posluchači sedět, stát před pódiem bylo zapovězeno. Kontrola byla trojúrovňová (přehrávka, záštita, komise), režim nenechával nic náhodě.

Ale zpátky ke kapele: u přehrávek se vzpomínky pamětníků liší, Hugo Šen se domnívá, že přehrávku složili úspěšně, Pepišta Šmejdovec je skeptičtější: „Přehrávku nesložili, nemohli, protože nic nevěděli.“ První bubeník kapely Olin Firtl řečený Filtr na otázku komise po předznamenání stupnice A dur odpověděl: „Jaké stupnice, Ká dur?“ Nakonec ale asi přehrávky přece jen složili.

Nedlouho po složení přehrávek ale došlo v kapele ke změnám. Hugo vzpomíná: „Franta Ševčík se začal vnímat a prezentovat jako velký znalec, hlavní dobroděj Svatopluku, pasoval se do role kapelníka, kterým ale ve skutečnosti byl Jožka Rolenc. Franta začal organizovat schůze kapely a vůbec… no, hrál na bicí, ale nějakou dynamiku to nemělo, kluci ze Zlína o něm říkali, že do toho mele jak hovado a tváří se jak vzorný krmič.“ Franta Ševčík jednoho dne vyhlásil zkoušku, problém byl, že Hugo si mezi tím nabrnknul děvče a měl plné ruce práce s rolí milovníka a na zkoušku nepřišel. Kluci z kapely se ho ještě pokusili dotáhnout, šli pro něj domů, ale vše marné, ženy byly Hugovi přednější zpěvu.

Na jeho místo záhy nastoupil Pepišta Šmejdovec, který si svůj vstup do kapely pamatuje takto: „Kapela byla předtím, než jsem přišel, dost bezradná, nevěděli, co mají hrát, ani jak se to naučit. Byli tam sice dobří muzikanti, ale neuměli to oposlouchat.“ Pepišta měl „magneťák“ a z rádia Ö3 (Österreich drei) stahoval z anglické a americké hitparády tehdejší hity, které s Kajdou Jadámkem „oposlouchávali“ a zapisovali. Hráli Rolling Stones, Beatles, Shadows, a kluci, kteří na tuto muziku technicky neměli, postupně odpadali. Kapela v létě 1964 pilně cvičí a dává do kupy repertoár, se kterým vyráží na „první kšeft“ - na vlečce traktoru jedou zahrát zdarma do Nemotic. V té době hrají většinou na Záložně a mimo Kyjov moc nejezdí. To se změnilo v roce 1965 po natočení dokumentu o kapele studentem FAMU Petrem Tučkem.

Vychází jedinečná publikace o historii kyjovského bigbítu

Kniha Kyjovský bigbít 1961 -2021.

Půldruhého roku trvala práce na knize, která mapuje kyjovskou scénu bigbítových hudebních kapel za uplynulých šedesát let. Publikace našlapaná dobovými fotografiemi má tři sta stran a obsahuje informace a svědectví o více než devadesáti kapelách.  Součástí knihy je i nosič se skladbami kapel, s videi, texty písní, novinovými výstřižky a dalšími dobovými dokumenty. Autorem publikace Kyjovský bigbít 1961 – 2021 je Matěj Černý, který se po dvaceti letech života mimo Kyjov vrátil zpět do rodného města. 

 

             

„Stejný nápad jako já měli dříve i jiní, ale nikdo ho nebyl schopen realizovat,“ říká ke vzniku knihy třiačtyřicetiletý autor. Jako motivaci uvádí dlouhodobý zájem o hudbu a své dřívější působení v kyjovských bigbítových kapelách. „Senzitivní období jsem proseděl v Sohu, kde Petr Goldmann vychoval několik generací pozorných posluchačů dobré muziky,“ zavzpomínal na své teenagerovské roky. Matěj Černý, profesí psycholog a překladatel, hraje na basu a kytaru. Jeho otec Miloš Černý, učitel na ZUŠ v Kyjově, byl zakladatelem bigbítové kapely Four Snakes. „Všichni staří bigbíti jsou moji „strýci“. Mnozí muzikanti prvních generací bigbítu už fyzicky odcházejí ze scény a příležitost zachytit kulturní vývoj Kyjova v této oblasti se tak brzo uzavře,“ poznamenává Matěj. Materiál a informace pro svou publikaci čerpal z osobních, telefonických i meilových setkání s pamětníky, z novin, ze     soukromých archivů i písemných memoárů některých členů starších kapel.

„Město je plné činorodých lidí a jak se ukázalo, v Kyjově bylo a stále je také mnoho písničkářů a folkařů, hiphoperů, rapperů, ale dát prostor i jim, by bylo naprosto nereálné. Také v okolí Kyjova působí spousta kapel, ale pokrýt to skutečně není úkol pro jednoho člověka,“ vysvětluje autor. Do knihy tak zařadil pouze kapely bigbítové, podmínkou tedy bylo obsazení - elektrická kytara, baskytara a bicí, a místní příslušnost zkušebnou nebo většinou „posádky“. První bigbítová kapela byla v Kyjově založena už v roce 1961, jmenovala se Svatopluk. „Kapela sice začala hrát elektricky až v roce 1962, ale od roku šedesát jedna se už scházela v parku u sochy Svatopluka Čecha. Na rok 2021 připadá 55. výročí založení Mlat klubu – později Jančovka, Šneckenhaus, a shodou okolností se tento rok překrývá se stým výročím Slováckého roku,“ konstatuje Černý.

„Na vydání knihy přispělo město Kyjov, uhradilo náklady na tisk a výrobu nosičů. Grafikou se na publikaci zdarma podílel Kyjovák Adam Puchar, jazykovou korekturu provedla bez nároku na odměnu Liba Urubková,“ uvedl autor, který titul pojal jako benefici. Výtěžek z prodeje knihy se rozhodl použít na podporu malých hudebních akcí v Kyjově zaměřených vysloveně na bigbít. Za tím účelem pod hlavičkou Slovácka v pohybu bude vytvořen účet, z kterého podle daných pravidel budou tyto akce dotovány.

„V plánu je také koncert, na kterém předběžně přislíbilo účast mnoho již nehrajících kapel, ale pro tuto příležitost se znovu sejdou a připraví vystoupení. Zahrají Four Snakes s účastí bývalých členů Svatopluku, HUP, Formosa, Lexington 125, Santa Closet, Koe, A.Lo.E., Long Drink, Veselá sklizňa, Woo Dech, Blend ale i další,“ slibuje Matěj. Knihu doplňuje i stejnojmenný kanál na serveru Youtube.com s videozáznamy koncertů, rozhovorů a dokumentů v plné délce. 

První bigbítová kapela Svatopluk vznikla v Kyjově v roce 1961.

Publikace Kyjovský bigbít 1961 – 2021 vyjde na přelomu ledna a února a k dostání bude v Hudebninách na ZUŠ, v Pražírně, hospodě u Jančů a na dalších místech. Kniha jistě potěší nejenom pamětníky a přímé aktéry bigbítového života ve městě, ale všechny zájemce o kulturu a historii Kyjova.

foto: archiv M. Černého

Krok staví bydlení pro své abstinující klienty

Nové bydlení se staví nad objektem prádelny a bývalé kotelny na Sídlišti Za Stadionem v Kyjově, v budově, kde sídlí Agentura pro občany neziskové organizace Krok. Terapeutická komunita Krok na pomoc drogově závislým ve městě působí již více než dvacet let a může se chlubit vysokou úspěšností léčby svých klientů, což v tomto oboru je spíše výjimečné. Součástí její práce je i Program následné péče, který překlenuje období přechodu z dlouhodobé léčby do běžného života. „V této fázi si klient v rámci pravidel daných programem řídí svůj život již sám, dostává však terapeutickou a sociální podporu,“ přibližuje sociální pracovnice Kroku Zuzana Hrbotická. A právě pro tyto klienty budou určeny nové budované prostory.

„Nástavba nad stávajícím objektem je koncipována jako dřevostavba s vlastním vchodem. Bude obsahovat tři dvoulůžkové pokoje pro šest klientů. Dále vznikne jeden pokoj pro krizové lůžko, místnost, která bude využívaná jako kancelář, kuchyňka a menší místnost určená pro společné skupiny. Zahájení provozu je plánováno přibližně v polovině roku 2021,“ informuje Hrbotická. Projekt je spolufinancován Evropskou unií a vznikl za podpory Místní akční skupiny Kyjov organizace Kyjovské Slovácko v pohybu.

„

Zpočátku se stavba setkala s obavami obyvatel sídliště,“ přiznává sociální pracovnice. „Iniciovali jsme spolu se zástupci Města Kyjova setkání s občany, kde jsme se snažili přiblížit celý záměr. Vysvětlili jsme, že se jedná o nástavbu typu dřevostavby, a to na stávajícím objektu, čili že neubude žádná zeleň. Nejtěžší však bylo objasnit obyvatelům rozdíl mezi uživatelem drog, který nežije řádným životem, nepracuje, páchá mnohdy trestnou činnost, a abstinujícím závislým, který pracuje, stará se o sebe, rozvíjí se, platí své pohledávky z minulosti a především zcela a úplně abstinuje, na což je pravidelně testován. U klientů je vyžadována abstinence od jakýchkoli návykových látek včetně alkoholu a není tolerováno ani nealkoholické pivo. Porušení této zásady znamená okamžité vyloučení z programu, a tedy i ztrátu bydlení. Myslím, že blízká budoucnost a především klienti samotní svým způsobem života obyvatele sídliště o svých kvalitách přesvědčí nejlépe sami,“ ujišťuje Hrbotická.

 

Mladý milionář ocenil činnost organizace

Činnost terapeutické komunity Krok ocenil i Václav Staněk, teprve dvaadvacetiletý úspěšný podnikatel ze Zlína, který zde s utajenou identitou pracoval jako dobrovolník. Hlavní protagonista čtvrté epizody reality show Milionář mezi námi, který Televize Prima natáčela v Kyjově. Staněk na závěr své mise daroval organizaci šek na částku 200 000 Kč. Pořad byl odvysílán 9. ledna a setkal se s pozitivními ohlasy. Jak informoval Facebook města Kyjova, jako reakci zaznamenali i dotazy ohledně možnosti zapojit se do dobrovolné práce zdejších pomáhajících organizací. Nezisková organizace Krok provozuje již několik let za účelem koordinace práce dobrovolníků Dobrovolnické centrum. Informace lze získat na http://www.oskrok.cz/dobrovolnicke-centrum nebo na telefonu 732 137 357. 

 

 

 

Lidé se mohou nechat zdarma otestovat v nemocnici

Už od 21. prosince loňského roku se lidé mohou nechat v nemocnici v Kyjově bezplatně otestovat na covid-19. Není třeba žádné doporučení od praktického lékaře nebo z hygienické stanice, rezervaci si zájemci mohou zařídit sami přes internet nebo telefonicky.

Ve středu 6. ledna přišla na odběrové místo i paní Iva z Kyjova. „Dcera prodělala o Vánocích onemocnění covid-19, pracuje a žije ve Brně. I když přijela na návštěvu až v závěru roku a dodržela povinnou karanténu, chci mít jistotu. Žádné příznaky nemám, myslím že jsem v pořádku. Ale pracuji s lidmi, tak nechci nic riskovat,“ objasnila svoje důvody. „Člověk pořád slyší spoustu informací na toto téma, ale když přišlo na věc, stejně jsem nevěděla jak postupovat. Nakonec to ale bylo snadné. Využila jsem bezplatnou informační linku hygienické služby a tam mě prostřednictvím centrálního rezervačního systému objednali na konkrétní den a hodinu do Kyjova. Na email jsem pak dostala potvrzení termínu. Obávala jsem se dlouhých čekacích lhůt, ale mohla jsem přijít už třetí den,“ usmívá se. „Odběrové místo je hned u hlavního vstupu do nemocnice, a to je taky příjemné, žádné dlouhé hledání.“

Na devátou hodinu ráno, kdy je paní Iva objednaná, stojí před vchodem do budovy odběrového místa v rouškách a rozestupech osm lidí. Část z nich může dovnitř. Písemné pokyny upozorňují, že si mají připravit občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny. Klient vyplní jednoduchý formulář. V sousední místnosti sestra v ochranném obleku zavede tyčinku do jedné a pak do druhé nosní dírky testovaného. „Samotný stěr trvá chviličku. Není to příjemné, ale dá se to vydržet. Personál je vlídný,“ popisuje paní Iva. V další místnosti pak čeká s ostatními na výsledek. Mezi židlemi jsou patřičné vzdálenosti. Za čtvrt hodiny má Iva jasno. „Jsem v pořádku, negativní,“ oznamuje spokojeně a může to doložit i písemně. Každý testovaný obdrží Potvrzení o absolvování POC testu na průkaz přítomnosti SARS-COV-2. 

Odběrové místo je v budově u hlavního vchodu nemocnice.

Jak informoval tiskový mluvčí Nemocnice Kyjov Filip Zdražil, antigenní testování probíhá nyní tři dny v týdnu, úterý, středa a čtvrtek od 7 do 15 hodin. V této době je možné se objednat telefonicky na čísle 724 461 902. Denní kapacita 160 lidí je zpravidla vždy vyčerpána. Pozitivní je v průměru každý patnáctý odebraný vzorek. Bezplatný odběr může tatáž osoba absolvovat maximálně jedenkrát za 5 dnů. Odběrové místo bude fungovat do odvolání, přesný termín v tuto chvíli stanoven není. Lidé se mohou objednat sami a kdykoliv prostřednictvím rezervačního systému https://reservatic.com/.../public.../5421/new_reservation

 

 

(foto: facebook Nemocnice Kyjov)

 

 

 

 

 

Primáš Jan Slaměna oslavil životní jubileum

V prosinci roku 2020 oslavil významné životní jubileum, osmdesát let, primáš Jan Slaměna. Muzikantské zkušenosti získával už od studentských let ve Slováckém krúžku v Kyjově i v jiných regionech Slovácka a ve vysokoškolském souboru Mládí v Brně. V šedesátých letech byl také primášem Varmužovy muziky. V sedmdesátých letech cítila chasa Slováckého krúžku potřebu vlastní muziky, vedení krúžku proto oslovilo muzikanty Karla Hirshe, Slávka Matulu, bratry Kupkovi, Zdeňka Hradeckého, Ferdu Osičku a Mirka Uřičáře. Brzy se přidal i zmiňovaný jubilant Jan Slaměna, který se stal záhy primášem. V té době ještě nestál kulturní dům a zkoušelo se v sálku budovy traťové distance ČSD. 

Cimbálová muzika J. Slaměny v osmdesátých letech.

Významným přínosem byla i spolupráce se souborem Brozané z Uherského Brodu. Soubor neměl vlastní muziku a jeho členové si velmi vážili obětavé práce Slaměnovců, neboť se nemalou měrou zasloužili o postup Brozanů na celostátní přehlídku národopisných souborů. Následoval úspěšný zájezd na mezinárodní folklorní festival v Zagrebu. V té době vznikly i nahrávky pro zagrebský rozhlas a Československý rozhlas a televizi. Nemalým úspěchem bylo rovněž doprovázení Vojenského uměleckého souboru Zbojník z Bučovic, který vyhrál Armádní soutěž uměleckých souborů v Kroměříži.

Jako rodilý Kyjovák Jan Slaměna viděl těžiště své práce především na Kyjovsku. S tehdejším Slováckým krúžkem, pro který muzika vznikla a nastartovala tak souborovou činnost a první zahraniční zájezdy, se Slaměnova muzika účastnila slavnostního otevření Domu kultury v Kyjově. Celá osmdesátá léta již Jan Slaměna působil jako primáš muziky Lúčka ve Svatobořicích-Mistříně. Hráli nejenom doma, ale také v mnoha evropských zemích. V první polovině devadesátých let spolupracovala jeho muzika s úspěšným folklórním souborem Konopa z Ratíškovic.

Na zahraničních cestách se jmenovanými soubory dokázal Slaměna kromě muzikantského mistrovství využít své další přednosti, a to byla znalost jazyků. Také díky ní navazoval mnohá přátelství s folkloristy celého světa. V posledních letech jubilant s některými z muzikantů vypomáhal v sousedních Bukovanech a Kostelci národopisným pěveckým sborům. Vřelé díky mu patří za pomoc a rady mladým muzikantům. Ať tedy oslavenci dlouho slouží zdraví, ať si rád zahraje pro potěšení své i svých příznivců.

Václav Horák

K folkoru ho doma nevedli a hrát na housle ho nebavilo. Přesto se stal primášem

Slaměnova cimbálova muzika je vedle muziky Jury Petrů v Kyjově pojem, nemohla chybět na žádné hodové zábavě a dalších folklorních slavnostech. Inženýr Jan Slaměna, rodilý Kyjovják, prakticky celý svůj profesní život působil na různých pozicích v kyjovské sklárně. Jeho „paralelní“ muzikantský život je ale barevnější.

Primáš Jan Slaměna  oslavil osmdesátku.                 

Na co nejraději ze své dlouhé muzikantské éry vzpomínáte?

 „Bylo to všecko velice krásné,“ zachvěje se Janu Slaměnovi hlas, „a snad nejvíc vzpomínám na ty úplné začátky, kdy jsem začínal ne jako muzikant, ale jako tanečník. Tehdy jsem se setkal se staršími členy kyjovského Slováckého krúžku a od nich jsem pochytil řadu písniček, a tím se mi otevřel úplně nový svět, o kterém jsem neměl dříve ani potuchy. Musím říct, že jsem nevyrůstal v prostředí, které by bylo nějak výrazně spjato s folklorem. Moji rodiče přišli každý odjinud: otec byl z Olomouce, maminka se narodila v Hradišti. Nářečím se u nás nemluvilo, otec se vyjadřoval spisovně a jinak se používala obecná čeština. Maminka hrála na klavír a jejím přičiněním jsem začal hrát na housle. Někdy ve čtvrté třídě jsem dostal na Vánoce housle, ovšem nebavilo mě to a v posledním roce na měšťance jsem toho nechal. Dalších šest let jsem na housle vůbec nesáhl, ty odpočívaly na půdě, rozeschly se, ulomil se jim krk.

Kdy se to změnilo?

 Po maturitě, když jsem nastoupil na vysokou školu, jsem se dal dohromady se spolužákem, který byl členem Slováckého krúžku v Kyjově a ten mne tam přivedl. Tak se stalo, že jsem přilnul k folkloru. Po druhém ročníku na vysoké škole jsme byli na prázdninovém vojenském cvičení, kde jsme pořádali táboráky a večerní představení. A jeden spolužák tam měl housle a krásně na ně hrál. A protože jsem v té době už chodil do Slováckého krúžku a ten neměl vlastní muziku – tak jsem si usmyslel a udělal takové bláznivé rozhodnutí, že budu hrát a že si postavím svoji muziku. Byl to velice troufalý plán, ale zakousl jsem se do toho, začal jsem hrát, cvičit – ovšem bez nějakého vedení - a nakonec jsem si v roce 1964 vlastní kapelu skutečně založil.

Cimbálová muzice se dařilo a také jste hodně cestovali i do zahraničí, a to v době, kdy to nebylo běžné...

Cestovali jsme i do ciziny a navazovali jsme nová muzikantská přátelství, jsem gurmán, tak mne zajímala vždy také místní kuchyně. Ale nezapomenutelné zážitky mám i na Strážnici, kdy se hrávalo pod návratím u manželů Macháňových, sešly se tam muziky z různých oblastí, to bývalo moc krásné. Vůbec ta Strážnice byla zajímavá. Přišel jsem v pátek odpoledne z práce, sbalil jsem si spacák, housle a kroj - a vrátil jsem se v neděli večer. V roce 1959 jsem ve Strážnici byl ve svých devatenácti letech na folklorním festivalu poprvé a vystupoval jsem tam jako tanečník. Ještě pár let předtím mi ale lidová kultura nic neříkala. Pomáhal jsem stavět tribuny pro poválečné Slovácké roky 1956 a 1957, ale národopisné taneční vystoupení mých spolužáků se mi ani trochu nelíbilo. Pak ale přišel zlom… a lidové muzice jsem skutečně propadl.

Mnoho věcí bylo nezapomenutelných, například ve svatoborské muzice, kde se hodně zpívalo, ale na úplné začátky mám silné vzpomínky, protože to bylo pro mne něco skutečně nového. Jak už jsem zmínil, tenkrát do kyjovského Slováckého krúžku chodila starší generace opravdu dobrých zpěváků, kteří mne naučili spoustu nových písniček. Dnešní generace bohužel zpěvná není. V souborech mají nacvičený určitý program, většinou je to postavené na taneční bázi, ale to opravdové zpívání od srdce se už dneska málokde objeví. Dnes je také spousta mladých, školených dobrých muzikantů, ale co jim mám za zlé a nemluví ze mne jenom závist - že nedodržují regionální čistotu. To je prostě předhánění se kdo rychleji, kdo výš, kdo technicky zdatněji…ale dělají z toho guláš.

Je obtížné naučit se rozlišovat písničky právě z toho regionálního hlediska?

„To se naučit nedá. Tím, že v tom prostředí jste a pracujete, tak to musíte vstřebat. Jak už jsem řekl, měl jsem výhodu v tom, že jsem začínal jako tanečník, takže jsem dovedl většinu tanců zatancovat. A podle toho se musí muzika přizpůsobit, aby zvolila správné tempo, aby „hráli pod nohy“ a myslím, že se mi to docela dařilo. Protože primáš je v roli dirigenta, musí to řídit a hlídat.“

Jak jste strávili s Vaší paní letošní Vánoce? 

„Vánoce jsme prožili velice pěkně. Dcera s rodinou se postarali o všechny praktické věci, včetně cukroví i kapra. Dokonce jsme si zahráli, vnuk, je mu devatenáct, se po několikaleté pauze vrátil k houslím, dcera chodila do hudebky dost dlouho, zeťe jsem zacvičil na basu, tak jsme hráli ve čtyřech.“

Máte nějaké nesplněné přání?

„Moje velké přání je, abychom se ještě ve sklípku sešli s muzikanty, s kterými jsem v posledních letech hrával, a s příznivci folklóru a abychom si opravdu bohatýrsky zavzpomínali na staré piesničky, abychom si zahráli a zazpívali… ale obávám se, že už je to neuskutečnitelné. Kvůli koronavirovým opatřením i moje narozeninová oslava byla odložena na neurčito, staří muzikanti odcházejí, přede dvěma měsíci zemřel profesor Jaroslav Matula, se kterým jsem dlouhé roky hrál. Vzpomínky ale zůstávají.“

Známka i kniha oslaví jubilejní Slovácký rok

V příštím roce uplyne rovných sto let od uspořádání prvního Slováckého roku v Kyjově. Kyjovští jsou optimisté a věří, že epidemiologická situace v polovině srpna příštího roku bude natolik příznivá, že se mimořádný jubilejní Slovácký rok v Kyjově bude moci uskutečnit. Česká pošta zařadila do svého emisního plánu na rok 2021 tematickou známku s motivem Slováckého roku. A při této příležitosti se také rodí nová publikace jako kolektivní dílo etnografů, etnologů i pamětníků.

Hlavním autorem publikace s pracovním názvem Stoletý mládenec je Josef Holcman, profesí právník, ale také spisovatel, divadelník a folklorista, který pochází ze Skoronic. V Kyjově se však narodil, v roce 1970 zde maturoval a jak uvedl – zažil šestnáct Slováckých roků a osmkrát  projel Kyjov na koni v kroji.

„Na knížce pracuju s radostnou námahou,“ prozrazuje Holcman. „Některé kapitoly se mně píší lehce, třeba o víně a vinobraní, o jízdě králů, o verbuňku, o společenství průvodů hodových a fašankových. Hotových mám asi sto stran, ale třetina toho přijde vyhodit. S psaním by to mělo být jako s hrozny a vínem: nasbíráme metrák ryzlinku, pošrotujeme ho, a jsou toho dvě třetiny, vypresujeme je, a je z toho polovina. A když víno stočíme z kvasnic, tak ten objem hodný koštování je oproti množství hroznů možná třetinový,“přirovnává autor a milovník lidových zvyků i dobrého vína. 

Pro Josefa Holcman je jízda králů srdeční záležitostí. (Foto: Internet)

„V tuto chvíli musím napěchovat emoce do počítače, přečíst u toho třicet knížek a ověřovat fakta. Jak dopíšu úvody k 21 kapitolám a poté, co od etnografů či kyjovských patriotů přijdou příspěvky - například o Josefu Klvaňovi, o krojích a verbuňku, tak text budu čistit. Pohráli jsme si s čísly - první Slovácký rok byl v roce 1921, dvacátý první Slovácký rok bude v roce 2021, takže předseda programové rady David Pavlíček navrhl, aby publikace obsahovala 21 příběhů. A u toho zůstalo.“

A jaký autor zvolil přístup? „Nechtěl bych psát vědeckou literaturu o krojích, písních a třeba přírodních podmínkách Kyjovska,“ zdůrazňuje. „To je popsáno a vyobrazeno v řadě jedinečných publikací, zejména v Návratech Kyjovska, kterou sestavil v roce 1991 pan doktor Pavlík, v Obrazu národopisné slavnosti z roku 1999 od PhDr. Synka, v Kyjovsku Vladimíra Židlického. A pokud jde o osobnosti společenského a politického života, které ovlivnily Kyjov, i vlastence a válečné hrdiny – ty jsou vykresleny ve čtyřech knihách kyjovského patriota a historika MUDr. Jiřího Dunděry. Já bych chtěl napsat či sestavit poeticko-faktografickou beletrii, i když se mně to v tuto chvíli zdá až nemožným. Ale máme na to půl roku,“ dodává s optimismem spisovatel Josef Holcman, který považuje Slovácký rok za pevnou součást svého života.

Úryvek z publikace Stoletý mládenec:

Kyjov koupil roku 1539 moravský hejtman Jan Kuna z Kunštátu, ale již jeho synové ho „pro dluhy a ožralství“ prodali Janu Kropáčovi. Ten byl ale tak lakomý a vůči poddaným ukrutný, že je i týral, takže ti jeho statky opouštěli. V Kyjově vznikla mezi měšťany proti Kropáčovi opozice, která se nedala zastrašit ani jeho ozbrojenou kohortou. Do čela se postavil Václav st. Bzenecký, který za ně promluvil, když Kropáč po nich žádal slib dědičného poddanství. Bzenecký mu odpověděl, že nic takového učinit nemohou bez rozkazu krále a že ke králi posly neprodleně vypraví.

Kropáč odjel z města s nepořízenou a Václav Bzenecký se zachoval jako měšťan odpovědný a odvážný. Měšťané ho pověřili sepsáním potřebného listu a uložili mu krále vyhledat, nechť bude v Němcích dlít kdekoliv. Měšťané v žádosti nabídli králi, aby Kyjov koupil s tím, že sami zaplatí cenu. Pro Bzeneckého to byl úkol veliký, protože jiným jazykem, než „moravským“ nevládl a v cizině nikdy nebyl. Měšťané se složili na cestu, zajistili koně a vůz a 27. dubna 1548 se čtyři poslové vydali na cestu předalekou. Ferdinand I. Habsburský, král český a uherský tehdy přebýval v německém Augsburgu, což obnášelo vzdálenost přes půl tisíce kilometrů. Výprava zamířila nejprve do Brna, kde prozřetelně požádala o rady a přímluvu Přemka Prusinovského z Víčkova, moravského podkomoří, který napsal pro krále i pro jeho místokancléře doporučující listy. Za dvanáct dní dorazili do Augsburgu, severozápadně od Mnichova. Když jim došel poslední groš, tak Bzenecký prodal povoz a poslední míli došli pěšky.

Zpátky se výprava vracela malou lodí po Dunaji a větrná bouře ji hodila na ostrov uprostřed veletoku. Jak Václav Bzenecký pořídil u krále a jak se dostal z ostrova se dočtete v knize.

Kluziště si děti dlouho neužily

Kyjov -  Bruslení patřilo k několika málo činnostem, které mohly děti a mládež venku provozovat. Nejtvrdší pátý stupeň PES, který byl zaveden od 27. prosince, ale ukončil i tuto kratochvíli. 

Ledová plocha i zázemí stadionu jsou nyní uzavřeny.          

„Kluziště se využívalo hodně. Večerní i ranní pronájmy byly obsazené. Vzhledem k opatřením mohlo být na ledové ploše nejdříve 28 osob a od 17. prosince už jen šest, takže kapacita se vždy rychle naplnila,“ popsal situaci správce městských sportovišť Roman Klimeš. Posledních deset dnů lidé mohli dokonce bruslit zdarma. „Je to fantazie, hlavně si toho užije mládež a samozřejmě i starší generace,” reagovali fanouškové tohoto sportu na internetu. Mnozí ale kritizovali následná nepopulární opatření zakazující využívání kluziště. Ledová plocha stadionu je nyní uzavřena, mrazení je do odvolání vypnuto. Zavřeno je i celé zázemí stadionu. Ostatní venkovní sportoviště jsou přístupna pouze v čase od 9 do 17 hod, sportovat mohou pouze dvě osoby pohromadě, jak to vyplývá z omezení shromažďování osob.

Hodně štěstí v novém roce!

Ať už je Vaše tempo jakékoliv,

 přeji šťastnou cestu za Vašimi sny !

                                                             autorka