Výstava Ladislava Schovance v Kyjově… a další konsekvence

Schovanec je na Kyjovsku poměrně rozšířené příjmení. Ze Strážovic pochází malíř Ladislav Schovanec, který se svou ženou básnířkou Bělou Schovancovou usadil v Alfortville na předměstí Paříže, aby se věnoval volné tvorbě a ilustraci, zatímco rodinu živil jako restaurátor obrazů.

Slávou ho však v současnosti předčí mediálně známý Josef Schovanec, jejich syn trpící Aspergerovým syndromem, lehčí formou autismu, který ze svého handicapu dokázal udělat přednost. Filozof a lingvista, a také autor několika knih, například bestselleru O kolečko míň nebo „cestopisu“ Vítejte v Autistánu, které byly přeloženy i do češtiny.

V galerii Doma v Kyjově v měsíci listopadu proběhla výstava obrazů Ladislava Schovance (1941). Jako dítě chodil do ateliéru malíře Jana Köhlera ve Strážovicích, jehož dílo obdivoval. Cesta Ladislava Schovance k velkému malířskému umění začala večerním studiem výtvarného umění v Brně. Později, v letech 1968 až 1971, absolvoval studium na teologické fakultě v Praze. V roce 1961 získal místo ve Státním divadle v Brně, kde až do roku 1973 pracoval jako scénograf.

V roce 1973 využil svého pobytu v zahraničí k emigraci a po krátkém pobytu v Itálii se natrvalo usadil ve Francii. Jeho díla, pokud jde o techniku malby, vykazují etapy počínaje akvarelem, přes temperu, koláže až po olejomalbu a kombinovanou techniku. Vytváří díla magického lyrismu, ale odmítá, aby byl řazen mezi abstraktní malíře.

Schovanec je baladický i dramatický, ale i hledačem klidu, rovnováhy. Jeho poetická, tvořivá inspirace vychází z odkazu Starého a Nového zákona jako poselství věčnosti. Dokázal pozdvihnout lidského ducha nejen svou uměleckou tvorbou, ale i svými postoji. Vyniká i jako knižní ilustrátor, ilustroval např.:J. London - Bílý tesák, řadu knih z tvorby své manželky Běly Schovancové a další. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Georgetown University Washington; National Library Ottawa, Moravská galerie Brno aj. Opakovaně samostatně i kolektivně vystavoval jak v cizině, tak i v Česku.

Josef Schovanec se narodil českým emigrantům Ladislavu a Běle Schovancovým ve Francii v roce 1981. V devatenácti letech mu byl  diagnostikován Aspergerův syndrom, lehká forma autismu.

Josef Schovanec je držitelem bakalářského titulu v matematice, později se věnoval studiu jazyků. Ovládá řadu exotických jazyků (hebrejština, sanskrt, perština, amharština a další). Získal diplom prestižní vysoké školy Sciences Po a doktorát z filosofie.

Má vlastní pořad v rádiu. Snaží se o osvětu – přednáší o autismu a upozorňuje na problémy lidí trpících autismem. Je autorem knihy O kolečko míň – Můj život s autismem, která vzbudila mimořádný ohlas. Svůj nelehký život autisty popisuje kultivovaným jazykem plným paradoxů, s velkou erudicí i trpce ironickým odstupem Se zájmem se setkala i jeho další kniha Vítejte v Autistánu. Josef Schovanec vystoupil také například jako host v pořadu Interview ČT24.

Běla Schovancová (nar. 1945 v Brně) absolvovala Stavební fakultu VUT v Brně. S manželem Ladislavem Schovancem žije od r. 1974 ve Francii v Alfortville. Od r. 1999 je členkou literární sekce pařížské akademie věd a umění. Publikovala verše v řadě zahraničních i domácích novin a časopisů (v Australii, v Kanadě, ve Švýcarsku, v Německu, v Londýně, v USA aj.). Autorka byla za svoji poezii odměněna řadou medailí, cen a diplomů, především pařížskou a italskou akademií věd a umění. Mezi její sbírky básní patří Stolistá růže pro děti, Města a světci, Písně lesa a víry, Lesní sen, Jarní píseň atd.

"Běla Schovancová je umělkyní hluboké vnitřní modlitby v kresbě i ve slovu." (univ. prof. Dr. Josef Kratochvil)

Světlo nad Hakeldama

Běla Schovancová

Ještě je slyšet

ten pronikavý cinkot třiceti stříbrných

dopadajících na dlažbu chrámu v Jeruzalémě

Peníze za zradu,

za nevinně prolitou krev,

Krev Boží, jedinou,

která má moc z nás sejmout pravěký hřích

a nás očistit z našich vin

A jak to ústy proroka přikázal Hospodin,

aniž by si to uvědomili,

nechali sesbírat rabíni

ty mince v chrámě pohozené,

a koupili za ně pole hrnčířovo

k pohřbívání cizinců.

Tak odměnu za proradný Jidášův čin

proměnil Hospodin

ve skutek svého svrchovaného milosrdenství

vůči těm nejpotřebnějším.

A tím, celá země se stala

pro všechno lidstvo v pozemském vyhnanství

územím draze zaplaceným,

polem krve,

Hakeldama nazvaným.

Až jednou

svá těla zde necháme,

a jako tehdy šel vyvolený lid

mezi temnými stěnami vod

do země zaslíbené,

i my, údolím smrti půjdeme

ke Světlu světel,

do země života věčného,

do země Lásky zaslíbené. ...

A za nespočetným zástupem,

před sloupem ohnivým

pak půjde stín toho, jenž tehdy v Jeruzalémě

třicet stříbrných v chrámě odhodil ...

Smiluj se nad námi, Pane Ježíši,

Ty, který jsi pro nás trpěl na kříži,

a přijmi nás do svého Království,

kde Bůh Otec nebeský

nás čeká již,

v lásce své věrné a neskonalé, od věků ..

(Zdroj Internet, čl. Báseňsa kĺbi s obrazom – T. Pružinec, 2009)

Pouť na Velehrad stojí za to bez ohledu na počasí ... nejkrášnější je vnitřní výzdoba baziliky

Velehrad je obec v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji, 6 km severozápadně od Uherského Hradiště. Žije zde 1 195 obyvatel a nachází se zde jedno z nejvýznamnějších poutních míst České republiky. V lidové tradici je ztotožňována s hlavním střediskem Velké Moravy, Veligradem. 

V obci se nachází nejstarší cisterciácké opatství na Moravě, které náleží od roku 1890 jezuitům a je každoročně 5. července cílem Národní pouti na Velehradě, která se koná u příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje.

V současné době působí na Velehradě tři katolické řády: kromě už zmíněných jezuitů zde působí ještě Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje a slovenská provincie Kongregácie sestier Božského Vykupiteľa.

 Velehradský klášter je vůbec první cisterciácký klášter založený na Moravě.



  Jeho součástí je i bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, vyznamenaná Zlatou růží (1985), která je nejvýznamnější poutní bazilikou České republiky.



  Z podnětu olomouckého biskupa Roberta klášter založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), po níž byl pojmenován. Klášter byl dokončen ve 40. letech 13. století. Vybudován je v pozdním románském slohu, s vlivem rané gotiky. V současné době náleží jezuitům .V roce 1990 se jezuité do kláštera vrátili a tentýž rok Velehrad navštívil papež Jan Pavel II.. Doprovázel jej František kardinál Tomášek. Na památku této události na nádvoří před bazilikou vztyčen velký kříž s jeho papežským znakem.
 

Součástí nově založeného kláštera byl i klášterní „kostel Nanebevzetí Panny Marie“, který byl vysvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby (27. listopadu 1228). Jeho dnešní plné jméno dnes zní „bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“).

Současnou podobu bazilika získala při rozsáhlých přestavbách, které následovaly na přelomu 17. a 18. století po požáru v roce 1681. Navzdory nim jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. Během přestavby vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí, byla zbořena předsíň a západní průčelí (délka baziliky tak klesla ze 100 na 86 metrů) a zcela byla předělána střecha a věže baziliky. Podlaha byla zvýšena na úroveň okolního terénu (v průběhu staletí došlo k navýšení okolí asi o 2 metry) a byly pod ní vybudovány krypty. Po dalším požáru v roce 1719 byly opravy dokončeny a dodána vnitřní výzdoba, na níž se mimo jiné podíleli sochař a štukatér Baldassare Fontana, sochař Carl Johann Steinhaüser a malíř Ignác Raab.
Přebudování kostela bylo ukončeno 2. října 1735 slavnostním druhým svěcením. V roce 1927 udělil kostelu papež Pius XI. titul basilika minor. V červnu 1985 obdržela bazilika od papeže Jana Pavla II. Zlatou růži.                                                                                             (Zdroj Wikipedie)

Když na vás okolí netlačí, žít podle sebe je snazší, říká Veronika

Ta mladá žena za prodejním pultem butiku s módním oblečením působila jako někdo, kdo přesně ví, co dělá a proč je tam, kde tam je. Vypadala dobře. Působila sympaticky. Tak nějak ... „duchapřítomně“. Vybrat si něco na sebe je radost i malé dobrodružství, které byla ochotna se zákaznicemi sdílet. Vyzařovalo z ní to, čemu se říká „kouzlo osobnosti“. 

Sešly jsme se v kavárně navečer, když zavřela svůj butik. Překvapí mne, že ve skutečnosti je jí devětatřicet. „Na lidi působím mladší než jsem, štíhlejší než jsem,“ konstatuje. Předpokládala jsem, že žije ve šťastném vztahu, má děti. Proto je tak v pohodě. Ale ukázalo se, že je singl. Před několika lety ukončila dlouhodobý vztah a vzala život pevně do svých rukou.
I když má vždy něco zajímavého na sobě a vypadá šik, tvrdí, že svému vzhledu věnuje minimum času. „Některé majitelky butiků nakupují jinde, ale já nosím to, co prodávám. Ujíždím akorát na botách, ty mám ráda. Ale vzhledem k velikosti nohy 36-37, což jsou okrajová čísla, je nakoupím ve výprodejích často za směšné ceny,“ prozrazuje s úsměvem.

V současné době provozuje jednu prodejnu, kde se střídá se svou zaměstnankyní. „Jsem pánem svého času. Dělám si plány, to ano... ale pokud se ráno probudím, mám dodržet určitý program, ale vůbec se mi do toho nechce – tak když to není vyloženě nutné, tak to odkládám. Řídím se pocity, klidně si dopřeju krátký spánek i přes den. Vím, že mi to udělá dobře a práce mi pak půjde líp od ruky,“ vysvětluje Veronika. Do závorky by prý dala dovětek, že si je dobře vědoma toho, že za ni nikdo nic neudělá.
Není pravda, že by ji podnikání, zvláště v počátcích občas fyzicky nezmáhalo a byly i chvilky, kdyby s ním nejraději praštila. Časem se práci naučila lépe organizovat a být efektivnější. Před pár dny dokončila rekonstrukci prodejny. Po deseti letech podnikání se Veronika totiž rozhodla přestěhovat na lukrativnější místo v blízkosti náměstí. Potvrzuje, že o zákaznice nouzi nemá... Oblečení, které prodává, je nápadité, a tak si tu vždycky můžete koupit něco, co jste ve svém šatníku ještě neměli. A za přijatelnou cenu. „Vybírám, co se mi líbí, aby to bylo nositelné a převážně podle svého vkusu. Hodně důležitá je i cena,“ říká majitelka ke své nabídce, která stejně jako styl interiéru obchodu nepostrádá její rukopis.

U počítače tráví minimum času a tak přesto, že občas mrkne na email nebo je schopná si objednat přes internet třeba letenky, úspěšně podniká navzdory obecně tradovanému klišé, že bez počítače se dnes nikdo neobejde. Většinu věcí řeší po telefonu a pokud je to možné, nejraději komunikuje přímo. Face to face.
Ráda cestuje a plní si tak své sny. Se zaujetím vypráví o pobytu v Jižní Americe, o přírodních krásách Kanady, cestě do Číny, Indonésie či Thajska. Protože jenom zřídka využívá služeb cestovních kanceláří, cestuje za zlomkové ceny. „Často jedu s partou, ve které je člověk, který danou lokalitu už zná a od toho se odvíjí ostatní...“ prozrazuje svou strategii a dodává, že eurovíkendy si nechává až na důchod. „Málo muziky za moc peněz,“ glosuje.
0bčas se sejde s kamarádkami, které obvykle vychovávají dvě děti, jsou v permanentním stresu z každodenního kolotoče povinností a nedostatku peněz. Veronika si nestěžuje. Představa, že by měla svůj život podřizovat přáním partnera a potřebám rodiny víc, než by považovala za rozumné, jí není příjemná. „Doma na mě nikdo netlačí, dokonce ani babička se nikdy nezmínila, že bych „měla jít pod čepec“, usmívá se Veronika.
Žije ve vlastním bytě, kde ji vítá Zuza, pejsek čivava, i když rasa není úplně jasná, protože je to nalezenec, kterého se ujala před osmi lety. „A dítě mám taky,“ vzpomene si. „Adoptované. V Africe.“ Jde o jedenáctiletého sirotka Jamese z Tanzanie. Kromě pravidelné roční částky mu v létě přispěla také na výlet. „Byl to jejich první výlet, kdy opustili sirotčinec a podívali se dál do okolí, k moři,“ vysvětluje „adoptivní máma na dálku“. Později, pokud nastane ten správný čas, chtěla by Veronika Jamese navštívit a pracovat v Africe třeba čtvrt roku jako dobrovolník.

„Možná to bude znít někomu bláznivě, ale já každý večer děkuji za vše dobré, co se mi ten den podařilo a myslím na to, co mne čeká zítra, a přeju si, aby vše dobře šlo,“ svěřuje se. I když se jí blíží čtyřicítka, nenechává se vyvést z rovnováhy. Se svými „vizemi“ do budoucna zůstává opatrná. „Proč si nepřát partnera... že, ale já to tam prostě zatím nemám. Takovou věc si už teď víc rozmýšlím, než bych to dělala před deseti, dvaceti lety,“ konstatuje atraktivní žena, která je spokojená s tím, jak život plyne.
Poslední čtyři roky se intenzivně zajímá o zdravou výživu, miluje přípravu salátů, denně připravuje zeleninové nebo ovocné šťávy, nebo smoothie. „Na nedělní oběd zajdu občas k rodičům, doma vařím maximálně pět minut,“ přibližuje svůj kulinářský styl, který se odvíjí z preference syrové stravy. Krabičky zeleniny připravuje nejenom sobě do práce, ale také své sestře a příležitostně pro inspiraci i svým kamarádkám – a dělá jí to radost. Pro práci výživového poradce či kouče zdravého životního stylu by se dokázala nadchnout.
Přiznává, že ji svého času inspirovaly texty s tématikou osobního růstu. „Je pravda, že poté, co jsem si přečetla mezi dalšími knížku Zdeňky Jordánové Poznej svůj cíl, ve mně dozrálo rozhodnutí udělat dost zásadní změnu ve svém životě.“ Veronika dala přednost vlastní cestě, i když s sebou nese více neznáma. A jaký, že je tedy její cíl..?! „To právě ještě nevím,“ říká s úsměvem jako někdo, kdo ale c(í)tí správný směr – a kráčí se mu docela dobře...

V Radniční galerii vystavují studenti

V prostorách Radniční galerie svá dílka vystavují v současné době studenti Umprumky v Uherském Hradišti. Střední škola uměleckoprůmyslová v Uherském Hradišti vyučuje devět oborů – keramiku, grafický design, užitou malbu, design obuvi, průmyslový design, design oděvu, multimédia, kamenosochosařství a užitou litografii.

Práce žáků získávají nejvyšší ocenění v designerských soutěžích a jsou prezentovány na významných domácích i zahraničních výstavách.

 Obor Modelářství a návrhářství obuvi a módních doplňků vznikl v roce 1947 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v současné době je jediným středoškolským specializovaným oborem v České republice. Obor spolupracuje s Českou obuvnickou a kožedělnou asociací a s úspěšnými výrobci a firmami.

Vypravěč příběhů Fulghum přijel „domů“

Kyjov - Věděli jste, že americký spisovatel Robert Fulghum je tak trochu Čech? Koncem devatenáctého století totiž Jára Cimrman přijel do Ameriky a strávil noc s jeho prababičkou. Jeho dědeček je tedy syn Járy Cimrmana a Robert Fulgum je jeho pravnuk… Tak takovými historkami bavil světoznámý spisovatel návštěvníky pořadu Listování v kyjovské Pražírně.

Robert Fulghum se proslavil knihou Všechno, co potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole. Vyšla v roce 1988, prodalo se jí 14 miliónů kusů v 93 zemích světa. Fulghum má několik vysokoškolských diplomů a během svého života vystřídal mnoho povolání, působil také jako pastor. Svoji první knihu vydal až po padesátce a nikdy vlastně netoužil být spisovatelem. Na svém kontě má nyní víc než patnáct knih, ta poslední se jmenuje Opravář osudů.

V rámci programu Listování navštívil osmdesátiletý Fulghum již třicet míst v České republice a Kyjov byl mezi nimi. Navzdory tomu, že měl za sebou dlouhý den a vystoupení ve Veselí nad Moravou, působil svěže. V Česku byl už několikrát, v Kyjově podruhé. Po scénickém čtení z jeho knihy Co jsem to proboha udělal, patřilo pódium jemu a bylo vidět, že to s publikem umí.

Tak jako je hravá jeho próza, rád si hraje i v reálném životě a lidi dělí na „hráče“ a „nehráče“. Zmínil i příhodu o „nehráčích“. Stala se v Praze na náměstí Míru, kde probíhalo modlitební shromáždění. Zachytil úsměv a radostný výraz ženy. Aha, hráčka, pomyslel si. „Našel jsi Boha?“ zeptala se ho ta žena. „On se ztratil..?“ odtušil Fulghum. „Našel jsi Ježíše?“ nevzdávala to žena. „Ten se taky ztratil?“ zkusil to ještě jednou Fulghum. Ale nic z toho nebylo, „nebyla to hráčka“, poznamenal spisovatel.

Mezi Čechy během svého turné narazil podle svých slov na hodně „hráčů“… a oceňoval to. A jestli jsou jeho historky pravdivé? Jsou prý tak pravdivé, jako je pravdivý sám Jára Cimrman…

K Česku má však blízko od mládí, protože vyrostl ve státě Texas poblíž dvou vesnic, které byly osídleny převážně Čechy, kteří sem přišli koncem 19. století. Jedna z nich se jmenovala Praha Texas. Naučil se tu jíst české koláče, výborný chléb, masité párky, pít pivo i tancovat polku.

Světoznámý spisovatel Robert Fulghum přijel pozdravit své čtenáře do kyjovské Pražírny.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)