Menší město mne motivuje k aktivitě, říká Nikol Patíková

Kyjov -

Nikol Patíková

Pochází z Hradce Králové, do Kyjova se přivdala. Letos je Nikol Patíkové pětadvacet. Její skoro tříletý synek Matěj začal chodit do školky. Nikol se rozhodla pokračovat v magisterském studiu na vysoké škole v Brně. Jejím oborem je rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Na svých webových stránkách zveřejňuje autorské povídky i recenze audioknih. Působí ve Skandinávském domě v Brně na pozici PR pracovnice. V rámci akce Zažít Kyjov jinak centrum Fénix předvedlo její scénku Hlasy duše. Zapojila se i do komunální politiky a ráda by realizovala na kulturním poli města své vize. Před dvěma lety vedla v Kyjově kurz tvůrčího psaní, kde jsme se seznámily. Od té doby si tykáme. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Nikol, žiješ literární tvorbou, psaním. Kdy se u tebe poprvé tyto sklony projevily?

Bylo to asi už na základní škole, kdy jsem skládala jednoduché rýmovačky. Na druhém stupni mě bavil sloh. Hlavně vyprávění... taky fejetony, úvahy už míň. Líbila se mi ta možnost fabulace. Na střední škole jsem se účastnila různých literárních soutěží, v šestnácti mi otiskli článek v Mladé frontě Dnes na zadní stránce, kterou věnovali nejlepším pracím studentské soutěže (úsměv). Můj text se dostal i mezi dvacet nejlepších prací na festivalu Náchodská Prima sezóna, což je soutěž nejenom literární, ale i výtvarná a fotografická… koná se na počest Josefa Škvoreckého.

Četla jsi ráda? Četla jsi hodně?

Ano, jednoznačně, četla jsem ráda a hodně. Ale většinou trochu něco jiného, než mí vrstevníci. I když i já sem prošla generačním čtením Harryho Pottera, což mne ale drží dodnes… Už od třinácti let jsem v knihovně chodila do vedlejšího oddělení, oddělení pro dospělé. Zajímaly mne hlavně psychologické a společenské romány.

Detektivky tě minuly?

Ty jsem nikdy nečetla a nečtu ani teď populární severské detektivky. V televizi ale sleduji český seriál Pustina, z produkce HBO. Není to úplně klasická detektivka, ale podle mne je to jeden z nejlepších seriálů v současnosti u nás.

Podporovali tě rodiče ve tvých zálibách?

Podporovali, ale brali to tak, že psaní je takový můj koníček a čekali, že se rozhodnu pro nějaké praktičtější povolání. Například moje o čtyři roky mladší sestra studuje fyzioterapii. Vrhla se tak trochu po mamce, která pracuje jako sálová zdravotní sestra na neurochirurgii.

Jaká je náplň práce dobrovolného pracovníka public relations ve Skandinávském domě v Brně?

Skandinávský dům je nezisková organizace, jejímž cílem je v Česku podporovat povědomí o severských zemích. Patří sem propagace literatury, umění, hudby, cestopisů. Teď pracujeme na akci Dny severu, což je multižánrový několikadenní festival, který bude probíhat v Praze i v Brně. Součástí budou například literární salony. Letošním tématem je téma Tabu v dětské literatuře. Na programu je beseda se švédskou autorkou Pernillou Stalfelt a českou spisovataelkou Petrou Soukupovou. Oběma autorkám nedávno u nás vyšly dětské knížky, které se zabývají tématem smrti.

Ztotožňuješ se s tím tématem? Kdy budeš o konci života se svým momentálně tříletým synem mluvit?

Ano, ztotožňuji, podle mě je to důležité téma a například kniha Pernilly Stalfelt se jím zabývá přímo a konkrétně, ale zároveň používá takový jazyk, aby tomu děti porozuměly. Se synem už jsem toto téma naťukla, když jsme šli okolo kamenictví, kde měli vystavěné náhrobky. Ptal se, k čemu to je... tak jsem se snažila mu to vysvětlit.

Matěj už není miminko, které většinu času prospí. Máš ještě čas na poslouchání audioknih a psaní recenzí?

Od této spolupráce se servem Audiotéka jsem musela upustit, bylo to náročné na čas a soustředění. A odměnou mi byla právě jenom ta audiokazeta, kterou jsem si mohla ponechat (úsměv). Začala jsem spolupracovat s Českým rozhlasem, píšu pro ně scénáře.

Jak se ti pracovalo na scénáři Hlasy duše, scénky, kterou nastudovali pracovníci a uživatelé Sociálně-psychiatrického centra Fénix?

Hlasy duše byla zajímavá zkušenost. Psaní pro divadlo je úplně jiné než pro televizi nebo film. Pro mě je to náročnější, ale snažím se sbírat zkušenosti a ničemu se nebráním. Chtěla jsem to ale napsat hlavně proto, že mi téma destigmatizace připadá velmi důležité, nejen u duševních chorob.

 Text byl napsaný pro sedm herců, nakonec nám zbyli čtyři. Samotnou realizaci si vzala na starost Alena Novosadová z divadelního spolku Opona a myslím, že to dopadlo velmi dobře. Nejdůležitější je ale to poslání, které hra měla předat, a to se doufám povedlo.

Na svém webu Jaktokrásněpíše uveřejňuješ i vlastní texty. Kdy se dočkáme knížky?

Knížku mám rozpracovanou, mám spoustu poznámek a mnoho faktů, protože se bude zčásti týkat historie. Inspiraci jsem našla v životech svých předků a v místech mého dětství - v Moravském krasu. Občas se ale stane, že autora kvantum informací zavalí a nemůže najít klíč k tomu, co si vybrat a jak to napsat. Což se stalo mně. A pak je to jen otázka času, kdy se autor věnuje jiným věcem, než si všechno sedne a ten klíč najde.

Slyšela jsem, že plánuješ otevřít další ročník kurzu tvůrčího psaní…

Oslovilo mne už několik zájemců, tak uvidíme. Ráda bych. Pravděpodobně v lednu příštího roku. Momentálně mám ale v životě hodně změn... Škola, nedávno volby, Skandinávský dům… Se spolužákem plánujeme scénář pro televizi.

Jednou z těch novinek je také to, jak jsi zmínila, že jsi vstoupila do komunální politiky. Tvoje jméno se objevilo na kandidátce sdružení Pro Kyjov…

To je pravda. Chtěla bych se zasazovat o změny v kulturním dění. Postrádám v Kyjově akce a pořady s literární tématikou. Věnovala se jim kavárna Pražírna, ale jak jsem slyšela, tak už od pořadu Listování kvůli nízké návštěvnosti upustila… Někdy se mi zdá, že Kyjov žije jenom hudbou nebo folklórem, ale psané slovo tu nenachází publikum. Nerozumím tomu, proč to tak je. Přece ve školách by měli děti a mladé lidi vést k zájmu o literaturu, k lásce k mateřskému jazyku, k psaní. Slovo, řeč, písemný projev je součástí kultury jako takové. Chybí mi zde častější autorské čtení. Ráda bych dostala do města i známé osobnosti současné literární scény, nejenom regionální autory, získala granty, abych je mohla zaplatit. Teď například funguje program Spisovatelé do knihoven. Lucie Faulerová, mladá oceněná publicistka a spisovatelka, přijela do Ratíškovic. Nebo by se mi líbilo, kdyby přímo v Kyjově vedli známí spisovatelé dílny tvůrčího psaní…byť třeba jenom na jedno odpoledne.

Není Kyjov příliš malým městem na tento druh akcí?

Ve velkých městech se takové akce pořádají snadněji a řada věcí tam již běží. Kyjov je v tomto směru pro mne výzvou k mé vlastní aktivitě a přínosu. Přála bych si, aby městské kulturní středisko více spolupracovalo s místními spolky, třeba Oponou, která pořádá Kyjovský divadelní podzim, a aby jeho nabídka byla pestřejší a nenabízelo jenom mainstreamový kulturní proud. Mělo by mít na zřeteli i menšiny, které žádají nebo chtějí dělat něco jiného. Ráda bych, třeba jako členka kulturní komise, probudila v Kyjově jeho dřímající potenciál…

Blog Nikol Patíkové:

https://jaktokrasnepise.blogspot.com/2018/09/jeden-den-pokoj.html

Špaček umí napodobit i kdákání slepic

Kyjov - Podzimní Festival ptactva probíhá již tradičně první říjnový víkend, a to nejenom u nás, ale i v dalších evropských zemích. V Česku akci pořádá Česká společnost ornitologická. Jedná se o sčítání ptáků táhnoucích na zimoviště do Afriky. Během tohoto víkendu organizují ornitologové pro veřejnost vycházky do přírody spojené s pozorováním ptáků, jejich odchytem a kroužkováním, ukázkou odborné literatury a dalším doprovodným programem.

Ornitolog Karel Šimeček bude kroužkovat červenku obecnou.

Karel Šimeček, který terénní procházku v okolí Kyjova vedl, je členem České ornitologické společnosti od svých patnácti let. „Jde o to, lidem nastínit některé problémy, se kterými se ptáci v naší krajině a v našich sídlištích setkávají,“ říká amatérský ornitolog, pro kterého jsou výpravy za pozorováním ptactva životním koníčkem a nejlepší formou relaxace.

„Krajina Kyjovska je specifická svou pestrostí. Nachází se tu místa a zákoutí, kde prostředí je ještě přirozené, a naopak jsou tady plochy a území, kde probíhá intenzivní zemědělská činnost a výroba, a tam podmínky pro život ptáků nejsou zrovna ideální. Velice dobré podmínky jsou v příměstských záhumenkových oblastech nebo v remízcích, které se nacházejí kolem Kyjova. Příkladem může být areál Boršovských luk, kde byly v minulosti zasazeny vysokokmenné odrůdy ovocných stromů, což je dneska už vzácnost. Koruna těchto stromů je ve výšce dvou tří metrů a to je výhodné i pro hnízdění druhů, které si staví hnízda ve větší výšce, nebo si v kmenech dlabou dutiny strakapoudi a žluny. V současné době se dává bohužel přednost nízkokmenným odrůdám ovocných stromů, aby údržba a sklizeň byla jednodušší,“ vysvětluje ornitolog.

Procházky se zúčastnila asi dvacítka zájemců. Trasa vedla záhumenkami, poli i kolem louky směrem na Kostelec, poté se stočila na Kyjov-Boršov. Lidé pozorovali sýkorky, strnady obecné, pěnkavy obecné, budníčky, poštolky, káně, sojky, straky obecné, běžné druhy příměstských zahrádkářských kolonií. 

Ornitologické procházky kolem Kyjova se účastnila dvacítka zájemců, mezi nimi i děti.

„Sojka je výborný imitátor ptačího zpěvu, takže se stává i zkušeným ornitologům, že je sojka převeze a a nechají se nachytat na zpěv ptáků, kteří v této roční době už tady nejsou, ale sojka je perfektně napodobuje. Umí napodobit i různé technické zvuky jako alarmy aut, zvonění mobilů a podobně,“ připojuje zajímavost Šimeček. „Špaček je dalším příkladem imitátora. Ve svém zpěvu je monotónní, ale zařazuje do něj nápěvy jiných ptačích druhů, a tím svůj zpěv zpestřuje. Můžeme tam slyšet sýkorky, skřivany, žluvy nebo i kdákání slepic,“ doplňuje ornitolog.

Trasa vycházky vedla i kolem louky.

„Cílem akce je vytáhnout lidi do terénu a ukázat jim, že volný čas se nemusí prosedět jenom u televize nebo u počítačů. Velice mne dnes potěšila účast dětí a doufám, že aspoň v některých to semínko zájmu o živou přírodu vzklíčí a začne růst,“ zakončil optimisticky zanícený ornitolog Karel Šimeček.

Lidé si mohou svou práci vybírat

Kyjov - Ti, kteří hledají práci nebo uvažují o změně zaměstnání, mají možnost navštívit veletrh pracovních příležitostí, který se koná ve třech městech našeho regionu. Okresní hospodářská komora ho společně s firmou Alfa Fairs uspořádala nejdříve v Kyjově, a to ve středu 10. října. 

 

Jiří Wagner, jednatel společnosti Alfa Fairs.

V estrádním sále kulturního domu se představilo celkem 14 vystavovatelů. Nabídka zaměstnání byla různorodá, poptávka byla po technických a stavařských profesích, z kyjovských firem se prezentovala například akciová společnost Vetropack Moravia glass a nábor prováděla do řad profesionálních vojáků i Česká armáda. 

Jak uvedl Jiří Wagner ze společnosti Alfa Fairs, poprvé se veletrh pracovních příležitostí konal v Hodoníně před pěti lety. Akce navázala na veletrhy v Brně, kde probíhaly už dvanáct let. „Protože jsem té myšlence věřil, přizval jsem ke spolupráci ředitele Okresní hospodářské komory Michala Švagerku, Úřad práce v Hodoníně, naším partnerem je i Integrovaná střední škola v Hodoníně nebo Centrum vzdělávání všem. Největší a nejsilnější veletrh bude 7. listopadu v Hodoníně. Potom 13. listopadu bude následovat veletrh ve Veselí nad Moravou, který se bude poprvé konat v nově zrekonstruovaném kulturním domě,“ informuje Wagner. 

V Kyjově nabízelo práci čtrnáct vystavovatelů.

„Tady v Kyjově očekáváme návštěvnost kolem 600 lidí a s průběhem akce jsme zatím velmi spokojeni,“ dodal Jiří Wagner, který je přesvědčený, že i v době široké nabídky internetových pracovních portálů je kontakt „face to face“ při hledání zaměstnání nenahraditelný. „Kde jinde poznáte osobně pracovníky čtrnácti firem na jednom místě…,“ přibližuje myšlenku veletrhu pracovních příležitostí. Akce nese benefity také zúčastněným firmám, které se zviditelní, a na místě mají možnost výběru z většího množství zájemců o práci.

Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek na plátně i naživo

Kyjov - Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek přijel uvést výstavu svých děl do kyjovské Galerie Doma. Byla to jeho vůbec první návštěva Slovácka, pochází z Lomnice nad Popelkou, z kraje na rozhraní Krkonoš a Českého ráje. Vernisáž byla součástí premiéry dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který uvedlo kino Panorama.

Ota Nalezinek na obraze vpravo ztvárnil stověžatou matičku Prahu.

Osmaosmdesátiletý vitální umělec Ota Nalezinek emigroval do Lucemburska v roce 1969, ve svých devětatřiceti letech. V Československu vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, byl žákem vynikajících výtvarných umělců Cyrila Boudy nebo Karla Lidického. Pracoval jako učitel výtvarné výchovy v severních Čechách na Rumbursku, kde působil dvacet let. 

V roce 1968 vytvořil první textilní aplikace, předtím se věnoval především kresbě a malbě. Jeho touhou bylo živit se svobodným povoláním, výtvarnictvím. V Lucembursku se mu díky jeho talentu a originalitě podařilo brzy uchytit. Rozsah Nalezinkovy tvorby je široký, zahrnuje knižní ilustrace, návrhy známek, kreslení do novin a karikatury, grafiku, koláže, tapiserie i malby. Přivydělával si soukromými lekcemi kreslení, kde potkal v roce 1972 Simone, absolventku vysoké školy v Trieru, která vystudovala obor textil. Pro Nalezinka to byl důležitý moment, jejich spolupráce na velkoformátových textilních aplikacích trvala až do roku 2005.

Ota Nalezinek vystavuje také své koláže.

Díla Oty Nalezinka zdobí řadu soukromých i veřejných prostor nejen v Lucembursku, ale také v Německu, Itálii, Švýcarsku či Řecku. Kromě evropských zemí umělec vystavoval v USA i Africe. V roce 1977 získal Oto Nalezinek lucemburské občanství a současně mu bylo za zásluhy o výtvarné umění uděleno státní vyznamenání Řád velkoknížete Adolfa. Nalezinkův „Ateliér Ota“ se dostal do povědomí v celé západní Evropě.

Ota Nalezinek je jednou ze sedmi osobností, kterým se věnuje dokument České kořeny v Lucembursku a Belgii. „České kořeny točíme už deset let,“ připomněl režisér a kameraman projektu Tomáš Kubák. U příležitosti červnové pražské premiéry filmu byla uspořádána velká výstava děl Oty Nalezinka v Praze. „Teď následuje kyjovská premiéra, protože většina tvůrců projektu je z Kyjova,“ upřesnil Kubák, který pochází ze Ždánic a žije v Kyjově. „Ota Nalezinek je osobnost na výtvarném poli světoznámá a renesanční, zvládá téměř veškeré výtvarné techniky, a je to člověk velmi vitální a veselý. V tomto odlehčeném duchu se nese celý tento díl Kořenů… kdy nechceme mluvit jenom o svobodě a lidech, kteří za ní odcházejí v době komunistické diktatury, i když i toto téma tam zazní. Více jsme se zaměřili na osobní příběhy těchto lidí, které v sobě nesou mnoho pozitivního a optimistického,“ přibližuje Kubák.

Na vernisáži zazněl mužský folklorní sbor.

„Jsem dvakrát šťastně rozvedený a zaplať pánbůh za to, že jsem se mohl věnovat svým barvičkám,“ řekl po premiéře výtvarník Ota Nalezinek. Z odstupu času to hodnotí jako prospěšné rozhodnutí. Jeho otec vlastnil soukromou hudební školu, kterou v roce 1945 musel zavřít a pak se rodina přestěhovala do Ostravy. „Otec brzy zemřel a od té doby jsem se živil sám. Jsem šťastný, že jsem to dokázal, i když jednoduché to nebylo a jak jsem nazval jeden svůj obrázek - Ráj je (vždycky) někde jinde,“ usmívá se umělec.
„Nyní žiju asi patnáct kilometrů od hlavního města Lucemburska, ale ta vesnice se podobá krajině s pískovcovými skalami v Českém ráji, kde jsem vyrostl. Přímo z balkonu mám výhled na starý hrad… Jsem absolutně a vrchovatě spokojený. Akorát stále, stále - a asi mne to už nikdy neopustí - myslím po česku. A v každém obrázku, i v obrovské dekoraci, kterou jsem dělal pro lucemburské divadlo, ty motivy české krajiny a měst najdete…,“ uzavřel krajan Ota Nalezinek. 

Výstava potrvá do  19.října.

Věra Dupynová vystavovala v Praze, nyní v Hodoníně

Vývarnictví se věnuje od dětství. V současnosti 36letá Věra Dupynová z Násedlovic spolupracuje s chráněnou dílnou Emit-cz, ilustruje komiksy autora Teodora Pravického, má za sebou pět výstav, zúčastňuje se uměleckých soutěží. V Talent Awards, mezinárodní a celorepublikové soutěži pro talenty z oblasti kultury i sportu, již dvakrát získala ocenění výherce ve své kategorii. Letos v září Věrka Dupynová poprvé vystavovala své práce na Mezinárodním festivalu současného umění v Praze - Ateliéru ART Fest.

Věrka Dupynová na festivalu Ateliér ART Fest 2018 v Praze.

Ateliér ART Fest 2018 v Praze-Holešovicích je třídenní festival výtvarného umění, jehož druhý ročník se konal 7. až 9. září. Jeho účelem je setkání umělců napříč výtvarnými směry bez rozdílu věku a národnosti či dosaženého vzdělání v oboru. „Ateliér ART Fest se zrodil z myšlenky, že umění nezná hranic a je mu vlastní svoboda. Proto i my chceme vytvořit svobodný prostor, v němž se mohou střetnout umělci, jejich publikum, ale také ti, kteří se uměním zabývají v rovině teoretické, nebo třeba z hlediska obchodního. Chceme, aby na veřejnost mohl proniknout skutečně každý,“ píše se na webových stránkách festivalu. 

„O události jsem se dozvěděla od Vincenta Fikara, přes jeho projekt sdružující výtvarníky u nás,“ říká Věrka Dupynová. „Každý z umělců získal svou vlastní prezentaci na webových stránkách ateliéru ART Fest a jednu stránku v tištěném katalogu, který u příležitosti akce vyšel. Celkem v Průmyslovém paláci v Praze-Holešovicích vystavovalo 240 umělců, já jsem byla jedním z nich,“ usmívá se Dupynová. 

Každý výtvarník měl k dispozici prostor několika čtverečních metrů, kde své práce sám prezentoval a nabízel k prodeji. Událost provázely hudební i gastronomické akce, přednášky a diskuse o umění, venkovní jarmark.

V areálu Výstaviště prezentovalo svoji tvorbu 240 výtvarníků.

„Pro mne osobně znamenal festival opravdu hodně, protože jenom zde jsem měla možnost potkat přehršle brilantních tvůrců a obdivovatelů umění, získat nové kontakty,“ přibližuje Věra Dupynová, která pracuje na pozici výtvarníka v chráněné dílně Emit-cz. „Kreslím návrhy reklamních předmětů, potisků triček, hrnečků, svíček, omalovánek, butonů a dalších,“ upřesňuje. „Ve svém volném čase však vytvářím vlastní obrazy. Kde jinde bych měla příležitost si s lidmi povídat o své tvorbě… Těším se na další ročník. Tento mezinárodní veletrh současného umění neznamená jen jednorázový prodej obrazů, ale je i obrovským přínosem pro kulturní scénu u nás,“ je přesvědčena výtvarnice.

Kresba z cyklu „Podoby ženy“.

Věrka Dupynová si zamilovala kresbu linkou a tuto techniku použila ve svém výtvarném cyklu Podoby ženy, se kterým do Prahy přijela. „Někteří z účastníků poskytli svá díla charitativní aukci a také já jsem několik svých prací do aukce nabídla,“ svěřila se Dupynová. Formou aukce vystavující podpořili nadační fond dětské onkologie Krtek

.

Během měsíce října jsou k vidění obrazy, které Věrka Dupynová vystavovala v Praze, v prostorách Městské knihovny v Hodoníně.

Foto: archiv Věry Dupynové

Historie Čech a Moravy nakráčela do Bukovan

Na voze přijíždí Praotec Čech s prvními slovanskými osadníky.

Bukovany - Praotec Čech, Krok, kněžna Libuše a Přemysl Oráč… To nejsou jenom mlhavé pojmy z české mytologie. V Bukovanech na Cestě českých panovníků tyto postavy dostaly zcela reálnou podobu. 

Detail sochy kněžny Libuše.

 

Cesta českých panovníků vede od Bukovanského mlýna podél státní silnice k sousedním Ostrovánkám. Jde o (zatím) poslední projekt podnikatele a mecenáše Josefa Kouřila, který z Bukovan pochází.

Trasa je dlouhá 650 metrů a úsek je z obou stran osázen stromy, mezi nimi jsou podstavce se jmény panovníků. V pátek 28. září, v Den české státnosti, se uskutečnilo slavností odhalení prvních čtyř soch, celkem jich bude 79. „Jsme na Moravě, takže knížata Velké Moravy zde určitě nesmí chybět,“ prohlásil Kouřil. Jako jeden ze zdrojů inspirace pro svůj počin uvedl pořad Českého rozhlasu Dvojky Toulky českou minulostí. Celý seriál poslouchal dvakrát, aby si doplnil vědomosti o historii naší země. „Vždy se jednalo o nějaký příběh zasazených do dobových souvislostí, takže si to člověk lépe zapamatoval. Myslím, že dějepis by se měl takto učit,“ podotýká podnikatel, původní profesí ekonom. 

Na sklonku osmdesátých let Josef Kouřil jezdil po České republice jako manager se skupinou Argema, která v té době bodovala s hudebním projektem Velká Morava. „Byla to úžasná muzika a zůstalo to ve mně,“ říká Kouřil a dodává, že to pro něj byl další zdroj inspirace. Pár taktů monumentální hudby Argemy zaznělo i v rámci slavnosti na uvítání prvních Slovanů. 

Zvuk bubnů vytvořil dramatickou hudební kulisu k příjezdu Slovanů.

„Vrátíme se teď v historii o nějakých 1500 let zpátky a budeme svědky příchodu prvních Slovanů na území, kde do té doby žili Keltové a Germáni,“ promluvil z pódia k přítomným Josef Kouřil. To už se z druhého konce aleje přesouval průvod, v čele s jezdci na koních v dobovém oblečení velmožů a bojovníků. Dunivý, rytmický, dramatický zvuk skupiny bubeníků předcházel vozu, na kterém přijel Praotec Čech s prvními slovanskými osadníky, ženami i dětmi. Potom následovalo slavnostní odhalení prvních čtyř soch panovníků. Tohoto úkolu se ujal Josef Kouřil společně se svou manželkou Zdenkou. Děti v kostýmech malých Slovanů vždy přečetly několik slov o daném vládci. 

Socha Praotce Čecha a její tvůrce, sochař Václav Polián.

Moderátor akce Ladik Šimeček dal slovo také Zdence Kouřilové. Poznamenala, že život s „vizionářem“ není jednoduchý, ale je podnětný, a přestože spolu žijí už mnoho let, nepřestává ji muž překvapovat. „Manžel se o nápadu prvně zmínil na společné vycházce na Křížovém vrchu v obci Ruda u Rýmařova, kde je kamenná, dvě stě let stará křížová cesta,“ vybavuje si žena. „Ta stará křížová cesta, to byl můj třetí pramen inspirace,“ doplňuje Josef Kouřil s tím, že by si přál, aby sochy českých panovníků v Bukovanech také tak dlouho zůstaly. Autorem skulptur je třicetiletý sochař Václav Polián z Olomouce. Sochy i sokl jsou z pískovce.

„Nerad dělám některé věci sám, tak jsem při zakládání aleje nabídl, že každý si může strom koupit a někomu ho věnovat. Je tu celkem 161 stromů, z toho 145 lip, zbývající jsou javory. Ozvalo se dvě stě lidí, ani jsme nemohli všechny uspokojit,“ konstatoval potěšeně Kouřil. „Takže je to Cesta českých panovníků s Alejí vzpomínek, jak jsme stromořadí nazvali.“ Návštěvníci akce si také mohli zakoupit pamětní mince. Na jedné straně je vyražen Bukovanský mlýn a na druhé straně je vyobrazen panovník Karel IV. 

Cesta českých panovníků s Alejí vzpomínek je osázena především lipami, českým národním stromem.

Socha Přemysla Oráče.  Zdenka Kouřilová.

Zvláště dětem to v dobovém oblečení slušelo.

 Na událost dorazilo více než čtyři stovky lidí. Auty, autobusy i na kole. Počasí se vydařilo „jako na objednávku“. „Je to jeden z asi deseti nejpěknějších dnů v mém životě,“ svěřuje se dojatě Josef Kouřil. „Když si člověk něco vysní - a tady bylo pole a rostla tu kukuřice, a potom se ty sny zhmotní a přidá se tolik lidí jako dneska, tak nelze jinak, než  být šťastný… Těší mě zájem lidí, kdo chtěl, tak přišel a doufám, že i oni mají z toho pěkný pocit.“ 

K Bukovanskému mlýnu se sjeli na slavnost lidé ze širokého okolí.

Josef Kouřil
pochází z Bukovan, žije s rodinou v Kyjově. Je majitelem firmy Wiky a dalších podniků. Inspirován cestami po Holandsku vybudoval rekreační areál Bukovanský mlýn. V Bukovanech postavil Kapli sv. Jana Pavla II. s bronzovou sochou tohoto polského papeže a světce. Významně se podílel na realizaci Památníku a muzea internačního tábora Svatobořice.

Byla otevřena nová cyklostezka v okolí Kyjova

Část cyklostezky z Bohuslavic vede podél kolejí. Historická lokomotiva se vydala na Den železnic do Budějovic.

Nedávno byla dána do užívání nová trasa cyklostezky, která vede z Bouslavic směrem na Mouchnice. Využívá se pro volnočasové  aktivity i  jako alternativní způsob dopravy do Kyjova.

Mlatový povrch cyklostezky není pro cyklisty úplně komfortní, ale je šetrnější k životnímu prostředí.

Cyklostezka kopíruje stávající polní a lesní cesty, je tři metry široká a asi pět kilometrů dlouhá. Vede přírodou kolem obnovených bohuslavických rybníků i lesem. Povrch cyklostezky je většinou zasakovací mlatový, menší úsek má povrch asfaltový. Náklady na vybudování cyklostezky činily asi dvacet milionů korun, z toho šestnáct milionů získalo město Kyjov na dotacích.  

Cyklostezka vede kolem bohuslavických rybníků.

U cyklostezky jsou postaveny altány, které slouží k odpočinku.

Cyklostezku obklopuje krásná příroda.

Kyjováci zažili sobotu našlapanou akcemi

Nově upravené náměstí Hrdinů se zaplnilo.Přišly hlavně rodiny s menšími dětmi.

Kyjov - Poprvé zažili Kyjovjáci své město „jinak“. Na několika neobvyklých místech se konaly workshopy různého druhu, pohybové aktivity, provozovalo se umění a hudba, probíhaly naučné programy a přednášky. Akce Zažít Kyjov jinak nesla podtitul Sousedská pouliční slavnost, protože každý mohl přijít se svým nápadem a svou aktivitou obohatit pestrý program. Obyvatelé Kyjova v tento den potkali zástupce místních organizací, spolků, zajímavé osobnosti i umělce.

Před gymnáziem se tančila salsa.

Nejvíce lidí se sešlo na nově upraveném náměstí Hrdinů před budovami gymnázia. Vyučovala se zde salsa nebo dominikánský tanec bachata. Později hrály k poslechu kyjovské kapely Návrat, Začalovec a Starci. Odolnost nových trávníkových ploch prověřily menší děti, které si zde hrály, pobíhaly a cvičily. Oblíbenou atrakcí se stalo focení u živých soch. Svůj stánek zde měl Kyjovský pivovar. Počasí bylo slunečné a rodiny s dětmi tu mohly strávit příjemné odpoledne.

Lanová dráha v parku otestovala odvahu a šikovnost dětí.

Pokud máte rádi trochu adrenalinu, pak stačilo přejít kousek dál, do blízkého parku. Pro děti zde byla připravena lanová dráha. I když na první pohled vypadaly některé trasy v korunách stromů téměř nezdolně, našly se šikovné děti, které si s nimi poradily. Ti, kteří 

rádi malují, se v parku mohli zapojit do výtvarných dílen pod širým nebem. K vidění byl i skleněný úl plný včel, který zde prezentovali kyjovští včelaři, nebo v malém sálu nedaleké restaurace umisťovací výstava koček. Kluci ocenili simulátor formule. 

V parku u kaple sv. Josefa se zaměřili na umění. Kaple byla v tento den otevřena a své sochy zde vystavoval Petr Horák, který žije a tvoří v Miloticích. Děti i dospělí se pobavili u loutkového představení Kašpárek se nechce ženit. Sociálně-psychiatrické centrum Fénix nastudovalo scénku Hlasy duše, reflektující problém stigmatizace duševně nemocných v naší společnosti. S podporou města Kyjova nezisková organizace vydala osvětovou brožurku Nejčastější mýty o duševně nemocných. Konala se burza knih i pleteného oblečení. Kdo měl zájem a našel partnera, mohl si na trávníku zacvičit. V párech se zde trénovala Akrojóga. „Akrojóga a párová jóga zahrnuje strečing, thajskou masáž i akrobacii. Je to trend ve velkých městech, spojuje to lidi,“ říká cvičitelka Žaneta Brhelová.

V parčíku u kaple sv. Josefa si zájemci mohli zacvičit párovou jógu.

V rámci autorského čtení v parku u kaple vystoupila studentka scenáristiky Nikol Patíková, dále Patrik Holásek, Jan Tříska, Roman Zahradníček a Filip Filípek. Kyjovský výtvarník Marfy předvedl malířskou performanci. Vhod přišel i guláš z divočáka, který kyjovští myslivci pro tuto akci připravili a zdarma nabízeli k ochutnání. 

Centrum Fénix si připravilo scénku Hlasy duše.

Do programu se zapojila také městská knihovna, kde se konaly debrujárské dílny, výtvarné workshopy pro děti i dospělé, výstava filatelistů nebo přednáška na téma Trvalé udržitelnosti života na Zemi  Hnutí Zeitgeist.
Jako součást akce Zažít Kyjov jinak se uskutečnil i praktický workshop na téma digitálního detoxu, který vedla Karolína Presová ze sdružení Replug me. Mottem bylo Odpojte se od technologií, připojte se k sobě. „Workshop je vhodný, pokud si chcete utřídit myšlenky, přijít na nový nápad, nové řešení, a nebo pokud cítíte, že se zkrátka potřebujete na chvíli odpojit od online světa a zjistit o reálném světě něco nového,“ přibližuje Presová. 

Pozornost přitáhlo i dění u radnice na náměstí, kde za pomoci výsuvného požárního žebříku bylo z kopule radniční věže vyzvednuto poselství z roku 1971. Žádné bližší informace o něm vedení města nemělo, a tak otevření čtyř kovových schránek bylo překvapením pro všechny. Mimo jiné se zde nacházela i lahev slivovice a tehdejší peníze – papírové i kovové mince. Schránky obsahovaly fotografie, zvukové pásky, noviny Rudé právo, výsledky hospodaření a statistické údaje z roku 1971. „V přízemí radnice si lidé mohou listiny a artefakty prohlédnout až do 27. října, kdy je spolu s odkazy na rok 2018 do kopule vrátíme,“ uvedl  tiskový mluvčí Filip Zdražil.

Iniciátorkou podniku Zažít Kyjov jinak byla Zuzana Šrahůlková. „Naše nevšední sobota se stala součástí celorepublikové akce Zažít město jinak,“ uvedla Šrahůlková. „Každé zapojené město si na tentýž den připravuje svůj vlastní program. V Kyjově se to tentokrát obešlo bez folkloru, což nebyl záměr, ale přidalo to akci na originalitě. Folkloristé byli totiž o víkendu v hlavním městě na Pražském vinobraní,“ informuje organizátorka.

„To, že se zapojilo tolik šikovných a ochotných lidí, svědčí o bohatství, které Kyjov ve svých obyvatelích má. Bylo vidět, že se všichni dobře baví, a už v průběhu dne za námi přicházeli známí, kteří se chtějí zapojit do příprav dalšího ročníku. To je pro nás organizátory velká odměna,“ uzavřela potěšeně Zuzana Šrahůlková.

Děti se nadšeně fotily se živými sochami.

Moravské Toskánsko nejen od Severy

 Radek Severa se svou maminkou a manželkou Jitkou.

Hodonín – Malebná místa části slováckého regionu přezdívaného Moravské Toskánsko jsou nyní k vidění přes hledáček fotoaparátu osmi autorů v Regionálním centru v Hodoníně. Jde o výstavu mezinárodní, na Slovácko se vypravili fotografové z Polska, Běloruska i Slovinska. 

 

Osm autorů ze čtyř zemí zde vystavuje celkem 40 velkoformátových fotografií. Mezi fotografy je nejznámější jméno Radka Severy z Hodonína. „Čtyři autory znám osobně, s těmi jsem se potkával při focení v polích, s ostatními jsem v kontaktu jenom přes internet,“ přibližuje Radek Severa. Nápad na společnou výstavu vzešel od Emila Čelustky, který je také zakladatelem webu Moravské Toskánsko. Projekt Moravské Toskánsko vznikl za účelem propagace jedinečné krajiny části Jižní Moravy, s jejími polními vlnami, remízky, vinicemi a kapličkami. 

 

Radek Severa u snímku své oblíbené třešně, tentokrát netradičně zachytil i oblohu.

 „Myslím, že se podařily pěkné snímky. Vystavujeme i úplně nové, zatím nepublikované fotografie. Stále se snažím ve focení zdokonalovat a stále hledám nové místa… Nedávno se nám narodila vnučka - tak tu taky samozřejmě fotím,“ přidává novinku ze soukromého života fotograf Radek Severa.

Fotoobrazy Vojty Herouta, Aleše Komovce, Piotra Skrzypieca, Vlada Sokolovského, Marka Svobody, Pawla Uchorczaka, Emila Čelustky a Radka Severy můžete v Regionálním centru shlédnout do 31. října. K dostání jsou zde i pohlednice s motivy Moravského Toskánska. 

Každý z osmi autorů prezentuje pět velkoformátových fotografií.

Současně se koná stejnojmenná mezinárodní výstava v Augustiánské rezidenci v Šardicích, kde vystavuje šest autorů. „Obě výstavy se doplňují, ani jedna fotografie není prezentována na obou výstavách,“ dodává Radek Severa, který jako první objevil nenápadnou krásu zdejšího regionu a svými fotografiemi ji proslavil i ve světě.

Na Zlatou sobotu přijel kardinál Dominik Duka

Žarošice – Tradiční pouť Zlatá sobota v Žarošicích byla magnetem pro věřící z blízkého i vzdálenějšího okolí už za totality a nyní, v době svobody vyznání, sem přijíždí ještě více lidí, také ze sousedního Slovenska. Venkovní areál za kostelem sv. Anny byl v době hlavní večerní mše jako vždy zcela zaplněný. Kázání pronesl kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, který na tuto slavnost věřících zavítal už potřetí.

Hlavní mši koncelebroval Dominik kardinál Duka (vlevo).

Po závěrečném požehnání se tradiční průvod s nazdobenými osvětlenými soškami Panny Marie z jednotlivých farností vydal ulicí od kostela lemovanou z obou stran stánky s náboženskými a duchovními předměty, perníkovými srdci a občerstvením směrem dolů, na náves. Sošek, které na ramenou nesli většinou krojovaní, bylo letos pětatřicet.

V tradičním průvodu bylo letos 35 mariánských sošek.

Zlatá sobota v Žarošicích má více než dvě stě let dlouhou historii. V sousední obci Silničná bylo od počátku 14. století významné poutní místo. Roku 1785 byla ze Silničné do žarošického kostela přenesena socha Staré Matky Boží a od té doby se všechny poutě konaly zde. Věřící se v Žarošicích scházejí, aby děkovali za přijaté dary, Boží milosti a prosili o ochranu pro sebe i své rodiny, pro celý náš národ.

„Vánoce a žarošická pouť, to jsou pro nás největší svátky v roce,“ říká paní Hana z Dambořic. Příliv poutníků ale zaskočil stánkaře, ve večerních hodinách už došly párky a stála se dlouhá fronta na langoše s kečupem.

Náves o Zlaté sobotě zaplnily davy poutníků