Legiovlak je mementem i pro současnost

Legiovlak o třinácti vozech stál v Kyjově na první koleji.

Kyjov - Od roku 2015 putuje Legiovlak po naší republice, projel všechna krajská města a většinu měst okresních. Ve třetím srpnovém týdnu zavítal i do Kyjova. Návštěvníci měli možnost absolvovat komentovanou prohlídku nabitou informacemi a zajímavostmi ze života našich legionářů v Rusku. 

Na konci první světové války čítalo Československé vojsko na Rusi takřka 70 000 mužů ve zbrani. Mnozí se ale vrátili až dva roky po válce, během kterých sváděli boje s ruskými bolševiky.
 Legiovlak je replikou legionářského vojenského vlaku z let 1918-1920, kterým se českoslovenští legionáři přesouvali po Transsibiřské magistrále. Vojáci si vedli  výborně, ovládli tisíce kilometrů této nejdůležitější ruské železnice.

Některé vozy byly zařízeny docela luxusně.

Třináct vozů základní sestavy vlaku sloužilo k různým činnostem, které byly nutné pro přežití legionářů na Sibiři. Kromě ubytovacího, opancéřovaného a zdravotního vozu zde najdeme například vagon polní pošty, krejčovskou dílnu se šicími stroji, vybavenou kovářskou dílnu, luxusně zařízený velitelský a štábní vůz, prodejní vůz s dobovým sortimentem a dokonce i filmový vůz, zařízený jako malé kino.
 „Šlo o to, aby vojáci trávili svůj volný čas aktivně, aby se mohli vrátit ke koníčkům a činnostem, které doma provozovali, a tak lépe zvládali útrapy války. Jejich hospodářská činnost přinášela také nemalé zisky,“ uvedl průvodce. V odlehlých oblastech Ruska se zároveň stávali nositeli pokroku. „Byla to dobrovolná armáda, lidé všech šarží si tykali a oslovovali se „bratře“, což bylo jinde nevídané,“ doplnil lektor ve vojenské uniformě s tím, že ale poslouchat se muselo. 

Zájemci si mohli prohlédnout dobové stejnokroje.

Detail ze zdravotního vozu. 

Vůz, který sloužil jako kovářská dílna.

Poštovní vůz. Místo papíru bylo v Rusku někdy nutné použít na psaní březovou kůru.

Krejčovská dílna.

Petr Čížek, vedoucí první směny Legiovlaku, uvedl, že projekt je součástí oslav 100. výročí vzniku republiky. „Je to důležité poselství dnešním lidem, aby měli na paměti, že v současné době se máme poměrně dobře, nehrozí riziko válek. Zároveň je potřeba upozorňovat na to, že samostatný stát není samozřejmost a že v minulosti o něj bylo třeba bojovat.“

Průvodce Petr Čížek je oblečený do dobové ruské uniformy s československým označením, červenobílými stužkami a rukávovým štítkem.

Dalším členem stálé osádky Legiovlaku je Tomáš Rusek, vystudovaný historik. Návštěvnost v Kyjově hodnotí jako nadstandardní. „Je to dáno jednak tím, že na vlak je dobře vidět, stojíme na dobrém místě a také tím, že tady v okolí bylo spousta významných legionářů, například ve Vlkoši generál Sergěj Ingr nebo přímo v Kyjově studoval Radola Gajda, věhlasný generál, takzvaný Sibiřský lev,“ připomněl historik.

Putování čs. legionářů ukazuje mapa.

Zájem přivedl na kyjovské vlakové nádraží i paní Marcelu ze Svatobořic-Mistřína. „Měli jsme souseda, strýček Kudela, který k nám chodíval. Byl v italských legiích a přišel pak pěšky domů. Jeho vyprávění jsem jako malá poslouchala. Také můj praděda byl ve válce. Je to úžasná výstava, krásně zpracovaný materiál,“ dodává návštěvnice.

Bojová technika

Zájemci si mohli prohlédnout věrné repliky vybavení vozů, dobové uniformy, ale také originální exponáty, informační panely a spoustu fotografií mapujících historii čs. legií. Legiovlak bude jezdit až do roku 2020. Zřizovatelem projektu je Československá obec legionářská. Na jejích stránkách www.legie100.com je možné dohledat také seznam všech legionářů. 

Od března 1918 se Československé vojsko na Rusi zabydlelo ve vojenských vlacích (ešalonech). Vlaky sloužily jako pojízdná kasárna a staly se do roku 1920 domovem našich vojáků, kteří si je postupně dovybavovali. V druhé polovině roku 1918 byly jednotky nově zformovány a s tím docházelo i k budování logistickckých a podpůrnných částí (kuchyně, pekárny, prádelny, sklady, štáby, nemocnice , zbrojařské, technické, krejčovské, ševcovské, kovářské , truhlářské  a dalsí dílny), a to především ve vagonech. Celkem disponovalo čs. vojsko na Rusi 531 osobními a 10 287 nákladními vozy, které byly uspořádány ve 259 vlacích. (Zdroj: leták Legiovlak)

Před padesáti lety zahynula ruskou kulkou matka tří dětí v Bučovicích

Ilja Sušánková tragicky zahynula v 37 letech. 

Jméno Ilja pochází z hebrejštiny, k nám se ale dostalo z Ruska. Jeho nositelka Ilja Sušánková, narozená v roce 1931, vyrostla v dělnickém rodinném prostředí a své ideály přenesla i do své rodiny. Pro své děti, Vladimíra a Naděždu, rovněž vybrala slovanská a ruská jména, nejstaršího syna pojmenovala po sobě – Ilja. Krutou ironií osudu zbloudilá kulka při průjezdu sovětských vojsk "bratrské pomoci" Bučovicemi v roce 1968 si našla právě ji. Byla na místě mrtvá.

Na pohnuté události v Bučovicích vzpomíná emeritní starosta a podplukovník ve výslužbě pětaosmdesátiletý Josef Medřický, který žije ve Ždánicích. Věnuje se opisování kronik a má zájem, aby byla uchována fakta a vzpomínky přímých účastníků událostí. Text, kde popisuje srpnové dny, které ovlivnily na dlouhé roky také jeho život, nazval bývalý voják z povolání prostě Bučovice 1968. 

„V roce 1968 jsem vykonával funkci velitele útvaru Civilní obrany 5872 v Bučovicích. Dne 24. srpna 1968 byla snížena stoprocentní pohotovost útvaru na padesát procent. Byly rozděleny služby ve štábu a já jsem ten den odejel domů. Bydlím deset kilometrů od Bučovic ve Ždánicích,“ popisuje Josef Medřický. 

Kolem půl osmé večer následujícího dne, byla to neděle, mu dozorčí útvaru telefonicky dal vědět, že se v Bučovicích střílí. Když pak do Bučovic přijel, kolony sovětských okupačních vojsk ještě projížděly městem, ale jinak už byl klid. Informovali ho, že u Sušánků se něco stalo. Podplukovník Václav Sušánek byl jeho blízký spolupracovník. Medřický se vypravil na místo, do jejich bytu. Předtím tam dorazil vojenský lékař. Nejasné zprávy o tragédii se bohužel potvrdily. Paní Ilja Sušánková ležela na posteli mrtvá. Kulka proletěla oknem a zasáhla ji do krční páteře, když se skláněla nad nemocným synem. Vladimírem. Smrt nastala okamžitě, padla na syna mrtvá. 

 

Co říkají historická fakta 

„Skutečností bylo, že všichni vojáci sedící v obrněném transportéru měli zbraně nabité, náboje zasunuté v nábojové komoře a připravené k okamžité střelbě,“ píše historik major Antonín Parobek ve zprávě, kterou vypracoval za použití materiálu uložených ve vojenském archivu Olomouc. „Jeli „potlačovat probíhající revoluci“, ale zde se se žádnou nesetkali. Vojáci uvnitř obrněného transportéru seděli proti sobě. Jeden z nich asi v místě hotelu Hvězda v dřímotě zmáčkl spoušť a zastřelil proti sedícího vojáka. Velitel osádky v domnění, že voják byl zastřelen zvenčí a shora, nařídil okamžitou střelbu. Vojáci vystrčili zbraně ven a celou cestu od hotelu Hvězda až na náměstí stříleli směrem nahoru bez jakéhokoliv konkrétního cíle,“ objasňuje situaci historik. 

 

Josef Medřický k tomu dodává: „V restauraci Hvězda, kde bylo plno hostů, bylo nespočet zásahů, naštěstí nikdo nebyl zraněn. I v dalších domech a bytech byla napočítána celá řada zásahů, avšak bez následků. V této době právě vyšli lidé z místního kina. Všichni lehli na zem, a zde byl jeden chlapec zasažen střelami do nohou.“ 

Tank s hlavní v bojové poloze u kasáren při průjezdu Bučovicemi v srpnu 1968.

Nešťastná souhra náhod zavinila tragédii 

Na náměstí si jedna z mnoha stovek střel našla cestu do okna bytu a zasáhla paní Sušánkovou, která se skláněla nad nemocným synem Vladimírem. Opírala se rukou o okno a střela ji ustřelila malíček, poté uvízla v krčním obratli. „Byla okamžitě mrtvá a padla na syna. Tato skutečnost byla potvrzena pitvou s rentgenovým snímkem ve Vyškově dne 27. srpna 1968,“ píše historik major Antonín Parobek. 

Velitel útvaru Josef Medřický nechal děti paní Ilji Sušánkové odvézt k sobě domů do Ždánic, aby zmírnil jejich šok, a jeho rodina se o děti starala po nezbytně dlouhou dobu. „Příslušníci útvaru svými podpisy projevovali soustrast zástupci velitele pro věci politické k tragické smrti jeho manželky. Nebyl to jen projev soustrasti, ale také projev odporu a nesouhlasu k provedenému zásahu, ke vstupu ozbrojených sil států Varšavské smlouvy do naší republiky,“ připomíná vojenský historik.Aby nadále nedocházelo k jitření nálad, pohřeb se konal 30. srpna 1968 v krematoriu v Brně. Dne 25. srpna došla ze sovětského velitelství ve Vyškově omluva. 

Rodina Sušánkových, na snímku chybí jenom nejstarší syn Ilja. 

 

 

"Poučení z krizového vývoje"

Josef Medřický na svoji lidskost při nastupující normalizaci tak jako mnoho jiných doplatil. Při politických prověrkách byla jeho angažovanost při pomoci rodině a při organizaci pohřbu vyhodnocena jako zrada na socialistickém zřízení, v roce 1970 byl degradován a postaven mimo službu. „Bylo mi třicet šest let a pluk pod mým vedením dosahoval vynikajících výsledků. Dostal jsem nálepku „pravičák“, byl jsem vyloučen ze studia na vysoké škole, komunisté mě hlídali až do roku 1985. Mstili se mi, jak mohli,“ konstatuje Josef Medřický, který až do roku 1989 pracoval převážně v dělnických profesích. V roce 1990 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě. 

V sobotu 25. srpna si v Bučovicích připoměli 50. výročí této smutné události, při které zcela zbytečně vyhasl jeden lidský život. Při této příležitosti byla odhalena bronzová pamětní deska, zasazena do chodníku před domem, kde k tragické události došlo. Uskutečnění pietní vzpomínkové akce inicioval Josef Medřický, který je stále s rodinou Sušánkových v přátelském kontaktu. 

„Tragická smrt paní Ilji poznamenala životy jejich tří dětí, manžela a částečně i ten můj. Ale kdyby se to stalo znovu, jednal bych stejně. Události roku 1968 v Bučovicích jsem sepsal, aby zůstalo v paměti, jak se to stalo doopravdy. Ze zkušenosti vím, že každý kronikář byl a je poplatný režimu, pro který píše,“ uzavřel Josef Medřický.

Josef Medřický (85 let)

Josef Medřický.

- Po roce 1989 šestnáct let působil ve funkci starosty města Ždánice.

- Opsal kroniky, vztahující se k městu Ždánice (obecní, hasičskou, školní, JZD), které jsou nyní dostupné na webu města.

- Sepsal například stať Konec sedláků ve Ždánicích a Vývoj zemědělství ve Ždánicích, zmapoval současné obyvatele jednotlivých domů ve Ždánicích, zachytil vývoj Sametové revoluce a založení Občanského fóra ve Ždánicích, věnoval se významné osobnosti rodáku ze Ždánic architektu Antonínu Mendlovi.

- Aktuálně vyšla monografie „Významní občané a rodáci Ždánic“ o osobnostech, které ve své době ovlivnili život města. I tuto publikaci napsal ve spolupráci se svým dlouholetým přítelem Josefem Chvílou a společně ji věnují městu ke 100. výročí vzniku Československé republiky.

- Je nositelem „Ocenění města Ždánice“ za jeho rozvoj po roce 1990 a Čestným občanem obce Patince za záchranné práce při záplavách v roce 1965.

XXII. KYJOVSKÉ LETNÍ SLAVNOSTI. 10. - 12. srpna

Na náměstí se již tradičně konal lidový jarmark.

V přilehlých ulicích byl komerční jarmark se  zbožím všeho druhu.

Scénka v historických kostýmech připomněla povýšení města Kyjova na město královské. 

Těsto připravené podle středověké receptury. Mouka a voda.

Brána rozprašující vodu  byla vítaným osvěžením nejenom pro děti. 

 

 

V neděli se na pódiu před radnicí vystřídaly kyjovské folklórní soubory.

Do nedělního průvodu přijeli z Věteřova a Svatobořic-Mistřína.

Nedělní dožínkový průvod.

Svárov je promodlené místo

Poutníci. Foto: Eva Šáchová

Svárov – Svárov je malá dědinka na Uherskohradišťsku. Působí zde P. Pavel Macura, bývalý kaplan kyjovské katolické farnosti, na jehož pozvání sem  Kyjováci přijeli. Ve středu 25. června se tu uskutečnila pouť k Panně Marii  už jedenadvacátou sezónu.

Na okraji vesnice, snad na valech zaniklé středověké tvrze, našla své čestné místo socha Panenky Marie z Medžugorje. Přivezl ji P. Josef Červenka, velký ctitel Panny Marie Medžugorské, který založil toto "poutní místo". Mši, jež se uskutečnila ve svátek sv. Jakuba, apoštola, bylo přítomno pět kněží a téměř tři stovky věřících.

Modlitební setkání začíná  dvěma růženci, navazují litanie, následuje mše svatá a následně adorace. Je možné využít nabídky ke svaté zpovědi. P. Jan Svozílek udílel novokněžské požehnání. 

V kázání zaznělo, že i svatí byli lidé z masa a kostí, a právě takové, živé lidi s jejich přednostmi i nedostatky, si Pán Ježíš vybírá.

„Vždycky byli na světě lidé, kteří si říkali, musím urvat, co se dá. To nedělejte. To nepřinese štěstí. To vám nepřinese spokojenost. Ježíš říká: Vždycky můžeš začít znovu. I přes tvoje chyby. Vytrvej. Tvá práce pro Boží království přinese dobré ovoce. Nevzdávej se. Vytrvej,“ povzbuzoval hlavní  celebrant P. Pavel Martinka, farář z Provodova, přítomné.

Mši koncelebrovalo pět kněží: P. Pavel Martinka,  P. Jan Svozílek, P. Vladimír Mrázek, P. Pavel Macura  a P. Jan Liška.
 Na vyvýšeném místě stojí socha Panny Marie z Medžugorje. Foto: Eva Šáchová

"Poutní místo" Královny míru a pokoje ve Svárově je každoročně od května do konce října vyhledávanou lokalitou. V této době se vždy  25. dne v měsíci   scházejí v údolíčku místní i přespolní na poutní mši svaté. "Mše v přírodě má svoji nezaměnitelnou atmosféru a překrásné okolí přímo vybízí k modlitbám a rozjímání," říkají věřící.