Malíř a restaurátorka pozvali zájemce do svého království

Kyjov - Společné prostory ateliéru sdílí malíř David Minařík a restaurátorka Monika Wolfová. O víkendu na přelomu září a října v rámci Dnů otevřených ateliérů do „svého království“ nechali nahlédnout zájemce a milovníky umění.

Dvaatřicetiletý David Minařík je původem Brňan, který po studiích na Dánské královské akademii výtvarných umění v Kodani zakotvil se svou partnerkou v Kyjově, jejíž rodina odsud pochází. Žije a pracuje tady teprve půldruhého roku.

 David Minařík u svých obrazů z posledního období. Ten vpravo  najde své místo v dětském pokoji syna.

  Nejraději maluje své velkoformátové obrazy na přírodní režnou bavlnu. Ve svých abstraktních dílech se snaží zachytit detaily života, které nám unikají s proudem času a nejsme schopni se k nim vracet. K práci přistupuje s určitým záměrem, v tvůrčím procesu ale dochází ke komunikaci mezi ním a vznikajícím dílem. „Obraz na mě křičí a já se ho snažím dohnat, často si řekne sám, co po mně chce,“ přibližuje malíř. Dříve než odjel do Kodaně, studoval v Ostravě na Fakultě výtvarných umění, kde si osvojil všechny principy kresby. Důležité podle něj je ale umět se osvobodit od naučeného, které se tréninkem fixuje a automatizuje. „Díky tomu, že zvládám figuru je moje linka tak silná, jak je...“ vysvětluje malíř. „Musí být vidět, že je to moje rozhodnutí, a potom s ní můžu nějak pracovat. Většinou obraz dokončím a začnu další. Občas se ale objeví vlaštovka, která se vrací a já čekám na ty správné tahy několik týdnů…. i déle,“ dodává umělec.
 David má pětiměsíčního syna, který se narodil ve stejný den, jako se konala vernisáž jeho diplomové práce v Kodani. Uživit se malováním sice není snadné, ale díky galerii v hlavním městě Dánska, kde vystavuje a prodává, se to daří. „V Dánsku je kultura nakupování obrazů dál, i když je originál o polovinu dražší než fotka z Ikei, lidé mu často dají přednost,“ vysvětluje malíř. S Monikou Wolfowou se jim prý v jednom ateliéru o několika místnostech spolupracuje velmi dobře.

Restaurátorská práce vyžaduje mnoho trpělivosti, přiznává Monika Wolfová.

 Pětačtyřicetiletá Kyjovačka Monika Wolfová se věnuje restaurátorství, oboru, který vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Restauruje polychromované dřevěné plastiky, provádí restaurování obrazů na plátně i nástěnných maleb. Momentálně pracuje na soškách z oltáře kostela ze severní Moravy. „Probíhá typický proces. Plastiky jsou prolezlé červotoči, dřevo je změklé místy až tak, že se sype, takže je nutná velká opatrnost při manipulaci,“ přibližuje restaurátorka. „Plastiky se ošetřují proti červotoči ve Veverské Bítýšce ve speciálním zařízení ve velkých boxech ionizačním zářením. Aby se dřevo zpevnilo, sošky se na dobu nejméně dvaceti čtyř hodin ponoří do lázně s ošetřujícím roztokem. Pak se materiál musí nechat vyschnout. Až potom se dále pracuje – očistí se zlatý nátěr, mohou se provést dořezby, vyplní se defekty, provede se retušování a nakonec konečná úprava zlacením na lesk nebo na mat,“ popisuje zdlouhavý proces Wolfová. „Jsou to hodiny a hodiny činnosti, je to skutečně časově náročné,“ potvrzuje restaurátorka.
Monika Wolfová má tři děti, takže po desetileté přestávce, kdy nebrala velké zakázky, se před dvěma lety vrátila k restaurátorské práci na plný úvazek. Kvalitu její práce a postupy, pokud jsou díla evidována jako kulturní památky, kontrolují pracovníci památkářského ústavu

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)

Zachytila magičnost rodné krajiny

Kyjov - Galerie Doma se rozhodla dát prostor regionálně známým výtvarníkům. Libuše Sedlářová z Kyjova vystavovala už před lety v Radniční galerii, v kyjovské čajovně i v galerii Ve škole. Je autodidakt, navštěvovala výtvarné dílny a workshopy, před deseti lety v rámci tříletého cyklu studovala na VUT Fakultě výtvarných umění v Brně u akademické malířky Margarety Titlové. 

„Ráda přijímám nové výzvy,“ říká výtvarnice. „Zkouším různé techniky, grafiky, olej. Tentokrát jsem použila akrylové barvy, které rychle schnou, takže práce s nimi byla obtížnější.“ Jako podklad pro své obrázky jí posloužily dřevěné destičky. „To dřevo pracovalo za mne,“ přibližuje malířka, „ letokruhy mi napovídaly... šlo to samo. Malování na plátně pak už bylo těžší. Aby získal obraz na plastičnosti, použila jsem mláto – odpad z ječmene, ze kterého se vaří pivo,“ dodává Sedlářová, která má v rodinném vlastnictví pivovar. „ Malování mi přináší dobré vnitřní rozpoložení, radost a klid, ale nejvíc mne těší, když moje obrázky osloví druhé lidi a líbí se jim,“ dodává autorka Libuše Sedlářová.

Těší mě pozitivní odezva, říká Sedlářová.

Vystavené obrazy vznikly většinou v poslední době, ale je mezi nim jeden i patnáct let starý. „Krajinu v okolí Kyjova jsem vždycky měla ráda, narodila jsem se tu a v dětství jsem jezdívala k dědečkovi do Svatobořic, kde měl vinohrad. Ten zůstal dosud v rodině, obdělává ho bratranec. Mám fotografickou paměť, takže si výjevy snadno vybavím. Zachytila jsem Svatobořicko, Šardicko, Hovorany. Miluju procházky a projížďky na kole při západu slunce, kdy vystupují prokreslené linie dun polí… je to fascinující pohled,“ vyznává se malířka.
Krajina v těchto lokalitách bývá v posledních letech přirovnávána k italskému Toskánsku, přestože u nás často nenajdeme drobná políčka soukromých zemědělců, typická stromořadí u polních cest, ani kamenná hospodářská stavení na návrších. Krása a fotogeničnost zdejší vlnité krajiny s remízky a osamělými kapličkami je však již dobře známá a nedávno ji ve Štrasburku v sídle Rady Evropy představily fotografie rodáka ze Svatobořic-Mistřína Radka Severy.

„Je to už víc jak deset let, kdy se u nás v hotelu ubytoval významný polský fotograf, a když brzy ráno odjížděl s fotoaparátem ven, ptala jsem se ho na cíl cesty. Říkal, že jde fotit do polí. Pak mi poslal fotografii, která se umístila v první desítce světové soutěže,“ popsala příhodu z minulosti Libuše Sedlářová, spolumajitelka hotelu. Její obrázky zdobí stěny chodeb i pokojů hotelu.

A jak hodnotí její tvorbu odborník? „Je to milé, je to lyrické, poetické. Není to za účelem zisku a toho si vážím nejvíc,“ řekl na adresu šarmantní autorky Libuše Sedlářové galerista a znalec umění Vojtěch Petratur.

(Článek vyšel ve zkrácené verzi ve Slovácku.)

Život je jako mozaika, říká Libuše Sedlářová

Text vznil v roce 2011.

Potkaly jsme se na kurzu angličtiny. Paní Libuška je typ ženy, kterou nepřehlédnete. Opálená pleť, delší plavé vlasy, pravidelné jemné rysy tváře, hezké nohy. Zajímavý outfit. Vím o ní vlastně jen to, že v současné době mají v rodinném vlastnictví hotel. Zaujala mne svým mladistvým vzhledem, přístupem i vyzařováním. Chtěla jsem se o ní dozvědět víc. Naše schůzka se uskutečnila jednoho letního odpoledne v půvabné zahradě japonského stylu a rozmlouvaly jsme spolu za zurčení vody umělého potůčku. Možná i proto byla paní Libuška tak otevřená a sdílná. Vypráví o svém životě a o tom, čemu ji naučil… 

Libuše Sedlářová

Čas je relativní 

 Otázka na věk ženám není obvykle příjemná, ale mám pocit, že se jí nemohu vyhnout. „Beru to jako číslo, které ke mně nepatří,“ ohrazuje se paní Libuška, která loni oslavila šedesátku. „Moji blízcí můj věk naprosto neberou v potaz, vůbec jim nepřijde na mysl, že bych jim třeba nemusela stačit… Můj syn mi přede dvěma lety daroval kolečkové brusle. A já jezdím… i s vnoučaty,“ směje se paní Libuška. „Je fakt, že obléknu šaty, které jsem nosila v šestnácti,“ přiznává. „Snad to nevyzní příliš sebevědomě, ale když se v tom, co máte na sobě, dobře cítíte, působíte pozitivně také na své okolí a ono vám to vrací…“ tvrdí paní Libuška, která, jak sama říká, se vždycky ráda oblékala trochu extravagantně.

Maminka a tchyně, dvě ženy, které jí hodně daly

„Moje maminka byla obyčejná žena, ale vzácných charakterových vlastností, byla láskyplná a pro všechny kolem měla pochopení. Byla také velmi praktická a uměla se postavit ke každé práci. Prostě „do voza aj do koča“ … jak se u nás říká. Uměla se radovat z maličkostí, z nás dětí a našich drobných úspěchů. Když jsem dospívala, ráda jsem recitovala v mnoha soutěžích. Také jsem hrála ochotnicky divadlo a moc mne to bavilo. Maminka nevynechala žádné naše představení, a tím povzbuzovala moje zájmy, myslím, že pro děti je právě tohle velmi důležité… Láska k divadlu mi zůstala dodnes, s oblibou a pravidelně je navštěvuji. Celý život se také intenzivně věnuji sborovému zpívání … a tato činnost mi přináší do duše klid a velkou radost ,“ dodává.

„Moje tchyně byla zase metr, měla svoje zásady a těch se držela, uměla motivovat a vést lidi kolem sebe… i od ní jsem se toho dost naučila. Hodilo se mi to potom v podnikání. Snažím se řídit tím, že je důležitější dělat než mluvit a jít příkladem, snad je to dobrý přístup . Na konci úsilí se přece musí nějaký úspěch dostavit, chce to jen velkou trpělivost! Musíte sám sobě věřit, že si poradíte. Člověk by měl ale především dělat to, co ho naplňuje, aby získal a uchoval si vnitřní rovnováhu. To je důležité,“ uzavírá důrazně.

Svých snů se nemá člověk vzdávat

„Když si člověk něco přeje a touží po tom, tak to musí jít… ale nesmí to vzdát, musí překonat ty slabé chvilky, které přijdou na každého. Musí vydržet. Musí mít víru. Když přijde šance – člověk by neměl dlouho váhat, instinkt mu napoví, jak se zachovat, koneckonců i zvířata se jím řídí. Já jsem se v životě přizpůsobovala, ale považuji za velké štěstí, když někdo má tu možnost věnovat se celý život jednomu oboru a dosáhne v něm mistrovství,“ říká paní Libuška. A pak otevírá novou kapitolu – o podnikání a o tom, kde všude bere inspiraci.

„Už za socialismu jsme se snažili cestovat, “ vzpomíná. „Vlastními silami jsme si s manželem postavili obytné auto. S ním jsme procestovali celou Evropu a dostali jsme se až do Afriky. Zajímaly nás hlavně památky. Po babičce jsme zdědili meruňkový sad, úrodu jsme rozprodali, a to nám obvykle zaplatilo dovolenou v cizině. Měli jsme štěstí, ve straně jsem nikdy nebyla, většina lidí se tenkrát na západ nedostala vůbec, nanejvýš jednou za čas do Jugoslávie. Také se tam na nás dívali jako na exoty, protože naši státní poznávací značku ani neznali. Ty cesty mi rozšiřovaly obzory a dobíjely mne novou energií… když jsme se vždy zpátky vraceli do mého rodného města, do jeho komunistické šedi. Ale navzdory všemu jsem to tu měla ráda. Měla jsem tu rodiče, přátele, známé…

Jak čas běžel kolem, doba se měnila. Tím, že člověk měl šanci cestovat a vidět, jak to mají jinde, zatouží, aby se i jeho okolí změnilo k lepšímu. Inspiruje vás to a dává vám to odvahu pouštět se do věcí, o kterých se vám ani nesnilo. Zážitky z cest ve vás zanechají pocity a myšlenky, a možná později některá z nich vám dá impuls k nové činnosti.. A tak se také stalo, ihned jakmile to bylo možné, jsme s manželem začali podnikat. Už koncem osmdesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily. Ale nikdy by mne nenapadlo, že jednou budeme vlastnit hotel,“ odmlčí se paní Libuška. „Cesta byla trnitá …“

Před několika lety koupili rozsáhlou zchátralou budovu, vlastními silami ji přebudovali na hotel standardní evropské úrovně. Celé vnitřní uspořádání nezapře tvořivou invenci majitelů. A jeho chodby jsou vyzdobeny jednak fotografiemi celebrit, které přijali jeho pohostinství, jednak také obrázky, které v poslední době paní Libuška ráda maluje.

Zvláště žena si musí ujasnit priority

„Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, pak jsem pracovala v kanceláři, což mne nenaplňovalo, protože si myslím, že jsem člověk tvořivý,“ vzpomíná paní Libuška. „Ale vždycky jsem se snažila, abych v každé práci  něco pozitivního našla. A tak se pořád snažím… a když se mi zrovna nechce, představuji si, jak to bude fajn, až to bude hotovo – a to pomáhá se přes ten problém přenést, dobrý pocit se pak skutečně dostaví,“ poznamenává paní Libuška s uspokojením.

„Zvláště pro ženu je důležité, aby si stanovila priority a nevyplýtvala veškerý čas a energii na vedlejší, ne tak podstatné věci. Dokud jsou ovšem děti malé, je složité si najít na sebe samu čas. Děti vás jednoduše potřebují. Ale přiznám se, že nepatřím k ženám, které rády tráví čas v kuchyni. Vaření beru jako nutnost, nikdy jsem si to neprotivila, ale cíleně vařím jídla jednoduchá a rychlá. Raději svůj čas věnuji něčemu trvalejšímu. Také s přibývajícími lety s povzdechem vzpomínám na promarněný čas, který jsem mohla lépe zúročit, ale tak to v životě asi musí být, aby člověk mohl dojít k nějakému poznání. Proto už se nezabývám ani recepty na bábovky a spíše vyhledávám společnost lidí, se kterými si mám skutečně co říct.“

Rýžování zlata

„Nerada se loučím s věcmi, vždycky si k nim vytvořím jakýsi vztah“ přiznává paní Libuška, „a tak se je snažím ještě přetvořit. Tak třeba na zbylé ruličky papíru z obchodní pokladny si píšu seznam úkolů, nebo třeba svoje nápady. Občas přijde stav jakési euforie, kdy si zapíšu třeba dvacet nápadů… Až po čase se k nim vrátím… a oddělím zrno od plev, jak se říká. Podobá se to rýžování zlata, které jsem si vyzkoušela na jednom výtvarnickém workshopu. A i když s odstupem zjistím, že většina z těch nápadů je k ničemu, jeden, dva nebo tři se mohou hodit, dají se realizovat. Jako ta zrnka zlata.“

„Důležité je držet krok s dobou, přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, protože život kolem běží!“ Tak začátkem devadesátých let paní Libuše vlastnila několik obchodů na náměstí, např. prodejnu s metrovým textilem. Jakmile se však objevily supermarkety velkých obchodních řetězců, prodej poklesl. Obchodů se zbavila a z látek, které jí z prodeje zbyly, se rozhodla vyrábět šaty pro panenky Barbie. Sama si navrhovala modely a zaměstnávala několik švadlen. Pro výrobky našla výhodný odbyt ve Švédsku. Návinky, což jsou destičky, na které se namotávají látky, pomalovala a dnes visí coby obrázky v hotelu!

Zlatokopky se mýlí

„Nejhorší je, když člověk žije jenom pro sebe. Znám takové lidi. A není jich málo. A jsou to třeba i některé dnešní mladé dívky, které chladně kalkulují, chtějí se mít dobře bez vlastních zásluh a nehledí na to, co jim říká jejich srdce a svědomí… ale v tom nemůže být štěstí.“ Paní Libuška je vdaná už čtyřicet let, i když jak říká, „nebylo vždycky jednoduché to ustát“. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Rodinu ctí nadevše, neboť to je základ … Tak jak to svým životem také potvrzuje její starší sestra, která je jí v tom, jak se obětavě, nezištně a láskyplně vztahuje ke světu kolem, celoživotním vzorem a inspirací.

Každý den jen jeden kamínek…

„Život člověka je jako mozaika. Každý den přidáme jeden kamínek… záleží na nás, jaký je. A ti kteří chodí s očima otevřenýma zůstanou stát a vidí… vidí obraz vašeho života. Mě pořád něco popohánělo k činnosti, až v poslední době se umím více zastavit a vychutnat si to, co mám, radovat se z toho, protože to všechno je zasloužené. A to je důležité. A netvrdím, že by se měl člověk obětovat... naplnit své ambice je důležité, člověk je pak spokojen sám se sebou a může se lépe darovat svým bližním. Čím jsem starší, tím více si cením každého projevu přátelství, každého úsměvu, který mi lidé věnují. A moje zkušenosti ukazují, že cokoliv dobrého pro nějakého člověka uděláte, že se vám to vrátí. I když s tím nepočítáte, i když to nečekáte – a třeba i po letech… Takže žádné dobré slovo není na světě vyřčeno zbytečně. A nezáleží na tom, jestli je člověk bohatý, slavný…to není podstatné. Záleží vždycky na tom, nakolik je lidský. A aby měl v sobě pokoru a víru, pak se dostaví pokoj v duši…protože kdo ho má – má všechno. A kdo ho nemá – jako by neměl nic…“ zamýšlí se paní Libuška .

„ A platí i všechna ta lidová přísloví, která jako by byla ze starého světa, který se nás netýká… ale opak je pravdou. Bohužel, na většinu věcí si člověk musí přijít sám a o ta horká kamna se spálit.

Teď už to vím. Kdyby člověk mohl dostat jeden pokus nanečisto… “ pousměje se paní Libuška. „Ale i tak to stojí za to…“

(Článek vyšel v Týdeníku Kroměřížsko a v Novém Slovácku.)

Aneta Langerová: Máma zpívala líp než já

Rozhovor vyšel v roce 2012 v časopise Vlasta.

 

Pěvecké soutěže často vyprodukují hvězdičky na jednu sezonu. To se ale netýká Anety Langerové, která v roce 2004 vyhrála první ročník české SuperStar. Daří se jí, sklízí jeden úspěch za druhým. A když zpívá, běhá vám mráz po zádech…

Aneta Langerová na koncertě v Kyjově.

Jako dítě měla Aneta sluchátka z kazeťáku přímo na polštáři a každý večer usínala s písničkami svých oblíbených interpretů. Maminka jí říkávala, že se na té šňůře od sluchátek jednou uškrtí. Až přehnaně se totiž do muziky vžívala, vrtěla se a kolikrát ani nemohla usnout, jak moc se jí to dotýkalo. Fascinovala ji ta energie, kterou v sobě hudba může mít.

Snila jste o pěvecké kariéře, když jste si doma notovala  hity s Alanis Morissette?

Ano, bylo to takové dětské nevědomé snění, to je výraz, který mne v této souvislosti napadá.

Do soutěže SuperStar vás prý přihlásil tatínek, je to tak? A po kom jste vlastně zdědila svůj hudební a pěvecký talent?

Táta mi tenkrát jako dar k šestnáctým narozeninám podal přihlášku do soutěže. Od malička nerada soutěžím, a tak jsem na něj byla hrozně naštvaná. Dlouho jsem s ním nemluvila, dělala jsem hrozné scény, že nikam nepůjdu. Pak mi má starší sestra Denisa řekla, že budu srab, když to nezkusím, že nemám co ztratit, a tak jsem šla, ale cítila jsem se, jako když jdu na popravu. Myslím, že lásku k hudbě jsem zdědila po mámě, zpívala moc hezky, daleko líp než já. Měla silný, sytý, hluboký hlas a byla neuvěřitelně přesvědčivá.

Píseň Vzpomínka z posledního alba Jsem, u které jste složila hudbu i text, je inspirována zřejmě vzpomínkou na ni.

Vzpomínka je vzpomínkou na ten dětský pocit, že máte někoho, kdo vás miluje nadevše. Máma mě toho hodně naučila, měla ráda lidi, ať byli jacíkoliv, nikoho nesoudila, snažila se je pochopit. Chodili za ní, i když ji třeba úplně dobře neznali a svěřovali se jí se vším možným. Milovala hudbu, strašně dobře vařila, pro rodinu by udělala snad všechno na světě. Vychovávala nás v tom, že ať se stane cokoli, všechno se dá vždy nějak vyřešit, že se nemáme bát přijít, ale zároveň nás nerozmazlovala. Učila nás si věcí vážit, vážit si lidí kolem a sebe samých. Mohla bych mluvit dál a dál, ale stejně bych nikdy úplně nevystihla, jak fajn to byl člověk, který měl samozřejmě i své slabosti.

Bylo vaše dětství harmonické?

Do svých asi osmi let jsem byla nejšťastnější dítě pod sluncem, pak se však v mém životě stala zásadní věc a má dětská bezstarostnost musela jít stranou. I přesto na své dětství vzpomínám velmi pozitivně.

Co bratr Nikola, který se stal později vaším manažerem? Bránil vás, když bylo třeba, „kryl vám záda“?

Moji starší sourozenci mi stále kryli záda, když bylo potřeba. Máme mezi sebou krásný vztah už od dětství. Brali mě s sebou na výlety, byla jsem takové jejich příruční zavazadlo. Ségra byla přísnější, vychovávala mě, za což jsem jí dodnes vděčná, a s bráchou jsem vždy chodila po nákupech. Pokaždé, když jsem potřebovala nějaké oblečení, řekla jsem bráchovi a on mě vzal do té „velké Prahy“ a něco mi koupil. Jako malá holka jsem mu pořád říkala, že mu to jednou vrátím a že mu za to koupím auto a barák, až si vydělám nějaké peníze. Vždy se jen smál. Auto už má a teď pomalu střádám cihly .

Jak se vám spolu pracuje?

Je to kupodivu stále lepší a lepší. Myslím, že si dobře rozumíme, jsme k sobě hodně upřímní, což někdy vyvrcholí v menší sourozeneckou slovní bitvu, ale hned si to vyříkáme a je klid. Víme, že se máme rádi a že si nechceme navzájem ublížit, ale snášet kritiku od nejbližších lidí, je zkrátka jeden z nejtěžších úkolů. Také jsem ráda, když si na sebe uděláme čas a jsme spolu jen jako brácha se ségrou. Jsou to vzácné okamžiky.

Svou počáteční úzkost ze světa showbyznysu jste vyzpívala v písni Hříšná těla, křídla motýlí (autorem textu je Oskar Petr), která se objevila na vašem prvním albu. „Prodají tě do výkladních skříní“ je verš, který mám v této souvislosti na mysli. Jak se vám v tom showbysnysu daří žít a přežít?

Řekla bych, že na to jen nemám úplně buňky. Nedávno, když jsem zrovna řešila finančně docela lákavou nabídku, mi jeden kamarád řekl: „Je to přeci showbyznys, umění a obchod zároveň, to k tomu patří, tak nebuď hloupá.“ Měl asi v něčem pravdu a myslel to určitě dobře, nebylo to nic, za co bych se poté musela stydět. Vlastně bych to i docela ráda udělala a v mnoha věcech by mi to pomohlo, ale stejně jsem to nepřijala. Je to těžké rozhodování, ale každopádně se hudbou stále živím, nežiju ani v přepychu ani v bídě, a za to jsem nesmírně vděčná. Cítím se svobodně, mám nádhernou práci, a z té práce mám radost.

Ví se o vás, že se věnujete charitě. Pomáhala jste jiným lidem i dřív, než jste se stala slavnou?

Rodiče nás k tomu vedli už od malička. Je to pro mě naprosto přirozené, netoužím po tom, hrát si na zachránkyni celého světa, ale zároveň mi není osud druhých lhostejný. Snažím se v tom udržet rovnováhu.

Při dobročinných akcích jste se setkávala i s manželi Havlovými. S panem prezidentem jste prý měli blízký vztah a dával vám „otcovské rady“.

Václav Havel mě kdysi požádal, abych vystoupila v rámci pořadu Českého rozhlasu Tobogán v divadle U Hasičů. Tam jsme se poprvé seznámili. Byl velmi milý, vysvětloval mi, proč si mě pozval a že mi fandil. A pak s úsměvem prohlásil, že má ke mně otcovský vztah a že až třeba nebudu vědět, kam dávat všechny ceny, které vyhraju, tak že mám přijít, že mi poradí. Cítila jsem se vedle něj jako ten úplně nejmenší, ale zároveň nejsilnější člověk na světě. Byl inspirativní v každém slově i pohledu, dal mi naději, že může být na světě ještě líp, že je třeba věřit a nepodléhat různým tlakům, být pevný. Potkávali jsme se na různých akcích a vždy mě to nesmírně potěšilo.

Řekla bych, že umělecky založení, talentem obdaření lidé budou mít blíž i k duchovnu. Je to hodně osobní dotaz, přesto se zeptám: Jak je to s vámi a vírou?

Věřím v život. Nemám konkrétního boha, ani konkrétní víru. Snažím se přijímat vše tak, jak to je. Myslím, že kdyby „nic nebylo“, nebyli bychom tu ani my. Věřím, že život není jeden, věřím v duši člověka, která putuje světem a hledá naplnění.

Uděláte si čas i na meditaci či modlitbu?

Pro mě je meditací zpěv. Je neuvěřitelné, jak je to všechno spojené. Stačí malé zakopnutí a váš hlas se najednou změní, hlas je jedním z důležitých ukazatelů toho, jak na tom člověk psychicky a duševně je. Jestli je z větší části vyrovnaný či nikoli. Všechna cvičení, která jsou spojená se zpěvem, jsou, dá se říct, duchovně založená, takže medituji docela často.

Odkud se bere charisma, kterým tak působíte při svých vystoupeních na posluchače?

To neumím asi posoudit, každý z nás má své charisma, svojí sílu a osobitost. Snažím se bedlivě si naslouchat, být k sobě upřímná, nelámat věci přes koleno, poznávat se, být k sobě přísná a kritická, ale zároveň se mít ráda. Tím se snažím dávat prostor svému já, ale myslím, že to v zásadě děláme všichni.

Jakou váhu přikládáte myšlenkám? Myslíte, že jsou skutečně počátkem všeho, a proto by měly být čisté?

Ano, myšlenky jsou podle mě základem všeho, co se děje. Mohou být krásné, ale také někdy nebezpečné. Myslím, že je třeba vážit každou myšlenku, kterou vypustíme do světa, aby nenapáchala více škody než užitku.

Jste autorkou textů i hudby většiny svých písní. Jak se stane z interpreta textař a skladatel?

Ty úplně první kroky jsou velmi těžké. Chvíli to trvá, než se dostanu do té nálady, a pak ještě nějakou dobu čekám, až to všechno dokážu pojmenovat a být konkrétní. Vyjádřit příběh těmi správnými slovy, tou správnou melodií. Pro mě samotnou je to stále nové, mám se ještě co učit.

Ve vašich písních se často objevuje námět vody – deště, kapek, řek… Konečně píseň Voda živá, jejíž text napsal Michal Hrůza, se stala vaším prvním velkým hitem. Fascinuje vás něčím tento živel, nebo je to jenom náhoda?

Voda je mi ze všech živlů asi nejbližší. Symbolizuje pro mě duševní čistotu. Jsem Střelec a voda mě uklidňuje. Plyne.

Věříte na náhodu? Mám dojem, že je dnes skoro nepsaná povinnost tvrdit, že náhoda neexistuje…

To si také myslím, dokonce bez povinnosti si to myslet. Snad vše v mém životě mělo vždy konkrétní a docela čitelný důvod. Není tedy náhodou, že v náhody úplně nevěřím.

Hudba je váš život. Zbývá vám čas na nějaké další koníčky? Jakou knihu jste například četla naposled?

Občas vyjedu na hory, protože odmalička miluju lyžování. Poslední dobou čtu docela často a před několika dny jsem zavřela velmi útlou knihu - hru Václava Havla, s názvem Prase, u které jsem se nesmírně pobavila. Jinak teď čtu hodně poezii, hledám v ní inspiraci pro nové písně.

Uvažujete dopředu? Na jak dlouho? Je vám teď pětadvacet. Kde vidíte samu sebe za deset, dvacet let?

Představu bych i měla, ale už jsem trochu pochopila, že je mi nejlíp, když můžu žít ze dne na den. Samozřejmě to nejde tak úplně, ale nesvazuju se zatím žádným pocitem, že musím něco konkrétního dokázat, spíš je to opravdu jen představa, která mě motivuje a dává prostor.

Aneta Langerová dnes – V PĚTI ČÍSLECH

31

Tolik jí bude letos, narodila se 26. listopadu 1986.

14

V tolika letech se stala členkou kapely SPB – Spolek přátel bigbítu v Sázavě.

4

Před čtyřmi lety poprvé hrála v divadle, a to s Martou Kubišovu v komorním muzikálu Touha jménem Einodis.

2017

Vydala úspěšné CD a DVD Na vlně radosti se záznamem koncertu z jejího turné.

(Zdroj Magazín MF Dnes.)

Aneta Langerová jako sveřepá básnířka a žurnalistka

Kyjov - V roce 2009 si koupila v Moskvě životopisnou knížku o básnířce a žurnalistce Anně Barkovové a o čtyři roky později začala na to téma točit film. Problematiku sovětských lágrů však nosila v hlavě už od roku 2003 a také některé dnes již opuštěné a polorozpadlé tábory Gulagu na Sibiři osobně navštívila. Řeč je o režisérce Martě Novákové, která žila v Dubňanech a absolvovala  gymnázium v Kyjově. Svůj film Osm hlav šílenství přijela po Hodonínu uvést také do kyjovského kina Panorama.

Režisérka Marta Nováková v kyjovském kině Panorama.

"Nebojte se u filmu smát – a nebojte se odejít," vyzvala v úvodu režisérka Marta Nováková publikum a popřála intenzivní zážitek. Název Osm hlav šílenství je totožný s názvem jedné z povídek Barkovové. Režisérka film rozčlenila do osmi  kapitol, pojednávajících o různých etapách a tématech života hrdinky. Každá kapitola má svůj název a  osobitý filmový rukopis. Autorka experimentuje, nebrání se až divadelní stylizaci,  a nechybí ani hravá animace. Vzniká tak originální koláž, která má příjemné tempo a nenudí.

Postavu internované básnířky ztvárnila zpěvačka Aneta Langerová. "Nebylo pro mne důležité, zda dotyčná umí či neumí hrát, ale to, jaký má vztah k tvorbě," uvedla režisérka Nováková s tím, že cíleně chtěla obsadit do hlavní role neherečku a hledala nejprve mezi spisovateli, tanečníky a výtvarníky. 

Aneta Langerová debutovala ve filmu Osm šílených hlav.

Talentovaná literátka Anna Barkovová strávila v gulagu dlouhých dvacet dva let života. Byla třikrát internována. Její kariéra přitom začínala slibně. V roce 1921 vydala úspěšnou sbírku básní, v Moskvě začala pracovat jako sekretářka novináře a tehdejšího lidového komisaře pro vzdělávání, později jí Leninova sestra Marie Uljanovová pomohla najít práci v komunistickém deníku Pravda. Anna Barkovová je však "nepřizpůsobivá", přímá, jak ve své tvorbě, tak v životě. Když byla poprvé odsouzena, požádala pro sebe o trest nejvyšší, protože si nedovedla představit život bez psaní. V táborech běžní odsouzení nesměli vlastnit tužku ani papír. Texty se učili nazpamět a Barkovová ve filmu používá růženec, který jí pomáhal  předříkávat jednotlivé sloky jejích básní. 

 Režisérka Marta Nováková zachycuje i méně známé a intimní stránky života v lágru, poslední filmová kapitola je věnována lásce a podobám, kterých v těchto drsných podmínkách nabývá.

 Film se točil tři roky, od roku 2013 do roku 2016. Natáčení se protáhlo kvůli nedostatku fianancí. 

Pro Českou televizi natočila Marta Nováková třídílný dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu. První díl ČT2 uvede 31. října 2017.

Marta Nováková

Narozena 4. 4. 1975 ve Slavičíně. Po ukončení Klvaňova gymnázia v Kyjově studovala na zlínské filmové škole, kterou absolvovala v roce 1996 filmem Spát a spát, adaptací stejnojmenné povídky A. P. Čechova. Tento krátký film byl oceněn na řadě festivalů včetně Poitiers, Cottbusu a Augsburgu. V současné době přednáší na Vyšší odborné škole grafické v Jihlavě. V letech 1997–2005 studovala režii na pražské FAMU, mezi její pedagogy patřili Jaromil Jireš, Karel Kachyňa a Saša Gedeon. V roce 2003 byla na půlročním stipendijním pobytu na moskevském VGIKu. V letech 1999 až 2008 absolvovala magisterské studium katedry rusistiky FF UK.

V roce 2006 dokončila hraný celovečerní debut Marta, který byl také její absolventskou prací na FAMU. Drama o lásce, životě a smrti – syrový komorní film s Petrou Špalkovou v hlavní roli. Film sklidil mezinárodní úspěch a byl uveden na řadě prestižních festivalů.

Slameři dostali šanci zaujmout kyjovské publikum

 Kyjov – Zatímco ve Veselí nad Moravou je SLAM POETRY už jako doma, v Kyjově se vystoupení tohoto druhu konalo vůbec poprvé. Akční soutěž v přednesu vlastní básnické tvorby si získala publikum kyjovské kavárny Pražírna.

 Exhibičního klání v Kyjově se zúčastnili slameři Jiří Juráň z Olomouce, Jan Binder ze Strážnice, Martin Schweitzer z Břeclavi a Pavel Oškrkaný z Kunovic, který pořad také moderoval. Slam poetry se organizuje jako celostátní soutěž, která mé své regule. „Základním pravidlem je, že autor přednáší svou vlastní tvorbu,“ vysvětlil Oškrkaný. „Máme texty připravené… neimprovizujeme. Zatímco v Čechách slameři vystupují často pod přezdívkou, my používáme svoje jména,“ uvedl třicetiletý Pavel Oškrkaný.
Na rozdíl od autorského čtení performující básníci počítají s bezprostřední odezvou publika, jejich přednes je často expresivní, na pomezí divadelního vystoupení. Nesmí však používat žádné rekvizity ani kostýmy. Porota se vybírá z řad publika a udílí interpretům body ve stupnici od jedné do deseti. Počet návštěvníků nebyl v kavárně vysoký, mnozí přišli na takovou akci poprvé a nevěděli, co od ní čekat, velmi rychle je však atmosféra slam poetry chytila.

Vítěz kyjovské exhibiční soutěže Jiří Juráň z Olomouce.

Vítězem kyjovské exhibiční soutěže se po třech kolech stal Jiří Juráň, vicemistr republiky z roku 2015. Obecenstvo pobavila jeho vynalézavost, slovní hříčky i nadhled například v básni Kurz pozitivního myšlení. Předsevzetí být „zdvořák“, „řestný“, „ohrabaný“, „šika“ a „kňuba“ u lidí zarezonovala. „Jsem psychoterapeut a ke své práci potřebuji slova. Tady je však používám zcela jinak, baví mě hledat rýmy, paradoxy, humor… užívám si vystupování. Je to pro mne vlastně taková terapie,“ uvedl Juráň, který sám sebe označuje za nejstaršího aktivního slamera u nás.

 Druhé místo obsadil čtyřiadvacetiletý Honza Binder. Poezii píše už deset let, slam poetry se účastní druhým rokem. Připravuje k vydání svoji první básnickou sbírku s paradoxním názvem Bezdětnost je dědičná. Studuje technický obor. Jak říká, vyhovuje mu vést tento dvojí život, baví ho přírodní vědy a rád píše i čte poezii. Publikum zaujal expresivním projevem, myšlenkovým ponorem a formální dokonalostí své poezie. Jeho verše „pleteme si život a rekreační pobyt“ nebo „noční panoptikum střídá cirkus všedního dne“ provokují a nutí posluchače vystoupit z vyježděných kolejí každodennosti.

 Na třetím místě se umístil Pavel Oškrkaný, čtyřnásobný finalista a držitel 3. místa Mistrovství ČR slam poetry z roku 2013. Pracuje jako učitel na základní škole. Také on si rád hraje se slovy a nachází nečekané souvislosti v mateřském jazyce. Vydal dvě básnické sbírky a inicioval vznik zpravodaje Slamoviny, který sám rediguje.

Martin z Břeclavi studuje angličtinu na Filozofické fakultě. 

 Jedenadvacetiletý účastník soutěže, který vystupuje pod svým křestním jménem Martin, skončil na čtvrtém místě. V slam poetry působí sice teprve půl roku, ale intenzivně, a může se pochlubit úspěchem v soutěži o Svátku bláznů ve Veselí nad Moravavou, kde letos získal třetí místo. Studuje angličtinu na Filozofické fakultě v Olomouci. Zážitky z brigády, kdy pracoval jako průvodce na hradě Lednicko-valtického areálu, vtipně zpracoval ve svých básních. Následuje krátká citace: „Přijdeš do sálu – a okno...“

 Slam poetry je specifický styl básnického přednesu. Obsah a forma musejí být natolik sugestivní, jímavé či zábavné, aby dosáhly co největšího ohlasu v publiku, povětšinou shromážděném v baru. Poetry slamy začal jako první organizovat v polovině 80. let v Chicagu stavební dělník Marc Smith, dnes přezdívaný jako Slam Papi. Ze Spojených států se tento fenomén rozšířil po celém světě. U nás se objevuje poprvé v roce 2002. V poslední době narůstá počet měst v České republice, kde se konají akce slam poetry a přibývá i slamerů - interpretů, učinkujících, performujících básníků. Soutěž má organizovaný charakter, konají se regionální kola a Mistrovství Čeké republiky ve slam poetry.

 Slameři v Kyjově. Zleva: Jan Binder, Martin Schweitzer, Jiří Juráň a  Pavel Oškrkaný.

(Text vyšel v Novém Slovácku.)

Dne 7. října 2017 byl slavnostně otevřen Památník a muzeum internačního tábora ve Svatobořicích

Na zdi památníku je popsána historie objektu.

Památník symbolizuje lidské postavy

Vstup do muzea je přes uzavřený tmavý vagon.

Úvodním dokumentárním filmem provází rodák z Vracova, herec Josef Somr.

Na vnitřní stěně muzea si návštěvníci mohou přečíst o tom, jak tábor vypadal  a fungoval.

Maketa lágru.

Most "vzdechů" spojoval ubikace ženské(nahoře)  a mužské (ve spodní části).

Panenky vyrobené internovanými.

Pohled do interiéru muzea.

Dílo zde internovaného  ak. sochaře J. Pelikána.

Peníze se snažím vynakládat smysluplně, říká úspěšný podnikatel a mecenáš Josef Kouřil

Ing. Josef Kouřil

Kyjov - Myslela jsem, že ho zdrželo nějaké důležité jednání, ale sekal prý se zahradním traktůrkem trávník v areálu kynologického klubu své ženy Zdeňky. Sešli jsme se tedy asi o hodinu později, ale stálo to za to. Setkala jsem se s člověkem, který svůj úspěch v byznysu nepřičítá jenom svým vlastním schopnostem, a protože podle svých slov vydělal už dost, v posledních letech přemýšlí, jaké hodnoty by mohl vytvořit pro druhé. Své projekty dotahuje do konce a připadá mu to naprosto přirozené. „Jsem obyčejný kluk z Bukovan,“ říká Kouřil, který se výraznou měrou podílel na vzniku Muzea Internačního tábora ve Svatobořicích.


Bez urážky, ale připomnělo mi to scénu z filmu Forrest Gump, milionáře, který se před svou vilou také projížděl na traktůrku-sekačce. Čekala bych, že budete mít spíše nějakou důležitou obchodní schůzku…
Je mi 62 let a vedení své firmy Wiky jsem před pěti lety předal. Firmu jsem řídil dvacet let. Na své podniky dohlížím i nadále a nosím je v hlavě, je jich celkem šestnáct, nejenom Wiky, ale denně tomu věnuji už jenom tři až čtyři hodiny. Zaměstnávám celkem 440 lidí a jsem hrdý na to, že mí zaměstnanci dostali výplatu za celých pětadvacet let vždy na den přesně. Dobrý pocit mám i z toho, že se od nás neodchází… fluktuace je minimální.
Mám už pomalu důchodový věk, teď jsem pánem svého času a snažím se svému tělu vynahradit to, co jsem mu v uplynulých letech nemohl dopřát. Mám na mysli hlavně pohyb.
 
Kolik hodin denně jste trávil prací v začátcích svého podnikání?
Prvních sedm let to bylo dvanáct až šestnáct hodin denně, dalších deset let osm až deset hodin.

S podnikáním jste začal bezprostředně po revoluci. Jak k tomu došlo?
Před listopadem jsem byl zaměstnán u podniku Pozemní stavby Hodonín, zastával jsem funkci náměstka. Kromě toho jsem vykonával práci soudního znalce nemovitostí. Měl jsem velmi slušný příjem. Přesto jsem se rozhodl ke změně. Bylo mi 35 let a práce už mě neuspokojovala. Už v prosinci 89. roku jsem založil první akciovou společnost Hotel Kyjov, chtěl jsem stavět hotel ve výluce naproti pošty. Připojilo se sto lidí.

Ten hotel ale nestojí.
Současně jsem rozjížděl další byznys – a myšlenku na hotel jsem opustil. V přízemí kulturáku jsem otevřel obchod Wega. Původně to měla být galerie, pak jsme tam prodávali videa, satelity, širší sortiment. Svůj první velký obchod jsem udělal s prodejem dámských kol z Tchaj-wanu, po kterých byla tenkrát sháňka. Na jednom kole jsem měl zisk jenom dvě stovky, ale prodal jsem jich tři tisíce. To byl první půlmilion, který jsem vydělal.

Pojďme k vaší firmě Wiky. Jak vznikla?
Název Wiky je vlastně složenina prvních slabik dvou měst, Winschoten a Kyjov. Z Winschotenu v Holandsku pocházel můj společník, který měl odvahu vložit do nové firmy své peníze. Nevím, jak se mi to podařilo, ale získal jsem jeho důvěru. Takže jsme podnikání mohli rozjet hned ve velkém. 24. září 1991 jsme založili společnou firmu. Já jsem byznys zajišťoval po organizační stránce. Wiky měla raketový nástup, za první tři měsíce jsme udělali 76 miliónů obrat a velmi rychle jsme se etablovali na trhu. V roce 1997 jsem od svého společníka odkoupil jeho podíl a Wiky se stala stoprocentně českou firmou.

Na internetu jsem se v nějakém článku dočetla, že je Wiky výrobní společnost… Je to skutečně tak?
Wiky je obchodní společnost, obchoduje s hračkami. Zpočátku jsme dováželi hračky z Číny, dnes už z celého světa. Dříve šlo především o velkoobchod, v současné době již převážil maloobchodní prodej. Nyní máme 56 obchodů po republice, od Ústí nad Labem až po Břeclav, a stále otevíráme další. Zaměstnáváme 220 lidí. Prodáváme jednak hračky a jednak školní potřeby.

Čím to, že je firma tak úspěšná?
Do dnešního dne jsme prodali hračky za devět miliard korun… prostě strašně moc, ani se mi nechce věřit, že něco takového je možné. Každý den jsem překvapený, nadšený a prožívám to… Pro mne to vůbec není rutina, to, co se stalo a co běží. Naše firma se pořád rozvíjí, náš podíl na trhu rok od roku roste. Jak říkám, pro mě je to až trošku nepochopitelný a neuvěřitelný, že něco takového se podařilo vybudovat.

Je to vaše dílo a je za tím mnoho hodin tvrdé práce. Nebo člověk musí mít i štěstí?
Štěstí je jistě důležité… Často spočívá třeba v tom, aby byl člověk v pravý čas na pravém místě. To ale předpokládá jít štěstí naproti…hodně naproti. Nesedět doma na zadku nebo v hospodě. Dívat se, pozorovat a přemýšlet, jak tomu mohu pomoci. Já jsem měl velké štěstí v tom, že jsem potkal movitého společníka z Holandska. Ale kdybych tam nejel a ležel doma, tak ho nepotkám. Prý takto riskoval poprvé v životě. Podíval se mi do očí a uvěřil, že ho nepodvedu. Na obchodech potom zbohatl víc než já.
I tak se ale štěstí podílí více jak padesáti procenty na úspěchu, to neovlivníte. Můžete pracovat x hodin denně, jít štěstí naproti - a nedosáhnete výraznějšího úspěchu. Je to také hodně o představivosti, fantazii, nápadech… o tom, aby se člověk nezalekl svých nápadů. Být ochoten něco ukončit, pokud není spokojený a mít představu, co dál…začít něco nového.

Hodila se vám v byznysu znalost cizího jazyka?
Angličtinu jsem ovládal na slušné úrovni a venku jsem se zdokonalil. Bez toho by to tenkrát nešlo. To bylo hodně důležité.

Jste bohatý člověk. Co pro vás znamená luxus?
Materiální luxus pro mě neznamená prakticky nic. Spal jsem často v drahých hotelích, třeba v Hongkongu, tam jiné nejsou, ale necítím se tam dobře. Za luxus by někdo mohl považovat dražší auto, ale já nemám nic mimořádného. Nic jsem nerestituoval, neprivatizoval, nezdědil. Když se mi zdá něco drahé, nekoupím to, neumím utrácet jen tak. Vždy přemýšlím, jestli dostávám náležitou protihodnotu. Zlato, šperky, luxusní domy, luxusní auta…to se mě netýká. To, co mi peníze asi nejvíc daly, je možnost cestování, cestuju rád.

Kde všude jste byl?
Byl jsem na Novém Zélandě, v Austrálii, mnohokrát v Číně, na Tchaj-wanu, v jižní Africe, v Mexiku, na Kubě… Dost cestujeme po Evropě, většinou je to turistika, hory. Byli jsme i za polárním kruhem.
V současné době považuju za luxus především volný čas a možnost turistiky s kamarády po republice. Už čtvrtým rokem spolu na etapy symbolicky obcházíme republiku. Druhá cesta míří z Kyjova na Říp, po třídenních etapách. Vykročíme vždy tam, kde jsem skončili. Zase jde o to nápad dostat – a pak ho zrealizovat. Takový luxus si může dovolit téměř každý…

Kaple se sochou  sv. Jana Pavla II. v Bukovanech

Vypadá to, že se vracíte ke kořenům. Co by řekla vaše stařenka z Bukovan, kdyby viděla kapli a nově vysvěcenou sochu sv. Jana Pavla II., díla, která vznikla díky vaší inciativě a velkorysému mecenášství?
Doufám, že by se jí kaple i socha líbily… měla by radost, a byla by na mě i trošku pyšná. Často si na stařenku vzpomenu, letos uplynulo padesát let od její smrti. V Bukovanech jsme bydleli do mých devíti let, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Kyjova. Do Bukovan jsem ale často jezdil na kole, měl jsem tam kamarády, přespával jsem tam. Se stařenkou jsme měli pěkný vztah. Nenesla odpovědnost rodiče a byla velice laskavá, věřila ve mne a povzbuzovala mne. Vždycky říkala, že ze mě něco bude.

Zajdete si někdy do kaple Jana Pavla II. v Bukovanech?
Několikrát jsem tam doprovodil na mši svou matku, ale nejsem praktikující katolík. Tak jednou za čtvrt roku si zajdu dopoledne do kaple sám, rozjímám tam a medituju…ale přítomnost dalších lidí by mě rušila

Větrný mlýn byl váš první počin v obci Bukovany. Vypráví se, že jste se nechal inspirovat svými cestami do Holandska. 
Počátkem devadesátých let jsem procestoval západní Evropu, sbíral dojmy, zkušenosti a poznatky. Napadlo mne vybudovat větrný mlýn u nás, v rodných Bukovanech. Byl to vlastně můj první velký splněný sen. Raději objekty buduju než provozuju, takže jsem celý areál s bukovanským mlýnem předal do užívání společnosti Régio v Kyjově.

Památník Internačního tábora ve Svatobořicích

Podílel jste se také na vybudování Památníku a muzea Internačního tábora Svatobořice. Tohle nebyl ale váš původní projekt…
Nebyl to můj nápad, ale byl jsem k němu přiveden, dělala na tom skupina osmi lidí včetně zástupců obce. Byli jsme připraveni s podnikatelem Františkem Zapletalem celý projekt financovat, ale přišly dotace z kraje, města Kyjova a přispěla i obec Svatobořice-Mistřín.

Proč vlastně své peníze „utrácíte“ tímto způsobem?

Pohled do inteiéru Muzea Internačního tábora ve Svatobořicích

V životě se mi podařilo vydělat už dost, takže posledních pět let přemýšlím, co udělat prospěšného pro lidi a jak tu něco po sobě zanechat. Moje fantazie a plány se rozbíhají teď tímto směrem. Znám cenu peněz a snažím se je vynakládat smysluplně. Hlavně mě baví něco budovat. Neposílám peníze nadacím, pomáhám přímo jednotlivcům, jsou jich už desítky, nebo realizuju vlastní projekty. Jde mi o to, aby byly originální, zajímavé, dlouhodobé a přínosné pro co nejvíc lidí. Lidský život je pomíjivý, ale věci, které dělám, mají dlouhou životnost.

Považujete se za šťastného člověka?
Ano, považuju se za šťastného člověka. V životě se mi podařilo dosáhnout věcí, o kterých se mi ani nesnilo. Já vlastně od devadesátého prvního roku to prožívám tak, jako by to někdo nastavil, vnitřně mám pocit, že si to nezasloužím. Připadám si jako průměrný člověk ve všem, ale na co jsem sáhl, to se mi dařilo… A i když tomu nikdo nevěřil, tak jsem si určité rozhodnutí prosadil, a ono to vyšlo. Vždycky se dívám do hvězd a říkám si – vy jste mně to takto nastavily, ten můj život. Nevěřím, že je můj úspěch náhoda. A nevěřím, že jsem tak dobrý… že je to jenom moje zásluha.
Vždy když jsem vydělal větší množství peněz, část jsem investoval do rozvoje podniku, ale část jsem nějakým způsobem „poslal dál“… nenechal jsem si to pro sebe. Měl jsem pocit, že vracím, co mi bylo dáno.
Rodina, podnikání, cestování, charitativní projekty, pomoc lidem, přátele, nápady, které můžu uskutečňovat… to všecko mám a mohu. Život předčil moje očekávání.

Uvažoval jste někdy o vstupu do politiky?
Ne, to ne. Já mám tolik práce a tolik zájmů, že by mě to omezovalo. Pro mě je strašně důležitá svoboda, volnost.

Máte nějaké další „dobročinné“ plány do budoucna?
Je to asi dva týdny, co jsem dostal jeden moc zajímavý nápad… a v záloze je ještě další. Baví mě ten tvůrčí proces. Když něco skončí, už se potřebuju těšit na další projekt. Ale nebudu zatím prozrazovat, i když jsem známý tím, že všecko vykecám a pak nezbývá, než to splnit, abych nemluvil naprázdno. Moc důsledný nejsem, takže někdy se takto chovám cíleně, aby mne to motivovalo. Zakládám si totiž na tom, aby když něco řeknu, tak to byla pravda.

Nacházíte podporu pro své mecenášské aktivity v rodině?
Jednoznačně. Moje žena by snad nejraději rozdala všechno a žila úplně obyčejný život. Miluje psy a založila kynologický klub v Kyjově-Boršově. Pořádají už devátý ročník soutěže Kyjovský punťa, tak jsem posekal trávník a půjdu jí tam pomoci nachystat vše na zítřejší klání.

Co pro vás znamená rodina?
Když se tak ptáte, odpovím jednoznačně. Kdybych byl nucený si vybrat mezi úspěšným podnikáním a spokojenou rodinou, volím jednoznačně rodinu a byl bych spokojeným zaměstnancem.

             Manželé Zdeňka a Josef Kouřilovi na svěcení sochy sv. Jana Pavla II. v Bukovanech.

Ing. Josef Kouřil se narodil 25. listopadu 1954. V osmé třídě měl dvojku z chování a občas na svou adresu zaslechl, že z něj nic nebude. Chtěl být učitelem, po absolvování kyjovského gymnázia si podal přihlášku na pedagogickou fakultu, bavila ho matematika a zeměpis. Ale nakonec dal na svého otce a šel studovat Vysokou školu ekonomickou do Prahy (1973-978). Dodnes je mu za to vděčný. Byl zaměstnancem podniku Pozemní stavby Hodonín (1978-1990). Od roku 1990 podniká, známá je především jeho obchodní firma s hračkami Wiky. Pochází z Bukovan, od r. 1963 žije v Kyjově. Je podruhé ženatý, z obou manželství má pět dětí a dvanáct vnoučat. V posledních letech se stal významným mecenášem projektů ve svém rodišti na Kyjovsku.

(Rozhovor vyšel ve Slovácku.)

Vyznání Jana Pavlíka rodnému Horňácku je na světě

Téměř dva roky práce předcházely vydání knihy Putování po rodném kraji očima vzpomínek, kterou napsal Jan Pavlík, pocházející z horňáckého Kuželova.
„Jako každý autor cítím velkou úlevu, že je kniha na světě,“ říká spisovatel, lékař a folklorista Jan Pavlík. „Vyžil jsem se hlavně v první části knihy, kde jsem vyjádřil svůj niterný vztah k rodnému Horňácku a jeho obcím,“ vyznává se Pavlík.
 V první kapitole Cesta krajem autor čtenáře provází chodníčky vzpomínek po důvěrně známých pěšinách přírodou bělokarpatských luk i lokalitami devíti horňáckých vesnic. V následující části knihy se zaměřil na osobnosti kraje, které se podílely na tvorbě zdejšího kulturního prostředí.

Významný je více než stostránkový dialektologický - nářeční slovník Horňácka. Materiál čerpal autor z pozůstalosti Vladimíra Pavlíka, který působil ve Velké nad Veličkou v první polovině dvacátého století. Provozoval na Horňácku veterinární praxi, sbíral lidová rčení a zaznamenával význam slov horňáckého dialektu. Jan  Pavlík slovník uspořádal a doplnil o některé typické hovorové fráze, ve kterých se pojem používal. „Byla to opravdu mravenčí práce, ale chtěl jsem, aby to pro čtenáře bylo srozumitelné,“ vysvětluje autor knihy.

 „Přál bych si, aby čtenář přijal knihu tak, že je oslavou tohoto kraje… jsem prostě romantik,“
 říká spisovatel Jan Pavlík. 

Knížka Putování po rodném kraji očima vzpomínek vychází v nákladu pět set kusů. K dostání bude
v infocentrech, knihovnách, v některých knihkupectvích a na obecních úřadech okresu Hodonín.

(Text vyšel ve Slovácku.)