První gastrofestival v Kyjově 21.-22.7

Severa fotografuje Moravské Toskánsko

Kyjov – V létě vstává před čtvrtou ráno, aby nepropásl nejlepší světlo. Zná místa v okolí Kyjova, kam se běžně nechodí, a umí je zachytit svým objektivem nevídaným způsobem. Jeho snímky na internetu  zaujaly a „Moravské Toskánsko“ k nám přijíždějí hledat a fotit lidé i ze zahraničí, často Japonci. Fotograf Radek Severa  ale v tom skutečném italském Toskánsku dosud nebyl. Pochází ze Svatobořic-Mistřína a nyní žije s rodinou v Hodoníně. 

V kyjovské Radniční galerii čtvrteční vernisáž zahájila  výstavu jeho fotografií s názvem Kouzelná krajina Slovácka. Typické pro jeho  fotografie je, že nezachycují oblohu.  Na výstavě nechybí jeho  kultovní fotografie kapličky sv. Barbory, která stojí v polích mezi Sobůlkami a Svatobořicemi-Mistřínem. Autor se opakovaně  na toto místo vrací ve všech ročních obdobích. „Barborka je moje srdeční záležitost,“ vyznává se fotograf. „Kapličku jsem fotografoval  za různých světelných podmínek určitě tisíckrát. Léta jsem pracoval v dole v Mikulčicích a sv. Barbora je patronkou havířů, často jsme na ni s díky vzpomenuli,“ svěřil se Severa.  

Do terénu chodil už od mládí se svým otcem, nimrodem. Pro Kyjovskou pahorkatinu jsou charakteristické zvlněná pole s remízky, osamělé kapličky a boží muka. Renomovaný časopis Condé Nast Traveller oblast dokonce zařadil mezi padesát nejkrásnějších míst na světě.

Severa začal fotografovat  v roce 1985, kdy si koupil svůj první fotoaparát. Od roku 1999 sbírá vysoká ocenění v prestižních fotografických soutěžích. Je členem fotoskupiny Kontakt Hodonín. Jeho fotografie najdeme v kalendáři města Kyjov na rok 2018. Letos začal pořádat workshopy Moravské Toskánsko pro zájemce z celé republiky i ze zahraničí. 

„Výstavu bych chtěl věnovat své ženě, která celé roky trpělivě snáší tuto moji zálibu a vytváří pohodové klidné zázemí. Někdy v podvečer chodíme do přírody za fotografiemi společně. Stává se, že se právě za takových okolností podaří nějaký mimořádně pěkný snímek a radost je pak o to větší.  Zrovna v těchto dnech žena slaví kulaté narozeniny,“ dodal Radek Severa. Výstava potrvá  do konce srpna.

                                                                                        

(Článek vyšel ve Slovácku příloze Hodonínského deníku Rovnost.)

Vždycky jsem byl rebel, říká osmdesátník Jan Pavlík

Jan Pavlík, původem z horňáckého Kuželova,  oslavil 8. července osmdesátku. Při rozhovoru plynule a bez varování přechází z role fundovaného lékaře do úlohy pravověrného folkloristy a stejně nenuceně mluví o své spisovatelské činnosti a osobním životě. Velkým tématem je pro něj dětství, rodný kraj, rodinné a rodové vazby. 

 Jste povoláním lékař, často označován jako folklorista, spisovatel a publicista. Čím se cítíte být nejvíc?

Mudr. Jan Pavlík u obrazu Cyrila Mandely z Kuželova

To je velmi složité. Já bych řekl, že člověk je především člen nějakého rodu, ze kterého pochází, který mu dal dar života a výchovy. Vždycky se nejvíce snažím profilovat po té rodinné a rodové tradici. Pocházím z Horňácka, z dědiny Kuželov, z rodu Pavlíků. Rod byl  poměrně významný, dokonce v historických análech jsem se dočetl, že příjmení Pavlík a Tomeš byly prvními jmény tohoto kraje, kdy se Horňácko osidlovalo v dávných dobách. Ta rodová tradice  i příslušnost ke kmenu Horňáků se vždy ve mně ozývá, z toho pak vychází další a další rozšiřování mých činností, na které se ptáte. 

Vystudoval jste medicínu. Čím se živili vaši předkové?

Můj rod byl rod zemědělců, můj děd měl jeden z největších statků v Kuželově. Dokonce k němu patřil i malý obchod. Můj otec Matěj  se dožil věku 98 let. Pocházel ze sedmi dětí. Původně z devíti, dvě zemřely. Z nich byli dva kantoři, jeden žil v Chorvatsku, později působil jako učitel v Louce a na Nové Lhotě. Je pohřben na hřbitově v Kuželově v rodinné hrobce. Dva muži, Tomáš a František,  emigrovali počátkem století do Ameriky, sestra Barbora pak odjela za nimi. Mladší sestra Marie působila jako kantorka na Podkarpatské Ukrajině, pak se vrátila a letos se dožila 101 let. Nejstarší syn Pavel se rovněž dožil 101 let, takže se dá říci, že máme v rodě dlouhověkost.      

                                                                  

Vy na svá léta působíte také velmi svěže…

To je tím, že mám řadu koníčků, měl jsem vinohrad, zahradničím, ale té práce mimo svou profesi jsem měl vždycky hodně. V závěru naší lékařské praxe jsme si postavili v Bohuslavicích nejdříve malý domek nad sklepem a později  na vedlejší parcele  rodinný dům. Vinařil jsem ještě před dvěma lety, pak jsem již vinici pronajal.

Když se vrátíme k vaší rodové tradici, měli bychom zmínit také větev vaší maminky.

To udělám velmi rád. Matka pocházela z rodu Okénků z Malé Vrbky. Na rodinnou tradici ze strany matky jsem se výrazně  navázal.  Její rodiče, Jenofa a Tomáš, měli tři děti. Toto téma jsem zpracoval v první románové knize Sága rodu Chlebakupova. Nejstarší z dětí, syn Jan, byl významný tkadlec. Stal se mistrem lidové umělecké výroby, mnohokrát byl vyznamenán. Třetí dítě, František Okénka, se letos dožil 96 let. Učitel, legenda horňáckého folklóru. Vedle učitelské profese byla výrazná jeho činnost folkloristická. Stál u oživení  činnosti horňácké muziky Jožky Kubíka, v níž hrával. Svou organizátorskou činností přispěl k rozšíření její popularity…

Takže to byl právě váš strýc z matčiny strany František Okénka, který vás přivedl k folklóru?

Ano, byl  takovým mým duchovním otcem. V období  gymnaziálních let mne vtáhl do  folklorní skupiny při muzice  Jožky Kubíka jako tanečníka a  zpěváka. Tak jsem folkloristicky zrál vedle bratrů Luboše a Dušana Holých, kteří ve Vrbce bydleli. Na „ placi u cigárového“ jsme se scházeli u  muziky. .Byla to krásná nedělní odpoledne plná zpěvu a tance.  V té době  jsem s nimi již jezdíval na vystoupení, kde jsem se poprvé  setkal  také s muzikou Slávka Volavého.

Je o vás známo, že jste byl úspěšným tanečníkem verbířem a dnes zasedáte v porotách folklórních tanečních soutěží. Kdo vás naučil tancovat verbuňk?

Verbuňk jsem se naučil sám tím, že jsem  se snažil  na  muziku  vytvářet  taneční prvky. Dělal jsem taky atletiku, takže jsem měl slušnou fyzickou kondici. Cit pro rytmus a výraz jsem asi dostal do vínku. Po čtyřicátém osmém roce začal  být folklór ve všech jeho formách výrazně podporován. Začaly se organizovat  soutěže LUT( lidové umělecké tvořivosti). Procházel jsem tehdy okresními a krajskými koly v sólovém tanci jako tanečník-verbíř, až do vítězného finále v Praze, které se konalo při příležitosti  první spartakiády v pětapadesátém roce. Odtud  jsme si z této celostátní soutěže  přivezli medaile všichni tři – Slávek Volavý za muziku, já za verbuňk a Vašek Harnoš za zpěv. Říká vám něco to jméno Václav Harnoš?

Ne, bohužel neříká.

Byl to můj dobrý kamarád a patřil mezi  nejlepší zpěváky. Pocházel  z Tvarožné Lhoty a zpíval s muzikou Slávka Volavého. Ale to už je poměrně dávno.

Verbuňk je ale populární i dneska, od roku  2005 je dokonce tento mužský lidový tanec ze Slovácka zapsán organizací UNESCO na seznam nehmotného  dědictví lidstva. Připomenete ještě nějaký svůj další úspěch v tomto oboru?

V obnovené soutěži ve verbuňku v  roku 1958  jsem ve Strážnici obhájil své prvenství podruhé. Soutěž se pořádá v rámci strážnického festivalu každoročně. Od obnovené soutěže ve verbuňku jsem dodnes členem soutěžní  poroty. Máte pravdu, zájem o verbuňk se ve folklórní společností stále šíří, verbířů přibývá, a my musíme přidávat vyřazovací předkola, která se konají v jednotlivých regionech. Finále se uskutečňuje každým rokem při příležitosti Mezinárodního folklórního festivalu ve Strážnici. 

Je něco, co  byste současným verbířům vytkl?

Víte, verbuňk má být pokaždé jiný. Má to být projev nálady tanečníka v souladu s hudbou. Setkáváme se s tím, že mladíci předvádějí naučené figury a chybí jim cit pro rytmus. .Má to být lidový tanec, ale někdy to připomíná spíše nacvičenou řadu tanečních figur. 

Strýce Františka Okénku považujete za svého duchovního otce. Jaký byl váš pokrevní otec?

Můj otec byl  muzikant, hrál dobře na harmoniku, heligonku. Měl velký smysl pro humor. Když odešel do penze, tak se zasloužil se skupinou čtyř chlapů o obnovení rozpadajícího se kuželovského mlýna. S pomocí Technického muzea v Brně se mlýn podařilo obnovit a můj otec tam zůstal jako průvodce do pozdního věku. Později ho vystřídal jeho švagr, můj strýc František Okénka, který už byl také v penzi. Měl velký vypravěčský dar. Jako průvodce  prováděl návštěvníky po mlýně dlouhá léta. Ještě v devadesátce byl čilý a při příležitosti  oslav svých narozenin  si sólově zazpíval na Horňáckých slavnostech ve Velké i u mlýna v Kuželově. 

Jak vzpomínáte na svou maminku?

Maminka nás vychovávala s láskou. Zpočátku pracovala  v hospodářství. Byla výbornou kuchařkou, kterou zvaly rodiny na svatební vaření. Po válce jezdila se skupinou žen pracovat  do stavebnictví v Brně. Po kolektivizaci zemědělství  pracovala jako mistrová  v Kordárně  ve Velké.  Ve volných chvílích vyšívala krojové součástky. Většinu života chodila oblečena do kroje. Byly jsme čtyři děti. Sestra Vlasta  žije na Valašku, Lidka emigrovala do Německa. Třetí sestra  Anička pracovala jako zdravotní sestra a žije  v Kroměříži. 

Ve svých básních se často vracíte do dětství a do rodného Horňácka.

Ano, myslím si, že je to jedna z emocí , mít stále pevný vztah ke svému rodnému kraji. Vazba na Kuželov zůstává pořád stejná, i když náš  rod  tam již vlastně vymřel, Dům jsme prodali a všichni se rozjeli do světa. Nicméně ta duchovní vazba na ten kraj je silná.

Nepřekvapuje mne to, kraj Horňácka je osobitý… krásný.

Máte pravdu. Ta krajina má ducha. Tak si říkám…nežijeme tady dlouho, ale přece jenom bychom měli zde zanechat po sobě nějaké svědectví, že jsme zde nežili nadarmo

.

Zdá se mi, že vás psaní a  tvorba jako taková dělá šťastným. Je to tak?

Určitě k tomu přispívá, naplňuje mě to. Ale aby byl člověk šťastný v životě, tak se musí s někým o to štěstí podělit. Já jsem se šťastně oženil. Ale nejsou jenom šťastné dny, jsou i dny smutku, a pokud máme teď hovořit o naší rodině, měli jsme tři děti.  Nemohu se zbavit pocitu, že jsme tak trochu nešťastná generace.  Jako rebelovi mi to přineslo to, že se dcera nemohla dostat na vysokou školu. Výrazně si přála dělat medicínu, ale bylo to nesplnitelné přání kvůli mému  kádrovému profilu. Díky mým přátelům se však dcera dostala na filosofickou fakultu.  Byla rok vdaná, zemřela jako studentka druhého ročníku etnografie na onkologickou chorobu. Domníváme se, že se na její nemoci podepsalo i to, že jí bylo upřeno, aby se realizovala způsobem, který si hluboce přála.

Zůstaly nám dvě děti. Syn Ivo vystudoval Lesnickou fakultu v Brně, oženil se s dívkou z Horňácka a usadili se ve Bzenci. Jejich starší dcera pracuje již jako lékařka na Onkologickém ústavu v Brně, mladší studuje stomatologii.  Naše nejmladší dcera Eva  působí jako pedagog na Mendlově univerzitě v Brně. Provdala se za Poláka, absolventa  muzických umění. Mají dceru, která studuje gymnázium. Ve svém volném čase se manželé věnují aktivitám na  Art mlýnu v Bohuslavicích, kde se konají kulturní a folklórní programy. 

Manželé Jan a Marie Pavlíkovi

Vaše paní Marie letos rovněž oslaví osmdesáté narozeniny,  je také lékařka. Seznámili jste se na studiích?

Ano, seznámili jsme se v pátém  ročníku. Hned to mezi námi začalo jiskřit. S rodinou jsme to tenkrát trochu uspěchali. Postupně jsem zjišťoval, že Marie je povahou sportovec a dokázala držet a stále drží se mnou krok ve všech situacích, a toho si ohromně považuji. Náš život byl a stále je opravdu dost pestrý, i těžký i tragický, ale dokázali jsme to vždy překonat. Uměla, a stále umí vytvářet dobré rodinné ovzduší. Náš život byl plný dramatických ale i krásných chvil.  Spojuje nás stále i  vztah k písničce a tanci. Marie dodnes  pěkně zpívá. 

Po studiích jste nějaký čas žili v Hodoníně. Jak dlouho?

Naše první štace byla v Hodoníně. Tam jsme byli necelé tři roky. Řekl bych, že tam můj život dostal šmrnc. První básnická sbírka Jen někdy, vyšla v roce 1985. Byl to můj první pokus o publikaci poezie. Společná setkání s literáty  Hodonínska mě motivovala k další literární činnosti. Koneckonců to byla pro mne jediná možnost, jak se vyžívat, protože z  politického hlediska jsem měl problémy. Odrazilo se to v mé kariéře a taky v tom, že jsem po určitou dobu  nemohl s folklorními  soubory nikam vycestovat. 

Folklór jste aktivně dělal už při studiích medicíny v Brně. V kterých souborech?

Během studií jsem například zpívával s BROLNem, s cimbálovou muzikou Jaromíra Běhúnka, v souboru Mládí nebo v brněnském Slováckém krúžku. V té době  jsem  měl jet zpívat s BROLNem do Holandska. Přišla žádost na OV KSČ a bylo řečeno striktně NE.

Jako študák jsem absolvoval zkoušky pro  získání  zpěvácké licence, takže jsem si mohl s muzikou Jaromíra Běhúnka  občas přivydělat. Doba byla velice složitá, vznikala JZD, rodiče tenkrát neměli možnosti finančně mi přispívat  plně na studium, a tak mi to velmi pomohlo.

Z Hodonína jste se potom stěhovali do Čejče. Tam jste strávili také kus života. Jak na to vzpomínáte?

Marie pracoval na středisku v Čejči a já jsem dojížděl do Čejkovic. Přišel jsem do vesnice zanedbané, prašné… Když mne poprvé  zavedl  ředitel OÚNZu (Okresního ústavu národního zdraví) doktor Slabák z Kyjova do ambulance, která byla tenkrát   v budově  národního výboru, tak jsem se zhrozil. Voda v ambulanci  netekla,  místnůstka na ordinaci byla malá, stejně tak i čekárna. Nesmířil jsem se s tím, jsem takové povahy, a brzy jsem přesvědčil tamního starostu Františka Pešla,  že je potřebné pro tak velkou vesnici  vybudovat nové lékařské středisko. Starosta byl schopný, podařilo se mu získat z Akce Z  prostředky na stavbu.  V parku za mateřskou školou jsme za spoluúčasti místních občanů  postavili pavilon, kde byly zřízeny ambulance pro stomatologii, dětskou ambulanci, gynekologii, fyzikální terapii, ordinace pro praktického lékaře a byt pro lékaře. Čejkovice byly na periferii OÚNZu. Tím se vyřešilo, že nemuseli pacienti dojíždět k odborným lékařům až do Hodonína. Byla to akce  Z a přitom aktivita,  která nám vyšla.

A na to navázala další věc. Když jsem se v Čejkovicích procházel kolem tamní, téměř padající tvrze, tak jsem si pomyslel, že by bylo vhodné vyvinout aktivity za záchranu této historické památky.   Okamžitě jsem začal kontaktovat brněnský historický ústav a řekl jsem, že by bylo škoda, kdyby takto významná templářská stavba spadla kvůli tomu, že je v majetku státního statku. I tato aktivita se neminula účinkem. 

V té době jste se také stýkal se spisovatelem Františkem Kožíkem. Jak jste se seznámili?

Po shlédnutí divadelní hry Hejtman Šarovec na tvrzi v Hluku jsem se zúčastnil v Uherském Hradišti podpisové akce knih Františka Kožíka. Tehdy jsem mu řekl , že bych byl rád, kdyby se přijel podívat taky do Čejkovic, kde  máme  podobnou tvrz  jako v Hluku.                  

V Čejkovicích se již dost dlouho nehrálo žádné divadlo, proto jsem se rozhodl nacvičit hru-  Ženský zákon od J. G. Tajovského.  Proložil jsem to lidovými zpěvy a s potěšením jsem zjistil, že to na diváky zabralo. Okamžitě jsem začal plánovat návštěvu Kožíka do Čejkovic. Písemně jsem ho požádal, jestli bych mohl inscenovat jeho hru Hejtman Šarovec. Dostal jsem k tomu svolení a  inscenoval jsem ji jako hru s lidovými zpěvy a tanci. Hra výrazně oslovila  divácký vkus a museli jsme ji pro nadšený ohlas sedmkrát reprízovat. František Kožík se o úspěšné inscenaci dozvěděl z tisku, jak mi později sdělil. Znovu jsem ho při té příležitosti oslovil, že bych byl hrozně rád, kdyby přijel do Čejkovic a povyprávěl o své tvorbě. Tenkrát svolil a byl početnými  posluchači velice nadšený.  Využil jsem tehdy jeho návštěvy a požádal jej  o napsáni  hry o templářské tvrzi.

  

Vyhověl vám?

Ano, skutečně napsal hru, poslal mi ji k přečtení a nazval ji  Šavle a píseň. Bylo to vymyšlený příběh  o době nájezdů dobyvatelských hord, zasazený do tohoto kraje. Hra měla ještě větší úspěch než Hejtman  Šarovec. Inscenoval jsem ji  přímo u tvrze, která fungovala jako kulisa. To, že obě divadla přitáhla tak obrovské publikum, zvrátilo představy soudruha ředitele zdejšího  statku, ke kterému patřila i tvrz, a od rozhodnutí o demoličních aktivitách nakonec ustoupil.  Krátce na to se podařilo „památkářům“ prosadit na ministerstvu kultury, že tvrz byla zahrnuta do významných památkových objektů. Františku Kožíkovi se tak podařilo, že se v Čejkovicích obnovila tradice divadel a místní obyvatelé  zjistili, že stojí za to tvrz obnovit.  Od té doby trvalo naše krásné přátelství s Františkem až do jeho smrti. Kožík mě seznámil s některými  moravskými spisovateli jako byl Jaromír Tomeček,  Jindřich Uher, Miroslav Kapinus.  Snad nejvýrazněji mě ovlivnil  Jindřich Uher. Byly to krásné časy v Čejkovicích. 

Posléze jste zakotvili v Kyjově. Z jakého důvodu?

Dcera Jana se kvůli kádrovému profilu nemohla dostat na gymnáziu v Hodoníně. V Kyjově přimhouřili oči, takže  jsme se v roce 1976 přestěhovali do Kyjova. Tady jsem působil jako dorostový a posudkový lékař. V místní nemocnici jsem v rámci interního oddělení nastoupil na pracoviště funkční diagnostiky, kde  jsem testoval a  zajišťoval preventivní péči i posudkové testování  výkonnosti  sportovců, požárníků i příslušníků VB. Zlepšením přístrojového vybavení  jsem praxi rozšířil  i o kardiovaskulární diagnostiku. Po  privatizaci jsem odešel na polikliniku  do  Veselí nad Moravou, kde jsem pracoval až do roku 2013 jako privátní lékař pro obor angiologie. Na žádost  kolegy, jemuž nyní patří ordinace,  tam jezdím jednou měsíčně ordinovat. Rád se tam s mými pacienty zvláště  z Horňácka potkávám.

V Kyjově jste se výrazně podílel na  programových přípravách Slováckých roků. Co tomu předcházelo?

Folklor si mě našel na každém mém působišti. V Hodoníně jsem po dobu praxe  přebral  skupinu podlužáckých tanečníků v  souboru Dubina. V Čejkovicích jsem založil soubor Zavádka.  Práce to byla velmi obtížná, protože mládež zpočátku neuměla žádné lidové písně a  tance. Byl to skok do tmy. Musel jsem se taky přičinit o vytvoření doprovodné muziky, kterou   tvořili čtyři místní kantoři. Cimbalistu jsme museli prostřednictví  JZD zaměstnat. Tak byl v oblasti Hanáckého Slovácka vytvořen další folklorní soubor, který jsem nazval Zavádka, podle místního obřadního tance. Vzhledem k tomu, že místní kroj pomalu mizel, bylo potřeba provést rekonstrukci lidového oděvu a nechat ušít a vyšít jednotlivé krojové součástky.   Vždy jsem byl přesvědčen, že  to chce umět s lidmi pracovat, zapálit je pro věc...

Moje folklorní aktivity v Kyjově  začaly při muzice Jury Petrů staršího, která tehdy  hrávala ve sklípku pod radnicí.  Ve snaze  zapojit se do  místních folklorních aktivit jsem začal jako zpěvák spolupracovat s jejich muzikou. Vzhledem ke kontaktům s Jarinem Nečasem, hudebním redaktorem Čs. rozhlasu v Brně, jsem zařídil  Jurovi první nahrávku jeho muziky v brněnském rozhlasovém studiu.  Rok jsem vedl kyjovský Slovácký  krúžek, s nímž jsme vyjeli reprezentovat do Belgie.

Připomeňme, že v roce 1991 jste redaktorsky připravil sborník Návraty Kyjovska.

Oslovil jsem staré kantory, například Jana Házu, primáře Rudolfa Strýčka a řadu dalších spisovatelů a osobností, které dotvářely  kulturu Kyjovska, a tak vznikl almanach. Tenkrát jsem pozval na  Slovácký rok Františka Kožíka a přijel i Jindřich Uher. V té době jsem dělal  předsedu programové rady Slováckého roku.

Většina vašich knih vyšla až po roce 2000. V roce 2003 jste vydal příběh Svarožicův kůň.  O čem kniha je?

Svarožicův kůň je příběh pro děti, který vypráví o tom, jak vznikalo osídlení  Horňácka. Krátce na to mě ke psaní vyburcovaly oslavy Kuželova, které jsem také pomáhal organizačně připravovat. Součástí oslav  byla práce na  monografii o  Kuželově. V té době monografie ještě moc nefrčely, myslím, že jsem byl první, kdo v knize  uvedl historii jednotlivých domů a jejich majitelů. Práce to byla obtížná, protože se v Kuželově  ztratila kronika. Bývalý starosta, Tomáš Ševečka,  měl různé zápisky, takže jsem  nemusel všecko sám pracně shánět. Monografie  vyšla v roce  2005 s názvem Kuželov-horňácká dědina pod křídly větrného mlýna.

Kuželov je vaše rodná vesnice, ve které jste vyrostl. Ale vy jste se pustil do podobného projektu i v Bohuslavicích, kam jste se přistěhovali. V minulém roce vyšla vaše obsáhlá monografie Mezi tvrzí a hradem aneb po stopách historie Bohuslavic. Jak k tomu došlo?

Jan Pavlík v současné době žije v Kyjově- Bohuslavicích

V Bohuslavicích žijeme už šestnáct let. Nejprve jsme si zde  zakoupili starý sklep s nadsklepní, polorozbořenou chaloupkou, kterou jsme přestavěli, a vysadili vinohrad. Později jsme se rozhodli, že se tu usadíme.  Bohuslavice mi daly hodně především svou tradicí, kterou  jsem se snažil hlouběji prostudovat. Člověk se seznámí s lidmi, se kterými si má co říct. Byla tu založena Kulturně-historická společnost Bohuslavice.  Pomohly mně znalosti  učitelky Ljuby Heimrichové, která dobře znala  historii tohoto kraje i Bohuslavic samotných a napsala dvě knížky o Bohuslavicích. Výrazně mi pomohla s historií jednotlivých domů v obci. Naší snahou bylo vedle historie zachytit i obrazově současný stav osídlení a tradice.

Slyšela jsem, že jste se zasloužil i obnovení bohuslavského kroje, který téměř vymizel.

Po stránce kulturní bylo  potřeba udělat mnoho práce. Po zkušenostech z Čejkovic jsem se pustil do obnovy zaniklého místního kroje s představou, že to mládež uchopí nejenom jako oděv, ale i jako součást historie, tradice, ke které patří zpěvy, tance, a že je to bude inspirovat k hlubšímu zájmu. Pěstování lidových tradic se  stalo  zájmen jen několik mála mladých. Několik let  se konají na ART mlýně v Bohulslavicích folklorní slavnosti pod názvem Mlýnské kolo. Pokud jsou hody, přijíždějí řady zdejších posílit krojovaní z Bukovan a Boršova.

Bohuslavské hody mají jednu zvláštnost, která se nikde v okolí nevidí. Takzvané stínání berana.

Tuto tradici jsem obnovoval právě v souvislosti s pořádáním  prvních krojovaných hodů.  Zpracoval jsem choreograficky zvyk stínání berana a proložil písněmi a tanci.

Jste velmi plodný autor a v životě jste toho dosud stihl opravdu hodně. Pojďme k vaší poslední knize, která je připravená k vydání. V ní se vracíte opět na Horňácko.

Knížka se jmenuje Putování po rodném kraji očima vzpomínek. Její součástí bude i dialektologický slovník Horňácka. Při jeho tvorbě jsem čerpal z pozůstalosti Vladimíra Pavlíka, vzdáleně  rodem spřízněným,  který se narodil v Hrubé Vrbce a jako veterinář působil ve Velké.nad Veličkou. Při své profesi se setkával s řadou pamětníků, a tak sesbíral velké množství  materiálu pro monografii s názvem  Vzpomínky na Horňácko. Další jeho sběrový materiál se týkal dialektu, kterým se mluvilo v době jeho působení na Horňácku. 

                                                                                                                                          

Slavíte významné životní jubileum, ke kterému upřímně gratulujeme. Vám i Vaší paní. Co byste při této příležitosti chtěl vzkázat čtenářům?

Závěrem bych vyslovil  přání, aby si  naše nástupnické generace naší vlasti uvědomovaly, že by se neměly vzdávat vztahu  k národním  tradicím. Pokud se mám vyjádřit o mém rodném kraji, s potěšením zatím konstatuji, že lidové zvyky a tradice jsou stále živé. Znalost historie rodného kraje, dědin i rodů, je základem kontinuity hodnot, které vytvořily minulé generace a tradovaly je nám, generacím následným. Usilovně pracujme na ochraně hodnot, které posilují národní hrdost a udržujme  s láskou tradici v písních, rodném jazyku  a zvycích národních.  Obávám se, že jestli nebudou nové generace pokračovat v této tradici, bude globalizace hodnot měnit rychle svět v něco, co bude pro mnoho lidí málo přijatelné. Láska k rodnému kraji, k duchovní a kulturní tradici  by měla být  nedílnou součástí každodenního života všech rodin

MUDr. Jan Pavlík (1937)

lékař, folklorista, spisovatel a publicista, rodák z horňáckého Kuželova. Články s vlastivědnou a národopisnou tématikou publikuje v regionálním tisku. 

Vydané publikace:  Jen někdy (básně) 1985, Dopisy z Nidry (próza) 2002, Svarožicův kůň (pověsti) 2003, Kuželov-horňácká dědina pod křídly větrného mlýna (monografie) 2005, Mezi dvěma světy (básně) 2010, Sága rodu Chlebakupova (próza) 2013, Utrpení a naděje (próza) 2014, Mezí tvrzí a hradem aneb po stopách historie Bohuslavic (2016).

(Rozhovor vyšel ve Slovácku příloze Hodonínského deníku Rovnost.)