Kyjovský autobusák po pětačtyřiceti letech volá po změnách

Kyjov – Autobusové nádraží a jeho bezprostřední okolí je problematickou lokalitou v Kyjově už roky. V poslední době se o ní ale začalo více mluvit a snad i hledat účinná řešení. 

Autobusové nádraží slouží v Kyjově už od roku 1976.

Okolí vysoké zdi bývá často znečištěné.

Cedule na zdi.

„Scházejí se tu hlavně mladí, myslím, že ani nejsou místní. Sociálně slabí, možná žáci zvláštních škol. Určitě se tu prodávají drogy. Opilí, zfetovaní… močí, kálí u zdi, na chodníku bývají zvratky. V poslední době ale častěji přijíždí městská policie a dělá pořádek,“ říká jedna z obyvatelek přilehlých ulic, která se podle svých slov raději už ani nedívá z okna.

Loni na podzim zastupitelstvo města Kyjova přijalo vyhlášku o zákazu konzumace alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích. Týká se to i autobusového nádraží a přilehlé ulice. Město rozhodlo také o pořízení další kamery a posílení kontrol městkou policií v této lokalitě. Nově se do řešení problémů zapojí také sociální pracovníci. Mezi narušiteli veřejného pořádku jsou často nezletilí do osmnácti let a dokonce i děti ze základních škol. Proto se do terénu společně s městskou policií vypraví i kurátoři pro děti a mládež.
V Kyjově funguje nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Klub Bárka. Už třetím rokem usiluje o zřízení terénní služby, která by se v této lokalitě rovněž mohla angažovat. Prozatím se však nenašly pro toto řešení finance.

Autobusové nádraží v Kyjově při Nerudově ulici bylo uvedeno do provozu v roce 1976, v roce 1998 zde přibyla nádražní odbavovací hala s čekárnou a sociálním zařízením. „Autobusák je poplatný své době a od jeho vzniku se tu nic nezměnilo. V podstatě se pomalu rozpadá, dávno za životností je nejen vozovka, o uspořádání prostoru nemluvě. Návrh se musí ovšem udělat správně a také o nový prostor se musí majitel starat,“ zdůrazňuje zastupitel města za sdružení Pro Kyjov Petr Valihrach. Práce s veřejným prostorem je součástí jeho profese i oblíbeným tématem. Jeho stavební firma nedávno řešila zakázku na kompletní renovaci autobusového nádraží v Holešově, které bylo v mnoho ohledech podobné tomu kyjovskému. „Existuje spousta příkladů, studií, realizací, ve kterých se prokázalo, že uspořádání prostoru má obrovský vliv na chování lidí, kteří jej užívají,“ podtrhuje Valihrach.

„Správně navržený veřejný prostor má mimo jiné i takzvanou samohlídací funkci. V současnosti je bohužel nádraží uspořádáno tak, že umožňuje snadné provádění různých nekalostí. Například vysoká zídka za nádražím a její zákoutí slouží jednoduše jako záchod a shromaždiště pro různá individua. Navrhnout dobrý prostor ale jednoduché není a chce to koncepční práci a dlouhodobou vizi. V rámci komise výstavby jsme v minulosti na vedení města apelovali a nutnost úpravy prostoru autobusového nádraží nejednou prosazovali,“ dodává Valihrach. Autobusové nádraží není v majetku města, ale město podle něj má prostor pro vyjednávání s vlastníkem.

Jaké konkrétní změny by projekt na renovaci autobusového měl zahrnovat? „Usměrnění rozptylových ploch. Teď chodec neví, kudy může jít, kde už je vozovka. Nové zastřešení se současným moderním sdělovacím systémem. Nástupišť může být daleko méně. Propojit prostor za autobusovým nádražím, vhodné nahrazení zdi transparentní výplní. Když je na člověka vidět, chová se odpovědněji. Ani nevím, jestli je na nádraží WC, a to mám kancelář kousek odtud… to musí být intuitivní. Promyslet lépe pěší napojení do centra, k Lídlu, ke kinu Panorama a na sousední parkoviště. Udělat parkovací stání K+R. Usměrnit křižovatku na Vrchlického. Napojit cyklisty a zázemí pro cyklo - stojany, cyklověž. Je toho opravdu spousta, co by bylo třeba promyslet a vyřešit,“ říká Valihrach.

Veřejné záchodky na autobusovém nádraží jsou, poplatek činí deset korun. Každého asi napadne že, kdyby bylo WC zdarma nebo aspoň levnější, přispělo by to alespoň částečně k větší čistotě v bezprostředním okolí nádraží. „Město Kyjov už nyní provozovateli, to je ČSAD Kyjov, na provoz veřejných záchodů finančně přispívá. Zda bude WC úplně zdarma, nebo ne, je na rozhodnutí provozovatele. Nicméně vzhledem k tomu, že se v okolí autobusového nádraží potýkáme s lidmi popíjejícími alkohol, případně i narkomany, jak vyplývá z hlášení městské policie, obáváme se, že zpřístupněním WC zdarma bychom těmto osobám poskytli bezplatné zázemí, kde si mohou v klidu a nerušeně například aplikovat drogy. Naše ambice je přitom přesně opačná. Dostat tyto lidi z okolí nádraží, kde svou přítomností často obtěžují cestující a kolemjdoucí,“ uvedl k problematice mluvčí města Filip Zdražil. 

Fond podpoří organizátory bigbítových koncertů

Kyjov – Publikace Kyjovský bigbít 1961 – 2021 je výjimečná nejen co do svého obsahu, zachycuje šedesát let vývoje tohoto hudebního žánru v srdci Moravského Slovácka, ale také svým posláním. Výtěžek z prodeje knihy totiž nepůjde na konto autora Matěje Černého, který na knize intenzivně pracoval půldruhého roku, ale na podporu živé hudební kultury v Kyjově. Publikaci vydalo Kyjovské Slovácko v pohybu s přispěním města Kyjova.

„Byla možnost knihu rozprodat a postavit si u baráku bazén. Nakonec jsem se ale rozhodl výtěžek směřovat na podporu aktivit mladých lidí. Z peněz budeme pomáhat kyjovským organizátorům živé produkce bigbítu. V době koronaviru a plánované rekonstrukce Jančovky to myslím má hlavu a patu,“ řekl těsně před vydáním knihy Černý. „Po necelých třech měsících se z prodeje utržilo zhruba 200 tisíc korun, to je asi polovina z finální sumy,“ doplňuje nyní pro Nové Slovácko autor. Knížku napsal svěžím, bohatým a hravým jazykem, s vtipem a nadhledem zasazuje bigbítové dění ve městě do společenského a politického koloritu doby, na kterou si mnozí ještě dobře pamatujeme, i když bychom nejraději zapomněli… Součástí publikace je i datový nosič s dobovými nahrávkami skupin, texty písní, plakáty koncertů, novinovými články i písemnými memoáry členů kapel.

Celkem je k prodeji do fondu určeno 600 knih. Knížka je k dostání v Kyjově v prodejně hudebnin na ZUŠ, v kavárně Pražírna a v hospodě U Jančů. Rozměrná a graficky originální třísetstránková publikace plná fotografií stojí 660 korun. „Město má 100 kusů, které bude nabízet v informačním centru,“ upřesňuje Černý. Účelné využití takto získaných finančních prostředků mu velmi leží na srdci. „Každý, kdo si knihu koupí, přispívá celou částkou k podpoře živé kultury ve městě,“ zdůrazňuje.

O možnost využít prostředky fondu může žádat každý, kdo v Kyjově plánuje organizaci hudební produkce zaměřené na rockovou muziku v širokém slova smyslu. Týká se to jednotlivců či skupin z řad kyjovské veřejnosti, studentů, muzikantů nebo hudebních fanoušků. „Finance nejsou určeny k vytvoření zisku organizátorů, mají sloužit jako finanční „polštář“, pojistka k tomu, že po organizaci kulturní akce nevznikne pořadateli dluh, což se v Kyjově bohužel často stává. Smyslem je motivovat aktivní lidi k organizaci hudebních akcí, koncertů a minifestivalů,“ přibližuje Černý.

Bližší informace lze najít na webových stránkách Kyjovského Slovácka v pohybu, která finanční fond Kyjovský bigbít spravuje. Prvním krokem organizátora by mělo být zaslání informací o plánované akci včetně předpokládaných nákladů na adresu bigbit@kyjovske-slovacko.com . Komise složená z aktivních muzikantů a organizátorů kulturních akcí posoudí realističnost záměru a závazně přislíbí spoluúčast na akci. Po uskutečnění koncertu je třeba uschovat doklady, faktury a zaevidovat počet platících návštěvníků. Dalším krokem je provedení konečné bilance „příjmy minus náklady“. Pokud se organizátor dostane do záporných čísel, bude mu částka po předložení dokladů proplacena.

Jak píše autor Matěj Černý v úvodu knížky Kyjovský bigbít, jejím smyslem je udělat radost. To se díky příjemnému čtivému podání relevantních informací, které by jinak zapadly do říše zapomnění, podařilo už u dvou stovek čtenářů. Buďte dalším, který zakoupením jedinečné publikace udělá radost sobě nebo svému blízkému a zároveň podpoří nadšené organizátory a přispěje tak k novým hudebním zážitkům obyvatel města. Po době „koronavirového půstu“ si to všichni zasloužíme! 

Sklepy se otevřou na Kyjovsku už posedmé

Kyjov – Již v loňském roce měla akce Otevřené sklepy v Kyjově komornější ráz a historie se letos do jisté míry opakuje. Přesto převládá radost, že se milá společenská událost může díky rozvolněným opatřením v souvislosti s koronavirem uskutečnit. Akci si užívají především hosté ze vzdálenějších destinací, ale i místní, kteří často zvou u této příležitosti své známé ze širokého okolí.

Návštěvníci budou moci ochutnat vína z devětadvaceti vinařství celého Kyjovska, bude možné okoštovat na 400 vzorků. „Abychom vyhověli epidemiologickým opatřením, nově budeme mít druhé centrum pro kulturu a gastronomii na náměstí TGM, kde bude velkokapacitní stan, stánek s občerstvením a vystoupí zde cimbálová muzika, zazpívají mužské sbory. Stejně tak tomu bude také v lokalitě sklepů Pod Šištótem, jako každoročně,“ sdělil Stanislav Martinek, jednatel Cechu kyjovských vinařů, který akci již tradičně koordinuje. „Cílem je větší nabídka služeb všeho druhu a "rozmělnění" návštěvníků po celém Kyjově.“ Mezi oběma lokalitami budou jezdit koňské povozy a převážet účastníky. K dobré náladě zazpívají pěvecké mužské sbory z Kyjova, Nětčic, Sobůlek a Želetic. Na akci nebude chybět ani kyjovský ženský pěvecký sbor Tragačnice, který zde vystupuje pravidelně. Tento svátek dobrého vína se v Kyjově pořádá už sedmým rokem.

Kulturně společenská událost odstartuje v sobotu 12. června ve 13 hodin a protáhne se do 20 hodin. Do 4. června je možné zakoupit vstupenku za 500 korun, později bude cena o stokorunu vyšší. Kromě volné degustace nabízených vín a degustační skleničky poplatek zahrnuje katalog vinařů a vinařství s mapkou a kupony na nákup vína v hodnotě 200 korun. Vstupenky si lze zakoupit v předprodeji přes ticketportal a ticketstream. Pokladna nebude tentokrát v informačním centru, ale v Penzionu Regio na ulici Palackého, naproti fary a muzea. Vstupenky tu budou k dostání hodinu před zahájením akce. 

„Momentálně je povolena návštěvnost pro akce našeho typu do jednoho tisíce lidí. Tolik návštěvníků jsme nikdy neměli, takže nepočítáme s omezením počtu platících. V současné době je prodáno asi sto lístků, což je stejně jako loni. Počítáme, že návštěvnost bude srovnatelná s loňským rokem, kdy přišlo téměř sedm set platících návštěvníků,“ dodává s pozváním na akci organizátor Martinek.

Moje práce-moje štěstí. Sbírají a tvoří panenky

Monika a Nikol Chmelařovy s oceněnými panenkami.

Aspoň si lidé přečtou něco pozitivního v této neveselé době, míní Nikol, dcera zakladatelky sbírky panenek Moniky Chmelařové a manažerka rodinného podniku. Panenky naplňují jejich život, přinášejí jim radost, nové výzvy i přátele. Moje práce-moje štěstí, zní slogan z jejich internetových stránek. Ojedinělá sbírka vzniká osmadvacet let a čítá téměř půl druhého tisíce panenek různého druhu a velikostí. Zvláštností a novinkou jsou takzvané reborny, panenky která vypadají jako živá miminka.

Láska na druhý pohled

„Tu úplně první rebornovanou panenku jsem dostala od dětí. Objednaly ji na aukčním portále. Když jsem nebyla doma, položily ji do postýlky. Nejprve mne napadlo, že tohle nebude nic pro mě, měla jsem opravdu smíšené a rozporuplné pocity. Když jsem si ale panenku vzala do náručí, tak převládly pozitivní emoce, a do těchto panenek jsem se zamilovala,“ vzpomíná Monika Chmelařová. Další panenku pak jeli vybrat přímo k rebornistce, která tyto panenky vyrábí. Paní Monika absolvovala odborné školení a technice se věnuje dodnes. Sama nyní víkendové kurzy výroby rebornů nabízí a vede.

„Nejstarší vnučka Alžběta ve svých deseti letech zrebornovala jedno miminko pod mým dohledem. Prostřední vnučka Elizabeth má moc ráda panenky, ale protože jich má doma spoustu, tak jí kupujeme lego. Moc ráda ale vozí kočárek, když se účastní některého z našich srazů a hrdě provází návštěvníky na našich výstavách,“ dokladuje paní Monika lásku k panenkám, která se u nich dědí z generace na generaci.

Jako nejmladší z šesti dětí dnes čtyřiapadesátiletá sběratelka v dětství ani vlastní panenky neměla a brzy hlídala děti svých starších sourozenců. Impuls ke sběratelství přišel až s její dcerou Nikol, která dostala panenku v roce 1994 od své babičky, maminky paní Moniky. „Byla to panenka s porcelánovou hlavičkou z prodejny Quelle ve Veselí nad Moravou a obě nás chytla za srdíčko,“ vypráví paní Monika. Takhle to celé začalo. Panenka se jí zalíbila natolik, že postupně začala přikupovat další kousky.

„Byla jsem na děti sama, a tak panenek přibývalo opravdu velmi málo. Větší vášeň přišla až s mým životním partnerem Antonínem, který mne ve sbírání podporoval a zasloužil se opravdu o ten největší rozmach naší sbírky. V mých oblíbených obchodech už mě znali a vždy volali, když dostali dodávku panenek, abych si přijela vybrat. A teprve to, co zbylo, nabídli pak k prodeji. Já bych odjela třeba se třemi panenkami, které se mi líbily nejvíc, ale partner vždy: Tu máš? A co tuto? Nakonec jsme odjížděli s plným autem,“ vzpomíná s úsměvem sběratelka. V roce 2010 po operaci páteře, kdy ležela na jednotce intenzivní péče, jí partner přinesl novou panenku ukázat i do nemocnice. „Panenka hned pak samozřejmě musela pryč, ale udělalo mi to radost.“

A co dcera Nikol, nežárlila na panenky své matky? „Nic takového mě nikdy ani nenapadlo,“ brání se Nikol, které je nyní dvacet devět let a je maminkou osmileté dcerky. „V dětství jsem měla své milované panenky, na které jsem se pak snažila i šít. Maminka tou dobu měla jen několik málo panenek. Byly to porcelánové panenky a já je nechtěla rozbít. Panenky z vinylu přišly až v mé dospělosti,“ vysvětluje.

Sběratelka žila ve Veselí nad Moravou

Monika Chmelařové pochází z Veselí nad Moravou, prožila zde 37 let svého života. I s dcerou se shodnou na tom, že na toto město rády vzpomínají a vracejí se tam, navštěvují část rodiny. Shodou okolností z Veselí nad Moravou pochází i sběratelka panenek Veronika Petraturová.

V současné době paní Monika žije v Polešovicích u Uherského Hradiště. Rodinný domek sdílí se svými panenkami. Všechno je zde barevně sladěné, dominuje šedá, růžová a bílá. Každá drobnost tu má své místo a doplňuje působivý celek. Vítejte ve sladkém království panenek! Pro maminku i dceru je péče o sbírku, její doplňování a prezentace včetně výroby rebornovaných panenek na zakázku a pořádání kurzů zaměstnání na plný úvazek. „Jsem vyučená švadlena, ale toto povolání jsem nikdy nedělala, vždycky to byl můj koníček,“ potvrzuje paní Monika. Zabývají se i výrobou dekorací, háčkují a pletou soupravičky pro miminka nebo deky, vytvářejí doplňky, textilní květiny, vyrábějí přáníčka i glycerínová mýdla různých tvarů a vůní. „Když je čas, tak moc rády spolu vymýšlíme a tvoříme nové a nové dekorace pro naše výstavy, jako jsou labutě, páv, šité květy a spousta dalšího,“ doplňuje Nikol. Na svých výstavách si dávají záležet, všecko musí být perfektní. „Příprava nám na místě zabere plné čtyři dny, spíme jenom pár hodin na přivezených matracích. Na vernisáži padáme únavou, ale nadšené ohlasy návštěvníků nám vracejí energii a víme, že jsme se nenamáhaly zbytečně,“ sděluje manažerka Nikol.

Co dokáží „panenky jako živé“  

Reprezentativní sbírka čítá více než 1450 panenek, z toho 270 rebornovaných, a také 600 plyšových medvídků a 70 dětských kočárků. Může se pochlubit nejedním významným oceněním. Které potěšilo nejvíc? „To bylo určitě to úplně první. S rebornováním jsem začala v roce 2012 a už o rok později jsem se zúčastnila soutěže v německém Sonnebergu v kategorii reborn profesionál. Gabriela ve své kategorii větších dětí získala první cenu. Freya pak mezi miminky získala cenu poroty. To mě opravdu překvapilo a nastartovalo k další práci,“ vzpomíná paní Monika. 

Láska k panenkám spojuje u Chmelařových generace žen. Batole je z kitu Liam od návrhářky Bonnie Brown. Monika Chmelařová vdechla panence život.

Svoji radost si nenechávají pro sebe, se svými „miminky“ za normálních okolností navštěvují domovy pro seniory. „Vyprávíme si s babičkami o panenkách, také o jejich dětech, dáme jim rebornovaná miminka pochovat a pak obejdeme po pokojích i ty, kteří jsou upoutáni na lůžko. Senioři reagují na panenky velmi dobře. Stalo se, že paní po mozkové příhodě začala s miminkem prvně komunikovat... ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu,“ připomíná si sběratelka. Svými panenkami potěšily klienty v domovech pro seniory v Boršicích, Buchlovicích, Napajedlech i pacienty v Masarykově onkologickém ústavu v Brně.

„Čas od času, vždy v návaznosti na naši výstavu, se rozhodneme pro nějaký dobročinný projekt. Naposledy to bylo při výstavě v Poděbradech, kde nám oddělení sociálně-právní ochrany dětí doporučilo případ Barunky a její maminky. Akce vyvrcholila benefičním koncertem, na kterém vystupovali naši přátelé: herečka Bára Štěpánová, Jaroslav Břeský - uznávaný Freddie Mercury, Lucie Třešňáková s písněmi Ivety Bartošové a Karel Gott Revival Morava - Josef Bouda a Radek Verner z Bučovic. Barunka tak získala finanční částku a dary v celkové hodnotě 45 000 korun. To byl zatím náš největší projekt,“ přibližuje Nikol.

Dnes jsou sběratelky už vybíravější

„Dříve jsem kupovala panenku podle toho, jestli se mi líbí. Nezáleželo na tom, zda je od nějakého návrháře nebo z tržnice. Postupem času se každý sběratel trošku vyprofiluje. Takže v současné době se soustředíme na část sbírky rebornovaných panenek,“ vypráví paní Monika.

„Vyhledáváme také panenky, které někoho představují,“ doplňuje Nikol. „Ve své sbírce Barbie panenek mám třeba Elizabeth Taylor, Audrey Hepburn, Jacka Sparrowa. Maminka pak několik provedení Lady Diany. Mým snem je Barbie, ztvárnění královny Alžběty I. Její cena je však téměř dvě desítky tisíc korun. Takže o ní zatím mohu snít...“

A je vůbec možné si tolik panenek zapamatovat? „Máme dobrou paměť na obličeje. Když se na panenku podívám, tak hned vím, jestli ji ve sbírce máme, nebo ne. Řadu panenek si pamatujeme i podle jména. Hlavně na výstavách pak používáme pro panenky pracovní název, například vesničanky, drbací kroužek a podobně. Někdy se u toho dost nasmějeme.“

Panenky nakupují také v Německu, když se zde účastní soutěží. Zde také pořizují komponenty pro výrobu rebornovaných panenek. „S rozvojem internetu se nákup panenek přesunul hodně do on-line prostředí,“ podotýká Nikol. „Kamkoli se dostaneme na výlet, tak se sháníme po panenkách. Spoustu panenek také dostáváme, zvláště na výstavách. Ženy a babičky se na nás obrací s prosbou, ať se postaráme o tu jejich panenku, že to mladí nechtějí, že by ji vyhodili. Hřeje je u srdíčka, že jejich panenka bude dále dělat radost třeba našim návštěvníkům.“

Miminka, která nepláčí

Oblíbené jsou víkendové kurzy výroby rebornovaných panenek, které Monika Chmelařová vede. Zajímavé jsou pro sběratelky tohoto druhu panenek, které chtějí zjistit, jak probíhá výroba. Hlavičky a končetiny panenek vznikají nejdříve v sochařských dílnách a podle nich se vyrábějí formy a odlitky. Ty se dostanou koupit v základní tělové barvě, které je třeba „vdechnout život“.

Na školení se hlásí i ženy s cílem vyrobit „miminko“ pro své děti na hraní. V neděli pak účastníci kurzu odjíždějí domů s dokončenou panenkou. „Není to však jen ryze ženská záležitost. V únoru 2019 prošel naším kurzem první muž v České republice,“ dodává paní Monika. 

Co jim tato neobvyklá záliba přináší? „Spoustu radosti a spoustu přátel. Téměř všechny naše nejbližší přátele jsme poznaly s maminkou díky panenkám, některé na výstavách, některé díky našim kurzům,“ odpovídá Nikol

„Vesměs se ve svém okolí setkáváme s kladnými reakcemi,“ doplňuje paní Monika. Lidé jsou nadšení, ať už vidí sběratelské panenky nebo ty rebornované, které vypadají jako živé a často jim někoho připomínají. Protože typy lidí se opakují a obličeje miminek též. Jen občas někdo řekne, že by nemohl usínat, když na něj kouká tolik očí...“ smějí se zapálené sběratelky.

V Kyjově se přidali k Milionu chvilek

Kyjov – „Hrad za hranou, republika v ohrožení“ nazval svoji demonstraci spolek Milion chvilek pro demokracii, který se rozhodl svolat protestní shromáždění a veřejně odsoudit kontroverzní televizní projev prezidenta Miloše Zemana ke kauze Vrbětice. Lídři Milionu chvilek vyzvali senátory, aby na prezidenta podali ústavní žalobu pro podezření z velezrady. Zároveň upozornili i na další problémy ohrožující demokracii v naší zemi. Na pódiu promluvil například hudebník a bývalý politik Michal Kocáb, který po roce 89 dohlížel na odsun sovětských vojenských jednotek. Kocáb inicioval za stejným účelem - podání ústavní žaloby na prezidenta - občanskou petici. Lidé zaplnili Václavské náměstí, podle odhadu policie jich přišlo asi deset tisíc. K iniciativě se připojila sedmdesátka dalších měst a obcí v České republice, mezi nimi i Kyjov. V okrese Hodonín byl tentokrát jediným místem občanského protestu.

Ve čtvrtek 29. dubna v 18 hodin se před kyjovskou radnicí sešly asi tři desítky lidí. Iniciátorem akce byl Petr Valihrach, zastupitel města za sdružení Pro Kyjov. Přečetl prohlášení spolku Milion chvilek pro demokracii a zdůraznil smysluplnost demonstrace. Frustrace z politiky je podle něj všudypřítomná a prezident situaci kolem kauzy Vrbětic relativizoval a nepostavil se důrazně za zájmy své země. „Nechci, aby mi moje děti jednou vyčítaly, že jsme nic nebo málo udělali proto, aby se zde poměry zlepšily. Nepřipustím, aby se musely bát vyjádřit svůj názor, když se jim něco nelíbí. Bohužel znovu se probouzí mezi lidmi stará mentalita obav a strachu, která tady panovala kdysi,“ řekl Novému Slovácku Valihrach.

„Vůbec si nemyslím, že je to o množství,“ doplňuje bývalý starosta Skoronic Jan Grombíř, který se akce zúčastnil. „Přijdu vždycky. Dobře si pamatuji, že v roce 89 nás zpočátku také protestovala jenom hrstka. A pak to narostlo ve velkou demonstraci, která režim položila. Ta síla musí zezdola růst,“ dodává Grombíř, kterého znepokojuje totalitní myšlení a neschopnost, se kterými se v posledních letech v řadách volených politiků na všech úrovních setkává.

Ekonomický experiment Corrency v Kyjově odstartoval

Kyjov – Dvakrát odložený start pilotního projektu na podporu oživení lokální ekonomiky Corrency vstoupil 26. dubna konečně v platnost.

 Autor projektu Pepe Rafaj.

 Nabídky získat 400 correntů využilo asi 1000 lidí z Kyjova, to je polovina z možného počtu. Občané se tudíž mohou stále registrovat, dokud nebude plánovaná kapacita 2 000 jedinců naplněna. Do projektu se zapojilo 36 obchodníků, u kterých lidé mohou virtuální měnu utratit. Jedná se o prodejny spotřebního zboží i potravin, autoservis, autoškolu, kosmetický salon, fitness centrum, fotoateliér, vinotéku, restaurace a další. Systém funguje jako padesáti procentní sleva, takže 400 korun lidé doplatí z vlastní kapsy. Mají na to třicet dnů. Další zájemci se mohou stále hlásit přes internet na stránce: https://kyjov.corrency.cz/registrace/ nebo na podatelně kyjovské radnice.

Do pilotního projektu se zapojila i kavárna Pražírna. „Denně se tu objeví někdo, kdo systém využívá,“ říká spokojeně majitel podniku Tomáš Výleta. Druhý den přijde na účet padesáti procentní doplatek útraty zákazníka. Elektronická komunikace by podle něj mohla být jednodušší, ale jak dodává, to se určitě časem zlepší. 

Kyjov je prvním městem v republice, který novátorský ekonomický projekt Corrency zkouší v praxi. Jeho autor Pepe Rafaj, jenž plán vymyslel v době vlastní karantény při první vlně pandemie covid-19, věří v jeho velký potenciál. Podpořit místní podnikání podle něj může pomoci v řadě dalších měst, a to nejenom v České republice.