Naďa Horáková na křtu své poslední knihy Tajnosti sborovny. |
Nedávno v Mutěnicích, kde s rodinou žije, pokřtila svou poslední knížku Tajnosti sborovny. Učitelka češtiny a dějepisu na Základní škole v Dubňanech má tak na svém kontě už celkem devatenáct knih. Píše hlavně klasické detektivky a historické romány, poslední soubor úsměvných fejetonů na téma školství je tak žánrově v její tvorbě spíše výjimkou. Autorsky se podílela také na scénáři oblíbeného detektivního seriálu Policie Modrava. Její knihy se v regálech knihoven moc neohřejí, protože kolují mezi čtenáři. Romány a detektivky mají spád a čtou se jedním dechem. Naďa Horáková pochází z Ratíškovic a dá se říci, že udělala docela slušnou „díru do světa“…
Vím, že jste se zabývala rodokmenem své rodiny. Odkud se vzalo vaše spisovatelské nadání, vystopovala jste u svých předků podobné sklony?
Vystopovala.
Mám společné předky s rakouským spisovatelem Robertem
Musilem a Aloisem Musilem, orientalistou, spisovatelem, knězem a
zpovědníkem císařovny Zity Habsburské. V matrikách jsem se
také dopátrala, že mezi mými předky na Moravě a ve Vídni už
v 18. a 19. století byli učitelé. Například můj
prapradědeček Karel Konvica byl prvním učitelem, který dostal
stálé místo v Ratíškovicích a s rodinou zde bydlel.
Zemřel v roce 1831.
Povolání
učitele je náročné, zvlášť v dnešní době. Neuvažovala jste
někdy, že se budete živit jenom psaním? A těšíte se z tohoto
důvodu do důchodu?
Samozřejmě
jsem o tom přemýšlela, volná noha je lákavá. Ovšem náš
knižní trh je malý a uživí se v něm jen několik
spisovatelů. Většina českých spisovatelů má jako hlavní
příjem další zaměstnání nebo aktivity. A do důchodu se
opravdu těším!
V
současné době v televizi opakují detektivní seriál Policie
Modrava. Jak jste se dostala k této scenáristické práci?
Čistě
náhodou. Pan režisér Jaroslav Soukup si před třinácti lety
koupil jednu moji detektivku a po jejím přečtení mi nabídl
spolupráci. Scenáristiku jsem se učila od pana režiséra a také
pana Miroslava Vaice takříkajíc za pochodu a z této
zkušenosti těžím dodnes i při psaní knih.
Jaký
druh literatury jste nejraději četla?
Nejprve
samozřejmě pohádky, ty jsem opravdu milovala. Později jsem začala
číst detektivky a historické romány, tak jsem u nich
zůstala i jako autorka.
Chtěla
jste psát už od dětství? Jaké byly první literární pokusy?
Pamatuji
si, že jsem svou první povídku napsala, když mi bylo asi osm let.
Byla o hříběti. Ale byly to jen takové dětské pokusy.
Spisovatelské ambice jsem neměla. Pak jsem začala psát až kolem
třicítky a nejprve povídky.
Jak
už jste někde zmínila, psaní jste se začala věnovat na
mateřské dovolené před 27 lety. Když jsem to počítala, vyšlo
mi, že jste průměrně vydala jednu knihu za dobu kratší než
jeden a půl roku. To je úctyhodný výkon. K tomu jste musela
zvládnout učitelské povolání, výchovu dvou svých dětí,
zajistit provoz a údržbu domácnosti…
Detektivka
není na psaní časově tak náročná, dokázala jsem ji napsat
třeba přes prázdniny. Horší je to s historickými romány,
tam potřebuji delší dobu, hlavně na studium. Byl to pro mě
koníček, tak jsem psala ráda. Ovšem dnes už tolik sil nemám,
takže zvolňuji tempo.
Jak
přijal manžel, že se z vás stala spisovatelka? Pomáhal?
Podporuje
mě. Pomáhá tak, že se mnou jezdí třeba do vzdálenějších
archivů nebo na besedy. Také jezdíme na výlety do míst, o nichž
právě píši.
Ve
vinařské obci Mutěnice má snad každá rodina vinný sklípek.
Jste výjimka?
Vinný
sklípek máme, ale jinak jsme bezzemci bez vinohradu. Sklípek
nechal postavit hodonínský starosta Karel Novák. Jeho žena byla
dcera Joži Úprky.
Čeho
jste se musela kvůli psaní vzdát? Díváte se například na
televizi nebo máte čas číst?
Myslím,
že jsem se nemusela vzdát ničeho. Spíš bych řekla, že jsem
získala - vědomosti a také určitý klid a nadhled. Na
televizi se dívám hlavně o prázdninách, jinak si pořady
vybírám. Většinou čtu odbornou literaturu o historii, takže teď
mám rozečtenou knihu o životě poddaných v 18. století.
Cestujete
ráda?
Cestuju celkem ráda, ovšem vzhledem k tomu, že máme psa na
zahrádce a doma kocoura, tak můžeme cestovat, jen když se někdo
uvolí se o ně postarat.
Absolvovala
jste nějaký kurz tvůrčího psaní? Jak se díváte na kurzy
tohoto druhu?
Vystudovala
jsem český jazyk a literaturu na filozofické fakultě, což je pro
spisovatelskou roli snad to nejlepší. Ovšem kdysi jsem absolvovala
seminář o psaní telenovel. Kurzy tvůrčího psaní nezavrhuji,
určitě rozšíří obzor, ale pokud člověk nemá nadání,
spisovatele z něho neudělají.
Jak
jste se dostala k numerologii a k čemu ji využíváte?
Už
od dětství mě lákalo všechno mezi nebem a zemí, a když se
v 90. letech objevily nejrůznější esoterické kurzy i
v Hodoníně, přihlásila jsem se na numerologii. Využívám
ji hlavně při psaní historických románů, když znám datum
narození nějaké osobnosti. Podle toho pak postavu pojmu.
Jak
dlouho vydržíte psát v kuse? Nedělá vám problém soustředit
se ve škole na výuku, když jste třeba uprostřed románu?
O
prázdninách vydržím psát celý den. Mám pracovnu, ale většinou
píši v obývacím pokoji, kde jsem před lety začínala psát.
Zvyk je železná košile. Soustředění mi problém nedělá. Ve
škole naprosto vypnu spisovatelku a doma zase vypnu učitelku.
Vím,
že patříte mezi takzvané „intuitivní spisovatele“, kteří
děj či zápletku dopředu nepromýšlejí. Píšete snadno, nebo
často přepisujete, cizelujete styl, měníte, doplňujete obsah?
Máte nějaké své rituály, které vám psaní usnadňují?
Myslím,
že píši snadno. Skoro nepřepisuji, většinou text doplňuji.
Rituály mám. Uvařím si kávu nebo čaj, zapálím svíčku nebo i
několik. V zimě píši zabalená v dece. Mám i zvířecí
spoluautory, teď se mnou už rok a půl píše norský lesní kocour
Pan Tau.
Dovedete
si svůj život představit bez psaní?
Život
bez psaní si dokážu představit, i když nevím, jak dlouho bych
to vydržela.
Co
považujete za ztrátu času? Jak relaxujete?
Za
ztrátu času považuji, když se musím potýkat s hloupostí –
a to bohužel jak s
vlastní, tak s cizí. O prázdninách relaxuji u
televize a ráda a dlouho spím. Ráda jezdím do termálů. A teď
ráda jezdím za vnoučaty. Máme Ondřeje a Ninu.
Ve
svých románech se zaměřujete často na období středověku,
podobně jako například spisovatel Vlastimil Vondruška. Máte
nějaké spisovatelské vzory?
Literární dílo spisovatelky Nadi Horákové. |
Velmi
mě ovlivnily dvě české spisovatelky Jarmila Loukotková a Ludmila
Vaňková a také italský spisovatel Umberto Eco. Vždycky mě
středověk přitahoval a spisovatel není tak moc svázaný prameny,
protože se jich tolik nedochovalo. Samozřejmě autor musí mít
výborné povědomí o středověkém způsobu života a svůj příběh
přizpůsobit té době.
Ve
vaší knížce Ženy na pranýři zazní názor, že ženy to mají
bez mužů jednodušší. Platí to stále, nebo se to týká jenom
středověku?
Ve
středověku zodpovídal za ženu otec a pak manžel, takže je
musela poslouchat. Nejsvobodnější byly vdovy, protože vdovský
stav byl v té době ctěný. Ovšem samozřejmě záleželo na
situaci v rodině. V některých rodinách i v té
době vládly ženy.
Existuje
kniha ve vaší tvorbě, ke které máte mimořádný vztah?
Většinou
mám kladný vztah vždycky k té poslední knize. Ale mimořádný
vztah mám k Bestii z Karlštejna, i když se mi nelíbí
název. Původně se měla kniha jmenovat Kronika hříšného kněze.
Je o Václavu Hájkovi z Libočan, o tom, jak psal svou Kroniku
českou.
Ve
vašich románech se prolíná velká historie s každodenním
životem lidí všech vrstev. To vyžaduje nejenom znalosti, ale i
velkou dávku fantazie. Zdá se, že je vám v dávné minulosti
dobře. Jak zvládáte jít s dobou, například co se týče
technických novinek a životního stylu?
Mám
tolik současných povinností a aktivit, že jsem někdy opravdu
ráda, že se do historie můžu ponořit. Technické novinky mi
samozřejmě zpříjemňují život, ale závislá na nich nejsem. A
životní styl mám opravdu hektický, takže jsem ráda, že aspoň
o prázdninách můžu zvolnit.
Momentálně
pracujete na knize Nebeklíč, ve které jste vyšla z historické
události velkého soudního procesu ve Svobodných Heřmanicích na
Opavsku v roce 1754. Kolik času zabere bádání v archivech?
Na
Nebeklíči pracuji asi osm let, takže opravdu nevím, kolik času
jsem strávila při studiu pramenů. Pokud beru jako archivní bádání
i digitalizované matriky, jsou to stovky hodin.
Jak
se změnil způsob přípravné a badatelské práce v průběhu
téměř tří desetiletí, po které píšete?
Současným
badatelům hodně usnadňuje práci právě digitalizace pramenů.
Nemusíme za nimi jezdit do archivů, ale pracujeme doma u počítače,
když máme právě čas. Digitalizované nejsou jen matriky, ale
také další dokumenty, například pozemkové knihy. Samozřejmě
je to stále jen zlomek. Za většinou historických zdrojů musíme
stále ještě do archivů. Mně osobně digitalizace matrik velmi
pomohla nejen při hledání předků, ale právě při práci na
historickém románu Nebeklíč, který je založený na událostech
skutečného soudního procesu. Jedním z mých cílů bylo
rozklíčovat rodinné vazby jednotlivých aktérů příběhu, kteří
opravdu žili na velkoheraltickém panství.
Jste
učitelkou dějepisu na základní škole. Kolik času se věnuje
dějinám dvacátého století?
Jak
výrazné bylo přehodnocení výuky historie po sametové revoluci v
roce 1989 a učí se vám teď lépe?
Dějiny
dvacátého století se probírají v devátém ročníku.
Některé události se dnes samozřejmě vysvětlují jinak. Někdy
s tím výkladem souhlasím, jindy se nad některými výklady
látky v učebnicích s kolegy zasmějeme. Proto ráda říkám,
že bychom měli znát pravou míru, a to ve všem.
Neučí
se mi lépe. Ovšem to není záležitost jen dějepisu, ale
v podstatě celého školského systému, kdy učitel místo,
aby učil, musí vykonávat spoustu činností, které ho zbytečně
od výuky odvádějí a vysilují.
Co
byste si přála?
Samozřejmě
zdraví a dostatek volného času, třeba i na psaní.
Fota:
Archiv N. Horákové