pátek 28. června 2019

Žiju hekticky, říká spisovatelka Naďa Horáková. Píše svoji dvacátou knihu


Naďa Horáková na křtu své poslední knihy Tajnosti sborovny.



Nedávno v Mutěnicích, kde s rodinou žije, pokřtila svou poslední knížku Tajnosti sborovny. Učitelka češtiny a dějepisu na Základní škole v Dubňanech má tak na svém kontě už celkem devatenáct knih. Píše hlavně klasické detektivky a historické romány, poslední soubor úsměvných fejetonů na téma školství je tak žánrově v její tvorbě spíše výjimkou. Autorsky se podílela také na scénáři oblíbeného detektivního seriálu Policie Modrava. Její knihy se v regálech knihoven moc neohřejí, protože kolují mezi čtenáři. Romány a detektivky mají spád a čtou se jedním dechem. Naďa Horáková pochází z Ratíškovic a dá se říci, že udělala docela slušnou „díru do světa“…





 Vím, že jste se zabývala rodokmenem své rodiny. Odkud se vzalo vaše spisovatelské nadání, vystopovala jste u svých předků podobné sklony?
Vystopovala. Mám společné předky s rakouským spisovatelem Robertem Musilem a Aloisem Musilem, orientalistou, spisovatelem, knězem a zpovědníkem císařovny Zity Habsburské. V matrikách jsem se také dopátrala, že mezi mými předky na Moravě a ve Vídni už v 18. a 19. století byli učitelé. Například můj prapradědeček Karel Konvica byl prvním učitelem, který dostal stálé místo v Ratíškovicích a s rodinou zde bydlel. Zemřel v roce 1831.

Povolání učitele je náročné, zvlášť v dnešní době. Neuvažovala jste někdy, že se budete živit jenom psaním? A těšíte se z tohoto důvodu do důchodu?
Samozřejmě jsem o tom přemýšlela, volná noha je lákavá. Ovšem náš knižní trh je malý a uživí se v něm jen několik spisovatelů. Většina českých spisovatelů má jako hlavní příjem další zaměstnání nebo aktivity. A do důchodu se opravdu těším!

V současné době v televizi opakují detektivní seriál Policie Modrava. Jak jste se dostala k této scenáristické práci?
Čistě náhodou. Pan režisér Jaroslav Soukup si před třinácti lety koupil jednu moji detektivku a po jejím přečtení mi nabídl spolupráci. Scenáristiku jsem se učila od pana režiséra a také pana Miroslava Vaice takříkajíc za pochodu a z této zkušenosti těžím dodnes i při psaní knih.
Jaroslav Satoranský, Naďa Horáková, Soňa Norisová, Jaroslav Soukup, Dušan Horák.


Jaký druh literatury jste nejraději četla? 
Nejprve samozřejmě pohádky, ty jsem opravdu milovala. Později jsem začala číst  detektivky a historické romány, tak jsem u nich zůstala i jako autorka.

Chtěla jste psát už od dětství? Jaké byly první literární pokusy?
Pamatuji si, že jsem svou první povídku napsala, když mi bylo asi osm let. Byla o hříběti. Ale byly to jen takové dětské pokusy.  Spisovatelské ambice jsem neměla. Pak jsem začala psát až kolem třicítky a nejprve povídky.

Jak už jste někde zmínila, psaní jste se začala věnovat na mateřské dovolené před 27 lety. Když jsem to počítala, vyšlo mi, že jste průměrně vydala jednu knihu za dobu kratší než jeden a půl roku. To je úctyhodný výkon. K tomu jste musela zvládnout učitelské povolání, výchovu dvou svých dětí, zajistit provoz a údržbu domácnosti…
Detektivka není na psaní časově tak náročná, dokázala jsem ji napsat třeba přes prázdniny. Horší je to s historickými romány, tam potřebuji delší dobu, hlavně na studium. Byl to pro mě koníček, tak jsem psala ráda. Ovšem dnes už tolik sil nemám, takže zvolňuji tempo.

Jak přijal manžel, že se z vás stala spisovatelka? Pomáhal?
Podporuje mě. Pomáhá tak, že se mnou jezdí třeba do vzdálenějších archivů nebo na besedy. Také jezdíme na výlety do míst, o nichž právě píši.

Ve vinařské obci Mutěnice má snad každá rodina vinný sklípek. Jste výjimka?
Vinný sklípek máme, ale jinak jsme bezzemci bez vinohradu. Sklípek nechal postavit hodonínský starosta Karel Novák. Jeho žena byla dcera Joži Úprky.

Čeho jste se musela kvůli psaní vzdát? Díváte se například na televizi nebo máte čas číst?
Myslím, že jsem se nemusela vzdát ničeho. Spíš bych řekla, že jsem získala - vědomosti a také určitý klid a nadhled. Na televizi se dívám hlavně o prázdninách, jinak si pořady vybírám. Většinou čtu odbornou literaturu o historii, takže teď mám rozečtenou knihu o životě poddaných v 18. století.

Cestujete ráda?
Cestuju celkem ráda, ovšem vzhledem k tomu, že máme psa na zahrádce a doma kocoura, tak můžeme cestovat, jen když se někdo uvolí se o ně postarat.

Absolvovala jste nějaký kurz tvůrčího psaní? Jak se díváte na kurzy tohoto druhu?
Vystudovala jsem český jazyk a literaturu na filozofické fakultě, což je pro spisovatelskou roli snad to nejlepší. Ovšem kdysi jsem absolvovala seminář o psaní telenovel. Kurzy tvůrčího psaní nezavrhuji, určitě rozšíří obzor, ale pokud člověk nemá nadání, spisovatele z něho neudělají.

Jak jste se dostala k numerologii a k čemu ji využíváte?
Už od dětství mě lákalo všechno mezi nebem a zemí, a když se v 90. letech objevily nejrůznější esoterické kurzy i v Hodoníně, přihlásila jsem se na numerologii. Využívám ji hlavně při psaní historických románů, když znám datum narození nějaké osobnosti. Podle toho pak postavu pojmu.

Jak dlouho vydržíte psát v kuse? Nedělá vám problém soustředit se ve škole na výuku, když jste třeba uprostřed románu?
O prázdninách vydržím psát celý den. Mám pracovnu, ale většinou píši v obývacím pokoji, kde jsem před lety začínala psát. Zvyk je železná košile. Soustředění mi problém nedělá. Ve škole naprosto vypnu spisovatelku a doma zase vypnu učitelku.

Vím, že patříte mezi takzvané „intuitivní spisovatele“, kteří děj či zápletku dopředu nepromýšlejí. Píšete snadno, nebo často přepisujete, cizelujete styl, měníte, doplňujete obsah? Máte nějaké své rituály, které vám psaní usnadňují?
Myslím, že píši snadno. Skoro nepřepisuji, většinou text doplňuji. Rituály mám. Uvařím si kávu nebo čaj, zapálím svíčku nebo i několik. V zimě píši zabalená v dece. Mám i zvířecí spoluautory, teď se mnou už rok a půl píše norský lesní kocour Pan Tau.

Dovedete si svůj život představit bez psaní?
Život bez psaní si dokážu představit, i když nevím, jak dlouho bych to vydržela.

Co považujete za ztrátu času? Jak relaxujete?
Za ztrátu času považuji, když se musím potýkat s hloupostí – a to bohužel jak s vlastní, tak s cizí. O prázdninách relaxuji u televize a ráda a dlouho spím. Ráda jezdím do termálů. A teď ráda jezdím za vnoučaty. Máme Ondřeje a Ninu.

Ve svých románech se zaměřujete často na období středověku, podobně jako například spisovatel Vlastimil Vondruška. Máte nějaké spisovatelské vzory?
Literární dílo spisovatelky Nadi Horákové.
Velmi mě ovlivnily dvě české spisovatelky Jarmila Loukotková a Ludmila Vaňková a také italský spisovatel Umberto Eco. Vždycky mě středověk přitahoval a spisovatel není tak moc svázaný prameny, protože se jich tolik nedochovalo. Samozřejmě autor musí mít výborné povědomí o středověkém způsobu života a svůj příběh přizpůsobit té době.

Ve vaší knížce Ženy na pranýři zazní názor, že ženy to mají bez mužů jednodušší. Platí to stále, nebo se to týká jenom středověku?
Ve středověku zodpovídal za ženu otec a pak manžel, takže je musela poslouchat. Nejsvobodnější byly vdovy, protože vdovský stav byl v té době ctěný. Ovšem samozřejmě záleželo na situaci v rodině. V některých rodinách i v té době vládly ženy.

Existuje kniha ve vaší tvorbě, ke které máte mimořádný vztah?
Většinou mám kladný vztah vždycky k té poslední knize. Ale mimořádný vztah mám k Bestii z Karlštejna, i když se mi nelíbí název. Původně se měla kniha jmenovat Kronika hříšného kněze. Je o Václavu Hájkovi z Libočan, o tom, jak psal svou Kroniku českou.

Ve vašich románech se prolíná velká historie s každodenním životem lidí všech vrstev. To vyžaduje nejenom znalosti, ale i velkou dávku fantazie. Zdá se, že je vám v dávné minulosti dobře. Jak zvládáte jít s dobou, například co se týče technických novinek a životního stylu?
Mám tolik současných povinností a aktivit, že jsem někdy opravdu ráda, že se do historie můžu ponořit. Technické novinky mi samozřejmě zpříjemňují život, ale závislá na nich nejsem. A životní styl mám opravdu hektický, takže jsem ráda, že aspoň o prázdninách můžu zvolnit.

Momentálně pracujete na knize Nebeklíč, ve které jste vyšla z historické události velkého soudního procesu ve Svobodných Heřmanicích na Opavsku v roce 1754. Kolik času zabere bádání v archivech?
Na Nebeklíči pracuji asi osm let, takže opravdu nevím, kolik času jsem strávila při studiu pramenů. Pokud beru jako archivní bádání i digitalizované matriky, jsou to stovky hodin.

Jak se změnil způsob přípravné a badatelské práce v průběhu téměř tří desetiletí, po které píšete?
Současným badatelům hodně usnadňuje práci právě digitalizace pramenů. Nemusíme za nimi jezdit do archivů, ale pracujeme doma u počítače, když máme právě čas. Digitalizované nejsou jen matriky, ale také další dokumenty, například pozemkové knihy. Samozřejmě je to stále jen zlomek. Za většinou historických zdrojů musíme stále ještě do archivů. Mně osobně digitalizace matrik velmi pomohla nejen při hledání předků, ale právě při práci na historickém románu Nebeklíč, který je založený na událostech skutečného soudního procesu. Jedním z mých cílů bylo rozklíčovat rodinné vazby jednotlivých aktérů příběhu, kteří opravdu žili na velkoheraltickém panství.

Jste učitelkou dějepisu na základní škole. Kolik času se věnuje dějinám dvacátého století?
Jak výrazné bylo přehodnocení výuky historie po sametové revoluci v roce 1989 a učí se vám teď lépe?
Dějiny dvacátého století se probírají v devátém ročníku. Některé události se dnes samozřejmě vysvětlují jinak. Někdy s tím výkladem souhlasím, jindy se nad některými výklady látky v učebnicích s kolegy zasmějeme. Proto ráda říkám, že bychom měli znát pravou míru, a to ve všem.
Neučí se mi lépe. Ovšem to není záležitost jen dějepisu, ale v podstatě celého školského systému, kdy učitel místo, aby učil, musí vykonávat spoustu činností, které ho zbytečně od výuky odvádějí a vysilují.

Co byste si přála?
Samozřejmě zdraví a dostatek volného času, třeba i na psaní.



Fota: Archiv N. Horákové


Na Přípitek s Nepraktou do Radniční galerie

Jiří Winter Neprakta, kreslíř, karikaturista, ilustrátor a humorista.

Patřil mezi hlavní autory československého satirického a humoristického časopisu Dikobraz. Jeho výtvarný rukopis je výrazný a dobře zapamatovatelný. Za svůj život nakreslil více než 35 000 kreslených vtipů a jeho jméno bylo zapsáno v roce 2001 do Guinnessovy knihy rekordů. Jiří Winter, známý pod psedonymem Neprakta, zemřel v roce 2011, ve věku 87 let. Jeho kreslený humor si návštěvníci mohou připomenout nyní v kyjovské Radniční galerii.




 „Výstavu jsme nazvali Přípitek s Nepraktou. Z toho ohromného množství kreseb, které po sobě zanechal, jsme vybírali ty, na kterých se objevuje téma vína, protože jsme zde ve vinařském kraji, na jižní Moravě,“ přibližuje Daniela Winterová, manželka zesnulého umělce. „Druhým zvoleným tématem vtipů byla zvířata, protože Jiří je nejenom rád kreslil, ale také se angažoval v boji za jejich práva. Dokonce byl řadu let předsedou Pražského spolku ochránců zvířat. Miroslav Švandrlík vždycky žertoval, že ochrana zvířat je jediný důvod, který přiměje Jiřího chodit na schůze, protože schůzím svazu umělců se naopak vyhýbal. Schůzování obecně považoval za ztrátu času, vždycky říkal, že se tam stejně nic nevyřeší a že za tu dobu může udělat spoustu práce, “ vzpomíná Daniela Winterová. „Jiří za svého života organizoval také řadu výtvarných a vědomostních soutěží pro děti na téma ochrany zvířat.“ 
Na výstavě jsou kreslené vtipy se zvířecí tématikou.

 
Výtvarníka znala od svých třinácti let jako rodinného přítele, partnerkou mu byla posledních deset let jeho života. Výstavy díla Neprakty Daniela Winterová pořádá po celé republice, v Čechách i na Moravě. Z návštěvy Kyjova si podle svých slov odnesla nejsilnější dojem z obrazů a fotografií Miroslava Tichého, které si zde měla možnost prohlédnout v muzeu Tichého, v renovovaném domku, kde žil a tvořil. 

Výstavu v Kyjově iniciovala Marcela Frei, rodačka z Kyjova, která vyrostla ve Vřesovicích a od roku 1991 žije ve Švýcarsku. Je dlouholetou prezidentkou občanského sdružení ochránců hospodářských zvířat, z její iniciativy v roce 1999 tato organizace u nás vznikla.Jsme přesvědčeni, že zvířata jsou cítící bytosti, které si zasluhují pozornost, péči a ochranu ze strany člověka,“ říká Marcela Frei. Tento zájem ji svedl již před lety dohromady právě s Danielou Winterovou, a tak se zrodil nápad uspořádat v Kyjově výstavu. Pro zájemce o problematiku jsou k dispozici v Radniční galerii Zpravodaje ochránců hospodářských zvířat a letáky této organizace. 

Nepraktova umělecká dráha začala v roce 1948. Mnoho let spolupracoval s Bedřichem Kopecným, který dodával náměty, jež Neprakta ztvárňoval. Později se spojil se spisovatelem a humoristou Miroslavem Švandrlíkem a v této dvojici vytvořili několik stovek knih, například o žácích Kopytovi a Mňoukovi, které si získaly oblibu u širokého okruhu dětských čtenářů. Podle jejich legendárního komiksu Sek a Zula o neandrtálských dětech se v současné době natáčí celovečerní animovaný film a nelze ani opomenout kultovní satirický román Černí baroni.
Neprakta byl velmi plodný autor, ilustroval téměř pět set zábavných a vědecko-populárních knih. Zabýval se také divadelní i filmovou tvorbou a málo známý je fakt, že byl i vynikajícím orientalistou a sběratelem. Jeho sbírky si k vystavování zapůjčovalo Náprstkovo muzeum, které se věnuje odkazu neevropských civilizací.
Výstava v Radniční galerii v Kyjově potrvá do 4. července, vstup je zdarma.










neděle 23. června 2019

Z regionu vypravili na demonstraci v Praze autobus

Region - Miroslav Novotný mladší z Vacenovic se osobně účastnil již třetí demonstrace v Praze za demisi premiéra Andreje Babiše a ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Po svých zkušenostech s přeplněnými vlaky se rozhodl, že zorganizuje dopravu stejně smýšlejících občanů z regionu do matičky Prahy tentokrát sám.

Ve Vacenovicích, kde sedmadvacetiletý Miroslav Novotný žije, se lidé na protest proti setrvávání Andreje Babiše a Marie Benešové v jejich funkcích sešli třikrát, v počtu asi padesáti lidí. „Těší mě, že přicházejí lidé různého věku, mladí, ale také generace mých rodičů i prarodičů, lidé různých politických preferencí, kterým vadí stejné věci. V čele našeho státu dnes stojí politici, kteří nemají žádný morální kredit, jsou to již z minulého režimu zdiskreditovaní lidé, kteří si navíc přivlastňují peníze, které všichni platíme z našich daní,“ uvedl Miroslav Novotný. Aby lidem usnadnil účast na důležité nedělní demonstraci 23. června v Praze na Letenské pláni, rozhodl se vypravit z Vacenovic autobus. Stejný nápad měla Kateřina Múčková ve Strážnici, a tak se organizátoři dohodli, že objednají jeden velký autobus pro celý region. Lidé se mohli přihlásit přes facebook, telefonem nebo emailem. Dopravu si hradili sami, všech padesát míst bylo obsazeno a v záloze byli ještě náhradníci. Autobus vyjížděl v dopoledních hodinách z Hodonína se zastávkami ve Vacenovicích, Strážnici, Miloticích, Vracově, Kyjově a Stavěšicích. 

„Slyšel jsem, že někteří jedou vlastními auty a naplánovali si v Praze celý víkend,“ dodává s úsměvem Mira Novotný. „Je dobré spojit se s lidmi, kteří mají na vývoj politické situace u nás stejný názor a vyjádřit ho, a je skvělé, že je tu platforma Milion chvilek pro demokracii, která tyto občanské protesty celorepublikově koordinuje,“ uzavřel Novotný.

sobota 15. června 2019

Krajinu a folklor zvěčnili na fotografiích

Ždánice - Už čtvrtým rokem se koná výstava soutěžních fotografií ve Ždánicích v Seidlově vile. Letošními tématem je Ždánicko - folklor kolem nás. Součástí je i autorská výstava fotografií filmového dokumentaristy, který pochází ze Ždánic, Tomáše Kubáka. Jmenuje se „Toulám se krajinou drobných radostí“. 
 
Toulám se krajinou drobných radostí. Foto: Tom Kubák.



„Fotografie vznikly asi před třemi lety, v období od srpna do listopadu, během několika procházek Ždánickým lesem, “ přibližuje Tomáš Kubák. Ve Ždánicích vyrostl, posledních 24 let žije a pracuje v Kyjově. „Jsou to sice fotografie, ale vnímám je spíše jako dekorativní, abstraktní nebo impresionistické obrazy než jako zachycení konkrétních míst,“ uvedl. 
 
Zahájení výstavy, kterou pořádá město Ždánice, infocentrum a Vrbasovo muzeum, se konalo v rámci každoroční Májové veselice, a tak o návštěvníky vernisáže nebyla nouze. Zájem roste i na straně fotografů. „Fotografické soutěže se letos účastnilo víc jak pětadvacet autorů, každý mohl zaslat maximálně tři fotografie,“ přibližuje kurátor Tomáš Prusenovský, který fotky instaloval. Organizační stránku soutěže měla na starosti Aneta Valihrachová z infocentra ve Ždánicích. 
 
Letos se do soutěže přihlásili také fotografové ze šesti dalších obcí Ždánicka. „Bylo z čeho vybírat. Mnohé z fotografií vystihly téma a byly i velmi působivé,“ konstatuje spokojeně Tomáš Kubák, který zasedl již tradičně v odborné porotě. Poprvé se hodnotily fotografie v kategoriích fotky neupravené a technicky upravené, protože autoři čím dál častěji používají sofistikované programy k ozvláštnění svých snímků. Byla udělena i Cena starosty a také Cena veřejnosti, fotky sbíraly hlasy na facebooku a dalších sociálních sítích. 
 
„Letošní soutěž na téma Folklor kolem nás se myslím velice vydařila. Fotky fyzicky hodnotilo pět odborných porotců, kteří udělili celkem patnáct ocenění,“ sdělil Prusenovský, který se touto výstavou loučí se Ždánicemi a mění místo svého působiště. Kurátor se významně zasloužil o rekonstrukci výstavních prostor Seidlovy vily a kulturní dění ve Ždánicích, což neopomněl ocenit starosta Vladimír Okáč. 
 
Výstavy je možné navštívit do 10. července.





.











úterý 4. června 2019

Lidé po třiceti letech znovu vycházejí do ulic

Ani deštivé počasí neodradilo účastníky protestní akce.
Ani deštivé počasí neodradilo asi stovku Kyjovjáků, aby vyjádřili svůj odmítavý postoj k setrvávání Andreje Babiše ve funkci předsedy vlády a Marie Benešové v čele naší justice. Protestní shromáždění se v úterý 28. května konala ve městech a obcích po celé republice, celkem na 200 místech. Lidé se sešli také ve Strážnici, Vacenovicích, v Břeclavi nebo v Koryčanech.

Kyjovjáci se o této akci, která je součástí celorepublikové kampaně Milion chvilek pro demokracii, dozvěděli na sociálních sítích. Před radnicí pořadatelé kyjovského shromáždění přečetli prohlášení spolku Milion chvilek zakončené pozváním na demonstraci 4. června na Václavské náměstí v Praze. Poté se účastníci akce za občasného zvuku píšťalek, zvonků a nesouhlasného pokřiku přesunuli na náměstí Hrdinů před gymnáziem.

„První setkání se v Kyjově konalo před třemi týdny, to přišlo asi třicet lidí, před čtrnácti dny jich přišlo už osmdesát, potom byla demonstrace na Václaváku v Praze, které se účastnilo asi 60 000 lidí. Je to hodně důležité,“ je přesvědčený jeden z organizátorů zastupitel Petr Valihrach. „Přestože byl Andrej Babiš do funkce zvolený, nemá automaticky nárok na klid na práci. Naopak lidé mají právo dát najevo svůj nesouhlas a nespokojenost s daným stavem věcí. Příklady politického vývoje okolních států, Polska a Maďarska, by pro nás měly být varováním,“ řekl Valihrach. 


Svůj názor přišlo vyjádřit asi sto lidí, kteří mají obavu o další směřování naší země.


 

pondělí 3. června 2019

Knihovna v Bohuslavicích nezahálí

Kyjov-Bohuslavice – Pobočka kyjovské knihovny v místní části Kyjov-Bohuslavice má své pevné místo v kulturním a společenském životě obce, která se stala až v roce 1981 součástí města Kyjova. Otevřeno mívá jedno odpoledne v týdnu, každý čtvrtek od 13 do 17 hodin.

„Naše pobočka je na výborném místě,“ pochvaluje si knihovnice Anežka Zimková, která sem zajíždí už šestým rokem. Knihovna sídlí v budově mateřské školy, kam chodí pravidelně dětem číst. „Předčítám nejenom oblíbené pohádky, ale snažím se zprostředkovat dětem i naučnou literaturu, třeba o přírodě, knížky pro jejich věk jsou krásně provedené. Rodiče vyhledávají mimo jiné logopedické knihy, které tu nabízíme,“ přibližuje knihovnice. „Budova je také blízko základní školy a pravidelně sem přicházejí děti z družiny. „Děti se sem těší,“ usmívá se Zimková. „Některé si jdou číst, jiné jenom prohlížejí a listují, další si knihy půjčují, vždycky se tu podívají na výstavy. Pokud mám čas, dětem se věnuji. Většinou mám pro ně nějakou hádanku, zajímavost nebo jim něco přečtu… velmi rádi poslouchají,“ dodává pracovnice knihovny. Pochvaluje si úzkou spolupráci s místní mateřskou i základní školou, na jejichž dlouhodobých projektech se knihovna podílí. Připomíná pravidelné pořádání turnaje v pexesu, kvízech, oblíbenou akci Odpoledne s Andersenem, vyhodnocení nejpilnějších čtenářů a besedy na nejrůznější témata.
„Více než rok zajišťujeme výměnný fond pro naše čtenáře, to znamená, že z knihovny v Hodoníně nám přivezou zásilku knih, o kterou můžeme až na dobu šesti měsíců rozšířit nabídku. Na zdejší pobočce kyjovské knihovny je registrováno přes 70 čtenářů. To vzhledem k počtu obyvatel Bohuslavic není málo,“ upozorňuje knihovnice a obsluhuje dvě místní ženy, které knihovnu navštěvují pravidelně, každý týden. Obě nedávno odešly do důchodu a těší se z toho, že konečně mají čas na čtení. 

Děti v Bohuslavicích jsou podporovány v návštěvách knihovny.
Tady, na pobočce knihovny, Anežka Zimková potkává i celé rodiny. Rodiče nebo prarodiče tu vyzvedávají děti ze školky a družiny, půjčí si pak často rovnou i knihy pro sebe. Tak se zrodil nápad uspořádat nevšední odpoledne, jehož smyslem je společné trávení času. Babičky a dědové ukáží dětem, čím se bavili jako děti. „Kluci, ale mohou i děvčata, budou zatloukat hřebíky, hrát kuličky nebo skákat panáka, budou se učit vyšívání,“ konkretizuje aktivity Zimková. Prarodiče s vnuky se také stanou diváky amatérského loutkového divadla manželů Bílých z Kyjova. 
Příchozí si rovněž mohou prohlédnout aktuální výstavu fotografií z cesty do Izraele. „Výstavy pořádáme často, s velkým zájmem se setkala například sbírka panenek s porcelánovou hlavičkou Evy Jandorové z Kyjova. Panenek jsme tu měli třiatřicet. Na výstavu bylo mnoho pozitivních reakcí a objevili se tu i lidé, kteří by do knihovny jinak nezavítali,“ podotýká Zimková. „Předtím zde byla výstava pivních sklenic, sbírky Josefa Mastného z Bohuslavic, což obnášelo přes padesát „krýglů“ různého provedení. Výstavu ocenili samozřejmě především muži. U příležitosti 100letého výročí republiky jsme nabídli expozici fotografií starého Kyjova ze souboru Jiřího Jandory z Kyjova. Přijela se podívat řada lidí a sběratelé, které to zajímá. Od nich vzešel podnět na uspořádání výstavy fotografií z doby poválečného Kyjova, kterou chystáme na podzim,“ láká knihovnice Anežka Zimková na pestrý program do bohuslavské pobočky Městské knihovny Kyjov.


Fotografie kněze Víchy přibližují daleký Izrael

Kyjov-Bohuslavice - Ke čtyřicátým narozeninám dostal v roce 1995 od farníků v Želechovicích u Zlína fotoaparát. Tak začal jeho velký koníček, fotografování. Spojil ho se svou další zálibou, a tou je cestování. Fotografie P. Bohumila Víchy z cesty do Jeruzaléma v Izraeli vystavuje bohuslavická pobočka Městské knihovny Kyjov.

P. Bohumil Vícha v Jeruzalémě. (foto: archiv B. Víchy)
Římskokatolický kněz Bohumil Vícha působil během své pastorační služby na různých místech Moravy. Začínal v roce 1979 jako kaplan v Hranicích na Moravě, pokračoval ve Vsetíně, byl farářem v Halenkově, dále například v Hustopečích nad Bečvou, v Budišově nad Budišovkou, v Želechovicích u Zlína. V letech 1997 - 2001 působil jako farář v Kyjově. V současné době se již třetím rokem stará o farníky v Oldřišově u Opavy.

Vždycky rád poznával nová místa a začínal poutěmi po vlasti. Vzpomíná na svou první cestu „ven“, bylo to do Jugoslávie v srpnu roku 1989, a vryla se mu do paměti i cesta do Říma na svatořečení Anežky České v listopadu 1989. „Od té doby jsem projel skoro celý svět,“ vypráví P. Bohumil Vícha, „především s křesťanskou mládeží na světová setkání. Navštívil jsem Irsko, Izrael, Podkarpatskou Rus, Itálii - Řím i jiná města, francouzské Lurdy, Austrálii, Španělsko, Portugalsko, Brazílii, Panamu, Jihozápad USA a mnohé další státy a města,“ vyjmenovává farář a dodává, že díky svému fotografování se může ve vzpomínkách zase vrátit do míst, která už navštívil. Prvních třicet pět let svého života ale prožil v komunismu. „V té době se jezdilo do Polska, NDR a Maďarska… Až rok 1989 přinesl velké možností pro cestování a poznávání nových světů,“ konstatuje s uspokojením Vícha.
Muž nese ve schránce posvátnou Tóru. Foto: B. Vícha
Izrael navštívil celkem třikrát, naposledy v březnu 2018, vždy s cestovní kanceláří. „Kdo tam ještě nebyl, tak neváhejte,“ doporučuje kněz. „Při mši svaté čteme události ze života Krista, a tam to vidíme na vlastní oči.“ Silný dojem na něho učinil Betlém, místo, kde se Pán Ježíš narodil, a v Jeruzalémě Chrám Božího hrobu, kde byl Kristus pochován. Co se týče fotografování je Vícha samouk, fotí to, co ho zaujme - přírodu, města i křesťanské společenské akce. Dosud nebyl v Africe a rád by také znovu navštívil Indii, kde podporuje v rámci projektu Adopce na dálku svou „dceru“.
Výstava fotografií P. Bohumila Víchy z jeho poslední cesty do Izraele potrvá do 27. června. Pobočka knihovny v Bohuslavicích je otevřena každý čtvrtek od 13 do 17 hodin.

Legendární Zeď nářků. Foto: B. Vícha



Olivovníky jsou v Getsemanské zahradě z doby Kristovy. Foto: B. Vícha






V Pražírně uspořádali literární happening

Už popáté se Městská knihovna v Kyjově připojila k literárnímu happeningu Noc literatury. Ukázky ze současné evropské literatury si milovníci knih mohli vyslechnout v kavárně Pražírna v podání ochotnických herců z kyjovského divadelního spolku Opona a dalších stálých spolupracovníků a přátel knihovny.
 
Noc literatury se konala už počtvrté v kavárně Pražírna.
Do čtení se pravidelně zapojuje paní Horňáková z Kyjovského Slovácka v pohybu, profesorka Hübschtová z  gymnázia a regionální autorky Jarka Synková a Jarmila Moosová. V nabídce organizátorů této celostátní akce jsme letos obdrželi 19 úryvků knih autorů z různých evropských zemích. Bylo na předčítajících, kterou ukázku si vyberou, co je osloví,“ přiblížila knihovnice Martina Hradilová. Návštěvníci se tak mohli zaposlouchat například do textu knihy Tati tati tati od maďarského autora Tamase Jonase, do úryvku z knihy Hlavní město, kterou napsal Rakušan Robert Menasse, zazněla ukázka z Ruzké klaziky od slovenského autora Daniela Mailinga nebo z Muzea opuštěných tajností ukrajinské spisovatelky Oksany Zabuško. Až na výjimky nešlo o oddychovou četbu, autoři zpracovali vážná témata násilí a citové i hmotné nouze v rodině, věnovali se stáří a závěru života. Četba se střídala s hudebními vstupy strážnické skupiny Nic víc, která si rychle získala přízeň posluchačů. Kapela hraje a zpívá vlastní písně.
Strážnická hudební skupina Nic víc.
 
Projekt Noc literatury organizují Česká centra ve spolupráci se Sdružením kulturních institutů zemí EU, zahraničními zastupitelskými úřady a nakladatelstvím Labyrint. Před šesti lety se k nim připojil také Svaz knihovníků a informačních pracovníků. Od roku 2006 se literární happening koná vždy v předvečer zahájení Světa knihy, největšího knižního veletrhu v zemi. V 2013 se poprvé nečetlo jenom v Praze, ale i v dalších městech Česka. Letos, ve čtvrtek 9. května, se mohli happeningu Noci literatury zúčastnit lidé ve více než 50 městech České republiky, akce probíhala také asi ve 30 městech dalších zemí.










Dámy paličkují pro radost a charitu

Kyjov - Něžnou krásu a preciznost výrobků šikovných rukou kyjovských krajkářek mohou návštěvníci obdivovat na již třetí benefiční výstavě. A pokud je paličkované náhrdelníky, náramky, čelenky, fascinátory nebo obrázky okouzlí natolik, že bez nich prostě nemohou odejít – tím lépe. Zakoupením výrobku prospějí dobré věci. 

Paličkované ozdoby pro skutečné dámy.
 Výtěžek bude jako vždy věnován na rehabilitaci postižených děvčat Jitky a Evy Radiměřových z Kyjova. Jejich maminka, Jana Radiměřová, chodí s námi paličkovat,“ vysvětluje Pavlína Lejsková, jedna z deseti žen, které ve výstavních prostorách prezentují svoje krajkářské umění. Členky kroužku se scházejí pod vedením Jany Špačkové jednou týdně ke společnému paličkování v obecním domě v Kyjově-Nětčicích už osmým rokem.

Originální paličkovaný vějíř.
 Letošní výstava nese název „My dámy“, a tomu odpovídá i sortiment výrobků, na které se krajkářky zaměřily. „Na výstavě jsou k vidění převážně oděvní doplňky a šperky-brože, obrázky dam i pávů, náhrdelníky, náramky, šály, klobouky, kabelky, paličkované aplikace a vějíře, lapače snů a srdíčka, “ vyjmenovává Lejsková. Součástí vernisáže byla módní přehlídka, na níž manekýnky krajkové ozdoby a doplňky předváděly. „Potěšilo nás, že přišlo hodně lidí, a máme zprávy o tom, že se již prodala většina srdíček, nějaké obrázky, brože i kabelka. Naše vedoucí Jana Špačková už začíná vymýšlet námět příští výstavy, ale zatím víc neprozradím,“ usmívá se Pavlína Lejsková.
Dobročinná výstava „My dámy“ v Radniční galerii v Kyjově potrvá do 2. června.









Věřící se modlili za vláhu a dobrý rok

Meteorologové varují před hrozícím suchem v letošním roce, a tak bylo o důvod více zúčastnit se mše svaté, která se konala v Kyjově na sv. Marka v kapli sv. Rocha s prosbou za úrodu a požehnání lidské práce. Starobylá tradice bohoslužby a požehnání polí na tomto místě v nejvyšším bodě katastru města Kyjova byla obnovena před čtyřmi lety děkanem Vladimírem Mrázkem.

Kaple sv. Rocha byla postavena v roce 1716.
Římskokatolická kaple svatého Rocha je barokní stavba z roku 1716. Podle pověsti bylo vypravováno na toto návrší s výhledem na Kyjov procesí a lidé zde prosili za ochranu města před morem. Při poslední morové epidemii v Evropě v českých zemích v letech 1713 -1716 zemřelo 100 000 až 200 000 lidí. Městu Kyjovu se nemoc vyhnula a kyjovský magistrát na místě z vděčnosti nechal vystavět tuto kapli. Travnaté prostranství kolem kapličky udržují v současné době skauti. V loňském roce při příležitosti 100. výročí vzniku Československé republiky Orelská jednota Kyjov župy Šilingrovy vysadila u kaple Strom republiky – lípu, kterou požehnal kyjovský děkan Mrázek. P. Vladimír Mrázek je rovněž členem Orelské jednoty v Kyjově.

Mše svaté se zde 25. dubna účastnilo asi padesát věřících, někteří přišli i ze sousední obce Vlkoše. Silnice do Vlkoše byla kolem kaple postavena v roce 1834, v současné době jde o silně frekventovanou vozovku. Jak uvedl při kázání a vzpomněl při přímluvách děkan Mrázek, téma šetrného přístupu k půdě a přírodě zemědělců, dalších zodpovědných pracovníků i každého z nás je v dnešní době nanejvýš naléhavé. Po mši svaté, za příjemného slunečného počasí, vyšli křesťané do polí za kaplí, aby prosili slovy sv. Františka ze Sluneční písně, slovy papeže Františka z Modlitby za naši Zemi z encykliky Laudato si´ i biblickými žalmy za požehnání letošní úrody. Z místa je krásný výhled na blízké Chřiby, hrad Buchlov i kapli sv. Barbory.

Děkan Vladimír Mrázek požehnal polím.
 
Mše svatá se v kapli koná také každoročně 16. srpna, kdy si připomínáme památku sv. Rocha. Světec se narodil pravděpodobně roku 1295 ve Francii. Po smrti svých rodičů dědictví rozdal chudým a vydal se na pouť do Říma. V Itálii se setkal s morovou epidemií a s odvahou a láskou začal pomáhat všem potřebným, znamením kříže uzdravoval nemocné. Nevyhnul se nákaze, později byl uvězněn a jeho osud byl dramatický. Je patronem Benátek, lékařů, chirurgů, nemocných a zdravotně postižených, zajatců, sedláků a dalších. Papežem Janem Pavlem II. byl prohlášen i za patrona automobilistů.