Malířka Lucie Ferliková hledá uvnitř i kolem sebe…

Kyjov – Lucie Ferliková, rodačka z Kyjova, vystavuje v Galerii Doma. Expozice má název Svět forem a svět ne-vědomí. I když řada umělců se zdráhá mluvit o svém díle, Lucie podala na vernisáži ke svým obrazům docela podrobný výklad…

Malířka Lucie Ferliková pochází z Kyjova.

Jak autorka uvedla – fascinuje ji na jedné straně svět řádu a forem, který hledá a nachází především v rostlinné přírodě, a na druhé straně ji přitahuje hloubka a chaos lidského nitra, svět podvědomí či ne-vědomí. Malířka pracuje i s takzvaným kolektivním nevědomím, které je všem lidem společné a zahrnuje již neuvědomovanou zkušenost dřívějších staletí a tisíciletí, jak o tom hovoří zakladatel analytické psychologie Jung.

 Návštěvníci vernisáže si mohli prohlédnout jednak její precizní „herbářové“ kresby tužkou, jednak malby ve výrazných barvách, o kterých autorka mluví jako o „náboženských obrazech“. Ferliková do nich promítá svoje poznatky z mytologie, často děj zasazuje do nového kontextu. Pozornost přitáhnou také vystavené koláže.

V přírodě autorka nachází krásu i řád.

 „Forma z latiny znamená tvar či podobu. Při studiu rostlin je možné spatřit, že toto tvarosloví přírody podléhá řádu – geometrii,“ tvrdí Ferliková. „Je možné najít několik různých číselných kombinací spojených se základními geometrickými tělesy, které se ve stejných kombinacích projevují na mnoha jednotlivých rostlinách i jinde,“ vysvětluje malířka. „Takovým mým ideálem je Leonardo da Vinci… Sice je považován za malíře, ale on to byl spíše vědec – kreslíř,“ dodává.

Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti Ferliková studovala na Fakultě výtvarných umění v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze. V Brně absolvovala ateliér malby u profesora Martina Mainera. Její práce zaujaly i profesora Milana Knížáka, u kterého nejdříve absolvovala stáž a později roční studium. Ferliková žije v Praze. Vyučovala na střední uměleckoprůmyslové škole malbu a kresbu, pracovala také jako pomocný restaurátorský pracovník. Na výstavě lze zakoupit monografii Odsud, kterou formou dialogu napsala společně se svým přítelem, výtvarníkem Lukášem Malinou, a která oba mladé umělce představuje. 

Hledačkou nových forem je i hudebnice Marie Jadrová, která na vernisáži představila svůj experimentální přístup k lidové písni. Převážně moravské lidové písně s baladickým obsahem doprovází na elektronický nástroj těremin. Je to první hudební nástroj, na který se hraje, aniž by se ho hráč jakkoli dotýkal. „Lidová píseň zde na Moravě víc promlouvá, funguje to tady víc. Nevím přesně čím to je... možná proto, že tu máte tak krásně, super víno a slivovici…,“ poznamenala Jadrová.

Hudebnice Marie Jadrová. V pozadí obraz Chinnamasta, bohyně tantrické esoterické  tradice.

Výstava potrvá do 1. února.

Malíř a řezbář Jan Vincent má svou první samostatnou výstavu

Kyjov - Zpříjemnit začátek nového roku dokáže návštěva prostor Radniční galerie. Svou první autorskou výstavu zde má Jan Vincent, malíř a řezbář ze Ždánic. Při příchodu do galerie na nás dýchne zářivý a laskavý svět v jasných barvách jeho obrazů, dojme nás prostota dřevěných plastik – a když se nebudeme bránit - autorův klid a potěšení, ukryté v jeho díle, spočine i na nás samotných…

Na vernisáži zahrál na klavír Mario Kudela ze ZUŠ Kyjov.

Jan Vincent se narodil v roce 1952 v Kyjově, ale celý život žije ve Ždánicích. Považuje se za patriota, zachycuje svět kolem sebe a častým námětem jeho obrazů je ždánický zámek, Seidlova zámecká vila nebo kostel. Stává se, že se při malování vrací do svých vzpomínek. „Někteří diváci nad mými obrazy mohou říct, že to místo tak přece nevypadalo! Ale vysvětlení je prosté - každý má své vidění a na plátně to chce vidět svýma očima, tak i já. Mně se obraz musí především líbit, tak si klidně namísto starých vrat namaluji vrata nová, tam přidám strom a nebo ho zase uberu - jsou to přece mé vzpomínky a mé sny. Nálada v mém malování hraje velkou roli. Jsem už ve věku, kdy mám rád pohodu a klid, proto se snažím, aby to bylo cítit i z mých obrazů. A pokud někoho pohled na můj obrázek potěší, je to ta nejlepší odměna,“ říká Jan Vincent. 

Průčelí zámku v zimě.

Návštěvníky výstavy jistě ale neméně potěší i dřevěné plastiky autora. Jan Vincent je řezbář samouk. Ve své tvorbě navazuje na odkaz lidového figurálního umění slovácké oblasti. Vyučený soustružník vyřezal své první sošky počátkem 90. let. Považuje se za romantika, inspiraci hledá v historických dobrodružných románech, v ilustracích pohádek Boženy Němcové nebo v obrázcích Josefa Lady. Dosud Jan Vincent vyřezal téměř stovku figurek, od menších, 15 až 20 centimetrů vysokých, až po největší, které měří víc než metr. V současné době ze zdravotních důvodů musel práci s řezbářskými dláty přerušit, ale o to víc se věnuje olejomalbě, byť také jako autodidakt. 

 

Autor se odkazuje na lidové figurální umění Slovácka.

Kurátorem výstavy je organizátor výtvarného sympozia Ždánického plenéru Tomáš Prusenovský. Kulturní akci svou přítomností podpořil starosta Ždánic Vladimír Okáč a přišel také uznávaný keramik Ivo Nimrichter, který byl spolužákem Jana Vincenta a vzpomněl na společnou lavici i dětské lumpárny. „Tenkrát ještě ani jeden z nás netušil, že se budeme věnovat výtvarnictví,“ poznamenal Nimrichter. 

Výstava Jana Vincenta potrvá v Radniční galerii do 3. února.

Ďáďa Staňa aneb Proč pomáhat kdesi na Ukrajině…

V dětském domově žije téměř 200 dětí.

Koločava. Vesnice na západní Ukrajině v Zakarpatské oblasti, kterou mají ti sečtělejší spojené s Olbrachtovým Nikolou Šuhajem loupežníkem. Za první republiky bylo toto území součástí československého státu. V blízkosti je překrásný Siněvirský národní park a oblast se stále víc otvírá turistům. Skupina lidí spojených s Nadací Dětem z Vilšan sem ale přijíždí s jiným posláním...                                                                                                       

„I moji přátelé sem ale před dvanácti lety přijeli jako cestovatelé,“ upřesňuje Stanislav Pokorný z Kyjova. Byl a stále je členem recesistické a cestovatelské skupiny lidí, která si říká Mobadži. Dětský domov ve Vilšanech, obci, vzdálené od Koločavy asi deset kilometrů, objevili vlastně náhodou. To, co tam viděli, podmínky, ve kterých zde děti většinou s těžkým tělesným, mentálním nebo duševním postižením přežívaly, jimi otřáslo. Když se ze šoku vzpamatovali, rozhodli se, že pomohou.

Stanislav Pokorný, jeden ze zakládajících členů  nadace.

V domově žije téměř dvě stě dětí, většinou s těžkým kombinovaný postižením, ale jsou mezi nimi i děti zdravé, zanedbané, problematické. Tyto děti byly často rodiči odloženy, některé doslova pohozeny, řadu z nich se podařilo zachránit jenom díky náhodě. Omezený počet zaměstnanců ve skromných podmínkách dokázal obstarat jenom úplně nejzákladnější potřeby dětí.

„V roce 2010 jsme založili Nadaci Dětem z Vilšan. Byl jsem sice jedním z iniciátorů, ale dnes jsou v nadaci jiní tahouni,“ upozorňuje Stanislav Pokorný s tím, že si rozhodně nechce přisvojovat něčí zásluhy.

Tváří nadace se stal Josef Somr

„V začátcích nám hodně pomohlo kyjovské humanitární sdružení Omega, řada kamarádů i anonymních dárců,“ přibližuje Pokorný. „Vypravili jsme tři nákladní auta naložená oblečením, hygienickými potřebami a plenami, ale byly problémy na hranicích a ukázalo se, že ani na místě to nebylo v pořádku a pomoc se nedostala často tam, kam byla určena. Stěžovali jsme si, a bezpochyby jsme přispěli k postupným změnám k lepšímu, zejména pak ve vedení domova. Ředitelem se stal Kykyna Bohdan Michajlovič. Inteligentní, přímý a rozhodný člověk, který se časem ukázal jako pravý kapitán na tomto velmi těžkém postu. Od začátku s ním byla výborná spolupráce.“

V roce 2010 a 2011 se v Kyjově uskutečnily benefiční plesy na podporu dětského domova ve Vilšanech. Kromě finančního výtěžku pomohly akce ke zviditelnění nadace a získání prvních sponzorů a dárců. „Pozvali jsme také ředitele Kykynu Bohdana Michajloviče a zdravotní personál k nám. Zdravotní sestry se školily v přístupu k handicapovaným dětem v kyjovském domově Horizont. Byli jsme se společně podívat asi v pěti zařízeních obdobného typu Jihomoravského kraje, například i v dětském domově ve Vřesovicích,“ informuje Pokorný.

V roce 2013, v době, kdy se hodně mluvilo o zneužívání prostředků nadací, se mu podařilo získat jako patrona nadace známého herce, původem z Vracova, Josefa Somra. „To bylo důležité, že nám dal svoji důvěru a propůjčil sdružení svoji tvář,“ podotýká Pokorný s tím, že se umělec vždy živě zajímá o osudy dětí ve Vilšanech. „Jednou si posteskl, že by rád tento kraj někdy navštívil, bohužel jeho zdravotní stav mu to zřejmě už nedovolí,“ dodává Stanislav. 

 

Rekonstrukce prádelny v domově.

Pracují zdarma - v krásném, ale drsném kraji        

„Uvědomili jsme si, že aby naše pomoc měla skutečně smysl, musíme na to jít jinak,“ říká Pokorný. „V roce 2015 jsme založili sesterskou organizaci nadace - občanské sdružení Dětem z Vilšan a kvůli jednodušší legislativě - se sídlem na Slovensku. V čele stanuli Michal Zimmel z Brna, který vlastní stavební firmu, a Slovák Pavol Záremský... bohovský člověk, obdařený mnoha talenty a vynikající sportovec v silových disciplínách. Záremský je také autorem zdařilého loga nadace, které přijalo za své i vedení domova ve Vilšanech. Pod jejich vedením se přistoupilo ke stavebním rekonstrukcím v budovách dětského domova. Původně jde vlastně o ubytovny pro stavební dělníky, v roce 1957 se zde budovala přehrada. Bohužel od té doby se tam nic nezměnilo, až do příchodu nadací… Domov dostával dotace od státu jenom na základní provoz. Nejdříve jsme materiál i řemeslníky a odborníky vozili s sebou, později jsme začali nakupovat přímo na místě. Lidi pracovali dobrovolně, s nadšením – a zadarmo.

Nocovali jsme na zemi ve spacácích, až později jsme začali využívat ubytování v nedaleké Koločavě. Hotýlek se jmenuje Četnická stanice, romantický příběh Nikoli Šuhaji je zde stále živý…,“ připomíná Pokorný. Ve střediskové obci Koločava tehdy působila v budově česká policejní jednotka, později byl objekt přestavěn na restauraci s ubytováním. „Dnes je Četnická výchozím bodem mnoha turistických oddílů či zájmových a profesních skupin z České republiky, které objevují zdejší přírodní krásy. Kolem je krajina, která připomíná kolorit let dávno minulých, na takovou už dnes ve světě málokde narazíte. Na hřbitově jsou hroby Nikoly Šuhaje a jeho ženy Eržiky. Za hřbitovem je muzeum československé školy a také nový skanzen. Tento kraj si vás jednoduše svou drsnou krásou podmaní,“ usmívá se Stanislav.

Obchody jsou na Ukrajině plné, ale málokdo nakupuje...

Ve stanovách Nadace Dětem z Vilšan stojí, že náklady na cestu, stravu a ubytování si členové hradí z vlastních zdrojů. „Nikdo z nás si nikdy nic z nadačních peněz neúčtoval,“ potvrzuje Pokorný. „Trvalo dost dlouho, než nás místní přijali. Než pochopili, že jsme skutečně přijeli, abychom jim nezištně dávali…,“ poznamenává. Nadace Dětem z Vilšan obdržela ocenění z rukou vrcholného vedení Ukrajinské sociální správy a oblastní politické zprávy Ukrajiny, událost natáčela i ukrajinská televize. Členy sdružení jsou v současné době kromě Čechů, Slováků a Poláků také Ukrajinci.

„Někteří lidé říkají – proč nepomáháte tady… Ale my si tu opravdu žijeme velmi dobře. Naše životní podmínky s těmi na Ukrajině – jsou nesrovnatelné,“ vysvětluje Stanislav. „V oblasti zůstali staří lidé a ženy, muži odešli za prací jinam. Silnice nemá kdo a za co opravit, několikakilometrový úsek jedeme i několik hodin… takové jsou tam výmoly. Dostupnost a kvalita lékařské péče je nesrovnatelná, o stomatologické ani nemluvím. Kdysi ve Vilšanech fungovala zubní ordinace, ale dnes je opuštěná. Staří lidé většinou nepobírají žádný důchod, živí se sběrem a prodejem hub, výrobou medu nebo mléčných výrobků, chovají ovce. Obchody jsou tam plné zboží, potraviny jsou tu dokonce kvalitnější než u nás. Ale chybí kupní síla… Lidé na to nemají peníze. Pro nás jsou ceny výhodné.“

Hodně se změnilo. Bývalá ubytovna je dnes útulným domovem

V prvních letech jezdil Stanislav Pokorný do Vilšan i třikrát do roka. Začali rekonstrukcí sociálních zařízení v domově, postupně opravili všechny koupelny. Poté provedli kompletní rekonstrukci kotelny. „Modernizaci kuchyně si zařídili sami. Když jsme tam před deseti lety přišli, místo podlahy byla udusaná zem...,“ popisuje Stanislav. Domovu se podařilo sehnat také prostředky na výměnu oken. Upravilo se venkovní prostranství.

Většina dětí v domově trpí kombinovaným postižením.

„Loni na podzim jsme přivezli do nově opravené prádelny velkokapacitní sušičku. Už dříve jsme dodali dvě velkokapacitní automatické pračky. Kompletní rekonstrukce prádelny včetně nových rozvodů byla jedna z posledních investičních akcí nadace. V současné době se řeší odvlhčení základů budov dětského domova,“ vypočítává Pokorný.

Na webových stránkách Nadace dětem z Vilšan najdeme také zprávu o daru automobilu se speciální úpravou pro vozíčkáře. Na koupi auta se poskládali převážně drobní dárci, přispěly i české firmy. Jak autoři stránek upozorňují, výši daru si lidé mohou odečíst ze základu daně.

„Za těch deset let, co ve Vilšanech působíme, se udělal ohromný kus práce a podmínky pro děti jsou dnes nesrovnatelné,“ zdůrazňuje Stanislav Pokorný. „Pokojíčky a společenské prostory domova jsou nyní barevně vymalované, útulné a čisté,“ konstatuje spokojeně.

Začátkem ledna jela skupina lidí ze sdružení do Vilšan děti pozdravit a přivezla jim dárky. Ukrajina jako pravoslavná země používá juliánský kalendář a Vánoce se zde slaví až 7. ledna. 

 

Děti ve Vilšanech získávají perspektivu

O dětském domově ve Vilšanech se i díky aktivitám jejich sdružení dozvěděly další nadace, ze Švýcarska, Kanady i jiných zemí. Působí zde také občanské sdružení Bodaj, skupina mladých českých dobrovolníků, která se zaměřuje na dovoz léků, hygienických potřeb a také na přímou práci s dětmi. „S děckama se nic nedělalo, nebyl žádný výchovný plán, perspektiva… to všechno se radikálně změnilo k lepšímu,“ podotýká Stanislav. Zdravotní péče byla u dětí rovněž zanedbaná. V poslední době u některých z nich byly zahraničními lékařskými týmy provedeny rozsáhlé a nákladné operace, které výrazně přispějí ke zkvalitnění jejich života.

„Ve Vilšanech se vystřídalo už množství lidí a stále přicházejí další. Já jsem byl aktivní hlavně v první fázi činnosti nadace,“ opakuje Stanislav a vzpomíná své kamarády - Pavla Bydžovského z Hodonína, Michala Zimmela a Petra Svrčinu z Brna, Jirku Prese a Antonína Krista z Kyjova, Pavla Záremského z Kežmarku a řadu dalších, kteří investovali do projektů sdružení spoustu svého času a energie.

„Naposledy jsem byl ve Vilšanech loni na podzim,“ říká Pokorný. „Kupodivu si mě ale děcka pamatují… Ďáďa Staňa, říkaly… Strýc Staňa. Hrál jsem jim kdysi na kytaru, zpíval, a do rytmu jsme je se sestrou z Bodaje skoro tanečními kroky krmili… Dětem se to líbilo a dokonce se usmívaly, byla to pro ně, celoživotní ležáky, asi nevídaná změna. V tu chvíli jsem překonal přirozenou obavu z takového prostředí – a věřte, stálo to za to, a zůstane to ve mně napořád. Mám rád, když se lidé a hlavně děti kolem mne usmívají… třeba i v osm set kilometrů vzdálených Vilšanech. Dušičce to dělá dobře…,“ uzavírá Stanislav Pokorný.

Číslo účtu Nadace Dětem z Vilšan: 701037753/2010 

Autorem loga je Pavol Záremský.

Foto: archiv nadace.

Článek vyšel v Novém Slovácku.

Dobový ples s vůní exotického Orientu si užili v Kyjově

Kyjov – Noblesu 30. a 40. let, časy první republiky i Protektorátu si lidé připomněli na 

9. dobovém plesu. K tanci i poslechu hrála již tradičně kapela Melody gentleman Lednice. Ples skvěle moderoval herec Městských divadel pražských Vasil Fridrich.

Dámu zdobí kožešina, gentleman přišel ve fraku… Baví se výborně.

 

Devátý dobový ples se inspiroval filmem Kristián, který byl natočen v roce 1939. Herecká hvězda Oldřich Nový zde jako Alois Novák pracuje v cestovní kanceláři v oddělení Orient-Afrika… a jednou za měsíc si vyrazí do „velkého světa“ baru Orient, kde svým poutavým vyprávěním coby svůdný Kristián oslňuje dámskou společnost. Fotokoutek, který byl návštěvníkům plesu k dispozici, zdařile imituje luxusní interiér proslaveného dálkového vlaku Orient Expres pro nejlepší společnost a raut nabízí - tehdy vzácné - exotické ovoce. 

Stylové občerstvení s chutí exotiky.

„Vejdeš do sálu – a najednou se ocitneš v jiném světě,“ popisuje své pocity návštěvnice plesu Libuše Sedlářová z Kyjova. „Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka, a osobně si skutečně myslím, že pěkné oblečení  motivuje i k pěknému chování. Z mužů se tak stali rázem gentlemani a z žen pobíhajících v teniskách – skutečné dámy s elegantní chůzí a v rukavičkách. Někteří muži přišli v různých dobových uniformách, ty německé s válečnými kříži na mě ale působily tísnivě… ke koloritu té doby to bohužel však patří,“ uzavřela s tím, že „iluze byla dokoná“. 

„Na ples přijíždějí lidé z celé republiky, také ze Slovenska nebo z Polska a Německa. V minulosti se ples konal ve Vlkoši, poslední dva roky ho pořádáme v Kyjově,“ doplňuje Andrea Něničková z Městského kulturního střediska Kyjov, které se na organizaci akce spolu s Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra ve Vlkoši podílelo. 

Plesový výbor s moderátorem večera ve fotokoutku.

V rámci programu proběhla také charitativní dražba ve prospěch Karla S., která vynesla 20 tisíc korun. „Karlovi je 31 let, vystudoval obor ekonomika a provoz letectví, ale táhlo ho to do armády…,“ začíná Andrea Něničková vyprávět dlouhý, ale smutný příběh mladého muže, který se připravoval na misi v africkém Mali. „Tehdy měl poprvé smůlu a málem přišel o život, když utrpěl těžký úraz hlavy při autonehodě,“ přibližuje Něničková. Z poranění se však Karel zotavil a vrátil se do vojenské služby. Podruhé už takové štěstí neměl. Když se pokoušel urovnat spor dvou mužů v hostinci, ti ho společně napadli a velmi surově ho zbili.
„Realita je taková, že Karlovi fatálně poškodili celou levou hemisféru, v první dny mu lékaři dokonce vůbec nedávali naději. Nyní Karel trpí afázií, což je ztráta schopnosti řeči. Jednoduchým sdělením snad rozumí, dokonce se zasměje vtipu, ale sám mluvit nedokáže. Tyto následky lze přirovnat k vážné mrtvici – nemusí být ve všech směrech neměnné, ale klíčová je další, intenzivní, rehabilitace,“ zdůrazňuje Něničková s tím, že pojišťovna tyto náklady hradí jenom částečně. Noblesní návštěvníci plesu tak svou velkorysostí přispěli ke zmírnění těžkých okolností, kterým musí postižený voják Karel S. čelit.


Foto: archiv A. Něničkové

 

Benefiční koncert jako součást maturity. Kyjovský „Revirvál“ zahraje na podporu postižených dětí

Kyjov – Je jí osmnáct, letos bude skládat zkoušku z dospělosti. Studuje soukromou Střední školu uměleckomanažerskou v Brně a jedním z maturitních předmětů je management umění. Jako maturitní projekt si zvolila zorganizovat benefiční koncert na podporu dvouletého Vašíka s kombinovaným postižením v rodném Kyjově. Datum koncertu už Bronislava Lacná zná, ale zbývá ještě spoustu věcí, které je třeba zařídit a dotáhnout. 

Studentka Bronislava Lacná.

Kdy se koncert uskuteční?

Koncert bude v sobotu 2. března 2019 v opraveném sále na Jančovce.

Kdo na něm vystoupí?

Účinkovat bude skupina Kašpárek v rohlíku Revirvál, kyjovská „bejbypanková“ kapela, ve které zpívám a hraju na ukulele.

Ukulele, to je ta mrňavá kytara se čtyřmi strunami?

Ano, tak. Odmala jsem hrála na kytaru, ale ukulele mne začalo opravdu bavit.

 Přibliž nám repertoár skupiny. Mají písničky něco společného s punkem?

Jsme revival skupina, my říkáme revirvál… (úsměv) Hrajeme převzaté písničky od české skupiny Kašpárek v rohlíku. Jde o dětské hravé, až ztřeštěné texty, často napsané na známou melodii. Písničky ale pobaví všechny generace. Originální Kašpárek v rohlíku je divadelně hudební skupina z Českých Budějovic… která se nám zalíbila, a tak jsem se rozhodli, že to budeme dělat také tak…

Jaké je věkové složení kapely?

Já jsem tam nejstarší. Naše členky mají od 7 do těch 18 let. Vede nás Roman Kouřil, Kovoš. Hraje také ve skupině Narajama. Fakticky fungujeme jako kroužek pod Domečkem, ale jsme uzavřená skupina. Na přehlídce kroužků Domu dětí a mládeže pravidelně vystupujeme.

Kolik má kyjovský Kašpárek v rohlíku členů?

Ve skupině je momentálně 15 dětí a 5 dospělých, ale dřív nás byla až 40, když jsme začínali. Kapela existuje šest let. Vystupovali jsme třeba v Uherském Hradišti na slavnostech vína, na filmovém festivalu v Mikulově, v Židlochovicích na pivních slavnostech. Venku míváme často větší ohlas než doma, v Kyjově. 

Kyjovská „bejbypanková“ kapela Kašpárek v rohlíku Revirvál.

 

Jak bude vypadat program benefičního koncertu? Zbývají necelé dva měsíce...

Právě dokončujeme klip k naší první autorské písničce, který diváci uvidí v premiéře. Dále návštěvníci shlédnou dokument o rodinách s postiženými dětmi. A hlavně zažijí odpoledne plné hudby.

Takže první původní píseň v převzatém repertoáru. Kdo je autorem?

Text jsem napsala já, dala jsem tomu strukturu a zhudebnili jsme ho společně. Jde o takovou dětskou punkovou revoltu vůči povinné školní docházce... (úsměv) Dá se říct, že je to společné dílo. A těšíme se, že si ten den všichni  pořádně užijeme.

Filmový dokument na téma handicapovaných dětí je již hotový?

Ten začínám se svým týmem právě natáčet. Představíme rodinu dvouletého Vašíka a další rodinu s dvanáctiletou postiženou holčičkou. Ta sice finanční podporu nepotřebuje, ale rádi by zveřejněním svého příběhu pomohli ostatním, kteří na tom nejsou tak dobře. Toho si cením. Chci se dotknout obecně problematiky handicapovaných dětí, které zůstávají v rodině, rodiče se o ně starají, ale často se potýkají s nedostatkem financí, a nemohou tak dopřát svým dětem třeba pobyt v lázních nebo náročnější léčbu. Zároveň rodina zažívá i obavy z negativních reakcí širšího okolí. Scénář a režie dokumentu je moje práce. Věříme, že návštěvníky koncertu film osloví a budou štědří ve svých darech…

Jakou formou budete peníze vybírat?

Vstup na koncert bude samozřejmě zdarma. Až po zhlédnutí dokumentu lidé mohou přispívat, už budou znát osudy těch postižených dětí.

Kromě skupiny Kašpárek v rohlíku Revirvál vystoupí na benefiční akci ještě někdo další?

Pozvala jsem svoji kamarádku Romanu Čadílkovou ze Ždánic, je jí dvacet a navrhuje oděvy. Obdivuji její modely, šije luxusní šaty, a fandím jí. Romana pro nás připraví módní přehlídku. Doufám, že také jí to pomůže – a stane se známější. V záloze mám ještě nějaká překvapení, ale přece jenom nechci vše vyzradit. 

Molitanová "číra" k "bejbypankové" skupině patří.

Denně do školy v Brně dojíždíš. Zbývá Ti ještě nějaký volný čas?

Dvakrát týdně mám školu jenom do jedné, tak to není tak špatné. Ve volném čase učím děti na Domečku hrát na ukulele, což mne baví a naplňuje, a také tam vedu fotografický kroužek. No a v poslední době jsem se nadchla pro výrobu dekorativních svíček z palmového vosku… a zapojila jsem do toho celou rodinu, mamku i taťku. Zvláště před Vánoci byl o svíčky docela slušný zájem.

Baví tě obor, který studuješ?

Ano, i když jsem napsala ten revoltující text proti škole, studium mě opravdu většinou baví… (úsměv) Navíc nám v rámci výuky škola umožňuje cestovat. Byli jsme za uměním v Paříži, v Aténách, v Itálii, v Anglii a na podzim jsme se školou navštívili New York. Zůstali jsme tam deset dnů. Cestuji moc ráda… Také mi připadá důležité, že to, co studujeme v rámci dějin umění, si můžeme prohlédnout naživo.

Co obnáší školní předmět management umění?

V předmětu management umění se učíme, jak realizovat kulurní projekty, a teď mám příležitost si to vyzkoušet v praxi. Mám na mysli právě svůj maturitní projekt benefičního koncertu… který musím pro zkušební komisi zdokumentovat. Líbí se mi být kreativní, uskutečňovat svoje nápady, uplatnit svůj hudební talent a jako přidanou hodnotu zároveň pomoci jiným… těm, které často raději přehlížíme.

Foto: archiv B. Lacné.

Kdo zpívá, dvakrát se modlí… Setkání schól v Kyjově

Kyjov - Setkání schól z Kyjova a okolí ve vánočním období se stalo již tradicí, v nedělní podvečer 30. prosince přijely sbory zazpívat do kyjovského katolického kostela už po páté. Tentokrát se kromě zdejší schóličky představily pěvecké sbory z Vacenovic a z Vracova.

Schóla je pěvecký sbor, který se podílí svým zpěvem na bohoslužbách, zejména při významnějších svátcích. Většinou jde o sbory smíšené, převládají ale děvčata. 

Kyjovskou schóličku vede Eliška Dřevěná, a to už šestým rokem. Pomáhá jí Dominik Hochman. Sbor založili manželé Švábovi. Schóla má patnáct členů, ve věku 6 až 15 let. „Nízký věk našich sboristek je to, co nás odlišuje od většiny ostatních schól,“ uvedla Eliška Dřevěná. Důležité je podle ní společenství a chuť dětí zapojit se do dění ve farnosti. „Nejsme profesionálním hudebním tělesem, většina děvčat ale umí zpívat, a ty, které to zpočátku neumějí, se postupem času vyzpívají,“ dodává vedoucí sboru. Schóla účinkovala při vánoční mši, v adventním čase v doprovodném programu výstavy betlémů v kyjovském muzeu, zpívá o středečních dětských mších. Oblíbenou písní malých sboristek je Slunce Kristovy lásky. 

Dětská schólička v Kyjově si připravila čtyři písně.

Schólu ve Vacenovicích řídí Kristýna Blahová společně s Liduškou Bábíkovou, která se ale nemohla kyjovského vystoupení zúčastnit. Kristýna hraje na klavír a kytaru a v současné době studuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity obor hudení výchova. „Schóla je moje záliba, které se věnuji ve volném čase,“ říká Kristýna Blahová. „Sbor má 12 členů, z toho čtyři kluky, zbytek jsou děvčata. Doprovázíme se na klávesy, kytaru, flétnu, housle, občas zapojíme i baskytaru a saxafon nebo klarinet,“ popisuje Blahová. „Je tu dobrá parta lidí,“ připojuje se k rozhovoru Michaela Kacrová, jedna ze sboristek. „Zkoušky nás baví, scházíme se rádi, není v tom nic nuceného,“ oceňuje neformální atmosféru setkávání. Schóla zkouší hlavně před významnějšími událostmi a svátky ve farnosti, zpívala například také při žehnání motorek. 

Schóla z Vacenovic

Vracovská schóla má 20 členů, do Kyjova jich přijela kvůli jiným aktivitám asi polovina. Věkově se pohybují mezi 12 až 30 lety. Doprovázejí se na klávesy, používají také basu, flétnu, housle či rytmickou hru na bubínek. Ve Vracově zpívají na mši v kostele každou neděli a vystupují také při slavnostnějších příležitostech, například při prvním svatém přijímání, o Vánocích i Velikonocích nebo o hodech. V červnu ve Vracově uspořádali benefiční koncert na opravu kostelní věže. Inspiraci často hledají na internetu, ve zpěvníku křesťanských písní Koinonia. 

Vracovská schóla.

 Na závěr vystoupily všechny tři schóly společně. Odměnou za pěvecké výkony a nezištnou práci vedoucích schól byl potlesk zaplněného kostela a hezký pocit, který si z vystoupení jistě odnášeli všichni diváci i účinkující.