Moderní objekty Jaroslava Válka zaujmou i pobaví

Tančící pár. Oblíbená práce autora.

Ždánice - Ocelové plastiky s figurálními motivy, kinetické sochy i autorské šperky vystavuje v Zámecké vile ve Ždánicích Jaroslav Válek. Autorův přístup k umění je modernistický až minimalistický. Vyznačuje se kreativitou, originalitou, ctí kvalitní řemeslo a věrnost materiálu.

Jaroslav Válek (nar. 1954 v Uherském Hradišti) je umělecký kovář. Používá k tvorbě „železo“, přesněji ocel, která se při teplotách 800-1000 stupňů Celsia stává kujnou a plastickou. Válek žije a tvoří ve Veselí nad Moravou, kde má svůj ateliér. Přestože pochází z rodiny s kovářskou tradicí, jeho děd i praděd byli kováři, jeho cesta k tomuto oboru nebyla přímočará. Po ukončení průmyslovky strojního zaměření působil jako strojník na různých místech. Jako umělecký kovář pracoval u Družstva kovářů v Praze, kde se v tomto oboru vyučil. Naskytla se mu také možnost pracovat na zaoceánské lodi. Díky tomu už za socialismu procestoval svět a navštívil slavné galerie. To vše ho inspirovalo a po návratu domů si začal budovat vlastní bydlení a kovářský ateliér. 

Ocel zpracovává kovářskými technikami, což představuje přímou práci s materiálem, bez pomocných modelů. „To mi umožňuje vytvořit neomezený počet vždy originálních modelů daného tématu,“ přibližuje umělecký kovář. K úpravě povrchu plastik používá ojedinělou techniku leptu, tzv. „kavitaci“. Plechy poleptané tímto způsobem pod velkým tlakem vlisuje do papíru, a tak vznikají slepotisky. Za použití barvy vytváří takto reliéfní grafiku. I tato díla nechybí v zámecké expozici.

Kinetická plastika. Horní část se otáčí na hrotu.

Jaroslav Válek je uznávaný a vyhledávaný výtvarník. Spolupracuje například s pražskou galerií Vltavín. Vytvořil insignie pro biskupa české starokatolické církve, divadelní ceny Alfréda Radoka nebo cenu pro vítěze Mistrovství světa historických kol. V roce 2014 obdržel Cenu města Veselí nad Moravou za uměleckou práci a propagaci kultury. „Na vernisáž výstavy přišlo přes sedmdesát lidí ze širokého okolí, z Kyjova, Veselí i z Brna,“ dodává kurátor výstavy Tomáš Prusenovský s tím, že autora pozdravil i starosta Ždánic Vladimír Okáč. 

Kurátor výstavy Tomáš Prusenovský u kovové plastiky ptáka.

Každá z Válkových prací nese nějaké poselství,většinou laskavě úsměvné a dodávající vnitřní sílu. „Některé své komorní artefakty označuje Válek za fetiše, i když toto označení může mít spíše ironický nádech, jakousi vnitřní magickou sílu působící na své okolí Válkovy práce bezesporu obsahují,“píše Josef Chalupa ve své monografii o autorovi.

Válkova výstava ve Ždánicích potrvá do 2. května.

Válek pracuje kovářskými technikami, přímo s materiálem.

Slepotisky, reliéfní grafika a figurální plastika.

Kejklíři. Akrobat. Kinetické sochy.

Autorský šperk

Každý si přitáhne co v srdci nosí, říká výtvarnice Zdenka Zipperová

Jedenaosmdesátiletá umělkyně vzpomíná na nelehkou dobu komunismu a mluví o své tvorbě.

Zdenka Zipperová ve svém ateliéru .

 Hodonín - Keramička Zdenka Zipperová nemá vlastní webové stránky. Na internetu jsem o ní našla jediný článeček, a to z roku 2013. Nepoužívá počítač. Říká, že potřebné informace se k ní beztak dostanou a raději něco vytváří… I tak si dokázala udělat jméno.

Jedenaosmdesátiletá výtvarnice a keramička Zdenka Zipperová je samouk. Postrádala ten správný dělnický původ, a to natrvalo ovlivnilo její život v komunistickém režimu. Otec Zdenky Zipperové pracoval jako správce zemědělských statků, jeho otec i děd byli porybní, žili v jižních Čechách v okolí Dačic. Tatínek Zdenky Zipperové se dokonce osobně znal s Emou Destinovou a rodina uchovává dopisy této světoznámé české operní pěvkyně.

Když byla malá...

Zdenka Zipperová se narodila jako nejstarší ze tří dětí v Puklicích u Jihlavy, kde otec správcoval. Později se odstěhovali do Vlčic, tam přišli na svět její sourozenci, a své dětské válečné vzpomínky má spojené s Vojkovem u Benešova u Prahy. Zemědělský statek, který jejich otec zde spravoval, patřil k zámečku – v té době obsazeném německými vojáky. Zdenka Zipperová si dobře pamatuje, jak maminka namazala chleby se sádlem a dala dětem větší svetříky, do kterých chleba schovaly a pak je nenápadně, když se stráž otočila, házely vyhublým válečným zajatcům, kteří jen tak polehku oblečení kopali ve zmrzlé zemi. Bylo to v době heydrichiády. Svého otce si váží i za to, že až dokonce války ukrýval dvě ženy ruské národnosti, které za ním kdosi poslal.

„Maminka byla o osmnáct let mladší než otec. Tatínek byl Masarykovec, i vzhledem. Štíhlý, vysoký, nosil rajtky…“ vzpomíná Zipperová a dodává, že jí rodinný model připomíná film Postřižiny. „Tatínek byl intelektuál, spíše strohý asketa, ale maminka byla srdečná, společenská… uspořádala třeba zabíjačku, pozvala sousedy – a lidé ji měli rádi,“ popisuje.

Po válce

Od roku 1945 otec Zdenky Zipperové správcoval na zemědělském statku v Mutěnicích, o čtyři roky později se rodina přestěhovala do Hodonína a bydleli na zámečku, který v té době patřil Státním statkům. „Otec byl jmenován ředitelem Státního rybářství a staral se o rybníky od Přerova po Mikulov,“ vypráví Zipperová. Když se odstěhovali, zámeček se vracel do původního stavu a byl předán Muzeu Hodonín. „Shodou okolností jsem právě v těchto prostorách instalovala zahajovací výstavu muzea. A nenápadně jsem dodávala - tady býval obývák, tady kuchyně…,“ vzpomíná keramička.

Vypadalo to, že přestože skončila základní školu s vyznamenáním, jí soudruzi studium vůbec neumožní, nakonec mohla absolvovat alespoň dvouletou zemědělskou školu v Kroměříži, obor pěstitel, chovatel. Svoje první zaměstnání získala na umístěnku v hodonínské mlékárně.

Od malička ráda kreslila, byla šikovná na výtvarné činnosti a ve svém dalším zaměstnání v Cihelnách Hodonín se dostala do oddělení propagace. Měla na starosti fotodokumentaci, nástěnky, plakáty a taky závodní časopis a socialistickou soutěž. „Pro zpestření jsem do časopisu zařazovala různé aforizmy a otázky, občas to souviselo s biblickou tématikou…. Ale nebylo to jen tak, soudruzi si to vztahovali na sebe a viděli v tom provokaci,“ vzpomíná Zipperová.

Právě v cihelnách se dostala k hlíně a pecím a začala se zabývat keramikou. Pořídila si i hrnčířský kruh. „U Karla Němce v Ratíškovicích, který dělal užitou keramiku, jsem se učila malovat na surovou glazuru. To není jednoduché… Materiál saje a každý tah je na ní vidět,“ přibližuje výtvarnice.

Konec socialismu s lidskou tváří...

1. dubna 1969, den před svými narozeninami, dostala od vedení podniku hodonínských cihelen výpověď. „Byla to těžká doba,“ vzpomíná Zdenka Zipperová, „ten tlak, pod kterým jsme žili, byl k neunesení,“ osvětluje společenské podmínky po srpnové okupaci vojsk. „Nejdříve se všichni stavěli odmítavě k příchodu sovětských vojsk, i komunističtí funkcionáři… pak bylo třeba ale rychle otočit, protože stranické vedení po návštěvě Moskvy změnilo politický kurs...“ Vyslechla si křivé obvinění o tom, že psala protikomunistická hesla nebo malovala hákový kříž. „Bylo třeba najít a potrestat viníky – a já jsem měla být jeden z nich,“ popisuje tehdejší praktiky. „My nemusíme nic dokazovat, to ty musíš, soudružko dokázat, že nemáme pravdu,“ zastrašovali. „A když jsem při prověrkách řekla, že neschvaluji žádná cizí vojska v naší zemi – byl ortel vynesen.“

Další ránou bylo to, že přišel o zaměstnání i její manžel, který pracoval jako ekonom v hodonínském podniku Lacrum Brno. „V jeho kádrovém posudku se objevilo například to, že kazí socialistickou mládež, protože trénuje basketball – a propaguje tak západní kapitalistický sport a styl života. Manžel pak musel denně dojíždět do závodu Lacrumu v Břeclavi,“ dodává Zipperová.

Vybavuje si příhodu, kdy se nabídla sympatické ředitelce v mateřské škole, kam chodil její syn, že vyrobí věnec, protože se školka chystala uctít památku Jana Garyka Masaryka. Nečekala, že paní ředitelka z vděčnosti věnec dozdobí stuhou, na které bude napsáno „Věnuje Igorek Zipper“. Tenkrát si prožila opravdu horké chvilky…

K památníku prvního československého prezidenta v Hodoníně se váže ještě jedna příhoda: Zdenka Zipperová si připomíná den, kdy se na kole zastavila u sochy prezidenta Masaryka a položila tam kytku. Pár dnů na to našla ve schránce fotografii – kolo opřené o strom a ona s kytkou… „Tehdy jsem se opravdu vyděsila a říkala jsem si, co z toho bude… a že už tak máme problémů nad hlavu. Naštěstí se to brzy vysvětlilo. Fotky pořídila známá, která bydlela poblíž a zkoušela nový fotoaparát.-“

Když se řekne „normalizace“...

„Nejhorší bylo, že vám zkazili kádrový posudek, kvůli kterému jste pak nemohl najít další práci,“ vysvětluje tehdejší obavy a strachy o budoucnost Zdenka Zipperová. „Fungovaly uliční výbory KSČ. Rozhodovali o vás lidé, kteří dostali do rukou moc...“ popisuje stav věcí. Pak vystřídala ještě několik zaměstnání, pracovala například v Restauracích a jídelnách Hodonín.

Devět let byla zaměstnána v Sigmě Hodonín. „Na umělecké průmyslovce v Brně jsem absolvovala obor Písmo, za to jsem skutečně ráda, písmo je krásná věc...“ vyznává se Zdenka Zipperová. I v Sigmě pracovala v oboru propagace a navrhovala například alegorické vozy do prvomájového průvodu nebo fotila na strojírenském veletrhu v Brně a pózoval jí dokonce i předseda vlády Štrougal. Zapojila se do činnosti zahrádkářů, Svazu československo-sovětského přátelství, ve svazu žen ji využívali ke tvorbě pozvánek, což se počítalo do kladných bodů pro přijetí na školu. „Dělali jsme si starosti, aby syn mohl studovat. Dozvěděli jsme se, že o polovině míst je už rozhodnuto předem,“ vybavuje si Zdeňka Zipperová.

Připomíná si také to, jak za socialismu fungovaly komise, kterými musel projít každý její výrobek, pokud ho chtěla samostatně vytvářet a prodávat. Komise pracovala při Krajském národním výboru v Brně. „Chodil tam člověk, který vyráběl dřevěné hračky. Nebo kolotočáři, kteří dělali papírové růže,“ vzpomíná na absurditu té doby výtvarnice. Každý typ výrobku dostal své číslo.

„Když byla na keramickém talířku kopretina – tak tam musela zůstat kopretina, kdybych namalovala růži nebo blatouch, koledovala bych si o malér...“ přibližuje autoritářský režim keramička.

Čtyři roky před odchodem do penze pracovala Zipperová v podniku Maryša Hodonín. „Tady jsme například dělali návrhy figurek a obalů čokoládových výrobků s vánoční nebo velikonoční tématikou,“ vzpomíná. Po odchodu do penze se své životní zálibě mohla věnovat naplno. Na dvorku rodinného domku má malou dílnu s hrnčířským kruhem i vlastní pec.

Tvorba – figurální keramika a folklór

Zdenka Zipperová ve svém díle nejčastěji spojuje keramiku a folklór. „Folklór mám ráda, k folklóru patří krásný pohyb – a ten se snažím věrně zachytit a vyjádřit,“ říká výtvarnice.

Detail reliéfu zdobící interiér vinného sklípku.

„Pamatuji si, jak jsem jako malá šla s rodiči na výstavu knížek v Mutěnicích a vybrala jsem si tam kalendář Mikoláše Alše – a podle něj jsem si doma malovala. Jako děcko jsme sedávali v kostele celá rodina u oltáře – a já jsem se dívala na lidi – jak klečí… Nebo na pána ve vlaku, ten má nádherný plnovous… říkala jsem si a přemýšlela jsem, jak bych to namalovala, ztvárnila. Doteď se tak dívám – aniž by to byl můj záměr. Najednou se přistihnu, že nevím o čem je řeč… moje pozornost jde jinudy. Všímám si póz, pohybů lidí a ukládám si do paměti, jak bych to namalovala nebo vymodelovala. A nemusí mě to nikdo učit. Tak jako vidíte hrubku v textu, tak vidím chybu... Vystudovala jsem „hnojařinu“, ale v životě si každý přitáhne, co v srdci nosí,“ říká výtvarnice. „Tak jsem se i já dostala na pracovní místa, kde jsem mohla aspoň částečně uplatnit svůj talent a jsem za to vděčná,“ dodává.

Zdenka Zipperová přijímá každou výzvu. Vytváří figurální keramické reliéfy. Například vyzdobila takto pivnici Švihák na Národní třídě v Hodoníně. Často tvoří reliéfy figur vetší než metr v národopisném  kroji, kterými krášlí omítky vinných sklípků. V Petrově najdeme její reliéf sv. Floriána, patrona hasičů, a v Kobylí svého Floriána slavnostně odhalovala společně s herečkou Terezou Brodskou. 

Detail výzdoby z pivnice Švihák v Hodoníně.

Krojovaní v betlémech

Největším dílem Zdenky Zipperové je keramický betlém, který čítá pět set figur. Vyrobila ho během šesti let pro sběratele keramiky v Moravském Žižkově. „Nejdříve jsem udělala základní postavy betlému, Pannu Marii, Ježíška a sv. Josefa, pak několik postaviček v místním kroji a potom přibývaly další. Objednavatel Jaroslav Buzrla se zajímá o etnografii, takže mi nosil fotografie a detailní popis krojů z okolí, a nakonec jsou zde zastoupeny prakticky všechny kroje u nás i na Slovensku. V tomto směru je betlém myslím skutečně unikátní,“ dodává keramička.

Dvě stě figur, včetně krojovaných, tvoří  betlém Jana Plchuta, který žije v Mutěnicích. Dílo sklidilo obdiv na výstavě betlémů ve Francii v městě Allouvile. A odsud pak Zdenka Zipperová dostala objednávku na výrobu betlému Normandie s postavičkami v  normanských krojích.

Umělkyně měla již několik výstav v Lužicích, Dolních Bojanovicích, Kobylí a v Hustopečích.

V interiérech vinných sklepů hrají její reliéfní cimbálky, tančí krojované páry, zpívají šohaji a vinaři nalévají z koštýřů.

A která zakázka se opakuje nejčastěji? „Je to soška sv. Urbana, patrona vinařů, která nesmí chybět v žádném vinném sklípku,“ říká Zdenka Zipperová. A popisuje příhodu, kdy sv. Urbana ztvárnila s úsměvem na tváři a se sklenkou vína v ruce, ale když ho vytáhla z pece, vysokou papežskou pokrývku hlavy – tiáru měl nakřivo – „zkrátka působil jako opilý světec...“, usmívá se Zipperová. Soška se přesto líbila a a vzala si ji hned její přítelkyně v Lužicích. „Kdybych něco takového chtěla úmyslně vytvořit, tak se to nepodaří,“ uzavírá šibalsky autorka.

Vinný sklep v Mutěnicích vyzdobený keramickými reliéfy Zdenky Zipperové.

Zdenka Zipperová

Narodila se 2. dubna 1936 v Puklicích u Jihlavy.

Rodina se často stěhovala, až zakotvila v Hodoníně.

V roce 1969 byla propuštěna ze zaměstnání v Hodonínských cihelnách, vystřídala několik dalších zaměstnání, naposledy pracovala v Maryši v Rohatci.

Je dvanáct let vdovou, syn Igor žije ve Zlíně.

Od mládí se věnuje keramice, především figurální. Vytvořila velké betlémy s krojovanými postavami, ten největší čítá 500 figur.

Vytváří také nástěnné keramické reliéfy nebo folklórní motivy na vchodech do vinných sklípků v okolí.

(ČLánek vyšel ve Slovácku.)

Vladimír Výleta se stal Dobrovolníkem roku

Kyjov - Osobnosti minulosti i dneška na Kyjovsku – to bylo tématem vernisáže v Radniční galerii 10. dubna. Výstavu Osobnosti Kyjovska posledního století připravilo Kyjovské Slovácko v pohybu. Expozice je instalována v rámci 100. výročí vzniku České republiky. Organizace Krok, která založila v roce 2015 Centrum dobrovolnictví, iniciovala ocenění lidí z kyjovského regionu, kteří svůj volný čas nezištně věnují potřebným.

Ocenění dobrovolníci Kyjovska. Vpravo Dobrovolník roku Vladimír Výleta.

 

 Senátorka a starostka Ratíškovic Anna Hubáčková

Ceny z rukou starosty města Františka Lukla a senátorky a starostky Ratíškovic Anny Hubáčkové převzalo třináct dobrovolných pracovníků. Už od října loňského roku mohly organizace a veřejnost navrhovat jména těch, kteří by si ocenění zasloužili. Jak připomněla ředitelka neziskové organizace Krok Hana Čamlíková, dobrovolnictví není žádná novinka, dobrovolnictví funguje po celém světě. Přispívá k rozvoji občanské společnosti. Vyzdvihla lidskost, jejímž projevem dobrovolnictví je. Starosta města František Lukl dobrovolníkům za jejich práci poděkoval a popřál jim hodně energie, elánu a také štěstí na osobnosti, které dobrovolnictví podporují. Senátorka Anna Hubáčková upozornila na to, že je velkým patriotem Kyjovského Slovácka a dodala, že je pyšná a hrdá na zdejší dobrovolníky a jejich práci.

Starosta F. Lukl předává ocenění Dobrovolník roku V. Výletovi.

Hlavní cenu získal a Dobrovolníkem roku se stal devětasedmdesátiletý Vladimír Výleta. Toto ocenění bylo uděleno poprvé. Výleta je duchovním otcem a zakladatelem humanitární organizace Omega plus, která působí už šestnáct let. V současné době má spolek třináct dobrovolných pracovníků. Koordinuje například práci stovek pletařek po celé republice, které pletou obvazy pro malomocné v Indii a Africe. „V posledních letech je tato nemoc na mírném ústupu, ale naše pomoc je stále potřebná,“ řekl Výleta s tím, že loni zaslali balíky s ručně pletenými obvazy na 36 adres. Osobně před několika lety navštívil některá místa v Indii, kam obvazy putují. Jeho dojmy z této chudé země jsou stále živé. 

Dobrovolnice Jitka Obrová byla nominována za práci s dětmi.

Mezi dalšími oceněnými byla například Jitka Obrová ze Sobůlek. Nominovaná byla za volnočasové aktivity s dětmi, dětem se věnuje už téměř čtyřicet let. Vede v obci zájmové kroužky a organizuje tábory pro děti s křesťanským zaměřením. Sama je už babičkou, ale jak říká, kreativní práce v dobrovolnictví ji nabíjí a dodává novou energii k práci pro rodinu a vnoučata. „V postním období jsme se s dětmi zaměřily na křížky v Sobůlkách a okolí, fotily jsme je a pátraly po jejich historii… Šlo o to, aby děti získaly vztah k místu, kde žijí, “ přibližuje Obrová, která pochází ze severních Čech. 

Oceněné (zleva) Ludmila Kloudová a Zuzana Šrahůlková.

Zuzana Šrahůlková a Ludmila Kloudová založily spolek Educante, který si za dva roky svého trvání už našel mezi dalšími pomáhajícími organizacemi v Kyjově své místo. Nabízí například poradnu pro pečující nebo vede skupinu sebeobhájců na podporu lidí s mentálním postižením. „Bylo to něco výjimečného, nečekaného a řekla bych, že jsme tady i za ty, kteří by si ocenění také zasloužili,“ shrnula své dojmy z akce Ludmila Kloudová.

V rámci výstavy jsou v prostorách Radniční galerie umístěny panely s informacemi o osobnostech posledního století pocházejících z Kyjovska, jejichž význam dalece přesahuje hranice regionu. Najdeme zde například medailonek malíře Jano Koehlera, který žil v Nenkovicích a ve Strážovicích, profesora Bohumila Sekly pocházejícího z Bohuslavic u Kyjova, armádního generála Josefa Sergěje Ingra z Vlkošek, ale i rodáka z Vracova herce Josefa Somra. Výstava potrvá do 29. dubna.

Fotografie z činnosti Dobrovolnického centra na nádvoří Radniční galerie

Dobrovolníkem roku je Vladimír Výleta, předseda organizace Omega plus.

Výstava Osobnosti Kyjovska v Radniční galerii.

Trochu drsné akty z Mayrau v galerii Doma

Kyjov – Černobílé fotografie ženských aktů prezentuje výstava v kyjovské Galerii Doma. Autorem je Josef Fantura, fotograf a ředitel Galerie výtvarného umění v Hodoníně. Jak řekl, nejčastěji fotí folklór - masopust a Horňácké slavnosti, a profesně výtvarná díla do katalogů. Akty představují pouhý zlomek jeho tvorby.

Josef Fantura, fotograf a ředitel Galerie výtvarného umění v Hodoníně.

„Já ty děvčata ani neznám,“ uvedl Fantura. Fotografie vznikly na mezinárodním fotografickém workshopu v hornickém skanzenu Mayrau u obce Vinařice na Kladensku. V muzeální expozici technické památky je zachovaný stav, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě včera odešli. Bezbranná nahota ženských těl na snímcích kontrastuje se syrovým prostředím důlních šachet, oprýskaných stěn šaten, hromadných sprch, těžkých strojů i zastaralých kanceláří.

„Působí to trochu drsně,“ vyjádřil se Jan Plchut z Mutěnic, ale ukazuje na fotografii, která se mu líbí. Podle Josefa Fantury byly „drsné“ i podmínky, za kterých fotografie vznikaly. Ve skanzenu bylo několik stanovišť s modelkami. „Mezi těmito lokacemi jsme se po hodině ve směru hodinových ručiček přesunovali. Nevěděli jsme, co nás čeká, jak to tam bude vypadat, jaké budou podmínky. Takže jsem museli veškeré fotografické vybavení nosit s sebou. Najednou fotilo dvanáct fotografů, tudíž to bylo skutečně náročné – ohlídat si kompozici, vystihnout okamžik, kdy vám ji nikdo nenaruší, řešit světlo… nahotu jsem vůbec nevnímal. Na jeden dobrý snímek je stovka nepodařených,“ shrnul s tím, že to byla ale velmi dobrá škola a „takové safari“, kdy je třeba okamžitě jednat, fotit. 

 

Fantura fotí už od svých deseti let. Zavzpomínal na časopis ABC, podle kterého s výukou focení začínal. Má rád fotografie například Jindry Štreita, Vladimíra Židlického a za nedostižný vzor považuje Helmuta Newtona, který se proslavil fotografiemi pro časopis Vogue.

Výstava „Akt z Mayrau“ v Galerii Doma skončila 13. dubna.

„Akt z Mayrau“ je název výstavy v Galerii Doma.

 (Článek vyšel v Novém Slovácku.)

Fenomén Merkur se objevil v Kyjově

Kyjov – Asi tisícovka návštěvníků si dosud prohlédla výstavu legendární stavebnice Merkur v kyjovském muzeu. „Je to putovní výstava, tři roky jsme byli v pořadníku, výstava má celostátně velký úspěch," referoval pracovník muzea Stanislav Pokorný. Vyhledávají ji děti i dospělí. 

 

Stavebnice se vyrábí už od dvacátých let minulého století a řadí se tak k výrobkům s nejdelší životností na trhu. Výstava ukazuje vývoj stavebnice od nejstarších verzí až po nejnovější typy stavebnic, které se specializují například na zemědělské nebo stavební stroje. V současné době patří stavebnice mezi nejúspěšnější ryze české výrobky.

Stavebnici vymyslel Jaroslav Vanc v roce 1904 a v roce 1922 si systém nechal patentovat. Již v době první republiky byl o tuto unikátní „hračku" velký zájem. Pro Jiřího Mládka, bývalého konstruktéra ČKD Praha, se stala srdeční záležitostí. Putovní výstava je jeho soukromým projektem. Ve městě Police nad Metují se stavebnice vyrábí už od roku 1920. Ve zdejším muzeu je stálá expozice stavebnice Merkur. Je zde k vidění i Ocelové město, při jehož konstrukci zpracoval Jiří Mládek 1 200 kg materiálu. Inspiroval se romány Julese Verna a technikou 19. století. Počin je zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako největší stavba postavená z Merkuru. 

 

Stanislav Pokorný z kyjovského muzea vysvětluje, že nejde jenom o zábavu, ale ze stavebnice se dají složit funkční modely nejrůznějších staveb, strojů a technických zařízení. „Málokdo ví, že vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterle využíval ke svým prvním pokusům zařízení postavené ze stavebnice Merkur," upozorňuje na zajímavý historický fakt. 

 

Pracovník muzea S.  Pokorný zkoumá, jak model funguje.

Na výstavě uvidíte například auta, traktory, lokomotivy a obří jeřáby, ale také velký model ruského kola nebo ropné věže sestavené z komponentů stavebnice. Součástí výstavy je i tvořivá dílnička, takže návštěvníci si mohou pomocí šroubků, matek, koleček a předvrtaných profilů z lakovaného ocelového plechu postavit svoje vlastní modely. „Baví to hlavně dospělé návštěvníky," poznamenává s úsměvem Pokorný.

Ale s fenoménem Merkur se seznamuje i mládež. „Chodí sem školky, přijíždějí školy ze širokého okolí, například až ze Žarošic. Rozpomněl jsem se na staré časy a školy v okolních obcích jsem osobně objel a na ředitelství předal plakátek," vysvětluje Stanislav Pokorný s tím, že poslat pozvánku emailem většinou nestačí. 

Návštěvníci mohou obdivovat rozměrné modely sestavené z komponentů stavebnice Merkur nebo si sami něco vytvřit.

Výstava Merkur byla zahájena dne 18.2. 2018 a ukončena 15. 4. 2018.

Celkem ji navštívilo 1629 návštěvníků.

Z toho 26 tříd základních škol z Kyjova a okolí

5 tříd studentů středních škol Kyjova

a 9 tříd mateřských škol z Kyjova a okolí.

( Článek vyšel v Novém Slovácku.)

Umanuté krajkářky posedlé zvukem cinkajících paliček nemyslí jenom na sebe...

Kyjov - Je čtvrtek po čtvrté hodině odpolední a v místnosti obecního domu v Nětčicích, místní části Kyjova, se už čile paličkuje. Každý týden se tu totiž scházejí kyjovské krajkářky. Pracují pod vedením Jany Špačkové a kroužek funguje už sedmým rokem. 

Podstavec, herdule, podvínek, paličky, nitě… a šikovné ruce.

 

Jana Špačková vede kroužek paličkování v Kyjově.

„Celkem je nás dvanáct, ale řádí chřipky, takže dnes nás přišla asi polovina,“ říká padesátiletá Jana Špačková, která pochází ze Sobůlek. „Pracuju v kyjovské nemocnici a toto je můj koníček… Vlastně kůň,“ představuje se vedoucí kroužku s tím, že ji paličkování chytlo za srdíčko a cinkot paliček jí zní jako rajská hudba. 

         V prostorné místnosti sedí šest žen kolem velkého stolu, při ruce mají podstavce s herdulemi - což je látkový válec, na kterém je připevněna předloha,vzor, zkrátka podvínek. Všechny minule dostaly stejný úkol, na podvínku je natištěný páv - ale každá zadání zpracovala po svém. Použila jiné barvy, jiné techniky. Někomu se páv povedl lépe, někdo s výsledkem moc spokojený není.

Milada Svobodová, která paličkuje teprve rok, ukazuje své práce, které si nafotila do mobilního telefonu. „Přišla jsem se o kyjovských slavnostech podívat na výstavu paličkovaných krajek a řekla jsem, že bych se to taky ráda naučila,“ vypráví. „Tak přijď,“ dostala pozvání od krajkářek. „První měsíc mně všecko padalo z rukou, ale děvčata mne povzbuzovala, že to měly také tak… Vydržela jsem,“ konstatuje spokojeně.

Milada Svobodová ukazuje svoje práce nafocené v mobilu.

„S paličkováním se dá začít v každém věku,“ tvrdí Jana Špačková. „Občas přijdou paličkovat dvě děvčata ze základní školy. Většina žen je tady ale už v penzi, takže pro ně není tak složité najít si na tuto zálibu čas.“ Dodává, že paličkují dokonce i muži, například na Slovensku, a jejich práce mohou směle konkurovat uznávaným krajkářkám - ženám.

Každé setkání je pro ženy motivací, povzbuzením a radostí. Navzájem si předvádějí svoje výrobky, které dovedou správně posoudit a ocenit jenom „zasvěcené“, tedy ty, které paličkami vládnou. „Kamarádka mi to odkývne… ale to není ono,“ vysvětluje Marie Kočířová. Jako mladé děvče absolvovala Školský ústav umělecké výroby Praha ve Vamberku, takže je dokonce vyučená krajkářka, dlouhé roky se ale krajkou nezabývala. „Zjistila jsem, že se změnily techniky, používají se nové materiály…“ přibližuje žena, která se nyní své staronové zálibě intenzivně věnuje dva roky. „Setkáváte se s lidmi, které baví ta stejná věc… a to je moc fajn,“ pochvaluje si.

Některé ženy paličkují pravidelně každý den, jiné třeba obden. Zapnutá televize nebo rádio nevadí. Musí odhodit všechny starosti a soustředit se na práci – a to je prý velmi osvobozující. A osvěžující.

A že vám paličkování přijde složité? Že na to nemáte? „Přesně to jsem si říkala,“ přiznává vedoucí Jana Špačková. „Vyšívala jsem, to ano, měla jsem ráda ruční práce… ale byla jsem přesvědčená, že s paličkami nechci nic mít, že je jich moc. Nakonec mne ke krajce přivedla před sedmnácti lety kamarádka, přihlásila mě do kurzu. A po pár lekcích bylo rozhodnuto. Paličkování už mě nepustilo.“ Později absolvovala také odborný kurz, aby mohla krajkářky vést. 

Miroslava Smejkalová, bývalá učitelka matematiky, si potrpí na preciznost.

„Naučíte se řetízek... dostanete paličky do ruky, potom plátno, polohod… to jsou základní prvky. Vždycky máte v ruce jenom dvě paličky, ty ostatní dáte stranou…“, poodhaluje roušku tajemství techniky paličkování Miroslava Smejkalová, bývalá učitelka matematiky. „V zásadě to tak složité není,“ míní. „Z knížek je učení zdlouhavé, když vám to ale někdo předvede, je to daleko snazší.“

Trendy se mění i v paličkování. Zatímco v minulosti převládala bílá krajka, která se rámovala do obrázků, dnes jsou v módě barevné nitě, letí výroba doplňků, šperků, broží, náušnic, aplikací na šaty nebo na tašky. Používají se korálky. Krajka se ale musí umět nosit, shodnou se dámy. „Musíte mít pro to cit a musíte to mít v srdíčku,“ podotýká Jana Špačková.

V místnosti voní čerstvě vyuzená klobáska v misce nakrájená na kolečka a ženy si navzájem sdělují novinky ze svého života. „Náš pes má rakovinu, bouli na zádech,“ konstatuje příchozí. Sdělená starost, poloviční starost. „Takto to tu funguje, to k tomu taky patří,“ dodává s úsměvem Špačková. „Vyměníme si zkušenosti, recepty...“

Pavlína Lejsková předvádí svého barevného páva.

„Je to relax, odreagování, člověk si u toho odpočine,“ říká Pavlína Lejsková, která dříve pracovala v muzeu, kde se na předváděcích akcích s technikou paličkování seznámila. Také ona nevěřila, že by to dokázala… Nyní sama jezdí po okolí příležitostně paličkování předvádět. 

Zdenka Pešlová se zabývá paličkováním už sedmým rokem. Má raději jednodušší obrázky. „Až začne práce na zahrádce, nebudu mít na paličkování už tolik času…,“ upozorňuje.

Záliby se dědí, shodnou se krajkářky. Většina z nich viděla, že se jejich maminky a babičky ručními pracemi baví. Ať už vyšívaly kroje, ubrusy, nebo šily a pletly oblečení. „Nejdříve jsem oplétala a obšívala panenky, v šesté třídě jsem si sama upletla svetr,“ zavzpomínala učitelka Miroslava Smejkalová a dodala, že k promoci dostala vytoužený šicí stroj. I dnes jsou, po delší době útlumu, ruční práce opět na vzestupu. Ženy se k paličkování scházejí v Lovčicích i Čeložnicích.

Paličkovaný obrázek s korálky.

Jako muslimové putují do zaslíbené Mekky, tak to krajkářky vábí do Vamberka na každoroční Krajkářské slavnosti. „Je to úžasné, když se potkáte s lidmi z celé republiky, které baví to, co baví vás…“ rozplývají se krajkářky. Samozřejmě tu nakupují nitě, podvínky, špendlíky, háčky, časopisy pro krajkářky a další propriety, bez kterých se prostě neobejdou. Navštěvují také Valašský krajkářský a řemeslný trh ve Valašském Meziříčí a v poslední době jezdí i na Slovensko do Krakovan poblíž Piešťan. 

Jana Radiměřová nachází potěšení v paličkování.

Kyjovské krajkářky uspořádaly už dvě benefiční výstavy. Výtěžek věnovaly rodině Radiměřových, na rehabilitaci postižených dětí. „Celou rodinu známe,“ přibližuje Pavlína Lejsková. „Evička je na vozíčku, ale je to velmi šikovné děvčátko. Jituška má těžší postižení. Před dvěma lety jsme v kyjovské Radniční galerii vystavovaly 

 paličkované kytičky a přispěly jsme dětem na pobyt v lázních. 

V minulém roce jsme uspořádaly vánoční výstavu, kterou jsme nazvaly Když andělé vzlétnou. Část výtěžku z prodeje krajek si necháváme, abychom měly na nitě, ale dělá nám radost, že můžeme pomoct tam, kde je to třeba,“ usmívá se Lejsková. Jana Radiměřová, matka dětí, do kroužku žen dochází a také ona hledá potěšení a odpočinek u paličkování krajky.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)

Před budovou kyjovského gymnázia vznikne moderní otevřený prostor

Kyjov – Parková úprava se vzrostlými jehličnany kolem pomníku Svobody před budovou Klvaňova gymnázia a střední zdravotnické školy v Kyjově, na kterou byli občané za dlouhé roky jejího trvání historicky zvyklí, se stala již minulostí. Pomník zůstává na svém místě, ale ostatní bude zcela jinak. Během následujících měsíců se náměstíčko před budovou školy změní k nepoznání. Záměrem je vybudovat moderní venkovní prostor, který by studenti i veřejnost mohli intenzívněji využívat. 

 

Parková úprava zmizela a s ní téměř všechny dřeviny, některé z nich byly přerostlé a bránily přístupu světla do učeben. Za vysokým porostem se ztrácely také budovy školy postavené v novorenesančním stylu. 

„Bylo vykáceno jedenáct vzrostlých jehličnanů, převážně stříbrných smrků, a 260 m² keřového porostu. Na místě zůstávají pouze magnolie a trnka. Ostatní dřeviny a porosty budou nahrazeny novou výsadbou," uvedl Vladimír Šimeček z Technických služeb Kyjov, které tyto práce na objednávku města provádějí.

Podrobné informace jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách města Kyjova. „Základní myšlenkou návrhu bylo otevření celého prostoru a vytvoření příjemného místa lákajícího k pobytu,“ uvádí se na webu. Nové řešení slibuje shromaždiště pro studenty, pódium, vodní prvek, dřevěné lavice a částečně krytou promenádu tvořenou masivními dřevěnými rámy.

„Bude vysazeno třináct nových stromů, velké množství květin a nové trávníkové plochy,“ popisuje Vladimír Šimeček. „Konkrétně půjde o sedm jinanů dvoulaločných a šest okrasných jabloní. Na květinovou výsadbu bude použito asi 3 800 cibulí a bude vysazeno kolem 1000 kusů trvalek. Po většinu roku by tak měly rostliny na záhonech postupně kvést,“ dodává vedoucí střediska technických služeb. 
 

Inženýr Vladimír Šimeček přibližuje projekt na vybudování moderního prostoru před budovou školy.

Podle slov ředitelky školy Renáty Soukalové se autorka projektu, absolventka kyjovského gymnázia architektka Martina Černá, částečně inspirovala dobovými fotografiemi po otevření školy, na kterých je nízká zeleň, sedací prvky i fontánka. Prostor by měl komunikovat s areálem blízké městské knihovny.

Vizualizace návrhu budoucího náměstíčka před budovou gymnázia a zdravotní školy.

Shromažďovací plocha se zpevněným povrchem bude využívána při různých školních událostech, mohou se zde konat představení, společenské a kulturní akce. Důležitým prvkem bude také veřejné osvětlení, které by mělo osvěcovat jak prostor před školou, tak i samotnou budovu školy.

Celý projekt přijde na 6 milionů korun. Akce musí být hotova během tří měsíců, 23. června bude totiž kyjovské gymnázium slavit 120. výročí svého založení.

Podle vizualizace návhru by neměla chybět promenáda, vodní prvky, zeleň a květiny.