Každý si přitáhne co v srdci nosí, říká výtvarnice Zdenka Zipperová

Jedenaosmdesátiletá umělkyně vzpomíná na nelehkou dobu komunismu a mluví o své tvorbě.

Zdenka Zipperová ve svém ateliéru .

 Hodonín - Keramička Zdenka Zipperová nemá vlastní webové stránky. Na internetu jsem o ní našla jediný článeček, a to z roku 2013. Nepoužívá počítač. Říká, že potřebné informace se k ní beztak dostanou a raději něco vytváří… I tak si dokázala udělat jméno.

Jedenaosmdesátiletá výtvarnice a keramička Zdenka Zipperová je samouk. Postrádala ten správný dělnický původ, a to natrvalo ovlivnilo její život v komunistickém režimu. Otec Zdenky Zipperové pracoval jako správce zemědělských statků, jeho otec i děd byli porybní, žili v jižních Čechách v okolí Dačic. Tatínek Zdenky Zipperové se dokonce osobně znal s Emou Destinovou a rodina uchovává dopisy této světoznámé české operní pěvkyně.

Když byla malá...

Zdenka Zipperová se narodila jako nejstarší ze tří dětí v Puklicích u Jihlavy, kde otec správcoval. Později se odstěhovali do Vlčic, tam přišli na svět její sourozenci, a své dětské válečné vzpomínky má spojené s Vojkovem u Benešova u Prahy. Zemědělský statek, který jejich otec zde spravoval, patřil k zámečku – v té době obsazeném německými vojáky. Zdenka Zipperová si dobře pamatuje, jak maminka namazala chleby se sádlem a dala dětem větší svetříky, do kterých chleba schovaly a pak je nenápadně, když se stráž otočila, házely vyhublým válečným zajatcům, kteří jen tak polehku oblečení kopali ve zmrzlé zemi. Bylo to v době heydrichiády. Svého otce si váží i za to, že až dokonce války ukrýval dvě ženy ruské národnosti, které za ním kdosi poslal.

„Maminka byla o osmnáct let mladší než otec. Tatínek byl Masarykovec, i vzhledem. Štíhlý, vysoký, nosil rajtky…“ vzpomíná Zipperová a dodává, že jí rodinný model připomíná film Postřižiny. „Tatínek byl intelektuál, spíše strohý asketa, ale maminka byla srdečná, společenská… uspořádala třeba zabíjačku, pozvala sousedy – a lidé ji měli rádi,“ popisuje.

Po válce

Od roku 1945 otec Zdenky Zipperové správcoval na zemědělském statku v Mutěnicích, o čtyři roky později se rodina přestěhovala do Hodonína a bydleli na zámečku, který v té době patřil Státním statkům. „Otec byl jmenován ředitelem Státního rybářství a staral se o rybníky od Přerova po Mikulov,“ vypráví Zipperová. Když se odstěhovali, zámeček se vracel do původního stavu a byl předán Muzeu Hodonín. „Shodou okolností jsem právě v těchto prostorách instalovala zahajovací výstavu muzea. A nenápadně jsem dodávala - tady býval obývák, tady kuchyně…,“ vzpomíná keramička.

Vypadalo to, že přestože skončila základní školu s vyznamenáním, jí soudruzi studium vůbec neumožní, nakonec mohla absolvovat alespoň dvouletou zemědělskou školu v Kroměříži, obor pěstitel, chovatel. Svoje první zaměstnání získala na umístěnku v hodonínské mlékárně.

Od malička ráda kreslila, byla šikovná na výtvarné činnosti a ve svém dalším zaměstnání v Cihelnách Hodonín se dostala do oddělení propagace. Měla na starosti fotodokumentaci, nástěnky, plakáty a taky závodní časopis a socialistickou soutěž. „Pro zpestření jsem do časopisu zařazovala různé aforizmy a otázky, občas to souviselo s biblickou tématikou…. Ale nebylo to jen tak, soudruzi si to vztahovali na sebe a viděli v tom provokaci,“ vzpomíná Zipperová.

Právě v cihelnách se dostala k hlíně a pecím a začala se zabývat keramikou. Pořídila si i hrnčířský kruh. „U Karla Němce v Ratíškovicích, který dělal užitou keramiku, jsem se učila malovat na surovou glazuru. To není jednoduché… Materiál saje a každý tah je na ní vidět,“ přibližuje výtvarnice.

Konec socialismu s lidskou tváří...

1. dubna 1969, den před svými narozeninami, dostala od vedení podniku hodonínských cihelen výpověď. „Byla to těžká doba,“ vzpomíná Zdenka Zipperová, „ten tlak, pod kterým jsme žili, byl k neunesení,“ osvětluje společenské podmínky po srpnové okupaci vojsk. „Nejdříve se všichni stavěli odmítavě k příchodu sovětských vojsk, i komunističtí funkcionáři… pak bylo třeba ale rychle otočit, protože stranické vedení po návštěvě Moskvy změnilo politický kurs...“ Vyslechla si křivé obvinění o tom, že psala protikomunistická hesla nebo malovala hákový kříž. „Bylo třeba najít a potrestat viníky – a já jsem měla být jeden z nich,“ popisuje tehdejší praktiky. „My nemusíme nic dokazovat, to ty musíš, soudružko dokázat, že nemáme pravdu,“ zastrašovali. „A když jsem při prověrkách řekla, že neschvaluji žádná cizí vojska v naší zemi – byl ortel vynesen.“

Další ránou bylo to, že přišel o zaměstnání i její manžel, který pracoval jako ekonom v hodonínském podniku Lacrum Brno. „V jeho kádrovém posudku se objevilo například to, že kazí socialistickou mládež, protože trénuje basketball – a propaguje tak západní kapitalistický sport a styl života. Manžel pak musel denně dojíždět do závodu Lacrumu v Břeclavi,“ dodává Zipperová.

Vybavuje si příhodu, kdy se nabídla sympatické ředitelce v mateřské škole, kam chodil její syn, že vyrobí věnec, protože se školka chystala uctít památku Jana Garyka Masaryka. Nečekala, že paní ředitelka z vděčnosti věnec dozdobí stuhou, na které bude napsáno „Věnuje Igorek Zipper“. Tenkrát si prožila opravdu horké chvilky…

K památníku prvního československého prezidenta v Hodoníně se váže ještě jedna příhoda: Zdenka Zipperová si připomíná den, kdy se na kole zastavila u sochy prezidenta Masaryka a položila tam kytku. Pár dnů na to našla ve schránce fotografii – kolo opřené o strom a ona s kytkou… „Tehdy jsem se opravdu vyděsila a říkala jsem si, co z toho bude… a že už tak máme problémů nad hlavu. Naštěstí se to brzy vysvětlilo. Fotky pořídila známá, která bydlela poblíž a zkoušela nový fotoaparát.-“

Když se řekne „normalizace“...

„Nejhorší bylo, že vám zkazili kádrový posudek, kvůli kterému jste pak nemohl najít další práci,“ vysvětluje tehdejší obavy a strachy o budoucnost Zdenka Zipperová. „Fungovaly uliční výbory KSČ. Rozhodovali o vás lidé, kteří dostali do rukou moc...“ popisuje stav věcí. Pak vystřídala ještě několik zaměstnání, pracovala například v Restauracích a jídelnách Hodonín.

Devět let byla zaměstnána v Sigmě Hodonín. „Na umělecké průmyslovce v Brně jsem absolvovala obor Písmo, za to jsem skutečně ráda, písmo je krásná věc...“ vyznává se Zdenka Zipperová. I v Sigmě pracovala v oboru propagace a navrhovala například alegorické vozy do prvomájového průvodu nebo fotila na strojírenském veletrhu v Brně a pózoval jí dokonce i předseda vlády Štrougal. Zapojila se do činnosti zahrádkářů, Svazu československo-sovětského přátelství, ve svazu žen ji využívali ke tvorbě pozvánek, což se počítalo do kladných bodů pro přijetí na školu. „Dělali jsme si starosti, aby syn mohl studovat. Dozvěděli jsme se, že o polovině míst je už rozhodnuto předem,“ vybavuje si Zdeňka Zipperová.

Připomíná si také to, jak za socialismu fungovaly komise, kterými musel projít každý její výrobek, pokud ho chtěla samostatně vytvářet a prodávat. Komise pracovala při Krajském národním výboru v Brně. „Chodil tam člověk, který vyráběl dřevěné hračky. Nebo kolotočáři, kteří dělali papírové růže,“ vzpomíná na absurditu té doby výtvarnice. Každý typ výrobku dostal své číslo.

„Když byla na keramickém talířku kopretina – tak tam musela zůstat kopretina, kdybych namalovala růži nebo blatouch, koledovala bych si o malér...“ přibližuje autoritářský režim keramička.

Čtyři roky před odchodem do penze pracovala Zipperová v podniku Maryša Hodonín. „Tady jsme například dělali návrhy figurek a obalů čokoládových výrobků s vánoční nebo velikonoční tématikou,“ vzpomíná. Po odchodu do penze se své životní zálibě mohla věnovat naplno. Na dvorku rodinného domku má malou dílnu s hrnčířským kruhem i vlastní pec.

Tvorba – figurální keramika a folklór

Zdenka Zipperová ve svém díle nejčastěji spojuje keramiku a folklór. „Folklór mám ráda, k folklóru patří krásný pohyb – a ten se snažím věrně zachytit a vyjádřit,“ říká výtvarnice.

Detail reliéfu zdobící interiér vinného sklípku.

„Pamatuji si, jak jsem jako malá šla s rodiči na výstavu knížek v Mutěnicích a vybrala jsem si tam kalendář Mikoláše Alše – a podle něj jsem si doma malovala. Jako děcko jsme sedávali v kostele celá rodina u oltáře – a já jsem se dívala na lidi – jak klečí… Nebo na pána ve vlaku, ten má nádherný plnovous… říkala jsem si a přemýšlela jsem, jak bych to namalovala, ztvárnila. Doteď se tak dívám – aniž by to byl můj záměr. Najednou se přistihnu, že nevím o čem je řeč… moje pozornost jde jinudy. Všímám si póz, pohybů lidí a ukládám si do paměti, jak bych to namalovala nebo vymodelovala. A nemusí mě to nikdo učit. Tak jako vidíte hrubku v textu, tak vidím chybu... Vystudovala jsem „hnojařinu“, ale v životě si každý přitáhne, co v srdci nosí,“ říká výtvarnice. „Tak jsem se i já dostala na pracovní místa, kde jsem mohla aspoň částečně uplatnit svůj talent a jsem za to vděčná,“ dodává.

Zdenka Zipperová přijímá každou výzvu. Vytváří figurální keramické reliéfy. Například vyzdobila takto pivnici Švihák na Národní třídě v Hodoníně. Často tvoří reliéfy figur vetší než metr v národopisném  kroji, kterými krášlí omítky vinných sklípků. V Petrově najdeme její reliéf sv. Floriána, patrona hasičů, a v Kobylí svého Floriána slavnostně odhalovala společně s herečkou Terezou Brodskou. 

Detail výzdoby z pivnice Švihák v Hodoníně.

Krojovaní v betlémech

Největším dílem Zdenky Zipperové je keramický betlém, který čítá pět set figur. Vyrobila ho během šesti let pro sběratele keramiky v Moravském Žižkově. „Nejdříve jsem udělala základní postavy betlému, Pannu Marii, Ježíška a sv. Josefa, pak několik postaviček v místním kroji a potom přibývaly další. Objednavatel Jaroslav Buzrla se zajímá o etnografii, takže mi nosil fotografie a detailní popis krojů z okolí, a nakonec jsou zde zastoupeny prakticky všechny kroje u nás i na Slovensku. V tomto směru je betlém myslím skutečně unikátní,“ dodává keramička.

Dvě stě figur, včetně krojovaných, tvoří  betlém Jana Plchuta, který žije v Mutěnicích. Dílo sklidilo obdiv na výstavě betlémů ve Francii v městě Allouvile. A odsud pak Zdenka Zipperová dostala objednávku na výrobu betlému Normandie s postavičkami v  normanských krojích.

Umělkyně měla již několik výstav v Lužicích, Dolních Bojanovicích, Kobylí a v Hustopečích.

V interiérech vinných sklepů hrají její reliéfní cimbálky, tančí krojované páry, zpívají šohaji a vinaři nalévají z koštýřů.

A která zakázka se opakuje nejčastěji? „Je to soška sv. Urbana, patrona vinařů, která nesmí chybět v žádném vinném sklípku,“ říká Zdenka Zipperová. A popisuje příhodu, kdy sv. Urbana ztvárnila s úsměvem na tváři a se sklenkou vína v ruce, ale když ho vytáhla z pece, vysokou papežskou pokrývku hlavy – tiáru měl nakřivo – „zkrátka působil jako opilý světec...“, usmívá se Zipperová. Soška se přesto líbila a a vzala si ji hned její přítelkyně v Lužicích. „Kdybych něco takového chtěla úmyslně vytvořit, tak se to nepodaří,“ uzavírá šibalsky autorka.

Vinný sklep v Mutěnicích vyzdobený keramickými reliéfy Zdenky Zipperové.

Zdenka Zipperová

Narodila se 2. dubna 1936 v Puklicích u Jihlavy.

Rodina se často stěhovala, až zakotvila v Hodoníně.

V roce 1969 byla propuštěna ze zaměstnání v Hodonínských cihelnách, vystřídala několik dalších zaměstnání, naposledy pracovala v Maryši v Rohatci.

Je dvanáct let vdovou, syn Igor žije ve Zlíně.

Od mládí se věnuje keramice, především figurální. Vytvořila velké betlémy s krojovanými postavami, ten největší čítá 500 figur.

Vytváří také nástěnné keramické reliéfy nebo folklórní motivy na vchodech do vinných sklípků v okolí.

(ČLánek vyšel ve Slovácku.)