úterý 27. srpna 2019

Zvony už nesvolávají jenom k modlitbě

Ukázka historického zvonu při vstupu do prostor výstavy.
Kyjov – Jedinečnou výstavu nabízí v těchto dnech atrium Informačního centra v Kyjově. Zastavují se tu lidé, kteří jdou kolem i skuteční zájemci o obor. Jedná se o zvonařství. Ukázky své práce zde prezentuje rodinná zvonařská dílna Dytrychová z Brodku u Přerova, jedna z největších, a to nejenom u nás.
Firma vznikla v roce v roce 1950. „Když po patnácti letech tvůrčí práce zakladatel firmy Josef Dytrych náhle zemřel, paní Laetitia v manželově započatém díle pokračovala odvážně sama,“ píše se na webových stránkách zvonařské dílny. V osmdesátých letech minulého století převzala rodinnou firmu pokračovatelka rodu Marie Dytrychová. Roční produkce činila v této době úctyhodných 1500 zvonů všech velikostí. V současné době zvonařskou dílnu vede představitelka již třetí rodinné generace, paní Leticie Vránová Dytrychová. Příští rok firma tak oslaví 70 let svého úspěšného trvání.

Brodecká dílna vyrobila pro kostely v naší zemi stovky umělecky ztvárněných zvonů, které v nich chyběly po válečných rekvizicích. I když většina produkce nachází i nadále odbytiště v Česku a na Slovensku, zvony z dílny rodiny Dytrychových zvoní po celém světě. V japonské Hirošimě, americkém Texasu, ruském Jakutsku, jihoafrickém Kapském městě, kanadském Vancouveru, ale také v Austrálii, Itálii, Polsku, Rakousku, Německu a jiných evropských státech. Poznávací výrobní značkou zvonařské dílny Dytrychových je otisk větvičky túje.

Dvacetikilogramový zvon pro Svatý Hostýn.
Zvonařství je jedno z nejstarších kovoliteckých řemesel. Každý zvonař musí být zručný slévač, modelář, cizelér a výtvarník. Zvon je posel zpráv, hudební nástroj i umělecký předmět. Bohatost výzdoby, velikost i ladění zvonů jsou předmětem individuální zakázky objednavatele. Dílna Dytrychových vyrábí zvony o rozsahu pěti oktáv a hmotnosti 0,10 až 10 000 kg. V současnosti mají zvony a zvonky širší využití, zdaleka už nejsou jen součástí sakrálních staveb. Firma se zabývá také rekonstrukcí zvonů historicky cenných a výrobou zvonkoher. Metodou přesného lití v dílně zhotovují také miniatury významných zvonů, budov a dalších předmětů k nejrůznějším příležitostem. Na výstavě je tak k vidění například kovový bronzový odlitek lednického minaretu, který stojí v zámecké zahradě. Činnost dílny mapuje filmový dokument, jenž si zájemci mohou nechat promítnout.

Ve zvonařské dílně Dytrychových vznikl například zvon, zhotovený jako dar papeži Janu Pavlu II. při jeho první návštěvě u nás. Jeho kopii lze vidět právě na probíhající výstavě v Kyjově. Velkým projektem byly „Zvony smíření a tolerance“, tvořeným sedmi zvony pro katedrálu svatého Martina v Bratislavě. Poctivá a usilovná zvonařská práce se dočkala řady ocenění, udělovaných společnostmi Rotary International a Česká slévárenská. Paní Leticie Vránová Dytrychová obdržela státní vyznamenání a osobního ocenění od papeže Jana Pavla II. se dostalo paní Marii Dytrychové.




Naši firmu tvoří sice jen nevelká skupina lidí,
všem ale tluče srdce v našich zvonech!“
říká Leticie Vránová Dytrychová

Paní Leticii Vránové Dytrychové, současné představitelce rodinné zvonařské dílny, jsem korespondenčně položila několik doplňujících otázek, a tak vznikl následující rozhovor.


Co je posláním výstavy „Tóny kovů“ v Kyjově?

Posláním naší výstavy je nabídnout lidem nejen ukázky starého řemesla, které stále přetrvává i v dnešní digitalizované době, ale podívat se na zvon jako na součást nás všech, poslouchat jeho bohatý hlas a sledovat jeho ladný tvar, jeho originální výzdobu, která vypovídá o době jeho zrození a která přetrvá pro naši budoucí generaci.

Jak se to stalo, že jste si toto řemeslo zamilovala?

Vyrůstala jsem v rodině, kde se život podřídil tlukotu srdcí zvonů… Byla jsem prvorozená vnučka a dostala jsem jméno po mojí babičce Laetitii... a tím asi bylo rozhodnuto. Ale především jsem viděla s jakým nadšením, pílí a úsilím se moje maminka s babičkou zvonům věnovaly a to stejné se zrodilo i ve mně. Miluji toto zajímavé řemeslo čím dál víc a tou největší odměnou mi je jasný hlas jakéhokoli našeho zvonu s větvičkou túje, který se nese po všech krajinách a hlásá poselství nám všem i budoucím generacím.

Zvony vydrží celá staletí. Ale někdy je třeba je opravit...
Se stejnou vážností i zápalem přistupujeme k práci restaurátorské. Při ní se soustředíme zejména na zachování uměleckohistorických hodnot při opravě starých vzácných zvonů a na jejich navrácení do původního objektu v plné funkci. Důležité je, že se nám snad daří přispívat k tomu, aby si celá naše krajina podržela svoji podobu a zněla tím, čím zněla po staletí. Odborně se tomu říká zachování „charakteristické zvukové dominanty krajinných a urbanistických celků“.

Existují zvony z vaší dílny, ke kterým máte mimořádný vztah?
Každý nový zvon je pro mě významný, ať menší či větší, každý z nich má svůj příběh a mnohdy velmi krkolomný, než přijde jeho doba zrození.
Můj první zvon, který mě tzv. dostal, se jmenoval Zvon míru. Byla to závěrečná práce při ukončení umělecké průmyslovky v Turnově a já jsem zvon výtvarně ztvárnila v reliéfní podobě v zajímavých fázích letu holubice. Ale nejen tento zvon byl pro mě jedinečný. Nezapomenutelnou výzvou jsou pokaždé i zvony výjimečné svou velikostí. Jako třítunová Panna Marie pro chrám sv. Michala v Olomouci nebo dvou a půltunový Michael Archanděl pro Týnský chrám v Praze, téměř pětitunový zvon pro slovenský Bardějov anebo sedmitunový pro Urbanovu věž v Košicích.
Pak jsou tu zvony, které jsou výjimečné svým umístěním, jako například soubor tří zvonů pro naši nejvýznamnější katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (zkrácený název katedrála sv. Víta – pozn. red.). To vědomí, že jsme naše nové zvony doplnili v době třetího tisíciletí vedle zvonu ze 16. století, je vážně příjemně mrazivé!

Filmový dokument o práci Zvonařské dílny Dytrychových.

čtvrtek 22. srpna 2019

Pan Tichý by řekl jenom: Pojďte dál...

Výstava malíře, grafika a fotografa Miroslava Tichého je velkou kulturní událostí v Kyjově. O tom svědčila vysoká účast na vernisáži v Galerii Doma, kde se tísnilo kolem stovky lidí, i slavnostní a vřelá atmosféra na této akci. Kyjovjáci si svého rodáka, jehož jméno se proslavilo daleko za hranicemi země a který žil ve svém domku jenom pár desítek metrů od galerie, rádi připomněli. 
 
Olejomalba Miroslava Tichého.
„Pana Tichého jsem znala od dětství a vzhlížela jsem k němu,“ říká Pavla Ježová, spolumajitelka galerie. „Po smrti své maminky nás navštěvoval skoro denně, přátelil se s mojí babičkou. Na vernisáže později nechodil, ale dění v galerii sledoval. Výjimku udělal pouze u výstavy Báry Lungové, na vernisáž přišel a pořád byl kolem něj hlouček mladých lidí, kteří poslouchali, co o obrazech říká.“ 

Autorkou výstavy Miroslava Tichého je Jana Truschingerová, zastupitelka, členka kulturní komise a koordinátorka výstav Slováckého roku v Kyjově. Uspořádat expozici děl Tichého byl její nápad. „Pan Tichý byl první umělec, se kterým jsem se setkala v roce 1991, když jsem přišla na kyjovské gymnázium,“ vzpomíná. 

„Rozhodli jsme se představit jeho malířskou a grafickou tvorbu, která není tak známá jako fotografie, jimiž se proslavil. S výtvarnou tvorbou skončil už v šedesátých sedmdesátých letech. Jana Hebnarová byla ochotná zapůjčit jeho olejomalby, kresby i grafiky, s manželi Ježovými jsme vybrali kolem padesáti děl a myslím si, že se to povedlo,“ usmívá se spokojeně Truschingerová. 

Paní Jana Hebnarová byla sousedkou Miroslava Tichého. Nezištně mu pomáhala, tak jak to potřeboval a dovolil. Tichý jí důvěřoval a převedl na ni dědická práva. „Málokdo ví, že pan Tichý kromě toho, že mluvil výborně německy, měl široký intelektuální rozhled a technický talent - uměl taky třeba stepovat,“ poznamenala Jana Hebnarová. Přes nízkou společnou zídku sdílela se svým bratrem od dětství zajímavé životní okamžiky se sousedem Mirkem Tichým. 

Motivem tvorby Miroslava Tichého byla žena.

Stěžejním výtvarným tématem je pro Tichého žena. V určitém okamžiku ho ale tvorba začala velmi vyčerpávat. „Zkusil třeba na dvoře jenom pár tahů uhlem – a řinul se z něho pot,“ dokumentuje Jana Hebnarová. Se svými díly se Tichý loučil jenom nerad. „Když mu chyběly peníze, prodal mé babičce obraz za dvě stovky. Sotva dostal důchod, přišel si pro obraz zpátky,“ směje se Pavla Ježová. Jana Trushingerová, která chtěla koupit od mistra Tichého obraz, rovněž neuspěla. „Když jsem na jeho otázku, co dělám, odpověděla, že učím na gymnáziu, pan Tichý mi řekl, že na to nemám. Ten můj obraz stojí přes milion, říkal. Dnes bych mu dala za pravdu,“ dodává učitelka výtvarné výchovy a českého jazyka.
Miroslav Tichý měl ke svému dílu silný vztah a sousedku Janu Hebnarovou občas žádal i několikrát za noc, aby mu našla určitý obraz nebo aby obrazy spočítala. „Říkala jsem tomu Rituál počítání obrazů,“ podotýká s úsměvem obětavá žena a dodává, že čas, kdy bude doceněna Tichého výtvarná tvorba, ještě přijde.

Zleva: Pavla Ježová, Jana Truschingerová a Jana Hebnarová.
„Celý příběh s panem Tichým vyplynul z toho, že jsem byla jeho sousedka,“ poznamenala skromně Jana Hebnarová. „Měli jsme po generace dobré sousedské vztahy, moji prarodiče i rodiče. Tak do deseti let jsme se Mirka Tichého i s bratrem trochu báli, ale pak s námi začal víc mluvit, strach nás přešel a byl pro nás něco jako starší bratr,“ svěřila se Hebnarová. 

Miloš Inocenc Černý se svými žáky a přáteli se na vernisáži postarali o originální hudební zážitek. „Pan Tichý byl milovník a znalec vážné hudby, ale měl rád provokaci, protiklady, a tak jsem si dovolil to Vínečko bílé prohnat překladači Googlu a pojat tradiční píseň netradičně,“ říká k vytištěnému textu slovácké písně v makedonštině či čínštině Černý. 
Hudební seskupení se doprovodilo svéráznými nástroji vlastní výroby, konstruovaných většinou z odpadového materiálu.

Inovativní hudebníci mezi obrazy Miroslava Tichého.

„Pan Tichý si na oficiality a ceremonie rozhodně nepotrpěl, bránil se jim a smál… Řekl by jenom – pojďte dál,“ dodala Pavla Ježová jako pozvánku na nevšední výstavu jedinečného a nezařaditelného  Tichého. Výstava v Galerii Doma potrvá do 30. srpna.









Kroje, jak je neznáte


Autorka výstavy Z. Habartová se starobylými kyjovskými kroji.
Kyjov – Autorka výstavy Krojové inspirace napříč Slováckem Romana Habartová se tradičními lidovými oděvy zabývá po celý svůj profesní život a práce etnografky je pro ni vášeň, o které by dokázala vyprávět celé hodiny. O tom nenechala přítomné na pochybách, když se ujala slova na zahájení výstavy v Čajovně & Galerii v Kyjově. Na 47 figurínách si zde návštěvníci mohou prohlédnout tradiční oděvy, kteří nosili naši předkové před sto a více lety, a to nejenom na Kyjovsku, ale i ve vzdálenějších regionech Slovácka.

„Oslovení městem Kyjov bylo pro mne velkou výzvou,“ říká etnoložka a vedoucí odboru kultury a památkové péče Zlínského kraje Romana Habartová. „Dělala jsem zde výstavy už pro předcházející čtyři ročníky Slováckého roku v Kyjově, a tak jsem přemýšlela, čím bych mohla obohatit  programovou skladbu. Uvědomila jsem si, že jsem v životě udělala téměř sto krojových kompletů pro různé obce i jednotlivce na území Slovácka jak Jihomoravského, tak Zlínského kraje, a rozhodla jsem se pro výběr toho nejzajímavějšího. Nejsou to současné kroje, jak je známe z dnešních folklorních slavností, jde o krojové rekonstrukce, přesněji řečeno rekonstrukce tradičního lidového oděvu z let 1814 až do roku 1930,“ přibližuje Habartová a dodává, že součástí této práce je usilovné bádání v archivech, práce s ikonografickým a fotografickým fondem. Zuzana Habartová pracovala 25 let jako etnografka v muzeu v Uherském Hradišti. Přípravě výstavy se věnovala i ve svém volném čase, pomáhala se žehlením krojů i došíváním některých krojových součástí. „Na této výstavě je 101 spodnic,“ upozornila s tím, že si schválně dali práci to spočítat.

Tradiční lidový oděv si lze prohlédnout na 47 figurínách.
Na vernisáž přišlo i několik žen, které kroje šily a vyšívaly. „Tihle lidé jsou obvykle anonymní, na žádné krojové součástce nenajdete žádnou výrobní značku. I teď na slavnostech uvidíme tisíce krojů a nikdo si je bohužel nebude spojovat s jejich tvůrci. Tato výstava má být poctou rukodělným tvůrcům. Na informačním panelu jsou uvedena jména mistrů, kteří na krojích pracovali,“ zdůraznila Habartová. „Chtěla jsem upozornit na to, co je pro náš slovácký region typické, a to je mimořádná tvořivost, píle a vztah k místu, kde jsme doma,“ zakončila etnografka. 
 
Ženy vyšívaly krojové součásti i na vernisáži.




Výstava v prostorách foyer divadelního sálu domu kultury  potrvá do 30. srpna. Poté se přesune do Uherského Hradiště a do Kunovic.


středa 21. srpna 2019

Jak prožívaly oslavy Slováckého roku 2019 děti

Šípkové Růženka v kroji.
Broučka folklorní oslavy také zmohly.

Tady je něco zajímavého...



Co ti dospělí pořád řeší..?!

Slámové eldorádo v parku.

Slovácký rok v kyjovské farnosti


Slovácký rok je národopisná slavnost pořádaná v Kyjově od roku 1921, patří mezi nejstarší folklorní festivaly v České republice. Součástí letošního jubilejního 20. ročníku, který se konal 15. - 18. srpna a na kterém účinkovalo tisíce krojovaných, byl i slavnostní duchovní program kyjovské farnosti. 

V sobotu ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje zazněl pořad duchovní hudby Panna Maria, ochránkyně Moravy. Jeho autorkou je Alžběta Bočková, která doprovázela na varhany a cembalo. 

Alžběta Bočková.
„Některé skladby máme v repertoáru už dlouho, třeba Vivaldiho  nebo Bacha, ale jiné jsem tematicky volila, například k Panně Marii poutní,“ říká Bočková, která působí v milotické schole a je učitelkou na klavír a varhany ZUŠ v Kyjově. Na repertoár se tak dostaly i skladby lidové, Píseň k Panně Marii Žarošské nebo Růže krásná. Účinkovalo okolo sedmdesáti zpěváků a hudebníků. „Zkoordinovat scholu z Milotic, Hovoran a Šardic s Komorním orchestrem hudebníků z Kyjovska nebylo jednoduché, na vystoupení jsme se připravovali téměř celý rok. Cvičili jsme dvakrát týdně, zvláště teď o prázdninách to bylo náročné. Jsme všichni věřící, neděláme to za peníze, ale v chrámovém sboru je to ke cti a chvále Boží,“ dodala Alžběta Bočková. Posluchače zaujalo i průvodní slovo Václava Lungy na téma vzniku a vývoje mariánské úcty v našich zemích. „Troufám si říci, že i po čtyřiceti letech komunismu je mariánská víra na Moravě stále živá,“ konstatoval Lunga. Profesionální výkon všech účinkujících byl na závěr odměněn vřelým a dlouhotrvajícím potleskem vděčného publika zaplněného kostela. 

V neděli se konala Mariánská pouť. Slavnostní mši z kyjovského farního kostela přenášelo Radio Proglas. Sloužil ji biskup Josef Nuzík, nynější pomocný biskup a generální vikář olomoucké arcidiecéze. Ve svém kázání připomněl, že zvláště dříve narození věřící nemají toužit jenom po dobrech tohoto světa, po vnucích či pravnucích, ale že mají toužit po nebi. A do nebe nelze vejít než skrze Boha…
Na mši přišli věřící ve svátečních krojích z celé farnosti, nejenom z Kyjova, ale i Nětčic, Boršova, Bukovan a Sobůlek, na ramenou nesli sošky Panny Marie z kaplí svých obcí. „Tradice slavnostního průvodu do kostela se v kyjovské farnosti udržuje už po tři sta let, od doby, kdy do města přišli kapucíni,“ upozornil na pozoruhodnost farnosti kyjovský děkan P. Vladimír Mrázek.




úterý 20. srpna 2019

Kdo má přednost? Kruhový objezd ozdobil žebřiňák

Kyjov - Zajímavý pohled se naskytne řidičům, kteří přijíždějí do Kyjova od Vlkoše, ze středu plochy kruhového objezdu se na ně dívá vozka ze žebřiňáku taženého koněm – jako živí. Vedle vozu kráčí ženská postava. Zdařilé slámové figury dodala Marie Pavlicová z Hroznové Lhoty. Žebřiňák zapůjčili manželé Alan a Lucie Zicháčkovi z Ježova. „Vůz ležel desítky let na půdě, bohužel už není pojízdný, ale jako dekorace může posloužit. Manželka dostala nápad, abychom původní modrou barvu přetřeli na zelenou,“ přibližuje Zicháček. „Mám radost, že se to celé povedlo.“

Výzdoba kruhového objezdu od Kyjova směrem na Vlkoš.

„Výzdoba, která vznikla u příležitosti blížící se folklorní slavnosti, nás přišla na několik tisíc korun. Jedná se o dočasné řešení, v budoucnu ale plánujeme do kruhového objezdu trvale umístit vhodný motiv typický pro náš region. Už na tom začínají pracovat architekti spojení s naším krajem,“ uvedl tiskový mluvčí města Kyjova Filip Zdražil.





sobota 17. srpna 2019

Výstava plakátů Slováckého roku v Kyjově

Plakát z roku 1922.  Autor: Jano Köhler


Letošní ročník Slováckého roku je jubilejní, dvacátý.

Poprvé se národopisné slavnosti Slovácký rok v Kyjově konal v roce 1921. „Tento nejstarší plakát se nám bohužel ještě nepodařilo vystopovat, takže naše sbírka začíná až rokem 1922,“ uvedla  výstavu Plakáty ze Slováckých roků Blanka Pokorná, vedoucí Vlastivědného muzea v Kyjově. Expozice zachycuje  proměny v přístupu k výtvarnému pojetí plakátů během téměř stovky uplynulých let i cenné informace o programu oslav.  „Náměty na plakáty Slováckého roku vytvořila celá řada výtvarníků, za všechny bych vyzvedla Jana Köhlera, Antoše Frolku a Josefa Prokopa nebo Vladimíra Vašíčka,“ vyjmenovala Pokorná.

Autorem prvního dochovaného plakátu je Jano Köhler. Dočteme se na něm mimo jiné i to, že bude  učinkovat "přes 2000 osob". Téměř o sto let později, v roce 2019,  je to již dvakrtát tolik.  Účast v sobotním krojovaném průvodu byla letos rekordní. Na seřadišti se sešlo více než 4 000 krojovaných ze šestačtyřiceti obcí Kyjovska a Ždánicka.
Folklor na Kyjovsku tedy rozhodně neupadá.

Výstava se koná 15.-18. 8. v nově zrekonstruované historické budově muzea, v zámečku. Prostory jsou zatím prázdné a čekají na vytvoření stálých expozic.




pondělí 12. srpna 2019

Fotograf Dalibor Gregor se zamiloval do koní


Jízda králů, lidový obyčej neznámého původu, který je zapsán organizací UNESCO na seznam nehmotného dědictví lidstva, je předmětem velkoformátových fotografií Dalibora Gregora. Fotograf miluje zvířata, především koně. Výstava s názvem „Jízda králů – hrdost, úcta, tradice“ v Radniční galerii v Kyjově potrvá do 11. srpna.

Jízda králů Skoronice.

„Nádherné... nemám slov,“ dočteme se hodnocení v návštěvní knize expozice. Fotografie Dalibor Gregor pořizoval průběžně, před čtyřmi lety v Kyjově, dále ve Skoronicích, Vlčnově, Kunovicích nebo Hluku, tedy místech, kde se tradičně jízda králů koná. Před 2. světovou válkou se jezdilo v téměř každé vsi na Slovácku. V Radniční galerii je k dostání několik knih autora, mezi nimi i kniha z „Edice do kapsy“ s názvem „Kyjov město tradic a folkloru“, která vyšla v roce 2017. O tom, že problematika fotografování návštěvníky zaujala, svědčil i živý zájem účastníků besedy s fotografem, která následovala po ukončení vernisáže výstavy. 

Král Šimon Chytil - v Kyjově, srpen 2015.


Dalibor Gregor žije v Opavě, ale za koňmi jezdí fotografovat po celé Evropě. Ze svých fotografických cest vydává knihy. Každé fotografování je pro něj zajímavé. Fotit zvířata začal již v dětství a nejvíc mu učarovali právě koně. V současné době patří mezi přední profesionální fotografy koní. Je autorem více než 55 knih s touto tématikou, které si našly své obdivovatele v mnoha evropských zemích i v zámoří. Jeho snímky najdeme i v desítkách kalendářů a na stovkách pohlednic. 

V roce 2009 Gregor založil mezinárodní projekt Koně dětem, jehož smyslem je utváření pozitivního vztahu mládeže ke zvířatům a jedním z cílů je i zapojení handicapovaných dětí do akcí spojených se zvířaty.




















Inscenace až děsivě současná...


Teplá letní noc přivítala nezávislý divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten z Čech i diváky. Ve venkovním areálu Jančovky v Kyjově - Nětčicích se 29. července konalo představení Don Juan aneb Strašlivé hodování. Přišlo asi sedmdesát milovníků současného o dramatického umění a ti nadšení zůstávali i po představení.

Herci divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten. Foto: Alena Novosadová

„Myslím, že i hercům se tady líbilo,“ dodává Alena Novosadová, předsedkyně kyjovského divadelního spolku Opona, který soubor pozval. Ocenila hravost, rytmičnost a melodičnost představení i místy stylizované herectví napodobující loutky. 

Děj inscenace nás zavede do zapadlé vesnice ve východních Čechách, kam se sjely kamarádky na svatbu jedné z nich. Přítelkyně nevěsty jsou již vdané, každá do jiné země. Na malé oslavě se tak setkávají kultury česká, německá, španělská, francouzská a italská, a to nahlížené ryze ženským pohledem. Vdané přítelkyně nevěsty už dávno nejsou do svých protějšků slepě zamilované. Loučení s dívčí svobodou či spíše iluzemi o manželství, vztahu muže a ženy, je tak ústředním motivem inscenace. Vdané ženy si stěžují na muže, a vlastně ženicha nevěstě zoškliví. Svatba se nakonec koná… ale mladá žena už vidí svého nastávajícího jinýma očima.
 
Tvůrci vyšli z textu loutkové hry z roku 1770. K barokní inspiraci ale přistupují s autorskou svobodou, propojují původní s novým, vzletné s přízemním, činohru, zpěvohru, loutkohru i tanec.







neděle 4. srpna 2019

Před kyjovským gymnáziem renovovali pomník Svobody

Restaurátorské práce na pomníku Svobody.
Téměř sto let stojí pomník Svobody před budovou gymnázia v Kyjově. Byl odhalen u příležitosti šestého výročí samostatnosti Československa v roce 1924. „Mohutný průvod, skládající se ze všech tříd našeho obyvatelstva, ubíral se městem před gymnasium, kde odevzdán pomník veřejnosti. Přes nepříznivé počasí byla slavnost velmi zdařilá,“ dočteme se v městské kronice z tohoto období. 

Ve čtyřicátých letech minulého století byla u paty pomníku osazena pamětní deska s připomínkou obětí druhé světové války. V roce 2009 na podnět zástupce rumunské ambasády Rada města odsouhlasila doplnění textu pamětní desky o slova „a rumunským osvoboditelům města“, aby tak byla oceněna statečnost vojáků Rumunské armády, kteří přinesli v roce 1945 městu svobodu. 

 V minulých dnech vyrostlo kolem pomníku lešení a probíhaly zde restaurátorské práce. „Jejich cílem bylo odstranění usazených mechů a lišejníků, ošetření kamene a vyzlacení stávajícího písma, které už bylo hůře čitelné. Byla obnovena původní světlejší barevnost památníku, která ladí s okolním, nedávno zrekonstruovaným prostorem náměstí Hrdinů,“ uvedl Filip Zdražil, tiskový mluvčí Městského úřadu Kyjov. Cena za opravu pomníku přesáhla 60 000 korun. Restaurátorské práce vedl Josef Krososka z Bavor u Mikulova. 

Autorem pomníku padlých za svobodu vlasti byl akademický sochař Rudolf Březa z Prahy. Sochařskou práci provedla kyjovská sochařská a kamenická dílna Petr a Navrátil, zděný podstavec dodal místní stavitel Leopold Keller. Náklady na pomník se tehdy vyšplhaly na 35 000 Kč, byl postaven za finanční podpory města i občanů Kyjova. A tak tento symbol, „který výmluvně praví, že dnešní politické i národní svobodě naší bylo přineseno mnoho a těžkých obětí“, jak zaznamenal kronikář v roce 1924, se znovu stává ozdobou a mementem města. 

 
Pomník Svobody stojí před gymnáziem už 95 let.