Skromný. Tak by se jedním slovem dal charakterizovat Zdeněk Slováček z Bukovan, ačkoli sám
si to o sobě nemyslí. K rozhovoru se nechal přemlouvat několik let. Je
milovníkem umění a mecenášem. Nesamozřejmé věci dělá a mluví o nich tak, jako
by to byly ty největší obyčejnosti, věci na každodenním pořádku.
Kdy
se u vás objevil zájem o výtvarné umění?
Obrazy jsem měl rád od mládí. S kamarádem Jarou
Kozákem jsem chodil po výstavách a pak jsme začali navštěvovat umělce
v jejich ateliérech. Bylo to ještě za komunistů. Uvědomil jsem si, že tito
lidé vedou osamělý život. A byli šťastní, když se objevil někdo, kdo měl o
jejich tvorbu zájem. Byli rádi, že mají s kým promluvit. Tenkrát. Později
se situace změnila. Třeba Jenda Pospíšil se po Listopadu stal ředitelem umělecké
průmyslovky v Uherském Hradišti. Už dávno jsme se znali. Když jsem pak pořádal plenéry, se studenty vždy přijeli jako
pedagogové dva malíři nebo sochaři, a tak
jsem lidi z uměleckého prostředí postupně osobně poznával.
Narážíte
na devadesátá léta, kdy jste po uvolnění
společenských poměrů začal organizovat plenéry – malování v přírodě pro mladé lidi z uměleckých škol. Jak na
to období vzpomínáte?
Jako na nejkrásnější roky svého života. Do našeho
kraje přijížděli malovat studenti z umělecké průmyslovky i akademie z Prahy, z pedagogické fakulty v Brně, z umělecké průmyslovky v Hradišti a z vyšší umělecké školy ve Zlíně.
Pedagogické vedení tenkrát zajišťovali
zakladatelé zlínské umělecké školy, Ivo Sedláček, který je tam dodnes ředitelem,
Radim Hanke nebo Lubomír Jarcovják.
Jak
to konkrétně vypadalo?
Zajistil jsem
studentům ubytování na ubytovně v Nechvalíně, ale musel jsem to tam
nejdříve dát po předcházejících nájemnících do pořádku. Byli to brigádníci v
okolních sadech ze Slovenska a Ukrajiny. Ubytovnu zanechali
v dezolátním stavu. Moje instalatérské řemeslo se mi tenkrát moc hodilo,
jako později ještě mnohokrát. Studenti pak týden chodili po okolí a malovali.
Patnáct až pětadvacet lidí. Prvních pět let bývali ubytováni v Nechvalíně, potom jsem domluvil
bydlení na Domečku ve Ždánicích, to bylo dalších deset let. Sponzoroval jsem účastníkům obědy a někdy i
večeře. Večer jsem tam za nimi jezdíval. V té době jsem starostoval, to
byla náročná práce s lidmi. Tam jsem si mezi nimi odpočinul.
Rád
si povídáte o umění?
Rád jsem umělce
poslouchal… Těch večerů a nocí, co jsem s nimi prožil, bylo hodně.
Jsou to normální lidi jako my, jenom to mají trochu líp v hlavě srovnaný. Pán Bůh jim nadělil, mají
talent. Já neumím namalovat vůbec nic.
Ani kolečko. Většina z nich jsou velice inteligentní a schopní lidi. A jsou
skromní. Velmi skromní. Ještěže já nic neumím, protože kdybych dokázal to co
oni, tak skromný bych asi nezůstal. Na
světě je to všecko dobře zařízeno. My to chceme furt měnit, a to není dobře.
Potěšilo vás, že se letos o Velikonocích na
Velký pátek konala křížová cesta vedená
knězem z kyjovské farnosti venku na zastaveních křížové cesty Lubomíra Jarcovjáka?
Ano, to jistě. Přijela asi padesátka lidí, většinou
mladších. I když křížovou cestu v roce 2010 požehnal mons. Josef Hrdlička,
pomocný biskup olomoucký, nestala se dosud běžnou součástí náboženského života
obce nebo farnosti.
To
je asi dáno jednak polohou, křížová cesta je v polích na rozhraní katastrů
Bukovan a Bohuslavice, a pak samotným výtvarným pojetím monumentálního díla,
které je velmi moderní, abstraktní a minimalistické a naprosto se vymyká tomu, na
co jsou věřící zvyklí…
To máte pravdu. Ale nač se opakovat. Umění má přinášet
nové pohledy… i předbíhat dobu. Lidé někdy potřebují čas, aby dílo docenili.
Ale tak je to už po staletí. Jarcovjákova křížová cesta poutá pozornost, někdy
se dozvím, že tam přijel autobus zájemců třeba ze Zlína nebo ze Slovenska. Pobožnost křížové cesty se tam
konala už několikrát, vedená laiky.
Neobvyklé
také je, že křížová cesta stojí na
soukromém pozemku.
Pro křížovou cestu jsme původně vybrali obecní
pozemek. To ale na zastupitelstvu neprošlo. Nechtěli jsem se toho nápadu vzdát.
Takže jsem nakonec koupil pozemek u lesíka pod kaplí sv. Anny, který se musel vyčistit a dále ho udržuju.
Investujete
svůj čas, energii a finanční prostředky do uměleckých podniků. Co vám to
přináší?
Věnuji se tomu, protože mě to baví a vidím v tom svůj
smysl života. Mám dobrý pocit z toho, že něco po nás zůstane pro další
generace. To se snažím předávat i svým
dcerám a vnoučatům.
Z přátelství
a spolupráce se zlínským okruhem umělců vznikla už dříve například Hankeho socha sv.
Urbana instalovaná v Bukovanech,
ale hledali jsme, co by se dalo dělat dál… Tak jsem připadl na myšlenku křížové
cesty, protože to je meta, za kterou už nic víc není. Taky si na to mnozí
z těch, které jsem oslovil, netroufali. Je to zásadní téma.
Nakonec
tu výzvu přijal Lubomír Jarcovják…
Objekty do prostoru, které se mi nejvíc líbily, byly
Jarcovjákovy. Jarcovják přinesl první
návrh, byl parádní, ale ten bychom finančně nezvládli. Já nejsem podnikatel.
Pak vypracoval další, který počítal s jednoduchými střídmými betonovými skulpturami. Dali jsme se do toho.
Na
křížové cestě jste pracovali od roku 2000 do roku 2010, celých deset let.
V Lovčicích v areálu bývalého JZD jsme začali vyrábět
betonové pilíře. Pracovali jsme o víkendech, většinou ve čtyřech, často
pomáhali Jarcovjákovi žáci. To trvalo
deset let. Občas to bylo dramatické. Dvakrát se stalo, že nám třímetrové sloupy při instalaci za bouřky spadly.
Naštěstí se nikomu nic nestalo. Přes všecky těžkosti to byla krásná doba.
Kde
jste našli finanční prostředky na realizaci díla?
Chovám včely a v té době jsem radikálně navýšil
počet včelstev, z pěti asi na
čtyřicet, tak abych pokryl náklady především na materiál – hlavně beton a
železo. Jarcovják i ostatní pracovali
prakticky zadarmo. Co se týče včel, tak tenkrát byly pro ně dobré roky. Dařilo
se. V současných letech je situace daleko horší, včelstva napadají nemoci.
Ale teď už naštěstí nepotřebuju ty peníze… On ten Pán Bůh to dobře řídí.
Jako
sponzor je na informativní tabuli u křížové cesty uveden podnikatel Josef
Kouřil.
Byla to jedna z prvních věcí, kterou
v regionu finančně podpořil. Velmi si ho vážím, protože takových lidí není
u nás mnoho. Velmi rychle také získal cit pro to, co je v umění dobré. Tak
mohla vzniknout i kaple sv. Jana Pavla II. v Bukovanech, která dobře plní
svůj účel a je stále plná lidí.
Autorem
vnitřního uspořádání a interiérových prvků kaple je opět Lubomír Jarcovják a
jeho syn Jakub, najdeme tu křížovou cestu Zdeňka Gajdoše a sochařská díla
Radima Hankeho, tedy Zlíňáků. Akademický
sochař Radim Hanke je také autorem sochy sv. Jana Pavla II. v nadživotní velikosti,
která bude před kaplí v neděli 21. května slavnostně požehnána.
Hankeho vybral ze tří autorů osobně Josef Kouřil,
který veškeré náklady spojené se sochou hradí. Jsem přesvědčený, že vybral
dobře. Není u nás mnoho sochařů, kteří se zabývají figurální realistickou
tvorbou a Hanke představuje v současnosti špičku.
Jste
blízkým přítelem sochaře Hankeho. Víte něco o tom, jak toto tvůrčí období
prožíval?
Na soše pracoval rok a půl. Celou tu dobu mu socha
nedala pořádně spát. Musel vstát třeba i dvakrát za noc, aby opravil určitý
detail, ať už šlo o ucho nebo ruku. Stalo se i to, že mu část modelu z hlíny
přes noc odpadla. Půlroční práce tak přišla vniveč. Tvůrčí proces je často
stravující. Ale ve výsledku Bukovany budou mít kvalitní sochu srovnatelnou s tím
nejlepším, co je u nás k vidění.
Zdeněk
Slováček
-Narodil
se v roce 1950 v Kyjově, celý život žije v Bukovanech.
-Absolvoval
stavební průmyslovku ve Valašském Meziříčí a vyučil se instalatérem.
-Dvanáct
let (1993-2005) vykonával funkci starosty v Bukovanech.
-
Jako pedagog – mistr pracoval na učilišti pozemních staveb v Hodoníně a na Středním odborném učilišti Kyjov.
-Je
ženatý, má dvě dospělé dcery a dvě vnoučata, jedna z dcer žije v USA.
-Jeho
celoživotním zájmem je zájem o výtvarné umění.
Rozhovor byl publikován ve Slovácku Deníku Rovnost
Skákání přes gumu, školku s balonem, vyvolávku, na Bumbrlíčka, na krvavého
dědka, na rybičky, skákání panáka, tyto retrohrátky si mohli připomenout
návštěvníci Muzejní noci ve Vlastivědném muzeu Kyjov. Dnešní děti do pravidel
dětských her z minulého století zasvěcovaly pracovnice muzea. Nechyběla ani střelba ze vzduchovky
z hodin branné výchovy nebo výroba prvomájových mávátek. 
Na retro
diskotéce nemohly chybět hity Michala Davida, ale těm, kterým to vadilo, vše
vynahradily „zahraniční pecky“ v podání skupiny ABBA a mnohých dalších,
jejichž melodie prostě nestárnou. Někteří přišli v dobovém oblečení, a že
vše v době našeho mládí nebylo zdaleka růžové, připomínal „příslušník SNB“.
„Uniformu jsem našel doma na půdě, možná to nosili milicionáři,“ nebyl si jistý
návštěvník, kterému ale padla jako ulitá. 
