Aneta Langerová: Máma zpívala líp než já

Rozhovor vyšel v roce 2012 v časopise Vlasta.

 

Pěvecké soutěže často vyprodukují hvězdičky na jednu sezonu. To se ale netýká Anety Langerové, která v roce 2004 vyhrála první ročník české SuperStar. Daří se jí, sklízí jeden úspěch za druhým. A když zpívá, běhá vám mráz po zádech…

Aneta Langerová na koncertě v Kyjově.

Jako dítě měla Aneta sluchátka z kazeťáku přímo na polštáři a každý večer usínala s písničkami svých oblíbených interpretů. Maminka jí říkávala, že se na té šňůře od sluchátek jednou uškrtí. Až přehnaně se totiž do muziky vžívala, vrtěla se a kolikrát ani nemohla usnout, jak moc se jí to dotýkalo. Fascinovala ji ta energie, kterou v sobě hudba může mít.

Snila jste o pěvecké kariéře, když jste si doma notovala  hity s Alanis Morissette?

Ano, bylo to takové dětské nevědomé snění, to je výraz, který mne v této souvislosti napadá.

Do soutěže SuperStar vás prý přihlásil tatínek, je to tak? A po kom jste vlastně zdědila svůj hudební a pěvecký talent?

Táta mi tenkrát jako dar k šestnáctým narozeninám podal přihlášku do soutěže. Od malička nerada soutěžím, a tak jsem na něj byla hrozně naštvaná. Dlouho jsem s ním nemluvila, dělala jsem hrozné scény, že nikam nepůjdu. Pak mi má starší sestra Denisa řekla, že budu srab, když to nezkusím, že nemám co ztratit, a tak jsem šla, ale cítila jsem se, jako když jdu na popravu. Myslím, že lásku k hudbě jsem zdědila po mámě, zpívala moc hezky, daleko líp než já. Měla silný, sytý, hluboký hlas a byla neuvěřitelně přesvědčivá.

Píseň Vzpomínka z posledního alba Jsem, u které jste složila hudbu i text, je inspirována zřejmě vzpomínkou na ni.

Vzpomínka je vzpomínkou na ten dětský pocit, že máte někoho, kdo vás miluje nadevše. Máma mě toho hodně naučila, měla ráda lidi, ať byli jacíkoliv, nikoho nesoudila, snažila se je pochopit. Chodili za ní, i když ji třeba úplně dobře neznali a svěřovali se jí se vším možným. Milovala hudbu, strašně dobře vařila, pro rodinu by udělala snad všechno na světě. Vychovávala nás v tom, že ať se stane cokoli, všechno se dá vždy nějak vyřešit, že se nemáme bát přijít, ale zároveň nás nerozmazlovala. Učila nás si věcí vážit, vážit si lidí kolem a sebe samých. Mohla bych mluvit dál a dál, ale stejně bych nikdy úplně nevystihla, jak fajn to byl člověk, který měl samozřejmě i své slabosti.

Bylo vaše dětství harmonické?

Do svých asi osmi let jsem byla nejšťastnější dítě pod sluncem, pak se však v mém životě stala zásadní věc a má dětská bezstarostnost musela jít stranou. I přesto na své dětství vzpomínám velmi pozitivně.

Co bratr Nikola, který se stal později vaším manažerem? Bránil vás, když bylo třeba, „kryl vám záda“?

Moji starší sourozenci mi stále kryli záda, když bylo potřeba. Máme mezi sebou krásný vztah už od dětství. Brali mě s sebou na výlety, byla jsem takové jejich příruční zavazadlo. Ségra byla přísnější, vychovávala mě, za což jsem jí dodnes vděčná, a s bráchou jsem vždy chodila po nákupech. Pokaždé, když jsem potřebovala nějaké oblečení, řekla jsem bráchovi a on mě vzal do té „velké Prahy“ a něco mi koupil. Jako malá holka jsem mu pořád říkala, že mu to jednou vrátím a že mu za to koupím auto a barák, až si vydělám nějaké peníze. Vždy se jen smál. Auto už má a teď pomalu střádám cihly .

Jak se vám spolu pracuje?

Je to kupodivu stále lepší a lepší. Myslím, že si dobře rozumíme, jsme k sobě hodně upřímní, což někdy vyvrcholí v menší sourozeneckou slovní bitvu, ale hned si to vyříkáme a je klid. Víme, že se máme rádi a že si nechceme navzájem ublížit, ale snášet kritiku od nejbližších lidí, je zkrátka jeden z nejtěžších úkolů. Také jsem ráda, když si na sebe uděláme čas a jsme spolu jen jako brácha se ségrou. Jsou to vzácné okamžiky.

Svou počáteční úzkost ze světa showbyznysu jste vyzpívala v písni Hříšná těla, křídla motýlí (autorem textu je Oskar Petr), která se objevila na vašem prvním albu. „Prodají tě do výkladních skříní“ je verš, který mám v této souvislosti na mysli. Jak se vám v tom showbysnysu daří žít a přežít?

Řekla bych, že na to jen nemám úplně buňky. Nedávno, když jsem zrovna řešila finančně docela lákavou nabídku, mi jeden kamarád řekl: „Je to přeci showbyznys, umění a obchod zároveň, to k tomu patří, tak nebuď hloupá.“ Měl asi v něčem pravdu a myslel to určitě dobře, nebylo to nic, za co bych se poté musela stydět. Vlastně bych to i docela ráda udělala a v mnoha věcech by mi to pomohlo, ale stejně jsem to nepřijala. Je to těžké rozhodování, ale každopádně se hudbou stále živím, nežiju ani v přepychu ani v bídě, a za to jsem nesmírně vděčná. Cítím se svobodně, mám nádhernou práci, a z té práce mám radost.

Ví se o vás, že se věnujete charitě. Pomáhala jste jiným lidem i dřív, než jste se stala slavnou?

Rodiče nás k tomu vedli už od malička. Je to pro mě naprosto přirozené, netoužím po tom, hrát si na zachránkyni celého světa, ale zároveň mi není osud druhých lhostejný. Snažím se v tom udržet rovnováhu.

Při dobročinných akcích jste se setkávala i s manželi Havlovými. S panem prezidentem jste prý měli blízký vztah a dával vám „otcovské rady“.

Václav Havel mě kdysi požádal, abych vystoupila v rámci pořadu Českého rozhlasu Tobogán v divadle U Hasičů. Tam jsme se poprvé seznámili. Byl velmi milý, vysvětloval mi, proč si mě pozval a že mi fandil. A pak s úsměvem prohlásil, že má ke mně otcovský vztah a že až třeba nebudu vědět, kam dávat všechny ceny, které vyhraju, tak že mám přijít, že mi poradí. Cítila jsem se vedle něj jako ten úplně nejmenší, ale zároveň nejsilnější člověk na světě. Byl inspirativní v každém slově i pohledu, dal mi naději, že může být na světě ještě líp, že je třeba věřit a nepodléhat různým tlakům, být pevný. Potkávali jsme se na různých akcích a vždy mě to nesmírně potěšilo.

Řekla bych, že umělecky založení, talentem obdaření lidé budou mít blíž i k duchovnu. Je to hodně osobní dotaz, přesto se zeptám: Jak je to s vámi a vírou?

Věřím v život. Nemám konkrétního boha, ani konkrétní víru. Snažím se přijímat vše tak, jak to je. Myslím, že kdyby „nic nebylo“, nebyli bychom tu ani my. Věřím, že život není jeden, věřím v duši člověka, která putuje světem a hledá naplnění.

Uděláte si čas i na meditaci či modlitbu?

Pro mě je meditací zpěv. Je neuvěřitelné, jak je to všechno spojené. Stačí malé zakopnutí a váš hlas se najednou změní, hlas je jedním z důležitých ukazatelů toho, jak na tom člověk psychicky a duševně je. Jestli je z větší části vyrovnaný či nikoli. Všechna cvičení, která jsou spojená se zpěvem, jsou, dá se říct, duchovně založená, takže medituji docela často.

Odkud se bere charisma, kterým tak působíte při svých vystoupeních na posluchače?

To neumím asi posoudit, každý z nás má své charisma, svojí sílu a osobitost. Snažím se bedlivě si naslouchat, být k sobě upřímná, nelámat věci přes koleno, poznávat se, být k sobě přísná a kritická, ale zároveň se mít ráda. Tím se snažím dávat prostor svému já, ale myslím, že to v zásadě děláme všichni.

Jakou váhu přikládáte myšlenkám? Myslíte, že jsou skutečně počátkem všeho, a proto by měly být čisté?

Ano, myšlenky jsou podle mě základem všeho, co se děje. Mohou být krásné, ale také někdy nebezpečné. Myslím, že je třeba vážit každou myšlenku, kterou vypustíme do světa, aby nenapáchala více škody než užitku.

Jste autorkou textů i hudby většiny svých písní. Jak se stane z interpreta textař a skladatel?

Ty úplně první kroky jsou velmi těžké. Chvíli to trvá, než se dostanu do té nálady, a pak ještě nějakou dobu čekám, až to všechno dokážu pojmenovat a být konkrétní. Vyjádřit příběh těmi správnými slovy, tou správnou melodií. Pro mě samotnou je to stále nové, mám se ještě co učit.

Ve vašich písních se často objevuje námět vody – deště, kapek, řek… Konečně píseň Voda živá, jejíž text napsal Michal Hrůza, se stala vaším prvním velkým hitem. Fascinuje vás něčím tento živel, nebo je to jenom náhoda?

Voda je mi ze všech živlů asi nejbližší. Symbolizuje pro mě duševní čistotu. Jsem Střelec a voda mě uklidňuje. Plyne.

Věříte na náhodu? Mám dojem, že je dnes skoro nepsaná povinnost tvrdit, že náhoda neexistuje…

To si také myslím, dokonce bez povinnosti si to myslet. Snad vše v mém životě mělo vždy konkrétní a docela čitelný důvod. Není tedy náhodou, že v náhody úplně nevěřím.

Hudba je váš život. Zbývá vám čas na nějaké další koníčky? Jakou knihu jste například četla naposled?

Občas vyjedu na hory, protože odmalička miluju lyžování. Poslední dobou čtu docela často a před několika dny jsem zavřela velmi útlou knihu - hru Václava Havla, s názvem Prase, u které jsem se nesmírně pobavila. Jinak teď čtu hodně poezii, hledám v ní inspiraci pro nové písně.

Uvažujete dopředu? Na jak dlouho? Je vám teď pětadvacet. Kde vidíte samu sebe za deset, dvacet let?

Představu bych i měla, ale už jsem trochu pochopila, že je mi nejlíp, když můžu žít ze dne na den. Samozřejmě to nejde tak úplně, ale nesvazuju se zatím žádným pocitem, že musím něco konkrétního dokázat, spíš je to opravdu jen představa, která mě motivuje a dává prostor.

Aneta Langerová dnes – V PĚTI ČÍSLECH

31

Tolik jí bude letos, narodila se 26. listopadu 1986.

14

V tolika letech se stala členkou kapely SPB – Spolek přátel bigbítu v Sázavě.

4

Před čtyřmi lety poprvé hrála v divadle, a to s Martou Kubišovu v komorním muzikálu Touha jménem Einodis.

2017

Vydala úspěšné CD a DVD Na vlně radosti se záznamem koncertu z jejího turné.

(Zdroj Magazín MF Dnes.)