Nevidomí chtějí jezdit na kole, shánějí dobrovolníky

 Aneta Horáková ukazuje pokladničkuna sbírku Bílá pastelka

Neformální setkání mívají v kyjovské knihovně každé pondělní odpoledne. Dnes se jich tu sešlo asi dvacet. Mohou si vypít kávu nebo čaj, promluvit si se známými, se kterými si rozumí. Minimálně v tom, jaké praktické obtíže musí řešit slabozrací a nevidomí. Mnozí sem docházejí už řadu let. Oblastní odbočka Kyjov Sjednocené organizace slabozrakých a nevidomých (SONS) tu funguje už třicet roků.

Paní Hana Oršuliaková do Kyjova dojíždí autobusem ze Žeravic nebo ji přiveze manžel. Je nevidomá. O organizaci se ale nedověděla od očních lékařů. Do kyjovské knihovny jí přivedl zájem o četbu. Braillovo bodové písmo pro nevidomé zvládla jenom částečně, nemá dost jemný hmat, proto dává přednost audio knihám. A těch je tu v nabídce dost. Další tituly se naučila stáhnout přímo do mobilu. Nyní do SONSu dochází už jedenáct let. „Všichni si tu tykáme,“ přibližuje přátelskou atmosféru klubu. Nadšeně vypráví o literárním setkání, které se uskutečnilo dopoledne a bývá pravidelně jednou za měsíc. Dnes si připomněli výročí narození prezidenta a spisovatele Václava Havla i devadesáté narozeniny Jiřího Suchého. Přečetli si úryvky knih a hádali autora, povyprávěli si o tom, co kdo v poslední době zajímavého přečetl, respektive si poslechnul.

Paní Hana dříve pracovala jako učitelka mateřské školy. Když se jí náhle zhoršila oční vada, musela své milované práce nechat. Po dětech se jí však stýskalo, občas je šla po domluvě navštívit. Do školky ji doprovázel manžel. Jednou však nemohl. Paní Hanu to za dětmi táhlo natolik, že se se slepeckou holí do mateřinky přes celou vesnici vydala sama. Pomaličku, krůček za krůčkem. Zvládla to. „Musíte si zapamatovat orientační body a pak to jde… Zpočátku to bylo ale hodně těžké. A například na křižovatce u pošty v Kyjově mám stále strach,“ přiznává pětašedesátiletá žena, která si troufla i na jízdu na tandemovém kole.

„Máme tři nová dvojkola pro tandemovou jízdu s nevidomým. Bohužel se nám nedostává dost odvážných vidoucích dobrovolníků, kteří by si troufli sednout na jedno kolo s nevidomým,“ posteskne si pracovnice SONSu, devětadvacetiletá Aneta Horáková. „Důležitá je souhra těch dvou a navzájem si musí věřit. Nevidomí by jezdili rádi.“

Tandemové kolo je možnost pro zrakově handicapované jak si užít jízdu. (Foto: archiv SONS Kyjov.)

Aneta upozorňuje přítomné na sbírku Bílá pastelka, která začne 11. října, jde už o dvaadvacátý ročník. Pastelku si lidé mohou koupit za třicet korun, pokladničky jsou již přichystané. Výtěžek organizace pracující se zrakově postiženými využijí například na asistenční služby, výcvik vodicích psů nebo na výukové programy pro zrakově postižené. Sbírka trvá tři dny. „Mnohem lepší je, když jdete na takovou akci s průvodcem,“ upozorňuje Pavel Komosný. „V tomto směru je výborná spolupráce se zdravotní školou v Kyjově,“ dodává zkušeně. Členem SONSu je už více než deset let.

„Jedna věc je se s tímto postižením smířit a jiná věc je se s tím naučit žít, fungovat,“ vysvětluje Komosný, který bydlí ve Bzenci. O zrak přišel v pětačtyřiceti letech. S přítelkyní se seznámili právě v SONSu, kam před lety doprovázela svého dědečka. Za klíčový považuje svůj pobyt ve středisku pro nevidomé a slabozraké v Praze - Dědina, kde se naučil potřebným dovednostem a absolvoval také rekvalifikační kurz. Jako nejpotřebnější z dostupných pomůcek pro nevidomé jmenuje ozvučený „mluvící“ mobilní telefon a počítač s programem pro nevidomé. Předvádí mi kliknutím na ikonky displeje telefonu, jak to funguje. Překvapuje mne rychlost namluveného slova, i ta se dá ale regulovat. „U počítačů to bývá ještě rychlejší, zvyknete se,“ podotýká Komosný. Oceňuje Pavla Švorbu, předsedu kyjovské odbočky SONSu, který každému vše ochotně vysvětlí. Má trpělivost, přijede i do místa bydliště a člověku se věnuje tak dlouho, dokud se nové zařízení nenaučí používat. „Existuje například mluvící glukometr pro cukrovkáře, mluvící tlakoměr, mluvící váha, metr, používáme šablonku na podpis, zvukový ukazatel hladiny při nalévání tekutiny do hrnku a řadu dalších pomůcek. Na našich setkáních se o nich informujeme a předáváme si zkušenosti,“dodává s uspokojením.

Novou členkou SONSu se dnes stala třiaosmdesátiletá Blažena Hadová, která nedávno ovdověla. Potíže se zrakem naštěstí nemá, do organizace ji přivedly přítelkyně. Pochází ze Stavěšic a už řadu let žije v Kyjově. Posledních jedenáct let v Domě s pečovatelskou službou na Palackého ulici. Paní Hadová ráda čte, a tak ji zaujala i dnešní literární beseda. „Připomněli jsme si i básničky ze základní školy, Hrubína, Halase, Erbena… nemohla jsem ani mluvit, jak mne to dojalo“ svěřuje se žena.

Pracovnice Sonsu Aneta Horáková všem připomíná a rekapituluje turistický výlet ke studánce Bezdýnce, který pořádali minulý týden. Popisuje místo, cestu vlakem a průběh putování. „Podařilo se nám rozdělat oheň a opekli jsme si špekáček. Účastnilo se třináct členů, ušli jsme asi jedenáct kilometrů a všichni to zvládli.“ Příští týden se chystají navštívit Filipovo údolí poblíž Javorníku, někteří tam už ale byli dříve.

Ve svých emailových schránkách mají klienti odbočkový časopis Informátor, který vychází každý měsíc. Najdou tam například instrukce, jak se chovat ohledně koronaviru. Horáková také připomíná nadcházející volby. Také k této události dostávají nevidomí instrukce do svých emailových stránek.

Ve středu se v SONSu uskuteční jako obvykle Fit club zaměřený na zdravý životní styl. „Ochladilo se, tak již nebudeme využívat cvičební stroje na stadionu,“ upřesňuje. Připomíná i pravidelný trénink paměti, zkoušku pěveckého sboru Pastelky a výtvarnou dílnu. Ze sportovních disciplín mohou zrakově postižení provozovat kuželky, bowling, aplikovaný stolní tenis - Showdown a zvukovou střelbu. V sobotu 13. listopadu se v Kyjově bude konat mistrovství ČR ve zvukové střelbě.

Setkání SONSu v kyjovské knihovně končí, lidé se pomalu rozcházejí. Jejich cesta do domovů je ale daleko náročnější než nás ostatních, kteří potíže ze zrakem nemáme.