Marie Polášková vyšívala kroje ještě při petrolejce

Paní Marie Polášková se krojům věnuje celý život.

Skalka, Kostelec – Třiaosmdesátiletá Marie Polášková bydlí celý život v rodném domě ve Skalce u Kyjova. Už čtyřiadvacet let je vdovou, žije sama, a tak má čas a klid na to, aby se věnovala své celoživotní lásce – krojům. Odmalička se dívala mamince, která se kroji zabývala, pod ruky a nic jí nesmělo ujít. Jako malá si ráda hrávala pod stolem, u kterého šila a vyšívala maminka. „Jak jim odpadl kúsek látky nebo teho brokátu, už to bylo moje a šila jsem kroj pro panenky,“ vzpomíná s úsměvem paní Marie. Jeden vyšívaný fěrtůšek pro panenku má od svých dvanácti let, i když ho už částečně musela renovovat. S panenkou si potom hrály i její vnučky.

„Každého kroje nechytí, musí to být daný v tom člověku…“ upozorňuje zkušená žena, pro kterou se stal kroj součástí života. Ještě i dnes se nastrojí do kostela v Ježově příležitostně do stejnokroje. „Cítím se v tom doma,“ říká, „ale už jsem zůstala sama. Už v tom nikdo nechodí.“ Kroj ale za svého mládí nosila běžně a také se v něm vdávala. Měla dvě starší sestry a maminka dbala na to, aby chodily pěkně oblečené a slibovala nejmladší, že ji také nastrojí… „Maminka mně ušila jeden stejnokroj, ale další už jsem si musela ušít sama, maminka brzy zemřela,“ dodává se smutkem v hlase paní Marie.

Neměla snadný život. Po ukončení základní školy začala pracovat v zemědělství, v roce 1958 nuceně vstoupili do vznikajícího JZD. „Tatínek byl podnikavý, podařilo se mu přikoupit půdu, tak to velmi těžce nesl,“ vybavuje si. Vdávala se ve dvaceti letech, vzala si muže o osm let staršího, který pocházel z Milotic. Brzy přišly děti, takže měla na koho šít, protože nabídka konfekce byla v té době mizivá.

Lidový oděv má opravdu ráda a dokáže se o něj kompletně postarat. Kroje šije, vyšívá, přešívá, pere, škrobí, žehlí, prostě chystá. „Kroj se musí umět nosit… musí se umět v tom chodit,“ připomíná. „My starší ženy jsme ještě viděly, co to všecko obnáší, kolik to dá práce, tak jsme si teho aji hleděly… V kroji jsme si nesedaly, aby se nepokrčil, nemačkaly jsme se k sobě, byly jsme na něho opatrní. Dnešní mladí se oblečou do kroje, ale už si neuvědomují, kolik je za tím práce… nedbají a za jeden den je ten kroj pomaly zničený.“

Marie Polášková šije sukně, kordulky, čepce… hlavně součásti ženského severokyjovského kroje, ale pro vnuky ušila i mužský kroj. „Dnešní velikosti jsou úplně jiné, než tomu bylo dřív. Lidé byli menší, daleko drobnější.“ A jestli někdy pokazila nějakou krojovou součást? „Něco se i splete, pak se to musí vypárat. Všecko se musí opravit. Pamatuju si železné žehličky, které se daly nahřát do kamen nebo na plotnu a kolikrát byly i černé… pozdější elektrické žehličky se rády přehřívaly. Dneska už jsou žehličky dokonalé, ale i tak člověk musí dávat pozor a vědět jak na to. Všecko chce svoje. Pamatuju si, že jsem vyšívala ještě při petrolejce. Moje maminka tak všechno dělala, dřív elektrika nebyla,“ vypráví pamětnice.

Na radu i přátelskou besedu k ní chodí několik žen z okolí, které mají o kroje zájem. Jednou z nich je i šestačtyřicetiletá Jana Slezáčková z Kostelce. Paní Jana vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově a před patnácti lety, kdy měla malé děti a zůstala s nimi doma, se dostala k tvorbě krojů. „Stalo se tak díky mému bratrovi, který chodil do Slováckého souboru a řekl o mně svým kamarádům. Tak jsem postupně přešla od šití klasických oděvů k šití lidových krojů. Snažím se, pokud to jde, ušít kroj každému na míru tak, aby se v něm dobře cítil, a to se mi snad díky tomu, co jsem se naučila ve škole, daří,“ přibližuje paní Jana. Šije všechny součásti ženského i mužského severokyjovského kroje. Používá výšivky strojové i ruční, s ruční výšivkou jí pomáhá maminka a sestra. „Strojovou výšivku mi v současné době programuje syn, který studuje v Brně na Masarykově univerzitě obor informatika,“ dodává zručná švadlena s vědomím toho, že strojové výšivky na tradičních lidových krojích mohou budit kontroverze. 

Přítelkyně (zleva) Janu Slezáčkovou a Marii Poláškovou spojuje láska ke krojům.

Jana Slezáčková ukazuje strojovou výšivku.

 

„S lidmi, pro které šiju kroje, mě spojuje láska k lidovým písním a tancům, k místním lidovým tradicím. Jsem vděčná za to, že jsem se narodila právě v tomto kraji, kde jsou lidé dobrosrdeční a mají k sobě blízko. Vážím si všech, kteří věnují spoustu svého volného času k vytváření nádherných vystoupeních na místních folklorních slavnostech a setkáních a rozdávají tak radost dál... a já mohu díky tomu, co dělám, malým kouskem přispět,“ vyznává se Jana Slezáčková.

„Tetička Polášková ze Skalky mě učí škrobit a žehlit kroje, skládat krajku do čepců. Ukázala mi, jak ušít a vyžehlit pávku... Vlastně se stále učím, protože je toho hodně. Dá se to naučit, ale musíte mít velkou trpělivost a musíte to mít rád, pro peníze se to dělat nedá,“ hodnotí paní Jana. „Než vyšiju ručně křížkem límeček na rukávce, tak je to dvaadvacet hodin práce… ale co si možete říct za to… za takový kúsek vyšité látky,“ přizvukuje její starší přítelkyně a učitelka s tím, že za dvacet korun a méně na hodinu by už dneska pracoval skutečně málokdo. „Až potom tetičky nebudou, bude málo těch, kdo budou umět kroje vyspravit a nachystat,“ upozorňuje paní Jana. „Hodně věcí se dá obkúkat. Ale chybama se člověk učí. Člověk musí uvažovat, co s tím dělal a kde se stala chyba. Musí na to dojit,“ radí moudře tetička Polášková.

„Milá paní Polášková, snad ani slovy nejde vyjádřit pocity, které člověk má, když se ocitne ve vaší blízkosti,“ vzkazuje paní Jana. „Vyzařuje z Vás životní moudrost a energie, ale také láska nejen k lidovému kroji, ale i k rodnému kraji, zemi, k lidem. Chtěla bych Vám z celého srdce poděkovat za to, jaká jste a co pro druhé děláte. Děkuji, že jsem Vás mohla poznat,“ dodává paní Jana Slezáčková na adresu paní Marie Poláškové ze Skalky a my se k tomuto krásnému poděkování připojujeme a rádi tlumočíme.