Terapie šokem v kyjovském muzeu

Pábitel Miloslav Inocenc Černý hraje na „Trůbafon“.

Provokaci a úsměv slibuje výstava Miloslava Inocence Černého s názvem Návrat idiota IV. 

Své koláže a trojrozměrné artefakty – nonsensy („ne-smysly“) představuje Černý veřejnosti od roku 2001, vždy s pětiletým odstupem. Letošní expozici si nadělil ke svému životnímu jubileu, sedmdesátým narozeninám. Duchem stále mladý pábitel, tedy člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak novost a krásu ve všednostech, si přezdívku Inocenc nechal před deseti lety při výměně občanského průkazu zapsat i do nového úředního dokladu. „Inocenc se jmenoval můj kmotr a z latiny to znamená čistý, nevinný,“ vysvětluje výtvarník a učitel hudby, obdařený i dalšími talenty.
„Nonsensy jsou technické věci, mám rád staré předměty, baví mě je přetvářet, a tak jim vdechnout nový život,“ přibližuje Černý. Pozornosti návštěvníků tak neujde zdařilý vláček vyrobený ze zrezivělé formy na tlačenku nebo vozítko, které vzniklo použitím staré formy na pečení. Takových, často prapodivných předmětů má ve své sbírce celou řadu a společně s uměleckým kovářem Jaroslavem Válkem a keramikem Vladimírem Grošem je vystavoval v putovní výstavě Nonsensů po celé republice. „S nimi jsem na jedné vlně,“ podotýká ke spoluautorům výstavy mystifikátor a pábitel Černý.

Jeho koláže, grafiky, olejomalby i texty boří náboženská, politická i sexuální tabu a vysmívají se korektnosti všeho druhu. Neušetří ani pohádky, klasiku J. Verna nebo lidové romány. „Moje koláže nemají umělecké ambice, jde mi o vtip. Proto je i nerad prodávám. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Takže by neměl být denně na očích. Já je doma schovávám v šuplících a vytahuji je jen příležitostně,“ vysvětluje autor. Asi čtvrtinu objektů vystavuje vůbec poprvé, protože na předešlých výstavách pro ně nebylo dost prostoru.

Detail ikonické malby Michelangela Buonarrotiho Stvoření Adama po inovativním zásahu Černého.

Součástí výstavy je i videoprojekce několikaminutové pohádky O perníkové chaloupce. „Inovovaný“ text čte vypravěč Milan Lovec Bílovský a zvukový doprovod vzniká na „preparovaném“ klavíru, kdy je horní deska piana odklopena a jeho struny jsou podloženy gumovými hadičkami, železnými vruty a dalšími „chřestítky“. Na takto upravený klavír může společně hrát i více hudebníků. Ale zpět k textu pohádky: Jeníček a Mařenka šli do lesa na „malihuany“ a stará čarodějnice v perníkové chaloupce ukrývala varnu pervitinu. Ta byla policejními jednotkami odhalena, „tu starou blbaňu“ vzala „polycyjé“ do vazby a děti v pořádku dopravila zpět k rodičům. Takže i v této zmodernizované pohádce naštěstí vše dobře dopadlo.

Podle jedné definice je pábitel „člověk, který je navštíven inspirací a říká věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, a dělá věci, které slušní lidé nedělají, ztrácí hranice mezi realitou a fantazií.“ Ne nadarmo se traduje, že je lepší raději jedenkrát vidět, než desetkrát slyšet. Pokud chcete osvěžit svou mysl nespoutanou hravostí a nečekanými, a někdy třeba až šokujícími významy  zajděte si na výstavu. Potrvá do 26. listopadu.