„Divná“ kadeřnice. Kadeřnice, která chce pomáhat

Zajímají mě lidé, kteří se ve své profesi našli. Ráda se dovídám o jejich životní cestě. Většinou ji vědomě hledají a nechybí jim odvaha po ní jít. Považuji je za inspirativní. Proto vznikl tento článek…

Svatava Hovězáková

„Zajímalo by mě, kolik lidí je spokojeno se svou prací…,“ říká, „pro kolik lidí je práce koníčkem. Asi jenom pro málo,“ odpovídá si sama, „většinou kolem sebe slyším nářky a nespokojenost,“ konstatuje kadeřnice Svatava Hovězáková.

Krása nejde proti přirozenosti

Kadeřnice Svatava doporučuje mé známé, ať se nebarví. Ať neskrývá stříbřité šedivé pramínky. „Vy máte krásné svoje vlasy. Co mně to dá práce, než to takhle nabarvím zákaznicím…“ přesvědčuje ji. „To je divná kadeřnice,“ glosují to kolegyně v práci.

„Jsem pro přirozenost,“ vysvětluje Svatava, „a většinou se domluvíme. Pokud zákaznice lpí na svých představách, vyhovím, ale ve finále z toho nemám dobrý pocit,“ říká a dodává, že tmavovláska, která trvá na platinové blond a naopak, světlý typ, který se obarví na černo, jí radosti nepřidá. „Něco jiného je, pokud se hnědé vlasy oživí odstínem dočervena, to může být samozřejmě ku prospěchu věci. Člověk se nějak narodí, dostane něco do vínku od Pána Boha… Když popírá sám sebe, je tam něco umělého… Mám ráda, když je člověk sám sebou a zůstává přirozený,“ přibližuje svůj přístup k práci i životu Svatava.

Původně chtěla být ošetřovatelkou

Kadeřnicí chtěla být už od páté třídy. „Nejdříve jsem uvažovala o zdravotnictví, chtěla jsem být zdravotní sestrou, ale pak jsem si uvědomila, že mi nedělá dobře pohled na krev a zranění a že kontakt s nemocnými, nemohoucími lidmi je pro mne náročný,“ říká Svatava. „Zkrátka jsem zjistila, že na to nemám povahu, takže tímto směrem určitě nepůjdu. Ale i tak mne to táhlo nějak pomáhat lidem. V páté třídě jsem si řekla, že chci dělat s vlasy… a opravdu jsem se v tom našla,“ konstatuje spokojeně.

„Zákaznice si chodí do kadeřnictví odpočinout a ledasco mi řeknou, vypoví svůj životní příběh, mluví o tom, jak jsou nespokojené, co řeší,“ popisuje. „Něco dodávat nebo radit většinou není třeba… ženám stačí, že si povídáním uleví. A když je pak vidíte odcházet s upravenými vlasy a úplně jinou náladou, vyšším sebevědomím a spokojené, to mě naplňuje z té práce úplně nejvíc,“ dodává s úsměvem. „Sama se přitom můžu realizovat, uplatnit svou kreativitu, užít si to… Jsem šťastná, když má intuice a zkušenosti se potvrdí dobrým výsledkem.“

Přestože ji práce baví a naplňuje, i ona si musela určit své mantinely, aby předešla vyčerpání.

„Člověk si musí určit své hranice, to je základ. Musí si říct, nebudu v práci dvanáct hodin, budu osm. A je těžké tu hranici ustát. Stalo se mi, že jsem zjistila, že jenom pracuju… a o víkendu se z toho dávám dohromady. Takže bylo opravdu důležité určit si tu hranici mezi prací a osobním životem,“ zdůrazňuje.

Curriculum vitae

Vyučila se v Brně na středním odborném učilišti. „Byla to obrovská škola s mnoha obory. V té době všechny chtěly být kadeřnicí,“ vzpomíná Svatava. V prváku nás bylo 32 a skončilo nás 23. A dneska jsme v tom oboru zůstaly asi čtyři z celé třídy. Do třídního kolektivu jsem úplně nezapadla, nepěstovaly se tam nějaké kamarádské vztahy, ale zpětně jsem ráda za to, co mi brněnská škola dala. Jak jsem později z jistila, jinde tak kvalitní příprava nebyla,“ vypráví mladá žena.

„Škola mne bavila, jediný, co mi nešlo, tak – kladená vlna… (smích). To je kadeřnická klasika, třicátá léta, Adina Mandlová… Mistrové jsem říkala, že ji nikdy v životě potřebovat nebudu, ale dneska v podstatě každý společenský účes nese s sebou kladenou vlnu. Takže v tom už jsem se 

zdokonalila,“ dodává spokojeně. 

„Tím, že spolupracuji s kadeřnickou firmou mám možnost vzdělávacích seminářů, na které pravidelně jezdím, bývá jich většinou čtyři pět do roka. Snažím se být na každém, a tím si rozšiřuju obzor a snažím se předejít „kadeřnickému syndromu vyhoření“, kdy mám pocit, že všechno dělám pořád stejně… Tady vám ukážou nové způsoby, vychytávky - jak věci urychlit, jak udělat něco jinak, takže tam beru inspiraci. Odsud jsou diplomy, které mi visí v kadeřnictví kolem zrcadel.“

„Diplomů už máte spoustu. Pořád jezdíte na školení?“ ptám se při pohledu na řádku vystavených certifikátů. „Pořád se je co učit. Každého půl roku nastupují nové trendy, objevují se nové barvy. Jezdím na víkendové semináře do Prahy nebo v dubnu jsem byla Brně, kde se konala přehlídka nejlepších firem, které jsou v Česku na trhu, a každá firma představí svoje trendy na jaro, léto… Kadeřnický guru Jan Špilar tam předvedl svoje nejnovější střihy, takže je tam toho spoustu.“

Po škole v osmnácti letech nastoupila Svatava do kadeřnictví v Kyjově. „Tam jsem pochopila, že když člověk udělá školu, neznamená to, že něco umí.“ říká Svatava. Naučila jsem se tam opravdu základní věci – jak si práci naplánovat, jak uspořit čas, jak se míchají barvy dražších značek, které jsme ve škole neměli, jak dlouho působí trvalá… Věci, které moje starší kolegyně už brala automaticky, ale já jsem nad tím musela přemýšlet a hodně se ptát. Naštěstí měla se mnou svatou trpělivost. Začínala v osm ráno, končila v osm večer, spousta zákazníků a do toho se jí někdo vyptával… Zůstala jsem tam dost dlouho, asi šest let. Pak jsem kvůli ekzému odešla.“

Kožní problémy versus práce

Dnes už stříhá šestnáct let. Kvůli zdravotním problémům ale na čas práce s nůžkami a vlasovou kosmetikou nechala. Rok a půl pracovala ve výrobním provozu. „Ale pochopila jsem, že do důchodu tam nevydržím,“ říká Svatava. „Ekzém se mi nezlepšil. Vyzkoušela jsem už snad všechno. Sama jsem na sobě vysledovala, že největší vliv na vyrážku má stav psychické pohody a strava.“

Protože s ekzémem má v dnešní době problém mnoho lidí, ráda bych se dozvěděla nějaké podrobnosti… „S ekzémem jsem se intenzivně léčila asi tři čtvrtě roku,“ přibližuje Svatava. „Ruce jsem měla celé bolavé, vadilo mi utírat se do ručníku, který byl najednou moc hrubý, vadilo mi oblečení. Absolvovala jsem léčbu na kožním kortikoidy, pokračovala přes různé léčitele, čínskou medicínu a dostala jsem se z toho spíše alternativní cestou než za pomoci klasické medicíny. Vypadalo to strašně, tenkrát jsem nevěřila, že se do kadeřnictví ještě někdy vrátím. Vlastní vlasy jsem si umývala v rukavicích, protože jakmile se mi dostal šampon na ruce… bylo zle. Pomohla mi zdravá strava – méně soli, koření, to co si doma člověk sám připraví… Většinou se snažím slyšet co tělo potřebuje a jdu tomu vstříc.“

Když se její stav trochu zlepšil, pracovala v továrně. „Chodila jsem na ranní a odpolední směny. Byla tam skvělý kolektiv a jenom díky tomu jsem tam vydržela. Zaměstnanci se mezi sebou se podrželi, dokázali jsme se pobavit, bylo to fajn. Vztahy s nadřízenými ale byly naopak neúnosné…“ To přispělo k jejímu rozhodnutí dělat „sama na sebe“, ale hlavně chtěla dělat práci, která ji baví. „Začínali jsem už o půl šesté, vstávala jsem před pátou a chodila jsem s odporem do práce… takže jsem si jednoho dne řekla: Tohle nejde. Samozřejmě to taky chtělo trochu odvahy, říct si - tak a dost. Tohle já dělat nebudu.“

Práce snů

Podnikatelské začátky ale nebyly vůbec jednoduché. „Člověk ještě nevydělá ani korunu a už chodí složenky… Vybavit si kadeřnictví stojí spoustu peněz. Takže v tomhle mně neskutečně pomohli moji rodiče, vybavili mi provozovnu – hodili do vody a plavej… První rok jsem byla v mínusu. Zákazníci, i když mne dříve hledali, nevěděli, že už zase stříhám. Zůstala jsem sice ve městě, ale změnila jsem místo působiště. Postupně se rozšiřovala síť spokojených zákazníků. Časem jsem si získala taky zpátky svoji klientelu. Trvalo to ale asi rok a půl… než jsem získala dost zákazníků.“

V dnešní době, přestože je kadeřnictví téměř na každém rohu, ale už nemá o zákaznice nouzi. „Myslím, že je to tím, že do toho dávám skutečně svou duši,“ vyznává se Svatava. „A na té práci to jde vidět… že já to chci dělat dobře, chci aby lidé odcházeli spokojení a dávám tam kousek sebe. Záleží mi na tom, aby si zákaznice účes, který vytvořím, dokázaly udělat i doma. Takže nejvíc záleží na střihu. Zkoušela jsem krátce stříhat i v pánském holičství, ale to nebylo pro mě… to nebylo kreativní. Mám ráda moderní pánské střihy, občas pro zpestření nějakou objednávku vezmu, ale není to moje specializace.“

Ptám se, jestli uvažuje dopředu, jestli má ještě nějaký cíl, co se týče její profese ...„Nepotřebuji žádný další diplom nebo článek v kadeřnickém časopisu – raději stříhám,“ říká jasně. „Už mám zákazníků dost, v podstatě je nestíhám objednávat jednou do měsíce. Myslím, že lidé co mě potřebují, si mě najdou. I když bych ráda vyhověla všem, momentálně na to nemám kapacitu. Začala jsem cvičit Pilates… aby mne nebolely záda z práce a abych vyrovnala ten stereotypní pohyb při stříhání. Mým cílem je udržet se v dobrém naladění, dělat svoji práci pořád, jak nejlíp umím. Soukromý život ovlivňuje i práci… takže důležité je být v pohodě. V osobním životě jsem teď v podstatě spokojená. Třeba si za deset let řeknu, mohla jsem spoustu věcí udělat jinak…. Ale zkušenost dělá osobnost.“

Svatava Hovězáková,

narozena 1985 v Kyjově, pochází z Násedlovic, pracuje v kadeřnictví v Kyjově.

O svém profesním přístupu říká:

„Nejdříve se zeptám se, jakou má ten člověk představu. I když říká, že nemá, stejně nějakou má.

Dopídím se otázkami. Podívám se, co má zákaznice na sobě, jestli je sportovní nebo elegantní… poslouchám, jak mluví. Dívám se na tvar obličeje, barvu očí, pleti. Zjistím, co člověk snese a co už by bylo moc. Mám zákaznice, na kterých si všechno zkouším, které jsou otevřené změnám. A jiné jsou zase usedlé, svůj střih a barvu jedou několik let.“

(Článek vyšel ve zkráceném znění v Novém Slovácku.)