Janek Sedlář pracuje jako sociální pracovník Sociálně-psychiatrického centra Fénix v Kyjově. Tvrdí, že je spokojený, protože pracuje s lidmi. Předtím byl zaměstnaný v grafickém studiu, obor sociální práce studoval při zaměstnání. Nedávno mu vyšla fotokniha Putování krajinou vnitřní a vnější. Focení je jeho velkou zálibou. Velmi rád chodí do přírody, komunikuje s lidmi a pomáhá jim hledat lepší cestu životem. O tom, jak se mu to všechno v životě daří propojit, je následující rozhovor.
Povězte nám něco o vaší nové knize. Fotografie v ní jsou velmi působivé, zobrazují až snovou, duchovní krajinu… Že jde o skutečnost, dokládá přesné udání polohy místa.
Fotím velmi rád a intenzivně se tomu věnuji asi deset let. Snímky jsem udělal v Karpatech a ve Chřibech. Fotky nepatrně dotvářím na počítači, rád si s tím hraju. Cílem bylo, aby kniha působila i vizuálně. Ovládám grafické programy, takže stránky knihy jsem si sám zalomil a připravil pro tisk. Důležité jsou doprovodné texty na téma sebepoznání a osobního růstu. Vycházejí z mých zážitků a zkušeností. Ke knížce lze zakoupit i terapeutické karty – fotografie, které obsahují stručné texty s odkazy na související články v knize.
Na vašich osobních stránkách najdeme vedle nabídky fotografování nabídku na doprovázenou pouť. Jak jste přišel na ten nápad?
Vždycky jsem rád chodil do přírody. Už odmalička. Později jsem se k této své zálibě vrátil. Začal jsem chodit do přírody fotit. Chodil jsem v okolí Lipova, kde jsem se narodil, prošel jsem Bílé Karpaty, jezdil jsem i na Slovensko. Časem jsem si všiml sám na sobě, jaké účinky na mne putování krajem má. Jak jsem poznával přírodu kolem svého domova, dodávalo mi to na klidu. Jako kdybych kroky, které jsem dělal v krajině, dělal i směrem k sobě. Věci se ve mně skládaly a já jsem se zklidnil. Vše to přicházelo přirozeně. Jako bych byl jenom u toho a uvnitř mě něco moudrého dávalo dohromady. Tak došlo k očištění a nabití... Získal jsem novou energií. Mohl jsem pak lépe udělat důležité rozhodnutí. Chodil jsem do přírody o víkendech několik let. Pak mne napadlo, že když mně to takto pomáhá, mělo by to mít stejné účinky na každého.
Nejsou ale některé věci tak těžké, že klient, když o nich mluví, by nejraději ležel na psychoanalytické pohovce?
Předpokládám, že když už dotyčný o tento druh putovní terapie projeví zájem a přihlásí se, tak je pro něj vhodná. Někde uvnitř cítí, že je to možná to jediné místo, kde on tu vnitřní změnu dokáže udělat. Klient taky sám vybírá cíl i cestu.
Cesta je zrcadlem toho, jak se chová a jak se rozhoduje ve svém životě. Často nastávají alegorické situace. Když něco řešíš a jsi otevřený, tak se ti to ukáže i jinak. Například cesta, kterou klient zvolí, najednou končí. Pak je třeba hledat a zvolit náhradní trasu – dá se s tím pracovat. Nebo se dereme společně nahoru přes mlází a balvany, zatímco opodál vede na vrchol pohodlná cesta. Z toho všeho se člověk může učit. Nejdříve je však třeba se zastavit.
Vypadnout z rytmu a každodenní rutiny, to je to nejdůležitější. Člověk potřebuje odstup – vzdálí se prostředí, ve kterém se točí. A je tu ten další, který naslouchá tomu příběhu.
Můžete uvést nějaký konkrétní případ, co se dá na takové pouti vyřešit?
Tak třeba přijde klient, který je nespokojený v zaměstnání. Pracuje v dílně, dělá práci, která ho ubíjí. Nemá žádný smysl života, duší je někde jinde. Je bez energie, radost ze života žádná, ale drží ho v práci zvyk a jistota peněz. Přitom vždycky snil o tom, že bude jezdit jako profesionální řidič po světě. Právě tato část jeho osobnosti touží po svobodě a je v ní obsaženo hodně životní energie, on ji ale potlačil… Jaký má vztah k sobě, když potlačuje svoje touhy? Svůj život odevzdal fabrice. Uvnitř cítí, že to není dobré… ale neví, jak z toho ven. Když se každodenní rutině na tři dny vzdálí, může mu docvaknout… že je třeba zabojovat, převzít odpovědnost. Protože ta jeho část, která touží po svobodě – umírá… pak ten člověk nemá energii, nemá kontakt sám se sebou.
Vždycky jsem rád chodil do přírody. Už odmalička. Později jsem se k této své zálibě vrátil. Začal jsem chodit do přírody fotit. Chodil jsem v okolí Lipova, kde jsem se narodil, prošel jsem Bílé Karpaty, jezdil jsem i na Slovensko. Časem jsem si všiml sám na sobě, jaké účinky na mne putování krajem má. Jak jsem poznával přírodu kolem svého domova, dodávalo mi to na klidu. Jako kdybych kroky, které jsem dělal v krajině, dělal i směrem k sobě. Věci se ve mně skládaly a já jsem se zklidnil. Vše to přicházelo přirozeně. Jako bych byl jenom u toho a uvnitř mě něco moudrého dávalo dohromady. Tak došlo k očištění a nabití... Získal jsem novou energií. Mohl jsem pak lépe udělat důležité rozhodnutí. Chodil jsem do přírody o víkendech několik let. Pak mne napadlo, že když mně to takto pomáhá, mělo by to mít stejné účinky na každého.
Nejsou ale některé věci tak těžké, že klient, když o nich mluví, by nejraději ležel na psychoanalytické pohovce?
Předpokládám, že když už dotyčný o tento druh putovní terapie projeví zájem a přihlásí se, tak je pro něj vhodná. Někde uvnitř cítí, že je to možná to jediné místo, kde on tu vnitřní změnu dokáže udělat. Klient taky sám vybírá cíl i cestu.
Cesta je zrcadlem toho, jak se chová a jak se rozhoduje ve svém životě. Často nastávají alegorické situace. Když něco řešíš a jsi otevřený, tak se ti to ukáže i jinak. Například cesta, kterou klient zvolí, najednou končí. Pak je třeba hledat a zvolit náhradní trasu – dá se s tím pracovat. Nebo se dereme společně nahoru přes mlází a balvany, zatímco opodál vede na vrchol pohodlná cesta. Z toho všeho se člověk může učit. Nejdříve je však třeba se zastavit.
Vypadnout z rytmu a každodenní rutiny, to je to nejdůležitější. Člověk potřebuje odstup – vzdálí se prostředí, ve kterém se točí. A je tu ten další, který naslouchá tomu příběhu.
Můžete uvést nějaký konkrétní případ, co se dá na takové pouti vyřešit?
Tak třeba přijde klient, který je nespokojený v zaměstnání. Pracuje v dílně, dělá práci, která ho ubíjí. Nemá žádný smysl života, duší je někde jinde. Je bez energie, radost ze života žádná, ale drží ho v práci zvyk a jistota peněz. Přitom vždycky snil o tom, že bude jezdit jako profesionální řidič po světě. Právě tato část jeho osobnosti touží po svobodě a je v ní obsaženo hodně životní energie, on ji ale potlačil… Jaký má vztah k sobě, když potlačuje svoje touhy? Svůj život odevzdal fabrice. Uvnitř cítí, že to není dobré… ale neví, jak z toho ven. Když se každodenní rutině na tři dny vzdálí, může mu docvaknout… že je třeba zabojovat, převzít odpovědnost. Protože ta jeho část, která touží po svobodě – umírá… pak ten člověk nemá energii, nemá kontakt sám se sebou.
Co je cílem vaší práce?
Zlepšit kvalitu života klienta, pomoci mu najít řešení, které mu vnese do života víc radosti, pohody, svobody, spokojenosti. Máme možnost volby. Naše pocity jsou kompas – když nám není dobře, tak vlastně ta naše duše nás upozorňuje, že se něco děje… že bychom se měli na věci lépe podívat a začít s tím něco dělat, abychom se měli líp.
Věřím tomu, že my sami si tvoříme situace, které v životě potkáváme. Závisí to od toho, jaké jsme měli dětství, jaké v rodině panovala pravidla, jaká byla atmosféra v rodině, to všechno nasáváme a formuje nás to. Výsledkem toho je ta naše bytost a rozhodnutí o tom, jestli chceme některé zažité vzorce změnit a realitu vnímat trochu jinak.
Když si přečtu vaši knihu, případně pár dalších na dané téma, zvládnu si pomoci sama?
Problém je, že nikdo není sám sobě dobrým psychologem. Nikdo nás neučí, jak s pocity pracovat, co nám říkají. V některých rodinách jsou dokonce pravidla, že hněv je špatný. Přitom je to úžasný zdroj energie, který se dá použít i jinak. Efektivněji.
Myslím si, že každý člověk potřebuje psychoterapeuta. Spoustě lidem by se ulevilo. Jedna věc je to, co v životě prožíváme, co nás potkává, a druhá věc je jak s tím pracujeme. Terapeut se snaží klienta zkontaktovat s těmi zdroji, které má a se kterými ztratil kontakt. Vede ho k samostatnosti.
Přijde mi škoda, že ve škole se nepodporuje individualita a to jedinečné, co člověk v sobě má. Teď už se to částečně mění, závisí na typu školy a osobnosti učitele, ale má zkušenost je taková, že se cílí na výsledky a výkon, a vůbec není zohledněn proces. Rozhodně to není o zdokonalení vnitřních dovedností co se týče sebepoznání, propojování vědomostí a podobně.
Dělá u nás někdo další takové terapeutické poutě?
Když přišel ten nápad, zapátral jsem na internetu a přišel jsem na Honzu Bíma, který něco podobného nabízí a praktikuje. Spojil jsem se s ním a s jeho svolením převzal částečně know-how, co se týče organizačních záležitost poutě.
V současné době absolvujete terapeutický výcvik Virginie Satirové – model růstu. Jak jste se k tomu dostal a co důležitého jste si zatím odsud pro svou práci odnesl?
V pubertě jsem postrádal vizi a nevěděl co se životem.
Žiju tak, jak nejlíp umím. Mé životní zkušenosti jsou o tom, že jsem odmalička měl touhu poznat, proč jsem tady, objevit nějaké své poslání. V mojí rodině v mužské linii byla mezera, nikdo nikomu nic nepředával. Hledal jsem vzory u kamarádů, měli jsme partu, scházeli jsme se v parku, alkohol, marihuana, člověk se uvolnil a zapomněl na tyto věci. Ale už tenkrát se ve mně ozýval vnitřní hlas, že to není v pořádku, že takto věci „řeším“. Došlo to až tak daleko, že vyvstala potřeba změny.
Neuměl jsem pracovat s některými věcmi a s tím mi pomohla až vnitřní inventura a psychoterapie. Pak už jsem byl ve vleku kamarádů, už to nebylo příjemné, dostal jsem se až na hranici psychózy. Viděl jsem, že už to tak dál nejde a rozhodl jsem se nastoupit do terapeutické komunity. Bylo to druhým rokem po skončení střední školy.
Jsem přesvědčený o tom, že lidi kteří tíhnou k alkoholu nebo drogám, tak tíhnou k duchovnu – a volí zkratku – která není zkratkou. Není cestou. Já jsem se ale hodně posunul v životě směrem k tomu, co chci skutečně dělat. Jsou to zkušenosti, které život člověka centrují. Půlroční pobyt v komunitě mně pomohl nastartovat vnitřní růst, pomohl mi vrátit se k sobě.
Už po střední škole jsem se hlásil na psychologii, ale nepodařilo se. Zajímalo mne, co se v člověku děje. Později jsem při zaměstnání studoval pět let sociální práci. Terapeutický výcvik Model růstu od Virginie Satirové... Jedna věc je technika, a druhá věc, kdo ji používá.
Zlepšit kvalitu života klienta, pomoci mu najít řešení, které mu vnese do života víc radosti, pohody, svobody, spokojenosti. Máme možnost volby. Naše pocity jsou kompas – když nám není dobře, tak vlastně ta naše duše nás upozorňuje, že se něco děje… že bychom se měli na věci lépe podívat a začít s tím něco dělat, abychom se měli líp.
Věřím tomu, že my sami si tvoříme situace, které v životě potkáváme. Závisí to od toho, jaké jsme měli dětství, jaké v rodině panovala pravidla, jaká byla atmosféra v rodině, to všechno nasáváme a formuje nás to. Výsledkem toho je ta naše bytost a rozhodnutí o tom, jestli chceme některé zažité vzorce změnit a realitu vnímat trochu jinak.
Když si přečtu vaši knihu, případně pár dalších na dané téma, zvládnu si pomoci sama?
Problém je, že nikdo není sám sobě dobrým psychologem. Nikdo nás neučí, jak s pocity pracovat, co nám říkají. V některých rodinách jsou dokonce pravidla, že hněv je špatný. Přitom je to úžasný zdroj energie, který se dá použít i jinak. Efektivněji.
Myslím si, že každý člověk potřebuje psychoterapeuta. Spoustě lidem by se ulevilo. Jedna věc je to, co v životě prožíváme, co nás potkává, a druhá věc je jak s tím pracujeme. Terapeut se snaží klienta zkontaktovat s těmi zdroji, které má a se kterými ztratil kontakt. Vede ho k samostatnosti.
Přijde mi škoda, že ve škole se nepodporuje individualita a to jedinečné, co člověk v sobě má. Teď už se to částečně mění, závisí na typu školy a osobnosti učitele, ale má zkušenost je taková, že se cílí na výsledky a výkon, a vůbec není zohledněn proces. Rozhodně to není o zdokonalení vnitřních dovedností co se týče sebepoznání, propojování vědomostí a podobně.
Dělá u nás někdo další takové terapeutické poutě?
Když přišel ten nápad, zapátral jsem na internetu a přišel jsem na Honzu Bíma, který něco podobného nabízí a praktikuje. Spojil jsem se s ním a s jeho svolením převzal částečně know-how, co se týče organizačních záležitost poutě.
V současné době absolvujete terapeutický výcvik Virginie Satirové – model růstu. Jak jste se k tomu dostal a co důležitého jste si zatím odsud pro svou práci odnesl?
V pubertě jsem postrádal vizi a nevěděl co se životem.
Žiju tak, jak nejlíp umím. Mé životní zkušenosti jsou o tom, že jsem odmalička měl touhu poznat, proč jsem tady, objevit nějaké své poslání. V mojí rodině v mužské linii byla mezera, nikdo nikomu nic nepředával. Hledal jsem vzory u kamarádů, měli jsme partu, scházeli jsme se v parku, alkohol, marihuana, člověk se uvolnil a zapomněl na tyto věci. Ale už tenkrát se ve mně ozýval vnitřní hlas, že to není v pořádku, že takto věci „řeším“. Došlo to až tak daleko, že vyvstala potřeba změny.
Neuměl jsem pracovat s některými věcmi a s tím mi pomohla až vnitřní inventura a psychoterapie. Pak už jsem byl ve vleku kamarádů, už to nebylo příjemné, dostal jsem se až na hranici psychózy. Viděl jsem, že už to tak dál nejde a rozhodl jsem se nastoupit do terapeutické komunity. Bylo to druhým rokem po skončení střední školy.
Jsem přesvědčený o tom, že lidi kteří tíhnou k alkoholu nebo drogám, tak tíhnou k duchovnu – a volí zkratku – která není zkratkou. Není cestou. Já jsem se ale hodně posunul v životě směrem k tomu, co chci skutečně dělat. Jsou to zkušenosti, které život člověka centrují. Půlroční pobyt v komunitě mně pomohl nastartovat vnitřní růst, pomohl mi vrátit se k sobě.
Už po střední škole jsem se hlásil na psychologii, ale nepodařilo se. Zajímalo mne, co se v člověku děje. Později jsem při zaměstnání studoval pět let sociální práci. Terapeutický výcvik Model růstu od Virginie Satirové... Jedna věc je technika, a druhá věc, kdo ji používá.
(Rozhovor vznikl v roce 2017)
Janek Sedlář
Narodil se v roce 1987 v Lipově na Horňácku. Vystudoval Střední průmyslovou a uměleckou školu v Hodoníně. Od malička měl touhu objevit své poslání. Půl roku strávil v terapeutické komunitě, kde mu pomohli podle jeho slov vrátit se k sobě samému a nastartovat vnitřní růst. Pracoval v grafickém studiu v Kyjově, dálkově vystudoval Sociální práci. Od roku 2017 působil v psychosociálním centru Fénix jako sociální pracovník. Absolvoval terapeutický výcvik Model růstu podle Virginie Satirové. Jeho další životní pouť se dá „vystopovat“ na internetu...
Žádné komentáře:
Okomentovat