Vilém FAMM vyměnil hospodu za psaní

Milan Kočička (nar. 1953) v současnosti píše pod pseudonymem Vilém FAMM. Své dětství a mládí prožil v Kudlovicích na Uherskohradišťsku, nyní žije ve Strážnici. 

  

Nestudoval český jazyk ani literaturu, neabsolvoval žádný kurz tvůrčího psaní. Maturitu si dodělal dálkově na strojnické průmyslovce. Knížky měl ale vždycky rád a vyprávět umí. Fantazie mu také nechybí. Případné pravopisné chyby opraví manželka, která jeho zálibě fandí. Milan Kočička alias Vilém FAMM totiž rád píše. Zvláště teď, když je v penzi. V jeho spisovatelském šuplíku jsou tři divadelní hry a tři knihy pro děti. Jednu z nich vydal vlastním nákladem.

Jakým způsobem píšete? Máte postavy a děj dopředu rozmyšlené v hlavě a pak to dáte na papír, nebo píšete intuitivně a příběh vzniká až ťukáním do klávesnice?

Jak píšu? První je nápad, a v případě knížky následuje osnova. Jednotlivé kapitoly pak doplním dějem. Používám vytvořené poznámky, které se mi hromadí a hromadí. Nápady a hlavně slovní obraty si zapisuji. Když se pak rozhodnu o něčem napsat, projdu prostě poznámky a odložím si to, co s daným tématem souvisí. Nevím už, kterou jsem to psal knížku, ale tuším tu první. Večer v posteli jsem dostal dva nápady. Ráno jsem se vzbudil a pamatoval jsem si jen, že jsem měl dva nápady. Za dva či tři dny se mi jeden z nich vybavil, ten druhý bohužel ne. Od té doby mi není zatěžko i v noci vstát a v knihovně učinit patřičnou poznámku. Ne vždy vše využiji, ale tenhle systém se mi plně osvědčil.

Vlastním nákladem jste za podpory své ženy v roce 2003 vydal knížku pro děti Objev samotáře. Jak dlouho jste na ní pracoval?

Manželka v počítači dohledala, že jsem začal v roce 2000, takže knížku jsem psal asi dva až tři roky. Ostatně, chodil jsem do práce, přispíval do novin a s psaním knihy zkušenosti veškeré žádné.

Objev samotáře je vaše prvotina?

Knížka je prvotina, ale ještě předtím jsem napsal jednoaktovku „Vok vu Urópi“ - Hovoříte evropsky?


K vašim divadelním hrám se ještě dostaneme. Hrdinou knihy Objev samotáře je dospívající chlapec Drápek, který se odloučí od svého kmenu a vydává se na objevnou cestu. Hoch se musí sám o sebe postarat. Příběh se odehrává v pravěku. Proč jste si vybral právě toto téma a prostředí dávné minulosti?

Protože jako kluk jsem měl rád Eduarda Štorcha a jeho Lovce mamutů. Příběh se odehrává v době kamenné.

Mně se kniha líbila, připadala mi čtivá. Myslíte, že by zaujala i současné malé čtenáře? Dnešní děti prý totiž vyžadují akčnost ve filmech a tím spíše i v knižních příbězích. Mohou si vaši knihu někde koupit?

Knížky jsem dříve dával do knihkupectví do komisního prodeje. Nějaké jsem věnoval coby honorář mladému ilustrátorovi Stanislavu Stonawskimu. Nyní nejsou nikde k mání. Mám knížky doma a čekají...

Co vás vedlo k napsání hry „Vok vu Urópi“ - Mluvíte evropsky? Povězte nám o ní víc. Jaký je děj?  

Jednoaktovka pojednává o zřízení organizace, která bude usilovat o ustavení jednotného uměle vyvinutého jazyka v celé Evropě. Děj se odehrává kde jinde, než v hospodě. Tři, řekněme přátelé, objevují svět a chtějí se bít za jeho záchranu. Babylon jazyků proměnit v jeden mezinárodní, nejlépe nově vytvořený, protože ten nikoho neupřednostňuje, neznevýhodňuje, je takříkajíc nadstranický. Naopak kralující angličtina vkládá do rovnosti nerovnost a není tedy jazykem, ale je nad jazyky. Hra končí tak, že přátelé se dohodnou, že založí organizaci, která bude usilovat o ustavení jednoho společného jazyka. Je zde doporučení, že kus může pokračovat zapojením diváků do diskuze...

Měla jsem možnost číst i vaši dramatickou pohádku, řekla bych nejen pro děti, Zapomenutý Kleofáš. O čertu, který se polidští. Musím říci, že mne to bavilo. O čem je vaše třetí hra?   

Třetí hra Drápelice Drápenatá je o chudém království, kde se vodník chce ženit, a to přímo za princeznu. Opomíjí vílu, ale Honza nakonec vše napraví. A má plán, jak z chudého království učinit království šťastné a bohaté.  

Šikovný Honza… jak se koneckonců na pohádku patří. Ke kterému svému literárnímu dílku máte nejsilnější vztah?
O tom jsem dosud nepřemýšlel. Z knížek to bude Tajemství Velkého vozu, ne ani tak pro husitskou tématiku, ale protože jsem tam vtiskl, myslím si, svůj prožitek. V létě, když nad námi je hvězdná obloha, ze svého bazénu vzhlédnu k Velkému vozu. Tma, a já čekám, kdy se otevřou dveře a maminka zavolá, kde že to jsem a ať jdu domů k večeři. Zkrátka místo dvora ve Strážnici jsem doma v Kudlovicích na Uherskohradišťsku. Za té tmy celkem hezký pocit.

Knížka sice nevyšla, ale vy jste mi text poslal. I v Tajemství Velkého vozu je hrdinou mladý hoch Drápek. Spolu s husity táhnou na město Kyjov nebo na Velehrad. Dostanou se až do Mekky husitů, do Tábora. Odkud jste čerpal znalosti regionálních dějin? Nebo je to čirá fantazie?

V Tajemství Velkého vozu jsem se držel historie. Nejvíce jsem čerpal z publikace Boží bojovníci Dr. Rudolfa Tschorna či Nedakonický Tábor a husitská Morava historika Josefa Války. Nu a potom nastoupila fantazie. O šlechticích víme mnohé. Osudy prostých lidí nejsou zaznamenány, ale já se pokusil věc napravit.

Prozradíte něco i o své třetí knize?

Poslední knížka se jmenuje Tajemný úplněk. Je to knížka pro děti o zlatém pokladu v Kudlovicích. Víc o ní říkat nebudu, je to totiž jediné moje dílo, které jsem nezveřejnil. Chtěl bych ho věnovat jenom těm nejbližším.

Čím se zabýváte v současné době?

Sbírám materiál na knížku z období Cyrila a Metoděje, tentokrát Drápek bude žít v osadě Strážnice. Blízko křesťanských Mikulčic či Sadů. Nejsem ještě rozhodnut o přesném časovém vymezení. Osnovujsem si již vytyčil, ale stále cítím, že mi ještě něco schází. 

Napsal jste také Slovácký deník, své vzpomínky na dětství, které vycházely v regionálním tisku. Svérázné úvahy na aktuální témata publikujete v posledních letech v internetovém periodiku Krajské listy. Příležitostně píšete i poezii. Je pro vás psaní potřebou, nebo spíše zábava?

Jak jsem kdesi už řekl, našel jsem si psaní namísto hospody, protože alkohol mi nedělá dobře. Takže spíše zábava. Bohužel „nejsem ve správný čas na správném místě“, tudíž moje literární tvorba zůstává víceméně v šuplíku, kromě Objevu samotáře tiskem nic nevyšlo. Ani moje divadelní hry, přestože to vypadalo nadějně, zatím realizovány nebyly. Soubor, který měl hrát „Vok vu Úropi", se rozpadl. Další soubor dává přednost vlastní tvorbě. Jedno oslovené kamenné divadlo spočítalo, jak velké je obsazení hry, a pak již nemělo zájem.

Vaším snem bylo mít celou místnost zařízenou jako knihovnu. To se vám splnilo. Vystavujete tam i svou sbírku starých budíků. Sbíráte ještě něco dalšího?

Mám ještě pár telefonů či žehliček, staré televize a rádia i nějaké artefakty připomínající socialismus. Dvě žehličky po stařence s jednou rukojetí, která se předělávala. Vzpomenu, a vidím nejenom sebe na Šarovech v kuchyni, kde stařenka žehličky zhřívá na kamnech a pak jednou žehlí, zatímco ta druhá bere teplo z plotny kamen.