Kyjov - V Galerii Doma po dlouhodobější koronavirové přestávce uspořádali výstavu malířky Lenky Dohnalové. „Jsme rádi, že lidé přišli, i když nějakou dobu asi ještě potrvá, než si zvyknou a na vernisáži bude zase plno,“ poznamenal galerista Vladimír Jež. O hudební produkci se postaral Milan Lovec Bílovský a „indoš“. „Známe se z chalupy ve Vřesovicích, kde se vytvořila kolem Les parku krásná chatová komunita. Občas si spolu zamuzicírujeme. Když mi Lenka volala, zrovna jsme byli s indoškem v lesním baru na pivě a tak to dopadlo. Moc hezky jsme si to užili,“ řekl k originálnímu veřejnému hudebnímu vystoupení Bílovský.
 |
| Malířka Lenka Dohnalová. |
Lenka Dohnalová (nar. 1983) v současnosti žije v Blažovicích u Brna, ale ke Kyjovu má úzký vztah. Většinu dětství sice strávila ve Spojených státech amerických, kam rodina na sklonku komunismu emigrovala, do Kyjova se ale pravidelně o prázdninách vracela ke svým prarodičům a navázala tu řadu přátelství. Dlouhé roky se tak dobře zná například s kyjovským malířem Martinem Formanem.
„V Americe jsme se stěhovali z jednoho státu do druhého, převážně na severovýchodním pobřeží. Než jsem udělala maturitu, tak jsem chodila do dvanácti škol," vzpomíná malířka. I když to bylo náročné, získala tak mnoho nových zkušeností a poznala řadu míst. V České republice žije od roku 2005. A jestli se jí stýská po Americe? „No, pochopitelně. Já tu společnost miluji, to je to, v čem jsem vyrostla. Mám k Americe silnou vazbu, ačkoli moc nesouhlasím s tím, co se tam děje teď. V České republice žiju už patnáct let. Ale jsem ráda, že mohu čerpat jak z Ameriky, tak z Česka a mohu oba tyto zdroje skloubit.“
Výtvarnou tvorbu Dohnalová studovala už ve Filadelfii v Pensylvánii a pokračovala u nás, absolvovala Fakultu umění na Ostravské univerzitě, Ateliér malby u Daniela Balabána, a na detašovaném pracovišti ve Zlíně se učila u malíře Pavla Preisnera.
„Nejraději používám olejové barvy, které jsou syté, zářivé a trvanlivé a umožňují vrstvení. Tak se mohu k obrazu neustále vracet a vytvářet nové barevné kombinace, měnit kompozici a podobně,“ přibližuje Dohnalová. Na výstavě v Galerii Doma prezentuje svoje obrazy za poslední tři roky. A co ji v tomto čase limitovaných možností v důsledku koronavirové epidemie inspirovalo? „Během dvou a půl roku, co jsme byli zavření doma, jsem se věnovala zvířatům, kterými jsem byla neustále obklopená. Mám dva pejsky, kteří jsou pro mne stálou a absolutní inspirací. Snažím se v tom najít smysl, chaotický řád, vyjádřit touhu se realizovat,“ přibližuje zdroje své tvorby malířka.
„V Americe jsme se stěhovali z jednoho státu do druhého, převážně na severovýchodním pobřeží. Než jsem udělala maturitu, tak jsem chodila do dvanácti škol," vzpomíná malířka. I když to bylo náročné, získala tak mnoho nových zkušeností a poznala řadu míst. V České republice žije od roku 2005. A jestli se jí stýská po Americe? „No, pochopitelně. Já tu společnost miluji, to je to, v čem jsem vyrostla. Mám k Americe silnou vazbu, ačkoli moc nesouhlasím s tím, co se tam děje teď. V České republice žiju už patnáct let. Ale jsem ráda, že mohu čerpat jak z Ameriky, tak z Česka a mohu oba tyto zdroje skloubit.“
Výtvarnou tvorbu Dohnalová studovala už ve Filadelfii v Pensylvánii a pokračovala u nás, absolvovala Fakultu umění na Ostravské univerzitě, Ateliér malby u Daniela Balabána, a na detašovaném pracovišti ve Zlíně se učila u malíře Pavla Preisnera.
„Nejraději používám olejové barvy, které jsou syté, zářivé a trvanlivé a umožňují vrstvení. Tak se mohu k obrazu neustále vracet a vytvářet nové barevné kombinace, měnit kompozici a podobně,“ přibližuje Dohnalová. Na výstavě v Galerii Doma prezentuje svoje obrazy za poslední tři roky. A co ji v tomto čase limitovaných možností v důsledku koronavirové epidemie inspirovalo? „Během dvou a půl roku, co jsme byli zavření doma, jsem se věnovala zvířatům, kterými jsem byla neustále obklopená. Mám dva pejsky, kteří jsou pro mne stálou a absolutní inspirací. Snažím se v tom najít smysl, chaotický řád, vyjádřit touhu se realizovat,“ přibližuje zdroje své tvorby malířka.
„Covidová omezení jsem nejdříve zčásti vítala, byla jsem ráda, že mám klid od lidí a mohu se soustředit na malování. Postupně frustrace ale narůstala a došlo to tak daleko, že jsem nevycházela z domu, překlopilo se to do druhého extrému. Když dostanu inspiraci, mám nápad, maluji šest sedm osm hodin v kuse. Své pocity, své dojmy, frustraci i své názory v podstatě vyvrhnu na plátno,“ říká ke svým obrazům, které mohou budit kontroverze, umělkyně. Rozhodně se nejedná o na první pohled líbivé obrázky domácích mazlíčků, konkrétní zdroj inspirace se dá vystopovat na jejích abstraktních plátnech jen velmi těžko. Autorka nás vtahuje do svého vlastního světa komplikovaných emocí a nálad a je jen na nás, nakolik se jím necháme ovlivnit a obohatit.
Žádné komentáře:
Okomentovat