 |
| Budova Klubu Bárka za plátnem letního kina v Kyjově. |
Podle Wikislovníku je bárka malá loď s vesly, někdy vybavená pomocným plachtovím. Nízkoprahový Klub Bárka v Kyjově je dostupným zařízením pro ty, kteří v životě trochu plavou a někdy se i topí v problémech.
Klub sídlí v přízemní budově za plátnem letního kina na ulici Svatopluka Čecha. Funguje pod hlavičkou Charity Kyjov již od roku 2008. Interiér i exteriér klubu nepostrádá kreativitu a mladého ducha. Pro mladé je také zařízení určeno. Ve středu a v pátek sem přicházejí děti a mládež do 14 let, ostatní dny jsou určeny pro starší uživatele do 26 let. Stačí, když prozradí své křestní jméno nebo přezdívku, rok narození a město, z kterého pochází. V současné době zde evidují 87 uživatelů, z toho 26 do 14 let.
„Nejsme ani učitelé, ani rodiče… ale ani kamarádi,“ říká vedoucí zařízení Petra Hradilová. „Klienty doprovázíme. Nasloucháme jim a oni jsou často překvapivě otevření. Pracujeme na tom, aby vznikl vztah důvěry a porozumění. Vycházíme z potřeb klientů, například formou hry jim pomáháme, aby si je uvědomili. Není to pro každého snadné. Mohou tu trávit volný čas s dalšími nebo individuálním rozhovorem. K dispozici mají stolní fotbálek a jiné stolní hry, mohou si zahrát šipky, je tu knihovna i hudební zkušebna. Samozřejmě také PC s internetem. V případě potřeby zprostředkujeme kontakt s dalšími institucemi ve prospěch klienta. Za normálních podmínek pořádáme besedy na různé témata – vztahové problémy, šikana, drogová závislost a podobně. Ale samozřejmě od klientů vyžadujeme dodržování pravidel, mezi ty základní patří, že sem nesmí pod vlivem alkoholu nebo drog.“
Část klientů se nachází právě v životním období, které si zpestřují experimenty s kouřením, alkoholem nebo návykovými látkami. „Dříve jsem pracovala v terapeutické komunitě Krok a domnívala jsem se, že už mám nějaké zkušenosti a práce v nízkoprahovém zařízení bude podobná,“ pokračuje Hradilová. „To se ale ukázalo jako velký omyl. Zatímco v Kroku už mají klienti to nejhorší za sebou a jsou většinou silně motivovaní ke změně, odrazili se ode dna, u našich uživatelů je to jinak. Snažíme se je směřovat na lepší cestu, ale posun často nebývá velký. Proto cílíme na čím dál mladší děti a začínáme s prevencí. V podstatě dnes neexistuje dítě, které neřeší problém...“
S prevencí je dobré začít brzy
Je středeční odpoledne a přicházejí tři školačky ze čtvrté třídy. Mají rozdělanou práci. Dnes budou dokončovat plátěné tašky, které pomalují speciálními barvami na textil. Pracovnice klubu si s nimi sedá za stůl a jedné z nich pomáhá vybrat kreslený motiv ze stránek internetu. Holky jsou šikovné, každá taška bude jiná a jinak hezká. Ale v čem se liší práce v klubu od činnosti školní družiny nebo výtvarného kroužku? „Děti se při činnosti přirozeně rozpovídají. Je jich tu vždy jen několik, takže se jim můžeme věnovat. Někdy hledají, a třeba jenom podvědomě, radu a vedení. Vysvětlení a nadhled dospělého. Přijetí. Pokud přijde řeč na návykové látky, vysvětlujeme jim, co se v organismu děje a proč je dobré se takovým věcem vyhnout,“ přibližuje Hradilová.
 |
| Děvčata přišla strávit volný čas do klubu. |
„Děti dnes často trpí izolací, a to nejenom v době nouzového stavu. Naše zařízení fungovalo. V době druhé vlny pandemie jsme dopoledne zajišťovali on-line výuku pro osm dětí pracovníků charity. V první vlně jsme měli zavřeno a pečovatelkám jsme vypomáhali přímo v terénu. Byla to silná zkušenost,“ sděluje vedoucí klubu, kterou práce s lidmi naplňuje. „Nejhorší situace je, když klient odmítá nebo bojkotuje spolupráci. Ty mechanismy a prostředky, jak zlepšit jeho situaci, tu jsou a mi mu k nim můžeme pomoci, musí ale aspoň trochu spolupracovat, což bohužel není pravidlem.“
Příběh s dobrým koncem
O svůj příběh se přišla podělit šestadvacetiletá Soňa. Ráda, a s veselým smíchem vzpomíná na čas, který prožila i se svou sestrou v základní škole v Boršově na ulici Školní. Chválí učitele i spolužáky, s některými z nich je stále v kontaktu. Hrála za školu basketbal, dělala atletiku. Potom absolvovala Střední odborné učiliště v Kyjově, obor ošetřovatelství. V té době si společně s kamarádkou našla cestu do Klubu Bárka.
Soňa a její dvě starší sestry vyrůstaly jenom se svou maminkou v nedaleké vesnici, otec brzy zemřel. „Maminka prožila dětství v dětském domově. Byla zanedbané dítě, nikdo s ní nemluvil. Následky si nese celý život. Postará se o domácnost, ale úřední záležitosti vyřídit nedokáže. V klubu mi pomohli pro ni zařídit důchod. Bylo to složité období, protože jsme se dostali do dluhů. Navíc jsem řešila vlastní vážné zdravotní problémy, zemřel nám blízký příbuzný. Finančně jsme na tom byli velmi špatně. Pomáhali mi zde se školními úkoly a později jsme společně procházeli inzeráty a hledali práci. Bylo mi kolem dvaceti a zůstalo to všecko na mně. Někdy toho bylo příliš…“ odmlčí se mladá žena. „Pracovníci charity nás podporovali jídlem z potravinové banky, zajistili zdravotní péči o maminku, kterou potřebovala.“ Petra Hradilová doplňuje: „Soňce a její mamince jsme pomohli přes občanskou poradnu Charity Kyjov a Domácí hospic David, vedoucí sestřička domluvila s ošetřující lékařkou službu, kterou proplácí zdravotní pojišťovna.“
V současné době už jsou z nejhoršího venku a Soňa si sama našla v blízké obci práci, kde se cítí spokojená. „Mým cílem je teď co nejdéle si práci udržet,“ zdůrazňuje. Se svými dvěma sestrami udržuje dobré vztahy, i když už se odstěhovaly a mají vlastní rodinu. Je pevně rozhodnuta se v případě nutnosti postarat i o svou maminku. „Vždyť jsem se vyučila ošetřovatelství,“ říká rozhodně. Soňa je napůl Romka, po otci, a zmíní, že i kvůli tomu občas zažila příkoří.
 |
| Vedoucí klubu Petra Hradilová (vpravo) a pracovnice klubu Jana Turečková. |
A na závěr něco pozitivního. Když přijde řeč na vánoční dárky známé jako „Krabice od bot“, rozzáří se vedoucí Petře Hradilové oči. „Krabice bereme už několik let od paní Elišky Kozelkové z Bílovic u Uherského Hradiště. A bývají tam opravdu pěkné věci. Naši klienti jsou vždycky nadšení...“
Žádné komentáře:
Okomentovat