Jiří Dunděra: Osud mi nahrál několikrát v životě velmi…

Jiří Dunděra představuje svoji poslední knihu.

Jiří Dunděra napsal už sedm knih, pořád se ale považuje, jak rád opakuje, za začínajícího autora. První kniha mu vyšla v roce 2005 v 72 letech. Do té doby se věnoval především své lékařské profesi. „Jak říkával můj dědeček Josef Varhaník - medicína je slušný obor v každém režimu,“ připomíná si Dunděra. Po listopadové revoluci 1989 působil jako radní v Kyjově, po roce a půl rezignoval a rozhodl se dát přednost publikační činnosti.

 

 Jeho zatím poslední kniha František Kudláč s podtitulem Škola života vychází v atypickém formátu a s bohatým obrazovým doprovodem. „Na té knížce mi velmi záleželo, představuje rok práce,“ přibližuje autor a pochvaluje si úzkou spolupráci s typografem. „Zvolili jsme barevnost obálky v béžových odstínech, jak to mám rád, a každý snímek tam má své přesné místo a význam, který pozorný čtenář dokáže odhadnout,“ míní spisovatel.

František Kudláč, byť o celou generaci starší, patřil k přátelům Jiřího Dunděry, dobře se osobně znali. Před lety autor přepsal na stroji jeho rukopisné paměti a nyní se je rozhodl zpracovat. Kudláč absolvoval kyjovské gymnázium a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Většinu života působil na Slovensku. Udělal si jméno ve světě výtvarné tvorby i divadla, působil jako scénograf, divadelní a filmový režisér. Učil na třech gymnáziích – v Dolním Kubíně, v Kremnici a v Martině. „Vychovával divadlem. Vybíral hry, které řešily problém svobody,“ přibližuje Dunděra.

„Píšu o lidech, kteří jsou mi sympatičtí, které mám rád, kteří si zachovali tvář v komunistickém nebo fašistickém režimu. Nemělo by se na ně zapomenout. Zajímá mne otázka osobní svobody. Považuju za svůj úkol zachytit jejich osudy, které se mohou stát skutečným příkladem pro ostatní,“ vysvětluje autor, který ve svých knihách dosud popsal životy 85 osobností. Co se týče jejich soukromého života a vztahů, Dunděra zůstává diskrétní. Kontroverzní počiny ale, aniž by je soudil nebo omlouval, zcela nevytěsňuje a snaží se pochopit motivy jednání. V poslední publikaci zmiňuje například fakt, že František Kudláč pracoval na zakázce namalovat oficiální portrét tehdejšího komunistického prezidenta Gustava Husáka. Portrét ale zřejmě nikdy dokončen nebyl.

„Život nebývá jednoduchý ani přímočarý. Mojí snahou je psát pravdivě, fakta poctivě ověřuji. Nicméně je to můj pohled na svět a vše co dělá člověk, je jednostranné. Takže historii trošku beletrizuji.“ 

Obrazové části knihy věnoval autor zvláštní pozornost.

A jak vzpomíná 87letý autor na své úplné začátky? „První článek jsem napsal v roce 1965 a jmenoval se Tajemství Francouzek. Otiskli ho tenkrát ve Vlastě. V létě se nám s manželkou podařilo strávit skoro měsíc u známých v Paříži, tenkrát se dalo na Západ vycestovat jenom s obtížemi a na pozvání. Byl jsem tak okouzlen všudypřítomným pocitem svobody, usměvavou pohodou Pařížanů a příslovečným francouzským uměním žít, že jsem si to nemohl nechat pro sebe. Z těch zážitků jsem žil pak moc let... Článek vyšel u nás ovšem v okleštěné podobě, krátce na to se text ale překvapivě objevil ve Vídeňských menšinových listech určených tamní české minoritě.“

V současné době Jiří Dunděra pracuje na kapitolách o kyjovském Sokole pro publikaci, která vyjde u příležitosti jubilejního Slováckého roku. „Už můj otec byl velmi aktivní Sokol, působil jako cvičitel a vzdělavatel, a také já jsem členem sokolské jednoty,“ zmiňuje Dunděra. „Další část tohoto kolektivního díla, kterou mne pověřili, bude pojednávat o inspiraci Slováckým rokem v díle malířů a básníků,“ prozrazuje.

Jiří Dunděra ve svobodných poměrech po listopadové revoluci našel svůj úkol - poukázat na skutečnosti zločinných fašistických i komunistických režimů. A protože jak říká, není jiných dějin než historie jednotlivců, zaměřil se právě na ně. V poslední době ho naplňuje hrdostí, že se podílel na přípravách k slavnostnímu odhalení pamětní bronzové desky na Velehradě v roce 2020 u příležitosti 70. výročí „AKCE K“, zaměřené na zničení církve v Československu.

Otec Jiřího Dunděry byl rovněž lékař. Oba jeho rodiče byli v roce 1942 za ošetřování velitele Oldřicha Pechala výsadkové skupiny Zinc popraveni v Kounicových kolejích v Brně. Jiřímu tehdy ještě nebylo ani devět let. „Rodiče mi chyběli – a někdy strašně chyběli,“ přiznává s pohnutím. A přestože studentské koleje v Brně na náměstí Míru, kde v době svých studií medicíny žil, byly jen několik desítek metrů odsud, nikdy se tam nešel podívat. Toto místo tragické události navštívil až o řadu let později, se svými dětmi.

I když některé rány ani čas nezhojí a život později také nebyl snadný, „osud mi několikrát v životě významně pomohl...“ konstatuje se smířlivým úsměvem lékař a spisovatel Jiří Dunděra. Víc se snad dozvíme v jeho pamětech, které, jak slíbil svým dospělým dětem a vnoučatům, napíše. 

 

(Foto: Jiří Rohel)

Jiří Dunděra
Narodil se 28. listopadu 1933 v Brně.
Absolvoval Klvaňovo gymnázium v Kyjově a roku 1958 Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval v kyjovské nemocnici jako internista – gastroenterolog. Vedle své profese se věnoval divadlu, činnosti v Sokole a především vlastní výtvarné tvorbě (kresba, grafika, koláž).

Po roce 1989 publikoval řadu článků článků z oblasti kultury a historie zejména v regionálních a oblastních periodikách.
Napsal dosud sedm knih, popisuje životní příběhy řady osobností regionu i související historické události. Většinu knih vydalo Kyjovské Slovácko v pohybu.
Za významný přínos v oblasti mapování novodobé historie a osobností Kyjovska mu byla udělena Cena města Kyjova (2002) a Cena starosty města Kyjova (2013).