Slibovala jsem dětem, že až přijedeme domů, půjdeme v Praze na Rusalku…, říká Marie Hudečková z Kyjova při vzpomínce na zajetí a noční pochody africkou buší

Lékařka Marie Hudečková

Článek vznikl v roce 2014.

„Řekli nám šest set kilometrů a já jsem si okamžitě předsevzala, že to ujdeme,“ říká Marie Hudečková (nar.1940), lékařka, která v roce 1980 přijela i se svou rodinou na pracovní pobyt do Angoly. Na Afriku a zdejší lidi vzpomíná ráda, k únosu, o kterém tenkrát mluvil celý svět, se už vracet nechce. „Žiju přítomností,“ říká, ačkoli minimálně zdravotní následky, které si přivezla ze strastiplného pochodu, jí nikdy nedaly zcela zapomenout.

Co se tenkrát vlastně stalo

Dne 12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila místní celulózku a papírnu. Při této akci unesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km, při němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila 1. července 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila do ČSSR 23. června 1984. (Zdroj Wikipedie.) 

 
Novinář Josef Klíma zachytil zážitky některých protagonistů již v roce 1985. V tomtéž roce vznikl celovečerní film Angolský deník lékařky, a to na základě údajů a postřehů, jež si Marie Hudečková během pochodu zapisovala. Osobně pak byla i se svými dětmi natáčení přítomna. Letos u příležitosti 30.výročí návratu kompletní skupiny na událost vzpomenul například jeden z jejích účastníků Lubomír Sazeček v magazínu MF Dnes nebo v televizním dokumentu pořadu Horizont. „Někteří tím žijí dodnes,“ dodává Hudečková. „Každý to viděl svýma očima a každý měl svou pravdu,“ říká smířlivě k hraničnímu tématu vojenského zajetí, nedostatku jídla, nemocí a vyčerpávajícího pochodu, který trval celých 85 dní. 

I když zásadní pro to, aby člověk vydržel a přežil, byl podle ní postoj a vnitřní síla každého jednotlivce, přesto ji tato zkušenost dovedla k poznání, že člověk nemá svůj život plně pod kontrolou a ve svých rukou, jak by si myslel. „Netušíte soudružko Hudečková, jak bylo obtížné vyjednat vaši výměnu,“ uslyšela v letadle na zpáteční cestě domů od vyslance Československa a dosud si pamatuje cizí jméno důležitého zajatce, který byl za ni vrácen Unitě. 

 

Afrika je silná… a na fotkách je to vidět

Reprint: Angolské ženy I - Budoucnost. Foto: M. Hudečková

  

„Pobyt v Africe pro mne znamenal tři roky neuvěřitelných zkušeností, profesně i lidsky,“ ožije Marie Hudečková, když mluví o tom, co považuje za skutečně důležité. Být lékařkou v Africe mnohem více než zaměstnání znamenalo životní stav, dodržovat ordinační hodiny nebylo příliš možné. „Každé ráno před otevřením bylo před nemocnicí černo, dvě stě lidí, kteří čekali na ošetření,“ popisuje situaci. „Někdy se stalo, že přivezli náklaďák raněných z přestřelek v okolí, to šlo vše stranou a museli jsme je ošetřit.“ Stejně tak nebylo výjimkou, že ji volali k naléhavému případu v noci či v podstatě v kteroukoli hodinu. „Se základním technickým vybavením, léky a svými znalostmi jsme tu byli zdejším lidem velmi platní – a oni byli vděční,“ připomíná si pocity lidské vzájemnosti, spřízněnosti a blízkosti, které na vzdáleném kontinentě prožívala.

 
Ráda také vzpomíná na fotografie a diapozitivy, které v Africe pořídila. Vidíme na nich převážně ženy a děti, které potkávala na výletech do okolí Alto Catumbely. Několik snímků vzniklo i přímo v nemocnici. „Když jsem mamince, která přišla rodit císařským řezem, věnovala při odchodu navíc její fotografii s děťátkem, tak to pro ni byla velká věc,“ vzpomíná s tichým úsměvem Marie Hudečková.
Focení se jí stalo velkou zálibou a po příjezdu domů se zapojila do fotografické skupiny Kontakt v Hodoníně, která tu funguje dosud. „Vytěsnila jsem nepříjemné a strastiplné zážitky, hlavně proto, že bylo třeba řešit každodenní drobné starosti. Práce a setkávání ve skupině Kontakt mi hodně pomohly zabývat se pro mě příjemnějšími věcmi a znovu se zařadit doma,“ vysvětluje lékařka.
V roce 1985 získala hlavní cenu na prestižní fotografické soutěži v Ružomberku za sérii svých fotografií z angolského prostředí.

 

Každodennost v Alto Catumbele

Nebyla jediná z týmu Čechoslováků v Africe, kdo tenkrát fotil. Vzpomíná, jak její kolegové byli ve zdejším klimatu při vyvolávání fotek nuceni chladit si vodu… a to přesto, že klimatické podmínky v Alto Catumbele jsou vcelku příznivé.
Pro Evropany tam bylo připravené zázemí na relativně dobré úrovni. „Dřevěné domky, ve kterých jsme bydleli, byly prostorné a pohodlné, výborný byl plavecký bazén, který sloužil v určité dny i pro místní obyvatele, občas jsme se jezdili koupat i k moři, to byla krása, nebo na promítání filmu. Film Jáchyme, hoď ho do stroje jsme viděli asi šestadvacetkrát, byl to jediný český film, který jsme tam měli,“ směje se paní Marie. S vedením domácnosti vytížené lékařce pomáhala mladá služebná, a svoji práci prý zastávala svědomitě. „Nadevšecko milovala sprchu, tu si užívala,“ poznamenává k luxusu, kteří místní neznali. 

„Děti skládaly v Česku pravidelně školní zkoušky, takže se musely připravovat, naučily se tam velké samostatnosti,“ hodnotí Hudečková. Její syn a dcera byli v teenagerovském věku základní školní docházky. Jednou týdně je posílala do místní školy, aby se naučily jazyk – portugalštinu. Angola bývala po staletí portugalskou kolonií a portugalština je tu úředním jazykem. „Krásnou portugalštinu bylo možné slyšet v kostele, tak jsme tam také někdy zašli,“ dodává s tím, že později jim to zakázali. „Ale my jsme i tak šli…“ Místní používají také domorodý jazyk umbundu. Ani jazykové vybavení dospělých nebylo většinou valné a učili se až na místě. Někteří z mužů později samostudiem portugalštiny podle slovníku vyplňovali dlouhé dny ročního zajetí v buši. 

„Syn Robert v Alto Catumbele věčně hrával s Kubánci baseball a softball … Pak to u nás hrál závodně, a jeho syn teď hraje softball za brněnské Draky,“ dodává dnes již několikanásobná babička Marie Hudečková potěšena tím, jaké nečekané benefity mise v africké Angole přinesla pro její potomky.
„Robert taky sbíral brouky a motýly. Byla to zábava nejen kluků ale i dospělých, kdo bude mít ve svých sbírkách největší či nejzajímavější kousek,“ vybavuje si. Tyto „úlovky“ pak vozili svému známému, třináctiletému Jirkovi Churému z Brna. To on jim dal přesné instrukce, jak „materiál sbírat a uchovávat.“ „Dnes je to uznávaný entomolog, který v pozdějších letech Angolu opakovaně navštívil a vydal o ní řadu zajímavých publikací,“ sděluje pointu příběhu.

reprint:  Čerrná Madona.

Chudý neznamená „ubohý“

„Na oslavy narozenin dětí jsme zvali i jejich černé kamarády,“ říká Hudečková. „Byli však natolik ohleduplní, že když měla máma pět dětí, neposlala všech pět, ale třeba jenom dva nebo tři,“ přibližuje s tím, že jídla je v rodinách místních málo a lidé si ho velmi cení. „Přivezla jsem si s sebou různá semínka, na zahradě u domu jsem pak vypěstovala třeba rajčata, která v tamním podnebí vyrostla do velké výšky, a dávala ochutnat sousedům, kteří tyto plodiny neznali.“ Bylo pro ni samozřejmé se o případné přebytky dělit. „Jeden z místních mi pak, když jsem jela na dovolenou domů, nabalil kufry, které by jinak zůstaly prázdné, plné ovoce… nikdy jsem na nic tak skvělého později ve zdejších supermarketech nenarazila,“ vzpomíná. „To byla vůně a chuť…“
 

I přes zdejší chudobu a těžké životní podmínky lékařka oceňuje schopnost zdejších žen udržet svá obydlí a šat v čistotě. Charakteristický pro domorodé obyvatele je respekt k přírodě, vychovanost v tomto směru a návyky, kteří si bílí často neosvojili. Afričané se podle ní jinak chovají i v nemoci, které je často provázejí – ale kterými se „nenechají převálcovat“. Naopak projevují obdivuhodnou houževnatost a sílu, byť se samozřejmě dožívají podstatně nižšího věku než Evropané. „Většinou mají jen to nejnutnější k životu a často bojují o přežití, ale navzdory tomu si uchovávají lidskou důstojnost a dobré mravy,“ hovoří o svých zkušenostech lékařka.

Memento
Milovala večerní procházky se psem, který ji spolehlivě varoval v africké krajině před nebezpečím. I za nočního pochodu s vojáky Unita vnímala krásu svítícího měsíce a exotické krajiny. Povzbuzovala děti, že až se vrátí, zajdou si v Praze na Dvořákovu Rusalku. „A také jsme šli,“ uzavírá vítězně Marie Hudečková.