středa 23. prosince 2020

 

POŽEHNANÉ VÁNOCE

návštěvníkům blogu (i těm náhodným..:-)

přeje 

         autorka.

pátek 18. prosince 2020

Lesanka, Akátka, Zezulka… houpy houp

Kyjovsko – Nenajde se snad dítě, které by nemělo rádo houpačku. Koneckonců i dospělí se rádi zhoupnou. A právě tuto lákavou atrakci si mohou lidé zvolit jako cíl svého putování do přírody. V širším okolí Kyjova je v krajině rozmístěno 14 houpaček. A chystají se další.

„Houpačky mají lidem ukázat zajímavá místa v přírodě, krásu zdejší krajiny a vytvořit místa odpočinku na vycházkách. Proto jsou situovány v docházkové vzdálenosti od obcí, kromě Kyjova například poblíž Sobůlek, Moravan, Hýsel nebo Bohuslavic. Každá houpačka má i své jméno, zhoupnout se tak můžete například na Akátce, Zezulce, Johance, Májence či Lesance,“ říká Tomáš Kolařík z Kyjovského Slovácka v pohybu, který je iniciátorem zajímavého nápadu. Už před třemi lety začal s kamarády vyrábět a rozvěšovat houpačky po krajině. Inspirovali se podobnou aktivitou brněnské neziskové organizace naOkraji. „Náklady na 14 houpaček byly asi 10 000 Kč. V této částce je ale pouze pořízení lana, svorek na zavěšení houpačky a práce arboristy, který posuzoval zdraví stromů a jejich schopnost houpačku udržet. Všechny ostatní položky, kterých nebylo málo – dřevo, práce na výrobě houpaček, komunikace s vlastníky pozemků a čas spojený s pověšením houpaček jsme dostali darem od deseti kamarádů, kteří se dobrovolnicky zapojili,“ popisuje nadšenec Tomáš. V letošním roce si věc vzalo za svou Kyjovské Slovácko v pohybu a projekt Rozhoupaná kyjovská krajina podpořila v grantovém řízení Malé věci kolem nás také firma Vetropack Moravia Glass.

Houpačka ale nemusí být jediným lákadlem. Pracovníci Domu dětí a mládeže v Kyjově připravili
krabičky s úkoly pro bystré hlavy a umístili je v blízkosti houpaček. „Snažili jsme se vymyslet rodinnou aktivitu, která bude bavit děti i jejich rodiče. Procházky v přírodě se nyní vyloženě nabízejí. K plnění připravených úkolů přitom postačí papír, tužka a trocha bystrosti," přibližuje ředitel DDM Kyjov David Hegedüs. Odpovědi mohou holky a kluci posílat kyjovskému Domečku prostřednictvím Facebooku nebo je vhodit do poštovní schránky organizace sídlící v Husově ulici. Na vylosované výherce bude čekat drobná odměna. Touto formou se do hry zapojily asi dvě stovky „houpačkářů“. „Ne všichni ale úlohy a fotografie posílají. Musím také říci, že se ztrácí úkoly z krabiček nebo i celé krabičky, i když se stanoviště snažíme pravidelně obcházet a doplňovat,“ podotýká Lucie Paulíčková z DDM. Výsledky soutěže se chystají vyhlásit před Vánoci.

Kyjovské Slovácko v pohybu hledá nyní další zajímavé lokality s pěknými výhledy, kterým by houpačka slušela. Vyzývá všechny milovníky procházek, aby své tipy zaslali do konce letošního roku na emailovou adresu: martinaurbancova@kyjovske-slovacko.com. Mají připraveno dalších 10 nových houpaček. Mapu, kde jsou zachycena místa stávajících houpaček, zájemci naleznou pod odkazem:https://drive.google.com/openid=1xTnBrqP8HC0UzbyV6HECLZdOqRw&usp=sharing


 (Foto: archiv Kyjovského Slovácka v pohybu)







Prvních 2 000 přihlášených získá zdarma 400 korun - correntů

Utopie, nebo krok vpřed? Někteří vizionáři tvrdí, že svět po covidu nebude stejný jako dřív. Město Kyjov se stalo prvním místem, kde je realizován pilotní projekt Corrency na oživení obchodu, kultury a lokální ekonomiky. Jeho autoři sázejí na sounáležitost, hravost a otevřenost Kyjováků vůči novinkám. První reakce na Facebooku města ale svědčily spíše o nedůvěřivosti a obezřetnosti obyvatel „královského města“.

Otec myšlenky projektu Corrency Pepe Rafaj
Nositelem nápadu na projekt Corrency je Pepe Rafaj z pražské firmy I, Foudation, který pochází ze Zlína a označuje se za patriota jižní Moravy. „Víme, že si v první řadě musíme získat důvěru lidí. Koncept je nový, ale uživatelsky jednoduchý a dopodrobna ho lidem vysvětlujeme. A máme radost, že se během prvních dvou hodin do projektu přihlásilo téměř 200 zákazníků a 10 obchodníků.“

Rafaj vypráví o tom, jak celý projekt vznikl: „Na jaře v březnu jsem se setkal s covid-pozitivním člověkem, testy ještě nebyly běžně dostupné, tak jsem se dobrovolně zavřel na deset dní do karantény svého pokoje a hlavou se mi honily černé myšlenky ohledně dopadů pandemie na společnost. Jsem vystudovaný ekonom, sáhl jsem po knize Budoucnost peněz, kterou napsal Bernard Lietaer, a tam se popisoval podobný systém na oživení ekonomiky, někdy z počátku druhé světové války, ale nebylo to samozřejmě v elektronické podobě. Zareagoval jsem na výzvu programu Czech Rise Up zaměřený na chytrá řešení krize v souvislosti s pandemií koronaviru. Vůbec jsem nečekal, že by se můj návrh setkal s ohlasem a podporou. Stalo se, myšlenku jsem rozpracoval a následně jsem projekt přihlásil do dotačního titulu Ministerstva práce a obchodu, kde bylo podmínkou získat městskou aglomeraci ke spolupráci. Oslovili jsme několik pražských městských čtvrtí a obcí a vedení Kyjova zareagovalo vstřícně. Podepsali jsme memorandum a pak už se věci děly strašně rychle,“ popisuje zrod projektu ekonom Rafaj.

Vizionář si byl vědomý, že systém musí být jednoduchý, aby lidi neodradil. Celé to funguje takto: V první fázi se občané a obchodníci do systému registrují a mají na to celý měsíc. Registrace odstartovala v pátek 11. prosince. Prvních 2 000 zaregistrovaných obyvatel Kyjova dostane zdarma 400 correntů v lokální elektronická měně, částka odpovídá 400 korunám. Lidé s trvalým bydlištěm v Kyjově se mohou do systému Corrency registrovat elektronicky na stránkách kyjov.corrency.cz nebo osobně v informačním centru na Svatoborské ulici nebo na podatelně města Kyjova. Klíčové bude číslo jejich občanského průkazu. Obchodníci, služby a kulturní zařízení budou mít přístup k registraci v neomezeném počtu, podmínkou je jejich sídlo v Kyjově. Od 11. ledna pak zákazníci mohou platit novou měnou. Kyjovjáci budou mít měsíc na to, aby svých 400 correntů (korun) utratili u zaregistrovaných obchodníků nebo ve službách, případně za kulturu. Platba correnty ale může představovat maximálně 50 procent celkové ceny, zbytek občané zaplatí ze své peněženky. Dá se tedy říci, že systém Corrency funguje jako chytrá sleva. Jeden corrent je jedna koruna, která má ale nastavenou směnitelnost.

Celkovou částku 800 tisíc, která může být mezi lidi rozdána, daruje firma I, Foundation. „V budoucnu budeme hledat další vhodné zdroje peněz, které by měly komunitám pomoci. Projekt nabídneme dalším městům a obcím a k financování se mohou připojit soukromé firmy, samotné obce, města nebo přímo stát, nebo použijeme finance z evropských fondů. Můžeme to nazvat ekonomickým termínem Helicopter Money, kdy stát poskytuje finance obyvatelům v určitých nepříznivých mezních situacích, kdy nemohou například chodit do práce a logicky jim docházejí prostředky. Celkové situaci nepomůže, když získané peníze prohýříte za alkohol, cigarety, ani když si je uložíte na účet. V pořádku je navštívit například kadeřnictví, kde se platí daně, nájem a podobně,“ vysvětluje Rafaj a přidává podrobnosti: „Zaregistrovaná kadeřnice do systému sms-kou zašle částku, kterou vyčíslila za svou službu, a během několika vteřin dostane pokyn, kolik peněz má zákazník doplatit v korunách. To záleží na stavu jeho elektronického konta v correntech. Zbývající část zašleme obratem na účet kadeřnice v bance,“ ujišťuje.

„Correnty tedy nelze využít na úspory, cigarety a alkohol. Výjimku představuje lokální vinařství, zde lidé mohou s důrazem právě na podporu lokální ekonomiky correnty utratit,“ zdůrazňuje ekonom a vizionář Pepe Rafaj.






Lidé zůstali doma a uklízí si sami

V předvánoční době bývá poptávka po úklidových službách v domácnostech i firmách obvykle největší. Jana Neřádová založila firmu Úklidové služby v Kyjově už v roce 1994. Začínali úklidem bank a firem, podíl úklidu domácností rostl jenom zvolna. To se ale během let změnilo, mentalita, kdy si většina domácností přísně střežila své soukromí a nikoho cizího by si do bytu nepustila, už patří spíše minulosti.
Krytý bazén v Hodoníně po kolaudačním úklidu.   
„Výhodou je, že se všechna okna umyjí během jednoho dne – a je hotovo,“ přibližuje klady využití profesionálních úklidových služeb paní Dana, která se svou rodinou obývá prostorný dům na patro. Služby využila také k odbornému čištění kachlového obložení a spár v koupelnách a na chodbách. „Jsou to velké plochy,“ vysvětluje žena, která ráda věnuje čas svým blízkým a koníčkům.
Úklidová firma Jany Neřádové provádí úklidové služby pro firmy i domácnosti, společných prostor v činžovních domech, pravidelně i jednorázově, čistí podlahové krytiny i čalouněný nábytek. Doba covidová se ale na množství objednávek, jak se dalo čekat, podepsala. „Tak jako my máme nyní obavy chodit do domácností, tak se lidé bojí nákazy zvenčí, takže toto období je pro nás skutečně těžké,“ posteskne si živnostnice. Sama uklízí ráda a dobře, takže se po mateřské dovolené před šestadvaceti lety rozhodla, že se touto činností pokusí živit. „Nejtěžší je udržet si klientelu, kvalitní prací. Úklid musí vypadat, a pak je zákazník spokojený a pozve si nás znovu,“ dodává žena, která ráda tráví volný čas na chalupě, cvičením jógy i na cestách po zahraničí. Ale ani tomu současná doba nepřeje




sobota 12. prosince 2020

Istanbul döner kebab zdomácněl v Kyjově

Farid Almouei si otevřel prodejnu kebabu v Kyjově na Masarykově náměstí v roce 2015, před pěti lety. Farid pochází z městečka na hranicích Sýrie a Turecka. „Srdcem jsem Syřan,“ vyznává se mladý muž s tmavýma očima. Do Česka přišel už v roce 2008 a působil na více místech, kromě Prahy třeba ve Vsetíně. V Kyjově se mu líbí, a proto zde zakotvil natrvalo. „Jsou tu milí lidi,“pochvaluje si. Našel si zde i partnerku. „Seznámili jsme se s Faridem právě v kebabu, kam jsem si čas od času zašla na jídlo. Vždy byl velmi slušný a laskavý ke svým zákazníkům. Jsme spolu už přes dva roky. Je to úžasný člověk, partner a báječný otec. Je to člověk s velkým srdcem. Mám velké štěstí, že ho mám,“ svěřuje se mladá žena.
O zákazníky obvykle nouzi v rychlém občerstvení nemají, ale v této „covidové době“ poklesly tržby na polovinu. Zájem je o kebab v těstové placce tortille, dobře na odbyt jde i kebab v boxech se zeleninou a hranolky. Právě množství stále čerstvé zeleniny ve formě salátů s pikantními omáčkami je příjemným bonusem k masu, které se rožní pro nás netypickým způsobem.

Döner kebab se připravuje na vertikálním grilu, původně z jehněčího, v současnosti hlavně z kuřecího, krůtího či hovězího masa. Za kolébku kebabu se označuje Bagdád, hlavní město Iráku. Odsud se dostal do Turecka a z Turecka expandoval do řady dalších zemí. V Řecku dostal název gyros a připravuje se hlavně z vepřového masa. Především mladí lidé si rychle na novou nabídku zvykli a kebab se stal vítaným zpestřením jejich jídelníčku.

Farida mile překvapilo, že se zde na jižní Moravě pěstuje vinná réva a meruňky, stejně jako v jeho rodné zemi. A co mu v Česku chybí? „Nejvíce určitě jeho rodina, kterou už hodně let neviděl, v kontaktu jsou pouze přes videohovory. A také Sýrie, jak řekl, srdcem je Syřan,“ odpovídá přítelkyně Adéla, i když Farid mluví česky dost dobře a čeština pro něj prý nebyla těžká.

„Farid se opravdu snaží dělat svoji práci tak, aby jeho jeho zákazníci byli spokojení. Vždy mi udělá velkou radost, když lidé přijdou a chválí mu jídlo, říkají, že je to nejlepší kebab. Je fajn vidět, že se rádi za ním vracejí. Chtěli bychom tímto poděkovat všem, kteří k nám stále chodí a podporují tím kebab,“ zakončila s úsměvem Adéla, současná majitelka podniku.





Adventní on-line koncerty ze střechy restaurace

Fčeličky zpívaly švédsky a finsky.

 Mimořádná doba, kterou prožíváme, si žádá mimořádná řešení a nové přístupy. O první neděli adventní, 29. listopadu, uspořádalo Městské kulturní středisko Kyjov první adventní koncert, a to na střeše restaurace Gastronom, naproti radnice. Vystoupení živě přenášela Televize TVS , přenos byl dostupný i na kanále YouTube, a lidé tak mohli ze svých vyhřátých domovů sledovat hudební produkci.


Temperamentní vystoupení Fčeliček ze Strážnice bylo věnováno obětavým zdravotníkům kyjovské nemocnice. Následující pěvecké vystoupení Aleny Kučerové, učitelky ZUŠ Kyjov, zaznělo jako poděkování neúnavným pracovníkům Charity Kyjov a Mužský sbor z Kyjova pod vedením Jury Petrů zpíval dobrovolníkům zdejší humanitární organizace Omega Plus. V pozadí večerních záběrů zářila vánoční výzdoba náměstí a o první adventní neděli byl také rozsvícen vánoční strom, desetimetrový smrk stříbrný, který věnovali manželé Mokří z Dambořic. Pod stromem je již tradičně umístěna pokladnička na dary určené Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. I rozsvěcení stromu se letos muselo obejít bez doprovodného kulturního programu a kvůli koronaviru kyjovští letos také oželí tradiční vánoční trhy.

Moderátorská dvojice Andrea Něničková a Ladislav Pavluš z MKS provázeli adventním koncertem.

„Adventní koncert bude mít pokračování i o následujících adventních nedělích, vystoupí například Dětské kočovné divadýlko z Kyjova, myslivečtí trubači, zazpívá Robin Červinek a dětské sbory kyjovské ZUŠ, zahraje Návrat z Kyjova a oblíbená Grande Moravia. Také tato vystoupení budou věnována kyjovským organizacím pracujícím v sociálních službách,“ doplnila Andrea Něničková z programového oddělení Městského kulturního střediska v Kyjově.




Kyjovská Alej života se opět rozrostla

 Alej života se stala oblíbeným místem vycházek rodin s dětmi i seniorů, potkáte zde cyklisty i sportovce, kteří sem chodí na čerstvé povětří do polí za město běhat. Ve stromořadí mladých stromků podél cyklostezky z Nětčic do Bohuslavic přibylo nedávno 21 nových javorů, a celkově tak alej čítá už 125 stromků. S výsadbou se začalo na podzim roku 2016 a od té doby se každý rok doplňuje. Stromy věnují nově narozeným dětem jejich rodiče, či prarodiče.

Letos kvůli koronavirovým opatřením výsadbu provedli pracovníci technických služeb a rodičům tak zůstala pouze milá povinnost označit strom plastovou cedulkou s iniciály dítěte. Některé tabulky obsahují i poselství pro potomky. Například Terezce, která se narodila 23. září 2020, věnovali rodiče tato slova: „Vydej se s důvěrou za svými sny a žij životem, který tě učiní šťastnou.“

Alej života podél cyklostezky z Nětčic do Bohuslavice se rozrostla o dalších 21 mladých stromků.

I letošní výsadbu podpořila společnost Škoda Auto, která od roku 2007 za každý svůj prodaný vůz v České republice vysazuje jeden strom. 




U paty kříže zapalovali červené svíce

 




Kyjov – Zapálením svíčky v červeném obalu si zejména věřící připomněli 25. listopadu den, kdy lidé projevují svoji solidaritu s pronásledovanými a trpícími za svou víru. Různým formám perzekuce je vystaveno celosvětově na 245 milionů křesťanů v 73 zemích světa. Vyplývá to z údajů nizozemské neziskové organizace Open Doors, která monitoruje situaci ve sto padesáti zemích. V České republice se Červená středa připomíná třetím rokem. U kyjovského katolického farního kostela na náměstí bylo svíček letos méně než loni, přesto se tu ale lidé zastavovali. Svíčky zapálila se svými dětmi i paní Martina z Kyjova. „Vydali jsme se na večerní procházku, přes den měla Kristýna a Dominik distanční výuku. Máme čtyři děti, Jakub a Tobiáš zůstali doma. Nejmladší chodí teprve do školky, ta byla také zavřená, bylo to náročné. A náš druhák začal chodit znovu do školy,“ popisuje maminka aktuální rodinné poměry ovlivněné vládními opatřeními kvůli epidemii koronaviru.


Dvaačtyřicetiletá Martina prožila většinu života ve svobodných demokratických poměrech, z dětství si ale podle svých slov vybavuje tíživou atmosféru, která doprovázela problémy jejího otce související s restrikcemi komunistického režimu. „Musíme si svobody vážit,“ konstatuje žena a bere své děti do vestibulu kostela, kde právě probíhá mše za omezeného počtu věřících.

V České republice se do mezinárodní akce zapojilo okolo stovky míst, nejčastěji se kostely, divadla či jiné objekty nasvěcovaly červeným světlem. Konaly se také modlitby, adorace, ale i online mše a modlitební setkání.







úterý 8. prosince 2020

Mikuláše neodradila ani "doba covidová"

 I když dodržování  tradic a zvyků má sestupnou tendenci a "doba covidová" tomu ještě nahrává, v sobotu v předvečer svátku sv. Mikuláše bylo možné minimálně jednu skupinku "mimozemšťanů" potkat a děti se se svatým Mikulášem, andělem i čertem rády u nazdobeného vánočního stromu na náměstí v Kyjově fotily. Vánoční strom letos věnovali manželé Mokří z Dambořic.

 

pátek 27. listopadu 2020

Školáci získali potřebné počítače i motivaci vyrazit ven

 Kyjov – Velká část školáků je zatím v rámci koronavirových opatření doma a účastní se povinné distanční výuky, která stále častěji probíhá on-line formou. V některých rodinách, zvláště s více dětmi, ale tento způsob učení může narážet na nedostatečné technické vybavení. Proto sdružení Pro Kyjov uspořádalo sbírku, jejímž cílem bylo vybrat finanční prostředky alespoň na tři počítače pro školáky. Iniciativa se setkala s dobrým ohlasem a během několika dnů na transparentní účet organizace bylo připsáno 30 000 korun od dobrovolných dárců. Za tuto částku firma NetSys z Hodonína dodala tři kvalitní repasované notebooky za výhodnou cenu. Počítače pak prostřednictvím ředitelství Základní školy J. A. Komenského putovaly k potřebným žákům.

Osm notebooků zapůjčil také největší podnik v Kyjově, sklárny Vetropack Moravia Glass, do rodin svých zaměstnanců. Je to jistě vítaná pomoc, protože od 9. listopadu došlo v největší kyjovské „základce“ Komenského k navýšení počtu live online (živého vysílání) hodin prakticky ve všech vyučovaných předmětech, a to na obou stupních školy.

Vychovatelky školní družiny na webových stránkách školy jako protiváhu hodin strávených u obrazovek počítače a televize vybízejí děti s rodiči k vycházkám do přírody spojených se sběrem přírodnin – žaludů, ořechů, šípků, jeřabin a podobně. Tyto plodin jsou určeny ke krmení zvířat v ZOO Hodonín jako výpomoc v této nelehké a finančně nejisté situaci.




Není epidemie jako epidemie

Denně přibývá tisíce lidí nakažených nemocí covid-19. Přijímáme bezpečnostní a hygienická opatření, aby se nákaza dále nešířila, využíváme pokročilé technické nemocniční přístroje, vyspělé technologie a moderní metody k boji s novou chorobou, komunikaci nám umožňují a ulehčují mobilní telefony, internet, sociální sítě. Žijeme na počátku jedenadvacátého století a naši současníci nic takového nepamatují. Ani nemohou...

Kaple sv. Rocha nad Kyjovem.

Poslední velkou epidemií byla epidemie tzv. Španělské chřipky, která se šířila v několika vlnách v letech 1917 – 1920. Předpokládaný původ viru byl v Číně. Virus se šířil hlavně mezi vojáky na frontách první světové války. Nejničivější byla druhá vlna, která proběhla na podzim a začátkem zimy 1918 a zasáhla větší část světa. Dějiny však nezastavila, v této době probíhaly například masové oslavy vzniku Československa.

Z dávnější historie známe morové epidemie, které se objevovaly v Českých zemích od 14. století. Ve středověku byly morové rány často chápány jako boží trest. První epidemie se objevila na českém území v roce 1349, poslední pandemie zasáhla české země v letech 1711 - 1716. V českých zemích na ni zemřelo 100 000 až 200 000 lidí. Městu Kyjovu se však nákaza vyhnula. Podle pověsti byla vypravována procesí na návrší za město směrem na Vlkoš a lidé prosili za ochranu Kyjova. Kyjovský magistrát pak na tomto nejvyšším místě katastru nechal roku 1716 jako poděkování za ochranu postavit kapli zasvěcenou sv. Rochu, který byl uctívaný jako patron proti moru. Od roku 1749 se již mor na českém území neobjevil, vystřídaly je však epidemie cholery, tyfu a stálá hrozba tuberkulózy.

Během josefínských reforem byla kaple sv. Rocha v roce 1782 odsvěcena a používala se jako sklad střelného prachu. Podle zápisu v „Pamětní knize farnosti královského města Kyjova“ z počátku dvacátého století ale v roce 1830, kdy v Kyjově i okolí zuřila cholera, „Kyjovští ve strachu vzpomněli si na sv. Rocha, který již jednou před lety je před morem zachránil. Kupec musel vyklidit prach, kaple opravena a farář musil voditi procesí sem.“ Podle dobového svědectví se lidé procesí, mší a kázání účastnili v hojném počtu.





Dům s pečovatelskou službou v Kyjově si s druhou vlnou poradil

Kyjov - Dům s pečovatelskou službou na Palackého ulici spravuje 69 převážně jednopokojových bytů určených pro seniory a osoby se zdravotním postižením. V současné době zde žije 71 klientů. Organizace má 31 zaměstnanců, z toho je 17 pečovatelek pro přímou péči, včetně sociálních pracovnic. Pracovníci zajišťují služby pro více jak 100 uživatelů pečovatelské služby každý den od 7.00 do 20.00 hodin, po dohodě i déle. Protože v některých zařízeních pro seniory v České republice je z důvodů kovidové nákazy situace velmi složitá, položili jsme ředitelce Centra sociálních služeb Kyjov, jehož součástí je i DPS, Janě Trnečkové několik otázek. 

Ředitelka CSS Kyjov Jana Trnečková.


Jak jste zvládli nákazu covid-19 v DPS, kolik uživatelů a zaměstnanců se nakazilo?

Jarní měsíce jsme zvládli dobře, jelikož u klientů ani personálu se nákaza neprojevila. Ale natrénovali jsme si práci v krizovém režimu, což v podzimních měsících bylo velké plus, protože jsme věděli jak můžeme fungovat a co určitě bychom nezvládli. Nákaza se projevila nejdříve u klientů, poté byl nakažen i personál. V prvních dnech bylo v karanténě 6 pečovatelek, kde pouze u dvou se prokázal COVID 19. Do dnešního dne prošlo nákazou 7 klientů a 6 pečovatelek.

Jak řešíte nedostatek personálu?

V první fázi, kdy šest pečovatelek bylo v 10-ti denní karanténě, nám vypomohly studentky s paní učitelkou ze Středního odborného učiliště Kyjov. Byla to velmi vítaná pomoc, protože víceméně ze dne na den byl ochromen provoz pečovatelské služby. Pomohly nám přestát krizi a poté k nám dochází jako dobrovolnice a vypomáhají u klientů v Domě s pečovatelskou službou.

Platí i v Domě s pečovatelskou službou zákaz návštěv?


Nás se zákaz návštěv netýká. Opatření jsou stejná jako na jaře, což je spíše žádost a apel na obyvatele DPS a jejich rodinné příslušníky, aby dodržovali veškerá hygienická pravidla. Z toho důvodu jsme u každého vchodu do budovy nainstalovali stojany s dezinfekcí. Dalším požadavkem bylo, aby se obyvatelé neshromažďovali ve společných prostorách a aby rodiny chodily na návštěvy v omezeném počtu.

Zachytila jsem informaci o koupi vítaného pomocníka, tzv. schodolezu.

V rámci projektu „Zkvalitnění poskytování sociálních služeb v CSS Kyjov, p. o.“, který je spolufinancován Evropskou unií a ze kterého byl zakoupen i osobní automobil pro denní stacionář, jsme vysoutěžili i schodolez, který pomůže našim klientům překonat bariéry. Součástí dodávky projektu bude i modernizace prádelny a obnova myček ve výdejně stravy a na mytí jídlonosičů.


Péče o covid pozitivní uživatele v DPS Kyjov. 

Součástí Centra sociálních služeb Kyjov je azylový dům pro matky s dětmi a denní stacionář. Ty také fungují dál?

Sociální služby nebyly pozastaveny jako na jaře, proto i v této covidové době se snažíme pomáhat rodinám s dětmi, ať už materiální pomocí nebo s vyřizováním úředních záležitostí, a také do denního stacionáře nám dochází klienti. S těmi byly naplánovány vycházky do přírody a již nyní se připravují na blížící se advent.
 

 (Foto: archiv CSS)




Radnice Kyjov vybojovala druhou příčku. První je Brno

Městský úřad Kyjov se zúčastnil soutěže Přívětivý úřad, kterou vyhlašuje Ministerstvo vnitra. Kyjovská radnice v pětileté historii ankety na stupních vítězů ještě nechyběla, v roce 2017 v rámci Jihomoravského kraje dokonce zvítězila. Do letošního ročníku se v kategorii obcí s rozšířenou působností zapojilo 142 měst a městských částí Prahy. Kyjov v rámci Jihomoravského kraje skončil druhý za Brnem, třetí jsou letos Hustopeče.

V Kyjově porota ocenila například možnost ověřování podpisů a listin i mimo úřední hodiny, včetně víkendu. Tuto službu dlouhodobě poskytuje informační centrum. Kladné body získala taky aplikace Mobilní rozhlas, jejímž prostřednictvím jsou občané informováni například o výpadku energií, opatřeních souvisejících s covid-19 a mohou dostávat i další instrukce v případě krizových situací. V současnosti službu využívá téměř 1300 lidí.

Soutěž hodnotí otevřenost a vstřícnost úřadu vůči svým klientům prostřednictvím pěti kritérií – dostupnost pro občany, transparentnost, schopnost komunikovat, řízení kvality ve veřejné správě a další aktivity spojené s tím, aby se člověk na radnici cítil dobře.







pátek 13. listopadu 2020

Bistro Vandal Fries nabízí domácí hranolky

Kyjov - V období nouzového stavu funguje podnik tak jako jiné restaurace v omezeném režimu, pouze přes výdejní okno, jídlo si zákazníci odnesou s sebou. Bistro Vandal Fries na Svatoborské ulici blízko centra otevřelo teprve před čtyřmi měsíci, ale svou klientelu si už našlo. „Otec myšlenky“ podniku a spolumajiteli bistra Vandal Fries Radim Nováček nám odpověděl na několik otázek.
 

Proč by se lidé měli zastavit ve Vandal Fries? Co nabízíte? 

Je to moderní nové bistro s netradičním sortimentem zaměřeným na belgické hranolky, což jsou hranolky připravované z čerstvých brambor speciální odrůdy. Postup je takový, aby se dosáhlo co nejlepší kvality a chuti. Zákazníci si hranolky můžou dát s dipem, různými typy omáček, s praženou slaninou, masovou směsí nebo ve vegetariánské variantě.

Přijdou si na své i celiaci, kteří dodržují bezlepkovou dietu?


Určitě, na zahuštění používáme bezlepkovou mouku, žádné naše jídlo neobsahuje lepek.

Tatarskou omáčku, čedarovou, česnekovou a další dipy si připravujete sami?

Veškeré omáčky si tady připravujeme ze základních čerstvých surovin, rozhodně nejde o nějaké kupované polotovary. Sortiment doplňuje i burgur, domácí máslová bulka nebo tortilla plněná trhaným vepřovým masem a v poslední době oblíbená kuřecí křidýlka s barbecue omáčkou, japonskou TERIYAKI marinádou a v dalších úpravách.

Používáte na dochucení bylinky?


Sekáme do pokrmů čerstvé bylinky, především zelenou kadeřavou petržel a jarní cibulku. Chystáme spolupráci se zdejší kyjovskou firmou, která pěstuje bylinky novou moderní metodou aquaponie. (Aquaponie spojuje chov ryb s pěstováním plodin a nepoužívá žádná umělá hnojiva, pozn. red.)

Nabízíte k hranolkům například hummus. Z čeho získává svou narůžovělou barvu?


Jde o klasicky připravovaný humus z cizrny, oleje a dalších ingrediencí. Růžovou barvu tomu dodává červená řepa.

V jakých obalech si zákazníci menu odnesou?

Používáme menuboxy, které se vyrábějí z cukrové třtiny. Vidličky a napichovátka jsou dřevěné. Jejich cena je sice vyšší, ale obsahují minimum plastů. Kornouty dvou velikostí objednáváme z ekologicky likvidovatelného kartonu. Inspirovali jsme se v německém fastfoodu podobného zaměření, kde se ekologické hledisko bere velice vážně.

Proč jste se pustil do podnikání v Kyjově?
  

To přesně nevím. (úsměv) Chtěl jsem přinést nový gastronomický koncept, žiju v Kyjově, a když se naskytla příležitost prostor blízko náměstí, tak jsem do toho šel. Doufám, že s novou nabídkou kvalitních hranolek, netradičních přísad a dalších specialit lidi oslovíme a najdou si k nám cestu i v této nepříznivé době.





Dobré zprávy: v Centru služeb pro seniory v Kyjově už jsou zase zdrávi


Péče o covid pozitivní uživatele v CSS.               

Kyjov - „V současné době nemáme Covid–19 pozitivní uživatele a jsme tomu upřímně rádi,“ konstatuje s ulehčením ředitelka Centra služeb pro seniory v Kyjově Ladislava Brančíková. Situace se však vyvíjela docela dramaticky a epidemie se ani domovu pro seniory nevyhnul

Nejvážnější situace byla v Centru od poloviny září do poloviny října, v té době onemocněla nemocí covid-19 třetina ze 131 uživatelů a nemocí se nakazilo 36 ze 102 zaměstnanců. „Využili jsme nabídku českého distributora spolehlivých rakouských testů a ze své iniciativy jsme začali plošně testovat zaměstnance i uživatele. To byl patrně důvod, proč jsme se tak rychle vypořádali s infekcí,“ upřesňuje Brančíková. Velký výpadek pracovníků zvládli díky vysokému pracovnímu nasazení a obětavosti ostatních zaměstnanců, kteří si ochotně vypomáhali mezi jednotlivými úseky.

V současné době je už situace stabilizovaná. Senioři, kteří z důvodu koronavirové infekce trávili nutný čas   ve speciálně zřízených Covidových zónách, se již vrátili na své pokoje a cítí se tak lépe. Zaměstnanci po celý pracovní den mají i nadále nasazeny respirátory, a to představuje určitou formu komunikační bariéry, kterou musí uživatelé překonávat.

„Na druhou vlnu jsme byli připraveni a velmi dobře vybaveni ochrannými pracovními pomůckami. Centrum dosud vydalo téměř dva milióny korun za ochranné pomůcky a další potřebná opatření nutná k zabránění šíření epidemie,“ informuje ředitelka s tím, že žádost o dofinancování zvýšených provozních výdajů minulý týden odeslali v rámci mimořádného dotačního titulu na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Věří, že většinu financí získají do konce roku zpět.

Již od 1. září Centrum vyhlásilo zákaz návštěv s výjimkou uživatelů zohledňující jejich psychický a zdravotní stav, které jsou uplatňovány průměrně dvakrát týdně. „Zaměstnanci si uvědomují, že kontakt s blízkými je pro klienty opravdu nenahraditelný a vnímají zvýšenou potřebu citlivého přístupu k uživatelům. Umožňují klientům také různé formy zprostředkované komunikace s blízkými za využití moderních technologií. Se Základní uměleckou školou Kyjov pracujeme na projektu „Písničky na přání “. Žáci a učitelé nahrají oblíbené skladby na youtube kanál školy a naši uživatelé se jimi budou moci kdykoliv potěšit. Nově jsme sjednali tři dohody o provedení práce, kdy hlavním poslání těchto pracovníků je vyplnit volný čas seniorů s maximálním využitím zahrady a teras Centra,“ přibližuje ředitelka aktivity personálu na podporu uživatelů v této složité době.

„V čase epidemie v zařízení jsem pocítila nesmírnou soudržnost, propojenost a ochotu vzájemné pomoci napříč celou organizací. Mnoho zaměstnanců naprosto dobrovolně pracovalo v Covid zónách. Přitom všichni měli doma své blízké, rodiče, prarodiče, děti. Neváhali a pečovali, či zajišťovali podpůrný servis našim seniorům. Uživatelé je nazývají „anděly“, a já se k tomu s velkou úctou připojuji. Je mi velkou ctí vést takový skvělý tým,“ zakončila ředitelka Centra služeb pro seniory Kyjov, Ladislava Brančíková.


 



Leoš Mareš podpořil sbírku v Prušánkách

Moderátor Leoš Mareš.

Prušánky – Veřejnou sbírku na podporu svého dlouholetého člena, jemuž po krátké těžké nemoci zemřela ve věku nedožitých 35 let manželka, vyhlásil Sbor dobrovolných hasičů v Prušánkách ve spolupráci s Obecním úřadem Prušánky na Hodonínsku. Dagmar Křiváková, která také byla aktivní členkou dobrovolných hasičů, po sobě zanechala dvě malé dcerky, sedmiletou Lucinku a teprve roční Sofinku. Tato smutná událost vyvolala vlnu solidarity a do finanční sbírky přispěl široký okruh přátel a známých rodiny, často k několika stokorunové podpoře připojili i slova povzbuzení a podpory. Obec Prušánky věnovala pozůstalým částku 20 000 korun. I když žádné peníze nenahradí lidský život, dokáží pomoct v těžkých chvílích. S tímto vědomím oblíbený moderátor a výrazná osobnost českého showbyznysu Leoš Mareš sdílel informace o veřejné sbírce pro pozůstalou rodinu na sociálních sítích. I díky této pomoci je sbírka velmi úspěšná a na transparentním účtu u komerční banky 1647550227/0100 jsou už téměř dva miliony korun.

Leoš Mareš také každoročně daruje peníze na charitu. Výše daru se od roku 2015 odvíjí od počtu jeho followerů (sledovatelů) na sociálních sítích, těch je momentálně na 700 000. Za každého z nich Mareš odvádí „dobrovolnou daň“ jednu korunu. 


 

Co je doma, to se počítá

Snímek z roku 1928.
Ve středu 28. října, na 102. výročí vzniku Republiky, mne potěšil filmový portrét slavného děvčátka z poštovní známky s TGM. V roce 1928 při státní návštěvě Žďáru nad Sázavou pozvedl Tomáš Garrigue Masaryk do náručí tříletou Evu Neugebauerovou. Ikonický snímek se později dostal i na emisi známek. Eva na počátku 50. let emigrovala i se svým manželem na západ a zakotvili až v americkém Chicagu, kde ji, už jako penzistku, zastihl dokumentarista Jan Rousek.

Zajímavý a hodný pozornosti byl celý film, ale potěšil a překvapil zvláště jeden detail. Paní Eva ukazuje na kameru kroj, který jí maminka už před lety poslala z tehdejšího Československa, a je to kroj z Kyjovska. Ušila ho její zručná babička. Ke Kyjovu žádný vztah neměli a protagonistka se sama podivuje, proč právě vybrali kroj z této oblasti, ale pak si také sama odpovídá: „Protože je nejhezčí, asi se jim nejvíce líbil.“ Srovnává ho v Chicagu v muzeu krojů s lidovými oděvy z jiných zemí a žasne nad jeho bohatostí a krásou…

Moje přítelkyně, která pochází z Kyjova a žije už mnoho let nedaleko Vídně, mne požádala loni před Velikonocemi, abych jí zde nakoupila kraslice, protože v oblasti, kde bydlí, nejsou k sehnání, nikdo se tam touto jemnou ruční prací nezabývá. V Kyjově byla nabídka, i díky tradiční předváděcí akci maléreček v muzeu, obrovská a vybrat ta nejhezčí malovaná velikonoční vejce byla pořádná fuška. Všechna byla krásná. A kamarádka byla z gravírovaných i batikovaných kraslic doslova nadšená a už se těšila, až je doma i v jejich firmě naaranžuje do ošatek. 
A nemusíme chodit ani za hranice naší země. Známý, který se přistěhoval ze severní Moravy, na Slovácku poprvé ochutnal bramborové placky s povidly a mákem, tedy takzvané laty nebo patenty. „U nás to nikdo nezná,“ kroutil hlavou nad tou dobrotou.

Asi je přirozené, že to, čím jsme stále obklopeni, bereme po čase jako samozřejmost. Ale neuškodí si sem tam uvědomit bohatství našeho kraje, které je výsledkem umu, šikovnosti a pracovitosti zdejších lidí. „Slovácko je krásný region. Nedopusťme, aby byl chudý,“ píše se na webových stránkách organizace Kyjovské Slovácko v pohybu, která v této „koronavirové době“ přišla s nápadem podpořit místní výrobce a lokální ekonomiku. Pod názvem Dárek ze Slovácka pořádá na facebooku „on-line vánoční trhy“ s cílem podpořit šikovné lidi z regionu. Vánoce se blíží a dárky se budou hodit. Jak nabádají iniciátoři akce: „Utrácejme naše peníze v našem regionu!“ 





pátek 30. října 2020

Kastelán Boček vydal Aristokratku u královského dvora

Evžen Boček před branou milotického zámku.

Milotice - Ve čtvrtek 15. října vyšlo páté pokračování Bočkovy Aristokratky. Co se týče prodejnosti kyjovské knihkupectví označuje autora Evžena Bočka za absolutní špičku. Očekávaný odbyt je v desetitisícovém Kyjově asi 300 kusů. A nejrychlejší čtenáři hodnotí tento díl s názvem Aristokratka u královského dvora ještě lépe než ten předcházející. Evžen Boček, kastelán zámku v Miloticích, nechává tentokrát nejmladšího potomka šlechtického rodu Marii Kostkovu z Kostky vyprávět o tom, jak dostali pozvání od nizozemské královny Beatrix. 


„Ráno jsem byla u zpovědi. Přiznala jsem se, že bližní, které znám, nejenže nemiluju, ale začínám je nebezpečně nesnášet, a ti, které neznám, jsou mi ukradení,“ svěřuje se Marie a čtenář se nemůže než pousmát. Ostatně autor od začátku tvrdí, že nemá jiné ambice a přání, než pobavit... což ale není vůbec málo. „Knížku jsem psal asi rok, stejně jako ty předchozí. Odevzdal jsem to o prázdninách. Další díl jsem psát zatím nezačal, ale chystám se k tomu během měsíce,“ poznamenal kastelán při podpisování knížky.

„Na náboženství jsem chodil dva roky a kostel pro mě skončil prvním svatým přijímáním. Až do čtyřiceti jsem byl typický neznaboh,“ odpověděl na otázku týkající se jeho katolické víry. Vtipné narážky na katolické náboženské praktiky i pravdy se objevují na stránkách knihy a svou vypravěčku nechává například nahlédnout do katechismu, což je i Bočkova oblíbená četba. Ostatně smysl pro humor je podle některých náboženských autorů základním prvkem duchovního života a radost, humor a smích jsou Boží dary! Román Poslední aristokratka, první ze série, vyhrál cenu Miloslava Švandrlíka za humoristickou literaturu v roce 2012. Bočkovy knihy se dočkaly divadelního i filmového zpracování, představení byla vyprodaná, a z jeho knížek se staly bestsellery.








Na první pohled je to chaos. Marfy vystavuje

Po nějaké době Kyjovák Martin Forman, přezdívaný Marfy, znovu vystavuje v Galerii Doma. I když říká, že stále maluje a kreslí to stejné, změnil se jeho úhel pohledu i výtvarná technika.

Na výstavě jsou k vidění Formanovy starší olejomalby inspirované okolní krajinou a také několik aktů. Na plátnech z poslední doby výtvarník začal používat křídy a vodové barvy fixované akrylátovým bezbarvým lakem. Skicák a křídy nosí obvykle při sobě. Vytáhl je i v létě na koupališti v Bohuslavicích, aby zachytil ženské postavy a atmosféru horkých dnů. „Kreslím z vnitřního přetlaku, když ho necítím, nemaluju,“ říká ke své inspiraci malíř, který si udělal v tvorbě delší přestávku také proto, aby se oprostil od svých dřívějších postupů.

„Vidím posun v tématice směrem k figurálním výjevům a archetypální symbolice,“ konstatuje akademická malířka Lucie Ferliková, která s Martinem vedla v minulosti o výtvarné tvorbě dlouhé rozhovory. Ferliková pochází z Kyjova, žije a působí v Praze. „Ovlivnila mne,“ připouští Forman, „a pomohla mi vrátit se tam, odkud jsem kdysi vycházel.“

„Na první pohled je to chaos,“ poznamenává k Formanovým obrazům malířka a pedagožka Ferliková, „ale je třeba se dívat déle. I své studenty jsem učila – proč hned něco komentovat? Podíváte se, a vidíte něco, při dalším pohledu vidíte něco jiného, pak zase něco dalšího, a nejlepší obraz je ten, na který se díváte a stále tam objevujete něco nového. Když obraz má jenom jednu vrstvu, kterou „přečteme“ na první pohled a pak už nás to nudí – tak to je špatný obraz. Ale to není případ těchto prací.“ 

Vernisáž výstavy se uskutečnila tentokrát v komornějším počtu a obrazy byly vystaveny i v prostorách zahrady u budovy galerie. Netradiční otevření výstavy tak získalo nový rozměr a atmosféru. Nadchlo famózní vystoupení nezaměnitelné písničkářky Nikoly Muchy, která pochází z Kyjova a žije v Brně. Výstava potrvá do konce října. V případě zájmu o obrazy Martina Formana malíř doporučuje obrátit se na Galerii Doma.





Kyjovská nemocnice čelí koronavirové epidemii

V nemocnici Kyjov bylo ke dni 20. října hospitalizováno více než 60 covid pozitivních pacientů, z toho 8 osob ve vážném stavu bylo napojeno na plicní ventilaci. Více než 50 kmenových zaměstnanců nemocnice kvůli nákaze chybí v pracovním procesu. Nakazili se i sanitáři a na jejich pozice nastoupili dobrovolníci, které nemocnici poskytl Český červený kříž. V nemocnici pomáhají i studenti a studentky z Klvaňova gymnázia a střední zdravotnické školy v Kyjově. Jen z kyjovské „zdravky“ v nemocnici pracuje bezmála 40 mladých. Na brigádu se hlásí i lidé, kteří již zkušenosti s provozem zdravotnického zařízení mají, například bývalé zdravotní sestry. Nemocnice s nimi sepisuje dohody o pracovní činnosti. Jejich přínos je v současné situaci velmi vítaný. Při víkendových službách nemocnici vypomohli i dobrovolní hasiči z Kyjova, Vracova a ze Šardic. „V pozici sanitářů, ve dvanáctihodinových směnách, přenášeli vzorky do laboratoří, vozili pacienty na rentgen či na jednotlivá oddělení,“ potvrdil mluvčí kyjovské nemocnice Filip Zdražil.

Od 22. září kyjovská nemocnice zřídila odběrové místo na vyšetření covid-19. Pracoviště se nachází při vstupu na infekční ambulanci a funguje každé úterý a čtvrtek od 8 do 14 hod. Během jedné směny jsou pracovníci schopni odebrat asi 70 vzorků. Odběrové místo je určeno pouze pacientům, kteří mají doporučení od praktického lékaře nebo krajské hygieny. Z kapacitních důvodů službu v Kyjově nemohou využít samoplátci.

 Již 12. října ředitel nemocnice Lubomír Wenzl informoval o tom, že lůžka vyčleněná pro covidové pacienty přestávají dostačovat. V důsledku toho byli v nemocnici nuceni rušit provoz některých oddělení a odkládat neakutní výkony. „Jsou to opatření nepopulární, nicméně nutná,“ napsal ředitel na facebooku nemocnice a zároveň vyzval k respektování bezpečnostních opatření, aby se předešlo neúměrnému zahlcení zdravotnického systému. „Změny, které v souvislosti s koronavirovou epidemií byly v nemocnici realizovány - přesuny pacientů i přístrojového vybavení, technické a stavební úpravy - museli naši zaměstnanci provést rychle, často během jediného dne,“ upozorňuje ředitel. Jak informoval mluvčí Zdražil, dočasně je zrušena rehabilitace, oddělení ušní, nosní a krční a neurologické oddělení. Na radiodiagnostickém oddělení se kvůli nedostatku personálu neprovádějí mamografická vyšetření, výkony na magnetická rezonanci již byly obnoveny.

Na první pohled se nic nezměnilo, nemocnice má však „pohotovost“. (Foto: facebook nemocnice)

 Jihomoravský kraj, zřizovatel nemocnice, rozhodl již před časem o zvýšení příspěvku na provoz nemocnice ve výši 7,5 milionu korun. Nemocnice také získala dva další plicní ventilátory a celkově tak disponuje 8 přístroji, které pomáhají pacientům vyrovnat se s respirační tísní a v závažnějších případech mohou být životně důležitá. Nemocnice informovala o tom, že znovu přijímá šité textilní roušky, poptává další pracovníky a vítá i výpomoc s hlídáním dětí vytížených zdravotníků. „Nesmírně si toho vážíme. Vaše solidarita nám dobíjí vnitřní energii,“ vzkazuje ředitel Nemocnice Kyjov Lubomír Wenzl.


neděle 18. října 2020

Kyjograf – velká kulturní akce před nouzovým stavem

Kyjov – Oživit kino Panorama a představit ho jako multifunkční prostor ke kulturním a společenským aktivitám, pozvat na dobré filmy a na setkání s jejich tvůrci, nabídnout originální hudební program a možnost poklábosit v kinokavárně a také v neposlední řadě podpořit českou kinematografii, to všechno si kladli za cíl organizátoři už druhého ročníku filmového festivalu Kyjograf. Akce začala v pátek 2. října a trvala do neděle 4. října.

Alena Truschingerová a Jaroslav Cibulka.

Spoluzakladatelkou a ředitelkou festivalu je Kyjovačka Alena Truschingerová, která vystudovala filmovou vědu v Brně a nyní pracuje jako programová pracovnice kulturního domu v Hodoníně. „Uspořádali jsme v Kyjově festival takový, na jaký bychom sami chtěli jít, který by se nám líbil. Nebyl důvod akci rušit, kinokavárnu, která je dnes naprostým standardem, jsme přesunuli do venkovních prostor před budovu. Kapacita sálu je přes 250 míst a sedadla jsou dost široká. Konzumaci uvnitř kina jsme zakázali, diváci musí mít roušku,“ řekla k bezpečnostním opatřením kvůli šíření koronaviru Truschingerová.

 Bar pro filmové fanoušky před vchodem do kina.



„Gró festivalu jsou naši hosté, režiséři, scénáristé, herci. Někteří se z různých důvodů omluvili, ale jsou to spíše výjimky. Čeští tvůrci se k nám do Kyjova rádi vracejí, náš malý festival se jim líbí. Kyjovjáci jsou pohostinní, takže dokážou vytvořit příjemnou atmosféru. Rádi bychom poděkovali také městu Kyjovu za podporu a finanční pomoc,“ dodává ředitelka festivalu. Výběr filmů byl úkolem dalšího člena organizačního výboru, Jaroslava Cibulky z Kyjova, který rovněž studuje filmové vědy v Brně. Diváci se mohli těšit například na životopisný film Sólo, historické drama Krajina ve stínu nebo divácky úspěšné filmy Havel a Šarlatán. Festival zakončila rozverná komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntág.

Scénárista Marek Epstein.

Scénárista Marek Epstein a dramaturg Jaroslav Sedláček byly hosty nedělní projekce filmu Šarlatán. „Je to asi můj nejdospělejší film,“ řekl po představení oceňovaný scénárista Epstein. Při psaní scénáře čerpal z autobiografické knihy léčitele Jana Mikoláška, který je hlavním hrdinou životopisného dramatu, ale také z vyprávění příbuzných a zážitků lidí, kteří se s léčitelem osobně setkali. Společně s diváky rozkrýval, co vychází z historické skutečnosti a co je ve filmu fikce. Epstein, otec tří dětí, nedávno oslavil v kruhu své rodiny pětačtyřicáté narozeniny. V Kyjově se zastavil už před lety, kdy odsud jel na kole až do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu. „Překvapily mě ty kopce, počítal jsem, že třicetikilometrovou vzdálenost po silnici zvládnu rychleji,“ zavzpomínal s úsměvem. 

Za zmínku stojí také atraktivní hudební program. V sobotu večer do kina lákala audiovizuální šou skupiny WWW NEUROBEAT a vystoupení slovenské písničkářky Katarzie. „Katarzia je nejvýraznější hlas současné československé scény, je prostě skvělá. Důležité je také vybírat hudebníky, jejichž produkce se do kinosálu hodí,“ podotkla autorka koncertu Truschingerová.

Druhý ročník Filmového festivalu Kyjograf s podtitulem "Mnoho tváří českého filmu" spojil milovníky filmu s jejich tvůrci a těšil se značnému zájmu filmových fanoušků. „Mám radost, že diváci přišli a že jsme mohli takto podpořit český film, který to v současné době nemá vůbec jednoduché. Návštěvnost byla srovnatelná s loňským rokem, což je vzhledem k současné situaci velký úspěch. Mockrát děkujeme všem návštěvníkům, kteří ve vnitřních prostorách svědomitě nosili ochranu úst. Doufáme, že se v příštím roce budeme moci v kině Panorama sejít za příznivějších podmínek,“ vzkazuje ředitelka festivalu.





Kyjov ocenil srdcaře regionu

Řada organizací vítá pomoc dobrovolníků a některé na jejich práci přímo stojí. To se týká například skautingu. Radnice ve spolupráci s komunitní organizací Krok v Kyjově udělila hlavní cenu za dobrovolnou činnost v regionu Kyjovska za rok 2019 Janu „Oldovi“ Poláškovi. O výchovu skautů se stará už více jak pětadvacet let, od roku 1992.

„Ke skautingu mě přivedl, ještě jako školáka, kamarád v roce 1990. V rodině skautem nikdo nebyl. Velmi mě ovlivnil můj vedoucí MUDr. Evžen Řezáč z Kyjova, skautským jménem Jestřáb. Vždy dokázal dobře poradit a povzbudit. Tímto bych mu chtěl za jeho vedení poděkovat,“ řekl Novému Slovácku oceněný Jan „Olda“ Polášek.

Už jako středoškolák se aktivně zapojil do vedení skupinky skautů. Nejdříve v rodném Kostelci, později v Kyjově. „Jsem učitel, baví mě vymýšlet a organizovat program pro děti. Pokud má člověk nějakou vizi a chce ji dosáhnout, musí počítat s tím, že to bude stát velké úsilí, a tedy i spoustu času,“ přibližuje Polášek. „Vedoucímu v dětské organizaci práce zabere tolik času, kolik úkolů si naloží. Mně osobně asi patnáct hodin týdně, nepočítám-li víkendy, kdy máme třeba celodenní výlet s dětmi nebo nějaké školení či brigádu. Což je asi dvakrát třikrát měsíčně. Mám rád turistiku, ať už pěší, cyklo nebo vodní, a tak ji zařazuji i do činnosti oddílu. I v této „koronavirové době“ se snažíme, aby skautská činnost byla omezena co nejméně. Na jaře, když bylo vše přerušeno, se ani skauti nemohli scházet. Tak jsme dětem alespoň posílali „domácí úkoly“. Tábory naštěstí proběhly bez výraznějších omezení a také od září se pravidelně setkáváme na schůzkách. Zatím nás ani nouzový stav nezastavil a schůzky a výlety do přírody organizujeme i nadále.“ Jak dodává, i když mu vedení skautů zabírá hodně volného času, odměnou je mu dobrý pocit z práce pro druhé. Oficiální ocenění vedením města ho překvapilo, ale potěšilo. 

Ocenění dobrovolníci v regionu Kyjovska za rok 2019. Vlevo dobrovolník roku Jan „Olda“ Polášek. (Foto: facebook Kyjov)

Dobrovolníky do ankety nominovala odborná porota složená z lidí, kteří působící v sociální oblasti. Děkovný list obdrželo ještě více než deset dalších dobrovolných pracovníků, dva z nich museli zůstat v povinné karanténě. Ceremoniál, který bývá obvykle na jaře, se konal až v září, venku v atriu radnice a bez doprovodného programu. Místostarosta Daniel Čmelík všem poděkoval za to, že nezištně konají dobro a rozdávají kolem sebe radost.





neděle 4. října 2020

Kyjovská sousedská slavnost se konala už potřetí

Program pro celou rodinu sliboval festival Zažít Kyjov jinak, který se ve městě v sobotu 19. září konal už třetím rokem. Tentokrát se stánky s občerstvením, dílničky a další atrakce soustředily hlavně v městském parku a v kyjovských Nětčicích. Oproti minulým letům měla společenská událost vzhledem k situaci s koronavirem komornější ráz.

V parku návštěvníky překvapila nová posezení, kde se mohli občerstvit nebo si udělat piknik v trávě. Uvolněnou atmosféru nedaleko dětského hřiště u baru s dýmkami, domácí limonádou, ciderem a pivem vítala především mládež. „Dnešní akce je super. Tady v parku je to nádherně udělaný, je tu výborná atmosféra, zavedl bych to celoročně,“ chválil spokojený host a jeho přátelé ho podpořili. S nápadem na bar pod širým nebem a odpočinkové posezení na dřevěných paletách přišel David Krist z Kyjova, budoucí student informatiky, se svým kamarádem. 

Návštěvníci improvizovaného baru v parku si pochvalovali uvolněnou atmosféru.

 

Pro rodiny s dětmi kyjovští skauti postavili teepee a mezi stromy instalovali lanovku. „Odhadem se na lanovce svezlo dnes asi 150 dětí,“ konstatuje Jan Polášek, jeden z vedoucích kyjovského skautingu. „Děti si musely zasloužit vstupenku na lanovku tak, že obešly deset stanovišť s nenáročnými úkoly. Poté, co se svezly na lanovce, si mohly ve stanu vyrobit lízátko.“ To se podařilo i devítiletému skautu Ríšovi Vlachovskému ze Šardic. „Nováčky od čtyř let nahoru přijímáme během celého roku, skupinky se schází podle věkových kategorií jednou týdně na dvouhodinových schůzkách,“ využil Polášek situaci k náboru do mládežnické organizace a dodává, že skauti se schází nejen v Kyjově, ale také v Miloticích, Šardicích, v Dubňanech a Ježově.

Centrem příjemných kulturních zážitků se stal i Klub Nětčice a Jančovka, kde se konala výstava Marie Čmelíkové, autorské čtení a především koncert, na kterém se vystřídala řada hudebních skupin. Všichni vystoupili nezištně, zdarma. Svou „troškou do mlýna“ přispěla i kyjovská knihovna, na programu měla loutkové divadlo, výtvarné dílny pro děti, prodej šperků nebo ukázku činnosti klubu filatelistů.




Knihotoč pro pacienty kyjovské nemocnice

Zpříjemnit si dobu čekání na vyšetření mohou pacienti kyjovské nemocnice četbou knihy. Poličky s publikacemi různých žánrů jsou na několika místech v pavilonech nemocnice. Knihy poskytla ze svých fondů Městská knihovna Kyjov, některé přinesli i samotní zaměstnanci nemocnice. 

„Knih, které vyřazujeme, sice není mnoho, i několikrát do měsíce nás ale kontaktují lidé s nabídkou titulů, které získali třeba z pozůstalosti. Často se jedná o zajímavou četbu,“ přibližuje ředitelka Městské knihovny Michaela Moudrá. Na každé poličce je asi dvacítka knih, detektivky, romány pro ženy, cestopisy a další. Knížku si návštěvníci nemocnice mohou půjčit i domů a při další návštěvě ji vrátit na poličku do čekárny v kterémkoli oddělení. Každá kniha je označena výrazným nápisem Knihotoč. Otcem myšlenky tohoto způsobu sdílení beletrie je Američan Ron Hornbaker. Z USA se hra v různých variantách již několik let šíří po celém světě. 
Nemocnice si přeje do projektu zapojit také veřejnost. „Pokud máte doma knihy, pro které postrádáte využití, darujte je nám - společně jim dáme druhou šanci,“ vyzvala Veronika Neničková, náměstkyně pro ošetřovatelskou péči. Knížky je možné také přinést do městské knihovny se vzkazem, že jsou určeny pro Nemocnici Kyjov. 
 
„Knihotoče jsou umístěny na oddělení nukleární medicíny v budově B, na chirurgii, ortopedii, urologii a rehabilitaci v budově C, na interně v budově D, na očním oddělení v budově E, na kožním v budově L a na oddělení ušním nosním a krčním v budově P,“ upřesňuje Kamil Filípek, vedoucí provozního oddělení nemocnice. „Publikace jsou k dispozici návštěvníkům nemocnice druhý měsíc, jejich "pohyb" jsme zatím nevyhodnocovali. Dá se ale očekávat, že vzhledem k současné situaci s koronavirem lidé budou spíše opatrní, což je pochopitelné,“dodává Filípek.






Kameny zmizelých nedají zapomenout

Kyjov - Na Masarykově náměstí před vraty domu číslo 16 se v žulové dlažbě na chodníku leskne šest mosazných destiček. Pět z nich připomíná jména kyjovských Židů, obyvatele domu, kteří se stali obětmi holocaustu. Dlaždice z betonu s hranou 15 centimetrů zakončené mosaznými destičkami nesou jména Pavla a Jiřího Baderových a Anežky, Eriky a Hanuše Tauberových. 



Vznik pietního místa iniciovali pamětníci, manželé Wernerovi. Věra Weberová, rozená Baderová, se svou matkou, ostatními členy rodiny a většinou kyjovských Židů byli deportováni roku 1943 do ghetta v Terezíně. Dívce bylo tehdy devět let. Terezín fungoval jako přestupní stanice do vyhlazovacích koncentračních táborů, především do Osvětimi – Březinky v okupovaném Polsku. Věře s maminkou se zde však podařilo zůstat a přežít. Dožily se osvobození a konce druhé světové války. Její otec, bratr a širší rodina se však z nacistických lágrů již nevrátili. Stejný osud potkal většinu obyvatel Kyjova židovského původu. Na jednom z pamětních kamenů je vyrytý QR kód a zájemci pomocí chytrých telefonů tak mohou získat podrobné informace o historii židovství v Kyjově.

„V našem městě je to již druhé pietní místo tohoto druhu. Historicky první kámen zmizelých jsme zhruba před rokem zapustili do chodníku v Jungmannově ulici. Odkazuje na kyjovskou rodačku Reginu Joklovou. Na jednu stranu jsem moc rád, že v Kyjově tato mementa přibývají, na stranu druhou si tím bolestně uvědomujeme, kolik zmařených životů mají nacisté na svědomí,“ řekl na úvod piety starosta František Lukl.

V Německu se vžilo označení těchto minipamátníčků jako Stolpersteine, doslova „kameny, o které se má klopýtnout“. U nás používáme častěji název Kameny zmizelých. Myšlenku na originální a pro všechny dostupné památníky obětí nacismu dostal německý umělec Gunter Demnig již v roce 1993 a v roce 1995 vsadil první kameny do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně. Během následujících let se jeho iniciativa stala populární a nalezla širokou odezvu v řadě evropských měst. V Praze vznikla první pietní místa s Kameny v roce 2008, v Brně v roce 2010 a v Kyjově v roce 2019.






úterý 29. září 2020

Miroslav Bravenec spojuje a tvoří i po svém odchodu

Kyjov – Kolektivní výstavu k poctě svého přítele Miroslava Bravence z Čejče uspořádali jeho kolegové ze Střední školy uměleckých řemesel v Brně. V Galerii Doma tak do konce září představuje svá díla  osmnáct vystavujících, včetně Miroslava Bravence.

„Mirek byl dobrosrdečný člověk, ta jeho bezprostřednost, uvolněnost a křehkost vůči kolektivu a vůči lidem byla úžasná. Na Mirka vzpomínají všichni velice v dobrém. On byl opravdu prima,“ říká na adresu zesnulého umělce galerista Vladimír Jež. Miroslav Bravenec zemřel v roce 2011, ve věku 66 let. „V důchodu začal chodit i na naše vernisáže,“ dodává galerista a pochvaluje si účast a skvělou atmosféru při otevření výstavy Čejč – Brno – Čejč.
Bravenec začal z Čejče do Brna na uměleckou průmyslovku dojíždět v roce 1984. Působil zde jako pedagog oboru propagační grafika a oddělení výstavnictví. Předtím učil výtvarnou výchovu na Lidové škole umění v Kyjově. Jeho žáci dodnes vzpomínají na jeho svobodomyslný a velkorysý přístup k výuce, v době komunismu nevídaný. Svou hravost a spontaneitu vložil i do své poezie, básnickou sbírku nazval Když tě štípne brabenec. Grafik a malíř Miroslav Bravenec uspořádal víc než desítku samostatných výstav a účastnil se mnoha kolektivních výstav. Jak zmínil galerista Jež, příští výstavu by rádi věnovali výhradně jeho dílu.

Číst a vyprávět příběhy těm nejmenším

Ředitelka Michaela Moudrá představuje projekt Bookstart.      

 Začít chodit do knihovny až když dítě umí číst, je prý už trochu pozdě. Mezinárodní projekt Bookstart, v českém prostředí pojmenovaný S knížkou do života, cílí na rodiče s dětmi v kojeneckém a batolecím věku. Do projektu se zapojila i Městská knihovna v Kyjově, která zve na setkání S miminkem do knihovny. Schůzka se uskuteční ve čtvrtek 1. října v 10 hodin dopoledne. Zváni jsou aktivní rodiče s dětmi do tří let.  „Knížky s dětskými říkankami a příběhy vydané pro účely tohoto projektu by se měly k rodičům dostat co nejdříve po narození dítěte,“ říká ředitelka knihovny Michaela Moudrá. V některých zemích je maminky obdrží přímo v porodnici. „Dítě je vnímavé k mluvenému slovu od nejútlejšího věku. Protože jsem si prošla školstvím, vím, jak některé děti mají v dnešní době omezenou slovní zásobu. Někdy je to opravdu tristní. Proto chci upozornit na důležitost předčítání dětem, na důležitost komunikace s miminkem,“ zdůrazňuje Moudrá. Rodiče na setkání dostanou tipy na vhodné dětské knihy a obdrží i dárek pro děti. Mohou si vypít kávu a na programu je i krátké loutkové divadlo. 

Knihovna se zapojila už před několika lety do projektu Family Point, což v praxi znamená, že v přízemí budovy je k dispozici přebalovací pult nebo jídelní židlička. „Byli bychom rádi, kdyby si k nám maminky s dětmi častěji nalezly cestu. Myslím, že zde mohou čas strávit hodnotněji než například v restauracích a kavárnách,“ míní ředitelka knihovny. 



sobota 19. září 2020

Ze starobylé elektrárny bude dům sociálního bydlení

Na Riegrově ulici se rohová budova, ve které sídlila energetická společnost E.ON, přestavuje na dům se sociálními byty. V posledních letech budova sloužila jako sklad materiálu kyjovských Technických služeb. Cihlový objekt postavil v roce 1911 významný kyjovský stavitel Josef Polášek, jednalo se o budovu městské elektrárny. Charakteristický a jedinečný vzhled cihlově červené budovy kvůli nutnosti zateplení a dalším úpravám nebude možné zachovat. To některým obyvatelům Kyjova vadí a poukazují na to, že město se nemůže chlubit mnoha zajímavými a krásnými stavbami.

Na facebooku města Kyjova lidé také vyjádřili obavy, že v této části města s autobusovým nádražím je již tak vysoká koncentrace sociálně problematických jedinců a dům se sociálními byty situaci ještě zhorší. „Sociální bydlení v Riegrově ulici nebude určeno bezdomovcům a dalším sociálně vyloučeným osobám,“ ujistil tiskový mluvčí Městského úřadu Kyjov Filip Zdražil. „Bude pro lidi, kteří se nenadále ocitli v bytové nouzi. Nepůjde o bydlení napořád, ale jen dočasné. Režim bude řízen pracovníky odboru sociálních věcí,“ uklidňuje veřejnost.
 
 Během příštího roku vznikne v prostorách budovy 10 malometrážních bytů. Náklady na přestavbu přesahují 16 milionů korun a ze tří čtvrtin je pokryje dotace z Integrálního regionálního operačního fondu. Byty budou primárně určeny pro místní a následně pro potřebné ze spádových obcí.



Nová knihovnička se stala terčem vandalů

Venkovní knihovničku v parku poblíž dětského hřiště otevřeli první zářijovou sobotu v Kyjově. Myšlenkou na toto dílo se spolek Kyjovské Slovácko v pohybu zabýval několik let. 

V roce 2018 vyhlásil výtvarnou soutěž na vzhled knihovničky. Ze sedmdesáti originálních návrhů vybrali nápad vytvořit knihovnu ve tvaru sovy. „Knihovnu vyrobil pan Jiří Robek se svým tatínkem z Dolních Bojanovic z dubového dřeva. Stála kolem 50 000 Kč. Finanční prostředky šly z projektu Místní akční plán rozvoje vzdělávání na Kyjovsku, který se mimo jiné zabývá i podporou čtenářské gramotnosti,“ sdělila Martina Urbancová z Kyjovského Slovácka v pohybu.

Knihovnička byla slavnostně otevřena na sobotní odpolední akci s bohatým doprovodným programem. Děti se mohly těšit na divadelní představení loutkového divadélka Vnouček a samy se aktivně zapojily v technických dílničkách, do malování a do různých soutěží o ceny. Městská knihovna zde měla svůj stánek zaměřený na trénink paměti. Do knihovničky dodala knihy různých žánrů, pro děti i dospělé. V nabídce jsou například regionálně zaměřené knihy kyjovského lékaře Jiřího Dunděry. Knížky jsou zde tak připraveny k půjčení každému zájemci a stejně tak může kdokoli do knihovny vložit knihu, kterou už doma nevyužije. Venkovní knihovnička funguje například v sousedním Kostelci, stojí uprostřed obce u autobusové zastávky.


Bohužel kyjovská knihovnička se bezprostředně po instalaci stala terčem vandalů, kteří vylomili horní dvířka s dekorací, a „sova“ tak přišla o levé oko a část zobáku. V lokalitě není městská kamera a blízké dětské hřiště s houpačkami se často stává místem, kde se v noci mládež posilněna alkoholem srocuje. „V sobotu dopoledne jsme knihovničku provizorně opravili, aby mohlo dojít ke slavnostnímu otevření. Hned v pondělí byla poškozená dvířka předána výrobci k opravě. Věříme, že bude knihovnička v „top“ stavu v nejbližších dnech,“ uzavírá Urbancová s tím, že o změně místa pro venkovní knihovničku zatím neuvažují.




Foto: archiv Kyjovského Slovácka v pohybu


Batohy se školními pomůckami poputují do Afriky

Zatím mají první tři, ale pevně věří, že přibudou další. Řeč je o batůžcích se školními potřebami pro děti v africké Malawi, které možná takto obdrží svůj první hmatatelný dárek v životě. Dětské oddělení Městské knihovny Kyjov se zapojilo do akce, kterou pořádá charitativní organizace Mery´s Meals, a stalo se sběrným místem školních dárkových batohů.

„Maminky teď na začátku roku určitě protřídí školní pomůcky a společně s dětmi mohou připravit batůžek pro jejich vzdálené kamarády,“ říká Martina Hradilová z dětského oddělení knihovny. „Do batůžku je vhodné vložit psací potřeby, pastelky, sešity, pravítko, ořezávátko, gumu, pouzdro, z oblečení triko, kraťasy, sukni nebo šaty. Hodí se i zubní kartáček, zubní pasta, mýdlo.Máme připravené cedulky, které označí, zda je batoh určený dívce či chlapci. Myslím, že je to velice konkrétní pomoc a určitě se dostane k příjemci,“ dodává knihovnice.

Organizace Mary´s Meals pamatuje na ty nejchudší děti a spolu se vzděláním jim zajišťuje jedno jídlo denně. Díky tomu rodiny pošlou do školy například dívky, které by jinak zůstaly nevzdělané, nebo přijdou děti z ulice, které všechen čas věnovaly tomu, aby si sehnaly něco k jídlu. V současné době ve školní dny nasytí projekt milion dětí po celém světě. 

„Když máš hlad, tak nemůžeš přemýšlet,“ říká dívenka z indického slumu, která by si přála být lékařkou. Otec, jenž se o ni a její sourozence dříve staral, pobývá už půl roku v nemocnici.

Propagační videa Mary´s Meals napoví o situaci dětí, které často zůstanou po smrti rodičů bezprizorní, mnohem víc. „Akce byla původně určena do škol, ale rozhodli jsme se, že se naše knihovna jako instituce komunitního charakteru také zapojí,“ poznamenává Hradilová.

Za tento počin by si městská knihovna jistě zasloužila jedničku, však jí také návštěvníci mohou vystavit vysvědčení. Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky spolu s několika dalšími organizacemi dětským čtenářům nabízí možnost navštěvovanou knihovnu oznámkovat, a to hned z osmi předmětů. Na prvním místě je Chování knihovnic k dětem. Hodnotí se i výběr knih, časopisů a cédéček, snadnost orientace, otevírací doba, zařízení a vzhled knihovny a v Informatice spokojenost s počítači a službami knihovny přes internet. „Přáli bychom si, aby této možnosti zahrát si na učitele a oznámkovat naši knihovnu využilo co nejvíce dětí. Před dvěma lety, kdy se tato celostátní soutěž již konala, jsme dopadli docela dobře,“ usmívá se knihovnice.






pátek 18. září 2020

Alois Vrbovský se stal laureátem Ceny starosty města

Legenda kyjovské atletiky šestaosmdesátiletý Alois Vrbovský obdržel Cenu starosty města Kyjova. Sportovní výchově dětí a mládeže se věnuje již pětapadesát let. „Je to pěkné, že si po těch pár letech, co to dělám, vzpomněli,“ říká s nadsázkou i stopami dojetí v hlase ke svému ocenění Vrbovský. 
 
Cenu přebral z rukou starosty Františka Lukla u příležitosti slavnostního otevření zrekonstruovaného běžeckého oválu na stadionu 30. srpna. Atletická dráha sice už nějakou dobu kyjovským sportovcům slouží, ale kvůli bezpečnostním opatřením v souvislosti s covidovou epidemií byla oficiálně předána až na konci prázdnin. „Já myslím, že to udělali dobře, zbývá ještě opravit vnější okraj dráhy a bude to kompletní,“ hodnotí dílo Alois Vrbovský a už se těší, až začne po vynucené zdravotní přestávce znovu trénovat své svěřence. Nedávno prodělal v kyjovské nemocnici operaci levé kyčle, následovala týdenní rehabilitace a nyní se chystá na pobyt v lázních. Mezi sportovci je oblíbený a ctěný pro svůj lidský a profesionální přístup. Jak Vrbovský prozradil, radost mu v poslední době udělala například dorostenka Zuzka Horňáková, která běžela na Mistrovství České republiky, nebo úspěšný sprinter Vráťa Svoboda. Trenérskou štafetu v rodině přebrala dcera Ivana Řezáčová, která se ve stopách svého otce intenzivně věnuje tréninku mladých atletů v Kyjově.

 Alois Vrbovský se zúčastnil slavnostního ceremoniálu i přes své zdravotní omezení, na stadion ho     přivezla z kyjovské nemocnice sanitka. (Foto: facebook Kyjov)



Koronavirus ochromil provoz některých škol

Kyjov – Podle údajů Krajské hygienické stanice v Brně bylo v Kyjově ke dni 9. září aktuálně 63 osob nakažených koronavirem. Toto číslo představuje asi půl procenta z celkového počtu obyvatel Kyjova. Jak uvedl na stránkách oficiálního facebooku města Kyjova mluvčí radnice Filip Zdražil, téměř čtvrtina případů z okresu Hodonín připadá právě na Kyjov. V Hodoníně bylo ke dni 10. září zjištěno 30 nakažených. Onemocnění má většinou lehčí a často i bezpříznakový průběh. Nejčastějšími příznaky jsou horečka a suchý kašel, může se objevit bolest v krku, migrény, bolesti svalů, ztráta čichu, průjem nebo zvracení.

Nemoc ovlivnila i provoz kyjovských škol. Mateřskou školu a základní školu pro sluchově postižené v Boršově hygienici zavřeli, v karanténě jsou i dvě třídy ZŠ J. A. Komenského. Návštěvám se znovu uzavřel domov Horizont i sousední budova Centra služeb pro seniory, kde je evidováno několik pozitivních osob z řad klientů i personálu.

Znovu začal zasedat bezpečnostní štáb města. Od 8. září byla obnovena krizová linka městského úřadu. „Na čísle 518 697 401 jsme po celý den připraveni poskytnout zájemcům informace a seniorům či tělesně postiženým lidem pomoci se zajištěním nákupu či vyzvednutím léků,“ informuje Zdražil. Ve středu 16. září se uskuteční výdej dezinfekce anti-covid pro veřejnost. Ručně šité roušky jsou k dispozici pro zájemce na podatelně v přízemí radnice. Kyjovští dobrovolní hasiči provádí plošnou dezinfekci autobusů městské hromadné dopravy. Město vzhledem k situaci odložilo na neurčito setkání s jubilanty a hovory s občany, které se měly v září uskutečnit v Bohuslavicích a Boršově.




pondělí 7. září 2020

Nejdůležitější je touha po svobodě, říká investigativní novinář Jaroslav Spurný

Jaroslav Spurný, redaktor Respektu, pochází z Kyjova.
Měl jsem v životě štěstí, byl jsem ve správný čas na správném místě, nechávám se vést intuicí, takové a podobné věty zaznívají z úst předního českého  investigativního novináře Jaroslava Spurného překvapivě často. V mládí byl divoký a v době tuhého komunismu toužil po svobodě. Vydobyl si ji. I za cenu nedokončení středoškolských studií, a tak dodnes nemá maturitu.  Zato může být hrdý na prestižní novinářská ocenění.  V roce 2004 obdržel cenu Karla Havlíčka Borovského, v roce 2011 mu nadace Open Society Fund udělila Novinářskou cenu v kategorii psané žurnalistiky a v roce 2012 byl vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky. I když ho prý stále trochu udivuje, že tak významná uznání získal, dodává, že s těmi diplomy na stěnách pracovny je zase trochu spořádanější...


Narodil jste se v Kyjově, desetitisícovém městě na jihu Moravy. Jak vzpomínáte na své dětství? Byl jste už odmalička tak trochu rebel?
Paměť je samozřejmě hodně ošidná a zkresluje. Pokusím se být přesný. Prvních pět let jsem měl učitelku, která mě neměla ráda. Fakt. V první třídě se ptala, jaká slova známe na „g“ , přihlásil jsem se a řekl „Garant“. Ona mě odbyla, že nemůžu vědět, co to znamená. Já řekl, že je to typ nákladního auta (byl). Což samozřejmě nevěděla, znala to slovo jen jako synonymum „ručitele“ a pak už jsme si nikdy názorově nesedli a já to odnášel trojkami. Druhý stupeň byl fajn, už bez trojek a horších známek. Od mala jsem skutečně hodně četl, čeština mě bavila, matematika kupodivu taky.

S kázní jste problémy ve škole neměl?
S chováním to bylo asi horší, dost často jsem slyšel „Spurný, ty jsi opravdu vzpurný“. Což naznačuje, že mé dětství, prožité v lehkém rebelantství, bylo bezva. I když jsem nechápal, že se většina mých kamarádů nechce bavit o knihách, vlastně je ani moc nečetli. Na druhou stranu mě náklonnost ke čtení nijak v jejich očích nedegradovala, protože jsem uměl fotbal a další sporty. A taky jsem rozbil přiměřený počet oken a ukradl na zahrádce za plotem dost hrušek a moruší, abych byl – jak se říkalo – v kolektivu oblíbený. Na druhou stranu,  naše kamarádství asi  nebylo nic hlubokého. Vlastně téměř všechny přátele, které v Kyjově dodnes mám, jsem poznal až kolem svých dvacetin. 

Průmyslovku v Břeclavi jste nedokončil a těsně před maturitou jste odešel. Můžete nám blíže popsat okolnosti tohoto rozhodnutí?
Na strojní průmyslovce jsem se ocitl zmýlenou rodičů. Umíš matematiku, budeš dobrý strojař. No, tyhle dvě disciplíny nemusí být nutně v souladu a u mne nebyly určitě. Takže, školu jsem studoval, ale zajímala mě čím dál tím méně. Tak jsem dělal hlavně to, co mě bavilo. Líbilo se mi  být básníkem, už jsem jich znal spoustu, a chtěl jsem psát jako Walt Whitman nebo aspoň jako Ferlinghetti či Václav Hrabě. Být divoký jako beatnici. To narazilo u většiny učitelů, hlavně se to tedy rozcházelo s životním názorem ředitele školy, kovaným komunistou, který nás v hodinách občanské nauky velmi intenzívně trénoval v tom nejblbějším pojetí marx-leninismu.
V té době jsem pořád hodně četl a dělal bedňáka slavné břeclavské kapele Lazy Dogs. Na jejich koncerty chodil určitý druh intelektuální smetánky, ale taky osamělí ztracenci, a se všemi jsem si rozuměl a cítil jsem se v té společnosti skvěle. Ale začal jsem si uvědomovat rozpory v sobě. Jak si můžu myslet ty velké věci o svobodě a spravedlnosti a volnosti a zároveň se nechat ponižovat všemi těmi drobnostmi, které ve škole vyžadoval komunistický establishment?Prvomájové průvody, vylepování sovětských vlaječek, poslouchání socialistických prohlášení na školních akcích. Obojí dohromady nešlo a já si vybral tu první možnost, pokus žít svobodně. Oznámil jsem řediteli, že končím se školou, on to chtěl písemně i s důvodem a já tam napsal, že na škole jsou porušována základní lidská práva. Nebo něco, co znělo hodně podobně. A bylo to.

Co bylo pak?   
Svoboda vypadala jinak, než jak si ji člověk představoval. Okamžitě mi přišel povolávací rozkaz. Do komunistické armády jsem odmítal jít, tak jsem se – na základě fingované sebevraždy – nechal zavřít do blázince. Což mi přineslo kontakt s mnoha zvláštními osudy, jiným myšlením a hlavně – stačilo to, abych dostal modrou knížku, která mě od služby v armádě osvobodila. Zhruba osm měsíců poté, co jsem opustil školu, jsem skončil ve vězení. Ve vazbě jsem strávil půl roku, bylo to v době, kdy byli zavření Plastici (hudební skupina The Plastic People of the Universe, pozn. red.), a při výsleších mně pořád ukazovali jejich fotky a chtěli vědět, co s nimi mám. Neznal jsem se s nimi. No, nakonec mě před Vánocemi v roce 1976 propustili bez obvinění.
            Těch čtrnáct měsíců od chvíle, co jsem opustil školu, pro mě bylo úžasnou cestou ke svobodě. Uvědomil jsem si, že mou skutečnou vnitřní svobodu ten režim nezlomí, a nezlomí ji ani vězení, ani cvokárny, nic. A pak, s takovým CV už nevedla cesta jinam - pokud člověk nechtěl emigrovat, a to já jako Moravák s odpovědností k rodné hroudě  nechtěl - než do disentu. Pro mě to byl hlavně underground a zase knihy. A vědomí, že nemohu nikomu kázat svobodu a spravedlnost, aniž bych se tyhle hodnoty aspoň nepokusil žít. Tohle jsem, myslím, tehdy chápal.

V roce 1983 jste podepsal Chartu 77.  V roce 2017 jste dostal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Je to pro vás určitá satisfakce za příkoří, kterým jste byl za minulého režimu vystaven?
No, já se  v roce 1977 cítil tak svobodný – byť různě zadržován a zatýkán, jeden čas jsem žil dokonce pod falešnou identitou s cizí občankou – že se mi i podpis pod Chartou 77 zdál nadbytečným závazkem. Ale časem mi došlo, že je to z velké míry projev mé arogance a sobectví. O to, že jsem podepsal, se hodně zasloužil Ivan Lamper, už tehdy kamarád, později hlavní zakladatel Respektu. Dodnes je v týdeníku mým kolegou, editorem a zůstává autoritou.
             Ivan začal na konci sedmdesátých let dělat samizdat. Svým přístupem mě přesvědčil, že si svou svobodu nemůžu nechat pro sebe. Tak jsem se připojil. Bylo to ve Zlíně, byl jsem už ženatý a vlastně se na té práci podílela z velké části moje žena, skvělá písařka. Pořád jsem byl duší underground, outsider, ale ta drobná práce na samizdatu s lidmi ze Zlína, jako byl Ivan Lamper, Bedřich Koutný, Standa Devátý a další,  dala mému životu další rozměr. Byl jsem velmi odpovědným otcem a samizdat a spolupráce s disidenty dávala mé svobodě a touze po spravedlnosti jakýsi spořádaný tvar. Taky jsem v tu dobu už věděl, že jako básník nestojím za nic. Vedlo to vše k podpisu Charty 77, k přestěhování  i s rodinou do Prahy. Do toho úžasného města se tehdy odstěhoval i Ivan, a tak naše spolupráce pokračovala. On byl ale daleko aktivnější. Vlastně pro hodně věcí, které jsem tenkrát ilegálně dělal – Revolver Revue, Sport, Lidovky, věci pro VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.) nebo Chartu – mě nadchl on. Já byl pořád tím divočejším, neměl jsem nikdy ambice mít odpovědnost za něco strukturovaného, on ano. A tak jsme dospěli k roku 1989.
           
I ke mně se v době komunismu nějaké samizdatové publikace dostaly. Jak vlastně vznikaly?
Doma jsem měl za totáče výkonný cyklostyl, velkou kopírku, dovezenou kýmsi ilegálně ze zahraničí, prostě takovou amatérskou protistátní tiskárnu. Neměl jsem ani moc času sám psát. Živil jsem se mytím oken a broušením parket, staral se o rodinu a tiskl jsem. Kupodivu, až na drobné výjimky, jsem StB nezajímal.

A to ocenění za protikomunistický odboj..?
A to ocenění za protikomunistický odboj je pro mě teď nástrojem jakési osvěty. Mívám hodně veřejných debat, přednášky na školách, základních i středních, a tak tam s sebou nosím odznáček, který je součástí toho ocenění.  A skoro vždy se skrze něj celkem nenásilně dostanu k popisu, jak to kdysi bylo. Jak jsem to cítil a žil. A na lidech vidím, že je to povídání zaujalo.

Co by tomu řekli vaši učitelé, kdyby vás dnes viděli v pozici lektora a „mentora“ ve škole?
Nemám tušení. S nikým z nich jsem se po roce 90 nesetkal. Byl bych rád, kdyby se jim to líbilo, ale já tahle srovnání ve stylu kdo by to tehdy tušil, co budeš dělat teď, nemám rád. Život je neuvěřitelně barevný, mně osobně se dějí věci, které jsem si v minulosti neuměl vůbec představit. Stále a opakovaně  mi přináší něco mnohem zajímavějšího, hlubšího, rozměrnějšího, než bylo to, o čem jsem předtím snil.

Říká se, že do svobody musí člověk dorůst. Jak to vidíte?
Základem dospění ke svobodě je touha se stát svobodným. Když něco opravdu chcete dokázat, tak to dokážete. Můžete dospět k vnitřní svobodě, můžete taky pochopit, jak prosazovat institucionální svobodu, ale musíte to chtít víc než cokoli jiného.
            Svoboda je nepředstavitelný prostor, kterého se spousta z nás bojí. Mnozí volí nějakou formu osobního bezpečí, někdy velmi sobeckého. Dorůst do svobody znamená přestat se bát prostoru kolem nás a především prostoru v nás. Svoboda neznamená, že si děláme, co se nám chce, nebo, že si myslíme, co se nám namane. Je pevně svázána s respektem a úctou k druhým, ke svobodě druhých. K jejich idejím, víře, k naší touze poskytnout těm druhým poznání a zážitek svobody. Je to docela náročná dřina – ale velmi radostná. Jak vlastní cesta ke svobodě, tak pokus o úsilí ji poskytnout jiným.  

V listopadu 1989 jste stál u zrodu časopisu Respekt. Vzpomenete si, odkud se vzal ten název?
Název vymyslel Pepa Zajíček, náš redakční řidič. Dva dny po 17. listopadu založil Ivan  Lamper s několika dalšími lidmi Informační servis Občanského fóra – což bylo první nové médium, které po sedmnáctém listopadu vzniklo. Ta dvě poslední slova z názvu ale záhy zmizela, během několika dnů jsme se stali opravdu nezávislými novináři. Já byl přizván dva dny po vzniku Informačního servisu.
             Po Novém roce jsme věděli, že tu naši disidentskou i revoluční žurnalistiku chceme proměnit v klasické médium. Dohodli jsme se na týdeníku. Ale s názvem to bylo složité. Na chodbu redakce – místnosti jsme dostali k pronájmu od pražského magistrátu – visela tabule, na kterou jsme psali naše návrhy. Ale nic z toho  se nám nezdálo. Jednou šel Pepa kolem té tabule, díval se na ty naše návrhy, kroutil hlavou a pak se otočil na Honzu Rumla a Ivana Lampera a řekl: „Kluci, co Respekt?“ Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili genialitu toho slova. Respekt ke svobodě, k faktům, ke čtenářům, respekt ke světu. Na jednu stranu výsostné ideje, na druhou stranu měl ten název velký reklamní potenciál.  

Pro Respekt píšete dosud. Jak je pro vás důležitý redaktorský tým, jehož jste členem?
Pro mé psaní je to naprosto klíčové. Jsou to lidi, kteří mě inspirují, každý z nás přistupuje k té práci jinak, má trochu jiný pohled. Postoje a pohledy kolegů jsou dost výrazné a pronikavé na to, aby mi pomáhaly v přístupu k mé práci. Důležité jsou společné debaty, vzájemný respekt...  Myslím si, že mí redakční kolegové jsou faktickými novinářskými opinion makery. Synergie redakce dodá každému jejímu členu podstatně širší rozměr psaní a uvažování, než kdyby na to byl sám.

Už 30 let se zabýváte investigativní žurnalistikou. A na vysoké úrovni. Získal jste prestižní novinářské ceny. Které z nich si nejvíce vážíte?
Cen si vážím všech, bez rozdílu. Na jednu stranu jsem z nich měl radost, na druhou stranu mě docela znervózňovalo, když se někde při mém veřejném vystoupení dodávalo, že jsem držitel té a té ceny. Jako by to bylo důležité, a já se nikdy nechtěl cítit důležitě. Byl jsem šťastný, že přišel rok 89 a já mohl veřejně psát, a měl jsem radost, že jsem se tu práci naučil.
             Psaní článků bylo i prostředkem, jak přiblížit značnému počtu lidí hodnoty, které se snažím žít, a to je fakt velké štěstí. Na druhou stranu ty ceny dávají lidem jakousi záruku, že sdělení dostávají od někoho, kdo ví, o čem píše a mluví. Proč jinak by ta ocenění dostal? Takže se ty novinářské ceny staly mou součástí, součástí Respektu a součástí mé komunikace. Ale pořád mě trochu udivuje, že je mám. Cena Ferdinanda Peroutky, Karla Havlíčka Borovského, uf, takoví velikáni zavazují. Zdá se mi, že s těmi diplomy v pracovně jsem se stal zase o něco spořádanější.    

Co představuje a obnáší práce investigativního novináře?
Já svou práci vnímám jako hledání vad našeho systému, které umožňují lidem porušovat zákony a dohody. Když jsem kdysi dávno psal o tunelech a podvodech jednoho bankéře, tak ta fakta jsem nesbíral proto, abych ukázal jen život jednoho grázla, ale abych popsal vady tehdejšího bankovního systému, který dovoloval jednoduše vyvést - někdy přímo ukrást - z bank spousty miliard korun. Což v konečném důsledku platili občané svými daněmi.
            Myslím, že dobrý investigativní novinář by měl mít intuici. Já spoustu svých článků napsal na základě svého tušení, že se někde děje něco špatně. Že někdo podvádí. Abych zjistil, zda je má intuice správná, musel jsem se o té podezřelé věci strašně moc naučit. Udělat spoustu rešerší, mluvit s lidmi, kteří té věci rozuměli. To bývala opravdu dřina, piplačka, často i dobrodružná. Když píšete o propojení politiků, byznysmenů, mafiánů, nebo o špiónech, tajných službách, narazíte na věci, které mohou být dost divoké. Konspirativní schůzky, výhrůžky. Úžas z toho, co je možné ukrást, jak je možné podvádět. Hledání zdrojů a jejich „kultivace“ v hospodách... Měl jsem v té práci dost štěstí, často jsem potkal ty nejlepší informace, zdroje nebo náměty naprostou náhodou. Jen jsem prostě byl na správném místě. To mě udivovalo dlouhá léta a vlastně udivuje dodnes.

Utkvěly vám některé kauzy?
Kauz mně v hlavě utkvělo spoustu, bankovní tunely, ruští mafiáni a jejich tajné služby, státní zakázky, zbraně. Taky některé omyly, kdy jsem po komplikované práci zjistil, že jsem mimo.  A na co si musím dát hodně pozor jsou emoce, spravedlivé rozhořčení, souzení... to do článků nepatří. Když se tam objeví, dostanu kartáč od editora a píšu znovu. Investigativní článek, který obsahuje soud, je opravdu velký přešlap. Podstatná jsou fakta, daná do kontextu doby, systému, světa.

Dnes se obecně pravda relativizuje. Co pro vás znamená pravda, jak byste ji definoval? Relativizují se fakta, s pravdou je to složitější. Někdy mají fakta v kontextu více možných výkladů, dá se připustit více různých názorů. Názor je soubor argumentů. Názorový spor je souboj argumentů. A ty nejpřesvědčivější by měly být přijaty nebo respektovány, třeba s jistou pochybou. Dnes se příliš mnoho lidí domnívá, že názor je cokoli, co si oni sami myslí, i když pro to mají minimum argumentů. Nepřijímají ten souboj, protože by své tvrzení neustáli. Tak říkají, neberte mi můj názor... to je ta relativizace „pravdy“. Mají strach, že když přiznají omyl, slabost argumentů, budou vypadat jako hlupáci, tak stojí tvrdošíjně za svým. Dělají to i politici, dělá to prezident této země, tak si i „prostý občan“ myslí, že to tak může fungovat.
Zaznamenal jste nějaké konkrétní pozitivní dopady svých článků na nápravu věcí veřejných?
To, čím se zabývám, je bezpečnost této země v širším kontextu a vymahatelnost práva. V devadesátých letech a minulé dekádě jsem popsal opravdu mnoho případů tunelování. Od bank, přes státní podniky a často se dotýkaly vysoce postavených politiků, miliardářů, už tehdy jsem psal hodně o přešlapech Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Psal jsem o kšeftech ČEZ, o mnoha pochybných veřejných zakázkách, o pronikaní ruských mafií a pak politických zájmů Kremlu do Česka. Psal jsem o pochybných zametáních vyšetřování, o jejich aktérech, o českých mafiánech, armádních zakázkách a dalším.
             S odstupem času už bezpečně vím, že některé z těch článků nějakým způsobem pomohly napravit chyby systému. Některé z nich pomohly změnit uvažování o spravedlnosti v zemi. Někdy docela přímo, jindy komplikovanou cestou. Popsat na tak malém prostoru to neumím, asi by to nebylo ani objektivní. I když se v tomto směru nijak neprožívám, dělám tu práci s radostí a nadšením a taky s tím respektem, co máme v názvu. Tak věřím, že se to v těch článcích projevuje.

I když novinařinu máte rád, vaše pracovní tempo je vysoké. Často se mluví o vyhoření. Nikdy jste se nedostal do takového stavu? Jak relaxujete?
Motivaci a chuť psát jsem zatím nikdy neztratil, i když jsem za ty roky prošel několika krizemi a vlastně tak jednou dvakrát ročně propadám krátké intenzívní touze s tím seknout. Pak ale stačí podívat se s mírným odstupem na motivy chuti skončit – je v tom vždy nějaká sobecká hloupá pohnutka – a potřeba nechat psaní zmizí.
             Už jsem to zmínil, v životě jsem měl neuvěřitelné štěstí, vždy ve správný okamžik mě potkala ta správná věc a to se mi děje dodnes. Tempo prokládám občas nicneděláním, umím se vypnout. Nemám výčitky z toho, když se v televizi kouknu na blbý film a na nic při tom nemyslím, jen vnímám děj. Nemám problém s tím, když se hodinu nudím. Můj relax je v tom, že si umím užít každou životní situaci, v konečném důsledku i ty, které mě nějak vykolejily. Je to úžasný prostor. Není to nic osvíceného, žádný hluboký vhled. Možná určitá nespoutanost a vyhýbání se nutnosti vše řadit do nějakých škatulek a očekávání. 

Je 30 let po sametové revoluci a průzkumy veřejného mínění mluví o deziluzi ze současných poměrů u velké části obyvatelstva. Co si myslíte o dnešní době vy?
Deziluzi z čeho? Že svoboda není zadarmo, že ani štěstí nebo jen spokojenost nejsou volným artiklem, ale vyžadují docela slušnou dávku snahy a práce a odstupu od vlastního sobectví? Máme kontroverzního prezidenta, kontroverzního premiéra, zdá se, že leccos v této zemi ovládají nad slušnou míru hodně bohatí lidé. Že svět je trochu nespravedlivý a spoustu lidí spadlo do nastražených existenčních a finančních pastí. Pořád si myslíme, že věci za nás zařídí jiní, ale to nefunguje, nikdy to nefungovalo a fungovat nebude. Je to na nás, a čím víc přesvědčeni budeme, že jsme na tom špatně, tím hůř na tom budeme.
      
Máme u nás svobodu slova?
Máme. Velkou. Já osobně neznám novináře, který by psal, co mu jiný diktuje. Neznám novináře, který by se kvůli svobodě slova nějak autocenzuroval. Jistě, je tu dost lidí z branže, kteří nerespektují fakta, ale většinou to není proto, že by jim to někdo nařizoval, ale proto, že to sami tak cítí. To je všude ve světě. A neznám v Česku jediného občana, který by za to, co si myslí, co říká, co šíří, byl popotahován represívními institucemi, pokud tedy neporušuje zákon a nepropaguje věci související s nacismem, komunismem nebo nejde o zločin nenávisti.
             Na druhé straně - obrací se na mě spousta lidí se svými problémy, často je chápu, ale novinářsky jsou neuchopitelné. Jde většinou o totálně nepřehledné právní spory a ty lidi mají pocit, že se jim ubližuje. Věcné komplikace jejich případů neumí žádný článek zachytit a já jim říkám, to se nedá napsat. Oni mají pocit, že mám z něčeho strach, nebo že mě cenzuruje vydavatel.

Mnoho lidí se například bojí kritizovat svého zaměstnavatele, mají oprávněnou obavu, že by mohli přijít o práci. Na regionální úrovni zase fungují blízké vazby mezi vlivnými lidmi, kteří mohou kritika nebo jeho rodinné příslušníky poškodit.
To máte pravdu a nedá se to odbýt odkazem, že přece každý v sobě může najít odvahu se tomu postavit. Žijeme v zemi, kde je tradice být opatrný, neozývat se, když to nepovažujeme za smysluplné, a ta hranice se někdy posune až k servilnosti. V lepším případě zvažujeme efektivnost naší odvahy – jsme odvážní, když se to hodí. Strach, že přijdeme o práci, že ublížíme blízkým, že pohněváme majitele, bývá někdy oprávněný. Ale ty situace strachu se nevyřeší samy, musíme se o nich naučit otevřeně mluvit. Měli bychom se snažit, aby okolí, včetně státu nebo obce, našlo systém, který by nás v takové situaci opravdu chránil. Není to nemožné, jsou země, kde to docela funguje. Ale my v Česku nevěříme, že by instituce něco takového zvládly, a tak se je nesnažíme ani kultivovat. Zůstáváme se strachem.

Dalším problémem je, že média se vyhýbají některým tématům s ohledem na své vlastníky a věnují jim minimum prostoru.
Pokud jde o média, mohu mluvit za sebe a za Respekt. Nikdo nám nic nediktuje, nikdo nás necenzuruje, nikdo nám neříká, to pište, a to ne. O vlastníkovi se píše špatně zejména v situaci, kdy skutečnost se zdá z pohledu faktů mnohem příznivější, než pověst majitele na veřejnosti. Když napíšete pravdu, nikdo vám nevěří, vypadáte v očích veřejnosti jako slouha. Takže my se při psaní o majiteli soustředíme na stručné, zpravodajské, faktografické články. Některá média to ale tak nedělají.
Přece jenom - investigativní žurnalistika vyžaduje jistou dávku odvahy. Kdy jste se bál? Co je vaše noční můra?
Nebojím se těch, o kterých píšu. Noční můra jsou chyby v článcích. Za prvé to může někomu ublížit, za druhé vypadám nedůvěryhodně, za třetí to ubližuje i kolegům a Respektu a novinařině jako takové. Novinařina stojí na tom, jestli máte nebo nemáte dobré jméno. Jestli vám čtenáři, posluchači, diváci věří. Chybami, a zejména těmi, které někoho diskreditovaly, tohle jméno ztrácíte. Nejde tu o mou ješitnost, sobectví, jde o obraz žurnalistiky. Za těch třicet let se v mých článcích objevilo pár trapných chyb. Jde o to, abych se uměl omluvit. Takže moje noční můra jsou chyby. Zní to banálně, ale někdy je to na prášky. 

Máte nějaké osobní krédo?
Umět být spontánní, nezapadat do všech těch konceptů a lákadel, třeba i intelektuálních, které nabízí svět. Mít nadhled a radost. Snažit se dělat vše tak, aby z toho měli prospěch ostatní. Protože když oni budou v pohodě, spokojeni, šťastní se svými ideály a vírami, bude to i mé štěstí. Svůj postoj nemyslím, jako nějaký druh slouhovství čemukoli nebo jako nějakou tupou pokoru a bezkonfliktnost. Míra mé otevřenosti a snad i odevzdání má svá jasná pravidla, vztahující se ke svobodě, ke spravedlnosti. Jsou doufám dost široká a věřím, že plná vnímavosti, to ale musí posoudit jiní.

Jaké máte plány do budoucna?
Plány si nikdy moc nedělám. Chtěl bych ještě nějaký čas vydržet v nastaveném pracovním tempu a udělat vše co můžu pro to, aby Respekt přežil pandemii pokud možno v ještě lepší kondici, než je teď. Užívat si blízké, ale vlastně i ty vzdálené. Přemýšlím, že bych se pustil do nějakého detektivního příběhu pro děti. Ten můj přístup k plánům vyplývá z toho, co jsem už řekl. Události, které přinese život, jsou barevnější a fantastičtější, než jakýkoli plán, který bych vymyslel. Můj plán je být pořád na tom správném místě.


Vizitka
Jaroslav Spurný se narodil v roce 1955 v Kyjově.

V roce 1990 spoluzakládal týdeník Respekt, kde pracuje dosud.

V roce 2002 vydal knihu Česká kocovina. V roce 2018 mu vyšly další dvě knihy. První je knižní rozhovor s dlouholetým členem zpravodajské komunity Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích s názvem Nepohodlný agent. Knížku vydalo nakladatelství Paseka. Druhou publikaci s názvem Jací jsme dnes, s podtitulem Česko od roku 1989 očima investigativního novináře, vydalo nakladatelství Torst.

Jaroslav Spurný je držitelem prestižní novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského za rok 2004. V roce 2012 byl Sdružením Ferdinanda Peroutky vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky pro nejlepšího novináře za rok 2011. Je také držitelem Novinářské ceny 2011 udělované nadací Open Society Fund, a to v kategorii psané žurnalistiky "Nejlepší investigativně-analytický příspěvek" za článek "Zničte dokument číslo 1439".

 V roce 2017 dostal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.

 Je ženatý, má tři děti.
(zdroj Wikipedie)