sobota 30. listopadu 2019

Krasový badatel Martin Kříž ožil ve vzpomínkách


Ždánice – Neobyčejnou zálibu měl už před sto padesáti lety Martin Kříž, který žil ve Ždánicích. Zabýval se speleologií – jeskyňářstvím. Svůj čas věnoval i studiu paleontologie a archeologie. V září letošního roku zastupitelstvo města na svém veřejném zasedání rozhodlo o udělení titulu Čestného občana města Ždánic Judr. Martinu Křížovi, in memoriam.

Martin Kříž, archeolog, badatel a notář.
Martin Kříž se narodil v roce 1841 v Líšni, tenkrát vesnici nedaleko Brna, která byla zároveň bránou do jižní části Moravského krasu. Tajemství tohoto neprobádaného území lákala Martina už od mládí. Již jako student se v roce 1864 spustil na dno legendární propasti Macochy a pobyl tam dva dny.
Většinu života prožil s manželkou a dětmi ve Ždánicích, kde pracoval jako právník a notář. Do Moravského krasu vyjížděl. Uskutečnil například archeologické výzkumy jeskyně Pekárna a řadu dalších. „Je pozoruhodné, že všechny potřebné práce prováděl pokud možno osobně, jestliže k tomu potřeboval dělníky či další spolupracovníky, platil je ze svého, notářského platu,“ píše Josef Medřický, emeritní starosta Ždánic a člen spolku Vrbasova muzea, který se tématu věnuje. Martin Kříž se účastnil konferencí doma i v zahraničí, ovládal několik jazyků. Stýkal se s nejpřednějšími učenci své doby z celé Evropy, z nichž ho řada navštívila. Publikoval mnoho odborných textů i knih, vytvořil rozsáhlé, dosud nedoceněné dílo.
Martin Kříž zemřel ve Ždánicích v roce 1916, ve věku 75 let. Jeho hrobka byla z iniciativy spolku při Vrbasovu muzeu a za podpory města se souhlasem rodiny opravena tak, aby byla důstojnou připomínkou významného občana Ždánic.



 V úterý 26. listopadu byl osobnosti Martina Kříže věnován Večer vzpomínek, kterého se jako hosté účastnili členové Speleologického klubu Brno. Starosta města Vladimír Okáč předal zástupcům rodiny Martina Kříže dekret Čestného občana Ždánic. Událost se konala v kavárně kulturního domu ve Ždánicích.


pátek 15. listopadu 2019

Starý Kyjov v Bohuslavicích

Kyjov-Bohuslavice – Budování koupaliště a sportovního stadionu nebo výstavbu letního kina a sídlišť zachycují historické fotografie a pohlednice poválečného Kyjova, které nyní vystavuje pobočka Městské knihovny Kyjov v Bohuslavicích. „Výstava Starý Kyjov navazuje na výstavu ke 100. výročí vzniku republiky, naši čtenáři si toto téma žádali. Po válce se Kyjov obrovsky rozrůstal. Materiály jsme museli zapůjčit z depozitáře Vlastivědného muzea v Kyjově, mezi jednotlivci se vyskytují velmi vzácně,“ uvedla pracovnice knihovny Anežka Zimková. Fotografie nechala na přání návštěvníků zvětšit a z ohlasů má radost. Výstava potrvá do 28. listopadu, otevřeno je ve čtvrtek odpoledne od 13 do 17 hodin.

Dláždění Palackého ulice v roce 1958 (Foto: archiv muzea v Kyjově)


Who Am I? Kdo jsem? Hanička Bartoňová hrála ve filmu a získala cenu

Svatobořice–Mistřín - Otázka položená v angličtině Who Am I? je název divadelní hry, ve které účinkuje Hanička Bartoňová ze Svatobořic-Mistřína. Herci zde hrají sami sebe. Představení nahlíží do života lidí s handicapem a boří předsudky. Brněnské divadlo Aldente, které pracuje s herci s Downovým syndromem, teď nacvičuje kus v angličtině. Na podrobnosti nejen kolem herecké kariéry její dcery jsem se zeptala maminky Veroniky Bartoňové. 
 
Hanička Bartoňová.
Nechci být netaktní, ale děti s Downovým syndromem zvládají učit se divadelní role v angličtině?
Tato inscenace se hraje tři roky v češtině. Premiéra v angličtině se bude konat na mezinárodní konferenci na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na zkouškách rodiče nebývají přítomni, takže to bude překvapení i pro nás. Samozřejmě se jedná o velmi jednoduchou angličtinu, mluvený projev bude doplněn titulky. Je to pro účinkující další výzva. Režisérka se snaží zacílit na přednosti jednotlivých herců, přistupuje k nim jako individualitám. Každý herec s DS je jiný. Někdo lépe mluví, jiný je výraznější pohybově, neverbálně, další má dobrou mechanickou paměť nebo je šikovný v improvizaci. Všichni na sobě pracují v rámci workshopů, na zkouškách, jezdí na divadelní soustředění. A nutno dodat, že to všechny baví, jinak by to nemělo smysl. Do budoucna se plánuje vyjet s celým souborem do zahraničí. Osobní kontakty se zahraničími profesionálními nebo poloprofesionálními soubory v Polsku, v Berlíně a v Anglii, kde hrají dospělí herci s DS, již režisérka brněnského divadla Aldente má.

Abychom byli zcela konkrétní, musíme říci, že vaše dcera Hana se narodila s Downovým syndromem. Navštěvuje běžnou základní školu?
Ano, byli jsme s manželem přesvědčeni o tom, že je to pro ni to nejlepší. Studovali jsme dostupné materiály a roky porovnávali zkušenosti rodičů. Zúčastnili jsme se dvoudenního semináře, kde otevřeně hovořili pedagogové, asistenti i rodiče integrovaných dětí. Než dcera nastoupila do školy, absolvovala jsem semináře pro rodiče dětí s DS zaměřené na osvědčené metody, například splývavého čtení a metody počítání Yes, we can. Od čtyř let jsme jezdili na logopedii a na rozvoj kognitivních funkcí do Brna. I v současnosti tam dcera dojíždí na rozvoj kognitivních funkcí pomocí Feursteinovy metody. Cíleně jsme s Hankou pracovali tak, aby její nástup do školy byl co nejsnazší. Nyní chodí do 7. třídy, má asistenta pedagoga a svůj individuální plán. Do školy chodí ráda. Má tam kamarádky, se kterými se stýká i mimo školu. Vnímáme, že ji přirozeně berou mezi sebe.

Maminka podporuje Hanku na mistrovství ČR v paravoltiži.
Čím se dcera zabývá ve volném čase?
Miluje hudbu a knihy s dětským hrdinou. V Brně hraje divadlo. Ráda tráví čas s rodinou a s kamarády. Miluje vodu. Kroužek plavání jsme ale letos již vynechali, protože dvakrát v týdnu jezdí do Hostěnic u Brna na paravoltiž. To je gymnastika na koni, kterého vede lonžér. Kůň je vlastně jediné zvíře, kterého se Hanka nebojí. (úsměv) Od čtyř let jezdila do Vyškova na hipoterapii. Paravoltiž dělá Hanka dva roky a letos získala čtvrté místo na mistrovství republiky ve své kategorii.

Tak to je pěkný úspěch. Umí si ho užít?
Co se týká paravoltiže, z toho má velikou radost. Chce vidět video, jak cvičila, chce se učit nové prvky do další soutěže. Ale úspěchy druhým přeje a tleská jim nebo je obejme, když dojedou svou jízdu. Neříká, že chce být první, ale mluví o tom, že by chtěla medaili. Takže máme na čem pracovat, pokud bude chtít. Myslím ale, že momentální prožitek je pro ni silnější než trofej na poličce. Mnohdy je pro ni cesta samotná cíl. Užívá si všechno proto, že to s někým sdílí. S rodinou, s kamarády, se štábem. To je pro ni důležité. 


Jaká Hanka je?
Hodná, vděčná, skromná, milá, ochotná. Těší ji život a raduje se z maličkostí. Umí nás povzbudit, potěšit i překvapit, třeba květinou, kterou utrhne po cestě ze školy. Záleží jí na rodině. Doma má své povinnosti. Nad jejich rámec se často ptá, jestli nám může nějak pomoct. Je báječná sestra. Nyní máme v pěstounské péči dva chlapečky ve věku pěti a jednoho roku. Klukům čte, mladšího krmí, zpívá mu, hraje si s ním, utěší ho, když je v nepohodě. Než jde sama spát, chce bratry přikrýt a aspoň před spaním pohladit. Není vypočítavá a je bezprostřední. Při natáčení starostlivě napomínala členy filmového štábu: „Prosím tě, nekuř. Budeš nemocný. Umřeš na rakovinu.“ (úsměv) Všichni kolem filmu byli úžasní. Vzali ji mezi sebe, podporovali potleskem, vlídným slovem, objetím. Byla to velká zkušenost a zážitek na celý život.

Neměla Hanička při natáčení trému?
Zpočátku ano, ale to se brzy změnilo. Na natáčení si užívala všechno. Chovala se spontánně a byla veselá, vtipkovala a pro režiséra by udělala snad úplně všechno. Protože cítila právě tu zpětnou vazbu, to že ji podporují a přijali ji mezi sebe. Herec Standa Majer nás vzal na krásný výlet za svým kamarádem, Ewa Farna, která ve filmu hrála, s ní zpívala v maskérně své hity, režisér ji objal, když se natočil další obraz... 

Řekněte nám, jak se vlastně k filmování dostala.
Jak už jsem zmínila, Hanka vystupuje s divadlem Aldente, nyní již pátým rokem. Jeho zakladatelka Jitka Vrbková poté, co se jí narodila dcera s Downovým syndromem, hledala cestu, jak lidi s DS lépe poznat. A protože je režisérka, zvolila si jako prostředek divadlo. Cílem bylo vzájemné obohacení. Hanka vystupovala již ve třech hrách. O tom, že je vypsán konkurz na film jsme věděli, ale nějak jsme tomu nevěnovali pozornost. Popostrčila nás právě režisérka Jitka Vrbková. Konkurz probíhal v Praze standardním způsobem, holčička před Hankou byla vevnitř asi patnáct minut a už na pohled se nám zdála mimořádně šikovná. Hanka byla za tři minuty venku, tak jsme to vyhodnotili tak, že to byl sice drahý výlet kvůli třem minutám, ale zajímavá zkušenost… a zašli jsme si aspoň na dobrý oběd.

Znamená to, že tři minuty stačily, aby si Hanka získala porotu?
Filmoví sourozenci Darek a Ema při natáčení snímku Uzly a pomeranče.
Známe to z vyprávění pana režiséra Ivana Pokorného. Řekl, že ho Hanka přímo okouzlila.

Přiblížíte čtenářům, o jaký film jde?
Je to film pro mládež Uzly a pomeranče, vznikl v česko-německo-slovenské koprodukci. Natáčelo se v krásné přírodě Lužických hor. Dcera o filmu řekla, že je pěkný a smutný. Filmovým tatínkem Hance byl Stanislav Majer. Hanka hrála Emu, mladší sestru hlavního hrdiny, patnáctiletého Darka – Tomáše Daleckého.

A hrála ji moc pěkně. Dokonce získala ocenění na Dětském filmovém a televizním festivalu Otty Hofmana v Ostrově v Karlovarském kraji.
Ano, je to tak. Porota dětí a mládeže udělila Hance Ostrovského dudka za nejlepší dívčí herecký výkon.

Takže radost...
S Hankou jsme za těch třináct let, co je na světě, prožili opravdu mnoho. Jak toho těžkého, tak i pěkného, nevšedního – a radostného. (úsměv)

Když se Hanka narodila, bylo vám 23 let. Věděla jste, že budete mít dítě s Downovým syndromem?
Nevěděla, a zpětně jsem tomu vlastně ráda. Po porodu jsem místo štěstí cílila bolest, lítost a strach. Po počátečním šoku jsme se s manželem rozhodli bojovat a vytvořit dceři co nejlepší podmínky pro plnohodnotný a šťastný život. Během prvních pár let jsme neřešili její handicap, protože bylo podstatné se soustředit na zdravotní stav. Prodělala nezbytnou operaci srdce a onkologickou léčbu. Nyní se těší dobrému zdraví.
Rozhodli jsme se pořídit si domek, aby se naše dítě mohlo rozvíjet sobě přiměřeným způsobem a nezůstalo sedět v panelákovém pokoji u televize. Do školy to má kousek, takže ve druhé třídě tam Hanka začala chodit sama. Naším cílem je, aby se v životě dobrala co největší samostatnosti, a tak jsme jí nebránili. I když jsme ji samozřejmě zpočátku sledovali za každou popelnicí a hlídali ji na dálku. Výhodou vesnice je, že může jít třeba sama nakupovat. Tady se všichni znají, a tak nemusím mít obavy, že by se setkala s nepochopením a špatným přístupem. Máme pocit, že je to spíše naopak. (úsměv) Důležitá je i podpora a přijetí ze strany širší rodiny, toho si moc vážíme.

Co má Hanka ráda?
Hanička se svými bratry na Slovácký rok v Kyjově.
Má ráda, když se něco děje. Vyhledává zážitky, není zatížená na hmotné věci. Miluje výlety, turistiku, stanování, hodně jsme toho už společně procestovali. Vzhledem k tomu, že má oslabené abstraktní a logické myšlení, využíváme výlety jako prostředek učení. Zkrátka je dobře, když si může novou realitu osahat. Hodně fotíme, abychom se k navštíveným místům mohli později, například v rámci učiva, vrátit. Jako cvičenka jógy pro děti se speciálním postižením se Hanka dostala i na konferenci do Londýna. Samozřejmě jsme to využili také k návštěvě muzeí a nejznámějších míst.

Co byste vzkázala rodičům, jejichž dítě se narodí s Downovým syndromem?
Ráda bych řekla, že pro nás život narozením dcery s handicapem neskončil. Cítíme, že to, co děláme, má smysl. Hanka nám svou láskou vše vrací. U dětí s DS nesmírně záleží na tom, jak jsou od nejranějšího věku stimulovány. V době internetu a sociálních sítí je nalézání informací, podnětů, terapií, ale i rodin, které mají děti se stejným handicapem, velmi usnadněno. Nic není předem dané, je potřeba věřit sobě i dětem. Chce to čas, trpělivost, vynalézavost i finance. Děláme to, jak nejlépe dovedeme. A nutno říct, že mám dobrého muže, se kterým jsme zajedno a podporuje mě i v mých aktivitách. Některé činnosti musíme přizpůsobit Hančiným potřebám a možnostem, ale v ničem nás to neomezuje. Tato situace nás učí jen jinak přemýšlet. Naučili jsme se radovat z maličkostí a zbytečně se netrápit tím, co bude. Jsme šťastní a užíváme si život. Cestujeme a plníme si své sny. Pro nás je to výzva a pro ni nepromarněná šance. Nevzdávejte to.


                                                                                      (Foto: archiv Bartoňových)












Třicet let drží sv. Anežka nad Čechy svou ochrannou ruku

Kyjov - Kdo je svatá Anežka Česká? Příběh starý 800 let si připomněli senioři a seniorky na besedě v jídelně Domu s pečovatelskou službou, kterou pro ně pravidelně pořádá městská knihovna. Téma posluchače zaujalo a akce se účastnili v nezvykle vysokém počtu. 

Anežka Přemyslovna, zvaná Česká, se narodila pravděpodobně roku 1211. Jako česká princezna a nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. byla poprvé zasnoubena již ve třech letech. Její budoucí ženich ale zemřel. I z dalších dvou plánovaných sňatků princezny z různých důvodů sešlo. Anežka se poté rozhodla pro duchovní dráhu a vstoupila do kláštera. Spolu se svým bratrem Václavem I. založila v Praze Špitál sv. Františka. S potvrzením papeže ustanovila mužský církevní Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou. Je to jediný původem český řeholní řád.
Anežka Přemyslovna usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ve službě nemocným, chudým i spolusestrám. Byla velmi vzdělaná, psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Tato energická a moudrá žena působila nejen v náboženském, ale i v kulturním, politickém a společenském životě.
O svatořečení Anežky České usilovala již její prapraneteř, královna Eliška Přemyslovna, na počátku 14. století. Teprve roku 1874 byla Anežka papežem Piem IX. prohlášena za blahoslavenou a 12. listopadu 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil. Této události se před třiceti lety, v předvečer sametové revoluce, účastnilo 10 000 věřících z Československa a krajanů, žijících v exilu. Během svatořečení v Římě připomněl kněz Tomáš Halík dávnou pověst, která říkala, že „až bude Anežka Česká svatořečena, bude v Čechách konečně dobře". Letos putují věřící do Říma znovu, aby poděkovali za dar svobody a prosili za duchovní obrodu země i s přímluvou sv. Anežky České.






Klígl stvořil Golema


Svatobořice-Mistřín – Stanislav Klígl je svou manuální zručností a nápaditostí pověstný, má na svém kontě již několik zdařilých skulptur, a tak není divu, že byl požádán o zhotovení Golema. Figura je vysoká 3,5 m. Bude stát před novou restaurací „GOLEM“ ve Ždánicích. 

„Zatím je u nás na dvoře,“ prozradil Klígl. Motiv se mu zalíbil natolik, že „dvojče“ Golema vyrábí nyní pro sebe. Zhotovuje jej z odpadového polystyrénu, který se používá při zateplování budov. Perlinka, lepidlo a barvy jsou běžně k dostání. „Nedovedete si ale představit tu několik měsíců trvající bílou spoušť při opracování a finálním tvarování jednotlivých dílů polystyrénu před celkovou kompletací,“ přibližuje Klígl. „Perlinka se tvarovat nedá, a tak to chce čas a trpělivost. Potom dvakrát lepidlo, broušení, penetrace, dvakrát až třikrát nátěr a je hotovo. Zní to jednoduše – můžete to zkusit,“ usmívá se kutil.





Oči jsem měl pro to vždycky, říká majitel jedinečné sbírky krojů Ladislav Lunga

Milotice – V rodinném domě Lungových v Miloticích žilo od začátku více generací společně. „Když mi bylo pět let, nebylo místo ve školce, a tak mě hlídali stařenka,“ vypráví dnes sedmapadesátiletý Ladislav Lunga. „Stařenka Kristýna Lungová vyšívali kroje. Měli zlaté ruky. Díval jsem se jim pod prsty a aby mne stařenka zabavili, dali mi taky nějaké vyšívání,“ popisuje pan Ladislav svoje první krůčky v technice ruční práce, kterou si později osvojil. Jeho hlavní zálibou je ale sběratelství krojových součástí. 

Tento fěrtúšek Ladislav Lunga vyšil pro svou ženu.
„Ženil jsem se v roce 1985 a měli jsme velkou krojovanou svatbu, se všemi lidovými zvyky. Moje nastávající měla také vztah k národopisu,“ přibližuje Lunga, který od dětství chodil do slováckého krúžku. Ten vedl jeho otec. Rodinné prostředí ho tak přirozeně přivedlo k jeho zálibě. Kroje pan Ladislav sbírá už téměř třicet let a jeho sbírka čítá úctyhodných 2 500 kusů. „Když už člověk něco dělá, tak to má dělat s plným nasazením,“ vyhlašuje svoje krédo. Zatímco období kolektivizace 50. a 60. let národopisu nepřálo, velký zájem o kroje a lidový oděv ve společnosti nastal s počátkem druhého milénia. V té době měl už Lunga bohatou sbírku. Hodně krojů zachránil z pozůstalostí, ale i tak podle něj řada pokladů navždy zmizela. „Než bych si kúpil nové polobotky, tož to si radši kúpím fěrtúšek,“ poznamenává s úsměvem. Zájem má hlavně o staré i poškozené kusy lidového oděvu, svou zručností je dokáže obnovit tak, že získají zpět svůj dřívější lesk a jsou zase jako nové. „Některé kousky povstaly z popela,“ potvrzuje. Už roky spolupracuje s několika zkušenými vyšívačkami z okolí. Jedním ze současných trendů v oblasti tradičního oděvu je návrat k historicky starší vrstvě krojů a vytváření jejich rekonstrukcí. 

Lidový kroj v sobě skrývá po generace koncentrovanou zručnost, kvalitu provedení i materiálu i nebývalou krásu.

Sběratelský duch a záliba v historii prostupuje celý dům Lungových, krojům je vyhrazena speciální místnost. Fěrtúšky, turečáky, vlňáky, jupky, pávky, kordulky, košule a nohavice jsou pečlivě naskládány ve velkých šuplících starobylých komod, v malované truhlici a pověšené ve skříni. Vše perfektně čisté, vyspravené a vyžehlené. Až z té nádhery přechází zrak a tají se dech. Nejstarší kousky pocházejí z konce 18. století. „I kroj se měnil, každá generace měla svůj. Byl v tom život a pravidla nebyla nijak striktní,“ upozorňuje znalec národopisu Lunga. Zajímá ho především kroj jižního a severního Kyjovska. O vyšívanou krásu se příležitostně rád dělí s jinými. Kroje vystavoval v zámeckých prostorách v Miloticích i jinde v regionu, také na veletrhu Sběratel v Olomouci, v Diecézním muzeu v Brně, před několika lety přijal nabídku na prezentaci krojů v Praze v prostorách Senátu. Jeho sbírku přijela natočit Toulavá kamera i Folklorika.

Teplé, výšivkou zdobené vlňáky.
Do kroje se obléká při slavnostních příležitostech celá rodina Lungových, včetně dcery Kristýny, která žije se svou rodinou v Praze. „Nikdy se nesmíš stydět za to, odkáď si,“ připomíná jí otec. Ke každému kroji se váže příběh, který sběratel nezapomene. O své sbírce má dokonalý přehled, je to pro něj srdeční záležitost. Schraňuje také staré fotografie krojů a pamatuje si jména a dokonce i datum narození těch, kteří jsou v krojích nastrojeni. Osobně je nebo jejich potomky znal a měl k nim vztah. „Choďte v tem a opatrujte to,“ kladly mu na srdce tetičky, který si kroj často vlastníma rukama vyšily nebo ho zdědily po svých předcích. „Tak se teho závazku držím,“ uzavírá Lunga.










pátek 1. listopadu 2019

Trpěl jsem jako Job, vzpomíná znalec umění Petratur

Kyjov – Unikátní výstavu portrétů znalce a sběratele výtvarného umění Vojtěcha Petratura z Veselí nad Moravou uspořádali v kyjovské galerii Doma. Portréty vznikly před dvaceti lety, Petratur seděl modelem významným malířům, se kterými se přátelil. 

Znalec a sběratel umění Vojtěch Petratur. Vlevo portrét od Josefa Hnízdila.
„Troufám si říct, že je to jediná sbírka tohoto typu v celé republice,“ konstatuje Vojtěch Petratur. Pochází z Blatnice pod svatým Antonínkem. Pracoval v Praze, a protože ho celý život zajímalo výtvarné umění, měl v tomto oboru mnoho dobrých přátel. „Nejlepší nápady vznikají v hospodě,“ poznamenal, „a tak i tento.“ Umělci si stěžovali na nedostatek inspirace a Petratura napadlo, že by bylo dobré se vrátit k žánru portrétu. Bylo rozhodnuto, že se bude malovat jedna tvář, jeden člověk. „Ty jsi výrazný typ, budeme malovat tebe,“ padla volba na Vojtěcha.

Všechny portréty Petratur hodnotí jako velmi dobré, za nejvzácnější po umělecké stránce považuje portrét od Josefa Hnízdila. „Byl to velice precizní malíř. Zatímco u ostatních, třeba Komárka, Bubláka nebo Hodonského, se při portrétování kecalo, popíjelo pivo a kouřilo, u Hnízdila jsem se nesměl ani hnout. Seděl jsem na úzké židličce, na vyvýšeném pódiu – jako socha. Víc jak hodinu. Trpěl jsem jako Job,“ usmívá se už dnes při vzpomínce milovník umění a dodává, že Hnízdil v době, kdy žil v Americe, portrétoval dokonce slavného operního pěvce Luciana Pavarottiho. 

Výstavu uvedli v loňském roce také ve Veselí nad Moravou k 80. narozeninám Vojtěcha Petratura, držitele Ceny města Veselí nad Moravou za propagaci výtvarného umění a zpřístupnění veselské i regionální veřejnosti. V Kyjově expozice potrvá do 3. listopadu.




Žijeme v době plastové a obalové. Třídit nestačí

Kyjov - Obal prodává, zní jedna z marketingových pouček, ale neřeší už to, jaké další důsledky dodržování této zásady může mít. Obaly rychle končí v koši, v lepším případě v tříděném odpadu. V době hospodářského růstu se zvyšuje i množství odpadu. Problematikou se zabývá dvacetiminutový dokumentární film Kryštofa Zvolánka Mezi odpady. Na jeho promítání pozvala kavárna Pražírna. 

Vláda na konci roku 2014 schválila desetiletý Plán odpadového hospodářství České republiky. Prioritami jsou předejít vzniku odpadu, minimalizovat jeho škodlivé účinky na lidské zdraví a přírodu, docílit maximální recyklace. Olomouckého rodáka Kryštofa Zvolánka, studenta Katedry dokumentárního filmu FAMU v Praze, ekologická témata zajímají a považuje je za důležitá. Ve svém filmu se dotýká otázky, zda změnu ve spotřebním chování můžeme čekat od lidí, nebo ji bude muset vyřešit zákon. 

„Problém plastu je, že je příliš levný,“ zazní názor jednoho z protagonistů filmu, zaměstnance technických služeb Zlín. „Všechno je to byznys.“ Plasty z tříděného odpadu se dostávají na třídící linku, kde se vyseparují jednotlivé materiály, poté se slisují, zpracují na granulát a takto jsou připraveny pro další výrobu. „Tímto způsobem se využije, v závislosti na dané třídící lince a poptávce trhu, asi polovina obsahu žlutých kontejnerů. Zbytek putuje jako výmět na skládku,“ upozorňuje tvůrce dokumentu Zvolánek. „Třídění není samospasitelné. Spousta naší snahy jako jednotlivců je zmařena na straně systému, který je podfinancovaný a podléhá nevůli politiků jej měnit na celostátní úrovni. Třídit musíme všichni dál, ale zároveň je důležité tlačit na to, aby s vytříděnými produkty bylo ekologicky a prospěšně zacházeno,“ apeluje.

V krátké besedě po skončení filmu promluvili i pozvaní zástupci kyjovských skláren Vetropack Moravia Glass. Jak uvedli, za rok 2018 v Česku vytřídili spotřebitelé asi 67 procent skla. Číslo se trvale mírně zvyšuje, ale například v severských zemích přesahuje 90 procent. Na výrobu skla je jednoznačně ekonomicky výhodnější používat střepy než primární suroviny, takže sklárny mají motivaci tento odpad vykupovat. Takto vyrobené sklo je plnohodnotné, ve stoprocentní kvalitě. 

Kyjov patří mezi města, která mají vysoký podíl vytříděného odpadu. V roce 2018 obhájil druhou příčku v soutěži měst nad 10 000 obyvatel Jihomoravského kraje, lepší byla pouze Břeclav. Hlavním hodnotícím kritériem soutěže „My třídíme nejlépe“ bylo množství vytříděných odpadů na jednoho obyvatele a počet tříděných komodit na území jednotlivých obcí a měst. Ve Kyjově přibyly v poslední době na deseti místech kontejnery na kovový odpad, do kterých je možno odkládat konzervy, plechovky a další drobný odpad z domácností.

Letos Kyjov znovu získal Odpadového Oskara. Tuto cenu uděluje sdružení Arnika obcím, které dosahují vysoké úrovně recyklace a jimž se v předcházejícím roce podařilo udržet produkci směsného komunálního odpadu pod 150 kg na jednoho obyvatele. V rámci Jihomoravského kraje město Kyjov s podílem 130,9 kg/1 obyvatele zvítězilo. V celostátním měření Kyjov v kategorii měst nad 5 tisíc obyvatel obsadil 5. příčku.
Kyjovjáci se k životnímu prostředí chovají odpovědně. Například v kavárně Pražírna už nepoužívají jednorázová plastová brčka, ale nahradili je kovovými. Zavádějí také kelímky na kávu přes ulici z nových materiálů – bioplastu, bambusového nebo slámového plastu. 

 




Na výzvu papeže Františka se běželo v Kyjově

Organizátorka akce Helena Pauerová u nástěnky Adopce na dálku.
 Kyjov – Papež František vyhlásil na podporu všech potřebných Mimořádný misijní měsíc říjen. Katolická farnost v Kyjově zareagovala uspořádáním akce Rozhýbej se pro misie, která směřovala ke všem lidem dobré vůle. 

Během čtvrtečního slunečného odpoledne do městského parku v Kyjově přišli událost podpořit například zaměstnanci charity i místní sokolky. Celkem se akce zúčastnilo 130 osob a darovaly na misijní dílo 8 500 korun. Dospělí různého věku a také děti absolvovali běh nebo procházku po vyznačené trase parkem. 

„Otevřít srdce a ruce je dobré pro naši duši. Pohyb je prospěšný pro tělo. A když se tyto dvě činnosti spojí, prospívá to celému člověku a jeho zdraví,“ přiblížila smysl akce organizátorka Helena Pauerová. „Děti v misijních oblastech často nemají k životu podmínky, které my považujeme za samozřejmé, ať už se to týká dostatku jídla, zdravotní péče nebo školní docházky,“ připomněla žena. Na nástěnce si příchozí mohli prohlédnout fotografie a dopisy dětí, kterým obyvatelé Kyjovska v rámci Adopce na dálku pomáhají. Tyto děti vinou válečných konfliktů často přišly o vlastní rodiče. Dojemný byl i list podporované seniorky z Ukrajiny, které zemřel nejmladší syn. Vybraná částka z dobrovolného startovného poputuje na potřeby těchto lidí.
Akce Rozhýbej se pro misie se účastnily i děti: Štěpán, Patricie a Míša.
 Na výzvu papeže Františka slyší i v dalších farnostech regionu. Ve Veselí nad Moravou uspořádali Misijní bazárek a ve Vlkoši se osvědčila Misijní cukrárna.