pátek 25. února 2022

K vyřezávání soch používá motorovou pilu

Hýsly – Čtyřicetiletý Adam Balajka se živí řezbářstvím. Vytváří dřevěné sochy a také restauruje nábytek. Podnikat začal už v roce 2005, rok po dokončení studia. Pochází z Kyjova, ale v současné době žije s rodinou v novém domě v Hýslích, kde má svou dílnu.

Když se v deváté třídě rozhodoval co dál, měl nejasnou představu o svém uměleckém směřování, a tak se přihlásil do nově vzniklého oboru umělecko-řemeslné zpracování dřeva v Rosicích u Brna. Tady se účastnil kurzu řezbářství, koupil si první dlátka a přičichl ke dřevu a řemeslu. Potom zkusil přijímací zkoušky na Vyšší odbornou školu v Brně obor restaurování nábytku a nepolychromované dřevořezby, a ono to vyšlo. „Tam už se člověk více potkal s historií, pracovalo se na starožitných kusech z muzeí, zámků a hradů, to byly zajímavé zakázky. Také jsem se už důkladněji zabýval řezbářstvím. Na škole jsme malovali, modelovali a už člověk trošičku pronikl do toho uměleckého světa,“ přibližuje řezbář.

„Po škole pracovní nabídky nebyly prakticky žádné, a tak jsem se rozhodl pro samostatnou činnost, podnikání. Začínal jsem s restaurováním starého nábytku, ale nedostával jsem se k tak zajímavým zakázkám jako na škole, takže postupně jsem se stále více věnoval řezbářství. Impulsem pro nový směr se stal i zajímavý moment, kdy u našeho domu v Kyjově zazvonil člověk a hledal nějakého řezbáře. Tak jsem pro něho začal vyrábět dřevěné podložky pod trofeje, on byl preparátor. Díky těmto zakázkám jsem si vydělal první peníze, mohl jsem si koupit lepší dlátka, kvalitnější dřevo a nástroje do dílny,“ popisuje svoji profesní cestu.

MOTOROVÁ PILA MÍSTO DLÁTA 
Později se potkal s řezbáři, kteří vyráběli sochy. „To tenkrát teprve začínalo a přišlo mi strašně zajímavé, že pomocí motorové pily dokázali během pár hodin vyrobit sochu. Nadchlo mě to natolik, že jsem si koupil první motorovou pilu a zkusil jsem vyřezat třeba hříbeček, sovičku, orla. Nějaká konkurence tady v té době nebyla, lidem se to líbilo a zakázky začaly přicházet. Tak jsem se postupně zdokonaloval. Když dnes narazím na své dílko, které jsem vyřezal před patnácti lety, vidím ten obrovský posun. Jsem samouk, ale kolem sebe jsem měl různé vzory, třeba pan František Gajda ze Strážnice byl jeden z nejlepších lidových řezbářů. Nebo pan František Budař ze Bzence, který dělal řezbu do sudů, bohužel již také není mezi námi. A znám se i s panem Kostihou ze Sobůlek, který vyřezává betlémy.“

Účastnil se řezbářských sympozií, festivalů a soutěží, některé se mu podařilo vyhrát. „Třeba Mosty u Jablunkova, tam se sejde každý rok šestnáct řezbářů z Polska, Slovenska i Česka. Tři dny se vyřezávají sochy a pak je hodnocení. Můžete si povykládat, vyměnit zkušenosti. Takže tam byli šikovní řezbáři, od kterých člověk vždycky něco pochytil,“ konstatuje.

Dnes se snaží splnit jakékoliv přání zákazníka a o sochy je v poslední době velký zájem. Lidé je objednávají například jako dárky k výročí, narozeninám a podobně. „Nedávno jsem vyřezával pro zákazníka z Beskyd sochu Radegasta jako dárek pro syna. Nebo jsem dělal Věstonickou Venuši s vinotékou na zakázku brněnského podnikatele pro přátele z Pálavy. Když chce někdo medvědy do zahrady, vodníky, želvy nebo betlém… není problém. Nejvíce zakázek dostávám s motivy zvířat. Jako materiál se používá sušená lípa, akátové dřevo, dubové, topolové dřevo nebo ořech. Záleží na požadavcích na trvanlivost, cenu i vzhled sochy. Sochy vyřezávám motorovou pilou, mám několik velikostí motorových pil a různé typy vyřezávacích lišt, brusky a další elektrické nástroje, které mi velmi usnadňují práci. K dokončení sochy pak používám řezbářské dláta.“ 

Adam Balajka tvoří sochu jelena. (Foto: M. Budíková)

DŘEVĚNÉ SOCHY VE VEŘEJNÉM PROSTORU  

Asi před dvanácti lety Adam Balajka restauroval dřevěné oltáře v kapli ve Vřesovicích a v kostele v Medlovicích. Hrdý je na betlém v životní velikosti, který vyřezával pro město Pardubice. Ve Bzenci najdeme jeho dvě třímetrové sochy s vinařskou tématikou. Před obecním úřadem v Nenkovicích stojí velká socha k 600. výročí založení obce. Tři sochy vytvořil pro obec Těšany v okrese Brno-venkov. Do Hospůdky na Haldě v Boršicích zamířilo dokonce šestnáct soch, za státní dotace se zde realizoval projekt cyklostezky. Několik Balajkových soch se nachází i v okolí Srubu v Osvětimanech.

„Největší zakázky mám v současné době pro brněnskou firmu, která se zabývá tvorbou dětských hřišť. Pro ně vyrábím dvoumetrové ještěrky. Je to byznys, který funguje a díky němu člověk může lépe žít, nakupovat lepší materiály a lépe se obracet ve své práci. Začátky v podnikání nebyly snadné, ale bylo to po škole, neměl jsem ještě rodinu, byl jsem rád, že mohu dělat co chci, měl jsem volnost. Posledních pět deset let je už situace jiná, poptávka je velká a spíš mám problém stíhat zakázky,“ svěřuje se podnikatel. „Od roku 2005 se nestalo, že bych neměl co dělat a seděl bych se založenýma rukama.“ Na otázku kolik hodin denně pracuje, Adam Balajka odpovídá: „To opravdu nevím, asi furt. Jsem workoholik.“


SOCHY VYŘEZÁVÁ PODLE FOTEK  

Nároky na jeho práci ale rostou. Dostal například nesnadnou zakázku udělat podle fotografie sochu psa, domácího mazlíčka. „Povedlo se to a socha byla tak věrná, že děti nosily vyřezanému pejskovi misky se žrádlem, jak mi pak zákazník napsal. Takže doma mají navždy památku miláčka, který v osmi letech zemřel. Ale takové zakázky jsou opravdu těžké. Přesto je neodmítám. Jsou to velké výzvy. Například jsem dělal podle fotky i bystu vášnivého cyklisty, kterou mu objednali spolupracovníci k padesátinám. Podobal se. Takové úkoly jsou na jedné straně nádhera, na druhou stranu znamenají velké vypětí a obavy, že to nedopadne. Ale po takové době, co tu práci dělám, už někde vzadu v hlavě mám, že to nakonec bude dobré.

Vždycky jsem chtěl uměleckou činnost dělat… ale musel jsem si to všecko vydřít. Dneska už si sochu ani nemaluju, už ji v tom dřevě vidím a co tam nepatří, řežu pryč. Někdy jsem schopný sochu do hodiny vytáhnout z toho špalku, což je úžasné na té motorové pile. Ale dříve řezbáři týdny klovali, chodili na ta sympozia, vykládali si u toho... Dneska sympozia trvají často jenom jeden den nebo víkend. Za dva za tři dny jsou schopni udělat sochu, která se dříve dělala týden, čtrnáct dnů. Jsem přes facebook v kontaktu s celou řadou vynikajících řezbářů prakticky z celého světa, kteří jsou skutečně talentovaní. Ten obor se nesmírně posunul. Dnes dokáží udělat realistické sochy v životní velikosti - a za krátkou dobu.“

Adam Balajka má rád řemeslo jako takové, nedávno si pořídil i kovářskou výheň a jak zmínil, jeho stařeček byl kovářem. „Chtěl bych dělat něco se železem a vždycky v kombinaci se dřevem. Mně se prostě celkově líbí, když člověk něco těma rukama umí. A zároveň si vyčistí hlavu i tím, že zkusí něco jiného,“ uzavírá umělecký řezbář Adam Balajka.



Foto: 2x archiv A. Balajky


Chráněné dílny Impala se připravují na Velikonoce

 Kyjov – V Kyjově fungují už dva roky, přesto se o nich moc neví. Ve třetím patře bývalé budovy střední zdravotnické školy sídlí chráněné dílny Impala, kde pracuje 50 lidí v produktivním věku, kteří pobírají invalidní důchod. Jsou rozděleni na čtyři skupiny, denně přijde do dílen 20 až 25 lidí.


Práce je zde různorodá, od balení svíček a výroby dekorací až po zapékání oblíbených lázeňských oplatků nebo pečení a zdobení perníčků. Pletou zde také výrobky z oblíbeného pedigu nebo papírových ruliček. V době první vlny koronaviru stáčeli desinfekci, prali a žehlili roušky.

„Zaměstnanci si tu jednak přivydělají, ale asi ještě důležitější je, že přijdou mezi lidi a naváží nové kontakty. Opravdu vidíme, že jim to prospívá. Mnozí byli zvyklí trávit většinu času doma. Přišli, seděli, nic neříkali, ale to se brzy změnilo. Jejich nálada se zlepšila, socializovali se. Na rozdíl od mnohých se do práce těší,“ uvedla jedna ze čtyř asistentek Ludmila Vávrová. „Lépe mi uběhne čas, našel jsem si tu přátele a práce je zajímavá,“ potvrzuje dvaatřicetiletý Jan Otřel ze Ždánic, zaměstnanec dílny.

Výrobky chráněné dílny se prodávají jednak přímo na místě, také na farmářských trzích, balené svíčky putují i do kamenných obchodů. „Hlavně před Vánoci sem našlo cestu hodně zákazníků a prodávali jsme i na předvánočních trzích. Hodně nás podporují příbuzní našich zaměstnanců,“ dodává Vávrová s tím, že se blíží Velikonoce a v chráněných dílnách mají i na toto téma co nabídnout.

Pomáhající organizace mají co nabídnout

Jan Otřel z centra Fénix u svého obrazu.
Kyjov – Třináct organizací, jde o poskytovatele sociálních a návazných služeb, se představuje veřejnosti v kyjovské Radniční galerii. Návštěvníci zde mají k dispozici informační materiály s kontakty na jednotlivé organizace, které mohou využít, pokud se dostanou do tíživé životní situace. Jednotlivé služby se specializují na klienty se zdravotním tělesným nebo mentálním handicapem, rodiny s dětmi, seniory, pečující, lidi s duševním onemocněním nebo drogově závislé. Součástí pomoci těmto lidem bývá často pracovní terapie a právě výsledky z těchto dílen si příchozí mohou na výstavě prohlédnout i zakoupit.

Například klientky ze sdružení Krok zaměřené na pomoc drogově závislým ušily barevné polštářky, praktické textilní tašky i kuchyňské zástěry se zajímavými vzory. Obrazy svých uživatelů i křížkové výšivky vystavuje Sociálně-psychiatrické centrum – Fénix, které podporuje lidi s duševním onemocněním. „Obrazy vznikly technikou akrylových i akvarelových barev nanášených na papír nebo plátno. Většina těch prací je dělaná v rámci skupinových aktivit zaměřených na rozvoj kreativity, jemné motoriky, vnímání a aktivního trávení času,“ přiblížila Magdalena Kuzníková, pracovnice v sociálních službách centra Fénix. „Často se lidé ptají na cenu, zdá se jim vysoká. Ta cena je ale stanovena tak, abychom si vážili své práce, energie, které do toho dáváme. A kdo nás chce podpořit, tak touto formou nás může skutečně podpořit. Takže nejde o to prodat věci za každou cenu, ale nabídnout možnost charitativní cestou podpořit náš projekt,“ dodává Kuzníková.

Organizace Krok se prezentovala svými textilními výrobky.

Podobné zaměření má Sociálně-terapeutická dílna Kotva ve Strážnici, která cílí na lidi s chronickým duševním onemocněním produktivního věku. Jednou z uživatelek služby je i paní Milada Sakmarová. „Docházka do Kotvy mi přinesla to, že jsem samostatnější, nebojím se už lidí, mám hodně kamarádů, dává mi to sílu a pozitivní energii,“ odpověděla na otázku v bulletinu Kotvy. Klienti se zde zabývají výrobou keramiky, tkaním na tkalcovském stavu, batikou, pletením a také fotografováním nebo nácvikem vaření či úklidu. Oblíbená je i relaxace při hudbě, trénink paměti a různé společenské hry. Denně sem přichází až 15 osob ve věku mezi 18 a 64 lety. Služba je poskytována bezplatně a je financována převážně z Evropských sociálních fondů.

Pokud chcete zakoupením výrobků také vy podpořit chod a rozvoj těchto zařízení, můžete tak učinit do 28. února.


sobota 12. února 2022

Absolutní samouk Pavel Valčík vystavuje své sochy

Hovoranský rodák Pavel Valčík (nar. 1960) tvoří své sochy z betonu. Je to jeho celoživotní koníček a na všechny své tvůrčí postupy si přišel postupem let sám. Začínal s hlínou, drobnou keramikou, později zkoušel různé techniky, než se dopracoval k bezchybným výsledkům a velkým plastikám.

„Každé dílo je originál. Žádné formy nepoužívám. Nákresy nepotřebuju, učím se z toho, co vidím kolem sebe,“ přibližuje svérázný umělec. Základem každé sochy je torzo postavy vyztužené mřížkovou tkaninou perlinkou, která se používá ke zpevnění omítek. Na ni se postupně v několika vrstvách nanáší beton specifického složení. Materiál musí zrát, takže zhotovení sochy trvá i rok. Finální vrstva se nanáší v síle do dvou tří centimetrů. Povrch pak sochař opatří čirým nátěrem. Sochy jsou duté a „dýchají“ pomocí skrytých větracích otvorů. „Materiál mě ze začátku trošku trápil, ale teď už jsem se s ním spřátelil. Stal se mým nejoblíbenějším, přestože beton pracuje a neodpouští žádnou chybu. Styl práce je originální, je to ojedinělá metoda,“ podtrhuje sochař. „Na internetu k tomu nic nenajdete, nikdo vám neporadí. Ale pokud se to vypiluje, dílo se daří... Teď už to vím.“

 

Pavel Valčík se svými sochami. Vlevo „Stydlivá dívka“ a vpravo „Početí“.
 
Výstavu autor pojmenoval Za vším hledej ženu, protože ženská a dívčí krása je pro něj častým zdrojem inspirace. Mimo svou rodnou obec vystavuje poprvé a do Dubňan přivezl i čerstvě dokončenou půvabnou sochu, kterou pojmenoval „Stydlivá dívka“. „Reálné modely potřebuju, ale tváře těch žen jsou fiktivní. Dávám jim takový výraz, aby naplnily záměr díla, který se často promítá do názvu. Musím především poděkovat své manželce, která má se mnou trpělivost a pro moji zálibu má pochopení,“ poznamenal Valčík s tím, že i jeho paní byla předlohou pro některé jeho práce. 

Pomník prezidentu Masarykovi v Hovoranech.
Vytvořil bustu prezidenta Masaryka pro památník v Hovoranech a s podobným zadáním se na něj obrátila i obec Čejč. Věrné busty vytvořil podle fotografie TGM. „Překvapilo mne to, i potěšilo, že ve mě mají takovou důvěru,“ podotýká Valčík a dodává, že ho to v tvorbě posunulo zase o kus dál. Je autorem také památníku spoluobčanům - letcům, kteří bojovali v jednotkách RAF, a busty za 2. světové války umučeného Václava Kosteleckého. Obě díla najdeme ve vestibulu hovoranské sokolovny. Vytvořil rovněž plastiku nad průčelím vchodu do muzea v Hovoranech, kde v současné době působí jako správce. Zabýval se různými náměty, v minulosti se nechal inspirovat například motivy egyptských faraonů nebo řeckou mytologií. Řada jeho soch je v soukromých rukách. „Moje babička z tatínkovy strany malovala obrázky s vesnickou tématikou na sklo. Takže nějaký talent pro výtvarnou tvorbu jsem zdědil asi odsud,“ usuzuje.

Pavel Valčík se vyučil důlním zámečníkem, pak pracoval v hornictví jako údržbář techniky. V devadesátých letech si založil živnost na instalatérské a topenářské práce. „Tak jako všichni občané v Hovoranech, tak i já jsem věděl, že v naší obci žije a tvoří umělecká díla akademický sochař a medailér Václav Adolf Kovanič,“ vzpomíná v publikaci Ireny Ivičičové, věnované tomuto umělci, Valčík. „Mé první setkání s Mistrem bylo pracovní, jelikož v ateliéru neměl topení, tak mě požádal o instalaci plynového rozvodu a topidla.“ Při dalším setkání si už povídali o kumštu. „Tím, že mi předvedl svoje práce, mi vlastně ukázal cestu,“ poznamenává. Rodina mu později z pozůstalosti sochaře věnovala dřevěnou točnu pro tvorbu soch a sochařská dláta, čehož si Valčík velmi cení. „Děkuji za slova, která mi často znějí v uších: Neboj se, zkoušej to dál a věc se podaří,“ cituje v knize Mistra a také dnes potvrzuje, že nejdůležitější je v sochařském oboru odvaha, výdrž, trpělivost a štěstí. I když s Mistrem Kovaničem nestrávil mnoho času, považuje ho za svého učitele. Stejně jako třeba věhlasného Matyáše Bernarda Brauna, jehož sochy alegorie Ctností a Neřestí jezdí obdivovat do Kuksu. Svoje vědomosti čerpá z knih a od velkých mistrů se učí pozorováním jejich děl. Inspiraci hledal také v tvorbě slavného Olbrama Zoubka, jehož bustu pro domácí galerii vytvořil. „Snažím se do svých soch vnést pohyb a nádech života,“ uzavírá Pavel Valčík s dodatkem, že tvorba betonových plastik ho neskutečně naplňuje. A těší ho, když se jeho díla upřímně líbí i jiným.


Pavel Valčík dokončuje Madonu. (Foto: 2x archiv P. Valčíka)

Výstava Za vším hledej ženu potrvá v Kulturním a informačním centru v Dubňanech do konce března. Tak si ji nenechte ujít.





Muzeum ožilo novou edukační hrou

Muzejní kufřík
Nový vzdělávací projekt vstoupil do života ve Vlastivědném muzeu Kyjov. Dobrodružná naučná hra „Průvodce poznáním“ přiblíží zájemcům novou stálou expozici muzea se zaměřením na historii, archeologii, přírodu a kulturu Kyjovska. Autorem projektu je Václav Pěnčík, který pracuje jako konzervátor muzea. Projekt Průvodce poznáním je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury.

Hru už vyzkoušely skupiny žáků základních škol i středních učilišť. Na začátku obdrží hráči „muzejní kufřík“, ve kterém jsou návody k jednotlivým úkolům a kryptex. „Kryptex, to je takový ježek v kleci,“ srovnává se známým oblíbeným hlavolamem průvodce muzea Stanislav Pokorný. „Jedná se o tubus, na kterém se po vyluštění úkolu zadá příslušný číselný kód. Pokud jsou zadané kódy správné, tubus se po dokončení hry otevře a vydá hráči malou malou odměnu na památku. Každý kufřík obsahuje také váček se třemi zlaťáky. Když se hráč dostane do nesnází, může si přijít s mincí do recepce pro radu,“ naznačuje pravidla Pokorný a dodává, že této možnosti ale dosud nikdo nevyužil. Soutěžní okruhy jsou různého charakteru a liší se i cesty k jejich vyluštění. „Hra mladé baví. Ti šikovnější ji dokončí asi za hodinu a půl, některým to trvá déle,“ dodává koordinátorka projektu a etnografka Michaela Zálešáková.

Všichni návštěvníci nové expozice muzea mají kromě písemných a obrazových informací na výstavních a dotykových panelech k dispozici až dvě hodiny mluveného slova podle vlastního výběru. V prostorách muzea je umístěno více než sto interaktivních zvukových „pečetí“, které s pomocí elektronické Albi tužky vydají svá tajemství.

„Expozice osloví všechny věkové kategorie. Ty nejmenší zaujmou třeba hlasy zvířat a s humorem podané informace o jejich životě a prostředí, ve kterém žijí. V expozici etnografie zase babička vypráví vlídným hlasem o svém životě a životech svých rodičů. O své životní osudy se podělí figuríny tří legionářů, účastníků francouzských, italských a ruských legií. Dramatický a dojemný příběh vypráví i vůdce germánského kmene Langobardů, kteří zde sídlili. Promlouvají portrétovaní šlechtici se vztahem k městu a také třeba mnich kapucín Gregorius Franco, stavitel kostela na náměstí. Kapucíni přišli do Kyjova na počátku 18. století a pozvedli kulturní i hospodářský život města. Jedná se většinou o reálné postavy minulosti a skutečné příběhy, které v archivech dohledala Ester Vratislavská, kolegyně, která se specializuje na dějiny regionu,“ přibližuje Pokorný.

„Silný zážitek si odsud odnášel nevidomý muž, kterého doprovázel asistent. Nečekal, že by mu muzejní expozice měla co nabídnout. Bylo až dojemné sledovat jeho reakce. Kromě sluchového vjemu si mohl určité exponáty také osahat,“ poznamenává pracovník muzea.

„Muzeum nesmí být mrtvé, je tu spousta informací a možností poznání pro všechny, jsme připraveni stále inovovat a hledat nové formy zpřístupnění expozice široké veřejnosti,“ prohlašuje s entuziasmem Pokorný. Například pro děti je určena nová brožurka s omalovánkami Pastelkami po Vlastivědném muzeu Kyjov a další edukační materiály.





„Pro dospělé pak připravujeme celou řadu tradičních i zcela nových projektů našeho muzea,“ doplňuje Michaela Zálešáková. „V loňském roce se Vlastivědné muzeum Kyjov s novou expozicí umístilo v celostátní prezentaci nových projektů muzeí a galerií Gloria musaealis do dvacátého místa. I letos bychom chtěli s naší novu edukační hrou zkusit zopakovat loňský úspěch.“





Cestovatel Jirka Kolbaba vyprávěl o Norsku

Zaplněný divadelní sál kulturního domu přivítal známého cestovatele a fotografa Jirku Kolbabu, který v Kyjově nebyl poprvé. Jeho diashow byla tentokrát zaměřena na Norsko, severský stát Skandinávského poloostrova, kde „lidé respektují pravidla, ano znamená ano a ne zase ne a na ulicích je většinou velmi čisto.“ Respekt zde mají lidé nejenom k institucím a politikům, ale také k trollům, protože tito zlomyslní tvorové obývají severské končiny od nepaměti.

Norsko je rozlohou několikrát větší než Česká republika, ale žije zde jenom asi pět milionů lidí. Obyvatelé si váží přírody a nepřipadá v úvahu, že byste někde narazili na černou skládku, jak se to stává u nás. „Norsko jsem projel a prošel křížem krážem několikrát, ale nikdy jsem nic takového neviděl,“ zdůraznil Kolbaba. Na své si tam přijdou milovníci ryb a čerstvých mořských plodů, které patří do tradičního jídelníčků Norů. Na farmách vám nabídnou domácí sýry a další pochutiny. Servis pro turisty je na vysoké úrovni a neustále přibývají nově vybudované vyhlídky se zajímavým moderním designem. Příroda s četnými ledovcovými jezery je zde na naše poměry trochu drsná, ale krásná, takže je co objevovat a obdivovat. Zajímavostí je, že vlivem oteplování klimatu se lidé stále častěji v teplých měsících roku v jezerech koupou, což se dříve nestávalo. Cesty pro běžecké lyžaře bývají osvětlené, takže i celé rodiny toho využívají k nočnímu sportování. Cestovatel zmínil i vysoký počet mladých Čechů a Slováků ve službách, hlavně v hotelech a dalších ubytovacích a stravovacích zařízeních, kteří tu pracují a často mohou pomoci překonat obavy z jazykové bariéry. Konečně hodně lidí na jeho besedy přichází právě proto, aby získali inspiraci ke svému vlastnímu cestování. 

Více jak dvě hodiny hovořil o promítaných fotografiích ze svých cest po Norsku Jiří Kolbaba.

V nejsevernějších oblastech Norska se lidé mohou potkat i s polárními medvědy. Než se vydají do těchto končin, dostanou důkladné poučení a také zbraň, kterou však mají použít jenom v nejzazším případě. Bohužel právě Češi zde mají nechvalnou pověst a drží prvenství v počtu zabití těchto krásných a majestátních zvířat. „Na vině je neopatrnost, podcenění situace,“ dodává rozmrzele cestovatel a ochránce přírody Kolbaba. 

Norsko je bohatá země a v roce 2017 se umístilo na prvním místě i ve Zprávě o světovém štěstí OSN. Podle zjištění časopisu The Economist má Norsko nejkvalitnější demokracii na světě. Je zde také jedna z nejnižších úrovní kriminality na světě.