čtvrtek 31. května 2018

V Bohuslavicích se sešli, aby oslavili Den matek



K oslavě Dne matek se v Bohuslavicích před školou sešly nejenom maminky…

Kyjov-Bohuslavice -V nedělním slunečném odpoledni se uskutečnila před místní školou oslava Dne matek. Akci připravila Kulturně-historická společnost Bohuslavice spolu se zdejší základní a mateřskou školou Přidali se i Zahrádkáři Bohuslavice, členky vyrobily pro každou maminku originální květinu, která neuvadne.

Perníčky připravené jako sladká pozornost maminkám.
„Perníčky pekla paní Věra Žižlavská, zdobila paní Adriana Fúsková a balila jsem já a moje kamarádky Zdena Vránová a Marie Randová,“ vyjmenovala předsedkyně Kulturně-historické společnosti Bohuslavice Jarmila Sukopová. Kromě této sladké pozornosti maminkám udělala radost i vystoupení dětí základní a mateřské školy, moc se líbilo cvičení děvčat Aerobicu Nely Kostihové a pro dobrou náladu hrála Mladá muzika z Bohuslavic pod vedením Vlastika Kubíka.

V Česku si Den matek připomínáme podle amerického vzoru druhou květnovou neděli. Tento svátek se v Československu začal slavit od roku 1923. Možná nepřekvapí, že jeho propagátorkou byla Alice Masaryková. V době socialismu se upřednostňovalo slavení Mezinárodního dne žen (8. března), ale po roce 1989 se opět začal slavit veřejně. 

„Myslím, že se oslava Dne matek vydařila,“ zhodnotila Jarmila Sukupová. „Přišly nejen maminky a babičky, ale dostavili se i tatínkové účinkujících dětí a akci si nenechaly ujít také další maminky, kterým děti dávno odrostly. K občerstvení se podávala limonáda, káva a oplatky. Po skončení programu Mladá muzika zahrála ještě několik kousků, než se lidé rozešli. Dík patří všem, kteří se na organizaci a průběhu akce podíleli,“ uzavřela předsedkyně Kulturně-historické společnosti Bohuslavice Jarmila Sukopová. 

Děti předají maminkám pestré papírové růže.
  Foto: Jarmila Sukopová 

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)















neděle 27. května 2018

„Amazonky“ besedovaly se školáky

Kyjov – Co to znamená být vojenským pozorovatelem mise OSN, jaká je náplň jeho práce, jak probíhá příprava na misi a jak vysoké jsou požadavky na fyzickou a psychickou odolnost adepta - o tom všem se mohli žáci osmých a devátých tříd kyjovských škol dozvědět na besedě s válečnými veteránkami Petrou Kudovou a Svatavou Plasovou.

„Vojenského pozorovatele lze zjednodušeně popsat jako oči a uši mezinárodní operace,“ vysvětluje Petr Něnička, zakladatel Military muzea generála Sergěje Jana Ingra ve Vlkoši, který akci za finanční podpory ministerstva obrany zorganizoval. „O ženách v armádě se moc nemluví, někdy působí na bohem zapomenutých místech, a tak mi připadalo zajímavé a potřebné, aby se veřejnost o nich něco dozvěděla,“ říká Petr Něnička. 
Petra Kudová a Svatava Plasová mají zkušenosti z misí OSN ve Středoafrické republice, v Sierra Leone, Republice Kongo či v Kosovu. „Tyto vojačky v roli vojenského pozorovatele OSN nejsou ozbrojeny, ale tím spíše je jejich práce hodna obdivu – a já jim říkám Amazonky…,“ dodává Něnička s úsměvem. „Jako bílá žena to Petra Kudová na černém kontinentu rozhodně neměla snadné,“ vyjadřuje se Něnička k misi kapitánky v Africe, která se tam dokonce ocitla na několik hodin v zajetí. 

Jde o velmi specifické úkoly a z České republiky působí na postech vojenských pozorovatelů OSN celkem asi dvacet vojáků a vojaček. Cílem je, aby pozorovatelé získávali a předávali relevantní informace přímo v terénu problematické oblasti, na základě kterých se pak vytváří další strategie pro toto území. Vojenským pozorovatelem OSN se člověk může stát až po letech praxe v armádě. Po splnění všeobecných podmínek na psychickou, fyzickou odolnost a jazykovou vybavenost se pak připravuje ve speciálních kurzech pro danou lokalitu.

„Pozorovatel pracuje na místě buď sám nebo spolupracuje s dalšími, dodržuje se ale zásada, že nesmí být v týmu dva pozorovatelé ze stejné země. Petra Kudová pracovala například s muslimkou, aby jejich monitorování situace bylo co nejobjektivnější,“ přibližuje Petr Něnička. „Vojačky se dostávají do naprosto rozdílného kulturního a jazykového prostředí s těžkými podmínkami pro život. Jsou vybaveny financemi, ale o všechno ostatní se musí postarat samy. Pozorovatelská mise trvá rok, “ informuje zakladatel vojenského muzea ve Vlkoši. 

Vojenští pozorovatelé se musí vyrovnávat s vysoce stresovými podmínkami a situacemi, proto jsou důstojníci pečlivě vybírání, cvičeni a vzděláváni. Rozmanitost a složitost úkolů vojenského pozorovatele závisí na mandátu konkrétní operace a na vojenské a politické situaci. 

V Čajovně & Galerii jsou nyní k vidění velkoformátové fotografie a artefakty z pozorovatelských misí OSN Petry Kurdové a Svatavy Plasové. Výstava Ženy v misích AČR potrvá do 10. června.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)


Lidé putovali krajinou i v čase


Dokumentárním filmem s pamětníky ze svatobořického tábora provází herec Josek Somr, rodák z Vracova.


Účastníci zhlédli v muzeu filmový dokument.
Svatobořice-Mistřín - Na kole nebo pěšky se zájemci o historii mohli vydat v sobotu 12. května z Kyjova do Svatobořic-Mistřína. Sraz byl u parkoviště šroubárny a odtud se po cyklostezce Mutěnce vydali účastníci akce směrem k památníku internačního tábora na okraji Svatobořic-Mistřína. Tam si vyslechli přednášku, zhlédli filmový dokument a prohlédli si muzeum. Vzhledem k nadcházejícímu svátku matek se pozornost zaměřila na osudy žen a dívek internovaných v táboře v době druhé světové války.

Ženy a muži žili odděleně a nesměli spolu mluvit. Manželé byli hned po příjezdu do tábora rozděleni. Muži žili v dolní části tábora, ženy v barácích nahoře nad silnicí. Obě části tábora byly propojeny krytým dřevěným mostem, kterému se říkalo „Most vzdechů“. Děti nesměly být oslovovány příjmením. Ve filmovém dokumentu zazněla dojemná vzpomínka pamětnice na to, jak po návratu domů na konci války nepoznala maminku ani tatínka, v táboře se upnula na starší děvče, které se o ni staralo, ale poznala pejska a vybavila si jeho jméno. Pořadem slovem provází herec Josef Somr, rodák z Vracova. Silná a varující jsou úvodní slova: „Pokud selže demokracie, přichází čas pro šílence a lháře.“

Část makety budov tábora. Ženskou a mužskou část ubikací spojoval krytý dřevěný most.

Muzeum internačního tábora bylo otevřeno loni na podzim. O realizaci této myšlenky se dlouhodobě zasazoval rodák ze Svatobořic-Mistřína, badatel a publicista Jan Kux. Dílo vzniklo díky finanční spoluúčasti obce Svatobořice-Mistřín, města Kyjova, Jihomoravského kraje a především mecenášů Josefa Kouřila a Františka Zapletala z Kyjova. Do roku 1989 zde byly výrobní provozy textilní továrny Slezan. Po revoluci se majitelé objektu střídali.
Na zdi pomníku je zachycena historie objektu

Historie tohoto místa se datuje už do roku 1914, kdy začíná první světová válka. Tábor pro uprchlíky z Bukoviny a Haliče, kteří utíkali do vnitrozemí císařství před ruskou frontou, měl být původně vybudován v Kyjově na Újezdě. Kvůli nedostupnosti vody z toho však sešlo a byla vybrána náhradní lokalita, v proluce mezi cikánskou osadou a Svatobořicemi. V té době byly ještě Svatobořice samostatnou obcí. V době od roku 1914 do roku 1920 prošlo táborem asi 7000 lidí, především Poláci, Ukrajinci a Rusíni, židovského vyznání. Původně měl tábor rozlohu šesti hektarů, postupně se rozrůstal. Objekt byl využíván i v období meziválečném jako karanténní a zdravotnická stanice pro občany ze Slovenska na cestě do zámoří za prací, později jako starobinec a chorobinec nebo jako četnická stanice i s byty pro četnictvo.

V interiéru muzea.
Nejkrutější období nastalo pro celou zemi i obyvatele tábora v období heydrichiády. Ve Svatobořicích byl zřízen internační tábor pro zatčené rodinné příslušníky českých a moravských uprchlíků, kteří se angažovali v odboji. Jednalo se o manželky, sourozence nad 17 let, rodiče pod 70 let a další příbuzné. Velitelem internačního tábora byl Franz Kaiser, původem Čech František Císař, který proslul svou krutostí a zvůlí vůči internovaným. Mimořádně zle se zde zacházelo se Židy. Jako samotka za trest sloužila márnice s děravou střechou, která vězně deptala psychicky i fyzicky. Oblíbenou metodou Kaisera bylo také uložit „provinilci“ hladovku.

Na podzim roku 1943 přichází místo obávaného velitele tábora Kaisera nadporučík Jan Schuster, za kterého se celkové poměry v táboře změnily přece jenom k lepšímu. Internovaní dokonce mohli jednou měsíčně hrát divadlo. Táborem prošli i takové osobnosti jako výtvarník Otakar Španiel, akademický sochař Julius Pelikán nebo sbormistr a hudební skladatel Václav Kaprál.

V dubnu roku 1944 sem gestapo přiváží děti popravených rodičů z doby heydrichiády. Děti jsou ve věku 2 až16 let, podvyživené, ustrašené. Tajně je zde učili číst, i přes zákaz gestapa.
Panenky, které internovaní vyrobili v táboře.
„Neměli bychom zapomínat na to, že se řada obyvatel Svatobořic zachovala velmi lidsky a internovaným se snažila pomáhat, především potravinami, přestože ohrožovali vlastní životy a rodinu,“ připomněla Libuše Jedovnická, místostarostka obce, která muzeem provázela.
Putování za osudy žen a dívek z internačního tábora ve Svatobořicích–Mistříně se účastnili zájemci nejrůznějšího věku. „Akci jsem uspořádali v rámci oslav 100. výročí vzniku republiky, kdy se chceme zaměřit na přiblížení historických událostí, které mají vztah k našemu regionu,“ řekl Tomáš Kolařík z Kyjovského Slovácka v pohybu, které bylo pořadatelem události.




Uvnitř vstupního vagonu, kterým se internovaní převáželi. 

Místostarostka Libuše Jedovnická (vlevo) seznamuje posluchače s historií objektu.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)


neděle 20. května 2018

Pozvání na Cestu Andrey Kutálkové

Andrea Kutálková u svého oblíbeného obrazu s názvem Svoboda.
Dubňany - Vyjádření vlastních pocitů prostřednictvím obrazů a básní se stalo součástí cesty z nemoci Andrey Kutálkové. Onemocněla psychicky před třemi lety, ale nedala se svou nemocí „převálcovat“. Pomoc našla v Sociálně-psychiatrickém centru - Fénix v Kyjově.

„Do centra jsem začala chodit kvůli tréninku krátkodobé paměti a později jsem zde našla i práci. Absolvovala jsem odborný kurz a v současné době tu působím jako pracovník v sociálních službách. Pomáhám lidem s podobnými problémy, kterými jsem sama prošla, a v hloubi duše cítím, že toto je má cesta… postavit se za tyto lidi, ukázat jim, že to jde, podporovat je, aby se nevzdávali. Chtěla bych moc poděkovat pracovníkům centra za jejich všestrannou podporu,“ řekla Andrea Kutálková.


Autorka u obrazu, který nazvala Dvojí tvář (vpravo).
Své obrazy vystavuje v Kulturním a informačním centru v Dubňanech. „Nejdříve jsem začala tužkou a pastelkami, potom jsem používala temperové barvy a tuš a v poslední době jsem se dopracovala k olejomalbě,“ popsala vývoj své techniky autorka, jejíž první výtvarné pokusy se datují do roku 2006. V současné době se v malbě zdokonaluje v individuální výuce v Kyjově. Nemoc se u ní naplno projevila před třemi lety. „Malování mně hodně pomáhá, umožňuje mi vyjádřit své pocity, prožívání i přání. V každém obrazu je kousek mne…, “ vyznává se Kutálková. Její oblíbenou prací je obraz, který pojmenovala Svoboda. Je inspirován prvním pobytem u moře - v Řecku. Součástí výstavy jsou i básnické texty autorky, ve kterých nechává čtenáře nahlédnout do svého vnitřního světa myšlenek a emocí. Svoji výstavu nazvala příznačně Cesta. Andrea Kutálková prezentovala své práce již dříve na výstavách pořádaných neziskovou organizací Fénix v Kyjově a také v kavárně v Dubňanech. 

Obraz s názvem Relax s delfíny – oblíbený motiv autorky.
Důležitým poselstvím výstavy Andrey Kutálkové je výzva podobně nemocným, aby opustili svoje „ulity“, těžké období zanechali za sebou a znovu nalezli odvahu a chuť žít. Aby se přijali takoví, jací jsou, dokázali ocenit svou jedinečnost, protože pak je šance, že je přijme i jejich okolí. „Stigma bolí a zažila jsem takových nepříjemných situací hodně,“ svěřuje se Andrea. „Když je někdo na vozíku, jeho handicap je všem zjevný, ale u duševně nemocných to není tak jednoznačné. Velice důležitá je podpora těch nejbližších,“ uzavírá dvaačtyřicetiletá žena, která si ale také velmi cení přátelství, kolegiality a žádnou pozitivní drobnost všedního dne nebere jako samozřejmost.
Výstavu je možné zhlédnout do konce června.
Na vernisáži Andreu Kutálkovou podpořili její blízcí, přátelé i kolegové.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)















sobota 19. května 2018

Frekventovaná Nerudovka v Kyjově zkrásněla

Kyjov – Část Nerudovy ulice v Kyjově získala novou zahradní úpravu. Prostor mezi vozovkou a činžovními domy je nyní mnohem přívětivější. Živé ploty z habrů zajišťují odclonění od rušné komunikace. Před těmito pásy zeleně byly založeny štěrkové trvalkové záhony s rostlinami vybranými tak, aby prospívaly v klimatických podmínkách jižní Moravy. Před vstupy do domů jsou zpevněné plochy s lavičkami a stojany na kola. Trávník byl založen pokládáním travních pásů. 

Trvalky ve štěrkových záhonech jsou vybrány tak, aby odolávaly klimatickým podmínkám jižní Moravy.
 „Bylo vysazeno 22 stromů - javorů kulovité formy, které se ořezem dobře udržují a jejich výška by neměla přesáhnout čtyři pět metrů,“ informoval Vladimír Šimeček z Technických služeb Kyjov. Obyvatelé domů totiž měli obavy, aby jim stromy časem v oknech neclonily. Projekt ing. Lukáše Lattenberga počítá také s instalací kovových cedulí s laserově vypáleným číslem popisným a veršem z básní Jana Nerudy, jehož jméno ulice nese. 

Zelená stěna z habrů odcloní rušnou křižovatku u autobusového nádraží.
Nová zahradní úprava je výsledkem desátého ročníku soutěže Lipová ratolest, které se ve dnech 24.-26. dubna 2018 zúčastnilo jedenáct družstev studentů středních zahradnických škol z celé republiky. Od roku 2008 pořádá tuto soutěž profesní sdružení Svaz zakládání a údržby zeleně společně s partnerskými městy v celé České republice. Letos se partnerským městem stal Kyjov. Zlatou medaili získalo čtyřčlenné soutěžní družstvo Střední školy zahradnické a technické Litomyšl. Soutěžní plochy jsou v majetku města Kyjova a nadále budou sloužit obyvatelům města.

Bylo vysazeno 22 stromů - javorů kulovité formy.
(Článek vyšel v Novém Slovácku.)

středa 16. května 2018

„Divná“ kadeřnice. Kadeřnice, která chce pomáhat

Zajímají mě lidé, kteří se ve své profesi našli. Ráda se dovídám o jejich životní cestě. Většinou ji vědomě hledají a nechybí jim odvaha po ní jít. Považuji je za inspirativní. Proto vznikl tento článek…

Svatava Hovězáková
Zajímalo by mě, kolik lidí je spokojeno se svou prací…,“ říká, „pro kolik lidí je práce koníčkem. Asi jenom pro málo,“ odpovídá si sama, „většinou kolem sebe slyším nářky a nespokojenost,“ konstatuje kadeřnice Svatava Hovězáková.

Krása nejde proti přirozenosti
Kadeřnice Svatava doporučuje mé známé, ať se nebarví. Ať neskrývá stříbřité šedivé pramínky. „Vy máte krásné svoje vlasy. Co mně to dá práce, než to takhle nabarvím zákaznicím…“ přesvědčuje ji. „To je divná kadeřnice,“ glosují to kolegyně v práci.
„Jsem pro přirozenost,“ vysvětluje Svatava, „a většinou se domluvíme. Pokud zákaznice lpí na svých představách, vyhovím, ale ve finále z toho nemám dobrý pocit,“ říká a dodává, že tmavovláska, která trvá na platinové blond a naopak, světlý typ, který se obarví na černo, jí radosti nepřidá. „Něco jiného je, pokud se hnědé vlasy oživí odstínem dočervena, to může být samozřejmě ku prospěchu věci. Člověk se nějak narodí, dostane něco do vínku od Pána Boha… Když popírá sám sebe, je tam něco umělého… Mám ráda, když je člověk sám sebou a zůstává přirozený,“ přibližuje svůj přístup k práci i životu Svatava.

Původně chtěla být ošetřovatelkou
Kadeřnicí chtěla být už od páté třídy. „Nejdříve jsem uvažovala o zdravotnictví, chtěla jsem být zdravotní sestrou, ale pak jsem si uvědomila, že mi nedělá dobře pohled na krev a zranění a že kontakt s nemocnými, nemohoucími lidmi je pro mne náročný,“ říká Svatava. „Zkrátka jsem zjistila, že na to nemám povahu, takže tímto směrem určitě nepůjdu. Ale i tak mne to táhlo nějak pomáhat lidem. V páté třídě jsem si řekla, že chci dělat s vlasy… a opravdu jsem se v tom našla,“ konstatuje spokojeně.
„Zákaznice si chodí do kadeřnictví odpočinout a ledasco mi řeknou, vypoví svůj životní příběh, mluví o tom, jak jsou nespokojené, co řeší,“ popisuje. „Něco dodávat nebo radit většinou není třeba… ženám stačí, že si povídáním uleví. A když je pak vidíte odcházet s upravenými vlasy a úplně jinou náladou, vyšším sebevědomím a spokojené, to mě naplňuje z té práce úplně nejvíc,“ dodává s úsměvem. „Sama se přitom můžu realizovat, uplatnit svou kreativitu, užít si to… Jsem šťastná, když má intuice a zkušenosti se potvrdí dobrým výsledkem.“
Přestože ji práce baví a naplňuje, i ona si musela určit své mantinely, aby předešla vyčerpání.
„Člověk si musí určit své hranice, to je základ. Musí si říct, nebudu v práci dvanáct hodin, budu osm. A je těžké tu hranici ustát. Stalo se mi, že jsem zjistila, že jenom pracuju… a o víkendu se z toho dávám dohromady. Takže bylo opravdu důležité určit si tu hranici mezi prací a osobním životem,“ zdůrazňuje.

Curriculum vitae
Vyučila se v Brně na středním odborném učilišti. „Byla to obrovská škola s mnoha obory. V té době všechny chtěly být kadeřnicí,“ vzpomíná Svatava. V prváku nás bylo 32 a skončilo nás 23. A dneska jsme v tom oboru zůstaly asi čtyři z celé třídy. Do třídního kolektivu jsem úplně nezapadla, nepěstovaly se tam nějaké kamarádské vztahy, ale zpětně jsem ráda za to, co mi brněnská škola dala. Jak jsem později z jistila, jinde tak kvalitní příprava nebyla,“ vypráví mladá žena.
„Škola mne bavila, jediný, co mi nešlo, tak – kladená vlna… (smích). To je kadeřnická klasika, třicátá léta, Adina Mandlová… Mistrové jsem říkala, že ji nikdy v životě potřebovat nebudu, ale dneska v podstatě každý společenský účes nese s sebou kladenou vlnu. Takže v tom už jsem se 
zdokonalila,“ dodává spokojeně. 

„Tím, že spolupracuji s kadeřnickou firmou mám možnost vzdělávacích seminářů, na které pravidelně jezdím, bývá jich většinou čtyři pět do roka. Snažím se být na každém, a tím si rozšiřuju obzor a snažím se předejít „kadeřnickému syndromu vyhoření“, kdy mám pocit, že všechno dělám pořád stejně… Tady vám ukážou nové způsoby, vychytávky - jak věci urychlit, jak udělat něco jinak, takže tam beru inspiraci. Odsud jsou diplomy, které mi visí v kadeřnictví kolem zrcadel.“
„Diplomů už máte spoustu. Pořád jezdíte na školení?“ ptám se při pohledu na řádku vystavených certifikátů. „Pořád se je co učit. Každého půl roku nastupují nové trendy, objevují se nové barvy. Jezdím na víkendové semináře do Prahy nebo v dubnu jsem byla Brně, kde se konala přehlídka nejlepších firem, které jsou v Česku na trhu, a každá firma představí svoje trendy na jaro, léto… Kadeřnický guru Jan Špilar tam předvedl svoje nejnovější střihy, takže je tam toho spoustu.“

Po škole v osmnácti letech nastoupila Svatava do kadeřnictví v Kyjově. „Tam jsem pochopila, že když člověk udělá školu, neznamená to, že něco umí.“ říká Svatava. Naučila jsem se tam opravdu základní věci – jak si práci naplánovat, jak uspořit čas, jak se míchají barvy dražších značek, které jsme ve škole neměli, jak dlouho působí trvalá… Věci, které moje starší kolegyně už brala automaticky, ale já jsem nad tím musela přemýšlet a hodně se ptát. Naštěstí měla se mnou svatou trpělivost. Začínala v osm ráno, končila v osm večer, spousta zákazníků a do toho se jí někdo vyptával… Zůstala jsem tam dost dlouho, asi šest let. Pak jsem kvůli ekzému odešla.“

Kožní problémy versus práce
Dnes už stříhá šestnáct let. Kvůli zdravotním problémům ale na čas práce s nůžkami a vlasovou kosmetikou nechala. Rok a půl pracovala ve výrobním provozu. „Ale pochopila jsem, že do důchodu tam nevydržím,“ říká Svatava. „Ekzém se mi nezlepšil. Vyzkoušela jsem už snad všechno. Sama jsem na sobě vysledovala, že největší vliv na vyrážku má stav psychické pohody a strava.“
Protože s ekzémem má v dnešní době problém mnoho lidí, ráda bych se dozvěděla nějaké podrobnosti… „S ekzémem jsem se intenzivně léčila asi tři čtvrtě roku,“ přibližuje Svatava. „Ruce jsem měla celé bolavé, vadilo mi utírat se do ručníku, který byl najednou moc hrubý, vadilo mi oblečení. Absolvovala jsem léčbu na kožním kortikoidy, pokračovala přes různé léčitele, čínskou medicínu a dostala jsem se z toho spíše alternativní cestou než za pomoci klasické medicíny. Vypadalo to strašně, tenkrát jsem nevěřila, že se do kadeřnictví ještě někdy vrátím. Vlastní vlasy jsem si umývala v rukavicích, protože jakmile se mi dostal šampon na ruce… bylo zle. Pomohla mi zdravá strava – méně soli, koření, to co si doma člověk sám připraví… Většinou se snažím slyšet co tělo potřebuje a jdu tomu vstříc.“
Když se její stav trochu zlepšil, pracovala v továrně. „Chodila jsem na ranní a odpolední směny. Byla tam skvělý kolektiv a jenom díky tomu jsem tam vydržela. Zaměstnanci se mezi sebou se podrželi, dokázali jsme se pobavit, bylo to fajn. Vztahy s nadřízenými ale byly naopak neúnosné…“ To přispělo k jejímu rozhodnutí dělat „sama na sebe“, ale hlavně chtěla dělat práci, která ji baví. „Začínali jsem už o půl šesté, vstávala jsem před pátou a chodila jsem s odporem do práce… takže jsem si jednoho dne řekla: Tohle nejde. Samozřejmě to taky chtělo trochu odvahy, říct si - tak a dost. Tohle já dělat nebudu.“

Práce snů
Podnikatelské začátky ale nebyly vůbec jednoduché. „Člověk ještě nevydělá ani korunu a už chodí složenky… Vybavit si kadeřnictví stojí spoustu peněz. Takže v tomhle mně neskutečně pomohli moji rodiče, vybavili mi provozovnu – hodili do vody a plavej… První rok jsem byla v mínusu. Zákazníci, i když mne dříve hledali, nevěděli, že už zase stříhám. Zůstala jsem sice ve městě, ale změnila jsem místo působiště. Postupně se rozšiřovala síť spokojených zákazníků. Časem jsem si získala taky zpátky svoji klientelu. Trvalo to ale asi rok a půl… než jsem získala dost zákazníků.“
V dnešní době, přestože je kadeřnictví téměř na každém rohu, ale už nemá o zákaznice nouzi. „Myslím, že je to tím, že do toho dávám skutečně svou duši,“ vyznává se Svatava. „A na té práci to jde vidět… že já to chci dělat dobře, chci aby lidé odcházeli spokojení a dávám tam kousek sebe. Záleží mi na tom, aby si zákaznice účes, který vytvořím, dokázaly udělat i doma. Takže nejvíc záleží na střihu. Zkoušela jsem krátce stříhat i v pánském holičství, ale to nebylo pro mě… to nebylo kreativní. Mám ráda moderní pánské střihy, občas pro zpestření nějakou objednávku vezmu, ale není to moje specializace.“

Ptám se, jestli uvažuje dopředu, jestli má ještě nějaký cíl, co se týče její profese ...„Nepotřebuji žádný další diplom nebo článek v kadeřnickém časopisu – raději stříhám,“ říká jasně. „Už mám zákazníků dost, v podstatě je nestíhám objednávat jednou do měsíce. Myslím, že lidé co mě potřebují, si mě najdou. I když bych ráda vyhověla všem, momentálně na to nemám kapacitu. Začala jsem cvičit Pilates… aby mne nebolely záda z práce a abych vyrovnala ten stereotypní pohyb při stříhání. Mým cílem je udržet se v dobrém naladění, dělat svoji práci pořád, jak nejlíp umím. Soukromý život ovlivňuje i práci… takže důležité je být v pohodě. V osobním životě jsem teď v podstatě spokojená. Třeba si za deset let řeknu, mohla jsem spoustu věcí udělat jinak…. Ale zkušenost dělá osobnost.“



Svatava Hovězáková,
narozena 1985 v Kyjově, pochází z Násedlovic, pracuje v kadeřnictví v Kyjově.
O svém profesním přístupu říká:
Nejdříve se zeptám se, jakou má ten člověk představu. I když říká, že nemá, stejně nějakou má.
Dopídím se otázkami. Podívám se, co má zákaznice na sobě, jestli je sportovní nebo elegantní… poslouchám, jak mluví. Dívám se na tvar obličeje, barvu očí, pleti. Zjistím, co člověk snese a co už by bylo moc. Mám zákaznice, na kterých si všechno zkouším, které jsou otevřené změnám. A jiné jsou zase usedlé, svůj střih a barvu jedou několik let.“


(Článek vyšel ve zkráceném znění v Novém Slovácku.)




sobota 5. května 2018

Roztodivné obrazy Michala Halvy probouzejí fantazii


Kyjov - Proces tvorby je pro něj radost a na jeho obrazech je to vidět. Veselé, živé barvy, humor a hravost ve výrazu i provedení oslovily především v Japonsku, kde měl autor Michal Halva už více výstav. Sám tuto zemi také několikrát navštívil. Nyní je možné shlédnout obrazy tohoto brněnského autora v kyjovské galerii Doma.

Výtvarník Michal Halva.
Michal Halva (nar. 1964) žije a tvoří v Brně. Jeho cesta k umění nebyla přímočará, i když kreslil od dětství a vždycky to byla činnost, která ho nejvíce naplňuje. Vyučil se strojním zámečníkem, malířství studoval soukromě. Od počátku devadesátých let se rozhodl věnovat výhradně výtvarné tvorbě.
„Umění mě vždycky zajímalo, i když u nás v rodině se mu nikdo profesionálně nevěnoval. Mám poměrně rozsáhlou knihovnu na téma historie umění, autobiografie slavných malířů, odborné publikace o technice míchání barev a podobně. To mě vždycky bavilo, proniknout do té problematiky. Moje obrazy jsou poměrně komplikované, vytváří struktury… nanáším vrstvy podle vlastní receptury. Hledám si svoji vlastní cestu, a to mne na tom nejvíc zajímá… celý ten proces. Těší mne vyrábět si vlastní nástroje, které potřebuju k realizaci obrazů. Takže i když to někomu může znít jako klišé, pro mne skutečně platí, že cesta je cíl,“ konstatuje výtvarník. A protože je pořád co vylepšovat, začal svoje obrazy zasazovat do autorských rámů. Od olejových barev přešel postupně na akrylové barvy. „Musel jsem změnit techniku malby, akrylové barvy schnou velmi rychle, ale ze zdravotních důvodů jsem jim dal přednost. Používal jsem hodně ředidel,“ svěřuje se malíř.

„Nejstarší obrazy jsou z roku 2005, jsou zde zastoupeny různé žánry i výtvarné přístupy. Monotematické výstavy mi nevyhovují,“ říká k obsahu výstavy, nazvané prostě Obrazy, autor. Svůj malířský styl s nadsázkou označil jako „abstraktně infantilní realismus šmrcnutý expresionismem s nádechem imprese,“ což jsou prý dostatečně široké mantinely, aby se do nich svou tvorbou pohodlně vešel.
Tento obraz autor pojmenoval „Anděl s roztaženými křídly“.

Halvovy obrazy vyzývají k tomu, aby divák 
popustil uzdu své fantazie. Přenáší nás do fantaskního světa záhadných stylizovaných figur a symbolů - komplikovaně skládaných z jednoduchých prvků. Jejich hravý, radostný a někdy až naivní výraz zarezonoval především v Japonsku, kde měl Michal Halva několik samostatných autorských výstav. „V Japonsku jsou galerie přímo ve velkých obchodních domech, kde si galerista pronajme určitou plochu,“ přibližuje zajímavost ze Země vycházejícího slunce výtvarník. Halva vystavuje také v galeriích v České republice a Evropě. Jeho dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách po celém světě.

Páteční vernisáž výstavy byla spojena s ochutnávkou vín. Malíř se přátelí s Václavem Šalšou z Kyjova, který je majitelem vinařství. Lahve s jeho vínem jsou opatřeny originálními etiketami s motivy obrazů Michala Halvy. Výstava v galerii Doma potrvá do 12. května.


Vinné etikety s motivy obrazů Michala Halvy. 


Autor Michal Halva mezi svými obrazy.

Název obrazu: Zbytečně sofistikovaný lis.

O hudební produkci se postaral Milan "Lovec" Bílovský z Kyjova.

Na páteční vernisáži v galerii Doma bylo plno.

Přátele (zleva) vinař Václav Šalša ml. a výtvarník Michal Halva

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)