pátek 25. března 2022

Do tělocvičny ukrajinští uprchlíci zatím nemusí

V Kyjově jsou v současné době ubytovány asi čtyři desítky ukrajinských občanů, prchajících před hrůzami války ve své zemi. Tak jako jinde, jedná se především o matky s dětmi. Kyjováci přišli s nabídkami ubytování ve svých volných bytech, domech i chatách, většina Ukrajinců je ubytovaných tedy v soukromí. Pomohli i zaměstnavatelé. Ubytování je možné také na internátě Střední školy polytechnické Kyjov, kde je pro tyto účely vyčleněno 34 lůžek, z nichž je 8 obsazených. Po vzoru Brna, Hodonína a dalších měst Kyjov připravil zázemí pro dočasné hromadné ubytování lidí v tělocvičně Střední školy polytechnické, kde vzniklo až 100 provizorních lůžek. Podle mluvčího města Filipa Zdražila ale budou nejprve využity volné kapacity, které poskytuje například internát, a není zatím jasné, zda hromadné ubytování bude potřeba. 
 
Město Kyjov podporuje válkou zkoušenou Ukrajinu. (Foto: facebook města Kyjova)

Od prvních dnů po vypuknutí války město Kyjov vyhlásilo humanitární sbírku materiální pomoci. V přízemních zasedacích prostorách radnice se tak hromadily trvanlivé potraviny, lůžkoviny, hygienické prostředky a lékárničky, které brzy našly své využití. Část této pomoci byla odvezena na hranice s Ukrajinou a dále až do Užhorodu. V sobotu 19. března se vydala k hranicím Ukrajiny plná dodávka se stejným posláním – ulehčit lidem život v jejich těžce zkoušené zemi. Kyjováci darovali konzervy, těstoviny, rýži, drogerii, léky, obvazový materiál, pleny, balenou vodu, plynové vařiče a plynové bomby, naftu, svíčky i termosky. „Vše předáme na hraničních přechodech humanitárním centrům, které jsou na místě zajišťovány i našimi dobrovolníky, a pomoc pak bude dále distribuována do vnitrozemí do nejvíce postižených oblastní,“ sdělil Pavel Růžička, který akci organizuje s tím, že na zpáteční cestě přiveze do České republiky další uprchlíky.

Město založilo facebookovou skupinu, která je určena „našim“ Ukrajincům i těm, kteří jsou ochotni jim něco nabídnout - ubytování, materiální pomoc, různé formy vyžití nebo třeba zaměstnání. Cílem je, aby se uprchlíci byli schopni o sebe co nejdříve postarat a vést kvalitnější život. Sportovní a mládežnické organice v Kyjově se otvírají dětem z Ukrajiny a nabízejí účast ve svých kroužcích a oddílech. Městská knihovna Kyjov připravila dárkové tašky pro mladší děti, kde najdou pastelky, puzzle, omalovánky i dvojjazyčné pexeso, které jim pomůže ve výuce českého jazyka. Knihovna nabídla i odkaz na webové stránky s pohádkami, pracovními listy i četbou pro dospělé v jejich rodném jazyce.

Benefiční koncert, kde vystoupily kyjovské kapely Helemese, Návrat, The Coffees a Začalovec, přinesl téměř 50 tisíc korun na podporu Ukrajiny. V neděli 20. března v rámci akce Vítání jara v Kyjově a guláš party lidé mohli přispět do kasiček na podporu partnerského ukrajinského města Lutsk na západě Ukrajiny, které bylo bombardováno. Rada města také v úterý 22. března projedná pomoc ve výši tři miliony korun na pomoc Ukrajině. 



Emilie Ivičičová šije kroje už víc jak třicet let

Emilie Ivičičová šije kroje s láskou.
Čejč – Ručním pracím přišla na chuť už v raném věku, a to především díky své tetičce, která byla tělesně postižená po prodělaném onemocnění dětské obrny a žila se svým bratrem a jeho rodinou ve společné domácnosti. Jako malá s tetou šila na panenky a zalíbilo se jí to. Teta vyšívala ubrusy, prostírání, obrazy i kroje. Šila, háčkovala, pletla. „Hlavu i ruce měla v pořádku a něčím se zaměstnat musela,“ poznamenává jedenasedmdesátiletá Emilie Ivičičová. „Šila sukně a jupky. Všední kroj jako každodenní oděv nosila tetička i maminka.“

Paní Emílie se vyučila v Prostějově dámskou krejčovou. Svoji práci měla ráda. V devadesátých letech se k nám ale dostal ve velkém levný textil z Asie, zakázek ubylo a peněz nebylo nazbyt. A tak když její vnuk, který začínal hrát v dechovce v Šardicích, potřeboval červenice, tedy vyšívané kalhoty ke kroji z červené vlněné látky, paní Emílie se rozhodla, že je zhotoví sama. „Půjčila jsem si jedny a podle nich jsem udělala nové. Nastříhat a ušít nebyl problém, ale mužské kalhoty jsou i bohatě vyšívané a zdobené. A červená barva hodně táhne oči,“ přibližuje úskalí šikovná švadlena i vyšívačka. „Nakreslit vzor na látku se nedá, musíte vyšívat vždycky od oka. Kalhoty jsou i s podšívkou. Není to nic jednoduchého, je to opravdu náročné… “ Ale dokázala to. Dnes už má na svém kontě červenice patery.

Povzbuzena úspěchem nejprve šila krojové součásti pro svou rodinu, jak kdo potřeboval, postupně začala přijímat i zakázky. Kroje mají obě její dcery i všech pět vnuků a vnuček. Šije a vyšívá ženské i mužské kordulky, bílé mužské košile a černé kabátce, rukávce pro ženy, vyšívá i fěrtůšky (zástěrky). „Dělám to ráda, odpočinu si u toho,“ poznamenává žena, která v teplejších měsících roku tráví hodně času prací ve vinohradu. Ale i tato práce ji baví a užívá si pobyt na čerstvém povětří. „Na šití a vyšívání krojů tak zbývají zimní měsíce, ale to je zase méně světla,“ povzdechne si. Materiál nakupuje v nedalekých Brumovicích, brokát, plátno, korálky, malované mašle, vše, co je k šití kroje potřeba se dá nalézt zde na jednom místě.

Velkým svátkem jsou pro paní Emilii červencové hody v Čejči, večerní hodová zábava bývá venku v upraveném parku za kostelem. Pamatuje doby, kdy taneční parket nebyl ještě vydlážděný a lidé tančili i v blátě... „Většinou bývá teplo, ale stalo se, že jsme potřebovali i kabáty,“ vzpomíná. Hodů se zde účastní asi padesátka krojovaných, v sousedních větších Hovoranech se do kroje nastrojí až sto lidí. Švadleny a vyšívačky tohoto jedinečného a nesmírně zdobného lidového oděvu zůstávají skryty v anonymitě a přes svou zručnost a um jde většinou o velmi skromné ženy.
Kordulka mužského kroje v Čejči.


Pro pani Ivičičovou hody znamenají ovšem také veliké pracovní nasazení. „Je potřeba nachystat kroje, vyprat, naškrobit, nažehlit, všecko musí být čisťounké, voňavé. Dnešní maminky už to často neumí. A když děti nebo vnuci stárkovali, pekli jsme koláčky, cukroví, smažili řízky, hory bramborového salátu… všecko muselo být čerstvě připravené,“ zdůrazní ctitelka tradic a tvůrkyně krojové krásy paní Emilie Ivičičová.






Ozeleňte a ozdravte svůj jídelníček

Veronika Mergentalová v knihovně.

Návod a inspiraci, jak si lidé mohou všímat toho, co roste v jejich okolí a jak to jednoduše využít ve svůj prospěch, přinesla Veronika Mergentalová ve své přednášce v kyjovské knihovně. „Nejsem léčitel ani profesionální kuchař, můj přístup je praktický, jednoduchý, lidový,“ zahájila lektorka. „Snažím se používat a zprostředkovat znalosti bylin, které dřív měla mít každá hospodyně.“ Mergentalová vystudovala obory sociologie a environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně a pracovala v centrech ekologické výchovy a v expozici Živá voda Modrá. V současné době je zaměstnána v knihovně Velehrad a realizuje programy zaměřené na environmentální vzdělávání pro školy i veřejnost.

 Tématem přednášky byly Jarní bylinky a vše kolem nich. „Zaměříme se na jedlé plané rostliny. Jaro se trošičku zpožďuje, ale vybrala jsem rostlinky, které už teď můžeme venku najít. Snažím se přivézt vždy živé rostliny, aby si je lidé mohli dobře prohlédnout, začít sbírat v přírodě nebo je pěstovat, a pak si řekneme, jak se dají zpracovat v kuchyni i při domácím bylinkaření,“ přibližuje lektorka.

A které jsou její oblíbené byliny? Tady paní Veronika váhá, protože výběr není snadný.„Například pampeliška je úžasně všestranná rostlina, která je vlastně léčivá úplně celá, od kořene po květ, takže tu mám moc ráda a všechny její části využívám i v kuchyni. A je jednoduché ji do jídelníčku zařadit. Myslím, že přístup k ní se pomalu mění a lidé už nejsou tolik naštvaní, když se jim pampeliška objeví na zahradním trávníku či v záhonech. Taková moje symbolická rostlina je rozrazil rezekvítek. Rozrazil znamená latinsky Veronika, takže to se mnou i ladí. Je to taková jemná, ale vitální bylinka s drobnými modrými květy a různé druhy rozrazilu se využívají též k léčení.“

Veronika samozřejmě nesbírá jen „plevel“, ale i běžně užívané byliny a hodně druhů také pěstuje. „Už spoustu let vyrábím bylinné sirupy a jelikož rodině chutnaly, začala jsem je postupně nabízet i veřejnosti na jarmarcích a v turistických lokalitách. Loni jsem obdržela prestižní certifikát Tradiční výrobek Slovácka,“ upozorňuje bylinkářka.

Veronika žije s rodinou v obci Velehrad a u domu mají pozemek, který se pyšní certifikátem přírodní zahrada. „V době, kdy zanikala tradiční humna, kde vždy zůstalo místo i pro kousek divoké přírody s plevely a různými živočichy, v Dolním Rakousku vzniklo hnutí za to, aby lidé nechávali na svých zahradách divoké koutky a více spolupracovali s přírodou. Naše zahrada není velká, ale snažíme se ji mít pestrou. Založili jsme tradiční záhony se zeleninou, jsou tam ovocné stromy, keře i tzv. koutky divočiny. Pestrost je základ, jde o to, aby se na pozemku vyskytovalo co nejvíce druhů rostlin i živočichů,“ objasňuje Mergentalová. 

Přivezla s sebou i větvičku rozmarýnu, který roste v její předzahrádce. „Rozmarýn je jedna z mála rostlin, která zvyšuje tlak, a já mám tlak spíše nižší. Zlepšuje koncentraci a často se využívá v aromaterapii, kterou se teď také zabývám. A ve starověkém Římě si ho studenti dávali pro štěstí do vlasů, když šli skládat zkoušky...“ usmívá se Veronika Mergentalová




neděle 13. března 2022

Dvě slunce Anety Langerové rozehřála publikum

 V pondělí 21. února zavítala zpěvačka Aneta Langerová se svou kapelou a smyčcovým triem na koncertním turné do Kyjova. Bylo to již její třetí vystoupení v tomto jihomoravském městě. Přivítal ji vyprodaný divadelní sál „kulturáku“ a příznivé odezvy nadšených fanoušků během programu. „Její koncerty jsou to nejlepší, co tady v Kyjově kdy bylo,“ zhodnotila jedna z návštěvnic, tleskala do rytmu a celkově si hudební vystoupení své oblíbené star užívala. 

 

Na  koncertě zazněly skladby z nového alba Dvě slunce, které vyšlo na podzim roku 2020, ale i starší skladby z CD Spousta andělů, Dotyk, Jsem nebo Na Radosti, jež si diváci rádi připomněli. Po covidové pauze se stalo setkání hudebníků s publikem nesamozřejmým kulturním svátkem, kterého si obě strany považovaly.

A jak prožívala období lockdownu sama zpěvačka? „Já jsem dobu covidovou kupodivu prožívala docela plnohodnotně,“ říká Aneta Langerová. „Nekoncertovalo se, nikam se nechodilo, ale žila jsem v pospolitosti svojí rodiny, strávila jsem s nimi hodně času, za což jsem moc ráda,“ sděluje pětatřicetiletá Aneta, teta dětí svého bratra Nikoly, který je zároveň jejím manažerem, i dětí své starší sestry. „Odreagovala jsem se, odpočinula jsem si, protože takhle dlouhou pauzu jsme ještě samozřejmě neměli. Dokončovali jsme album Dvě slunce, takže jsme měli prostor a klid na nahrávání, nikam jsme nemuseli spěchat. A užívala jsem si i samotu, hodně jsem chodila na procházky, rozjímala a byla jsem v tom spokojená. Občas si sbalím svých pět švestek a pár nástrojů a vyrazím na pronajatou chalupu, třeba na týden, a tam si tvořím, protože to je to nejhezčí. Být opravdu sama s hudbou a s nápady je ta nejčistší cesta, jak to dostat ven. Protože když je člověk sám, teprve vlastně pochopí, kdo je,“ konstatuje zpěvačka a autorka textů i hudby většiny své hudební produkce. 

Jak prozradila, nadchla ji knížka Život elfů od francouzské autorky Muriel Barberyové. „To mě úplně okouzlilo. V poslední době jsem přemítala nad tím, jak mohou fungovat vztahy na dálku. Na někoho myslíte a on v tutéž chvíli myslí na vás a třeba vám zavolá, aniž byste se na tom předem domluvili. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsou si duše souzený a tím nemyslím jenom partnersky, ale že třeba v určitý okamžik někoho potkáte, kdo vás obohatí, někam nasměruje. Tak jsem hledala tu příčinu, kořeny a v knížce Život elfů jsem našla spoustu krásných obrazů na toto téma.“

Jak zpěvačka dodává, v poslední době ji potěšilo hodně věcí a mezi nimi například seriál Devadesátky. Na televizi se sice nedívá, ale seriál režiséra Petera Bebjaka, jehož práci má moc ráda, sleduje na internetu.

Co se týče trochu tajemného názvu svého posledního alba Dvě slunce Langerová odkazuje na text stejnojmenné písně. „Každý z nás byl jednou dítětem narozen z lásky dvou sluncí, zpívá se tam. Ta dvě slunce, to jsou vlastně naši rodiče, kteří nás poslali sem na tento svět. Já jsem za svoje rodiče moc vděčná a vím, že to byl pro mne základ všeho, základ toho, kdo jsem. Takže je to takové vyznání směrem k nim. A zároveň jsou ta dvě slunce symbolem dualit: minulost - budoucnost, dětství – dospělost nebo vnitřní a vnější svět,“ přibližuje umělkyně. „Píseň je také o odvaze, která je potřebná k tomu, aby člověk dospěl, aby se stal sám sebou.“

 

Foto: Helena Kadlčíková





pátek 11. března 2022

Překvapivý svět naivní malířky Andrey Rozsypalové Guzej


Andrea Rozsypalová Guzej.
Kyjov – Andrea Rozsypalová Guzej miluje pestrost barev, její obrazy jsou hravé a poetické. Svou výstavu nazvala Můj (ne)konečně barevný svět a na čtvrteční vernisáž přišlo tolik jejích přátel, že se sotva vešli do výstavních prostor Radniční galerie. Příjemnou atmosféru navodilo i hudební vystoupení muzikantů Sádra a spol., kteří se dali dohromady a nacvičili svůj program speciálně pro tuto událost.

Pětačtyřicetiletá Andrea Rozsypalová Guzej se narodila a žije v Kyjově, v minulosti několik let pracovně pobývala v Anglii. Poslední roky pracuje jako manažerka provozu penzionu Régio v Kyjově. Pokoje pro hosty zdobí její obrázky s náměty tzv. Moravského Toskánska.

„Než jsem se začala věnovat malování, prošla jsem celou řadou výtvarných aktivit. Přes drátkování

, vyšívání a keramiku jsem se postupem času dostala až k malování. U toho už zůstanu. První obraz, který jsem vytvořila, byl narozeninovým darem pro bratra, je to už dobře patnáct let,“ zavzpomínala malířka. Obrázky začala malovat pro radost a své přátele. Od té doby ztvárnila desítky děl, některá putovala i do zámoří. Jak autorka prozradila, je vdaná a má dva syny ve věku 15 a 16 let, kteří rovněž rádi kreslí. Manžel jejich umělecké ambice podporuje a ona s ním zase sdílí zálibu v rybaření. Zabývá se i sběrem bylinek a hub a také ráda a dobře vaří.

Malbu nikdy nestudovala, je samouk. Vystavená díla vznikla technikou akrylových barev, které autorka preferuje pro jejich sytost a barevnou pestrost. Většinu z nich vytvořila v poslední době. „ Maluju na plátno, ale zdobila jsem i staré pánvičky, kytary, dřevěné desky a podobně. V podstatě jsou to takové moje fantazie, věci, které mě baví. Mám ráda přírodu, která mě rovněž inspiruje. Maluju i zvířata, hlavně kočky. Na této výstavě dominují fantazijní portréty žen. Upřímně řečeno – maluju, protože u toho relaxuju, a když relaxujete, tak si chcete kolem sebe vytvářet hezký optimistický svět,“ vyznává se malířka.

Svěží originální malby Andrey Rozsypalové Guzej překvapí, potěší a zaujmou jistě ještě mnoho dalších návštěvníků expozice. Výstava je prodejní a potrvá do 3. dubna.

(Foto: 1x archiv A. Rozsypalové Guzej )




Většinou mi nabízeli role úchylů, debilů a vrahů, říká s úsměvem Jiří Bartoň

Herec Jiří Bartoň se narodil a vyrostl v Kyjově.

Jiří Bartoň ( nar. 3. listopadu 1977 v Kyjově) je herec, zpěvák a filmový historik. Vedle řady divadelních rolí je obsazován i do populárních kriminálních seriálů. Ty jdou ale mimo mne. Raději jsem se hned v úvodu našeho setkání přiznala, že televizi skoro vůbec nesleduji. „To nevadí, já také ne. Ani televizi doma nemám,“ povzbudil mne herec. Jak vyšlo najevo, je veliký čtenář, původním založením silný introvert, který věří a spoléhá na věci mezi nebem zemí. Není bez souvislosti, že se zabývá indickou numerologií.


Jak se to přihodilo, že jste se stal hercem? Rodiče ochotničili?

Vůbec ne. Rodiče měli naprosto běžná povolání i zájmy. Ale je pravda, že moje o dva roky mladší sestřenice Hana Tomáš Briešťanská je v současnosti členkou brněnské Mahenovy činohry a nositelkou ceny Thálie, kterou získala před čtyřmi lety za inscenaci Petrolejové lampy. Takže naše sny v dospívání byly pravděpodobně dost podobné. Mě touha po hraní pronásledovala od samotného dětství. Měl jsem potřebu převlékat se do různých kostýmů, prožívat jiné, vysněné životy, a tak trochu jsem do podobné aktivity nutil i své kamarády, děti našich sousedů. U mě šlo tehdy taky o únik z reality, kterou jsem žil a vnímal ji jako trýznivou a problematickou. V opozici k tomu jsem cítil potřebu budovat si svůj zvláštní vnitřní snový svět. Některé dnešní děti bývají označovány jako hyperaktivní, já jsem byl hyperaktivní vnitřně. Uvnitř mne se toho dělo opravdu hodně.

Narodil jste se a vyrostl jste v Kyjově. Pak jste studoval Střední školu informačních a knihovnických služeb v Brně. Co vám škola přinesla?

Střední škola pro mě byla naprosto klíčová v tom, že jsem tam potkal pár lidí, kteří jsou do dneška mými blízkými přáteli. A oni mě vlastně ještě konkrétněji nasměrovali k divadlu. Založili jsme tehdy studentský soubor a začali hrát. Moje sny a touhy začaly pozvolna nabírat jasnější obrysy. Také jsem vždycky rád četl, nořil se do příběhů románových postav... i v tom mě škola podpořila.   

Po maturitě jste dostal pracovní nabídku do hodonínské knihovny, tam jste ale nenastoupil.

Už jsem měl podepsanou smlouvu, ale nakonec se rozhodl, že uteču k divadlu. A to doslova. Zjistil jsem si totiž, že v Městském divadle Brno hledají člověka do party kulisáků. Naši tehdy nebyli moc rádi. Nerozuměli tomu, že se chci s maturitou dobrovolně živit čistě manuální prací, pro kterou nepotřebuji, kromě fyzické zdatnosti, kterou jsem navíc příliš neoplýval, žádnou odbornost. Já ale věděl, že tento krok musím udělat, abych se dostal blíže k tomu, po čem toužím. Ta moje profesní cesta, kterou jsem právě tehdy nastoupil, byla vždy tak trochu klikatá, komplikovaná, obvykle vedla přes určité překážky.   

Jak tedy vypadaly vaše herecké začátky?

První herecké krůčky jsem učinil v „dramaťáku“ na střední, když jsme se otrkávali při představení v domovech důchodců, na různých vernisážích. Jednou jsme vystupovali i v psychiatrické léčebně, což byla velmi zvláštní zkušenost, protože zdejší publikum reagovalo na naše vystoupení zcela jinak než diváci takzvaně normální. V osmnácti jsem se hlásil na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění, pozn. red.), tam mne ale tehdy nepřijali. O dva roky později se mé přijetí na tuto školu zadrhlo o jeden jediný hlas. Všechno je to osud. Soukromě jsem se tehdy připravoval u fascinující herečky Městského divadla v Brně Miroslavy Kolářové. Ona tam tenkrát hrála nádherné role.  

Váš oficiální životopis říká, že v letech 1997–2004 jste studoval obor divadelní a filmové vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jaké to byly pro vás roky?

První ročník jsem studoval velmi důkladně a nasbíral si za ty dva semestry potřebné kredity do té míry, že následující léta jsem si mohl dovolit školu tak trochu flákat. V mezičase jsem ovšem velmi intenzivně žil hraním divadla a ovšem i svými milostnými vztahy. Co se divadla týká, založili jsme tehdy soubor, který se jmenoval Čára a měl zpočátku silnou ambici se profesionalizovat. Právě v něm jsem získal slušnou hereckou praxi. To už jsem také v menších rolích hostoval v brněnském Městském divadle. A i tu vysokou školu jsem nakonec přece jen zdárně dokončil.   

Jak jste se dostal později k rolím? Chodil jste na konkurzy?

Několikrát jsem absolvoval různá výběrová řízení, to už jsem byl takříkajíc na volné noze. Pamatuju si třeba na casting do amerického filmu Hostel, ve kterém jsem nakonec skutečně po třech kolech konkurzu malou roli získal. Ta zkušenost s profesionální filmovou produkcí pro mě tehdy byla velmi důležitá. Za nějakou dobu poté mi byla nabídnuta docela pěkná role do seriálu Expozitura, kde jsem hrál šéfa neonacistů. Nějakou dobu předtím jsem se totiž postupně zaregistroval do několika filmových agentur. Tam s vámi natočí představovací video, nafotí si vás. Tuto prezentaci mají potom režiséři k dispozici. A přišly další role. Mezitím jsem ovšem sbíral zkušenosti ve svém prvním angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku.

Seriálových a filmových úloh jste vytvořil přes dvě desítky. Stačili si vás už režiséři nějak „zaškatulkovat“?

Bohužel ano. Je to do určité míry logické. Váš vzhled vždycky na první dobrou signalizuje nějakou představu o vás, o vašem typu, a této „první dobré" mnozí režiséři rádi podléhají. Většinou mi tedy nabízejí role vrahů či nějakých podobně sebedestruktivních charakterů. Ale z duchovního hlediska mi to dává smysl. Jak mi před časem říkala jedna má známá léčitelka, v minulých životech jsem byl několikrát vězněm a v tomto životě dostávám šanci si opačnou stranu mince odžít prostřednictvím svých rolí, právě proto, abych nemusel vraždit ve skutečnosti. (směje se) 

Jiří Bartoň v divadelní hře Everymen

V divadle máte, předpokládám, pestřejší herecký rejstřík…

Naštěstí ano. Musím říci, že mám za sebou i řadu krásných, pozitivně laděných postav v různých komediích, z poslední doby zejména pana Kaplana, který má třídu rád, ve hře, postavené na slovním humoru a jazykových hříčkách. Hrál jsem ovšem také v adaptaci středověké morality Everyman nebo hlavní roli v inscenaci Vančurovy hry Rozmarné léto.


Jste také spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu, která vyšla v roce 2018.

Dobou první republiky a protektorátu žiju od svých třinácti let, kdy jsem začal více vnímat staré černobílé filmy. Fascinovalo mě už to, jak archivní materiál při projekci praskal a šuměl... Velmi blízká a mému duchu lahodící byla právě ta atmosféra, kterou ony filmy vyzařovaly. Navíc jsem měl silný pocit, jako bych ty herce, kteří v oněch filmech hráli, nějakým způsobem lidsky znal. Logickou cestou je to nevysvětlitelné. Právě ve svých třinácti letech jsem si k Vánocům vyžádal autobiografickou knihu Adiny Mandlové „Dneska už se tomu směju" a čtení této „pornografické bible", jak by ji možná ona sama nazvala, bylo pro mě opravdu jistým duchovním přelomem.

Jak se vám na knize pracovalo?

Nakladatel tehdy na rukopis spěchal, já jsem se jejímu psaní intenzivně věnoval tři měsíce a podřídil tomu vše, tvořil jsem ony texty doslova dnem a nocí. Ve finále jsem zpracoval šestnáct kapitol hereckých medailonů, spoluautor knihy Robert Rohál vytvořil devět. Já sám psal o lidech, kteří prožívali silné dramatické osudy, o Karlu Hašlerovi, Anně Letenské, Jiřině Štěpničkové, Hugo Haasovi. Jejich individuální životy se silně prolínaly s tragickou atmosférou doby, ve které žili a pracovali. Pokaždé když jsem napsal kus zvláště zátěžové kapitoly, vyšel jsem si aspoň na chvíli do lesa, abych se odreagoval. Tam jsem třeba spatřil veverku, jak skáče mezi stromy, a zažíval u toho úlevný pocit, že přece jen jsou na světě i normální hezké věci, nikoliv pouze vypjatá dramata.
 

Máte v plánu napsat ještě něco dalšího?

V současné době už pracuju na další knize. Týká se stejného období a bude se zabývat osudy několika hereček. Tentokrát ovšem intenzivně spolupracuji s řadou archivů a ve své knize budu hojně citovat z materiálů, z nichž mnohé dosud od roku 1945 takříkajíc nespatřily světlo světa. Momentálně se dobrovolně nořím do zhruba dvousetstránkového spisu, které obsahuje poválečné výslechy Lídy Baarové. Je to fascinující čtení, detektivka a psychologický horor zároveň.

Kdyby to bylo možné, se kterou hereckou osobností, o nichž píšete, byste se rád setkal?


To je zajímavá otázka. Těch osobností by bylo víc, ale třeba bych se rád potkal se Zorkou Janů, sestrou Lídy Baarové, která po válce spáchala sebevraždu. Zajímá mě indická numerologie a se Zorkou máme velmi podobné číselné souřadnice... Myslím, že dokážu pochopit mnohé z toho, čím žila, intenzitu jejího vnímání i směr jejích motivací.   

Je vám 44 let, hrál jste v divadle i televizi. Řekl byste o sobě, že se umíte profesně prosadit?

V numerologickém rozboru svého data narození mám na místě hodnoty sebeprosazení nulu. Ovšem schopnost umět se výhodně prodat se samotným tvůrčím potenciálem vůbec nesouvisí. Stalo se najpříklad, že mě v minulosti zvali na konkurz a já nad tím mávnul rukou. Občas si vypnu telefon, bloknu internetové připojení a mohu tak přijít o zajímavou nabídku. Takto mne třeba před několika lety minulo hostování v pražském Národním divadle. Nevadí… Kariéru si nijak urputně nebuduju. Rád žiju svůj autentický vnitřní svět... A některé věci je dobré nechat plynout.
 

J. Bartoň v televizním seriálu Expozitura.

Přesto se vám sny plní...

Ano. Mně se sny opravdu plní. Jinou věcí je, že se mi obvykle plní v době, když už o ně dávno nežádám.


Do vašeho profesního rejstříku patří i zpěv.

V osmnácti letech jsem se přihlásil do umělecké školy v Brně, kde jsem u paní Jarky Jaškové, členky operního souboru, studoval zpěv tři roky. Potom jsem po mnoha letech, když už jsem byl v angažmá v Šumperku, napomohl vzniku šansonového večera. Po nějaké době jsem pak vytvořil svůj vlastní pořad, kde po boku pianistky zpívám písně z filmů ze šedesátých a sedmdesátých let. Jde o komorní představení, s nímž jsme vystupovali v rámci různých festivalů, v knihovnách, jednou dokonce v synagoze i na zámku. A opakovaně v jistém lázeňském městě... a ta atmosféra je vždycky moc krásná. Protože pokaždé se tam sejdou právě ti lidé, kteří chtějí slyšet a vnímat.


V současné době žijete v Praze, kde kromě dalšího učíte na Mezinárodní konzervatoři herectví a dějiny filmu.

Bavilo mne vždy naplňovat trojí aktivitu: hrát, zpívat a psát. To je opravdu to, co je v životě moje. K nim jsem před pár lety přidal milovanou činnost další: předávat svoje zkušenosti a znalosti studentům. To je také nádherná práce, protože ti dospívající lidé jsou většinou velice vnímaví. Máme to společné štěstí, že na sebe slyšíme… Přesto ale myslím, že oficiální vzdělání není tolik důležité jako to, za čím si vy jako člověk celý život intuitivně jdete. Zdokonalit se můžete i samostudiem, k tomu není třeba vysokých škol. Říkám to také svým studentům. Není tolik podstatné formální vzdělání jako to, nakolik se postavíte čelem ke svému životu. Pokud máte opravdu silný sen a vnitřně víte za čím si jdete, dojdete k cíli, i když to může trvat delší dobu a může to být jakkoliv komplikované. To nevadí. Může to být náročné, ale o to více to třeba pro vás potom má větší hodnotu.


Čím se ještě v současné době zabýváte?

Covidová doba stornovala čtyři divadelní inscenace, ve kterých jsem hrál. Od minulého podzimu ale opět jezdím po vlastech moravských i českých s oním hudebním večerem a se třemi typy přednášek. Uvedl jsem také dvě nové šansonové písničky, které přímo pro mne napsal Vítězslav Hádl, známý autor filmové hudby. Možná mě čeká další angažmá... jsem ale trochu pověrčivý a proto nechtějte, abych prozradil, odkud přišla nabídka. Mám taky v plánu další knihy, jedna z nich bude bude mít autobiografické rysy, ale to je zatím hudbou budoucnosti.


Budete psát o svém životě?


Tak, tak… Stejně jako herectví považuju psaní za osvobozovací proces, jakousi formu terapie, proto si také léta letoucí píšu deník. Zvláště v době dospívání mnou cloumaly silné emoce a ani teď nejsem vůči tomu, co mne potkává, zcela imunní… Takže mám určitý plán na knihu, jejíž téma bude těsně souviset s mým životem.


Prozradíte něco aktuálního ze svého osobního života? Žijete ve vztahu?


V milostných vztazích jsem žil přes dvacet let a užil si jich prozatím do sytosti… Můj osobní život se navíc opravdu silně prolíná s tím profesním, což vnímám jako veliké štěstí. Do velké míry žiju to, co chci… a pak taky vím, že funguje něco, čemu se říká osud. A abych ještě jinak odpověděl na to, co jste se mne ptala… svoboda, svoboda v tom nejbytostnějším slova smyslu, je pro mne opravdu tím ze všeho nejdůležitějším.



Jiří Bartoň

Působil v několika divadelních uskupeních, byl v angažmá v Severomoravském divadle Šumperk. Spolupracuje s Českým rozhlasem, s Českou televizí a s TV Nova. Účinkoval např. ve filmu Jan Hus, Rašín a v řadě seriálů – Expozitura, Specialisté, Za sklom, Modrý kód, Sestřičky a další. Jako zpěvák vystupuje v pořadu Staré filmové melodie. Vyučuje herectví a dějiny českého filmu na Mezinárodní Konzervatoři Praha. Coby filmový historik se věnuje přednáškové činnosti. Je spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu.
 

Velká kniha herců první republiky a protektorátu obsahuje 25 portrétů herců, kteří žili a tvořili v daném období. Publikace se zabývá i předtím nepříliš zveřejňovanými skutečnostmi, odhaluje některé osudové kroky jednotlivých osobností a rozebírá jejich dílo i postoje.

(3x Foto: archiv J. Bartoně)


Ve Vančurově hře Rozmarné léto hrál Jiří Bartoň hlavní roli.

Příroda mi neublíží, říká fotografka Stanislava Bednaříková

Kyjov-Bohuslavice – V bohuslavické pobočce knihovny se koná další zajímavá výstava, tentokrát se knihovnice Anežka Zimková rozhodla dát prostor své kolegyni Stanislavě Bednaříkové z Městské knihovny v Kyjově. Bednaříková vystavuje fotografie inspirované přírodou, často zaměřené na detail.

Zájmy Stanislavy Bednaříkové (nar. 1971) jsou mnohostranné, ty umělecké však převládají. Vystudovala uměleckou průmyslovku v Brně a řadu let pracovala jako grafik. Později si rozšířila vzdělání a působila coby lektorka a knihovnice ve Zlíně, nyní je zaměstnaná v kyjovské knihovně. Bydlela se svou rodinou víc než dvacet let ve Zlíně, má dvě dospělé děti. V současné době žije v Lovčicích, obci vzdálené dvanáct kilometrů od Kyjova, odkud pochází její tatínek. Miluje vycházky do přírody, putuje na kopce a rozhledny, protože má ráda široké vyhlídky do krajiny. Nikdy si ale nezapomene s sebou vzít fotoaparát.

„Pokud chci fotit, nejraději chodím sama,“ říká Stanislava. „Málokdy někoho potkám – a příroda mi neublíží. Naopak. Pobyt v lese, v přírodě mě nabíjí, dodává mi energii… radost.“

Začínala fotit v osmi letech s ruským fotoaparátem „Lubitel“ na černobílý film, později na barevný kinofilm fotoaparátem Panasonic. Na střední umělecko-průmyslové škole měla učební předmět zaměřený na fotografování, takže se naučila mimo jiné i fotografie vyvolávat. Posledních dvacet let je věrná svému fotoaparátu značky Sony. 

Foto: Stanislava Bednaříková

Fotografování je její vášeň. „Důležitá je pro mě kompozice, takže hledám ten nejvhodnější úhel pohledu. Při fotografování často ležím, klečím, sedím i visím…“ usmívá se Bednaříková. „Vystavené fotografie zachycují všechna čtyři roční období, protože každé období je jinak krásné. Hodně vnímám barvy, na jaře převládají pastelové, v létě ostřejší, mám ráda i podzimní barvičky a v zimě dominuje kontrast - bílá, černá. Záleží mi na tom, aby na fotografiích barvy ladily, důležitá je hra světla a stínu. Fotím krajinky, les, detaily vegetace a mám také spoustu snímků západů slunce. To jsou nádherné úžasné momentky, každý den je jiný a obloha je jinak vybarvená. Ven chodím v podstatě za jakéhokoliv počasí, každé má svoje kouzlo. I když třeba prší, i když je mlha, šero nebo tma, dá se v každém okamžiku vidět něco pěkného. Proto jsem výstavu nazvala Oka-mžiky. Kolikrát jsou to kouzelné chvilky, které si spousta lidí třeba ani neuvědomuje.“

Fotografické vzory Bednaříková nemá. „Focení je můj koníček a fotím tak, jak to cítím. Fotím si pro sebe, abych já z toho měla dobrý pocit, a třeba fotka někomu udělá radost. V počítači mám už deseti tisíce snímků, tak nebylo snadné udělat výběr pro tuto výstavu, do malých prostor bohuslavické knihovničky.“ 

Foto: Stanislava Bednaříková

Součástí vernisáže byl i hudební vstup žákyně zdejší školy a lákavé pohoštění. „Mám ráda to domácí prostředí a atmosféru, kterou útulné místnosti zdejší knihovny, zaměstnanci a návštěvníci společně vytvářejí,“ poznamenala ředitelka knihovny Michaela Moudrá, která si akci nenechala ujít. Fotografie Stanislavy Bednaříkové budou v bohuslavické pobočce knihovny vystaveny do 28. dubna, otevřeno je vždy ve čtvrtek od 13 do 17 hodin.