sobota 30. prosince 2017

Když vzlétnou andělé v krajkách

Kyjov - Do 7. ledna je možné vidět v Radniční galerii výstavu paličkované krajky s názvem „Když andělé vzlétnou“. Do té doby můžete přijít a potěšit se pohledem na precizně zpracované obrázky, originální šperky, aplikace nebo dekorace z nití a třeba koupit ještě milý dárek pro každou příležitost. 

 Pod vedením Jany Špačkové se zde prezentují krajkářky z Kyjova a okolí - Alena Dostálová, Libuše Hlavsová, Jarmila Jorsová, Pavlína Lejsková, Marie Kočířová, Zdenka Pešlová, Jana Radiměřová, Martina Rybová, Blanka Vávrová, Miroslava Smejkalová a Milada Svobodová.


 Jde o výstavu benefiční,výtěžek z prodeje přáníček bude věnován Evě a Jitce Radiměřovým. Dosud tato částka činí pěkných deset tisíc korun.

 „Je to už naše druhá benefiční výstava,“ říká krajkářka Pavlína Lejsková. "Paní Radiměřová chodí mezi nás, scházíme se k paličkování každý čtvrtek. Občas přijde s maminkou i Evička, celou rodinu známe. Evička je na vozíčku, ale jinak je to velmi šikovné děvčátko. Jituška má těžší postižení. Před rokem jsme vystavovali paličkované kytičky a přispěli jsme dětem na pobyt v lázních. Část výtěžku z prodeje krajek si necháváme, abychom měli na nitě, ale dělá nám radost, že můžeme pomoct tam, kde je to třeba,“ usmívá se Lejsková.

 

středa 27. prosince 2017

„Nejraději mám, když se panenky smějí, pláčou nebo šklebí,“ říká Veronika Petraturová

Medlovice - V dětství byla spíše jako kluk a panenky ji moc nezajímaly. Našla si k nim vztah až v dospělosti – a v zámoří. Na svém studijně pracovním pobytu ve Spojených státech si v roce 1998 koupila první panenku. Má rezavé vlásky, zoubky a v ruce drží medvídka. Stála patnáct dolarů. Přehled má ale i o svých dalších "miláčcích" a většinu z nich zná podle jména. Skoro se tomu nechce ani věřit, protože její sbírka čítá kolem1200 panenek.

 
Panenky jsou různých velikostí a z nejrůznějších materiálů. Nejmenší je veliká jako nehet u palce a největší má přes sedmdesát centimetrů. Jsou celo-porcelánové nebo mají porcelánové hlavičky, některé jsou hadrové, jiné jsou vyrobeny z vinylu, keramiky, vosku, ze dřeva, šustí, papíru, mýdla i perníku. Ve sbírce je spousta princezen, ale najdeme tu i princátka nebo harlekýny a tanečnice. Zastoupena jsou různá etnika a profese, řemeslníci, sportovci.
"Nejraději mám panenky výrazové, které se smějí, pláčou, nějak šklebí," říká sběratelka Veronika Petraturová. "Například Ludvík XII. francouzský princ od firmy Mundia je můj miláček, i když je smutný. Byl vyroben v limitované edici 500 kusů celosvětově. Evropské panenky neměly šťastné výrazy, k těm se dopracovali návrháři až v poslední době," dodává znalecky. Panenky nakupovala různě, nejenom v běžných obchodech, ale využívala i garážových prodejů, bleších trhů, nabídky charity – tak jak je to v USA běžné. Nejvíce si cení autorských kousků, doma vyrobených panenek nebo v dílničkách, kde je každá originál. Zaměřila se na několik málo značek a sledovala jejich produkci. Například od firmy Paulin má panenky od jejích začátků až do vrcholné tvorby. "Moje největší pýcha jsou výrazové panenky Baby face dolls, které se vyráběly pouze rok a jsou těžko sehnatelné. Jak v USA tak v Evropě jsou velmi vzácné," konstatuje s uspokojením Veronika Petraturová.
Každá panenka se nějak jmenuje a sběratelka tvrdí, že si je pamatuje téměř všechny. "Některé měly jména dané výrobcem, jiné mi někoho připomínají... a prošla jsem si i německým obdobím, takže mám Fridu, Hildu a podobně. Nejlépe se pojmenovávají Indiáni. Jedna z těchto panenek se jmenuje Vítr ve vlasech, jiná Dlouhá cesta nebo Lovec kožešin. A mám i takové panenky, co přímo Indiáni vyrobily a ty jsou prý jsou kouzelné…" dodává s úsměvem šťastná majitelka.
Panenky pochází z let 1990 až 2007. Veronika Petraturová si o nich vede podrobnou evidenci, zapisuje si jméno, barvu vlasů i cenu panenky. Ale týká se to jenom těch výstavních, na ostatní dosud nebyl čas. Nejdražší panenka stála asi 140 dolarů.
Mám svoje oblíbené výrobce jako je Pauline, Diana Effner, Linda Rick nebo Kay mckey. Sbírala jsem série. Například když Asthon Drake vydali edici Kluci budou kluci, sháněla jsem ji. Nebo třeba moji oblíbenou Hilary. jednu z prvních panenek Diany Effner, mám několikrát a přitom je pokaždé jiná,“ přibližuje svoji strategii sběratelka a přiznává, že měla období, kdy se její vášeň měnila až v posedlost.
Panenky má doma uskladněné většinou v krabicích, jen barbín jsou tři krabice. Vystavuje kvůli nedostatků místa jen některé a děti z obce rádi zajdou na návštěvu si panenky prohlédnout. Údržba panenek vyžaduje oprašování, načesávání přeležených vlásků, nahrazování popraskaných gumiček a hledání ztracených botiček – a to zabere hodně času před výstavou. Snem sběratelky je mít vlastní muzeum nebo alespoň jedno patro domu, kde by panenky mohly být trvale vystavené.
Veronika Petraturová pracuje v Medlovicíh jako knihovnice. V budově se našel i výstavní sál pro panenky. Tématicky výstavu obměňuje, například v době hodů předvede panenky krojované. Podporu nachází i u zdejší starostky.

"Do Medlovic jsme přišli za klidem. Dlouho jsme žili v Chicagu i Milwaukee, obrovských městech, kde se nikdy nespí, a tak jsem chtěla něco jako Slunce, seno, žít, kde znám každého a kde mne i starostka pozdraví, když se potkáme. Mimochodem ona je velká fanynka panenek a dokonce mi některé výstavy sama organizuje," dodává spokojeně Petraturová. Dosud svou sbírku předvedla kromě Medlovic ve Stříbrnicích, v Osvětimanech, na bukovanském mlýně, ve Veselí nad Moravou, v Kyjově a v současné době vystavuje v Hodoníně v zámečku Masarykova muzea. Zde si originální panenky sběratelky Veroniky Petraturové můžete prohlédnout až do 4. února 2018.

Veronika Petraturová
se narodila v roce 1972 v Kyjově, vyrůstala ve Veselí nad Moravou. Vystudovala střední odborné učiliště, zaměření vinař. V letech 1998 až 2011 absolvovala studijně-pracovní pobyt v USA ve státě Winconsin. Nyní žije v Medlovicích, pracuje zde jako knihovnice a partner ji v její zálibě sběratelství panenek podporuje.

(Článek vyšel v upravené verzi v Hodonínském deníku Rovnost.)



pondělí 25. prosince 2017

Fotograf Cyril Gajdík z Ratíškovic opět nejlepší


Ratíškovice - Snímek s názvem Den sváteční vybrala porota soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017 v kategorii černobílá fotografie jako nejlepší a zlatá medaile putovala do Ratíškovic. Soutěž se pořádá jako bienále a fotograf Cyril Gajdík se jí účastní už od roku 2011. Gajdík byl oceněn již počtvrté. Letos se soutěže zúčastnili fotografové z třiapadesáti zemí světa, českých fotografů bylo devětačtyřicet.
Den sváteční. Vítězný snímek soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017 v kategorii černobílá fotografie. Foto: Cyril Gajdík

„Oceněný snímek vznikl při návštěvě rumunského Banátu, ve vesnici Gernik, kdy po nedělní bohoslužbě si chlapi zašli na jedno,“ přibližuje Gajdík, jehož doménou je reportážní fotografie. Zachytil výjev evokující vzpomínky na minulost, kdy těžkou prací sedření muži se v den sváteční nastrojili do černého obleku s bílou košilí, na hlavu posadili klobouk, do ruky vzali hůl a po nedělní mši si zašli do hostince, který ostatně často býval v sousedství kostela, aby užili zaslouženého odpočinku a načerpali sil po celotýdenní tvrdé práci v zemědělství. Cyril Gajdík na svých fotkách nepřikrášluje, nestylizuje, zachycuje život v jeho syrové opravdovosti, prostotě, a nemíjí se účinkem...
Ocenění převzal 3. prosince v Rytířském sálu strakonického hradu, kde se uskutečnilo slavností vyhlášení výsledků a vyhodnocení soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017.  Cyril Gajdík se zde potkal se svým přítelem,  známým pražským fotografem Františkem Dostálem, který byl rovněž mezi oceněnými. "Vždy se rád setkám s lidmi, kteří jsou stejně naladěni," dodává Cyril Gajdík. 

Cyril Gajdík ve své galerii v Ratíškovicích. Foto: Marie Budíková
(Článek vyšel v Novém Slovácku.)

úterý 12. prosince 2017

Pořád hledám nová místa, říká fotograf Radek Severa

 Jméno Radka Severy a pojem Moravské Toskánsko patří k sobě, toto spojení je už v našem regionu poměrně zažité. Nově ho objevili v uplynulých měsících ve francouzském Štrasburku. Do 29. prosince Radek Severa vystavuje své fotografie krajiny Moravského Slovácka v Hodoníně, kde s rodinou nyní žije. 

 Jak na vás Štrasburk zapůsobil?
Cimbálová muzika Stužka ve Štrasburku
  Štrasburk je velmi pěkné město, i když rušné. Byla tam všude spousta květin. Naše třináctičlenná delegace z Kyjovska přijela mikrobusem, fotoobrazy jsem vezl zabalené v bublinkových fóliích, v přívěsném vozíku cestoval cimbál, víno a koláčky. Na místo jsme přijeli kolem půlnoci, ubytovali jsme se a ráno jsme šli na společnou prohlídku města. Naši muzikanti v ulicích Štrasburku zaimprovizovali, zahráli a zazpívali, bylo to bezprostřední, milé a sklidili zaslouženou pozornost, hlavně od japonských turistů. Odpoledne jsem instaloval s pomocí kolegů své fotoobrazy do foyer v budově sídle Rady Evropy. Vernisáž byla součástí akce „Colors of Czech republic" pořádané v rámci kulturně-společenských akcí předsednictví České republiky ve Výboru ministrů Rady Evropy.

Výstava fotografií Moravského Toskánka  Radka Severy ve foyer sídla Rady Evropy


  Promluvil jste na vernisáži? Jak probíhal večírek?
 Večírek měl hodinové zpoždění, a tak již nebyl prostor pro nějaký rozhovor a ani jsem nechtěl, když neumím francouzsky. Po deváté hodině večer měl proslov pan Emil Ruffer, Stálý představitel České republiky při Radě Evropy a přítomni byli i další čelní reprezentanti a velvyslanci. Po zahájení výstavy se představila Cimbálová muzika Stužka z Kyjova se svým tanečním vystoupením. Pak jsme dostali pozvání k pohoštění formou švédských stolů, ochutnávala se jihomoravská vína a koláčky, na programu byl i soutěžní kvíz o České republice, tombola.

 Zaznamenal jste reakce na své fotografie?
Oblíbená kaple "Barborka" v zimě.
 Ano, někteří mi přišli říct, že se jim snímky velmi líbí a jedna Francouzka si vyžádala na mne kontakt a už se ozvala, že by si chtěla nějaké fotografie koupit.

 Výstava vašich fotografií v sídle Rady Evropy skončila 5. října. A pak jste dostal další nabídku… Ozvalo se vedení hotelu Sofitel, kde v období od 23. do 28. října organizovali "Český gastronomický týden", rovněž v rámci předsednictví ČR v Radě Evropy, a měli zájem umístit moje fotoobrazy ve svých prostorách. Podle toho jak mě informovali, tam výstava měla úspěch.

 V současné době vystavujete v hodonínské knihovně, v plánu je ještě Brusel a zmiňoval se i Zadar, jako další místa vaší výstavy...
V Hodoníně nyní vystavuji šestatřicet fotografií. Dvacet šest z nich je nových, z letošního roku. Ještě jsem neobdržel přesné termíny dalších výstav. V Bruselu to bude nejdříve koncem roku a po Novém roce se fotografie přesunou zřejmě do Zadaru.

V říjnu jste se objevil na televizní obrazovce v pořadu Folkorika a spolu s vámi ještě dva kolegové z fotoskupiny Kontakt Hodonín... 
Před rokem mě oslovil vynikající kameraman, režisér, skvělý člověk Jirka Strnad, že by chtěl se mnou natočit dokument o krajině Moravského Slovácka, protože viděl mé fotografie a moc se mu líbily. Nabídku jsem přijal. Chtěl, aby v dokumentu vystoupili ještě další dva umělci, měl na mysli spíše malíře nebo řezbáře, ale já jsem mu doporučil kolegu Cyrila Gajdíka, který nejlépe dokumentuje život obyvatel tohoto regionu. Jirka souhlasil, a tak vznikl nápad přibrat ještě dalšího kolegu z Kontaktu, Ladika Mrkvu, který také dělá reportážní fotografii, ale kousek dál, na Horňácku.

Jak dlouho jste členem fotoskupiny Kontakt?
Členem Fotoskupiny Kontakt jsem od jejího obnovení v roce 2004. Scházíme se jednou za měsíc, a tak se vždy na sebe těšíme 😊 Na schůzku nosíme své fotografie a výhodou je to, že si navzájem poradíme, jak by fotografie byla hezčí bez toho a onoho, kde ubrat světla, kde přidat, kde snímek oříznout a podobně. No a pokud si někdo koupí novou hračku, tak ji přinese ukázat 😊.

Radek Severa na zahradě. Foto: archiv R. Severy
 Fotograf Cyril Gajdík v pořadu Folklorika svou vášeň pro focení přirovnává ke krásnému milování se ženou… Asi moje otázka vyzní trochu impertinentně – ale jak to máte vy? 
 😊 U mne je to trochu jinak, tohle nemůžu srovnávat, být se ženou je o nějaký level výše 😉. Krajinu mám hodně rád, zdědil jsem to po rodičích. Začalo to už v dětství. Otec, když měl volnou chvíli, sedl na motorku, mě posadil na nádrž, bráchu, který vzal jezevčíky do ruksaku, posadil dozadu a jeli jsme do polí nebo do lesa, kde jsme vydrželi až do večera. Nebo vyrážel sám brzy ráno a když mně ještě jako klukovi říkal, že ráno je nejkrásnější z celého dne, tak s ním musím jenom souhlasit. Proto také raději fotografuji ráno než k večeru. Rád se vracím na místa v okolí Svatobořic – Mistřína, kde jsme spolu trávili krásné chvíle. Cit pro kompozici a schopnost vidět tu krásu, když kvetou stromy na jaře, jsem zdědil zase po mamince, která stále zkrášluje zahrádku kolem domu. Často si říkám, že bych měl ubrat, že doma v Hodoníně už pomalu jen přespávám, ale vydržím to tak maximálně tři až pět dnů a musím ven, do přírody dobít baterky, jinak to prostě nejde 😊.

 Získal jste řadu medailí a ocenění ve fotografických soutěžích. Kterých si nejvíc považujete?
Z úspěchů si nejvíce vážím těch z roku 2012 - Cena STROM, Grand Prix STROM, Best autor FIAP FOTOSALON STROM RUŽOMBEROK. A pak titulu Mistr Svazu českých fotografů, který jsem získal v roce 2014. Po tomto ocenění jsem už přestal obesílat fotografické soutěže. Raději dávám své snímky na internetové servery, kde je uvidí více lidí, kterým udělají radost, a to mě těší nejvíce, ne pět minut slávy při předávání medaile. Radost mám i z toho, že letos jsme vydali s kolegou Emilem Čelustkou už druhý kalendář - Moravské Toskánsko 2018, o který je stále zájem a již se doprodává. Minulý týden mě oslovila cestovní kancelář kooperující s japonskou cestovkou a měla zájem o poskytnutí snímků Moravského Toskánska k propagaci České republiky. To také potěší a nastartuje člověka k další práci. V jednání je také spolupráce se zahraničním obchodním řetězcem.

 Vaším oblíbený námětem je kaplička sv. Barbory. Které své další fotografie máte nejraději?
V poslední době mně udělala radost a více proslavila fotografie "Máky", která měla úspěch u čtenářů jako úvodní fotografie na internetovém portálu Aktuálně.cz.

Máky. Foto: Radek Severa
Je těžké vybírat fotky, které mám nejraději, je jich spousta. Od Barborky, mirabelek, vinic, biosadů až po ty s krásně nasvícenými vlnami, každá má své kouzlo. Ale jedna z nejoblíbenějších je na Mistřínsku Stará třešeň, která jako jediná zůstala v širém poli, kde dříve bývaly vinohrady. Kmen třešně je celý ztrouchnivělý a každým rokem čekám, zda strom vydrží přes zimu a znovu na jaře rozkvete a fotografům zapózuje. Tady se ukazuje síla přírody, jak se snaží vše udržet při životě co nejdéle, a tím mně dělá obrovskou radost.

Osamělá třešeň. Foto: Radek Severa

Co říkáte na názor, že zdejší krajina je sice fotogenická, ale v podstatě pro lidi neprůchodná, protože v ní chybějí polní cesty, které byly za éry komunismu rozorány. Dokonce ani k vaší milované kapličce sv. Barbory u Strážovic nevede žádná cesta… 
Ke kapličce se dá dostat pouze pěšky, ale nejlepší snímky jsou z asfaltové cesty kolem svatoborských vinic. I když je krajina skutečně fotogenická, je pravda, že půda je erodovaná, v podstatě nemocná. Po dešti ztmavne, vytvoří několik odstínů, je až čokoládová. O víkendu jsem měl workshop a účastníci byli nadšení, říkali, že musí přijet ještě na jaře. Zúčastnili se ho Slováci i manželé z Číny. Ty Číňany jsem potkal během léta v polích, ukazovali mi fotku Barborky… Říkám, samozřejmě, že vím, kde to je. Anglicky moc neumím, tak jsem je tam dovedl. Byli velmi rádi, stihli ještě dobré světlo. Cestovali po celé Evropě, byli ve Švýcarsku, ve Francii, v Praze a zavítali i sem. Dal jsem jim vizitku s odkazem na moje stránky a pak za dva měsíce přijeli na náš workshop.

 Jak workshop probíhá?
O víkendech. V pátek ve čtyři odpoledne je sraz, účastníci se ubytují, jde se fotit, nejčastěji k Barborce. Večer je přednáška, probíráme technické záležitosti, například správné nastavení fotoaparátu. Ráno se brzy vstává na východ slunce, celý den jsme v terénu, abychom využili počasí, pak se jde na večeři, druhý den zase brzy vstáváme a v neděli ve tři hodiny odpoledne se rozloučíme. Pořádáme dva workshopy na jaře a na podzim také dva. Začali jsme s tím teprve letos, takže školením prošlo zatím asi třicet lidí. Na příští rok se již nahlásili účastníci z minulých kurzů, a z toho máme obrovskou radost, protože to dokazuje, že byli spokojeni, něčemu se přiučili, a o to nám také jde. Zároveň tak nacházíme i nové přátele.

 Na facebook jste nedávno umístil fotku čerstvě zasazených stromků v krajině. Jak tomu máme rozumět? 
Ta místa už mám dávno vyhlédnutá… Nápad s výsadbou třešní v Moravském Toskánsku jsem nosil v hlavě delší dobu, jenže byly dost suché podzimy, a proto jsem výsadbu odkládal. Nedávno jsem jel do Brna a cestou napočítal kolem padesáti suchých stromů, a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas této nádherné krajině, kterou fotografuji spoustu let, pomoci. Snad se třešně ujmou a vzniknou tak i nové kompozice pro fotografy, jelikož jsem místa vybíral přes hledáček… Jde o to, zkrášlit krajinu i kompozici.

 Fotíte už dobrých třicet let. Dalo by se říci, že krajinu zdejšího regionu už znáte nazpaměť? 
 Krajinu znám nazpaměť, ale každý rok je pole oseto jinou kulturou, nechávám se zemědělci překvapit. Stále hledám nová místa. Ale už na to není takový klid, člověk se s fotografy venku potkává. Někteří jezdí autem i do polí, a tohle nemám rád, ti jsou opravdu už příliš drzí. Bohužel se setkávám i se závistí a vychytralostí u jiných „fotografů“, ale to je asi tak všude…
Radek Severa.  Foto: archiv R. Severy

 Skutečně se ještě dají v okolí Kyjova najít nová místa? 
Dají. Ale neprozrazuji je, jsem rád, že tam mám klid. Když se někdo ptá - říkám - hledejte...



 Radek Severa
 Narodil se v roce 1965 ve Svatobořicích-Mistříně. Má dvě dospělé děti, Filipa a Terezu. Manželka Jitka ho ve focení ho podporuje. Severa pracuje v Moravských naftových dolech ve funkci vedoucí Střediska testování sond. Předtím 25 let fáral jako horník. Rád se dívá na staré české filmy. Nejraději fotografuje krajinu, živou přírodu, ale i reportáž a dokument. Je členem fotoskupiny Kontakt Hodonín.





                                             (Rozhovor vyšel ve Slovácku.)








úterý 5. prosince 2017

Srdečné pozvání na výstavu do Hodonína





DATUM KONÁNÍ

02. 12. 2017 - 06. 01. 2018

MÍSTO KONÁNÍ

Galerie Vednevnoci, Hodonín

Výstava obrazů Tomáše Prusenovského s názvem "Propojení ( bez omezení času )" představuje autorovu malířskou tvorbu ze současného období 
v ikonografii lyrické abstrakce. 

V olejomalbách na plátně autor předkládá divákům, pomocí barevných ploch a kovových vláken odrážející světlo, svůj pohled na vyváženost a harmonizaci světa. 
Tomáš Prusenovský, kurátor a organizátor výtvarných akcí, je autodidakt.