pondělí 19. června 2023

Mladý nevidomý umělec rozdává radost na svých koncertech

Hraje na housle, příčnou i zobcovou flétnu, studoval také zpěv. Na koncertě v Gymnazijní kapli v Kyjově zazněla v jeho podání klasická i populární hudba, trochu jazzu i písně vlastní tvorby. Devatenáctiletý Benjamin Levíček je nevidomý a potýká se s diabetem. Student Cyrilometodějského gymnázia v Brně je skvělý muzikant, ale jeho záběr je mnohem širší. Rád cestuje a píše. Svými články přibližuje život nevidomých v současné době, zajímají ho digitální technologie a jejich využití ve prospěch zrakově handicapovaných.

Lásku a talent k hudbě mají Levíčkovi v rodině, otec účinkuje jako sólista Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Oba rodiče Benjamina odmala vedli k hudbě, za což je jim velmi vděčný. Ročně vystoupí asi na deseti koncertech, často v režii SONSu (Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých). Také kyjovský koncert, který se uskutečnil u příležitosti 29. ročníku festivalu Dny umění nevidomých, pořádala oblastní odbočka Kyjov za podpory Římskokatolické farnosti Kyjov a Jihomoravského kraje.
Za svou hlavní náplň Benjamin v současné době považuje školu a psaní. Právě končí třetí ročník Cyrilometodějského gymnázia. „Mám asistentku, ta mi připravuje zejména učební materiály, které převádí do elektronické podoby,“ přibližuje Benjamin. Na středoškolské studium by chtěl navázat studiem žurnalistiky a politologie. Konkrétní představu má i o svém pracovním uplatnění, živit by se chtěl prací ve firmě, která pomáhá dětem s diabetem. Také s touto nemocí má dlouholetou osobní zkušenost.
Nyní se zaměřuje hlavně na články o technologiích pro nevidomé a na blogu určeném pro přípravu studentů učitelství na inkluzi sdílí svoje postřehy a zkušenosti ze života nevidomého diabetika. Píše o tom, jak se nevidomý orientuje v prostoru, jaká úskalí pro něj znamenají opravy na ulicích, jak mohou zdraví nabízet vhodným způsobem nevidomým svoji pomoc, kdy se mu hodil kurz sebeobrany nebo jaké jsou možnosti sportu pro zrakově znevýhodněné.

Benjamin je odmalička v procesu vzdělávání integrovaný mezi zdravými vrstevníky. I když, jak přiznává v jednom ze svých textů, se většinou lépe cítí mezi vidícími, je pro něj důležité i sdílení s lidmi se stejným handicapem, kteří mu rozumí a se kterými si mohou vzájemně poskytnout podporu.



sobota 29. dubna 2023

Kdo jsou židé? Odpovídal Jiří Strnad

Kyjov – Na povídání o židovství se v nově upravených prostorách čítárny v městské knihovně sešlo nepočetné, ale poučené a zvídavé publikum. Lektor Jiří Strnad z Krnova, který ten den absolvoval už dvě přednášky na kyjovském gymnáziu, po hodinovém výkladu odpovídal na řadu dotazů. Tajemník Spolku u synagogy v Krnově a praktikující člen židovské obce přiblížil život židů v dnešní době.

Židovství není a nikdy nebylo misijním náboženstvím. Židem se člověk rodí, přičemž nutnou a dostačující podmínkou je židovství matky, anebo k židovství člověk dospěje konverzí. Jedná se však o dlouhodobější a náročný proces, který může trvat více než čtyři roky. Je třeba si osvojit alespoň částečnou znalost hebrejštiny, znát židovské svátky a „naučit se žít jako žid“… prokázat vytrvalost ve svém úmyslu a nenechat se odradit zdrženlivými reakcemi rabína. Životní styl židů vychází z Tóry (Pět knih Mojžíšových) - Desatera a 635 příkazů a zákazů. „Pro každou životní situaci najdete návod,“ podotýká lektor, který v této skutečnosti paradoxně vidí jisté osvobození. Strnad je stoupencem reformního judaismu, který vznikl ve čtyřicátých letech 19. století v Německu. Jeho znakem je například částečné používání národního jazyka při bohoslužbě nebo nerozdělené společenství mužů a žen v synagoze. 

Jiří Strnad na přednášce „Kdo jsou židé“ v kyjovské  knihovně.

Nejdůležitějším svátkem judaismu je šabat. Světit šabat znamená udržovat tradici. Bůh, jak je psáno v knize Genesis, sedmého dne po stvoření světa odpočíval. Šabat nebo-li šábes začíná v pátek se západem slunce. Věřící se má věnovat odpočinku a „trochu se modlit“. Radovat se ze života. V sobotu se v synagoze koná ranní bohoslužba. Šabat končí po západu slunce opět v synagoze bohoslužbou a večeří. „Synagoga je místem setkávání, společenským centrem, nejenom prostorem liturgickým,“ zdůraznil Strnad.

Člověk se o šabatu osvobozuje od všedních starostí a požadavků, je mu dán zvláštní čas, kdy se může soustředit na dary, kterých se mu dostává. Jsou jimi společenství rodiny, slavnostní jídlo, zamyšlení nad Božím slovem, ale třeba i odpolední spánek. Toto vše přispívá k potěšení ze šabatu.

Lektor přiblížil význam i dalších židovských významných svátků ( Roš ha-šana a Jom kipur). Popsal  průběh života člena židovské obce od jeho narození, obřízky, přes obřad dospělosti (bar micva), svatbu (která se neobejde bez předmanželské smlouvy) až po specifický způsob posledního rozloučení se zemřelým.

Jiří Strnad upozornil na význam vzdělání, na něž kladou židé tradičně velký důraz. V průběhu staletí se museli vyrovnávat s různými pracovními omezeními a také často prchali před pogromy a pronásledováním. To vysvětluje, proč se soustředili na vědomosti a dovednosti, které jim nikdo nemůže vzít… Upozornil, že mezi nositeli Nobelovy ceny  je řada osobností s židovským původem, stejně jako v podnikatelské sféře nebo mezi herci Hollywoodu.

Pro judaismus je dodržování tradic, zvyků a všeho, co je spjaté s židovskou kulturou, velmi důležité. V současném sekularizovaném světě jsou však i mezi Židy ateisté nebo formálně věřící, tak jako v jiných náboženstvích. „Praktikujících židů, kteří jdou minimálně jednou týdně do synagogy, je v české republice možná tři sta,“ odhadl Jiří Strnad s poukazem na pohnutou historii židů a holocaust, který zásadním způsobem zpřetrhal vazby mezi generacemi.

Žid Jiří Strnad doplnil své vyprávění, jakožto zpěvák chrámového sboru, zpěvem židovských písní a představil judaismus jako plnokrevné životadárné náboženství, které má i dnešnímu člověku co nabídnout. „Která hodnota je vyšší než zdraví?“ zkoušel publikum. „Život! Židé si nepřipíjejí na zdraví – ale na život..!“ zakončil svůj výklad.





neděle 26. února 2023

Bard české lepidopterologie Milan Králíček upozornil na ohrožené druhy motýlů

Doc. Ing. Milan Králíček, CSc

Kyjov - Celý život zasvětil studiu a ochraně životního prostředí, věnoval se entomologii – nauce o hmyzu a zejména lepidopterologii – nauce o motýlech. Jeho přednášku pojednávající o vztahu člověka k přírodě si přišli do městské knihovny poslechnout kyjovští odborníci zabývající se příbuznými obory, studenti gymnázia i zájemci z řad laiků. Příjemné prostředí sálu knihovny tak zaznamenalo vysokou návštěvnost.


Doc. Ing. Milan Králíček, CSc (nar. 1935) žije v Kyjově a přednáší i ve svém věku s gustem a rád. V roce 1988 se stal odborným asistentem v Ústavu ochrany rostlin Agronomické fakulty VSŽ v Brně, kam přišel téměř po třiceti letech praxe. Ve svých přednáškách byl schopen celou problematiku zemědělské entomologie a ochrany rostlin prezentovat studentům v širších souvislostech než bylo v té době obvyklé.

„Já jsem například přednášel při distančním studiu na vysoké škole celou entomologii v jednom bloku deset hodin. Když jsem skončil, pusa mě nebolí, ta funguje dobře, ale bolely mě nohy. A když jsem to spočítal, tak za těch deset hodin jsem při té velmi pomalé chůzi aulou ušel dvacet kilometrů. A proto mě ty nohy bolely…“ zavzpomínal s úsměvem dnes sedmaosmdesátiletý odborník.

Jeho vědecko-pedagogická dráha vyvrcholila habilitací na lepidopterologické téma v roce 1993. Publikoval také desítky odborných článků, byl spoluautorem populárně naučných knih zabývajících se hlavně regionální faunistikou jižní Moravy, Bílých Karpat a slovenského Záhoří. Na Mendelově univerzitě působil Milan Králíček až do roku 2000, kdy odchází do penze. Ve své badatelské činnosti ale neustává. S manželkou Olgou jezdí nejen na oblíbené Slovensko, kde pokračuje ve výzkumné práci.

Králíček připomněl, že zatímco před tisíciletími na úsvitu lidských dějin se člověk musel chránit před přírodou, jejími živly a predátory, nyní se karta obrátila. Člověk se z přírody vymanil a z velké části si ji podmanil. To si vybralo svou daň, některé rostlinné i živočišné druhy člověk vyhubil. Stejně tak určité druhy hmyzu či motýlů jenom za posledních šedesát let takřka vymizely. Například v 50. a 60. letech minulého století obávaný bělásek obecný, který výrazně škodil ovocným stromům, je dnes velmi vzácný. Stejný osud potkal i největšího evropského motýla martináče hrušňového nebo jasoně červenookého. Příčiny vymizení druhů není vždy jednoduché určit, vývoj motýlu je nepřímý a často nepřehledný, ne zcela probádaný… Chemizace zemědělské krajiny však všeobecně flóře ani fauně neprospívá.
Milan Králíček umí své posluchače zaujmout i pobavit.
 
„Dojem z přednášky mám výborný a těšil mě zájem posluchačů, prostředí je tady vynikající,“ zhodnotil Milan Králíček. „Velmi rád si povídám a mám komunikaci s lidmi rád.“ Téma ochrany životního prostředí je velmi široké, a tak tuto přednášku lze považovat za úvodní, po které budou následovat další.





úterý 14. února 2023

„K čemu mě volá Bůh?“ nepřestává se ptát spisovatel Oldřich Selucký

Spisovatel a výtvarník Oldřich Selucký si nezvolil zrovna „vděčné“ povolání. I když jeho záběr je širší, jméno si udělal na poli literární tvorby pro děti a mládež, a to s křesťanskou tématikou. Není divu, že prvního ocenění se mu dostalo z Ameriky, kde náboženství je dosud samozřejmější součástí veřejného života než v českých zemí s jejich tradiční nedůvěrou k institucionalizovaným církvím. Jak vidí svou životní cestu, co a kdo ho ovlivnili… na tyto a podobné otázky odpovídal s ochotou i díky za to, že dostal prostor svá východiska reflektovat a formulovat.


Od raného dětství jste ministroval, později jste v zahraničí studoval klasickou a středověkou filozofii, jazyky i teologii. Neuvažoval jste někdy o kněžské dráze?

Když hoch projevuje schopnosti ke studiu a navenek se jeví jako „zbožný“, lidé si dost rychle kladou otázku, jestli nemá být knězem. Mně ji položil už jako ministrantovi tajně svěcený kněz, který se tehdy o nás ministranty s velkým nasazením staral. Vzpomínám si, že jsem odpověděl okamžitě – a záporně. Dost brzy jsem věděl, že nikdo si povolání ke kněžství nemůže dát sám, musí ho povolat Bůh – a já jsem nic takového jako povolání ke kněžské službě v sobě necítil. I přes to, že jsem se tehdy v rámci našeho náboženského vzdělávání dozvěděl, že člověk nemůže čekat tak dramatické Boží povolání, jakého se dostalo svatému Pavlovi na cestě do Damašku. Nicméně zásadní a nezpochybnitelnou pravdou opřenou o víru bylo to, že musím v životě hledat a naplnit ne to, co chci já, ale to, k čemu mě volá Bůh. Jenže jak poznat, k čemu mě konkrétně Bůh volá?

No právě... jak jste to poznal a našel svoji cestu v životě?

Musím to tu říci trochu podrobněji, protože hledání vlastní cesty a vlastního poslání mi trvalo hodně dlouho a bylo pro mě velmi důležité. V době dospívání se mi dostalo poučení, že Bůh ukazuje člověku jeho cestu, jeho povolání, skrze tři velmi přirozené prvky: zvol si tu činnost, která za prvé „ti jde“, tedy ke které jevíš schopnosti a předpoklady; která za druhé má hodnotu a význam pro druhé lidi, pro společnost; a která konečně za třetí tě také přitahuje a přináší ti do srdce radost. Ten třetí moment pro mne hrál zásadní roli, vlastně ji stále ještě hraje. Ve chvílích hluboké, skoro bych řekl převratné vnitřní radosti, prožívané při nějaké činnosti nebo nad třeba nepatrným dílkem, u kterého jsem měl pocit, že se v něm něco významného povedlo, jako by se mi ukazovalo: ano, právě k této činnosti, k tomuto dílu tě Bůh volá, to je tvoje cesta.

Postupně mě tedy všechna ta tři kritéria vedla k tomu, co dělám teď: psaní a kreslení-malování. Kdyby ale v nich a skrze ně tak naléhavě nezaznívala ta nikdy neumlkající zásadní otázka „k čemu mě Bůh volá?“, kdoví, jestli by mě různé vnitřní a vnější tlaky, kterým je člověk v průběhu života nutně vystaven, nezavedly na jiné cesty. V tomhle smyslu se mi hledání „Božího povolání“ zdá být zásadní pro každého člověka, ne jen pro toho, kdo je povolán k duchovnímu stavu.

Pocházíte z jižní Moravy, desetitisícového Kyjova. Řekněte nám něco o své rodině, rodičích, o tom, jak vás širší rodina ovlivnila.

Dětství jsem sice z větší části prožil na malém městě, ale z obou stran, jak z matčiny tak z otcovy, byla moje rodina venkovského původu. Prarodiče z maminčiny strany si dokonce vystavěli dům uprostřed lesa (na Mistřínsku). S tatínkem jsme tam jezdili na kole. Tatínek jim pomáhal s prací na tom kousku pole, který jim režim ponechal, a pro mě to byl jiný svět: les, domácí zvířata, dům bez elektřiny, kuchyně, ve které se vařilo jen na ohni, samota plná všelijakých půdních místností a zákoutí, kde jsem pátral po „pokladech“. V prababičce se zvláštním způsobem projevovala touha po kulturním a duchovním světě. Na podzim vždycky vzala vykrmenou husu a jela do okresního města, kde pro ni v antikvariátu její dobrý známý po celý rok shromažďoval v kožené vazbě vydaná souborná díla jejích oblíbených autorů, hlavně českých spisovatelů 19. a začátku 20. století. Knihy za husu – a celou zimu pak měla co číst.

Z vašeho životopisu mám dojem, že jste byl takzvaně studijní typ. Dosáhli i vaše rodiče akademického vzdělání?

Do tatínkova života se vepsala jak chudoba rodiny, tak potom nástup totalitního režimu. Pro přílišnou chudobu rodiny mohl vystudovat jen střední školu. Protože si pak ale vzal za ženu dceru „kulaka“ (děda měl pár hektarů půdy a dával práci na poli několika málo lidem, ale to stačilo), ani to středoškolské vzdělání nemohl uplatnit, prakticky celý život pracoval jako dělník. V továrním hluku 120 decibelů se při nočních směnách učil německá slovíčka, ještě dnes vidím jeho úhledným písmem popsané sešity. Doma pak sledoval rakouské vysílání, měli jsme německé knihy. To bylo možná první probuzení mého zájmu o cizí jazyky. Protože některé tatínkovy knihy byly ještě psané švabachem, už na střední škole jsem četl ve švabachu. Vzpomínám si, že jednou z těch knih byl německý překlad Stendhalova románu „Červený a černý“.

Jak ovlivnila váš život maminka?

Pro maminku byla víra tak zásadní součástí života, že otázka, jestli třeba chození do kostela nebude mít dopad na studijní možnosti jejích dětí, nebyla vůbec relevantní. Mohlo mi být tak šest, sedm let, když mě jednou v neděli před bohoslužbou zavedla do sakristie kyjovského kostela a předala panu faráři s tím, že budu ministrantem. Nemohla tušit, jak výrazně se tenhle první krok zapíše do mého života. Hned mě oblékli do komže a rochety (tradiční oblečení ministrantů, pozn.red.), při mši mi starší ministranti nenápadnými pohyby ukazovali „jdi tam… zůstaň stát tady…“. Později jsem dostal tabulku, na které byly napsány latinské odpovědi ke mši (v její ještě předkoncilní podobě): černým písmem psaná podoba, vedle toho červeně výslovnost. Tu jsem se potom naučil nazpaměť. Takže jsem v neděli i ve všední den recitoval neznámá tajemně znějící slova...

Kdo ví, jestli právě tady nemá kořen ta zvláštní věc, že mě později během gymnaziálních studií ke studiu cizích jazyků nevedla ani povinnost ani jen praktická potřeba, ale vždy jakési vnitřní „estetické“ okouzlení: cizí jazyk jako by byl klíčem ke dveřím, za kterými se skrýval jiný, lákavý svět… A projevovalo se to velice konkrétně, u jednotlivých slovíček: když jsem tehdy vyslovil „der Bahnhof“, neviděl jsem za tím dobře známé maloměstské nádraží. „Bahnhof“ bylo nádraží v jiném světě, obklopené tajemnou aurou.

Tím, že mě maminka v raném věku zavedla mezi ministranty, postarala se vlastně také o mé náboženské vzdělávání. Zatímco náboženskou výuku ve škole stát velmi omezil, jako ministranti jsme měli každou sobotu vzdělávací setkání, kde jsme postupně probírali celý liturgický rok, smysl jednotlivých svátků, základy nauky o církvi atd.

Po absolvování kyjovského gymnázia jste studoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor teoretická kybernetika. To byla asi tak trochu vynucená volba, že...

I když se mi na střední škole matematika docela líbila, táhlo mě to vždycky spíše k oborům humanitního rázu. Už jsem hovořil o zálibě v cizích jazycích. Ale hodně a s velkým zalíbením jsem od dětství také kreslil a maloval. V „normálním světě“ by tedy moje první volba byla Akademie nebo jiná vysoká škola výtvarného zaměření. Nežili jsme ovšem tehdy v „normálním“, nýbrž v „normalizačním“ světě. A v tomhle světě jsme na gymnáziu měli skvělého a obětavého třídního profesora, který nás učil němčinu. Té jsem se, jak jsem už říkal, učil s nadšením a velkou pílí, takže jsem třídnímu aspoň po této stránce dělal radost (i když jsme mu jinak provedli lecjakou rošťárnu, za kterou se dnes stydím).

Stalo se tedy, že mne v maturitním roce, ještě před vyplňováním přihlášek na vysokou školu, tento vzácný třídní pan profesor vzal jednoho dne na školní chodbě stranou. Ohlédl se, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší a pak mi – skoro bych řekl s bolestnou omluvou v hlase – sdělil, že mně chtěj nechtěj musí napsat do posudku věty o mém původu (děda byl sedlák a vlastnil jakýsi malý kousek půdy) a náboženském přesvědčení. A s takovým posudkem že bohužel nemohu doufat v přijetí na školu humanitního – tudíž ani uměleckého – zaměření. Ať tedy jdu studovat některý z technických oborů.

Dal jste si říct? Vzdal jste se svého snu?

Na radu našeho gymnaziálního profesora kreslení jsem přece jen přijímací zkoušky zkusil, a sice na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor knižní ilustrace. Nedostal jsem se, musel jsem „na techniku“.

Mezi „přípustné“ technické obory se čítala i čistá matematika, i když ta mi jediná byla blízká právě proto, že je tak málo technická. Přihlásil jsem se tedy na MFF UK, obor „čistá matematika“. Tam se na mě dívali trošku jako na exota: „Ve vašich papírech se píše, že jste se úspěšně zúčastnil soutěže v recitaci poezie, vyhrál jste školní výtvarnou soutěž – co děláte na matematice?“ Vybruslil jsem z toho, jak jsem uměl: „Zdá se mi, že matematika, myslím ta čistá, teoretická, v sobě má něco z umění, jako by byla blízká umělecké tvorbě.“ Možná se jim to líbilo, spíš ale bylo tak málo uchazečů o MFF UK, že mě vzali.

Studium matematiky jste sice dokončil, ale dál jste se oboru nevěnoval...

Jakkoli se mi pak během studií občas zalíbila „elegance“ pěkného matematického důkazu, stejně jsem vždycky věděl, že matematika nemůže, skoro bych řekl nesmí být mým životním povoláním. Ale důležitou se pro můj život ukázala jiná okolnost. Matematika se tehdy dala studovat i v Brně, mne k volbě Prahy vedla touha být blízko těm výtvarným školám, na které jsem se pak ještě znovu zkoušel dostat. A tak došlo k setkání s Prahou, které se mi velice výrazně zapsalo do života.

Čím vám Praha učarovala?

Těmi úplně prvními dojmy, které se mi vynořují v paměti, byly podzimní večery, kdy jsem procházel úzkými uličkami na Kampě, vdechoval vůni listí smíšenou s vůni vody, která přicházela od Vltavy, slyšel, jak kdosi za oknem cvičí na housle nebo na hoboj, vnímal starobylou omšelost domů, gotické obrysy maltézského kostela Panny Marie pod řetězem… a skrze to všechno se nořil do intenzivního vnímání světa duchovní tvořivosti, jakési vznešenosti kulturních hodnot, která mě od dětství – a ovšem velice neuvědoměle – přitahovala a motivovala.

Bavíme se o Praze sedmdesátých let…?

Je pravda, že Praha té doby byla hlavním městem země sevřené kazajkou totalitního režimu. Když jsem ve všední den scházel ze studentských kolejí Na Větrníku do břevnovského kláštera, před vstupem do kostela svaté Markéty jsem nevědomky procházel řadou klášterních staveb, využívaných k dokonale odcizenému účelu - jako archiv tajné policie. Na druhé straně jsem se právě díky účasti na bohoslužbách v tomto kostele dostal do prostředí, kde se v tajných studentských kroužcích studovala klasická, hlavně antická a středověká, filosofie, a to pro mne znamenalo zásadní objev a prožitek intelektuálního života. Přesněji řečeno toho, že činnost „čistého“ rozumu může být něčím strašlivě živým, že se může stát tvořivým dílem a že člověk do něj nevstoupí jinak než v dialogu a skrze něj, v duchovním společenství podobně laděných lidí. A pět let studia jsem vlastně prožil především v této atmosféře, matematiku jsem studoval jaksi „na vedlejší koleji“.

Jak vás to formovalo? Co bylo dál?

Po ukončení studia a získání příslušného diplomu jsem měl řadu známých mezi lidmi, kterým režim nedovoloval dělat to, k čemu byli stvořeni – a kteří to přece jen dělali, ovšem tajně. Protože ale bylo třeba se něčím také živit, pracovali jako topiči, noční hlídači… Udělal jsem to tedy podobně. Na své noční směny v Národopisném muzeu jsem nosil balík knih – tehdy hodně poezii – četl a také už psal, ovšem jen do šuplíku, bez naděje na publikaci. Každý, kdo tehdy žil, si dobře vzpomíná, jak absolutně nepředstavitelné bylo to, co přišlo v listopadu 1989. A pro mne bylo nepředstavitelné, že jednou budu moci publikovat výsledky své literární práce, ba i dohnat výtvarné vzdělání, které mi v mládí bylo odepřeno.

A přece jste pak po roce 1989 v „normálním“ svobodném světě publikoval a některé své knihy jste také sám ilustroval. Po kom jste zdědil výtvarný talent?

Když jsme o tom hovořili v rodině, nenašli jsme mezi předky nikoho, kdo by se věnoval výtvarné práci. Mě samotného láska k obrazům, ke kresbě a k malbě, provázela od dětství, nikdy jsem se nepřestal výtvarné činnosti věnovat. Ovšem samotný rozvoj výtvarné práce probíhal v etapách.

Vím o vás, že vzpomínáte na pedagoga výtvarné výchovy na kyjovském gymnáziu Františka Grombíře a setkával jste se také s malířem Vladimírem Vašíčkem, který žil a tvořil ve Svatobořicích-Mistříně.

Díky nim se mi do duše velmi záhy zapsalo řekl bych „zářivým písmem“ to veliké osvobození malířství, které přinesla moderní doba, totiž objev, že podstatou malířství není zobrazení konkrétní skutečnosti – tváře člověka, krajiny nebo běžícího koně (v tom umění velmi úspěšně nahradila fotografie) – ale vytvoření krásy jen kombinací barev, světla a tvarů. Pro mě se tím malířství dostalo do těsné blízkosti hudby. Hudební skladatel pracuje jen s čistými tóny, které neodkazují na žádný reálný předmět, a přece vytvoří melodii, která se hluboce dotkne lidské duše. Podobně může malíř vytvořit krásu jen čistou kombinací barev na ploše plátna a rozechvět duši člověka tušením něčeho vyššího, krásného.

Ne každá abstrakce je ale uměním...

Jako každá svoboda, i tahle svoboda umění má své – a velké – úskalí. Tím je libovůle v tvorbě. Zneužití svobody, pocit, že můžu na plátno „hodit“ cokoliv a když to prohlásím za umělecké dílo, jsem umělec. Proto mě tak dlouho trápilo, že se mi nedostalo profesionální umělecké formace, především v klasické kresbě, která je dlouholetým zápasem s hloubkou reality a umožňuje pochopit, jak se vyhnout libovůli a nahodilosti. Tudíž jsem velmi vděčný prof. Borisovi Jirků, který mi ve svém ateliéru – nejprve na VŠUP v Praze, pak na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni – umožnil tuto profesionální formaci získat, byť už jsem nebyl nejmladší. Díky tomu mohu dnes vytvářet i figurální díla, ve kterých se ale vždy snažím uplatnit a rozvíjet výtvarnou svobodu objevenou nefigurálním, abstraktním uměním.

Kde vznikají vaše výtvarná díla? Jak vypadá váš ateliér?

Můj ateliér? Je obrazem té „dvojkolejnosti“ mé činnosti. Stůl na kterém píši, stůl s papíry a počítačem, hned vedle stojan s plátnem, pak jiný stůl, na kterém vytvářím ilustrace do knih. Musím se mezi tím vším pohybovat velmi opatrně, někdy i po špičkách, a ještě k tomu kličkovat, abych do něčeho nenarazil, něco nepoškodil – ale i to je tak trochu obraz každodenního života, nemyslíte?

Kdy jste se rozhodl být spisovatelem?

Nemám v paměti žádný konkrétní moment, ve kterém bych „se rozhodl“ být spisovatelem. Knihy a četbu jsem miloval od dětství, o tom už jsem mluvil. Ale být sám tím, kdo literaturu tvoří, to je něco zcela jiného, to přišlo dost pozdě, až v době vysokoškolských studií a pak v období dvou let nočního hlídání. Když pominu pokusy o poezii, které nikdy nepřekročily práh publikování, popsal jsem nejprve velké množství stránek v jakémsi pomyslném stylistickém zápase tím, že jsem si dával úkoly: „Jak bys napsal dialog mezi jednajícími postavami v té a té situaci?“ Nebo: „Jak bys v dané situaci vytvořil napětí, které by čtenáře vtáhlo do děje?“ A zkoušel jsem to, jednou, podruhé, potřetí… Když si uvědomíte, že jsem v tehdejší politické situaci neměl sebemenší naději cokoli publikovat, musí tohle počínání vzbuzovat dojem napůl šíleného zoufalství. Nebylo tomu tak. Prostě jsem si jen stále dokola kladl otázku: „K čemu mě Pán Bůh volá?“ a dospěl jsem k tomu, že můj úkol bude na poli tvorby (jestli literární nebo výtvarné nebo obojí současně, to zůstávalo – a zůstává – otevřené). Pak už jen zbývalo dělat to, čeho jsem schopen, abych se na tento úkol připravil. A tak jsem se učil psát dialogy, gradovat situace… Kdyby mi tehdy někdo řekl, v jaké politické situaci a v jakých knihách to vše jednou použiji, mohl bych mu věřit?

Je pro vás psaní vnitřní potřebou?

Pokud jde o „vnitřní potřebu“, musím se vrátit do svých studentských let. Tehdy jsem se v tajných seminářích otce Metoděje Habáně OP dozvěděl, že devíza, která vystihuje poslání dominikánského řádu zní: „contemplata aliis tradere“, to znamená „předávat druhým lidem výsledky své kontemplace“. V tom okamžiku jsem cítil, že tato devíza říká něco hodně podstatného o mém vnitřním založení. Trvalo to ovšem dost dlouho, než jsem pochopil, že ta moje „kontemplace“ je celá zaměřená na umění. Zatímco dominikán kontempluje s biblí v ruce, já jsem dokázal hodiny stát a „kontemplovat“ hru barev v listí stromů nebo si představovat příběhy, které se odehrávají v trávě, v tom skrytém světě hmyzího hemžení. A v tomto smyslu ano, mou vnitřní potřebou a naplněním mého snu je vkládat svá „comtemplata“ do knih a obrazů, které – jak nepřestávám doufat – aspoň trochu, aspoň někomu, aspoň na chvíli vnesou do života krapítek krásy, střípek světla.

Americký překlad vaší knihy Pavel, dobrodruh víry získal ocenění nejlepší katolická kniha pro děti za rok 2009. Cenu udělilo Sdružení katolických nakladatelů Spojených států amerických a Kanady. Co pro vás tato cena znamenala?

Abych mohl odpovědět, bylo by dobré nejprve načrtnout příběh vzniku knížky Pavel, dobrodruh víry – už proto, že je barvitou ilustrací známého rčení „i knihy mají své osudy“. A také z toho bude názorně vidět, jak probíhala ta léta, kdy jsem psal scénáře pro animované filmy.

Někdy před rokem 2000 jsme začali připravovat natáčení velkého animovaného seriálu pro děti Časy zakládání, založeného na řadě příběhů, které jsem tehdy měl připravené ke knižnímu vydání. Čekal nás rok příprav, pak tři roky natáčení, tedy opravdu velký projekt (vedle Karafiátových Broučků nejdelší seriál, jaký jsme natočili). Francouzským producentem byla společnost CFRT (Comité Français de Radio-Télévision). Francouzský kněz Noël Choux, který byl hlavní osou této filmové spolupráce mezi Paříží a Prahou, mi vyprávěl, jak se zrodila idea „Pavel, dobrodruh víry“.

Povídejte...  
Jednoho dne šel v Paříži o polední přestávce s producentem společnosti CFRT do bistra na oběd, povídali si o zmíněném projektu – a tu náhle si producent mne bradu: „No jo, během toho roku příprav se vlastně nic nenatočí. Studio bude bez práce, škoda promrhaného času... Co kdybychom tam vsunuli nějaký kratší animovaný film, něco menšího, akorát tak na rok?“ Noël Choux byl pro, ale jako zkušený člověk z branže hned viděl potíže: „To bychom museli hned začít točit, a my nemáme žádný vhodný scénář, ba ani téma…“ - „Téma, téma,“ uvažoval producent, „já mám rád osobnost apoštola Pavla. Navíc to byl člověk, který nesl křesťanskou zvěst do tehdejšího pohanského světa a skvěle se pohyboval v „mediálním prostředí“ tehdejší doby. Stačí si poslechnout, jak se bránil po zatčení v Jeruzalémě nebo jaký trik použil v Athénách. Pavel je dokonalá inspirace pro současný svět, nezdá se ti?“ - „Jenže animované seriály jsou určené dětem.“ - „To je pravda, nemůžeme natočit film na téma „Apoštol Pavel, největší teolog a myslitel mezi novozákonními autory“. Víš co, zavolám Olivierovi, ať řekne, jestli by se s tím dalo něco dělat.“ Ještě ten den jsem tedy měl telefonát z Paříže.

Olivierovi? Tak vám říkají?

„Olivier“ je jméno, kterého se mi dostalo v prostředí francouzských přátel. Jednak se trochu podobá mému křestnímu jménu, i když nejde o jeho ekvivalent, jednak je „Oldřich“ pro Francouze nevyslovitelný. A mně byla symbolika olivového stromu od začátku blízká.

Co jste jim na ten filmový nápad řekl?

Nad odpovědí jsem nemusel dlouho přemýšlet: „Nikdo neměl tak dobrodružný život jako apoštol Pavel. Piráti na moři, loupežníci na zemi, kamenování, uštknutí zmijí… Stačí vybrat ty nejpoutavější epizody a napsat to tak, aby právě skrze ta dobrodružství „zasvítila“ velikost apoštolovy osobnosti.“ - „Tak to udělej!“ zněla odpověď.

První verzi scénáře jsem napsal – ostatně jako už u filmu „Cesta tří králů“ – rovnou francouzsky, aby se neztrácel čas překladem. Producent si scénář přečetl, jako celek ho schválil, jen jsem musel ještě narychlo připsat jednu epizodu z Pavlova života. Sám jsem ji do první verze nezařadil, protože se mi nezdála pro děti dostatečně zajímavá, ale podle producenta by pohled na apoštolův život bez ní přece jen nebyl úplný. Šlo o to slavné kázání na athénském areopágu. Musel jsem tam dostat dvě postavy filosofů – v tehdejší době převládali epikurejci a stoikové – a udělat to s humornou nadsázkou a zjednodušením tak, aby byla epizoda srozumitelná pro děti. Do roka byl film natočený, název „Pavel, dobrodruh víry“ už měl producent CFRT připravený.

Scénář jste pak převedl do knižní podoby.

Brzy po premiéře mne pater Fatka, tehdejší ředitel Karmelitánského nakladatelství, požádal, abych scénář převedl do knižní podoby. Knížka pak vyšla v roce 2004. A nějaký rok na to projevilo o knížku zájem i nakladatelství sester Paulínek – jde přece o jejich velkého patrona a inspirátora – a protože jsou Paulínky mezinárodní kongregací, vydaly nejenom „Adventures of Saint Paul“ v Bostonu, USA, ale také „Pablo, un aventurero de la fe“ v Bogotě, v Kolumbii. Později mi jedna ze sester říkala, že tahle španělská verze se nabízí i jinde v Latinské Americe, myslím, že zmiňovala Chile.

Cena Sdružení katolických nakladatelů Spojených států amerických a Kanady vás musela potěšit...

Z takové události má samozřejmě člověk radost. Zvlášť když americké Paulínky v doprovodném mailu z Bostonu psaly, jakou radost a jaké vyznamenání to i pro ně znamenalo. Nicméně je to ocenění takříkajíc od profesionálů. Z USA mi radost udělalo jiné ocenění, poslané tentokrát „zezdola“. Dostal jsem dopis, ve kterém mě studenti jedné americké školy žádali, jestli by podle mé knihy směli nacvičit a sehrát školní divadlo. Poslali mi pak z představení i nějaké fotky. Může mít autor větší radost, než když tak živým způsobem vstoupí jeho dílo do života mladých lidí?

Něco podobného se mi pak stalo s romány pro mládež: podle „Strážce ohně“ sehráli divadlo v jedné brněnské škole. Knížka „Bitva na řece Pádu“ se zase stala dobrodružnou osou letního tábora, který uspořádalo Arcibiskupské gymnázium z Kroměříže: postupně si ji na táboře celou četli, hráli podle ní dobrodružné hry a secvičovali divadelní scénky, které pro ně vedoucí na základě textu knížky napsali. Dokonce jsem při návštěvě tábora musel v jedné takové scénce vystoupit, takže jsem se ve vlaku učil dialogy z vlastní knížky nazpaměť…

Jak to přišlo, že jste se začal věnovat literární tvorbě pro děti? Nemusí autor tvorby pro děti zůstat aspoň jednou nohou v dětském světě?

Ještě dříve, než jsem knihy pro děti psal, moc rád jsem dětem – a hlavně pak svému synovi – pohádky a příběhy vyprávěl. Asi to svědčí o tom, že jsem nějak – alespoň tou jednou nohou – v dětském světě navždy zůstal. I největší zážitky z četby jsem měl v době dětství a dospívání. Později už mě snad jen některé básně do svého světa vtáhly podobně jako knihy v dětství a v klukovském věku. Ale v tom, že jsem sám začal pro děti tvořit, hrály samozřejmě velkou roli i okolnosti, které mě k tomu vybídly a umožnily publikovat. Po roce 1990 jsem nějakou dobu učil na Pedagogické fakultě UK, a v rámci své tehdejší práce jsem vytvořil několik čítanek pro výuku občanské nauky v demokratické společnosti. Základní ideou bylo využít příběhy, které děti strhnou, pro znázornění a přiblížení velkých lidských, etických a náboženských hodnot. Používal jsem příběhy od známých autorů, ale když žádný vhodný nebyl po ruce, napsal jsem si ho sám – to byly vlastně mé první publikované příběhy pro mládež. Pak přišlo nečekané pozvání od otce Noëla Choux ke spolupráci na scénářích pro animované filmy, od těch jsem přešel k první knížce…

Noël Choux byl francouzský misionář, který podporoval českou církev v dobách komunismu. Po sametové revoluci v Česku založil filmovou společnost Imago, z jejíž produkce pochází například tři loutkové seriály inspirované příběhem Karafiátových broučků; vy sám jste autorem scénáře k jednomu z těchto seriálů. Otec Noël Choux zemřel na Velký pátek 17. dubna v roce 2020. Jak ně něho vzpomínáte?  
 
Otec Noël měl vzácný dar dávat lidi dohromady, a sice vždy s cílem společného vytvoření něčeho nového, hodnotného. To se pak stalo poutem mezi nimi. A protože jako člen Francouzské misie nepůsobil ve farnosti nýbrž vždy v nějakém civilním povolání, uplatňoval tento svůj dar jak v manažerském týmu společnosti Carrefour, tak v pařížské producentské společnosti CFRT, tak později také v Praze skrze filmovou producentskou společnost Imago. Měl pro tuto činnost neobvyklou a velmi cennou kombinaci dvou vlastností. Tou první bylo celoživotní směřování k věcem vyšším, ke křesťanskému ideálu, kterému se zasvětil jako kněz. Tu druhou představovala schopnost naprosto realisticky, věcně a bez emocí řešit otázky spojené s tak „nepodstatnými drobnostmi“ pro filmovou produkci jako jsou čas a peníze. A co víc, nenechal se odradit překážkami: „Padnout na nos může každý,“ říkal, „důležité je rychle zase vstát a jít dál.“

Když se vrátíme k vaší tvorbě - nikdy jste se nezabýval myšlenkou, že byste psal romány pro dospělé?


Napsat román pro dospělé? Jistě, ta myšlenka se kolem vznáší už dlouho, jeden mám rozepsaný, druhý zatím jen jako projekt. Ale jestli nějaký skutečně vznikne a bude publikován...

Vyprávěl jste rád příběhy svému synovi, ale ten už je teď dospělý...


Syn Kryštof se narodil v roce 1996, je pro nás velikým darem a vzácným životním bohatstvím. A protože si zvolil podobné humanitní zaměření i ve svém studiu a budoucí práci, můžeme se vzájemně a s detailním porozuměním dělit i o výsledky svého snažení, o své zápasy, o hotová nebo ještě nehotová díla... Darů má Kryštof hodně, včetně jazykové a literární tvořivosti, mně zbývá jen radovat se ze způsobů, jakými je rozvíjí.

Agáta Christie měla prý nejraději Žalm č. 23 – Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. Máte také oblíbený verš nebo místo v Bibli, ke kterému se často vracíte?

Duchovními – tedy ne vždycky striktně biblickými – texty, které mě doprovázejí všedními i svátečními dny jsou především některé tradiční církevních hymny a písně. K nejoblíbenějším patří mariánské Ave, maris stella a francouzská podoba hymnu Veni Creator Spiritus. Zpívám si samozřejmě jen když jsem sám, někdy v ateliéru, většinou při procházkách v lese. Z mnohaleté zkušenosti můžu potvrdit, že zpěv – bez ohledu na to, jaký má člověk hlas a jestli umí zpívat čistě nebo ne – je velikou vzpruhou v každodenním boji proti šedi a prachu, který se nám snaží ulehnout na duši a tlačit nás dolů k zemi. Jestliže má být modlitba pozvednutím duše k Bohu, pak tedy zakouším dnes a denně, že platí známé rčení „kdo zpívá, dvakrát se modlí“. Zpěv nesený tak vznešenými slovy, jako jsou ty krásné texty, která křesťané po staletí zpívají, pozvedne duši vzhůru, i když – a vlastně právě tehdy, když – mám dojem, že jsem ztratil chuť a sílu vůbec k čemukoliv. A když člověk zpívá při procházce lesem – chodím dost rychle! – je to navíc ta nejlepší péče o potřebné tělesné zdraví, bez kterého bych se milované tvorbě nemohl věnovat.

Tak myslím, že jsem ještě neměla to štěstí potkat nějakého člověka v lese, který by si zpíval… ale proč ne. Máte i teologické vzdělání, Bible jistě leží někde na vašem nočním stolku...

Z biblických textů se mi do duše zapsal úryvek ze žalmu 27: „Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím, abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života“. Přebývat „v Hospodinově domě“, to je přebývat v blízkosti nikdy nevysychajícího, nekonečně jasného zdroje všeho světla a krásy, přebývat v blízkosti duchovní Tvořivosti samotné, ze které vzešel náš vesmír, jeho nepochopitelná velikost a krása. Co jiného si může přát člověk, který se snaží Tvůrce napodobit tím svým ubohým, a přece pro něj důležitým způsobem – tím jediným, kterého je schopen a který dává smysl životu?

Bojíte se stárnutí?


V Bibli je povzbuzení i pro každou etapu života zvlášť. Jeden úryvek, a sice ze žalmu 92, mi zůstal v paměti po jednom pracovním pobytu ve francouzském klášteře bratří trapistů. Ten se mi teď často vrací na mysl: „Vieillissant il frutifie encore, il garde sa sève et sa verdeur.“ Je to povzbuzení pro stárnoucího člověka, které ho ujišťuje, že i ve stáří může nést ještě ovoce, může zůstat aktivní a svěží.

V roce 2014 vám kardinál Dominik Duka udělil Stříbrnou cyrilometodějskou medaili za knihy Strážce ohně a Vojmírova cesta. Děj příběhů se odehrává v době Cyriolometodějské mise na Velké Moravě, hlavním hrdinou je chlapec Vojmír, který během několika let dozrává v mladého muže. Odkud přišla inspirace?

Svatí bratři Konstantin-Cyril a Metoděj jsou mi blízcí od dětství. Velehrad patří do mého rodného kraje, chodili jsme tam na poutě, cyrilometodějské písně se mi zapsaly do duše, dodnes je rád zpívám. A Chřiby (jeden z výkladů etymologie jejich jména je právě „Hříběcí hory“, jak je nazývám v těch dvou knihách) byly cílem našich skautských výprav, na horu svatého Klimenta i na blízkou skálu zvanou Kazatelna jsem vystoupil nesčetněkrát. Když se tedy na mne p. Fatka z Karmelitánského nakladatelství obrátil, abych po knize „Pavel, dobrodruh víry“ napsal „něco podobného“ o některém světci z našich dějin, volba byla nasnadě. Ve srovnání s knížkou o apoštolu Pavlovi však došlo k zásadnímu posunu. Jen co jsem začal přemýšlet, jak příběh pojmout, bylo mi jasné, že nechci psát „něco podobného“ – totiž jen převyprávět průběh života svého hrdiny způsobem vhodným pro děti nebo mládež. V dětství a v klukovském věku jsem miloval dobrodružné příběhy, četl jsem a četl všechny ty známé velké autory dobrodružné literatury. Bylo tedy něco divného na tom, že se mi v té chvíli v duši zrodila touha napsat také skutečnou dobrodružnou knihu, napínavý román pro mládež – ovšem zasazený do doby Velké Moravy? Když to řeknu jinak, děsil jsem se toho, že bych měl napsat jen „zbožný příběh o svatém člověku“, který mladí dostanou jako dárek – povinnou výchovnou četbu – a po třech stránkách znuděně zasunou někam na dno knihovničky.

Jaké byly ohlasy na knihu?

Byl to můj první román, takže sázka do loterie: kdyby se „Strážce ohně“ nepovedl, kdyby ho mladí nečetli a lidé ho nedoporučovali dál, žádná „Vojmírova cesta“ (a možná ani žádná další podobná kniha) by nevznikla – taková byla dohoda s ředitelem nakladatelství. Nestalo se tak, odezvy byly od začátku povzbudivé, takže p. Fatka mě velmi brzy po vydání pozval k sobě: „Rychle napište druhý díl.“ A protože nám v roce 2013 do ruky zahrálo významné cyrilometodějské výročí, musel se druhý díl – v němž hrdina příběhu Vojmír spoluprožívá osudy svatého biskupa Metoděje – stihnout ještě do oslav.

Jak dlouho jste na románech pracoval a kde jste čerpal znalosti historie?

Na každé z těchto dvou knih jsem pracoval něco přes půl roku (u dalších historických románů to většinou trvalo déle, také bylo více času k přípravě, případně k návštěvě „dějiště“ románu). Ohledně pramenů: zpočátku jsem se obával, že se o tom starém období našich dějin moc neví, takže budu tápat ve tmě. Z omylu mě vyvedl krásný počin Masarykovy univerzity. V roce 2010, tedy krátce před začátkem mé práce na „Vojmírovi“, vydala brněnská Masarykova Univerzita několikasvazkové Magnae Moraviae Fontes Historici (Prameny k dějinám Velké Moravy). Tam najdete texty z velkomoravské doby – dopisy, životopisy, kronikářské zápisy a mnohé další – vždy v původním jazyce a s překladem ve vedlejším sloupci. Tyto texty jsou nezastupitelné v tom, že slyšíte, jak spolu lidé té vzdálené doby hovoří (byť se samozřejmě vždy uplatní jisté literární zpracování s jeho zvyklostmi a pravidly).

Můžete uvést nějaký příklad?


Nevím už kde jsem četl dopis jednoho opata benediktinského kláštera – možná ze 7. nebo 8.století – druhému opatovi, jeho dobrému známému. Psal asi toto: „Drahý spolubratře, posílám ti košík hrušek z našeho klášterního sadu. Je to zcela nový druh a jsou jedinečné. Bohužel ten posel, který ti je má přinést – jiného nemám – je příšerný žrout a obávám se, že mé hrušky do jedné skončí v jeho nenasytném žaludku. Doufám, že ti aspoň předá semínka těch hrušek, abyste si je mohli vypěstovat ve svém sadu, Určitě to udělejte, ještě jsem tak dobré hrušky nejedl.“

Není to kouzelné? Mě takové dopisy povzbudily k tomu, abych se nebál psát dialogy: mnoho podstatných věcí v lidském myšlení a jednání se v průběhu staletí nemění, je možné se aspoň z části vcítit do jejich duše.

Samozřejmě jsem četl také současné historiky, tedy tzv. sekundární literaturu. Nejraději jsem ale měl knížku od paní Jindřišky Jarošové, Svatí kacíři. Je tak čtivě a přitom fundovaně napsaná, že se opravdu hltá jako reportáž přímo z místa děje.

Vaším zatím posledním oceněním je Řád sv. Cyrila a Metoděje za přínos v oblasti křesťanské literatury, filmové tvorby a umění, které jste obdržel v na Velehradě v létě 2022. Je to pro vás dostatečná satisfakce za všechny ty hodiny studia a psaní?


Ano, měl jsem z tohoto ocenění velkou radost, tím spíše, že je udělené právě jménem těch dvou velkých světců, kteří vystupují v mých prvních dvou románech.

Na velkou část mé práce je možné se dívat tak, že v ní a skrze ní vracím církvi to, co jsem dostal, že je to můj projev vděčnosti a současně pomoc v jejím poslání vzdělávat člověka – zvláště v dětství a mládí – ve víře a povzbuzovat ho: víra opravdu vede ke šťastnému životu! Jestliže před člověkem některé cesty uzavírá, pak jen ty, na kterých ho čeká zklamání a hořkost. Když jsem se tedy ještě před velehradskou poutí dozvěděl, že se otcové biskupové vyslovili pro udělení tohoto ocenění jednohlasně a spontánně zmiňovali ty z mých knih, které sami četli, bylo to potvrzení, že církev tuto mou snahu přijala a ocenila – to přece není málo.

Na druhé straně – tvorba je pro vás radostná námaha, jak jsem pochopila...

Jestliže bych měl čekat a doufat, že se mi za ty hodiny (stovky hodin…) studia a psaní dostane satisfakce v podobě nějakého druhu vyznamenání – které nikdy nemusí přijít – byla by to smutná léta, smutná námaha. Tou první a do dneška největší a nejdůležitější odměnou (spíše než satisfakcí) za všechnu práci jsou, když si dovolím to říci trochu nadneseně, rozzářené oči dětí a mladých lidí, kterým vstupují do duše mé příběhy. A to začalo vlastně už dlouho před tím, než byl podle mého scénáře natočený první animovaný film, než vyšla první kniha pro děti. Před mnoha lety jsem působil jako „spolu-moderátor“ v jednom společenství mladých rodin, které i se svými malými dětmi trávily část víkendu společným vzděláváním ve víře, modlitbou, bohoslužbou. Když se po společném obědě mylo nádobí a uklízelo, někdo musel zabavit tu drobotinu, aby nezlobila – a to byl můj úkol: „povídej jim nějakou pohádku nebo příběh“. Musel jsem příběhy na místě vymýšlet, ale vidět ten kruh deseti, dvanácti párů velikých dětských očí, které se vás nespouštějí, noří se do meandrů příběhu a čekají, jak to celé dopadne – to je odměna, nad kterou není. A když si vzpomenu, jak některé knihy v dětství a v mládí ovlivnily můj život, mohu snad doufat, že i v dětech, které se dívaly na mé filmy nebo četly mé knihy, něco dobrého zůstalo.

Jak důležitá je pro vás křesťanská víra v každodenním životě?

Vlastně to podstatné jsem řekl, když jsem hovořil o svých procházkách, oblíbených hymnech, písních a úryvcích žalmů. Snad jen jednu věc dodám: ta největší potřebnost, síla a pravdivost křesťanské víry se projeví ve chvílích velikých bolestí, ztrát, životních zkoušek. Nedokážu si představit, jak bych některými těžkými chvílemi v životě prošel, kdybych se nemohl celou vahou existence opřít o víru. Nebo ještě jinak: když si to zkusím představit, vidím obrazy, které mi nahánějí strach.

Nikdy jste neměl chuť s tvorbou ať už literární či výtvarnou seknout a najít si nějaké „solidní“ zaměstnání? Co vás motivovalo, popohánělo a nedovolilo ustrnout ve vašem životním úsilí?

Zkusím zformulovat něco, co platí myslím pro umělce obecně, i když každý to prožívá po svém a s různou intenzitou. Ze samotné povahy umělecké tvorby plyne, že je v ní přítomen veliký rozpor. Je to protiklad mezi tím krásným, oslňujícím, vznešeným, co umělec ve svých nejvzácnějších okamžicích uviděl, prožil, zakusil – a mezi skromným, omezeným, vždy nedostatečným vyjádřením spatřené krásy ve svém vlastním díle. Jeden francouzský filosof tento rozpor formuluje jako napětí mezi dvěma způsoby fungování lidského intelektu. Ten první nazývá „intuitivní zření“ – to je to čisté oslňující vidění krásy. Proti tomu stojí „praktická inteligence“ – tedy rozum řídící práci umělce v jeho zápase s konkrétní materií, s barvou, tónem, hlínou nebo slovem. Tento praktický rozum je omezený mnoha okolnostmi: samotnou povahou zpracovávané matérie, formací, které se umělci dostalo, dobovou podmíněností… Proto je výsledek jeho snažení – konkrétní umělecké dílo – vždy tak vzdálený spatřenému „ideálu“, který stál na začátku a probudil jeho touhu tvořit.

K výslovnému zformulování tohoto rozporu jsem se dostal poměrně pozdě, až během svých vysokoškolských studií. Prožíval jsem ho však už od dětství. Velmi živě mám před očima tu chvíli, kdy jsem jako malý chlapec uprostřed krásné zvlněné jihomoravské krajiny uviděl na kopci vzdálený kostelík. Jeho červená střecha a bílé stěny zářily proti modrému letnímu nebi, byl to jakýsi „archetyp“ základního kontrastu barev, se kterými malířství pracuje. Co jsem se s barvičkami, které mi rodiče koupili, nadřel, abych to zářivé kouzlo barev zachytil – marně. Jestliže jsem u umění zůstal, pak proto, že moje touha po kráse byla vždy silnější než otřes z porážky.

Máte nějaké přání, které se vám dosud nesplnilo? Nebo před sebou úkol, který cítíte jako dluh?

Zatím jsem do veřejného prostoru vstoupil hlavně svými scénáři a knihami. Přitom jsem ale po celý život věnoval velké, opravdu velké úsilí výtvarné práci. Takže bych byl rád, kdyby se toto úsilí více než dosud zúročilo konkrétními díly. A mojí velkou touhou je tvořit především pro sakrální prostory. Vitráž, ve které barvy září světlem přicházejícím shůry, je nejkrásnějším vyjádřením cíle, pro který bych chtěl pracovat: aby těm, kdo vstupují do chrámu, zazářilo vstříc něco z krásy a velikosti naší víry – to je mé přání i můj dluh. 




Oldřich Selucký (nar. 1955 v Kyjově) vystudoval v Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, v Rakousku a ve Francii poté studoval klasické jazyky, filozofii a teologii. V letech 1990–1993 vyučoval na Pedagogické fakultě UK filozofii a etiku. Kromě publikací pro studenty základních a středních škol vytvořil scénáře pro dětské animované filmy - Broučkova rodina a vánoční seriál Cesta tří králů. Je také autorem scénáře animovaného seriálu Pavel, dobrodruh víry, který později převedl na úspěšnou knihu, jejíž americký překlad získal první cenu jako nejlepší katolická kniha pro děti za rok 2009. Cenu udělilo Sdružení katolických nakladatelů Spojených států amerických a Kanady (Catholic Press Association of the United States and Canada). Napsal také scénáře pro rozhlas a televizní dokumenty natáčené Českou televizí - Kardinál Josef Beran, film Jáhnové, služba pro 3. tisíciletí, dokumenty Klášter na ostrově, Kámen, smrt a hudba a další. 

Vedle literární tvorby se věnuje i tvorbě výtvarné. V roce 2011 navrhl dvě vitráže pro novou kapli sv. Ducha v kostele sv. Václava v psychiatrické léčebně Bohnice. Do kostela také namaloval obraz setkání Ježíše Krista s Marií Magdalskou. 

Oldřich Selucký je autorem několika románů pro mládež. V době cyrilometodějské mise se odehrávají dobrodružné příběhy Strážce ohně ( 2012) a Vojmírova cesta (2013). Za tyto dvě knihy mu kardinál Dominik Duka v roce 2014 udělil Stříbrnou cyrilometodějskou medaili. Následoval román Vzpoura v Assisi ( 2014), kde autor zachycuje obrácení sv. Františka. Kniha Bitva na řece Pádu (2015) získala nominaci na prestižní ocenění za literaturu pro mládež Zlatá stuha.

V roce 2022 byl Oldřich Selucký vyznamenám Řádem sv. Cyrila a Metoděje za přínos v oblasti křesťanské literatury, filmové tvorby a umění. Řád je určen tvůrcům, jejichž dílo oslovuje a obohacuje současnou společnost a přispívá k její duchovní a mravní obnově na základě křesťanských hodnot.



(Foto: archiv O. Seluckého)



čtvrtek 9. února 2023

Věra Dupynová pátrá po kořenech slováckých ornamentů

Věra Dupynová

Kyjov - Figurální motivy, ale především stylizované slovácké ornamenty dominovaly na výstavě Věrky Dupynové v Radniční galerii. Svůj styl nazývá lyrickou perokresbou a většina vystavených děl má folklorní podtext. Ornamenty zdobí i hrnečky, talířky, misky a další dekorační předměty, třeba i dřevěné kolíčky na prádlo. Výstava skončila 5. února a byla prodejní.

Starší práce připomněly cyklus Podoby ženy a k vidění byly i rozpracované kresby, které dokumentují tvůrčí proces autorky. Výstava tak představila průřez celou dosavadní tvorbou malířky. První výstavu měla Věra Dupynová před deseti lety. Od té doby několikrát vystavovala v různých městech republiky. Posledních sedm let pracuje jako grafička pro chráněnou dílnu EMIT-cz. „Takže kreslím v práci, i mimo práci. Naplňuje mne to, to určitě, ale na další koníčky už mi nezbývá prostor. Mám dvě děti, obě už jsou skoro dospělé, ale zatím studují, takže ten čas rodině věnuji stále - a ráda, samozřejmě.“

Stylizovaný folklorní ornament.

Jedenačtyřicetiletá Dupynová žije v Násedlovicích, pochází z Rýmařova na Jesenicku. Malířka se zabývá i kreslením komiksů, malováním na zeď a dalšími výtvarnými aktivitami.

V současné době je jejím hlavním výtvarným i badatelským tématem folklorní ornament. „Lid se snažil napodobit zdobení, které viděl na zámku. Historie a vývoj slováckého ornamentu jsou velmi zajímavé a dosud popsané jenom okrajově,“ přibližuje Dupynová s tím, že má ambici toto téma podrobněji zpracovat a dovést ho do knižní podoby. „Od poloviny 19. století se slovácký vzor ujal a rozšířil hlavně při zdobení vinných sklepů i chalup. Ale kde se vůbec vzal?“ klade si znepokojivou otázku, na kterou však poctivě hledá odpověď. Ráda by taky našla způsob, jak spojit tento historický výtvarný artefakt s dnešním moderním světem. Publikace na dané téma by podle jejích optimistických odhadů mohla vyjít do dvou let.

Ukázka z cyklu Podby ženy. 







Zdobené hrníčky.



pátek 3. února 2023

Kyjovské oční oddělení operuje špičkovou technologií

Zrakem přijímáme až 80 procent informací z okolního světa, pro člověka je to nejdůležitější smysl. Bohužel postupem let slábne, o čemž svědčí i plné čekárny očních lékařů. Operace šedého zákalu patří mezi nejčastější operativní výkony na očním oddělení nejenom kyjovské nemocnice. Jak uvedl primář oddělení MUDr. Evžen Fric, Ph.D, který v oboru působí již téměř třicet let, od roku 1995 bylo celosvětově provedeno více než půl miliardy těchto operací. V kyjovské nemocnici v loňském roce podstoupilo tento zákrok, při kterém je odstraněna přirozená oční čočka, na níž se vytvořilo zakalení, a nahrazena novou nitrooční čočkou, 1634 pacientů.

Svůj problém se zhoršeným viděním se rozhodla řešit i šestasedmdesátiletá paní Hana Plotnárková. Potřebuje brýle na blízko i do dálky. „Používala jsem multifokální skla, abych pořád nemusela přehazovat brýle, ale věřím, že operace je dobré řešení. Něco jsem si o problematice přečetla, uvažovala jsem i o zlínské nemocnici, ale jsem z Kyjova a kyjovská nemocnice má dobré jméno,“ zdůvodnila svoji volbu žena.

Operační pole se zobrazuje na LCD monitoru. 

„Jde o jednu z nejbezpečnější chirurgických operací,“ ujistil primář Fric. „V naprosté většině případů se zákrok provádí ambulantně, v lokální anestezii. S věkem se začne očka zakalovat, zhoršuje se schopnost akomodace, zaostření, proto je nahrazena novou. Pacient po dvacetiminutovém odpočinku po operaci odchází domů. Zákrok u jednoho oka trvá deset až patnáct minut,“ přibližuje chirurg.

Kyjovská nemocnice od začátku letošního roku používá k očním operacím nejmodernější zařízení dostupné v tomto oboru. Jedná se o 3D mikroskop, který pomocí kamer zobrazuje operační pole v ultra vysokém rozlišení a 3D kvalitě na obrazovce monitoru o úhlopříčce 140 cm. Tato technologie přináší větší komfort jak pro pacienta, tak i pro operátora.

„Digitální optika umožňuje snížení intenzity osvětlení operačního pole, což je pro pacienta šetrnější a příjemnější. Z hlediska ergonomie chirurg není fixován ke klasickému okuláru, ale operuje ve vzpřímené komfortní pozici. Až sedmdesát procent očních chirurgů si stěžuje na problémy se zády a krční páteří,“ upozorňuje lékař.

Operatér i personál používají během operačního výkonu 3D brýle, takže všichni mohou sledovat průběh operace na velkoformátové obrazovce v 3D kvalitě. „Uvádí se, že při této vizualizaci je o 25 procent vyšší rozlišení než u konvenčního mikroskopu, je zde veliká hloubka ostrosti obrazu, takže chirurg během operace vidí daleko víc očních struktur. Na monitoru je v průběhu zákroku možné zobrazit další podpůrné informace, například OCT - optickou koherentní tomografii, které jsou přínosné pro správné rozhodování operatéra,“ dodává primář Fric s tím, že tato technologie také přináší nové možnosti výuky mladých lékařů a mediků. 

Zákrok mohou sledovat pomocí 3D brýlí operatér i přítomný personál. (Foto: V. Hollerová)

„Mám velkou radost, že se nám na operační sál očního oddělení nemocnice Kyjov podařilo pořídit zcela novou revoluční technologii. Chtěl bych poděkovat vedení nemocnice za to, že nás podpořila v nákupu tohoto drahého vybavení,“ řekl primář Fric. Cena přístroje od firmy Zeiss se pohybuje kolem 12 milionů korun. 

„Na trh přišla tato nová technologie v roce 2019 a už v roce 2020 jsme byli jedním z prvních pracovišť, kde jsme ji začali testovat. I když jsem byl zpočátku skeptický, po dvou operacích jsem změnil názor. Operace šedého zákalu patří mezi nejčastější výkony, ale 3D mikroskop přináší benefity i při operaci zeleného zákalu, operaci zadního segmentu, sklivce a sítnice, překonává klasický mikroskop. V Evropě se s touto technologií teprve začíná. Patříme mezi první pracoviště v České republice, kde je toto zařízení dostupné. Určitě má budoucnost, z hlediska pacientů znamená větší bezpečnost, přesnost výkonu, efektivitu, takže je jen otázkou času, kdy se rozšíří i na další pracoviště. Jsem přesvědčen, že tato moderní technologie je lepší než původní, klasická. U nás se kromě kyjovské nemocnice zatím používá pouze na privátním pracovišti v Pardubicích,“ doplnil lékař.









neděle 15. ledna 2023

Mladá výtvarnice Ajka poprvé vystavuje „off line“

Adéla Černá, Ajka

Kyjov-Bohuslavice - Je jí teprve dvacet let a na sociálních sítích je známá jako Ajka (tak jí říkal tatínek, když byla menší, a jí se tato přezdívka zalíbila). Adéla Černá z Domanína se věnuje výtvarné tvorbě odmalička. Má ráda žánr fantasy, fascinuje ji lidské tělo a zobrazovaným bytostem s oblibou kreslí elfí uši. „Ráda v malbě idealizuji, protože mi to přijde zajímavější, než pouhé zachycení reality. Kresba nám přece dává tu volnost na plátno vložit cokoliv, co si člověk vymyslí,“ říká mladá umělkyně.

 

Malá Adélka kreslila i se zlomenou rukou.

Adélka kreslila ráda odjakživa. „Mám fotku, kdy jsem měla ve školce zlomenou ruku, tak jsem se učila kreslit levou,“ vypráví s úsměvem. Obdivovala obrázky Josefa Lady nebo Heleny Zmatlíkové a snila o tom, že by se jednou také mohla stát ilustrátorkou. Absolvovala uměleckou průmyslovku v Hodoníně, obor grafický design. Z malby akrylem přešla na digitální tvorbu na tabletu. „Neušpiníte se při tom, všechny odstíny máte po ruce, každá chyba se dá snadno napravit – ale tu samotnou kresbu za vás nikdo neudělá, jenom místo tužky či štětce používám dotykové pero,“ přibližuje výtvarnice a jedním dechem dodává, že bez obyčejného skicáku a tužky se ale žádný umělec ani dnes neobejde.

V prostorách malé knihovny v Bohuslavicích má Adéla Černá nyní svou první výstavu. Diváky, příznivce a podporovatele ale získala už na sociálních sítích, když během studia začala svou tvorbu sdílet na internetové platformě Twitch.tv. „Někteří zde hrají hry nebo si povídají, já tvořím, většina vystavených prací vznikla právě při živém vysílání, takže zájemci mohli sledovat samotný proces tvorby. Zároveň mluvím s lidmi, kteří se tam chodí dívat. Na sociálních sítích dávám týden předem vědět, kdy se streamování budu věnovat,“ vysvětluje výtvarnice novodobé možnosti sdílení virtuálního prostoru. Průměrně ji v současné době sleduje 30 až 50 lidí. „Najdou se mezi nimi i výtvarníci a často taky současně kreslí, ale setkávám se i s lidmi, kterým moje tvorba a osoba přijde sympatická, takže se mnou chtějí trávit čas. Výtvarné činnosti věnuji několik hodin denně, jedna ilustrace může zabrat až 30 hodin, ale pak jsou studie, které zaberou 30 minut až 3 hodiny.“


Aby vyvážila čas soustředěného sezení při kreslení, věnuje se kalistenice, cvičení a posilování vlastní vahou. Se starším bratrem chodí často na venkovní hřiště a do přírody.

Výstava představuje průřez její dosavadní tvorbou, dominují figurální motivy, portréty, ale najdeme zde i studie zátiší. Převažuje digitální tvorba, ovšem nechybí ani ukázka tradičního způsobu kreslení tužkou. Inspiraci autorka nachází často ve videoherní tvorbě na internetu a jednou by také ráda v tomto oboru pracovala, počítačová grafika ji zajímá. Návštěvníci si mohou prohlédnout i kalendář čerpající ze slovanské mytologie, který představuje propojení tradiční a digitální tvorby. Jde o její maturitní práci, kterou aktualizovala a umístila i na své internetové stránky https://mozajkaaa.art/kalendar-2023/.


 

Výstava originálních kreseb mladé výtvarnice, které svědčí o velkém zaujetí, píli i i talentu autorky, potrvá do 16. března. Otevřeno je každé čtvrteční odpoledne. 

 

Ukázka z kalendáře s tématem slovanské mytologie.

Foto: 2x archiv A. Černé