neděle 12. června 2022

Divoké byliny i vzácné herbáře uvidíte v muzeu

Do konce srpna je možné navštívit ve Vlastivědném muzeu Kyjov výstavu Plané rostliny jako jídlo, koření i lék. Jedná se o výstavu putovní, jejím autorem je Radomír Němec z Jihomoravského muzea ve Znojmě. Kyjovskou expozici doplňují vzácné staré tisky herbářů, workshop zaměřený na přírodní kosmetiku a přednáška autora. 



„Tato výstava je o rostlinách, které běžně najdeme v přírodě a které můžeme využívat jak k jídlu, tak pro léčivé účely. Některé jsou i jedovaté, ale zároveň se využívají jako léčiva, a proto je tato výstava zmiňuje,“ sdělila etnografka kyjovského muzea Michaela Zálešáková. Více než 40 velkoformátových fotografií představují známé i méně známé rostliny a v doprovodném textu se návštěvník dozví jejich název i o tom, jak je lze využít. Na první pohled zaujme aranžmá ze sušených bylin, jejichž jemná vůně podporuje příjemnou atmosféru výstavních prostor.

„O výstavu je zájem a začínají ji ve větší míře využívat i školy pro své výukové programy přírodopisu a ekologické výchovy,“ upozornila Zálešáková. Součástí výstavy jsou i stolní edukační hry pro děti s tématikou bylin a pracovní listy.

                                                                                   

Odbornice na staré tisky Ester Vratislavská doporučuje věnovat pozornost vystaveným herbářům. „Z muzea ve Strážnici jsme zapůjčili Mattioliho herbář ze 16. století. Jedná se o velmi vzácnou knihu s krásnými ilustracemi, která byla ve své době velmi žádaná a přeložena do několika jazyků. Do češtiny ji přeložil Tadeáš Hájek z Hájku. Jsou zde popsány rostliny k léčení, k vaření, některým je připisován i magický vliv. Mattioli byl lékař a biolog, který pocházel z Itálie, nějaký čas žil také v Praze. Kniha se používala až do 18. století a ve své době byla i dost drahá.“ 

V pokladně lze zakoupit publikaci Divoký zelinář, kterou napsal autor výstavy Radomír Němec.






sobota 4. června 2022

Ivan Mládek koncertoval v Kyjově

Více jak šest set písniček, hudbu i text, složil během své kariéry zpěvák a humorista Ivan Mládek a řada z nich skutečně zlidověla. Kdo by neznal Jožina z bažin, Sousedovic Toníčka, slavné Zkratky, Medvědi nevědí, Prachovské skály či Brno je zlatá loď.

Hvězda Ivana Mládka začala stoupat počátkem sedmdesátých let a v publiku na kyjovském vystoupení umělce s jeho Banjo Bandem převládala střední generace. „To je pohled, co,“ glosoval s typickým suchým humorem svůj příchod na scénu oblíbený bavič, který v únoru oslavil osmdesáté narozeniny. A divákům, díky jeho vtipným komentářům, ansámblu a písničkám, vydržel úsměv na tváři a dobrá nálada po celou dobu koncertu. S umělcem se „po dvou plánovaně vynucených přídavcích“ rozloučili dlouhým standing ovation.

Mládkovy písničky však mají rády i děti. Po koncertu mu Jožina z bažin a další hity přišel do zákulisí v doprovodu svých prarodičů zazpívat tříletý Nikolas Pokorný a Ivan Mládek mu pozorně naslouchal. „Bylo to jeho velké přání setkat se s panem Mládkem, doma hrají jeho písničky pořád dokola,“ poznamenal s úsměvem dědeček Stanislav Pokorný.

Ivan mládek se zabývá také výtvarnou tvorbou a jeho obrazy nabízejí podobný humor, jaký je přítomný v jeho textech. Vynalezl například obrácenou perspektivu, kdy věci vepředu jsou malé až titěrné a ty vzadu jsou naopak nadměrně veliké. Jak se neusmát :-)
 
 
 (Foto: internet)
 
 
 

Některé ukrajinské rodiny se už nemají kam vrátit

Podle údajů z odboru sociálních věcí Městského úřadu Kyjov žije ve městě 39 dětí a mladistvých ve věku 2 – 17 let, kteří sem přijeli z válkou sužované Ukrajiny. Dospělých Ukrajinců ve věku 19 – 79 let evidují 48. Jak ale upozorňuje vedoucí odboru školství a kultury Ilona Slaninová, nejde o oficiální statistiky, čísla nemusí být přesná. Jedná se o osoby, které se přišly na základě výzvy zapsat na sociální odbor v Kyjově.

„Některé z dětí již navštěvují mateřskou školu, někteří jsou na gymnáziu, další využívají adaptační skupinu, která funguje při Základní škole J. A. Komenského. Děti nejsou povinny po příchodu ihned nastoupit do školy, doporučuje se nechat si čas k adaptaci na prostředí. Někteří zůstávají doma a účastní se on-line výuky z Ukrajiny,“ přibližuje problematiku vzdělávání ukrajinské mládeže Slaninová. Oficiální zápis do mateřských a základních škol je v Kyjově plánovaný na 15. června.

Jak sdělil ředitel Základní školy J. A. Komenského Radek Klech, adaptační skupinu navštěvuje celkem 19 dětí od první do deváté třídy. „Většina žáků navštěvuje skupinu celodenně, učí se aktivně český jazyk a dále se připojují na svou on-line výuku, kterou pro ně organizují jejich školy na Ukrajině. V případě, že on-line výuka neprobíhá, jsou pro ně připravovány další vzdělávací a výchovné akce, které mají různou náplň. Často jsou to hry na prohlubování znalostí češtiny, ale i vědomostní kvízy a podobně. Žáci se také začínají postupně zapojovat do běžné výuky v rámci některých předmětů. Dále navštěvují památky a zajímavá místa v okolí Kyjova, jezdí na exkurze, aby poznali co nejvíce z blízkého okolí a byli také v kontaktu s českým prostředím a jazykem,“ přibližuje ředitel školy a dodává, že naši žáci si pro ukrajinské spolužáky připravili divadelní představení ukrajinské pohádky v českém jazyce. 
 
„Největší problém je nejistota, ve které tyto rodiny stále žijí,“ upozorňuje ředitel. „Někteří by se rádi vrátili zpět domů, bohužel v současné situaci netuší, kdy a jestli vůbec to bude možné. Děti tak neví, jestli je pro ně znalost češtiny důležitá, ztrácí motivaci. Bohužel jsou zde i případy dětí přicházejících z míst, které již dnes v podstatě neexistují, a tak se vlastně ani nemají kam vrátit,“ naznačuje tíživou situaci mladých válečných uprchlíků Klech.


(Foto: internet)

Bílý tesák nejenom pro děti

Legendární příběh Bílého Tesáka, křížence psa a vlka, který napsal více než před sto lety Jack London, ožil v podání věhlasného Divadla Drak z Hradce Králové, které hostovalo v Kyjově. „Představení se mělo konat už dříve, ale kvůli covidu se do Kyjova soubor dostal až nyní, jsem šťastná, že nám nabídli volný termín,“ uvedla Alena Novosadová ze sdružení Opona, které představení zorganizovalo. Divadlo se hrálo v neděli v podvečer a v pondělí dopoledne následovala dvě představení pro školy.

Autory scénáře jsou Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček. Inscenace pracuje s principy tzv. live cinema, kdy je dění na jevišti snímáno kamerou a živě přenášeno na plátno. Divák tak může sledovat detaily tváře herců a další efekty. 



Úvodní obraz zachycuje drsné prostředí i drsné charaktery na konci 19. století v období zlaté horečky v americkém státě Aljaška. Prvním majitelem Bílého Tesáka se stal indián Šedý Bobr, poté zbabělý Hezoun Smith, který zvíře týral a využíval pro psí zápasy. Kruté zacházení se podepisuje na duši Bílého Tesáka. Ve druhém psychologicky kontrastním obraze se ho ujímá kultivovaný inženýr Weedon Scott, který se k němu chová velmi laskavě a láskou působí na Tesákovu povahu, jenž dostal do vínku divokost i svobodomyslnost svých vlčích předků. Podaří se mu neztratit na své cestě plné překážek a nástrah sama sebe?

„Nevěřila bych, že člověk může tak věrně zahrát psa,“ poznamenala jedna z divaček. Inscenace získala několik festivalových cen a cenu Thálie za herecký výkon pro hlavního představitele v roli Bílého Tesáka Milana Hajna v kategorii Alternativní a loutkové divadlo.




pátek 20. května 2022

Děti si oblíbily didgeridoo

Daniel Bartoš naslouchá hudbě lastury.(Foto. archiv D. Bartoše.)
Kyjov-Bohuslavice – Již tradiční akci pro malé čtenáře Odpoledne s Andersenem v pobočce kyjovské knihovny v Bohuslavicích tentokrát zpestřilo vystoupení Daniela Bartoše, který s sebou přinesl několik neobvyklých hudebních nástrojů, typických pro Afriku a Austrálii. 

„Zavřete oči…“ vyzval přítomné hudebník a zhasl v místnosti světlo, protože ve tmě člověk vnímá zvuky intenzívněji. Za okamžik si děti opravdu připadaly jako v horkem rozpálené Africe, kde se ozývají rytmy domorodců. Daniel Bartoš hrál na hliněné perkusivní nádoby zvané udu, jednu z nich si sám na základě inspirace hudebníkem Tomášem Rohlederem navrhl a vyrobil. A příležitost vyzkoušet si neobvyklé nástroje dostaly i děti.


Nejvíc je nadchnul didgeridoo, dechový hudební nástroj australských domorodců. V tradiční podobě se jedná o termity vyžraný dutý kmínek stromu eukalyptu. „Nikdo pořádně nevěděl, ze které oblasti Austrálie ten nástroj pochází. A mě tak svým intenzivním zvukem zaujal, že jsem si řekl, že se do Austrálie musím podívat,“ vypráví Bartoš. K protinožcům cestoval v roce 2006 a původně plánovaný tříměsíční pobyt se protáhl na celý rok. „Austrálie je velká a ten nástroj pochází až ze samotného tropického severu kontinentu, odkud je blíže do Indonésie než například do Sydney. Je to velmi odlehlá část Austrálie známá jako Arnhemská země. Zde se dostanete do vzdálených domorodých komunit zvaných outstations, kde nástroj můžete vidět doopravdy ve svém původním prostředí, například jako jediný pozvaný návštěvník do osady na břehu Arafurského moře... Každý hudební nástroj má v sobě již skrytý svůj příběh a didgeridoo vás provede tropickým pobřežím Austrálie. Tento svět skvěle přibližuje například film 10 Kánoí od režiséra Rolf De Heera, který film v té době právě představoval na místním folklórním GARMA festivalu. Didgeridoo, známě jako yidaki, je v podstatě rytmický dechový doprovodný nástroj. Představte si kombinaci basové kytary a bicích, které doprovází tradiční písně kmene Yolungu zvané manikay. Je fascinující, jak velmi jednoduché hudební nástroje mají neuvěřitelně širokou paletu zvuků a výrazů.“
Daniel Bartoš se hudbě věnuje od mládí, inspiroval ho například Jimi Hendrix a jeho improvizace na elektrickou kytaru, obdivuje islandskou zpěvačku Björk a její jedinečnou hudbu, která používá originální hudební nástroje a obdobně syrové elektronické zvuky podobné didgeridoo. „Já tomu říkám organická elektronika – když se hraje improvizovaná hudba přímo na akustické nástroje,“ poznamenává.

Daniel pochází z jižních Čech, vystudoval obor kulturní ekologie na Karlově Univerzitě s magisterskou prací věnovanou Austrálii, studoval na FAMU a spolupracoval s hudební akademií HAMU v Praze na snímání hudebních gest sensory. V současné době žije s rodinou ve Snovídkách, okres Vyškov, a živí se jako designér.

V závěru vystoupení doporučil všem knihu H.U.D.B.A., kterou napsali Michal Libera a Michal Mendyk. Ta nejen malým čtenářům otevírá přístupným způsobem s hravými ilustracemi košatý prostor světové hudby. „Je to fantastické čtení, které vás naučí hrát si s hudbou a vnímat nové zvukové inspirace. Neuchopitelné zvukové koláže od Johna Cage, minimalismus Steva Reicha, renezanční hudba nebo remixovaný Michael Jackson najednou začínají dávat smysl, tak jak začínáte pronikat do nápaditých světů originálních hudebníků. Každý z nás je hudebník, stačí se jen zaposlouchat.”

Daniel v současné době objevuje místní tradiční cimbál a jeho autentický zvuk přetváří v inovativní ambientní hudbu. V té se tak vynořují nové a nečekané zvukové krajiny. Nahrávky a ukázky z připravovaného alba Barefoot Landscapes, neboli Krajinami naboso, je možné si poslechnout na www.danielbartos.com





pátek 6. května 2022

Zpěvulenky rozsvítily duše modlitbou svaté Faustyny

Hudební pásmo Boží milosrdenství v mé duši inspirované Deníčkem řeholní sestry Faustyny zaznělo v neděli 24. dubna ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kyjově. Pořad připravily Zpěvulenky z Čeložnic společně s dětmi a přáteli.

„Spíše než o koncert jde o živou modlitbu,“ přiblížila členka pěveckého sboru Jana Slezáčková. „Zpěv je prokládán mluveným slovem, rozhovorem sestry Faustyny s Bohem, a zazní i krásná hudba.“ Marie Faustyna Kowalská byla polská řeholnice a mystička, členka Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství, která byla v roce 2000 prohlášena za svatou. Narodila se v roce 1905 a zemřela v pouhých 33 letech na tuberkulózu.

Ne všichni vědí, že dnes po celém křesťanském světě rozšířený obraz Spasitele, z jehož srdce tryskají dva paprsky a u nohou má nápis „Ježíši, důvěřuji Ti“, vychází právě z vize mystičky Faustyny. Význam obrazu vysvětlil ve vidění této řeholní sestry sám Ježíš: „Světlý paprsek znamená vodu, která ospravedlňuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Šťasten, kdo v nich bude žít, protože toho nezasáhne ruka spravedlivého Boha. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne.“ Tato slova zaznamenala sestra Faustyna ve svém Deníčku, který odkrývá hloubku jejího duchovního života. 

Postavu sestry Faustyny věrohodně ztvárnila šestačtyřicetiletá Ester Hofírková z Kostelce. „Sestra Faustyna byla prostá řeholnice, nestudovaná, a právě ji si vybral Ježíš k tomu, aby zvěstoval poselství božího milosrdenství celému světu. Ježíš se jí zjevil a chtěl, aby namalovala obraz tak, jak ho viděla. Sestra Faustyna to ale nedokázala a byla z toho velmi smutná. Podle jejího popisu se tohoto úkolu chopil malíř. Když byl obraz hotový, byla zklamaná. Ani jemu se nepodařilo štětcem obraz Ježíše zachytit tak krásného, čistého, jak ho vídala… protože to už je nadpozemská krása.“

Autorkou pásma je Jana Něničková, která v Čeložnicích vede ženský pěvecký sbor Zpěvulenky. Deníček sestry Faustyny se jí dostal do rukou před pěti šesti roky, kdy prožívala těžší životní období, a protože ji myšlenky řeholnice oslovily a povzbudily, rozhodla se toto poselství předávat dál. Text Deníčku je obsáhlý, takže bylo těžké vybrat to nejdůležitější. Mluvené slovo doplnily novější duchovní písně. V záměrné anonymitě kostelního kůru vystoupilo 14 členek sboru, 10 dětí a 7 hudebníků. Zazněla příčná flétna, irská flétna, housle, klavír, kytara, baskytara, tamburína a a perkusivní hudební nástroj – cajón.

Autorka pásma Jana Něničková a režisér Jan Krist.

Ve fázi příprav oslovila scénáristka Něničková Jana Krista, který si vzal na starost režii. Svůj sametový hlas Ježíši propůjčil Vladimír Švarc z Rajnochovic. „Mimo pěveckou složku se začala scházet čtecí skupina. Protože uvádíme pásmo v kostelech, musíme pamatovat i na církevní předpisy,“ zmínil Krist. „Potěšilo nás, že přišly na živou modlitbu sestry Faustyny i tři rodiny z Ukrajiny.“ Celkem pořad v Kyjově shlédlo asi 80 lidí.

Zpěvulenky se scházejí k pravidelným zkouškám už od roku 2010. Své hudební pásmo Boží milosrdenství v mé duši uvedly již v loňském roce v Kostelci, 1. května měli možnost jej vidět v Čejkovicích a 15. května zazní ve Vracově.



Kyjovští si připomněli konec války

Před památníkem padlých poblíž kaple sv. Josefa se ve čtvrtek 28. dubna uskutečnil pietní akt u příležitosti 77. výročí osvobození Kyjova rumunskou armádou a ukončení 2. světové války. Tato akce v souvislosti s válečnou situací na Ukrajině získala nový, hlubší a aktuální rozměr. Čelní představitelé města položili věnce a květiny, starosta František Lukl k přítomným promluvil. Pietního aktu s krátkým kulturním programem, v rámci kterého zazněly zpívané biblické žalmy, se účastnili žáci z kyjovských základních a středních škol.


„Jsem ráda, že přišli mladí,“ řekla Novému Slovácku historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková, která zde přednesla svoji netradiční Modlitbu za mír. „Bože, dej, aby už nikdy koncese na těžbu ropy, wolframu, ani zlata a diamantů nebyly pro nikoho cennější než lidské životy,“ zazněla úvodní věta modlitby. „My všichni můžeme určitým způsobem bránit válkám, třeba když nebudeme toužit po stálém zvyšování spotřeby a zisků za každou cenu,“ upozorňuje Bednaříková.

„Vzpomínáme teď na 50 milionů zbytečně zmařených životů za 2. světové války. Jsme tu, třebas už tuto válku nikdo z nás nepamatuje. Ale nechceme, aby paměť na její příčiny nebo důsledky zahynula,“ řekla v závěru modlitby Kyjovjanka Jarmila Bednaříková.

 


Numerologie i Cubeca lákají návštěvníky do knihovny

Po covidovém období útlumu se v kyjovské knihovně naplno rozbíhá přednášková činnost.  

Zaplněný sál přivítal i herce Jiřího Bartoně, který z Kyjova pochází. O indické numerologii zde mluvil již podruhé. Jak se dalo čekat, většinu obecenstva tvořily ženy, ale účastnili se i dva pánové, což lektor s potěšením kvitoval.

Bartoň vyučuje herectví a dějiny českého filmu na Mezinárodní Konzervatoři v Praze. Je spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu a v současné době pracuje již na další knize s podobným tématem. Jako zpěvák vystupuje v pořadu Staré filmové melodie. Spolupracuje s Českým rozhlasem, s Českou televizí a s TV Nova. Numerologii, kterou někteří považují za iracionální pseudovědu bez hlubšího opodstatnění, se věnuje už řadu let.

V úvodu lektor mluvil o své životní cestě a zážitcích, které by se daly označit jako paranormální. Vysvětlil význam jednotlivých čísel v datu narození a naznačil jejich vzájemný vztah, díky čemuž dokáže vyhodnotit předpoklady a potenciály daného člověka. Na osobnostech našich slavných prvorepublikových hvězd s tragickým osudem spojeným s dobou protektorátu demonstroval numerologický rozbor jejich dat narození.

Karel Kostka Cubeca na autogramiádě. (Foto: internet)     

„Jsem ráda, že si lidé do knihovny znovu našli cestu a můžeme se tu opět scházet při zajímavých příležitostech,“ řekla ředitelka knihovny Michaela Moudrá. „Z nadcházejících událostí bych chtěla zejména pozvat na přednášku Karla Kostky Cubecy, což je spisovatel, filozof, pedagog i výborný malíř. Počátkem devadesátých let založil první soukromou střední školu v republice. Patří do malé skupiny lidí na světě, jimž byla naměřena hodnota IQ vyšší než 200, má obdivuhodně široký záběr, a při komunikaci je to srdečný člověk,“ podotýká Moudrá.

Karel Kostka Cubeca vystoupí v knihovně ve středu 4. května v 17 hodin. Jeho literární tvorba je rozsáhlá. Například v češtině a angličtině byly vydány knihy Rozhovory/Talks a rozsáhlá dvoudílná monografie Cubeca, dále je autorem odborného textu Črty z psychologie a komunikace a knihy na pomezí náboženství a filozofie Kdo jsme: obecná teorie vědomí, času, prostoru a bytí. 

„Chceme naši práci dále zkvalitňovat, proto naše pracovnice připravily pro návštěvníky knihovny dotazník, jehož smyslem je získat zpětnou vazbu, zjistit, co naši klienti nejvíce oceňují, nebo co jim naopak chybí,“ dodává ředitelka knihovny s tím, že se těší na nové poznatky, které je budou inspirovat k další činnosti.





V knihovně se vyměňovaly kytky

Do veřejných knihoven se už dávno nechodí jenom půjčovat knihy, ale staly se komunitními centry s pestrou náplní. Zajímavou akcí poslední doby bylo v Městské knihovně Kyjov uspořádání Zeleného swapu, vzájemné výměny sazeniček rostlin i semen. 

 

Zájemci si mohli odnést a zasadit i semínka.

Mnoho žen s tím má své zkušenosti. Kytky rostou, množí se, okenní parapety jsou už plné, ale vyhodit rostlinky je jim prostě líto. Zelený swap tak dal příležitost udělat kytkou radost někomu dalšímu. Na stole vestibulu budovy se sešla pěkná řádka květináčků s pokojovými květinami, bylinkami a k dispozici byly i balíčky s neobvyklými semeny, které si mohli zájemci odnést. Nechyběly ani obrázky rostlin a informace o jejich původu, účincích a instrukce jak o ně pečovat. O akci, která začala 19. dubna, byl nečekaný zájem, a tak byla prodloužena na deset dnů.



sobota 23. dubna 2022

Teď je potřeba růst lidsky, říká historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková

Tři roky psala fejetony do národopisného časopisu Malovaný kraj, kde je členkou redakční rady, její povídky vycházely porůznu v novinách a časopisech. Je autorkou pěti titulů beletrie, ale především řady odborných a populárně naučných knih. Historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková sama mluví jako kniha a je jasné, že témata, o kterých si povídáme, má do hloubky prostudovaná a promyšlená. Tak vznikl tento rozhovor, kdy se osobněji laděné otázky střídají s dotazy týkajícími se její profese a erudované odpovědi respondentky mohou místy připomínat přednášky pro posluchače Filozofické fakulty oboru Dějin starověku. Ale i tak překvapivě často rezonují s dnešní dobou.

Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 

Jarmila Bednaříková (nar. 17. září 1952 v Kyjově) se zabývá dějinami starověku, hlavně pozdní antiky a přeměnou antického světa v raně středověký. Vystudovala gymnázium v Kyjově a pak historii, archeologii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita). Vyučuje dějiny starověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývá problematikou stěhování národů, historií Hunů, ranými germánskými státy, etikou starověkých civilizací či sociálními problémy pozdní Římské říše. Žije střídavě v Kyjově a na své chalupě ve Chřibech.


Vaší poslední knihou je překlad z latiny díla Vita Anskarii, legendy o misionáři Oskarovi, která byla napsána v 9. století. Kolik vlastně ovládáte jazyků?

Určitě neovládám tolik jazyků, jako třeba náš prezident Masaryk, ale z těch živých je to němčina, angličtina a ruština, z těch mrtvých latina a také trochu klasická řečtina. Životopis sv. Oskara je psán pěknou latinou tzv. karolinské reformy vzdělanosti a týká se misionáře oblastí dnešního Dánska a Švédska. Oskar byl prakticky současník slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, což byl též jeden z důvodů, proč jsem právě tento překlad zvolila. Může ukázat, jaké trampoty tehdejší misionáři zažívali, jak je přijímalo prostředí, do nějž přicházeli a jak lehce či naopak neradi se lidé loučili se starým náboženstvím, jež vyznávali. Jak vůbec evangeliu rozuměli a jak se přijímání křesťanství slučovalo s obdobím válek, vedených dánskými, švédskými nebo norskými vikingy.

Absolvovala jste studijní a badatelské pobyty v Německu, Polsku, Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Co vám přinesly? Který z nich byl nejdůležitější nebo nejzajímavější?

Nejzajímavější byl pro mne asi badatelský pobyt na švédské univerzitě v Lundu. A to hned z několika důvodů. Nebyl to pobyt na katedře historie, ale archeologie, takže jsem se seznámila zase s jinými poznatky než s těmi, které jsem získala z písemných pramenů, konkrétně o jednom z germánských kmenů, jimiž se zabývám, Gótech. Dále jsem mohla navštívit některé katedrály, které pocházely z doby christianizace Skandinávie. Najednou jsem seděla v temné prastaré katedrále z 10. století, kde se počátky tamějšího křesťanství opravdu odehrávaly. Stála tam skutečně od té doby, třebaže byla pochopitelně opravována. Prožívala jsem cestu zpátky časem.

O Švédech se často říkalo, že jsou neobyčejně studení, zvláště k cizincům. Ale nic takového jsem tam nepocítila. Jak mladí, tak také starší badatelé byli velmi srdeční. Když jsem řekla, že skutečně mám zájem o všechnu jimi nabízenou literaturu, kterou bych vzala s sebou do Brna, ale mám omezenou nosnost, začali prostě balit větší bednu a tu mi potom poslali poštou. Řekla bych vřelí Seveřané. A to taky není poznatek zrovna bezvýznamný.

 Ještě něco vám z pracovních cest utkvělo?

Moc krásný byl také pobyt v německém Münsteru, kde jsem měla přednášku o germánském kmeni Ostrogótů a o jejich christianizaci, na kterou nepřišli jen studenti, jak bývá zvykem u nás, ale především vyučující, což mě moc potěšilo.

A hodně zajímavý zážitek mám též ze skotského Edinburgu - což nebyl badatelský pobyt, ale jen konference. Na konferenci bylo velmi málo času jít se kamkoli podívat. S kolegyní z Londýna jsme se tedy aspoň o polední přestávce vypravily do tamějšího muzea. Byla tam také expozice na téma christianizace Británie a Skotska. Zastavovala jsem se u všech příslušných památek a měla k nim výklad. Britskou kolegyni to velice překvapilo, že totiž někdo z ciziny se vůbec zabývá počátky jejich christianizace a že o ní dost ví, takže když jsme s vrátili, s úžasem hodně nahlas všem při svačince vykládala, že „ta kolegyně z Česka zná o naší christianizaci více než my“. To jistě člověk docela potěší… (směje se) 

Christianizace, česky pokřesťanštění, je pojem, který označuje proces konverze lidí ke křesťanství. To je vaším velkým badatelským tématem. Zajímají vás více české, nebo světové dějiny?

Mám ráda naše dějiny, hlavně třeba historii Velké Moravy, to je taková moje srdeční záležitost. Ale na druhé straně si myslím, že je dobré zabývat se i dějinami jiných národů, evropských i neevropských, protože to neobyčejně přispívá k porozumění. Takovou zkušenost mám třeba s arabskými studenty, kteří chodili na přednášku Arabský svět v době antiky a raného středověku. Tam jsme probírali nejstarší arabské dějiny a studenti pak přicházeli do mé pracovny, kde jsme dál o mnohém, nejen minulém, diskutovali a zjistili jsme, že je toho hodně, o čem můžeme mluvit, co nás spojuje, kde se nezačneme přít. Poznáváním jiných kultur, národů, jiných civilizací se výtečně dá dosáhnout vzájemného porozumění. Náš strach z něčeho cizího obvykle pramení z nevědomosti, z falešných představ.

 Napsala jste učebnice i historické romány. To všechno je podloženo badatelskou prací. Co to obnáší? Hodiny a hodiny studia v archivech?

V archivech v tomto případě ne, protože naše prameny se velkou většinou nachází v edicích (v užším slova smyslu se jedná se o formu zpřístupnění historických písemných pramenů, pozn. red.). Nejraději užíváme pramenů, vzniklých v době, které se týkají, nebo i pozdějších, opřených o dobré prameny starší. Žádný antický pramen se nám však nedochoval v takzvaném autografu, tak jak jej napsal nebo si nechal opsat třeba historik Hérodotos, Livius nebo Tacitus. Takže se musíme spokojit s pozdějšími, např. středověkými opisy těchto pramenů. Velcí historikové, velcí básníci jich mohou mít desítky a stovky. Některé prameny byly opsány možná též vícekrát, ale dochovaly se v jedné nebo dvou kopiích. Výborným pramenem jsou pro nás kromě děl antických historiků a spisovatelů také dobové nápisy v kameni či jiném trvanlivém materiálu, mince, papyry, dopisy, zákoníky nebo i – světe div se – popsané keramické střepy.
 

Kdo se opisováním rukopisů zabýval?

Co se týče rukopisů antiky, začíná jejich opisování už v 6. století, kdy v Itálii vznikl klášter Vivarium, který založil Cassiodorus, zvaný Senator, a ten poprvé zadal mnichům úkol staré rukopisy opisovat. Některé středověké rukopisy jsou velmi kvalitní, jiné jsou plné chyb, protože leckdo už neuměl latinsky, nevěděl tedy, co opisuje, nebo měl unavené oči, poněvadž samozřejmě nepsal při elektrickém osvětlení. Rukopisy mohly být poškozeny také mechanicky. Nám historikům velmi pomáhá to, že od doby humanismu se ediční činnost, zaměřená na dědictví antiky, velmi rozvinula, hlavně pak ovšem od 19. století, kdy už můžeme mluvit o moderní ediční práci. Editor shromáždí všecky existující rukopisy a porovná je mezi sebou. Vybere ten, který mu připadá nejbližší originálu, jejž samozřejmě nemáme. A hlavně se snaží rekonstruovat rukopis, z kterého všechny ty ostatní, které fyzicky máme, byly opsány. Protože jinou spojnici mezi originálem a tím, co držíme v ruce, nelze najít. Znění, kde se rukopisy liší, dává pod čáru na stránkách do tzv. kritického aparátu. Takže badatel má pak přehled o tom, jak vypadaly všechny dochované rukopisy, jestli v některém nebyly třeba mezery, vpisky, nebyl poškozen např. vlhkostí, myšmi, jestli v něm někdo něco nevymazával a tak dále, a s takovou podobou antických psaných textů pracujeme. Nově se i dnes stále objevují další starověké nápisy, mince nebo papyry, které se často věnují soukromému životu – obsahují např. rodinnou korespondenci, domácí účetnictví, svatební smlouvy.
 

Jak do toho vstupujete vy se svým badatelským přístupem?

Především musíme provádět takzvanou historickou textovou kritiku. Badatel si vždy zjišťuje co nejvíc informací o autorovi: kdy žil, čím byl, protože když někdo píše o válkách, je dobré, má-li vojenské zkušenosti; aby se někdo dostal např. do císařských archivů v Římě, musel být vyšším úředníkem. Důležité je třeba také jakého byl náboženského vyznání, politického přesvědčení, do jaké sociální vrstvy patřil, protože to vše může jeho dílo ovlivnit. Někdy musíme udělat také kritiku filologickou, to znamená sami něco do vydaného rukopisu doplnit nebo jej upravit podle určitých pravidel, aby odstavec nebo věta dávaly smysl. Takže tato práce na nás ještě zbývá, ale hlavně se snažíme pramen interpretovat. Tedy vydobýt z něj nejenom to, co má historik jaksi v prvním plánu, ale i všechno to ostatní – reálie všedního života, autorovo přesvědčení, myšlení, cítění a mravní hodnoty doby, její obavy a úzkosti, poznatky o hospodářství, rodině, vztahu k dětem a podobně. Porovnáváme také různé druhy pramenů mezi sebou (např. vyprávění historika a svědectví nápisů), ale i s poznatky archeologie.


Takže kláštery hrály důležitou roli pro zachování literárních děl, ostatně to je věc všeobecně známá.


Ano, a podobně také třeba dvorské opisovačské školy nebo středověké univerzity, protože tam si také každý musel většinu toho, co potřeboval ke studiu, opsat.


Období počátku christianizace Evropy bylo důležité a předznamenalo celou následující epochu. Jak vnímáte současný „soumrak křesťanství“ v Evropě?

Tzv. soumrak křesťanství v Evropě je zároveň krizí všeobecných hodnot lidství. A toho, že se už málo zdůrazňuje, čím bylo Ježíšovo poselství tak výjimečné. Války a revoluce mění svět a zanechávají za sebou spousty těch, kterým bylo ublíženo a kteří myslí na nové války a převraty. Prostě jo-jo efekt… Ježíš chtěl změnit svět tím, že se vnitřně k lepšímu změní lidé. A dokud k tomuto vnitřnímu přerodu člověka nedojde, je přece křesťanství stále aktuální. Věřím, že nezanikne.
 

Existuje v duchovní rovině něco, co staré civilizace spojuje?

Mohli bychom jít do jihoamerických, středoamerických civilizací, Mezopotámie nebo do Číny a najdeme tam představu o jednotě světa. Všechno souvisí se vším. My k tomu dospěli vědeckým bádáním. Ale už před šesti, sedmi tisíci lety si lidé představovali, že existuje jednota lidí, bohů, zvířat, rostlin. A proto člověk může ovlivňovat takzvaný světový řád a ovlivňuje jej dvěma způsoby. Jednak je to rituál, tedy pravidelné provádění určitých obřadů, a tím druhým způsobem je etické chování, které je stejně tak důležité. Když člověk ublíží jinému člověku, navíc ještě někomu, kdo je mu podřízený nebo se nemůže bránit, má to odezvu v celém vesmíru. Může přijít třeba potopa (vzpomeňme na Bibli), zemětřesení, epidemie, války. Takže lidé měli jakousi představu, že musí být k sobě navzájem dobří a spravedliví, aby udrželi svět, jeho řád, který nám umožňuje žít.

A já si myslím, že to vůbec není tak hloupé, když si uvědomíme, že bychom mohli být dejme tomu spíš skromnější, než usilovat pořád jen o větší a větší zisky, vyšší spotřebu, která ničí planetu. Prospělo by podělit se s chudými, aby ve světě nevznikalo zbytečné napětí. Jet klidně vlakem nebo tramvají, protože to nás opravdu nijak nesnižuje, a může to znamenat méně válečných konfliktů kvůli ropě. A to je vlastně ta zkušenostmi získaná vědomost starých civilizací. Svět je jeden a my na něj působíme tím, jak se k sobě navzájem chováme.
  

Taková úvaha působí na první pohled dost fantasticky, dneska se nám nehodí…

Přesto však takové představy měly praktický dopad. V minulosti byly civilizace hodně hierarchizované, třeba ve starém Egyptě byl král považován za vtělení boha. Jeho úředníci měli jako odznak hůl, kterou mohli potrestat každého svého podřízeného v úřadě, natožpak nějakého obyčejného rolníka. Ale v krutosti jim bránilo to, co si mysleli o boží vůli. Bůh nechce, aby ten, kdo má moc, ubližoval někomu, kdo ji nemá.
 

Většina vašich knih je odborných, i když čtivě napsaných. Celkem jich vyšlo už sedmnáct, včetně těch, na kterých jste se autorsky podílela. Musela jste své profesionální dráze něco obětovat?

Ano, přiznám, že hodně, ale nejsem typ člověka, který by byl profesní dráze ochotný obětovat vše. Mohla bych snad uvést konkrétní případ: Byly jsme kdysi s maminkou u lékaře, a on mi řekl: Máte takové povolání spíš pro muže a nebudete při své práci moct opatrovat svou těžce nemocnou matku. Budete ji muset dát někam do domova důchodců. A já mu odpověděla, že moje matka má jenom jednu dceru, zatímco historikem starověku se může stát i leckdo jiný. Když na to přijde, zůstanu s maminkou doma. Za tři dny umřela. Nedošlo tedy k té nutnosti volby, ale byla jsem skutečně připravená své práce zanechat. Není to věc, kterou bych nedokázala opustit, i když se to, že „pro starověk prostě žiju“ objevilo už i v mém osobním hodnocení.

Cítíte se být více spisovatelkou nebo historičkou?

Myslím, že ve svých beletristických knihách jsem si vycvičila styl, naučila se zřetelně formulovat, co opravdu chci říct, a to mohu dobře zužitkovat i v knihách odborných a populárně odborných.


Není té osamocené práce někdy příliš?

To je. Někdy bych se moc ráda víc věnovala svým přátelům, ale musím jim říct, ono to zase nepůjde, protože přišly korektury článku, které musí být hotové do pondělka. Takže bohužel ano, historikovo bádání může přispívat k samotě.

Co byste změnila, kdyby to šlo? Udělala byste něco ve svém životě jinak?

Těžko říct. Když jsem opustila myšlenku na studium žurnalistiky, myslela jsem, že půjdu studovat češtinu a angličtinu. Byl rok 1972 a na gymnáziu mi oznámili, že je pro mne učitelství nevhodné, protože se „svými názory nemohu prý vychovávat mládež“. Abych si tedy vybrala obor odborný, jinak že doporučení ke studiu nedostanu. Jak už to bývá, šlo spíš o všelijaké sousedské a podobné nevraživosti než o politiku. Vybrala jsem si historii a archeologii; dodnes za to svým nevraživým blízkým nepřátelům blahořečím, a vůbec toho nelituju. (směje se)


To by byla krásná tečka za naším povídáním. Ale pokud ještě chcete něco dodat…

Napadá mě ještě jedna věc, a sice, že o dějiny starověku je dnes opravdu velký zájem. Když se člověk podívá do výloh větších knihkupectví, vždycky tam několik titulů z tohoto období najde. A ten zájem se projevuje i tím, že o přednášky na téma dějin starověku žádají třeba technici nebo přírodovědci a chtějí se také o této epoše vývoje lidstva něco víc dozvědět. Několik rozhovorů o starověku v posledních letech natočila Česká televize, Český rozhlas (v pořadu Meteor , v radiu Wave apod.), dlouhé rozhovory přinesl tisk. Téma starověku se nedávno objevilo i na mezinárodní konferenci TEDx konané v Bratislavě, přičemž mottem těchto konferencí je šíření myšlenek, které stojí za celosvětovou pozornost. Starověk může být aktuální, ať už se ptáme na všelidskou etiku, kolapsy civilizací nebo např. na migrace. Kromě toho se zdá, že lidé pravděpodobně začínají cítit, že technicky a materiálně jsme vybaveni už poměrně dost, a teď je potřeba růst duchovně a lidsky.





Lesní školka a Domškolička ve Vřesovicích

Vřesovice – Lesní mateřskou školku od října loňského roku provozuje spolek Podchřibák ve Vřesovicích. Od ledna zahájil i výuku v Domškoličce pro děti na prvním stupni, které se učí v režimu domácího vzdělávání.

Účelem spolku Podchřibák, který vznikl ve Vřesovicích před šesti lety, je mimoškolní výchova a vzdělávání dětí i dospělých v rámci ekologických aktivit. „Spolek začal pořádat příměstské tábory pro děti v ekologickém duchu, protože v těsné blízkosti obce jsou lesy, příroda. Děti byly nadšené, rodičům se naše aktivity líbily a přišel od nich nápad a žádost na zřízení předškolního zařízení, kam by mohly docházet i neočkované děti, protože běžné školky mohou navštěvovat ze zákona až rok před zahájením povinné školní docházky,“ vysvětluje Dana Slezáčková, která spolu s kolegyní Mgr. Kamilou Hozíkovou na tento nápad posléze přistoupily. V současné době funguje školka Podchřibák od pondělí do čtvrtka od 8 do 15:30 hodin a dochází sem šest dětí ve věku tří až sedmi let. Zázemí našla v prostorné jurtě Lesparku na okraji Vřesovic v chatové oblasti. Jurta je vybavená zařízením, hračkami a pomůckami podobně jako běžná třída školky.

Podle mínění paní Dany se provoz lesní školky od té běžné zase tolik neliší. „Děti si hrají s hračkami, cvičíme, tančíme, zpíváme, hrajeme různé tematické hry, učíme se nové věci, děláme pracovní listy, abychom viděli, jestli si děti něco zapamatovaly, povídáme si a čteme, tvoříme. A venku třeba hrabeme listí nebo čistíme studánku, jezdíme na kole, skáčeme na trampolíně... Rozdíl je v tom, že většinu času trávíme venku, v prostředí Lesparku a okolní přírody. Máme zde vybudováno i krásné dřevěné venkovní hřiště s houpačkami, prolézačkami a dalšími herními prvky, které je u dětí velmi oblíbené,“ popisuje Slezáčková, která vystudovala střední ekonomickou školu, později obor pedagog volného času a volnočasovým aktivitám s dětmi se věnuje již mnoho let. Od mládí se zabývala různými druhy sportů, v současné době působí jako lektorka jógy pro dospělé i děti. „Uvědomila jsem si, že vlastně každý sport z jógy vychází, jóga pozitivně působí na hybnost veškerých kloubů a po čase se cvičením automaticky přichází i zklidnění mysli a vyrovnanost, což je žádoucí v každé době, a dnes obzvlášť,“ podotýká cvičitelka. 

Upozorňuje také na nedostatečnou tělesnou připravenost a fyzickou obratnost, se kterou se setkává u školáků. „Stává se, že žák druhého stupně neumí udělat kotoul, bojí se. Dítě je třeba vhodně motivovat, aby překonalo ten blok… to vyžaduje ale tvořivý individuální přístup učitele, na který v běžných školách se spoustou dětí často není prostor.

Domškoličku, která zahájila činnost s počátkem letošního kalendářního roku, navštěvují nyní tři děti. „Při domácím vzdělávání zodpovědnost za výuku svých dětí přebírají rodiče, my jim pouze zprostředkujeme službu tak, abychom jim jejich úkol usnadnili,“ přibližuje edukační koncept Slezáčková. „Vše probíhá v souladu se stávající legislativou. Záleží nám na tom, aby požadované učivo děti zvládly a měly na konci školního roku penzum znalostí příslušného ročníku, aby mohly bez potíží navázat na jakékoliv jiné škole. Výuka probíhá ale netradičně, učíme se hodně venku. Pokud je teplo, pracujeme venku celý den. Učení prokládáme pohybovými aktivitami, hlava je tak stále okysličená a lépe ukládá nové informace. Třeba přírodověda se přímo v přírodě učí lehce, vše vidíme ve skutečnosti. Potřebné zázemí máme v přístavbě baru Lesparku, který je otevřený jenom o víkendech. Děti nesedí v klasických školních lavicích, ale u společného stolu, nestresuje nás školní zvonek, výuka trvá tak dlouho, jak je potřeba, jednotlivé učební předměty se snažíme vhodně propojovat. Děti k nám chodí od pondělí do čtvrtka v době od 8 do 13 hodin. 

Dvaapadesátiletá Dana Slezáčková pochází ze severní Moravy, ve Vřesovicích žije s rodinou posledních deset let. „Spojení čisté dětské energie a energie lesa je úžasné, z toho ani nemůžete být unavení,“ usmívá se učitelka, i když jedním dechem dodává, že to bývá někdy náročné. Domškolička je určena i dětem, které mají s obvyklým většinovým systémem výuky základních škol problémy, je otevřena pro každého. Měsíční školné činí 3000 Kč. Zájemce pro příští školní rok už mají, ale stále zbývá volná kapacita.

 

Krásné velikonoční svátky!

Malérečka v Praze v průjezdu uličky pod Hradčany.

 

sobota 9. dubna 2022

Jedenadvacetiletý syn zůstal doma na Ukrajině

 Kyjov – Město začalo organizovat kurzy výuky českého jazyka pro ukrajinské uprchlíky. Přihlásilo se 40 zájemců. „Vzhledem k tomuto množství otevřeme dvě skupiny. Výuka bude probíhat dvakrát týdně hodinu, kurz potrvá dva měsíce a povedou ho zkušené pedagožky,“ uvedl tiskový mluvčí města Filip Zdražil.

Devětatřicetiletá Miroslava a osmačtyřicetiletá Olena se na výuku češtiny těší. Do Kyjova přijely z východní Ukrajiny po strastiplné cestě, která se protáhla na pět dní, i se svými dětmi. Jedenadvacetiletý syn Oleny ale zůstal doma. Denně si telefonují se svými muži, kteří trvali na tom, aby odjely s dětmi do bezpečí.

„Sklep nemáme, dům má velká okna, tak jsme stěny obložili pytli s pískem a spávali jsme na chodbě, kde nejsou okna,“ vypráví Miroslava zážitky z válečného stavu ve své zemi. Olena ukazuje mobilní telefon plný výstražných SMS zpráv, sirény se ozývaly několikrát denně. Olena chtěla původně se svým mladším synem cestovat vlakem do Polska, ale mezi lidmi vypukla panika, na nádraží byla hlava na hlavě a do vlaku nebylo možné se dostat. Lidé nepotřebovali jízdenky, mohli odjet zdarma. Daný stav dokumentuje i video, které na místě žena pořídila. Proto uvítala, když se jí naskytla možnost odjet s přítelkyní autem do České republiky, i když jich cestovalo s dětmi pět a auto bylo naloženo osobními zavazadly, takže se sotva vešli. Původně měli namířeno do Prahy, ale dostaly se k nim informace, že je tam plno a situace je na místě obtížná.

V Moskvě mají přátele, ti jsou však pod vlivem Putinovy propagandy a není možné s nimi najít společnou řeč. Obě ženy vystudovaly vysokou školu. Olena umí šít a Miroslava zase ráda pracuje na zahradě. Doufají, že brzy zvládnou jazyk a seženou práci. Jsou připraveny dělat cokoliv, Miroslavě by se líbilo třeba i prodávat rohlíky.

Ukrajinština patří mezi slovanské jazyky a Ukrajinky občas narazí na jazykové výrazy, které je pobaví. Význam některých slov je totiž opačný. Například když se na Ukrajině řekne, že něco „zapacha“ - znamená to česky „voní“. A naopak. Když Ukrajinec poznamená, že něco „voní“, říká, že věc „páchne“, „smrdí“. Také je zarazil častý nápis čerstvé pečivo, protože u nich „čerstvé“ znamená „staré“, „tvrdé“, „zatuchlé“. Ženy to berou s úsměvem a zvykají si na nové skutečnosti. Jsou velmi vděčné za každou pomoc i dobré slovo. Na rodnou Ukrajinu, kde mají příbuzné a zázemí, by se chtěly vrátit co nejdříve, jak jen to bude možné.

„Lidé jsou zde velice laskaví, na úřadech, sousedé v domě, pomáhají nám, jsou k nám vlídní a vstřícní. Jsme jim velmi vděční, nikdy na to nezapomeneme. Děkujeme České republice,“ zdůrazňují s dojetím ženy.

Pomoc Ukrajině pokračuje

V Kyjově je podle oficiálních údajů ubytováno více než šedesát uprchlíků z Ukrajiny a očekávají se další. „Osmnáct lidí bydlí na internátu Střední školy polytechnické, kapacita je zde 34 lůžek. Další asi 80 provizorních lůžek vzniklo v tělocvičně téže střední školy v ulici Václava Bzeneckého. Ta zatím využita nebyla,“ informuje mluvčí města Filip Zdražil.


Město v současné době pozastavilo materiální sbírku na městském úřadě. Lidé byli skutečně štědří. Část věcí putovala na Ukrajinu a zbytek prozatím zůstává v prostorách radnice a bude v případě potřeby využit na podporu uprchlíků ubytovaných v Kyjově a okolí. Pokud poptávka poroste, například s souvislosti s větším přílivem uprchlíků, sbírka bude obnovena.

Akce Vítání jara a guláš party vynesla 7 tisíc korun a majitel lékárny U Zlaté koruny na náměstí pan Jiří Dlouhý věnoval dar ve výši 20 tisíc korun. Tyto prostředky poslouží na nákup humanitárních potřeb, o které požádalo partnerské město Lutsk na Ukrajině.

V pondělí 4. dubna bude městskou radou navrhovaná částka 3 miliony korun na podporu lidí postižených válkou předložena ke schválení kyjovskému zastupitelstvu.

Modrý pruh ukrajinské vlajky symbolizuje nebe a žlutý pruh symbolizuje zralá pšeničná pole.

Marie Polášková vyšívala kroje ještě při petrolejce

Paní Marie Polášková se krojům věnuje celý život.

Skalka, Kostelec – Třiaosmdesátiletá Marie Polášková bydlí celý život v rodném domě ve Skalce u Kyjova. Už čtyřiadvacet let je vdovou, žije sama, a tak má čas a klid na to, aby se věnovala své celoživotní lásce – krojům. Odmalička se dívala mamince, která se kroji zabývala, pod ruky a nic jí nesmělo ujít. Jako malá si ráda hrávala pod stolem, u kterého šila a vyšívala maminka. „Jak jim odpadl kúsek látky nebo teho brokátu, už to bylo moje a šila jsem kroj pro panenky,“ vzpomíná s úsměvem paní Marie. Jeden vyšívaný fěrtůšek pro panenku má od svých dvanácti let, i když ho už částečně musela renovovat. S panenkou si potom hrály i její vnučky.

„Každého kroje nechytí, musí to být daný v tom člověku…“ upozorňuje zkušená žena, pro kterou se stal kroj součástí života. Ještě i dnes se nastrojí do kostela v Ježově příležitostně do stejnokroje. „Cítím se v tom doma,“ říká, „ale už jsem zůstala sama. Už v tom nikdo nechodí.“ Kroj ale za svého mládí nosila běžně a také se v něm vdávala. Měla dvě starší sestry a maminka dbala na to, aby chodily pěkně oblečené a slibovala nejmladší, že ji také nastrojí… „Maminka mně ušila jeden stejnokroj, ale další už jsem si musela ušít sama, maminka brzy zemřela,“ dodává se smutkem v hlase paní Marie.

Neměla snadný život. Po ukončení základní školy začala pracovat v zemědělství, v roce 1958 nuceně vstoupili do vznikajícího JZD. „Tatínek byl podnikavý, podařilo se mu přikoupit půdu, tak to velmi těžce nesl,“ vybavuje si. Vdávala se ve dvaceti letech, vzala si muže o osm let staršího, který pocházel z Milotic. Brzy přišly děti, takže měla na koho šít, protože nabídka konfekce byla v té době mizivá.

Lidový oděv má opravdu ráda a dokáže se o něj kompletně postarat. Kroje šije, vyšívá, přešívá, pere, škrobí, žehlí, prostě chystá. „Kroj se musí umět nosit… musí se umět v tom chodit,“ připomíná. „My starší ženy jsme ještě viděly, co to všecko obnáší, kolik to dá práce, tak jsme si teho aji hleděly… V kroji jsme si nesedaly, aby se nepokrčil, nemačkaly jsme se k sobě, byly jsme na něho opatrní. Dnešní mladí se oblečou do kroje, ale už si neuvědomují, kolik je za tím práce… nedbají a za jeden den je ten kroj pomaly zničený.“

Marie Polášková šije sukně, kordulky, čepce… hlavně součásti ženského severokyjovského kroje, ale pro vnuky ušila i mužský kroj. „Dnešní velikosti jsou úplně jiné, než tomu bylo dřív. Lidé byli menší, daleko drobnější.“ A jestli někdy pokazila nějakou krojovou součást? „Něco se i splete, pak se to musí vypárat. Všecko se musí opravit. Pamatuju si železné žehličky, které se daly nahřát do kamen nebo na plotnu a kolikrát byly i černé… pozdější elektrické žehličky se rády přehřívaly. Dneska už jsou žehličky dokonalé, ale i tak člověk musí dávat pozor a vědět jak na to. Všecko chce svoje. Pamatuju si, že jsem vyšívala ještě při petrolejce. Moje maminka tak všechno dělala, dřív elektrika nebyla,“ vypráví pamětnice.

Na radu i přátelskou besedu k ní chodí několik žen z okolí, které mají o kroje zájem. Jednou z nich je i šestačtyřicetiletá Jana Slezáčková z Kostelce. Paní Jana vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově a před patnácti lety, kdy měla malé děti a zůstala s nimi doma, se dostala k tvorbě krojů. „Stalo se tak díky mému bratrovi, který chodil do Slováckého souboru a řekl o mně svým kamarádům. Tak jsem postupně přešla od šití klasických oděvů k šití lidových krojů. Snažím se, pokud to jde, ušít kroj každému na míru tak, aby se v něm dobře cítil, a to se mi snad díky tomu, co jsem se naučila ve škole, daří,“ přibližuje paní Jana. Šije všechny součásti ženského i mužského severokyjovského kroje. Používá výšivky strojové i ruční, s ruční výšivkou jí pomáhá maminka a sestra. „Strojovou výšivku mi v současné době programuje syn, který studuje v Brně na Masarykově univerzitě obor informatika,“ dodává zručná švadlena s vědomím toho, že strojové výšivky na tradičních lidových krojích mohou budit kontroverze. 

Přítelkyně (zleva) Janu Slezáčkovou a Marii Poláškovou spojuje láska ke krojům.
Jana Slezáčková ukazuje strojovou výšivku.

 

„S lidmi, pro které šiju kroje, mě spojuje láska k lidovým písním a tancům, k místním lidovým tradicím. Jsem vděčná za to, že jsem se narodila právě v tomto kraji, kde jsou lidé dobrosrdeční a mají k sobě blízko. Vážím si všech, kteří věnují spoustu svého volného času k vytváření nádherných vystoupeních na místních folklorních slavnostech a setkáních a rozdávají tak radost dál... a já mohu díky tomu, co dělám, malým kouskem přispět,“ vyznává se Jana Slezáčková.

„Tetička Polášková ze Skalky mě učí škrobit a žehlit kroje, skládat krajku do čepců. Ukázala mi, jak ušít a vyžehlit pávku... Vlastně se stále učím, protože je toho hodně. Dá se to naučit, ale musíte mít velkou trpělivost a musíte to mít rád, pro peníze se to dělat nedá,“ hodnotí paní Jana. „Než vyšiju ručně křížkem límeček na rukávce, tak je to dvaadvacet hodin práce… ale co si možete říct za to… za takový kúsek vyšité látky,“ přizvukuje její starší přítelkyně a učitelka s tím, že za dvacet korun a méně na hodinu by už dneska pracoval skutečně málokdo. „Až potom tetičky nebudou, bude málo těch, kdo budou umět kroje vyspravit a nachystat,“ upozorňuje paní Jana. „Hodně věcí se dá obkúkat. Ale chybama se člověk učí. Člověk musí uvažovat, co s tím dělal a kde se stala chyba. Musí na to dojit,“ radí moudře tetička Polášková.


„Milá paní Polášková, snad ani slovy nejde vyjádřit pocity, které člověk má, když se ocitne ve vaší blízkosti,“ vzkazuje paní Jana. „Vyzařuje z Vás životní moudrost a energie, ale také láska nejen k lidovému kroji, ale i k rodnému kraji, zemi, k lidem. Chtěla bych Vám z celého srdce poděkovat za to, jaká jste a co pro druhé děláte. Děkuji, že jsem Vás mohla poznat,“ dodává paní Jana Slezáčková na adresu paní Marie Poláškové ze Skalky a my se k tomuto krásnému poděkování připojujeme a rádi tlumočíme.











pátek 25. března 2022

Do tělocvičny ukrajinští uprchlíci zatím nemusí

V Kyjově jsou v současné době ubytovány asi čtyři desítky ukrajinských občanů, prchajících před hrůzami války ve své zemi. Tak jako jinde, jedná se především o matky s dětmi. Kyjováci přišli s nabídkami ubytování ve svých volných bytech, domech i chatách, většina Ukrajinců je ubytovaných tedy v soukromí. Pomohli i zaměstnavatelé. Ubytování je možné také na internátě Střední školy polytechnické Kyjov, kde je pro tyto účely vyčleněno 34 lůžek, z nichž je 8 obsazených. Po vzoru Brna, Hodonína a dalších měst Kyjov připravil zázemí pro dočasné hromadné ubytování lidí v tělocvičně Střední školy polytechnické, kde vzniklo až 100 provizorních lůžek. Podle mluvčího města Filipa Zdražila ale budou nejprve využity volné kapacity, které poskytuje například internát, a není zatím jasné, zda hromadné ubytování bude potřeba. 
 
Město Kyjov podporuje válkou zkoušenou Ukrajinu. (Foto: facebook města Kyjova)

Od prvních dnů po vypuknutí války město Kyjov vyhlásilo humanitární sbírku materiální pomoci. V přízemních zasedacích prostorách radnice se tak hromadily trvanlivé potraviny, lůžkoviny, hygienické prostředky a lékárničky, které brzy našly své využití. Část této pomoci byla odvezena na hranice s Ukrajinou a dále až do Užhorodu. V sobotu 19. března se vydala k hranicím Ukrajiny plná dodávka se stejným posláním – ulehčit lidem život v jejich těžce zkoušené zemi. Kyjováci darovali konzervy, těstoviny, rýži, drogerii, léky, obvazový materiál, pleny, balenou vodu, plynové vařiče a plynové bomby, naftu, svíčky i termosky. „Vše předáme na hraničních přechodech humanitárním centrům, které jsou na místě zajišťovány i našimi dobrovolníky, a pomoc pak bude dále distribuována do vnitrozemí do nejvíce postižených oblastní,“ sdělil Pavel Růžička, který akci organizuje s tím, že na zpáteční cestě přiveze do České republiky další uprchlíky.

Město založilo facebookovou skupinu, která je určena „našim“ Ukrajincům i těm, kteří jsou ochotni jim něco nabídnout - ubytování, materiální pomoc, různé formy vyžití nebo třeba zaměstnání. Cílem je, aby se uprchlíci byli schopni o sebe co nejdříve postarat a vést kvalitnější život. Sportovní a mládežnické organice v Kyjově se otvírají dětem z Ukrajiny a nabízejí účast ve svých kroužcích a oddílech. Městská knihovna Kyjov připravila dárkové tašky pro mladší děti, kde najdou pastelky, puzzle, omalovánky i dvojjazyčné pexeso, které jim pomůže ve výuce českého jazyka. Knihovna nabídla i odkaz na webové stránky s pohádkami, pracovními listy i četbou pro dospělé v jejich rodném jazyce.

Benefiční koncert, kde vystoupily kyjovské kapely Helemese, Návrat, The Coffees a Začalovec, přinesl téměř 50 tisíc korun na podporu Ukrajiny. V neděli 20. března v rámci akce Vítání jara v Kyjově a guláš party lidé mohli přispět do kasiček na podporu partnerského ukrajinského města Lutsk na západě Ukrajiny, které bylo bombardováno. Rada města také v úterý 22. března projedná pomoc ve výši tři miliony korun na pomoc Ukrajině. 



Emilie Ivičičová šije kroje už víc jak třicet let

Emilie Ivičičová šije kroje s láskou.
Čejč – Ručním pracím přišla na chuť už v raném věku, a to především díky své tetičce, která byla tělesně postižená po prodělaném onemocnění dětské obrny a žila se svým bratrem a jeho rodinou ve společné domácnosti. Jako malá s tetou šila na panenky a zalíbilo se jí to. Teta vyšívala ubrusy, prostírání, obrazy i kroje. Šila, háčkovala, pletla. „Hlavu i ruce měla v pořádku a něčím se zaměstnat musela,“ poznamenává jedenasedmdesátiletá Emilie Ivičičová. „Šila sukně a jupky. Všední kroj jako každodenní oděv nosila tetička i maminka.“

Paní Emílie se vyučila v Prostějově dámskou krejčovou. Svoji práci měla ráda. V devadesátých letech se k nám ale dostal ve velkém levný textil z Asie, zakázek ubylo a peněz nebylo nazbyt. A tak když její vnuk, který začínal hrát v dechovce v Šardicích, potřeboval červenice, tedy vyšívané kalhoty ke kroji z červené vlněné látky, paní Emílie se rozhodla, že je zhotoví sama. „Půjčila jsem si jedny a podle nich jsem udělala nové. Nastříhat a ušít nebyl problém, ale mužské kalhoty jsou i bohatě vyšívané a zdobené. A červená barva hodně táhne oči,“ přibližuje úskalí šikovná švadlena i vyšívačka. „Nakreslit vzor na látku se nedá, musíte vyšívat vždycky od oka. Kalhoty jsou i s podšívkou. Není to nic jednoduchého, je to opravdu náročné… “ Ale dokázala to. Dnes už má na svém kontě červenice patery.

Povzbuzena úspěchem nejprve šila krojové součásti pro svou rodinu, jak kdo potřeboval, postupně začala přijímat i zakázky. Kroje mají obě její dcery i všech pět vnuků a vnuček. Šije a vyšívá ženské i mužské kordulky, bílé mužské košile a černé kabátce, rukávce pro ženy, vyšívá i fěrtůšky (zástěrky). „Dělám to ráda, odpočinu si u toho,“ poznamenává žena, která v teplejších měsících roku tráví hodně času prací ve vinohradu. Ale i tato práce ji baví a užívá si pobyt na čerstvém povětří. „Na šití a vyšívání krojů tak zbývají zimní měsíce, ale to je zase méně světla,“ povzdechne si. Materiál nakupuje v nedalekých Brumovicích, brokát, plátno, korálky, malované mašle, vše, co je k šití kroje potřeba se dá nalézt zde na jednom místě.

Velkým svátkem jsou pro paní Emilii červencové hody v Čejči, večerní hodová zábava bývá venku v upraveném parku za kostelem. Pamatuje doby, kdy taneční parket nebyl ještě vydlážděný a lidé tančili i v blátě... „Většinou bývá teplo, ale stalo se, že jsme potřebovali i kabáty,“ vzpomíná. Hodů se zde účastní asi padesátka krojovaných, v sousedních větších Hovoranech se do kroje nastrojí až sto lidí. Švadleny a vyšívačky tohoto jedinečného a nesmírně zdobného lidového oděvu zůstávají skryty v anonymitě a přes svou zručnost a um jde většinou o velmi skromné ženy.
Kordulka mužského kroje v Čejči.


Pro pani Ivičičovou hody znamenají ovšem také veliké pracovní nasazení. „Je potřeba nachystat kroje, vyprat, naškrobit, nažehlit, všecko musí být čisťounké, voňavé. Dnešní maminky už to často neumí. A když děti nebo vnuci stárkovali, pekli jsme koláčky, cukroví, smažili řízky, hory bramborového salátu… všecko muselo být čerstvě připravené,“ zdůrazní ctitelka tradic a tvůrkyně krojové krásy paní Emilie Ivičičová.






Ozeleňte a ozdravte svůj jídelníček

Veronika Mergentalová v knihovně.

Návod a inspiraci, jak si lidé mohou všímat toho, co roste v jejich okolí a jak to jednoduše využít ve svůj prospěch, přinesla Veronika Mergentalová ve své přednášce v kyjovské knihovně. „Nejsem léčitel ani profesionální kuchař, můj přístup je praktický, jednoduchý, lidový,“ zahájila lektorka. „Snažím se používat a zprostředkovat znalosti bylin, které dřív měla mít každá hospodyně.“ Mergentalová vystudovala obory sociologie a environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně a pracovala v centrech ekologické výchovy a v expozici Živá voda Modrá. V současné době je zaměstnána v knihovně Velehrad a realizuje programy zaměřené na environmentální vzdělávání pro školy i veřejnost.

 Tématem přednášky byly Jarní bylinky a vše kolem nich. „Zaměříme se na jedlé plané rostliny. Jaro se trošičku zpožďuje, ale vybrala jsem rostlinky, které už teď můžeme venku najít. Snažím se přivézt vždy živé rostliny, aby si je lidé mohli dobře prohlédnout, začít sbírat v přírodě nebo je pěstovat, a pak si řekneme, jak se dají zpracovat v kuchyni i při domácím bylinkaření,“ přibližuje lektorka.

A které jsou její oblíbené byliny? Tady paní Veronika váhá, protože výběr není snadný.„Například pampeliška je úžasně všestranná rostlina, která je vlastně léčivá úplně celá, od kořene po květ, takže tu mám moc ráda a všechny její části využívám i v kuchyni. A je jednoduché ji do jídelníčku zařadit. Myslím, že přístup k ní se pomalu mění a lidé už nejsou tolik naštvaní, když se jim pampeliška objeví na zahradním trávníku či v záhonech. Taková moje symbolická rostlina je rozrazil rezekvítek. Rozrazil znamená latinsky Veronika, takže to se mnou i ladí. Je to taková jemná, ale vitální bylinka s drobnými modrými květy a různé druhy rozrazilu se využívají též k léčení.“

Veronika samozřejmě nesbírá jen „plevel“, ale i běžně užívané byliny a hodně druhů také pěstuje. „Už spoustu let vyrábím bylinné sirupy a jelikož rodině chutnaly, začala jsem je postupně nabízet i veřejnosti na jarmarcích a v turistických lokalitách. Loni jsem obdržela prestižní certifikát Tradiční výrobek Slovácka,“ upozorňuje bylinkářka.

Veronika žije s rodinou v obci Velehrad a u domu mají pozemek, který se pyšní certifikátem přírodní zahrada. „V době, kdy zanikala tradiční humna, kde vždy zůstalo místo i pro kousek divoké přírody s plevely a různými živočichy, v Dolním Rakousku vzniklo hnutí za to, aby lidé nechávali na svých zahradách divoké koutky a více spolupracovali s přírodou. Naše zahrada není velká, ale snažíme se ji mít pestrou. Založili jsme tradiční záhony se zeleninou, jsou tam ovocné stromy, keře i tzv. koutky divočiny. Pestrost je základ, jde o to, aby se na pozemku vyskytovalo co nejvíce druhů rostlin i živočichů,“ objasňuje Mergentalová. 

Přivezla s sebou i větvičku rozmarýnu, který roste v její předzahrádce. „Rozmarýn je jedna z mála rostlin, která zvyšuje tlak, a já mám tlak spíše nižší. Zlepšuje koncentraci a často se využívá v aromaterapii, kterou se teď také zabývám. A ve starověkém Římě si ho studenti dávali pro štěstí do vlasů, když šli skládat zkoušky...“ usmívá se Veronika Mergentalová




neděle 13. března 2022

Dvě slunce Anety Langerové rozehřála publikum

 V pondělí 21. února zavítala zpěvačka Aneta Langerová se svou kapelou a smyčcovým triem na koncertním turné do Kyjova. Bylo to již její třetí vystoupení v tomto jihomoravském městě. Přivítal ji vyprodaný divadelní sál „kulturáku“ a příznivé odezvy nadšených fanoušků během programu. „Její koncerty jsou to nejlepší, co tady v Kyjově kdy bylo,“ zhodnotila jedna z návštěvnic, tleskala do rytmu a celkově si hudební vystoupení své oblíbené star užívala. 

 

Na  koncertě zazněly skladby z nového alba Dvě slunce, které vyšlo na podzim roku 2020, ale i starší skladby z CD Spousta andělů, Dotyk, Jsem nebo Na Radosti, jež si diváci rádi připomněli. Po covidové pauze se stalo setkání hudebníků s publikem nesamozřejmým kulturním svátkem, kterého si obě strany považovaly.

A jak prožívala období lockdownu sama zpěvačka? „Já jsem dobu covidovou kupodivu prožívala docela plnohodnotně,“ říká Aneta Langerová. „Nekoncertovalo se, nikam se nechodilo, ale žila jsem v pospolitosti svojí rodiny, strávila jsem s nimi hodně času, za což jsem moc ráda,“ sděluje pětatřicetiletá Aneta, teta dětí svého bratra Nikoly, který je zároveň jejím manažerem, i dětí své starší sestry. „Odreagovala jsem se, odpočinula jsem si, protože takhle dlouhou pauzu jsme ještě samozřejmě neměli. Dokončovali jsme album Dvě slunce, takže jsme měli prostor a klid na nahrávání, nikam jsme nemuseli spěchat. A užívala jsem si i samotu, hodně jsem chodila na procházky, rozjímala a byla jsem v tom spokojená. Občas si sbalím svých pět švestek a pár nástrojů a vyrazím na pronajatou chalupu, třeba na týden, a tam si tvořím, protože to je to nejhezčí. Být opravdu sama s hudbou a s nápady je ta nejčistší cesta, jak to dostat ven. Protože když je člověk sám, teprve vlastně pochopí, kdo je,“ konstatuje zpěvačka a autorka textů i hudby většiny své hudební produkce. 

Jak prozradila, nadchla ji knížka Život elfů od francouzské autorky Muriel Barberyové. „To mě úplně okouzlilo. V poslední době jsem přemítala nad tím, jak mohou fungovat vztahy na dálku. Na někoho myslíte a on v tutéž chvíli myslí na vás a třeba vám zavolá, aniž byste se na tom předem domluvili. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsou si duše souzený a tím nemyslím jenom partnersky, ale že třeba v určitý okamžik někoho potkáte, kdo vás obohatí, někam nasměruje. Tak jsem hledala tu příčinu, kořeny a v knížce Život elfů jsem našla spoustu krásných obrazů na toto téma.“

Jak zpěvačka dodává, v poslední době ji potěšilo hodně věcí a mezi nimi například seriál Devadesátky. Na televizi se sice nedívá, ale seriál režiséra Petera Bebjaka, jehož práci má moc ráda, sleduje na internetu.

Co se týče trochu tajemného názvu svého posledního alba Dvě slunce Langerová odkazuje na text stejnojmenné písně. „Každý z nás byl jednou dítětem narozen z lásky dvou sluncí, zpívá se tam. Ta dvě slunce, to jsou vlastně naši rodiče, kteří nás poslali sem na tento svět. Já jsem za svoje rodiče moc vděčná a vím, že to byl pro mne základ všeho, základ toho, kdo jsem. Takže je to takové vyznání směrem k nim. A zároveň jsou ta dvě slunce symbolem dualit: minulost - budoucnost, dětství – dospělost nebo vnitřní a vnější svět,“ přibližuje umělkyně. „Píseň je také o odvaze, která je potřebná k tomu, aby člověk dospěl, aby se stal sám sebou.“

 

Foto: Helena Kadlčíková





pátek 11. března 2022

Překvapivý svět naivní malířky Andrey Rozsypalové Guzej


Andrea Rozsypalová Guzej.
Kyjov – Andrea Rozsypalová Guzej miluje pestrost barev, její obrazy jsou hravé a poetické. Svou výstavu nazvala Můj (ne)konečně barevný svět a na čtvrteční vernisáž přišlo tolik jejích přátel, že se sotva vešli do výstavních prostor Radniční galerie. Příjemnou atmosféru navodilo i hudební vystoupení muzikantů Sádra a spol., kteří se dali dohromady a nacvičili svůj program speciálně pro tuto událost.

Pětačtyřicetiletá Andrea Rozsypalová Guzej se narodila a žije v Kyjově, v minulosti několik let pracovně pobývala v Anglii. Poslední roky pracuje jako manažerka provozu penzionu Régio v Kyjově. Pokoje pro hosty zdobí její obrázky s náměty tzv. Moravského Toskánska.

„Než jsem se začala věnovat malování, prošla jsem celou řadou výtvarných aktivit. Přes drátkování

, vyšívání a keramiku jsem se postupem času dostala až k malování. U toho už zůstanu. První obraz, který jsem vytvořila, byl narozeninovým darem pro bratra, je to už dobře patnáct let,“ zavzpomínala malířka. Obrázky začala malovat pro radost a své přátele. Od té doby ztvárnila desítky děl, některá putovala i do zámoří. Jak autorka prozradila, je vdaná a má dva syny ve věku 15 a 16 let, kteří rovněž rádi kreslí. Manžel jejich umělecké ambice podporuje a ona s ním zase sdílí zálibu v rybaření. Zabývá se i sběrem bylinek a hub a také ráda a dobře vaří.

Malbu nikdy nestudovala, je samouk. Vystavená díla vznikla technikou akrylových barev, které autorka preferuje pro jejich sytost a barevnou pestrost. Většinu z nich vytvořila v poslední době. „ Maluju na plátno, ale zdobila jsem i staré pánvičky, kytary, dřevěné desky a podobně. V podstatě jsou to takové moje fantazie, věci, které mě baví. Mám ráda přírodu, která mě rovněž inspiruje. Maluju i zvířata, hlavně kočky. Na této výstavě dominují fantazijní portréty žen. Upřímně řečeno – maluju, protože u toho relaxuju, a když relaxujete, tak si chcete kolem sebe vytvářet hezký optimistický svět,“ vyznává se malířka.

Svěží originální malby Andrey Rozsypalové Guzej překvapí, potěší a zaujmou jistě ještě mnoho dalších návštěvníků expozice. Výstava je prodejní a potrvá do 3. dubna.

(Foto: 1x archiv A. Rozsypalové Guzej )




Většinou mi nabízeli role úchylů, debilů a vrahů, říká s úsměvem Jiří Bartoň

Herec Jiří Bartoň se narodil a vyrostl v Kyjově.

Jiří Bartoň ( nar. 3. listopadu 1977 v Kyjově) je herec, zpěvák a filmový historik. Vedle řady divadelních rolí je obsazován i do populárních kriminálních seriálů. Ty jdou ale mimo mne. Raději jsem se hned v úvodu našeho setkání přiznala, že televizi skoro vůbec nesleduji. „To nevadí, já také ne. Ani televizi doma nemám,“ povzbudil mne herec. Jak vyšlo najevo, je veliký čtenář, původním založením silný introvert, který věří a spoléhá na věci mezi nebem zemí. Není bez souvislosti, že se zabývá indickou numerologií.


Jak se to přihodilo, že jste se stal hercem? Rodiče ochotničili?

Vůbec ne. Rodiče měli naprosto běžná povolání i zájmy. Ale je pravda, že moje o dva roky mladší sestřenice Hana Tomáš Briešťanská je v současnosti členkou brněnské Mahenovy činohry a nositelkou ceny Thálie, kterou získala před čtyřmi lety za inscenaci Petrolejové lampy. Takže naše sny v dospívání byly pravděpodobně dost podobné. Mě touha po hraní pronásledovala od samotného dětství. Měl jsem potřebu převlékat se do různých kostýmů, prožívat jiné, vysněné životy, a tak trochu jsem do podobné aktivity nutil i své kamarády, děti našich sousedů. U mě šlo tehdy taky o únik z reality, kterou jsem žil a vnímal ji jako trýznivou a problematickou. V opozici k tomu jsem cítil potřebu budovat si svůj zvláštní vnitřní snový svět. Některé dnešní děti bývají označovány jako hyperaktivní, já jsem byl hyperaktivní vnitřně. Uvnitř mne se toho dělo opravdu hodně.

Narodil jste se a vyrostl jste v Kyjově. Pak jste studoval Střední školu informačních a knihovnických služeb v Brně. Co vám škola přinesla?

Střední škola pro mě byla naprosto klíčová v tom, že jsem tam potkal pár lidí, kteří jsou do dneška mými blízkými přáteli. A oni mě vlastně ještě konkrétněji nasměrovali k divadlu. Založili jsme tehdy studentský soubor a začali hrát. Moje sny a touhy začaly pozvolna nabírat jasnější obrysy. Také jsem vždycky rád četl, nořil se do příběhů románových postav... i v tom mě škola podpořila.   

Po maturitě jste dostal pracovní nabídku do hodonínské knihovny, tam jste ale nenastoupil.

Už jsem měl podepsanou smlouvu, ale nakonec se rozhodl, že uteču k divadlu. A to doslova. Zjistil jsem si totiž, že v Městském divadle Brno hledají člověka do party kulisáků. Naši tehdy nebyli moc rádi. Nerozuměli tomu, že se chci s maturitou dobrovolně živit čistě manuální prací, pro kterou nepotřebuji, kromě fyzické zdatnosti, kterou jsem navíc příliš neoplýval, žádnou odbornost. Já ale věděl, že tento krok musím udělat, abych se dostal blíže k tomu, po čem toužím. Ta moje profesní cesta, kterou jsem právě tehdy nastoupil, byla vždy tak trochu klikatá, komplikovaná, obvykle vedla přes určité překážky.   

Jak tedy vypadaly vaše herecké začátky?

První herecké krůčky jsem učinil v „dramaťáku“ na střední, když jsme se otrkávali při představení v domovech důchodců, na různých vernisážích. Jednou jsme vystupovali i v psychiatrické léčebně, což byla velmi zvláštní zkušenost, protože zdejší publikum reagovalo na naše vystoupení zcela jinak než diváci takzvaně normální. V osmnácti jsem se hlásil na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění, pozn. red.), tam mne ale tehdy nepřijali. O dva roky později se mé přijetí na tuto školu zadrhlo o jeden jediný hlas. Všechno je to osud. Soukromě jsem se tehdy připravoval u fascinující herečky Městského divadla v Brně Miroslavy Kolářové. Ona tam tenkrát hrála nádherné role.  

Váš oficiální životopis říká, že v letech 1997–2004 jste studoval obor divadelní a filmové vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jaké to byly pro vás roky?

První ročník jsem studoval velmi důkladně a nasbíral si za ty dva semestry potřebné kredity do té míry, že následující léta jsem si mohl dovolit školu tak trochu flákat. V mezičase jsem ovšem velmi intenzivně žil hraním divadla a ovšem i svými milostnými vztahy. Co se divadla týká, založili jsme tehdy soubor, který se jmenoval Čára a měl zpočátku silnou ambici se profesionalizovat. Právě v něm jsem získal slušnou hereckou praxi. To už jsem také v menších rolích hostoval v brněnském Městském divadle. A i tu vysokou školu jsem nakonec přece jen zdárně dokončil.   

Jak jste se dostal později k rolím? Chodil jste na konkurzy?

Několikrát jsem absolvoval různá výběrová řízení, to už jsem byl takříkajíc na volné noze. Pamatuju si třeba na casting do amerického filmu Hostel, ve kterém jsem nakonec skutečně po třech kolech konkurzu malou roli získal. Ta zkušenost s profesionální filmovou produkcí pro mě tehdy byla velmi důležitá. Za nějakou dobu poté mi byla nabídnuta docela pěkná role do seriálu Expozitura, kde jsem hrál šéfa neonacistů. Nějakou dobu předtím jsem se totiž postupně zaregistroval do několika filmových agentur. Tam s vámi natočí představovací video, nafotí si vás. Tuto prezentaci mají potom režiséři k dispozici. A přišly další role. Mezitím jsem ovšem sbíral zkušenosti ve svém prvním angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku.

Seriálových a filmových úloh jste vytvořil přes dvě desítky. Stačili si vás už režiséři nějak „zaškatulkovat“?

Bohužel ano. Je to do určité míry logické. Váš vzhled vždycky na první dobrou signalizuje nějakou představu o vás, o vašem typu, a této „první dobré" mnozí režiséři rádi podléhají. Většinou mi tedy nabízejí role vrahů či nějakých podobně sebedestruktivních charakterů. Ale z duchovního hlediska mi to dává smysl. Jak mi před časem říkala jedna má známá léčitelka, v minulých životech jsem byl několikrát vězněm a v tomto životě dostávám šanci si opačnou stranu mince odžít prostřednictvím svých rolí, právě proto, abych nemusel vraždit ve skutečnosti. (směje se) 

Jiří Bartoň v divadelní hře Everymen

V divadle máte, předpokládám, pestřejší herecký rejstřík…

Naštěstí ano. Musím říci, že mám za sebou i řadu krásných, pozitivně laděných postav v různých komediích, z poslední doby zejména pana Kaplana, který má třídu rád, ve hře, postavené na slovním humoru a jazykových hříčkách. Hrál jsem ovšem také v adaptaci středověké morality Everyman nebo hlavní roli v inscenaci Vančurovy hry Rozmarné léto.


Jste také spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu, která vyšla v roce 2018.

Dobou první republiky a protektorátu žiju od svých třinácti let, kdy jsem začal více vnímat staré černobílé filmy. Fascinovalo mě už to, jak archivní materiál při projekci praskal a šuměl... Velmi blízká a mému duchu lahodící byla právě ta atmosféra, kterou ony filmy vyzařovaly. Navíc jsem měl silný pocit, jako bych ty herce, kteří v oněch filmech hráli, nějakým způsobem lidsky znal. Logickou cestou je to nevysvětlitelné. Právě ve svých třinácti letech jsem si k Vánocům vyžádal autobiografickou knihu Adiny Mandlové „Dneska už se tomu směju" a čtení této „pornografické bible", jak by ji možná ona sama nazvala, bylo pro mě opravdu jistým duchovním přelomem.

Jak se vám na knize pracovalo?

Nakladatel tehdy na rukopis spěchal, já jsem se jejímu psaní intenzivně věnoval tři měsíce a podřídil tomu vše, tvořil jsem ony texty doslova dnem a nocí. Ve finále jsem zpracoval šestnáct kapitol hereckých medailonů, spoluautor knihy Robert Rohál vytvořil devět. Já sám psal o lidech, kteří prožívali silné dramatické osudy, o Karlu Hašlerovi, Anně Letenské, Jiřině Štěpničkové, Hugo Haasovi. Jejich individuální životy se silně prolínaly s tragickou atmosférou doby, ve které žili a pracovali. Pokaždé když jsem napsal kus zvláště zátěžové kapitoly, vyšel jsem si aspoň na chvíli do lesa, abych se odreagoval. Tam jsem třeba spatřil veverku, jak skáče mezi stromy, a zažíval u toho úlevný pocit, že přece jen jsou na světě i normální hezké věci, nikoliv pouze vypjatá dramata.
 

Máte v plánu napsat ještě něco dalšího?

V současné době už pracuju na další knize. Týká se stejného období a bude se zabývat osudy několika hereček. Tentokrát ovšem intenzivně spolupracuji s řadou archivů a ve své knize budu hojně citovat z materiálů, z nichž mnohé dosud od roku 1945 takříkajíc nespatřily světlo světa. Momentálně se dobrovolně nořím do zhruba dvousetstránkového spisu, které obsahuje poválečné výslechy Lídy Baarové. Je to fascinující čtení, detektivka a psychologický horor zároveň.

Kdyby to bylo možné, se kterou hereckou osobností, o nichž píšete, byste se rád setkal?


To je zajímavá otázka. Těch osobností by bylo víc, ale třeba bych se rád potkal se Zorkou Janů, sestrou Lídy Baarové, která po válce spáchala sebevraždu. Zajímá mě indická numerologie a se Zorkou máme velmi podobné číselné souřadnice... Myslím, že dokážu pochopit mnohé z toho, čím žila, intenzitu jejího vnímání i směr jejích motivací.   

Je vám 44 let, hrál jste v divadle i televizi. Řekl byste o sobě, že se umíte profesně prosadit?

V numerologickém rozboru svého data narození mám na místě hodnoty sebeprosazení nulu. Ovšem schopnost umět se výhodně prodat se samotným tvůrčím potenciálem vůbec nesouvisí. Stalo se najpříklad, že mě v minulosti zvali na konkurz a já nad tím mávnul rukou. Občas si vypnu telefon, bloknu internetové připojení a mohu tak přijít o zajímavou nabídku. Takto mne třeba před několika lety minulo hostování v pražském Národním divadle. Nevadí… Kariéru si nijak urputně nebuduju. Rád žiju svůj autentický vnitřní svět... A některé věci je dobré nechat plynout.
 

J. Bartoň v televizním seriálu Expozitura.

Přesto se vám sny plní...

Ano. Mně se sny opravdu plní. Jinou věcí je, že se mi obvykle plní v době, když už o ně dávno nežádám.


Do vašeho profesního rejstříku patří i zpěv.

V osmnácti letech jsem se přihlásil do umělecké školy v Brně, kde jsem u paní Jarky Jaškové, členky operního souboru, studoval zpěv tři roky. Potom jsem po mnoha letech, když už jsem byl v angažmá v Šumperku, napomohl vzniku šansonového večera. Po nějaké době jsem pak vytvořil svůj vlastní pořad, kde po boku pianistky zpívám písně z filmů ze šedesátých a sedmdesátých let. Jde o komorní představení, s nímž jsme vystupovali v rámci různých festivalů, v knihovnách, jednou dokonce v synagoze i na zámku. A opakovaně v jistém lázeňském městě... a ta atmosféra je vždycky moc krásná. Protože pokaždé se tam sejdou právě ti lidé, kteří chtějí slyšet a vnímat.


V současné době žijete v Praze, kde kromě dalšího učíte na Mezinárodní konzervatoři herectví a dějiny filmu.

Bavilo mne vždy naplňovat trojí aktivitu: hrát, zpívat a psát. To je opravdu to, co je v životě moje. K nim jsem před pár lety přidal milovanou činnost další: předávat svoje zkušenosti a znalosti studentům. To je také nádherná práce, protože ti dospívající lidé jsou většinou velice vnímaví. Máme to společné štěstí, že na sebe slyšíme… Přesto ale myslím, že oficiální vzdělání není tolik důležité jako to, za čím si vy jako člověk celý život intuitivně jdete. Zdokonalit se můžete i samostudiem, k tomu není třeba vysokých škol. Říkám to také svým studentům. Není tolik podstatné formální vzdělání jako to, nakolik se postavíte čelem ke svému životu. Pokud máte opravdu silný sen a vnitřně víte za čím si jdete, dojdete k cíli, i když to může trvat delší dobu a může to být jakkoliv komplikované. To nevadí. Může to být náročné, ale o to více to třeba pro vás potom má větší hodnotu.


Čím se ještě v současné době zabýváte?

Covidová doba stornovala čtyři divadelní inscenace, ve kterých jsem hrál. Od minulého podzimu ale opět jezdím po vlastech moravských i českých s oním hudebním večerem a se třemi typy přednášek. Uvedl jsem také dvě nové šansonové písničky, které přímo pro mne napsal Vítězslav Hádl, známý autor filmové hudby. Možná mě čeká další angažmá... jsem ale trochu pověrčivý a proto nechtějte, abych prozradil, odkud přišla nabídka. Mám taky v plánu další knihy, jedna z nich bude bude mít autobiografické rysy, ale to je zatím hudbou budoucnosti.


Budete psát o svém životě?


Tak, tak… Stejně jako herectví považuju psaní za osvobozovací proces, jakousi formu terapie, proto si také léta letoucí píšu deník. Zvláště v době dospívání mnou cloumaly silné emoce a ani teď nejsem vůči tomu, co mne potkává, zcela imunní… Takže mám určitý plán na knihu, jejíž téma bude těsně souviset s mým životem.


Prozradíte něco aktuálního ze svého osobního života? Žijete ve vztahu?


V milostných vztazích jsem žil přes dvacet let a užil si jich prozatím do sytosti… Můj osobní život se navíc opravdu silně prolíná s tím profesním, což vnímám jako veliké štěstí. Do velké míry žiju to, co chci… a pak taky vím, že funguje něco, čemu se říká osud. A abych ještě jinak odpověděl na to, co jste se mne ptala… svoboda, svoboda v tom nejbytostnějším slova smyslu, je pro mne opravdu tím ze všeho nejdůležitějším.



Jiří Bartoň

Působil v několika divadelních uskupeních, byl v angažmá v Severomoravském divadle Šumperk. Spolupracuje s Českým rozhlasem, s Českou televizí a s TV Nova. Účinkoval např. ve filmu Jan Hus, Rašín a v řadě seriálů – Expozitura, Specialisté, Za sklom, Modrý kód, Sestřičky a další. Jako zpěvák vystupuje v pořadu Staré filmové melodie. Vyučuje herectví a dějiny českého filmu na Mezinárodní Konzervatoři Praha. Coby filmový historik se věnuje přednáškové činnosti. Je spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu.
 

Velká kniha herců první republiky a protektorátu obsahuje 25 portrétů herců, kteří žili a tvořili v daném období. Publikace se zabývá i předtím nepříliš zveřejňovanými skutečnostmi, odhaluje některé osudové kroky jednotlivých osobností a rozebírá jejich dílo i postoje.

(3x Foto: archiv J. Bartoně)


Ve Vančurově hře Rozmarné léto hrál Jiří Bartoň hlavní roli.