neděle 31. prosince 2017
sobota 30. prosince 2017
Když vzlétnou andělé v krajkách
Jde o výstavu benefiční,výtěžek z prodeje přáníček bude věnován Evě a Jitce Radiměřovým. Dosud tato částka činí pěkných deset tisíc korun.
„Je to už naše druhá benefiční výstava,“ říká krajkářka Pavlína Lejsková. "Paní Radiměřová chodí mezi nás, scházíme se k paličkování každý čtvrtek. Občas přijde s maminkou i Evička, celou rodinu známe. Evička je na vozíčku, ale jinak je to velmi šikovné děvčátko. Jituška má těžší postižení. Před rokem jsme vystavovali paličkované kytičky a přispěli jsme dětem na pobyt v lázních. Část výtěžku z prodeje krajek si necháváme, abychom měli na nitě, ale dělá nám radost, že můžeme pomoct tam, kde je to třeba,“ usmívá se Lejsková.
středa 27. prosince 2017
„Nejraději mám, když se panenky smějí, pláčou nebo šklebí,“ říká Veronika Petraturová
Medlovice
- V dětství byla spíše jako kluk a panenky ji moc nezajímaly.
Našla si k nim vztah až v dospělosti – a v zámoří. Na svém
studijně pracovním pobytu ve Spojených státech si v roce 1998
koupila první panenku. Má rezavé vlásky, zoubky a v ruce drží
medvídka. Stála patnáct dolarů. Přehled má ale i o svých
dalších "miláčcích" a většinu z nich zná podle
jména. Skoro se tomu nechce ani věřit, protože její sbírka čítá
kolem1200 panenek.
Panenky jsou různých
velikostí a z nejrůznějších materiálů. Nejmenší je veliká
jako nehet u palce a největší má přes sedmdesát centimetrů.
Jsou celo-porcelánové nebo mají porcelánové hlavičky, některé
jsou hadrové, jiné jsou vyrobeny z vinylu, keramiky, vosku, ze
dřeva, šustí, papíru, mýdla i perníku. Ve sbírce je spousta
princezen, ale najdeme tu i princátka nebo harlekýny a tanečnice.
Zastoupena jsou různá etnika a profese, řemeslníci, sportovci.
"Nejraději
mám panenky výrazové, které se smějí, pláčou, nějak šklebí,"
říká sběratelka Veronika Petraturová. "Například Ludvík
XII. francouzský princ od firmy Mundia je můj miláček, i když
je smutný. Byl vyroben v limitované edici 500 kusů celosvětově.
Evropské panenky neměly šťastné výrazy, k těm se dopracovali
návrháři až v poslední době," dodává znalecky. Panenky
nakupovala různě, nejenom v běžných obchodech, ale využívala
i garážových prodejů, bleších trhů, nabídky charity – tak
jak je to v USA běžné. Nejvíce si cení autorských kousků, doma
vyrobených panenek nebo v dílničkách, kde je každá originál.
Zaměřila se na několik málo značek a sledovala jejich produkci.
Například od firmy Paulin má panenky od jejích začátků až do
vrcholné tvorby. "Moje největší pýcha jsou výrazové
panenky Baby face dolls, které se vyráběly pouze rok a jsou těžko
sehnatelné. Jak v USA tak v Evropě jsou velmi vzácné,"
konstatuje s uspokojením Veronika Petraturová.

Panenky
pochází z let 1990 až 2007. Veronika Petraturová si o nich vede
podrobnou evidenci, zapisuje si jméno, barvu vlasů i cenu panenky.
Ale týká se to jenom těch výstavních, na ostatní dosud nebyl
čas. Nejdražší panenka stála asi 140 dolarů.
„Mám
svoje oblíbené výrobce jako je Pauline, Diana Effner, Linda Rick
nebo Kay mckey. Sbírala jsem série. Například když Asthon Drake
vydali edici Kluci budou kluci, sháněla jsem ji. Nebo třeba moji
oblíbenou Hilary. jednu z prvních panenek Diany Effner, mám
několikrát a přitom je pokaždé jiná,“ přibližuje svoji
strategii sběratelka a přiznává, že měla období, kdy se její
vášeň měnila až v posedlost.
Panenky
má doma uskladněné většinou v krabicích, jen barbín jsou tři
krabice. Vystavuje kvůli nedostatků místa jen některé a děti z
obce rádi zajdou na návštěvu si panenky prohlédnout. Údržba
panenek vyžaduje oprašování, načesávání přeležených
vlásků, nahrazování popraskaných gumiček a hledání ztracených
botiček – a to zabere hodně času před výstavou. Snem
sběratelky je mít vlastní muzeum nebo alespoň jedno patro domu,
kde by panenky mohly být trvale vystavené.
Veronika
Petraturová pracuje v Medlovicíh jako knihovnice. V budově se
našel i výstavní sál pro panenky. Tématicky výstavu obměňuje,
například v době hodů předvede panenky krojované. Podporu
nachází i u zdejší starostky.
"Do Medlovic jsme přišli za klidem. Dlouho jsme žili v Chicagu i Milwaukee, obrovských městech, kde se nikdy nespí, a tak jsem chtěla něco jako Slunce, seno, žít, kde znám každého a kde mne i starostka pozdraví, když se potkáme. Mimochodem ona je velká fanynka panenek a dokonce mi některé výstavy sama organizuje," dodává spokojeně Petraturová. Dosud svou sbírku předvedla kromě Medlovic ve Stříbrnicích, v Osvětimanech, na bukovanském mlýně, ve Veselí nad Moravou, v Kyjově a v současné době vystavuje v Hodoníně v zámečku Masarykova muzea. Zde si originální panenky sběratelky Veroniky Petraturové můžete prohlédnout až do 4. února 2018.
Veronika
Petraturová
se narodila v
roce 1972 v Kyjově, vyrůstala ve Veselí nad Moravou. Vystudovala
střední odborné učiliště, zaměření vinař. V letech 1998 až
2011 absolvovala studijně-pracovní pobyt v USA ve státě
Winconsin. Nyní žije v Medlovicích, pracuje zde jako
knihovnice a partner ji v její zálibě sběratelství panenek
podporuje.
(Článek vyšel v upravené verzi v Hodonínském deníku Rovnost.)
pondělí 25. prosince 2017
Fotograf Cyril Gajdík z Ratíškovic opět nejlepší
![]() |
Den sváteční. Vítězný snímek soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017 v kategorii černobílá fotografie. Foto: Cyril Gajdík |
„Oceněný
snímek vznikl při návštěvě rumunského Banátu, ve vesnici
Gernik, kdy po nedělní bohoslužbě si chlapi zašli na jedno,“
přibližuje Gajdík, jehož doménou je reportážní fotografie.
Zachytil výjev evokující vzpomínky na minulost, kdy těžkou
prací sedření muži se v den sváteční nastrojili do černého
obleku s bílou košilí, na hlavu posadili klobouk, do ruky vzali
hůl a po nedělní mši si zašli do hostince, který ostatně často
býval v sousedství kostela, aby užili zaslouženého odpočinku a
načerpali sil po celotýdenní tvrdé práci v zemědělství. Cyril
Gajdík na svých fotkách nepřikrášluje, nestylizuje, zachycuje
život v jeho syrové opravdovosti, prostotě, a nemíjí se
účinkem...
Ocenění
převzal 3. prosince v Rytířském sálu strakonického hradu, kde
se uskutečnilo slavností vyhlášení výsledků a vyhodnocení
soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017. Cyril Gajdík se zde potkal se svým přítelem, známým pražským fotografem
Františkem Dostálem, který byl rovněž mezi oceněnými. "Vždy se rád setkám s lidmi, kteří jsou stejně naladěni," dodává Cyril Gajdík.
![]() |
Cyril Gajdík ve své galerii v Ratíškovicích. Foto: Marie Budíková |
(Článek vyšel v Novém Slovácku.)
sobota 23. prosince 2017
úterý 12. prosince 2017
Pořád hledám nová místa, říká fotograf Radek Severa
Jméno Radka Severy a pojem Moravské Toskánsko patří k sobě, toto spojení je už v našem regionu poměrně zažité. Nově ho objevili v uplynulých měsících ve francouzském Štrasburku. Do 29. prosince Radek Severa vystavuje své fotografie krajiny Moravského Slovácka v Hodoníně, kde s rodinou nyní žije.
Jak na vás Štrasburk zapůsobil?
![]() |
Cimbálová muzika Stužka ve Štrasburku |
Štrasburk je velmi pěkné město, i když rušné. Byla tam všude spousta květin. Naše třináctičlenná delegace z Kyjovska přijela mikrobusem, fotoobrazy jsem vezl zabalené v bublinkových fóliích, v přívěsném vozíku cestoval cimbál, víno a koláčky. Na místo jsme přijeli kolem půlnoci, ubytovali jsme se a ráno jsme šli na společnou prohlídku města. Naši muzikanti v ulicích Štrasburku zaimprovizovali, zahráli a zazpívali, bylo to bezprostřední, milé a sklidili zaslouženou pozornost, hlavně od japonských turistů. Odpoledne jsem instaloval s pomocí kolegů své fotoobrazy do foyer v budově sídle Rady Evropy. Vernisáž byla součástí akce „Colors of Czech republic" pořádané v rámci kulturně-společenských akcí předsednictví České republiky ve Výboru ministrů Rady Evropy.
![]() |
Výstava fotografií Moravského Toskánka Radka Severy ve foyer sídla Rady Evropy |
Promluvil jste na vernisáži? Jak probíhal večírek?
Večírek měl hodinové zpoždění, a tak již nebyl prostor pro nějaký rozhovor a ani jsem nechtěl, když neumím francouzsky. Po deváté hodině večer měl proslov pan Emil Ruffer, Stálý představitel České republiky při Radě Evropy a přítomni byli i další čelní reprezentanti a velvyslanci. Po zahájení výstavy se představila Cimbálová muzika Stužka z Kyjova se svým tanečním vystoupením. Pak jsme dostali pozvání k pohoštění formou švédských stolů, ochutnávala se jihomoravská vína a koláčky, na programu byl i soutěžní kvíz o České republice, tombola.
Zaznamenal jste reakce na své fotografie?
![]() |
Oblíbená kaple "Barborka" v zimě. |
Ano, někteří mi přišli říct, že se jim snímky velmi líbí a jedna Francouzka si vyžádala na mne kontakt a už se ozvala, že by si chtěla nějaké fotografie koupit.
Výstava vašich fotografií v sídle Rady Evropy skončila 5. října. A pak jste dostal další nabídku…
Ozvalo se vedení hotelu Sofitel, kde v období od 23. do 28. října organizovali "Český gastronomický týden", rovněž v rámci předsednictví ČR v Radě Evropy, a měli zájem umístit moje fotoobrazy ve svých prostorách. Podle toho jak mě informovali, tam výstava měla úspěch.
V současné době vystavujete v hodonínské knihovně, v plánu je ještě Brusel a zmiňoval se i Zadar, jako další místa vaší výstavy...
V Hodoníně nyní vystavuji šestatřicet fotografií. Dvacet šest z nich je nových, z letošního roku. Ještě jsem neobdržel přesné termíny dalších výstav. V Bruselu to bude nejdříve koncem roku a po Novém roce se fotografie přesunou zřejmě do Zadaru.
V říjnu jste se objevil na televizní obrazovce v pořadu Folkorika a spolu s vámi ještě dva kolegové z fotoskupiny Kontakt Hodonín...
Před rokem mě oslovil vynikající kameraman, režisér, skvělý člověk Jirka Strnad, že by chtěl se mnou natočit dokument o krajině Moravského Slovácka, protože viděl mé fotografie a moc se mu líbily. Nabídku jsem přijal. Chtěl, aby v dokumentu vystoupili ještě další dva umělci, měl na mysli spíše malíře nebo řezbáře, ale já jsem mu doporučil kolegu Cyrila Gajdíka, který nejlépe dokumentuje život obyvatel tohoto regionu. Jirka souhlasil, a tak vznikl nápad přibrat ještě dalšího kolegu z Kontaktu, Ladika Mrkvu, který také dělá reportážní fotografii, ale kousek dál, na Horňácku.
Jak dlouho jste členem fotoskupiny Kontakt?
Členem Fotoskupiny Kontakt jsem od jejího obnovení v roce 2004. Scházíme se jednou za měsíc, a tak se vždy na sebe těšíme 😊 Na schůzku nosíme své fotografie a výhodou je to, že si navzájem poradíme, jak by fotografie byla hezčí bez toho a onoho, kde ubrat světla, kde přidat, kde snímek oříznout a podobně. No a pokud si někdo koupí novou hračku, tak ji přinese ukázat 😊.
![]() |
Radek Severa na zahradě. Foto: archiv R. Severy |
😊 U mne je to trochu jinak, tohle nemůžu srovnávat, být se ženou je o nějaký level výše 😉.
Krajinu mám hodně rád, zdědil jsem to po rodičích. Začalo to už v dětství. Otec, když měl volnou chvíli, sedl na motorku, mě posadil na nádrž, bráchu, který vzal jezevčíky do ruksaku, posadil dozadu a jeli jsme do polí nebo do lesa, kde jsme vydrželi až do večera. Nebo vyrážel sám brzy ráno a když mně ještě jako klukovi říkal, že ráno je nejkrásnější z celého dne, tak s ním musím jenom souhlasit. Proto také raději fotografuji ráno než k večeru. Rád se vracím na místa v okolí Svatobořic – Mistřína, kde jsme spolu trávili krásné chvíle. Cit pro kompozici a schopnost vidět tu krásu, když kvetou stromy na jaře, jsem zdědil zase po mamince, která stále zkrášluje zahrádku kolem domu. Často si říkám, že bych měl ubrat, že doma v Hodoníně už pomalu jen přespávám, ale vydržím to tak maximálně tři až pět dnů a musím ven, do přírody dobít baterky, jinak to prostě nejde 😊.
Získal jste řadu medailí a ocenění ve fotografických soutěžích. Kterých si nejvíc považujete?
Z úspěchů si nejvíce vážím těch z roku 2012 - Cena STROM, Grand Prix STROM, Best autor FIAP FOTOSALON STROM RUŽOMBEROK. A pak titulu Mistr Svazu českých fotografů, který jsem získal v roce 2014. Po tomto ocenění jsem už přestal obesílat fotografické soutěže. Raději dávám své snímky na internetové servery, kde je uvidí více lidí, kterým udělají radost, a to mě těší nejvíce, ne pět minut slávy při předávání medaile. Radost mám i z toho, že letos jsme vydali s kolegou Emilem Čelustkou už druhý kalendář - Moravské Toskánsko 2018, o který je stále zájem a již se doprodává. Minulý týden mě oslovila cestovní kancelář kooperující s japonskou cestovkou a měla zájem o poskytnutí snímků Moravského Toskánska k propagaci České republiky. To také potěší a nastartuje člověka k další práci. V jednání je také spolupráce se zahraničním obchodním řetězcem.
Vaším oblíbený námětem je kaplička sv. Barbory. Které své další fotografie máte nejraději?
V poslední době mně udělala radost a více proslavila fotografie "Máky", která měla úspěch u čtenářů jako úvodní fotografie na internetovém portálu Aktuálně.cz.
![]() |
Máky. Foto: Radek Severa |
Je těžké vybírat fotky, které mám nejraději, je jich spousta. Od Barborky, mirabelek, vinic, biosadů až po ty s krásně nasvícenými vlnami, každá má své kouzlo. Ale jedna z nejoblíbenějších je na Mistřínsku Stará třešeň, která jako jediná zůstala v širém poli, kde dříve bývaly vinohrady. Kmen třešně je celý ztrouchnivělý a každým rokem čekám, zda strom vydrží přes zimu a znovu na jaře rozkvete a fotografům zapózuje. Tady se ukazuje síla přírody, jak se snaží vše udržet při životě co nejdéle, a tím mně dělá obrovskou radost.
![]() |
Osamělá třešeň. Foto: Radek Severa |
Co říkáte na názor, že zdejší krajina je sice fotogenická, ale v podstatě pro lidi neprůchodná, protože v ní chybějí polní cesty, které byly za éry komunismu rozorány. Dokonce ani k vaší milované kapličce sv. Barbory u Strážovic nevede žádná cesta…
Ke kapličce se dá dostat pouze pěšky, ale nejlepší snímky jsou z asfaltové cesty kolem svatoborských vinic. I když je krajina skutečně fotogenická, je pravda, že půda je erodovaná, v podstatě nemocná. Po dešti ztmavne, vytvoří několik odstínů, je až čokoládová. O víkendu jsem měl workshop a účastníci byli nadšení, říkali, že musí přijet ještě na jaře. Zúčastnili se ho Slováci i manželé z Číny. Ty Číňany jsem potkal během léta v polích, ukazovali mi fotku Barborky… Říkám, samozřejmě, že vím, kde to je. Anglicky moc neumím, tak jsem je tam dovedl. Byli velmi rádi, stihli ještě dobré světlo. Cestovali po celé Evropě, byli ve Švýcarsku, ve Francii, v Praze a zavítali i sem. Dal jsem jim vizitku s odkazem na moje stránky a pak za dva měsíce přijeli na náš workshop.
Jak workshop probíhá?
O víkendech. V pátek ve čtyři odpoledne je sraz, účastníci se ubytují, jde se fotit, nejčastěji k Barborce. Večer je přednáška, probíráme technické záležitosti, například správné nastavení fotoaparátu. Ráno se brzy vstává na východ slunce, celý den jsme v terénu, abychom využili počasí, pak se jde na večeři, druhý den zase brzy vstáváme a v neděli ve tři hodiny odpoledne se rozloučíme. Pořádáme dva workshopy na jaře a na podzim také dva. Začali jsme s tím teprve letos, takže školením prošlo zatím asi třicet lidí. Na příští rok se již nahlásili účastníci z minulých kurzů, a z toho máme obrovskou radost, protože to dokazuje, že byli spokojeni, něčemu se přiučili, a o to nám také jde. Zároveň tak nacházíme i nové přátele.
Na facebook jste nedávno umístil fotku čerstvě zasazených stromků v krajině. Jak tomu máme rozumět?
Ta místa už mám dávno vyhlédnutá… Nápad s výsadbou třešní v Moravském Toskánsku jsem nosil v hlavě delší dobu, jenže byly dost suché podzimy, a proto jsem výsadbu odkládal. Nedávno jsem jel do Brna a cestou napočítal kolem padesáti suchých stromů, a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas této nádherné krajině, kterou fotografuji spoustu let, pomoci. Snad se třešně ujmou a vzniknou tak i nové kompozice pro fotografy, jelikož jsem místa vybíral přes hledáček… Jde o to, zkrášlit krajinu i kompozici.
Fotíte už dobrých třicet let. Dalo by se říci, že krajinu zdejšího regionu už znáte nazpaměť?
Krajinu znám nazpaměť, ale každý rok je pole oseto jinou kulturou, nechávám se zemědělci překvapit. Stále hledám nová místa. Ale už na to není takový klid, člověk se s fotografy venku potkává. Někteří jezdí autem i do polí, a tohle nemám rád, ti jsou opravdu už příliš drzí. Bohužel se setkávám i se závistí a vychytralostí u jiných „fotografů“, ale to je asi tak všude…
![]() |
Radek Severa. Foto: archiv R. Severy |
Skutečně se ještě dají v okolí Kyjova najít nová místa?
Dají. Ale neprozrazuji je, jsem rád, že tam mám klid. Když se někdo ptá - říkám - hledejte...
Radek Severa
Narodil se v roce 1965 ve Svatobořicích-Mistříně. Má dvě dospělé děti, Filipa a Terezu. Manželka Jitka ho ve focení ho podporuje. Severa pracuje v Moravských naftových dolech ve funkci vedoucí Střediska testování sond. Předtím 25 let fáral jako horník. Rád se dívá na staré české filmy. Nejraději fotografuje krajinu, živou přírodu, ale i reportáž a dokument. Je členem fotoskupiny Kontakt Hodonín.
(Rozhovor vyšel ve Slovácku.)
úterý 5. prosince 2017
Srdečné pozvání na výstavu do Hodonína
DATUM KONÁNÍ
02. 12. 2017 - 06. 01. 2018
MÍSTO KONÁNÍ
Galerie Vednevnoci, Hodonín
Výstava
obrazů Tomáše Prusenovského s názvem "Propojení ( bez omezení času )"
představuje autorovu malířskou tvorbu ze současného období
v ikonografii
lyrické abstrakce.
V olejomalbách na plátně autor předkládá divákům, pomocí barevných ploch a kovových vláken odrážející světlo, svůj pohled na vyváženost a harmonizaci světa.
Tomáš Prusenovský, kurátor a organizátor výtvarných akcí, je autodidakt.
středa 29. listopadu 2017
Výstava Ladislava Schovance v Kyjově… a další konsekvence
Schovanec
je na Kyjovsku poměrně rozšířené příjmení. Ze Strážovic
pochází malíř Ladislav Schovanec, který se svou ženou básnířkou
Bělou Schovancovou usadil v Alfortville na předměstí
Paříže, aby se věnoval volné tvorbě a ilustraci, zatímco
rodinu živil jako restaurátor obrazů.
Slávou
ho však v současnosti předčí mediálně známý Josef Schovanec,
jejich syn trpící Aspergerovým syndromem, lehčí formou autismu,
který ze svého handicapu dokázal udělat přednost. Filozof a
lingvista, a také autor několika knih, například bestselleru O
kolečko míň nebo „cestopisu“ Vítejte v Autistánu, které
byly přeloženy i do češtiny.
V roce 1973 využil svého pobytu v zahraničí k emigraci a po
krátkém pobytu v Itálii se natrvalo usadil ve Francii. Jeho díla,
pokud jde o techniku malby, vykazují etapy počínaje akvarelem,
přes temperu, koláže až po olejomalbu a kombinovanou techniku.
Vytváří díla magického lyrismu, ale odmítá, aby byl řazen
mezi abstraktní malíře.
Schovanec je baladický i dramatický, ale i hledačem klidu,
rovnováhy. Jeho poetická, tvořivá inspirace vychází z odkazu
Starého a Nového zákona jako poselství věčnosti. Dokázal
pozdvihnout lidského ducha nejen svou uměleckou tvorbou, ale i
svými postoji. Vyniká i jako knižní ilustrátor, ilustroval
např.:J. London - Bílý tesák, řadu knih z tvorby své manželky
Běly Schovancové a další. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách
Georgetown University Washington; National Library Ottawa, Moravská
galerie Brno aj. Opakovaně samostatně i kolektivně vystavoval jak
v cizině, tak i v Česku.
Josef Schovanec se narodil českým emigrantům Ladislavu a
Běle Schovancovým ve Francii v roce 1981. V devatenácti letech mu
byl
diagnostikován Aspergerův syndrom, lehká forma autismu.
Josef Schovanec je držitelem bakalářského titulu v matematice,
později se věnoval studiu jazyků. Ovládá řadu exotických
jazyků (hebrejština, sanskrt, perština, amharština a další).
Získal diplom prestižní vysoké školy Sciences Po a doktorát z
filosofie.
Má vlastní pořad v rádiu. Snaží se o osvětu – přednáší o
autismu a upozorňuje na problémy lidí trpících autismem. Je
autorem knihy O kolečko míň – Můj život s autismem, která
vzbudila mimořádný ohlas. Svůj nelehký život autisty popisuje
kultivovaným jazykem plným paradoxů, s velkou erudicí
i trpce ironickým odstupem Se zájmem se setkala i jeho další
kniha Vítejte v Autistánu. Josef Schovanec vystoupil také
například jako host v pořadu Interview ČT24.
Běla Schovancová
(nar. 1945 v Brně) absolvovala Stavební fakultu VUT v Brně.
S manželem Ladislavem Schovancem žije od r. 1974 ve Francii
v Alfortville. Od r. 1999 je členkou literární sekce pařížské
akademie věd a umění. Publikovala verše v řadě
zahraničních i domácích novin a časopisů (v Australii,
v Kanadě, ve Švýcarsku, v Německu, v Londýně,
v USA aj.). Autorka byla za svoji poezii odměněna řadou
medailí, cen a diplomů, především pařížskou a italskou
akademií věd a umění. Mezi její sbírky básní patří
Stolistá růže pro děti, Města a světci, Písně lesa a víry,
Lesní sen, Jarní píseň atd.
"Běla Schovancová je umělkyní hluboké
vnitřní modlitby v kresbě i ve slovu." (univ. prof. Dr.
Josef Kratochvil)
Světlo
nad Hakeldama
Běla
Schovancová
Ještě
je slyšet
ten
pronikavý cinkot třiceti stříbrných
dopadajících
na dlažbu chrámu v Jeruzalémě
Peníze
za zradu,
za
nevinně prolitou krev,
Krev
Boží, jedinou,
která
má moc z nás sejmout pravěký hřích
a
nás očistit z našich vin
A
jak to ústy proroka přikázal Hospodin,
aniž
by si to uvědomili,
nechali
sesbírat rabíni
ty
mince v chrámě pohozené,
a
koupili za ně pole hrnčířovo
k
pohřbívání cizinců.
Tak
odměnu za proradný Jidášův čin
proměnil
Hospodin
ve
skutek svého svrchovaného milosrdenství
vůči
těm nejpotřebnějším.
A
tím, celá země se stala
pro
všechno lidstvo v pozemském vyhnanství
územím
draze zaplaceným,
polem
krve,
Hakeldama
nazvaným.
Až
jednou
svá
těla zde necháme,
a
jako tehdy šel vyvolený lid
mezi
temnými stěnami vod
do
země zaslíbené,
i
my, údolím smrti půjdeme
ke
Světlu světel,
do
země života věčného,
do
země Lásky zaslíbené. ...
A
za nespočetným zástupem,
před
sloupem ohnivým
pak
půjde stín toho, jenž tehdy v Jeruzalémě
třicet
stříbrných v chrámě odhodil ...
Smiluj
se nad námi, Pane Ježíši,
Ty,
který jsi pro nás trpěl na kříži,
a
přijmi nás do svého Království,
kde
Bůh Otec nebeský
nás
čeká již,
v
lásce své věrné a neskonalé, od věků ..
(Zdroj Internet,
čl. Báseňsa kĺbi s obrazom – T. Pružinec, 2009)
středa 15. listopadu 2017
Pouť na Velehrad stojí za to bez ohledu na počasí ... nejkrášnější je vnitřní výzdoba baziliky
Velehrad je obec v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji, 6 km severozápadně od Uherského Hradiště. Žije zde 1 195 obyvatel a nachází se zde jedno z nejvýznamnějších poutních míst České republiky. V lidové tradici je ztotožňována s hlavním střediskem Velké Moravy, Veligradem.
V obci se nachází nejstarší cisterciácké opatství na Moravě, které náleží od roku 1890 jezuitům a je každoročně 5. července cílem Národní pouti na Velehradě, která se koná u příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje.
V současné době působí na Velehradě tři katolické řády: kromě už zmíněných jezuitů zde působí ještě Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje a slovenská provincie Kongregácie sestier Božského Vykupiteľa.
Velehradský klášter je vůbec první cisterciácký klášter založený na Moravě.

Jeho součástí je i bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, vyznamenaná Zlatou růží (1985), která je nejvýznamnější poutní bazilikou České republiky.
Z podnětu olomouckého biskupa Roberta klášter založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), po níž byl pojmenován. Klášter byl dokončen ve 40. letech 13. století. Vybudován je v pozdním románském slohu, s vlivem rané gotiky. V současné době náleží jezuitům .V roce 1990 se jezuité do kláštera vrátili a tentýž rok Velehrad navštívil papež Jan Pavel II.. Doprovázel jej František kardinál Tomášek. Na památku této události na nádvoří před bazilikou vztyčen velký kříž s jeho papežským znakem.

Součástí nově založeného kláštera byl i klášterní „kostel Nanebevzetí Panny Marie“, který byl vysvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby (27. listopadu 1228). Jeho dnešní plné jméno dnes zní „bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“).
Současnou podobu bazilika získala při rozsáhlých přestavbách, které následovaly na přelomu 17. a 18. století po požáru v roce 1681. Navzdory nim jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. Během přestavby vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí, byla zbořena předsíň a západní průčelí (délka baziliky tak klesla ze 100 na 86 metrů) a zcela byla předělána střecha a věže baziliky. Podlaha byla zvýšena na úroveň okolního terénu (v průběhu staletí došlo k navýšení okolí asi o 2 metry) a byly pod ní vybudovány krypty. Po dalším požáru v roce 1719 byly opravy dokončeny a dodána vnitřní výzdoba, na níž se mimo jiné podíleli sochař a štukatér Baldassare Fontana, sochař Carl Johann Steinhaüser a malíř Ignác Raab.
Přebudování kostela bylo ukončeno 2. října 1735 slavnostním druhým svěcením. V roce 1927 udělil kostelu papež Pius XI. titul basilika minor. V červnu 1985 obdržela bazilika od papeže Jana Pavla II. Zlatou růži. (Zdroj Wikipedie)
V obci se nachází nejstarší cisterciácké opatství na Moravě, které náleží od roku 1890 jezuitům a je každoročně 5. července cílem Národní pouti na Velehradě, která se koná u příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje.
V současné době působí na Velehradě tři katolické řády: kromě už zmíněných jezuitů zde působí ještě Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje a slovenská provincie Kongregácie sestier Božského Vykupiteľa.
Velehradský klášter je vůbec první cisterciácký klášter založený na Moravě.
Jeho součástí je i bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, vyznamenaná Zlatou růží (1985), která je nejvýznamnější poutní bazilikou České republiky.
Z podnětu olomouckého biskupa Roberta klášter založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), po níž byl pojmenován. Klášter byl dokončen ve 40. letech 13. století. Vybudován je v pozdním románském slohu, s vlivem rané gotiky. V současné době náleží jezuitům .V roce 1990 se jezuité do kláštera vrátili a tentýž rok Velehrad navštívil papež Jan Pavel II.. Doprovázel jej František kardinál Tomášek. Na památku této události na nádvoří před bazilikou vztyčen velký kříž s jeho papežským znakem.
Součástí nově založeného kláštera byl i klášterní „kostel Nanebevzetí Panny Marie“, který byl vysvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby (27. listopadu 1228). Jeho dnešní plné jméno dnes zní „bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“).
Současnou podobu bazilika získala při rozsáhlých přestavbách, které následovaly na přelomu 17. a 18. století po požáru v roce 1681. Navzdory nim jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. Během přestavby vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí, byla zbořena předsíň a západní průčelí (délka baziliky tak klesla ze 100 na 86 metrů) a zcela byla předělána střecha a věže baziliky. Podlaha byla zvýšena na úroveň okolního terénu (v průběhu staletí došlo k navýšení okolí asi o 2 metry) a byly pod ní vybudovány krypty. Po dalším požáru v roce 1719 byly opravy dokončeny a dodána vnitřní výzdoba, na níž se mimo jiné podíleli sochař a štukatér Baldassare Fontana, sochař Carl Johann Steinhaüser a malíř Ignác Raab.
Přebudování kostela bylo ukončeno 2. října 1735 slavnostním druhým svěcením. V roce 1927 udělil kostelu papež Pius XI. titul basilika minor. V červnu 1985 obdržela bazilika od papeže Jana Pavla II. Zlatou růži. (Zdroj Wikipedie)
pondělí 13. listopadu 2017
středa 8. listopadu 2017
Když na vás okolí netlačí, žít podle sebe je snazší, říká Veronika
Ta mladá žena za prodejním pultem butiku s módním oblečením působila jako někdo, kdo přesně ví, co dělá a proč je tam, kde tam je. Vypadala dobře. Působila sympaticky. Tak nějak ... „duchapřítomně“. Vybrat si něco na sebe je radost i malé dobrodružství, které byla ochotna se zákaznicemi sdílet. Vyzařovalo z ní to, čemu se říká „kouzlo osobnosti“.
Sešly jsme se v kavárně navečer, když zavřela svůj butik. Překvapí mne, že ve skutečnosti je jí devětatřicet. „Na lidi působím mladší než jsem, štíhlejší než jsem,“ konstatuje. Předpokládala jsem, že žije ve šťastném vztahu, má děti. Proto je tak v pohodě. Ale ukázalo se, že je singl. Před několika lety ukončila dlouhodobý vztah a vzala život pevně do svých rukou.
I když má vždy něco zajímavého na sobě a vypadá šik, tvrdí, že svému vzhledu věnuje minimum času. „Některé majitelky butiků nakupují jinde, ale já nosím to, co prodávám. Ujíždím akorát na botách, ty mám ráda. Ale vzhledem k velikosti nohy 36-37, což jsou okrajová čísla, je nakoupím ve výprodejích často za směšné ceny,“ prozrazuje s úsměvem.
V současné době provozuje jednu prodejnu, kde se střídá se svou zaměstnankyní. „Jsem pánem svého času. Dělám si plány, to ano... ale pokud se ráno probudím, mám dodržet určitý program, ale vůbec se mi do toho nechce – tak když to není vyloženě nutné, tak to odkládám. Řídím se pocity, klidně si dopřeju krátký spánek i přes den. Vím, že mi to udělá dobře a práce mi pak půjde líp od ruky,“ vysvětluje Veronika. Do závorky by prý dala dovětek, že si je dobře vědoma toho, že za ni nikdo nic neudělá.
Není pravda, že by ji podnikání, zvláště v počátcích občas fyzicky nezmáhalo a byly i chvilky, kdyby s ním nejraději praštila. Časem se práci naučila lépe organizovat a být efektivnější. Před pár dny dokončila rekonstrukci prodejny. Po deseti letech podnikání se Veronika totiž rozhodla přestěhovat na lukrativnější místo v blízkosti náměstí. Potvrzuje, že o zákaznice nouzi nemá... Oblečení, které prodává, je nápadité, a tak si tu vždycky můžete koupit něco, co jste ve svém šatníku ještě neměli. A za přijatelnou cenu. „Vybírám, co se mi líbí, aby to bylo nositelné a převážně podle svého vkusu. Hodně důležitá je i cena,“ říká majitelka ke své nabídce, která stejně jako styl interiéru obchodu nepostrádá její rukopis.
U počítače tráví minimum času a tak přesto, že občas mrkne na email nebo je schopná si objednat přes internet třeba letenky, úspěšně podniká navzdory obecně tradovanému klišé, že bez počítače se dnes nikdo neobejde. Většinu věcí řeší po telefonu a pokud je to možné, nejraději komunikuje přímo. Face to face.
Ráda cestuje a plní si tak své sny. Se zaujetím vypráví o pobytu v Jižní Americe, o přírodních krásách Kanady, cestě do Číny, Indonésie či Thajska. Protože jenom zřídka využívá služeb cestovních kanceláří, cestuje za zlomkové ceny. „Často jedu s partou, ve které je člověk, který danou lokalitu už zná a od toho se odvíjí ostatní...“ prozrazuje svou strategii a dodává, že eurovíkendy si nechává až na důchod. „Málo muziky za moc peněz,“ glosuje.
0bčas se sejde s kamarádkami, které obvykle vychovávají dvě děti, jsou v permanentním stresu z každodenního kolotoče povinností a nedostatku peněz. Veronika si nestěžuje. Představa, že by měla svůj život podřizovat přáním partnera a potřebám rodiny víc, než by považovala za rozumné, jí není příjemná. „Doma na mě nikdo netlačí, dokonce ani babička se nikdy nezmínila, že bych „měla jít pod čepec“, usmívá se Veronika.
Žije ve vlastním bytě, kde ji vítá Zuza, pejsek čivava, i když rasa není úplně jasná, protože je to nalezenec, kterého se ujala před osmi lety. „A dítě mám taky,“ vzpomene si. „Adoptované. V Africe.“ Jde o jedenáctiletého sirotka Jamese z Tanzanie. Kromě pravidelné roční částky mu v létě přispěla také na výlet. „Byl to jejich první výlet, kdy opustili sirotčinec a podívali se dál do okolí, k moři,“ vysvětluje „adoptivní máma na dálku“. Později, pokud nastane ten správný čas, chtěla by Veronika Jamese navštívit a pracovat v Africe třeba čtvrt roku jako dobrovolník.
„Možná to bude znít někomu bláznivě, ale já každý večer děkuji za vše dobré, co se mi ten den podařilo a myslím na to, co mne čeká zítra, a přeju si, aby vše dobře šlo,“ svěřuje se. I když se jí blíží čtyřicítka, nenechává se vyvést z rovnováhy. Se svými „vizemi“ do budoucna zůstává opatrná. „Proč si nepřát partnera... že, ale já to tam prostě zatím nemám. Takovou věc si už teď víc rozmýšlím, než bych to dělala před deseti, dvaceti lety,“ konstatuje atraktivní žena, která je spokojená s tím, jak život plyne.
Poslední čtyři roky se intenzivně zajímá o zdravou výživu, miluje přípravu salátů, denně připravuje zeleninové nebo ovocné šťávy, nebo smoothie. „Na nedělní oběd zajdu občas k rodičům, doma vařím maximálně pět minut,“ přibližuje svůj kulinářský styl, který se odvíjí z preference syrové stravy. Krabičky zeleniny připravuje nejenom sobě do práce, ale také své sestře a příležitostně pro inspiraci i svým kamarádkám – a dělá jí to radost. Pro práci výživového poradce či kouče zdravého životního stylu by se dokázala nadchnout.
Přiznává, že ji svého času inspirovaly texty s tématikou osobního růstu. „Je pravda, že poté, co jsem si přečetla mezi dalšími knížku Zdeňky Jordánové Poznej svůj cíl, ve mně dozrálo rozhodnutí udělat dost zásadní změnu ve svém životě.“ Veronika dala přednost vlastní cestě, i když s sebou nese více neznáma. A jaký, že je tedy její cíl..?! „To právě ještě nevím,“ říká s úsměvem jako někdo, kdo ale c(í)tí správný směr – a kráčí se mu docela dobře...
Sešly jsme se v kavárně navečer, když zavřela svůj butik. Překvapí mne, že ve skutečnosti je jí devětatřicet. „Na lidi působím mladší než jsem, štíhlejší než jsem,“ konstatuje. Předpokládala jsem, že žije ve šťastném vztahu, má děti. Proto je tak v pohodě. Ale ukázalo se, že je singl. Před několika lety ukončila dlouhodobý vztah a vzala život pevně do svých rukou.
I když má vždy něco zajímavého na sobě a vypadá šik, tvrdí, že svému vzhledu věnuje minimum času. „Některé majitelky butiků nakupují jinde, ale já nosím to, co prodávám. Ujíždím akorát na botách, ty mám ráda. Ale vzhledem k velikosti nohy 36-37, což jsou okrajová čísla, je nakoupím ve výprodejích často za směšné ceny,“ prozrazuje s úsměvem.

Není pravda, že by ji podnikání, zvláště v počátcích občas fyzicky nezmáhalo a byly i chvilky, kdyby s ním nejraději praštila. Časem se práci naučila lépe organizovat a být efektivnější. Před pár dny dokončila rekonstrukci prodejny. Po deseti letech podnikání se Veronika totiž rozhodla přestěhovat na lukrativnější místo v blízkosti náměstí. Potvrzuje, že o zákaznice nouzi nemá... Oblečení, které prodává, je nápadité, a tak si tu vždycky můžete koupit něco, co jste ve svém šatníku ještě neměli. A za přijatelnou cenu. „Vybírám, co se mi líbí, aby to bylo nositelné a převážně podle svého vkusu. Hodně důležitá je i cena,“ říká majitelka ke své nabídce, která stejně jako styl interiéru obchodu nepostrádá její rukopis.
U počítače tráví minimum času a tak přesto, že občas mrkne na email nebo je schopná si objednat přes internet třeba letenky, úspěšně podniká navzdory obecně tradovanému klišé, že bez počítače se dnes nikdo neobejde. Většinu věcí řeší po telefonu a pokud je to možné, nejraději komunikuje přímo. Face to face.
Ráda cestuje a plní si tak své sny. Se zaujetím vypráví o pobytu v Jižní Americe, o přírodních krásách Kanady, cestě do Číny, Indonésie či Thajska. Protože jenom zřídka využívá služeb cestovních kanceláří, cestuje za zlomkové ceny. „Často jedu s partou, ve které je člověk, který danou lokalitu už zná a od toho se odvíjí ostatní...“ prozrazuje svou strategii a dodává, že eurovíkendy si nechává až na důchod. „Málo muziky za moc peněz,“ glosuje.
0bčas se sejde s kamarádkami, které obvykle vychovávají dvě děti, jsou v permanentním stresu z každodenního kolotoče povinností a nedostatku peněz. Veronika si nestěžuje. Představa, že by měla svůj život podřizovat přáním partnera a potřebám rodiny víc, než by považovala za rozumné, jí není příjemná. „Doma na mě nikdo netlačí, dokonce ani babička se nikdy nezmínila, že bych „měla jít pod čepec“, usmívá se Veronika.
Žije ve vlastním bytě, kde ji vítá Zuza, pejsek čivava, i když rasa není úplně jasná, protože je to nalezenec, kterého se ujala před osmi lety. „A dítě mám taky,“ vzpomene si. „Adoptované. V Africe.“ Jde o jedenáctiletého sirotka Jamese z Tanzanie. Kromě pravidelné roční částky mu v létě přispěla také na výlet. „Byl to jejich první výlet, kdy opustili sirotčinec a podívali se dál do okolí, k moři,“ vysvětluje „adoptivní máma na dálku“. Později, pokud nastane ten správný čas, chtěla by Veronika Jamese navštívit a pracovat v Africe třeba čtvrt roku jako dobrovolník.
„Možná to bude znít někomu bláznivě, ale já každý večer děkuji za vše dobré, co se mi ten den podařilo a myslím na to, co mne čeká zítra, a přeju si, aby vše dobře šlo,“ svěřuje se. I když se jí blíží čtyřicítka, nenechává se vyvést z rovnováhy. Se svými „vizemi“ do budoucna zůstává opatrná. „Proč si nepřát partnera... že, ale já to tam prostě zatím nemám. Takovou věc si už teď víc rozmýšlím, než bych to dělala před deseti, dvaceti lety,“ konstatuje atraktivní žena, která je spokojená s tím, jak život plyne.
Poslední čtyři roky se intenzivně zajímá o zdravou výživu, miluje přípravu salátů, denně připravuje zeleninové nebo ovocné šťávy, nebo smoothie. „Na nedělní oběd zajdu občas k rodičům, doma vařím maximálně pět minut,“ přibližuje svůj kulinářský styl, který se odvíjí z preference syrové stravy. Krabičky zeleniny připravuje nejenom sobě do práce, ale také své sestře a příležitostně pro inspiraci i svým kamarádkám – a dělá jí to radost. Pro práci výživového poradce či kouče zdravého životního stylu by se dokázala nadchnout.
Přiznává, že ji svého času inspirovaly texty s tématikou osobního růstu. „Je pravda, že poté, co jsem si přečetla mezi dalšími knížku Zdeňky Jordánové Poznej svůj cíl, ve mně dozrálo rozhodnutí udělat dost zásadní změnu ve svém životě.“ Veronika dala přednost vlastní cestě, i když s sebou nese více neznáma. A jaký, že je tedy její cíl..?! „To právě ještě nevím,“ říká s úsměvem jako někdo, kdo ale c(í)tí správný směr – a kráčí se mu docela dobře...
V Radniční galerii vystavují studenti
V prostorách
Radniční galerie svá dílka vystavují v současné době studenti
Umprumky v Uherském Hradišti. Střední škola uměleckoprůmyslová
v Uherském Hradišti vyučuje devět oborů – keramiku, grafický
design, užitou malbu, design obuvi, průmyslový design, design
oděvu, multimédia, kamenosochosařství a užitou litografii.
Práce žáků
získávají nejvyšší ocenění v designerských soutěžích a
jsou prezentovány na významných domácích i zahraničních
výstavách.
Obor Modelářství a návrhářství obuvi a módních doplňků vznikl v roce 1947 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v současné době je jediným středoškolským specializovaným oborem v České republice. Obor spolupracuje s Českou obuvnickou a kožedělnou asociací a s úspěšnými výrobci a firmami.
středa 1. listopadu 2017
Vypravěč příběhů Fulghum přijel „domů“
Kyjov
- Věděli jste, že americký spisovatel Robert Fulghum je tak
trochu Čech? Koncem devatenáctého století totiž Jára Cimrman
přijel do Ameriky a strávil noc s jeho prababičkou. Jeho dědeček
je tedy syn Járy Cimrmana a Robert Fulgum je jeho pravnuk… Tak
takovými historkami bavil světoznámý spisovatel návštěvníky
pořadu Listování v kyjovské Pražírně.
V
rámci programu Listování navštívil osmdesátiletý Fulghum již
třicet míst v České republice a Kyjov byl mezi nimi. Navzdory
tomu, že měl za sebou dlouhý den a vystoupení ve Veselí nad
Moravou, působil svěže. V Česku byl už několikrát, v Kyjově
podruhé. Po scénickém čtení z jeho knihy Co jsem to proboha
udělal, patřilo pódium jemu a bylo vidět, že to s publikem umí.
Tak
jako je hravá jeho próza, rád si hraje i v reálném životě a
lidi dělí na „hráče“ a „nehráče“. Zmínil i příhodu o
„nehráčích“. Stala se v Praze na náměstí Míru, kde
probíhalo modlitební shromáždění. Zachytil úsměv a radostný
výraz ženy. Aha, hráčka, pomyslel si. „Našel jsi Boha?“
zeptala se ho ta žena. „On se ztratil..?“ odtušil Fulghum.
„Našel jsi Ježíše?“ nevzdávala to žena. „Ten se taky
ztratil?“ zkusil to ještě jednou Fulghum. Ale nic z toho nebylo,
„nebyla to hráčka“, poznamenal spisovatel.
Mezi
Čechy během svého turné narazil podle svých slov na hodně
„hráčů“… a oceňoval to. A jestli jsou jeho historky
pravdivé? Jsou prý tak pravdivé, jako je pravdivý sám Jára
Cimrman…
K
Česku má však blízko od mládí, protože vyrostl ve státě
Texas poblíž dvou vesnic, které byly osídleny převážně Čechy,
kteří sem přišli koncem 19. století. Jedna z nich se jmenovala
Praha Texas. Naučil se tu jíst české koláče, výborný chléb,
masité párky, pít pivo i tancovat polku.
Světoznámý spisovatel Robert Fulghum přijel pozdravit své čtenáře do kyjovské Pražírny. |
sobota 28. října 2017
Malíř a restaurátorka pozvali zájemce do svého království
Kyjov - Společné prostory ateliéru sdílí malíř David Minařík a restaurátorka Monika Wolfová. O víkendu na přelomu září a října v rámci Dnů otevřených ateliérů do „svého království“ nechali nahlédnout zájemce a milovníky umění.
Dvaatřicetiletý David Minařík je původem Brňan, který po studiích na Dánské královské akademii výtvarných umění v Kodani zakotvil se svou partnerkou v Kyjově, jejíž rodina odsud pochází. Žije a pracuje tady teprve půldruhého roku.
Nejraději maluje své velkoformátové obrazy na přírodní režnou bavlnu. Ve svých abstraktních dílech se snaží zachytit detaily života, které nám unikají s proudem času a nejsme schopni se k nim vracet. K práci přistupuje s určitým záměrem, v tvůrčím procesu ale dochází ke komunikaci mezi ním a vznikajícím dílem. „Obraz na mě křičí a já se ho snažím dohnat, často si řekne sám, co po mně chce,“ přibližuje malíř.
Dříve než odjel do Kodaně, studoval v Ostravě na Fakultě výtvarných umění, kde si osvojil všechny principy kresby. Důležité podle něj je ale umět se osvobodit od naučeného, které se tréninkem fixuje a automatizuje. „Díky tomu, že zvládám figuru je moje linka tak silná, jak je...“ vysvětluje malíř. „Musí být vidět, že je to moje rozhodnutí, a potom s ní můžu nějak pracovat. Většinou obraz dokončím a začnu další. Občas se ale objeví vlaštovka, která se vrací a já čekám na ty správné tahy několik týdnů…. i déle,“ dodává umělec.
David má pětiměsíčního syna, který se narodil ve stejný den, jako se konala vernisáž jeho diplomové práce v Kodani. Uživit se malováním sice není snadné, ale díky galerii v hlavním městě Dánska, kde vystavuje a prodává, se to daří. „V Dánsku je kultura nakupování obrazů dál, i když je originál o polovinu dražší než fotka z Ikei, lidé mu často dají přednost,“ vysvětluje malíř. S Monikou Wolfowou se jim prý v jednom ateliéru o několika místnostech spolupracuje velmi dobře.
Pětačtyřicetiletá Kyjovačka Monika Wolfová se věnuje restaurátorství, oboru, který vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Restauruje polychromované dřevěné plastiky, provádí restaurování obrazů na plátně i nástěnných maleb. Momentálně pracuje na soškách z oltáře kostela ze severní Moravy.
„Probíhá typický proces. Plastiky jsou prolezlé červotoči, dřevo je změklé místy až tak, že se sype, takže je nutná velká opatrnost při manipulaci,“ přibližuje restaurátorka. „Plastiky se ošetřují proti červotoči ve Veverské Bítýšce ve speciálním zařízení ve velkých boxech ionizačním zářením. Aby se dřevo zpevnilo, sošky se na dobu nejméně dvaceti čtyř hodin ponoří do lázně s ošetřujícím roztokem. Pak se materiál musí nechat vyschnout. Až potom se dále pracuje – očistí se zlatý nátěr, mohou se provést dořezby, vyplní se defekty, provede se retušování a nakonec konečná úprava zlacením na lesk nebo na mat,“ popisuje zdlouhavý proces Wolfová. „Jsou to hodiny a hodiny činnosti, je to skutečně časově náročné,“ potvrzuje restaurátorka.
Monika Wolfová má tři děti, takže po desetileté přestávce, kdy nebrala velké zakázky, se před dvěma lety vrátila k restaurátorské práci na plný úvazek. Kvalitu její práce a postupy, pokud jsou díla evidována jako kulturní památky, kontrolují pracovníci památkářského ústavu
(Článek vyšel v Novém Slovácku.)
Dvaatřicetiletý David Minařík je původem Brňan, který po studiích na Dánské královské akademii výtvarných umění v Kodani zakotvil se svou partnerkou v Kyjově, jejíž rodina odsud pochází. Žije a pracuje tady teprve půldruhého roku.
David Minařík u svých obrazů z posledního období. Ten vpravo najde své místo v dětském pokoji syna. |
David má pětiměsíčního syna, který se narodil ve stejný den, jako se konala vernisáž jeho diplomové práce v Kodani. Uživit se malováním sice není snadné, ale díky galerii v hlavním městě Dánska, kde vystavuje a prodává, se to daří. „V Dánsku je kultura nakupování obrazů dál, i když je originál o polovinu dražší než fotka z Ikei, lidé mu často dají přednost,“ vysvětluje malíř. S Monikou Wolfowou se jim prý v jednom ateliéru o několika místnostech spolupracuje velmi dobře.
Restaurátorská práce vyžaduje mnoho trpělivosti, přiznává Monika Wolfová. |
Monika Wolfová má tři děti, takže po desetileté přestávce, kdy nebrala velké zakázky, se před dvěma lety vrátila k restaurátorské práci na plný úvazek. Kvalitu její práce a postupy, pokud jsou díla evidována jako kulturní památky, kontrolují pracovníci památkářského ústavu
úterý 24. října 2017
Zachytila magičnost rodné krajiny
„Ráda přijímám nové výzvy,“ říká výtvarnice. „Zkouším různé techniky, grafiky, olej. Tentokrát jsem použila akrylové barvy, které rychle schnou, takže práce s nimi byla obtížnější.“ Jako podklad pro své obrázky jí posloužily dřevěné destičky. „To dřevo pracovalo za mne,“ přibližuje malířka, „ letokruhy mi napovídaly... šlo to samo. Malování na plátně pak už bylo těžší. Aby získal obraz na plastičnosti, použila jsem mláto – odpad z ječmene, ze kterého se vaří pivo,“ dodává Sedlářová, která má v rodinném vlastnictví pivovar. „ Malování mi přináší dobré vnitřní rozpoložení, radost a klid, ale nejvíc mne těší, když moje obrázky osloví druhé lidi a líbí se jim,“ dodává autorka Libuše Sedlářová.
Těší mě pozitivní odezva, říká Sedlářová. |
Krajina v těchto lokalitách bývá v posledních letech přirovnávána k italskému Toskánsku, přestože u nás často nenajdeme drobná políčka soukromých zemědělců, typická stromořadí u polních cest, ani kamenná hospodářská stavení na návrších. Krása a fotogeničnost zdejší vlnité krajiny s remízky a osamělými kapličkami je však již dobře známá a nedávno ji ve Štrasburku v sídle Rady Evropy představily fotografie rodáka ze Svatobořic-Mistřína Radka Severy.
„Je to už víc jak deset let, kdy se u nás v hotelu ubytoval významný polský fotograf, a když brzy ráno odjížděl s fotoaparátem ven, ptala jsem se ho na cíl cesty. Říkal, že jde fotit do polí. Pak mi poslal fotografii, která se umístila v první desítce světové soutěže,“ popsala příhodu z minulosti Libuše Sedlářová, spolumajitelka hotelu. Její obrázky zdobí stěny chodeb i pokojů hotelu.
A jak hodnotí její tvorbu odborník? „Je to milé, je to lyrické, poetické. Není to za účelem zisku a toho si vážím nejvíc,“ řekl na adresu šarmantní autorky Libuše Sedlářové galerista a znalec umění Vojtěch Petratur.
(Článek vyšel ve zkrácené verzi ve Slovácku.)
Život je jako mozaika, říká Libuše Sedlářová
Text vznil v roce 2011.
Potkaly
jsme se na kurzu angličtiny. Paní Libuška je typ ženy, kterou
nepřehlédnete. Opálená pleť, delší plavé vlasy, pravidelné
jemné rysy tváře, hezké nohy. Zajímavý outfit. Vím o ní
vlastně jen to, že v současné době mají v rodinném
vlastnictví hotel. Zaujala mne svým mladistvým vzhledem,
přístupem i vyzařováním. Chtěla jsem se o ní dozvědět víc.
Naše schůzka se uskutečnila jednoho letního odpoledne v půvabné
zahradě japonského stylu a rozmlouvaly jsme spolu za zurčení vody
umělého potůčku. Možná i proto byla paní Libuška tak
otevřená a sdílná. Vypráví o svém životě a o tom, čemu ji
naučil…
Libuše Sedlářová |
Čas je relativní
Otázka na věk ženám není obvykle příjemná, ale mám pocit, že se jí nemohu vyhnout. „Beru to jako číslo, které ke mně nepatří,“ ohrazuje se paní Libuška, která loni oslavila šedesátku. „Moji blízcí můj věk naprosto neberou v potaz, vůbec jim nepřijde na mysl, že bych jim třeba nemusela stačit… Můj syn mi přede dvěma lety daroval kolečkové brusle. A já jezdím… i s vnoučaty,“ směje se paní Libuška. „Je fakt, že obléknu šaty, které jsem nosila v šestnácti,“ přiznává. „Snad to nevyzní příliš sebevědomě, ale když se v tom, co máte na sobě, dobře cítíte, působíte pozitivně také na své okolí a ono vám to vrací…“ tvrdí paní Libuška, která, jak sama říká, se vždycky ráda oblékala trochu extravagantně.
Maminka
a tchyně, dvě ženy, které jí hodně daly
„Moje
maminka byla obyčejná žena, ale vzácných charakterových
vlastností, byla láskyplná a pro všechny kolem měla pochopení.
Byla také velmi praktická a uměla se postavit ke každé práci.
Prostě „do voza aj do koča“ … jak se u nás říká. Uměla
se radovat z maličkostí, z nás dětí a našich
drobných úspěchů. Když jsem dospívala, ráda jsem recitovala v
mnoha soutěžích. Také jsem hrála ochotnicky divadlo a moc mne to
bavilo. Maminka nevynechala žádné naše představení, a tím
povzbuzovala moje zájmy, myslím, že pro děti je právě tohle
velmi důležité… Láska k divadlu mi zůstala dodnes,
s oblibou a pravidelně je navštěvuji. Celý život se také
intenzivně věnuji sborovému zpívání … a tato činnost mi
přináší do duše klid a velkou radost ,“ dodává.
„Moje
tchyně byla zase metr, měla svoje zásady a těch se držela, uměla
motivovat a vést lidi kolem sebe… i od ní jsem se toho dost
naučila. Hodilo se mi to potom v podnikání. Snažím se
řídit tím, že je důležitější dělat než mluvit a jít
příkladem, snad je to dobrý přístup . Na konci úsilí se přece
musí nějaký úspěch dostavit, chce to jen velkou trpělivost!
Musíte sám sobě věřit, že si poradíte. Člověk by měl ale
především dělat to, co ho naplňuje, aby získal a uchoval si
vnitřní rovnováhu. To je důležité,“ uzavírá důrazně.
Svých
snů se nemá člověk vzdávat
„Když
si člověk něco přeje a touží po tom, tak to musí jít… ale
nesmí to vzdát, musí překonat ty slabé chvilky, které přijdou
na každého. Musí vydržet. Musí mít víru. Když přijde šance
– člověk by neměl dlouho váhat, instinkt mu napoví, jak se
zachovat, koneckonců i zvířata se jím řídí. Já jsem se v
životě přizpůsobovala, ale považuji za velké štěstí, když
někdo má tu možnost věnovat se celý život jednomu oboru a
dosáhne v něm mistrovství,“ říká paní Libuška. A pak
otevírá novou kapitolu – o podnikání a o tom, kde všude bere
inspiraci.
„Už
za socialismu jsme se snažili cestovat, “ vzpomíná. „Vlastními
silami jsme si s manželem postavili obytné auto. S ním
jsme procestovali celou Evropu a dostali jsme se až do Afriky.
Zajímaly nás hlavně památky. Po babičce jsme zdědili meruňkový
sad, úrodu jsme rozprodali, a to nám obvykle zaplatilo dovolenou
v cizině. Měli jsme štěstí, ve straně jsem nikdy nebyla,
většina lidí se tenkrát na západ nedostala vůbec, nanejvýš
jednou za čas do Jugoslávie. Také se tam na nás dívali jako na
exoty, protože naši státní poznávací značku ani neznali. Ty
cesty mi rozšiřovaly obzory a dobíjely mne novou energií… když
jsme se vždy zpátky vraceli do mého rodného města, do jeho
komunistické šedi. Ale navzdory všemu jsem to tu měla ráda.
Měla jsem tu rodiče, přátele, známé…
Jak
čas běžel kolem, doba se měnila. Tím, že člověk měl šanci
cestovat a vidět, jak to mají jinde, zatouží, aby se i jeho
okolí změnilo k lepšímu. Inspiruje vás
to a dává vám
to odvahu pouštět se do věcí, o kterých se vám
ani nesnilo. Zážitky z cest ve vás
zanechají pocity a myšlenky, a možná později některá z nich
vám
dá impuls k nové činnosti.. A tak se také stalo, ihned
jakmile to bylo možné, jsme s manželem začali podnikat. Už
koncem osmdesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily. Ale nikdy
by mne nenapadlo, že jednou budeme vlastnit hotel,“ odmlčí se
paní Libuška. „Cesta byla trnitá …“
Před
několika lety koupili rozsáhlou zchátralou budovu, vlastními
silami ji přebudovali na hotel standardní evropské úrovně. Celé
vnitřní uspořádání nezapře tvořivou invenci majitelů. A jeho
chodby jsou vyzdobeny jednak fotografiemi celebrit, které přijali
jeho pohostinství, jednak také obrázky, které v poslední
době paní Libuška ráda maluje.
Zvláště
žena si musí ujasnit priority
„Vystudovala
jsem střední ekonomickou školu, pak jsem pracovala v kanceláři,
což mne nenaplňovalo, protože si myslím, že jsem člověk
tvořivý,“ vzpomíná paní Libuška. „Ale vždycky jsem se
snažila, abych v každé práci něco pozitivního
našla. A tak se pořád snažím… a když se mi zrovna nechce,
představuji si, jak to bude fajn, až to bude hotovo – a to
pomáhá se přes ten problém přenést, dobrý pocit se pak
skutečně dostaví,“ poznamenává paní Libuška s uspokojením.
„Zvláště
pro ženu je důležité, aby si stanovila priority a nevyplýtvala
veškerý čas a energii na vedlejší, ne tak podstatné věci.
Dokud jsou ovšem děti malé, je složité si najít na sebe samu
čas. Děti vás jednoduše potřebují. Ale přiznám se, že
nepatřím k ženám, které rády tráví čas v kuchyni.
Vaření beru jako nutnost, nikdy jsem si to neprotivila, ale cíleně
vařím jídla jednoduchá a rychlá. Raději svůj čas věnuji
něčemu trvalejšímu. Také s přibývajícími lety
s povzdechem vzpomínám na promarněný čas, který jsem mohla
lépe zúročit, ale tak to v životě asi musí být, aby
člověk mohl dojít k nějakému poznání. Proto už se
nezabývám ani recepty na bábovky a spíše vyhledávám společnost
lidí, se kterými si mám skutečně co říct.“
Rýžování
zlata
„Nerada
se loučím s věcmi, vždycky si k nim vytvořím jakýsi
vztah“ přiznává paní Libuška, „a tak se je snažím ještě
přetvořit.
Tak třeba na zbylé ruličky papíru z obchodní pokladny si
píšu seznam úkolů, nebo třeba svoje nápady. Občas přijde
stav jakési euforie, kdy si zapíšu třeba dvacet nápadů… Až
po čase se k nim vrátím… a oddělím zrno od plev, jak se
říká. Podobá se to rýžování zlata, které jsem si vyzkoušela
na jednom výtvarnickém workshopu. A i když s odstupem
zjistím, že většina z těch nápadů je k ničemu,
jeden, dva nebo tři se mohou hodit, dají se realizovat. Jako ta
zrnka zlata.“
„Důležité
je držet krok s dobou, přizpůsobovat se měnícím se
podmínkám, protože život kolem běží!“ Tak začátkem
devadesátých let paní Libuše vlastnila několik obchodů na
náměstí, např. prodejnu s metrovým textilem. Jakmile se
však objevily supermarkety velkých obchodních řetězců, prodej
poklesl. Obchodů se zbavila a z látek, které jí z prodeje
zbyly, se rozhodla vyrábět šaty pro panenky Barbie. Sama si
navrhovala modely a zaměstnávala několik švadlen. Pro výrobky
našla výhodný odbyt ve Švédsku. Návinky, což jsou destičky,
na které se namotávají látky, pomalovala a dnes visí coby
obrázky v hotelu!
Zlatokopky
se mýlí
„Nejhorší
je, když člověk žije jenom pro sebe. Znám takové lidi. A není
jich málo. A jsou to třeba i některé dnešní mladé dívky,
které chladně kalkulují, chtějí se mít dobře bez vlastních
zásluh a nehledí na to, co jim říká jejich srdce a svědomí…
ale v tom nemůže být štěstí.“ Paní Libuška je vdaná
už čtyřicet let, i když jak říká, „nebylo vždycky
jednoduché to ustát“. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata.
Rodinu ctí nadevše, neboť to je základ … Tak jak to svým
životem také potvrzuje její starší sestra, která je jí
v tom, jak se obětavě, nezištně a láskyplně vztahuje ke
světu kolem, celoživotním vzorem a inspirací.
Každý
den jen jeden kamínek…

„ A
platí i všechna ta lidová přísloví, která jako by byla ze
starého světa, který se nás netýká… ale opak je pravdou.
Bohužel, na většinu věcí si člověk musí přijít sám a o ta
horká kamna se spálit.
Teď
už to vím. Kdyby člověk mohl dostat jeden pokus nanečisto… “
pousměje se paní Libuška. „Ale i tak to stojí za to…“
(Článek vyšel v Týdeníku Kroměřížsko a v Novém Slovácku.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)