sobota 30. prosince 2017

Když vzlétnou andělé v krajkách

Kyjov - Do 7. ledna je možné vidět v Radniční galerii výstavu paličkované krajky s názvem „Když andělé vzlétnou“. Do té doby můžete přijít a potěšit se pohledem na precizně zpracované obrázky, originální šperky, aplikace nebo dekorace z nití a třeba koupit ještě milý dárek pro každou příležitost. 

 Pod vedením Jany Špačkové se zde prezentují krajkářky z Kyjova a okolí - Alena Dostálová, Libuše Hlavsová, Jarmila Jorsová, Pavlína Lejsková, Marie Kočířová, Zdenka Pešlová, Jana Radiměřová, Martina Rybová, Blanka Vávrová, Miroslava Smejkalová a Milada Svobodová.


 Jde o výstavu benefiční,výtěžek z prodeje přáníček bude věnován Evě a Jitce Radiměřovým. Dosud tato částka činí pěkných deset tisíc korun.

 „Je to už naše druhá benefiční výstava,“ říká krajkářka Pavlína Lejsková. "Paní Radiměřová chodí mezi nás, scházíme se k paličkování každý čtvrtek. Občas přijde s maminkou i Evička, celou rodinu známe. Evička je na vozíčku, ale jinak je to velmi šikovné děvčátko. Jituška má těžší postižení. Před rokem jsme vystavovali paličkované kytičky a přispěli jsme dětem na pobyt v lázních. Část výtěžku z prodeje krajek si necháváme, abychom měli na nitě, ale dělá nám radost, že můžeme pomoct tam, kde je to třeba,“ usmívá se Lejsková.

 

středa 27. prosince 2017

„Nejraději mám, když se panenky smějí, pláčou nebo šklebí,“ říká Veronika Petraturová

Medlovice - V dětství byla spíše jako kluk a panenky ji moc nezajímaly. Našla si k nim vztah až v dospělosti – a v zámoří. Na svém studijně pracovním pobytu ve Spojených státech si v roce 1998 koupila první panenku. Má rezavé vlásky, zoubky a v ruce drží medvídka. Stála patnáct dolarů. Přehled má ale i o svých dalších "miláčcích" a většinu z nich zná podle jména. Skoro se tomu nechce ani věřit, protože její sbírka čítá kolem1200 panenek.

 
Panenky jsou různých velikostí a z nejrůznějších materiálů. Nejmenší je veliká jako nehet u palce a největší má přes sedmdesát centimetrů. Jsou celo-porcelánové nebo mají porcelánové hlavičky, některé jsou hadrové, jiné jsou vyrobeny z vinylu, keramiky, vosku, ze dřeva, šustí, papíru, mýdla i perníku. Ve sbírce je spousta princezen, ale najdeme tu i princátka nebo harlekýny a tanečnice. Zastoupena jsou různá etnika a profese, řemeslníci, sportovci.
"Nejraději mám panenky výrazové, které se smějí, pláčou, nějak šklebí," říká sběratelka Veronika Petraturová. "Například Ludvík XII. francouzský princ od firmy Mundia je můj miláček, i když je smutný. Byl vyroben v limitované edici 500 kusů celosvětově. Evropské panenky neměly šťastné výrazy, k těm se dopracovali návrháři až v poslední době," dodává znalecky. Panenky nakupovala různě, nejenom v běžných obchodech, ale využívala i garážových prodejů, bleších trhů, nabídky charity – tak jak je to v USA běžné. Nejvíce si cení autorských kousků, doma vyrobených panenek nebo v dílničkách, kde je každá originál. Zaměřila se na několik málo značek a sledovala jejich produkci. Například od firmy Paulin má panenky od jejích začátků až do vrcholné tvorby. "Moje největší pýcha jsou výrazové panenky Baby face dolls, které se vyráběly pouze rok a jsou těžko sehnatelné. Jak v USA tak v Evropě jsou velmi vzácné," konstatuje s uspokojením Veronika Petraturová.
Každá panenka se nějak jmenuje a sběratelka tvrdí, že si je pamatuje téměř všechny. "Některé měly jména dané výrobcem, jiné mi někoho připomínají... a prošla jsem si i německým obdobím, takže mám Fridu, Hildu a podobně. Nejlépe se pojmenovávají Indiáni. Jedna z těchto panenek se jmenuje Vítr ve vlasech, jiná Dlouhá cesta nebo Lovec kožešin. A mám i takové panenky, co přímo Indiáni vyrobily a ty jsou prý jsou kouzelné…" dodává s úsměvem šťastná majitelka.
Panenky pochází z let 1990 až 2007. Veronika Petraturová si o nich vede podrobnou evidenci, zapisuje si jméno, barvu vlasů i cenu panenky. Ale týká se to jenom těch výstavních, na ostatní dosud nebyl čas. Nejdražší panenka stála asi 140 dolarů.
Mám svoje oblíbené výrobce jako je Pauline, Diana Effner, Linda Rick nebo Kay mckey. Sbírala jsem série. Například když Asthon Drake vydali edici Kluci budou kluci, sháněla jsem ji. Nebo třeba moji oblíbenou Hilary. jednu z prvních panenek Diany Effner, mám několikrát a přitom je pokaždé jiná,“ přibližuje svoji strategii sběratelka a přiznává, že měla období, kdy se její vášeň měnila až v posedlost.
Panenky má doma uskladněné většinou v krabicích, jen barbín jsou tři krabice. Vystavuje kvůli nedostatků místa jen některé a děti z obce rádi zajdou na návštěvu si panenky prohlédnout. Údržba panenek vyžaduje oprašování, načesávání přeležených vlásků, nahrazování popraskaných gumiček a hledání ztracených botiček – a to zabere hodně času před výstavou. Snem sběratelky je mít vlastní muzeum nebo alespoň jedno patro domu, kde by panenky mohly být trvale vystavené.
Veronika Petraturová pracuje v Medlovicíh jako knihovnice. V budově se našel i výstavní sál pro panenky. Tématicky výstavu obměňuje, například v době hodů předvede panenky krojované. Podporu nachází i u zdejší starostky.

"Do Medlovic jsme přišli za klidem. Dlouho jsme žili v Chicagu i Milwaukee, obrovských městech, kde se nikdy nespí, a tak jsem chtěla něco jako Slunce, seno, žít, kde znám každého a kde mne i starostka pozdraví, když se potkáme. Mimochodem ona je velká fanynka panenek a dokonce mi některé výstavy sama organizuje," dodává spokojeně Petraturová. Dosud svou sbírku předvedla kromě Medlovic ve Stříbrnicích, v Osvětimanech, na bukovanském mlýně, ve Veselí nad Moravou, v Kyjově a v současné době vystavuje v Hodoníně v zámečku Masarykova muzea. Zde si originální panenky sběratelky Veroniky Petraturové můžete prohlédnout až do 4. února 2018.

Veronika Petraturová
se narodila v roce 1972 v Kyjově, vyrůstala ve Veselí nad Moravou. Vystudovala střední odborné učiliště, zaměření vinař. V letech 1998 až 2011 absolvovala studijně-pracovní pobyt v USA ve státě Winconsin. Nyní žije v Medlovicích, pracuje zde jako knihovnice a partner ji v její zálibě sběratelství panenek podporuje.

(Článek vyšel v upravené verzi v Hodonínském deníku Rovnost.)



pondělí 25. prosince 2017

Fotograf Cyril Gajdík z Ratíškovic opět nejlepší


Ratíškovice - Snímek s názvem Den sváteční vybrala porota soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017 v kategorii černobílá fotografie jako nejlepší a zlatá medaile putovala do Ratíškovic. Soutěž se pořádá jako bienále a fotograf Cyril Gajdík se jí účastní už od roku 2011. Gajdík byl oceněn již počtvrté. Letos se soutěže zúčastnili fotografové z třiapadesáti zemí světa, českých fotografů bylo devětačtyřicet.
Den sváteční. Vítězný snímek soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017 v kategorii černobílá fotografie. Foto: Cyril Gajdík

„Oceněný snímek vznikl při návštěvě rumunského Banátu, ve vesnici Gernik, kdy po nedělní bohoslužbě si chlapi zašli na jedno,“ přibližuje Gajdík, jehož doménou je reportážní fotografie. Zachytil výjev evokující vzpomínky na minulost, kdy těžkou prací sedření muži se v den sváteční nastrojili do černého obleku s bílou košilí, na hlavu posadili klobouk, do ruky vzali hůl a po nedělní mši si zašli do hostince, který ostatně často býval v sousedství kostela, aby užili zaslouženého odpočinku a načerpali sil po celotýdenní tvrdé práci v zemědělství. Cyril Gajdík na svých fotkách nepřikrášluje, nestylizuje, zachycuje život v jeho syrové opravdovosti, prostotě, a nemíjí se účinkem...
Ocenění převzal 3. prosince v Rytířském sálu strakonického hradu, kde se uskutečnilo slavností vyhlášení výsledků a vyhodnocení soutěže ŽENA WOMAN STRAKONICE 2017.  Cyril Gajdík se zde potkal se svým přítelem,  známým pražským fotografem Františkem Dostálem, který byl rovněž mezi oceněnými. "Vždy se rád setkám s lidmi, kteří jsou stejně naladěni," dodává Cyril Gajdík. 

Cyril Gajdík ve své galerii v Ratíškovicích. Foto: Marie Budíková
(Článek vyšel v Novém Slovácku.)

úterý 12. prosince 2017

Pořád hledám nová místa, říká fotograf Radek Severa

 Jméno Radka Severy a pojem Moravské Toskánsko patří k sobě, toto spojení je už v našem regionu poměrně zažité. Nově ho objevili v uplynulých měsících ve francouzském Štrasburku. Do 29. prosince Radek Severa vystavuje své fotografie krajiny Moravského Slovácka v Hodoníně, kde s rodinou nyní žije. 

 Jak na vás Štrasburk zapůsobil?
Cimbálová muzika Stužka ve Štrasburku
  Štrasburk je velmi pěkné město, i když rušné. Byla tam všude spousta květin. Naše třináctičlenná delegace z Kyjovska přijela mikrobusem, fotoobrazy jsem vezl zabalené v bublinkových fóliích, v přívěsném vozíku cestoval cimbál, víno a koláčky. Na místo jsme přijeli kolem půlnoci, ubytovali jsme se a ráno jsme šli na společnou prohlídku města. Naši muzikanti v ulicích Štrasburku zaimprovizovali, zahráli a zazpívali, bylo to bezprostřední, milé a sklidili zaslouženou pozornost, hlavně od japonských turistů. Odpoledne jsem instaloval s pomocí kolegů své fotoobrazy do foyer v budově sídle Rady Evropy. Vernisáž byla součástí akce „Colors of Czech republic" pořádané v rámci kulturně-společenských akcí předsednictví České republiky ve Výboru ministrů Rady Evropy.

Výstava fotografií Moravského Toskánka  Radka Severy ve foyer sídla Rady Evropy


  Promluvil jste na vernisáži? Jak probíhal večírek?
 Večírek měl hodinové zpoždění, a tak již nebyl prostor pro nějaký rozhovor a ani jsem nechtěl, když neumím francouzsky. Po deváté hodině večer měl proslov pan Emil Ruffer, Stálý představitel České republiky při Radě Evropy a přítomni byli i další čelní reprezentanti a velvyslanci. Po zahájení výstavy se představila Cimbálová muzika Stužka z Kyjova se svým tanečním vystoupením. Pak jsme dostali pozvání k pohoštění formou švédských stolů, ochutnávala se jihomoravská vína a koláčky, na programu byl i soutěžní kvíz o České republice, tombola.

 Zaznamenal jste reakce na své fotografie?
Oblíbená kaple "Barborka" v zimě.
 Ano, někteří mi přišli říct, že se jim snímky velmi líbí a jedna Francouzka si vyžádala na mne kontakt a už se ozvala, že by si chtěla nějaké fotografie koupit.

 Výstava vašich fotografií v sídle Rady Evropy skončila 5. října. A pak jste dostal další nabídku… Ozvalo se vedení hotelu Sofitel, kde v období od 23. do 28. října organizovali "Český gastronomický týden", rovněž v rámci předsednictví ČR v Radě Evropy, a měli zájem umístit moje fotoobrazy ve svých prostorách. Podle toho jak mě informovali, tam výstava měla úspěch.

 V současné době vystavujete v hodonínské knihovně, v plánu je ještě Brusel a zmiňoval se i Zadar, jako další místa vaší výstavy...
V Hodoníně nyní vystavuji šestatřicet fotografií. Dvacet šest z nich je nových, z letošního roku. Ještě jsem neobdržel přesné termíny dalších výstav. V Bruselu to bude nejdříve koncem roku a po Novém roce se fotografie přesunou zřejmě do Zadaru.

V říjnu jste se objevil na televizní obrazovce v pořadu Folkorika a spolu s vámi ještě dva kolegové z fotoskupiny Kontakt Hodonín... 
Před rokem mě oslovil vynikající kameraman, režisér, skvělý člověk Jirka Strnad, že by chtěl se mnou natočit dokument o krajině Moravského Slovácka, protože viděl mé fotografie a moc se mu líbily. Nabídku jsem přijal. Chtěl, aby v dokumentu vystoupili ještě další dva umělci, měl na mysli spíše malíře nebo řezbáře, ale já jsem mu doporučil kolegu Cyrila Gajdíka, který nejlépe dokumentuje život obyvatel tohoto regionu. Jirka souhlasil, a tak vznikl nápad přibrat ještě dalšího kolegu z Kontaktu, Ladika Mrkvu, který také dělá reportážní fotografii, ale kousek dál, na Horňácku.

Jak dlouho jste členem fotoskupiny Kontakt?
Členem Fotoskupiny Kontakt jsem od jejího obnovení v roce 2004. Scházíme se jednou za měsíc, a tak se vždy na sebe těšíme 😊 Na schůzku nosíme své fotografie a výhodou je to, že si navzájem poradíme, jak by fotografie byla hezčí bez toho a onoho, kde ubrat světla, kde přidat, kde snímek oříznout a podobně. No a pokud si někdo koupí novou hračku, tak ji přinese ukázat 😊.

Radek Severa na zahradě. Foto: archiv R. Severy
 Fotograf Cyril Gajdík v pořadu Folklorika svou vášeň pro focení přirovnává ke krásnému milování se ženou… Asi moje otázka vyzní trochu impertinentně – ale jak to máte vy? 
 😊 U mne je to trochu jinak, tohle nemůžu srovnávat, být se ženou je o nějaký level výše 😉. Krajinu mám hodně rád, zdědil jsem to po rodičích. Začalo to už v dětství. Otec, když měl volnou chvíli, sedl na motorku, mě posadil na nádrž, bráchu, který vzal jezevčíky do ruksaku, posadil dozadu a jeli jsme do polí nebo do lesa, kde jsme vydrželi až do večera. Nebo vyrážel sám brzy ráno a když mně ještě jako klukovi říkal, že ráno je nejkrásnější z celého dne, tak s ním musím jenom souhlasit. Proto také raději fotografuji ráno než k večeru. Rád se vracím na místa v okolí Svatobořic – Mistřína, kde jsme spolu trávili krásné chvíle. Cit pro kompozici a schopnost vidět tu krásu, když kvetou stromy na jaře, jsem zdědil zase po mamince, která stále zkrášluje zahrádku kolem domu. Často si říkám, že bych měl ubrat, že doma v Hodoníně už pomalu jen přespávám, ale vydržím to tak maximálně tři až pět dnů a musím ven, do přírody dobít baterky, jinak to prostě nejde 😊.

 Získal jste řadu medailí a ocenění ve fotografických soutěžích. Kterých si nejvíc považujete?
Z úspěchů si nejvíce vážím těch z roku 2012 - Cena STROM, Grand Prix STROM, Best autor FIAP FOTOSALON STROM RUŽOMBEROK. A pak titulu Mistr Svazu českých fotografů, který jsem získal v roce 2014. Po tomto ocenění jsem už přestal obesílat fotografické soutěže. Raději dávám své snímky na internetové servery, kde je uvidí více lidí, kterým udělají radost, a to mě těší nejvíce, ne pět minut slávy při předávání medaile. Radost mám i z toho, že letos jsme vydali s kolegou Emilem Čelustkou už druhý kalendář - Moravské Toskánsko 2018, o který je stále zájem a již se doprodává. Minulý týden mě oslovila cestovní kancelář kooperující s japonskou cestovkou a měla zájem o poskytnutí snímků Moravského Toskánska k propagaci České republiky. To také potěší a nastartuje člověka k další práci. V jednání je také spolupráce se zahraničním obchodním řetězcem.

 Vaším oblíbený námětem je kaplička sv. Barbory. Které své další fotografie máte nejraději?
V poslední době mně udělala radost a více proslavila fotografie "Máky", která měla úspěch u čtenářů jako úvodní fotografie na internetovém portálu Aktuálně.cz.

Máky. Foto: Radek Severa
Je těžké vybírat fotky, které mám nejraději, je jich spousta. Od Barborky, mirabelek, vinic, biosadů až po ty s krásně nasvícenými vlnami, každá má své kouzlo. Ale jedna z nejoblíbenějších je na Mistřínsku Stará třešeň, která jako jediná zůstala v širém poli, kde dříve bývaly vinohrady. Kmen třešně je celý ztrouchnivělý a každým rokem čekám, zda strom vydrží přes zimu a znovu na jaře rozkvete a fotografům zapózuje. Tady se ukazuje síla přírody, jak se snaží vše udržet při životě co nejdéle, a tím mně dělá obrovskou radost.

Osamělá třešeň. Foto: Radek Severa

Co říkáte na názor, že zdejší krajina je sice fotogenická, ale v podstatě pro lidi neprůchodná, protože v ní chybějí polní cesty, které byly za éry komunismu rozorány. Dokonce ani k vaší milované kapličce sv. Barbory u Strážovic nevede žádná cesta… 
Ke kapličce se dá dostat pouze pěšky, ale nejlepší snímky jsou z asfaltové cesty kolem svatoborských vinic. I když je krajina skutečně fotogenická, je pravda, že půda je erodovaná, v podstatě nemocná. Po dešti ztmavne, vytvoří několik odstínů, je až čokoládová. O víkendu jsem měl workshop a účastníci byli nadšení, říkali, že musí přijet ještě na jaře. Zúčastnili se ho Slováci i manželé z Číny. Ty Číňany jsem potkal během léta v polích, ukazovali mi fotku Barborky… Říkám, samozřejmě, že vím, kde to je. Anglicky moc neumím, tak jsem je tam dovedl. Byli velmi rádi, stihli ještě dobré světlo. Cestovali po celé Evropě, byli ve Švýcarsku, ve Francii, v Praze a zavítali i sem. Dal jsem jim vizitku s odkazem na moje stránky a pak za dva měsíce přijeli na náš workshop.

 Jak workshop probíhá?
O víkendech. V pátek ve čtyři odpoledne je sraz, účastníci se ubytují, jde se fotit, nejčastěji k Barborce. Večer je přednáška, probíráme technické záležitosti, například správné nastavení fotoaparátu. Ráno se brzy vstává na východ slunce, celý den jsme v terénu, abychom využili počasí, pak se jde na večeři, druhý den zase brzy vstáváme a v neděli ve tři hodiny odpoledne se rozloučíme. Pořádáme dva workshopy na jaře a na podzim také dva. Začali jsme s tím teprve letos, takže školením prošlo zatím asi třicet lidí. Na příští rok se již nahlásili účastníci z minulých kurzů, a z toho máme obrovskou radost, protože to dokazuje, že byli spokojeni, něčemu se přiučili, a o to nám také jde. Zároveň tak nacházíme i nové přátele.

 Na facebook jste nedávno umístil fotku čerstvě zasazených stromků v krajině. Jak tomu máme rozumět? 
Ta místa už mám dávno vyhlédnutá… Nápad s výsadbou třešní v Moravském Toskánsku jsem nosil v hlavě delší dobu, jenže byly dost suché podzimy, a proto jsem výsadbu odkládal. Nedávno jsem jel do Brna a cestou napočítal kolem padesáti suchých stromů, a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas této nádherné krajině, kterou fotografuji spoustu let, pomoci. Snad se třešně ujmou a vzniknou tak i nové kompozice pro fotografy, jelikož jsem místa vybíral přes hledáček… Jde o to, zkrášlit krajinu i kompozici.

 Fotíte už dobrých třicet let. Dalo by se říci, že krajinu zdejšího regionu už znáte nazpaměť? 
 Krajinu znám nazpaměť, ale každý rok je pole oseto jinou kulturou, nechávám se zemědělci překvapit. Stále hledám nová místa. Ale už na to není takový klid, člověk se s fotografy venku potkává. Někteří jezdí autem i do polí, a tohle nemám rád, ti jsou opravdu už příliš drzí. Bohužel se setkávám i se závistí a vychytralostí u jiných „fotografů“, ale to je asi tak všude…
Radek Severa.  Foto: archiv R. Severy

 Skutečně se ještě dají v okolí Kyjova najít nová místa? 
Dají. Ale neprozrazuji je, jsem rád, že tam mám klid. Když se někdo ptá - říkám - hledejte...



 Radek Severa
 Narodil se v roce 1965 ve Svatobořicích-Mistříně. Má dvě dospělé děti, Filipa a Terezu. Manželka Jitka ho ve focení ho podporuje. Severa pracuje v Moravských naftových dolech ve funkci vedoucí Střediska testování sond. Předtím 25 let fáral jako horník. Rád se dívá na staré české filmy. Nejraději fotografuje krajinu, živou přírodu, ale i reportáž a dokument. Je členem fotoskupiny Kontakt Hodonín.





                                             (Rozhovor vyšel ve Slovácku.)








úterý 5. prosince 2017

Srdečné pozvání na výstavu do Hodonína





DATUM KONÁNÍ

02. 12. 2017 - 06. 01. 2018

MÍSTO KONÁNÍ

Galerie Vednevnoci, Hodonín

Výstava obrazů Tomáše Prusenovského s názvem "Propojení ( bez omezení času )" představuje autorovu malířskou tvorbu ze současného období 
v ikonografii lyrické abstrakce. 

V olejomalbách na plátně autor předkládá divákům, pomocí barevných ploch a kovových vláken odrážející světlo, svůj pohled na vyváženost a harmonizaci světa. 
Tomáš Prusenovský, kurátor a organizátor výtvarných akcí, je autodidakt.


středa 29. listopadu 2017

Výstava Ladislava Schovance v Kyjově… a další konsekvence

Schovanec je na Kyjovsku poměrně rozšířené příjmení. Ze Strážovic pochází malíř Ladislav Schovanec, který se svou ženou básnířkou Bělou Schovancovou usadil v Alfortville na předměstí Paříže, aby se věnoval volné tvorbě a ilustraci, zatímco rodinu živil jako restaurátor obrazů.
Slávou ho však v současnosti předčí mediálně známý Josef Schovanec, jejich syn trpící Aspergerovým syndromem, lehčí formou autismu, který ze svého handicapu dokázal udělat přednost. Filozof a lingvista, a také autor několika knih, například bestselleru O kolečko míň nebo „cestopisu“ Vítejte v Autistánu, které byly přeloženy i do češtiny.

V galerii Doma v Kyjově v měsíci listopadu proběhla výstava obrazů Ladislava Schovance (1941). Jako dítě chodil do ateliéru malíře Jana Köhlera ve Strážovicích, jehož dílo obdivoval. Cesta Ladislava Schovance k velkému malířskému umění začala večerním studiem výtvarného umění v Brně. Později, v letech 1968 až 1971, absolvoval studium na teologické fakultě v Praze. V roce 1961 získal místo ve Státním divadle v Brně, kde až do roku 1973 pracoval jako scénograf.

V roce 1973 využil svého pobytu v zahraničí k emigraci a po krátkém pobytu v Itálii se natrvalo usadil ve Francii. Jeho díla, pokud jde o techniku malby, vykazují etapy počínaje akvarelem, přes temperu, koláže až po olejomalbu a kombinovanou techniku. Vytváří díla magického lyrismu, ale odmítá, aby byl řazen mezi abstraktní malíře.
Schovanec je baladický i dramatický, ale i hledačem klidu, rovnováhy. Jeho poetická, tvořivá inspirace vychází z odkazu Starého a Nového zákona jako poselství věčnosti. Dokázal pozdvihnout lidského ducha nejen svou uměleckou tvorbou, ale i svými postoji. Vyniká i jako knižní ilustrátor, ilustroval např.:J. London - Bílý tesák, řadu knih z tvorby své manželky Běly Schovancové a další. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Georgetown University Washington; National Library Ottawa, Moravská galerie Brno aj. Opakovaně samostatně i kolektivně vystavoval jak v cizině, tak i v Česku.

Josef Schovanec se narodil českým emigrantům Ladislavu a Běle Schovancovým ve Francii v roce 1981. V devatenácti letech mu byl  diagnostikován Aspergerův syndrom, lehká forma autismu.
Josef Schovanec je držitelem bakalářského titulu v matematice, později se věnoval studiu jazyků. Ovládá řadu exotických jazyků (hebrejština, sanskrt, perština, amharština a další). Získal diplom prestižní vysoké školy Sciences Po a doktorát z filosofie.

Má vlastní pořad v rádiu. Snaží se o osvětu – přednáší o autismu a upozorňuje na problémy lidí trpících autismem. Je autorem knihy O kolečko míň – Můj život s autismem, která vzbudila mimořádný ohlas. Svůj nelehký život autisty popisuje kultivovaným jazykem plným paradoxů, s velkou erudicí i trpce ironickým odstupem Se zájmem se setkala i jeho další kniha Vítejte v Autistánu. Josef Schovanec vystoupil také například jako host v pořadu Interview ČT24.

Běla Schovancová (nar. 1945 v Brně) absolvovala Stavební fakultu VUT v Brně. S manželem Ladislavem Schovancem žije od r. 1974 ve Francii v Alfortville. Od r. 1999 je členkou literární sekce pařížské akademie věd a umění. Publikovala verše v řadě zahraničních i domácích novin a časopisů (v Australii, v Kanadě, ve Švýcarsku, v Německu, v Londýně, v USA aj.). Autorka byla za svoji poezii odměněna řadou medailí, cen a diplomů, především pařížskou a italskou akademií věd a umění. Mezi její sbírky básní patří Stolistá růže pro děti, Města a světci, Písně lesa a víry, Lesní sen, Jarní píseň atd.
"Běla Schovancová je umělkyní hluboké vnitřní modlitby v kresbě i ve slovu." (univ. prof. Dr. Josef Kratochvil)

Světlo nad Hakeldama
Běla Schovancová
Ještě je slyšet
ten pronikavý cinkot třiceti stříbrných
dopadajících na dlažbu chrámu v Jeruzalémě
Peníze za zradu,
za nevinně prolitou krev,
Krev Boží, jedinou,
která má moc z nás sejmout pravěký hřích
a nás očistit z našich vin
A jak to ústy proroka přikázal Hospodin,
aniž by si to uvědomili,
nechali sesbírat rabíni
ty mince v chrámě pohozené,
a koupili za ně pole hrnčířovo
k pohřbívání cizinců.
Tak odměnu za proradný Jidášův čin
proměnil Hospodin
ve skutek svého svrchovaného milosrdenství
vůči těm nejpotřebnějším.
A tím, celá země se stala
pro všechno lidstvo v pozemském vyhnanství
územím draze zaplaceným,
polem krve,
Hakeldama nazvaným.
Až jednou
svá těla zde necháme,
a jako tehdy šel vyvolený lid
mezi temnými stěnami vod
do země zaslíbené,
i my, údolím smrti půjdeme
ke Světlu světel,
do země života věčného,
do země Lásky zaslíbené. ...
A za nespočetným zástupem,
před sloupem ohnivým
pak půjde stín toho, jenž tehdy v Jeruzalémě
třicet stříbrných v chrámě odhodil ...
Smiluj se nad námi, Pane Ježíši,
Ty, který jsi pro nás trpěl na kříži,
a přijmi nás do svého Království,
kde Bůh Otec nebeský
nás čeká již,
v lásce své věrné a neskonalé, od věků ..

(Zdroj Internet, čl. Báseňsa kĺbi s obrazom – T. Pružinec, 2009)

středa 15. listopadu 2017

Pouť na Velehrad stojí za to bez ohledu na počasí ... nejkrášnější je vnitřní výzdoba baziliky

Velehrad je obec v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji, 6 km severozápadně od Uherského Hradiště. Žije zde 1 195 obyvatel a nachází se zde jedno z nejvýznamnějších poutních míst České republiky. V lidové tradici je ztotožňována s hlavním střediskem Velké Moravy, Veligradem


V obci se nachází nejstarší cisterciácké opatství na Moravě, které náleží od roku 1890 jezuitům a je každoročně 5. července cílem Národní pouti na Velehradě, která se koná u příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje.

V současné době působí na Velehradě tři katolické řády: kromě už zmíněných jezuitů zde působí ještě Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje a slovenská provincie Kongregácie sestier Božského Vykupiteľa.

 Velehradský klášter je vůbec první cisterciácký klášter založený na Moravě.



  Jeho součástí je i bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, vyznamenaná Zlatou růží (1985), která je nejvýznamnější poutní bazilikou České republiky.



  Z podnětu olomouckého biskupa Roberta klášter založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), po níž byl pojmenován. Klášter byl dokončen ve 40. letech 13. století. Vybudován je v pozdním románském slohu, s vlivem rané gotiky. V současné době náleží jezuitům .V roce 1990 se jezuité do kláštera vrátili a tentýž rok Velehrad navštívil papež Jan Pavel II.. Doprovázel jej František kardinál Tomášek. Na památku této události na nádvoří před bazilikou vztyčen velký kříž s jeho papežským znakem.
 

Součástí nově založeného kláštera byl i klášterní „kostel Nanebevzetí Panny Marie“, který byl vysvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby (27. listopadu 1228). Jeho dnešní plné jméno dnes zní „bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“).

Současnou podobu bazilika získala při rozsáhlých přestavbách, které následovaly na přelomu 17. a 18. století po požáru v roce 1681. Navzdory nim jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. Během přestavby vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí, byla zbořena předsíň a západní průčelí (délka baziliky tak klesla ze 100 na 86 metrů) a zcela byla předělána střecha a věže baziliky. Podlaha byla zvýšena na úroveň okolního terénu (v průběhu staletí došlo k navýšení okolí asi o 2 metry) a byly pod ní vybudovány krypty. Po dalším požáru v roce 1719 byly opravy dokončeny a dodána vnitřní výzdoba, na níž se mimo jiné podíleli sochař a štukatér Baldassare Fontana, sochař Carl Johann Steinhaüser a malíř Ignác Raab.
Přebudování kostela bylo ukončeno 2. října 1735 slavnostním druhým svěcením. V roce 1927 udělil kostelu papež Pius XI. titul basilika minor. V červnu 1985 obdržela bazilika od papeže Jana Pavla II. Zlatou růži.                                                                                             (Zdroj Wikipedie)



středa 8. listopadu 2017

Když na vás okolí netlačí, žít podle sebe je snazší, říká Veronika

Ta mladá žena za prodejním pultem butiku s módním oblečením působila jako někdo, kdo přesně ví, co dělá a proč je tam, kde tam je. Vypadala dobře. Působila sympaticky. Tak nějak ... „duchapřítomně“. Vybrat si něco na sebe je radost i malé dobrodružství, které byla ochotna se zákaznicemi sdílet. Vyzařovalo z ní to, čemu se říká „kouzlo osobnosti“. 

Sešly jsme se v kavárně navečer, když zavřela svůj butik. Překvapí mne, že ve skutečnosti je jí devětatřicet. „Na lidi působím mladší než jsem, štíhlejší než jsem,“ konstatuje. Předpokládala jsem, že žije ve šťastném vztahu, má děti. Proto je tak v pohodě. Ale ukázalo se, že je singl. Před několika lety ukončila dlouhodobý vztah a vzala život pevně do svých rukou.
I když má vždy něco zajímavého na sobě a vypadá šik, tvrdí, že svému vzhledu věnuje minimum času. „Některé majitelky butiků nakupují jinde, ale já nosím to, co prodávám. Ujíždím akorát na botách, ty mám ráda. Ale vzhledem k velikosti nohy 36-37, což jsou okrajová čísla, je nakoupím ve výprodejích často za směšné ceny,“ prozrazuje s úsměvem.

V současné době provozuje jednu prodejnu, kde se střídá se svou zaměstnankyní. „Jsem pánem svého času. Dělám si plány, to ano... ale pokud se ráno probudím, mám dodržet určitý program, ale vůbec se mi do toho nechce – tak když to není vyloženě nutné, tak to odkládám. Řídím se pocity, klidně si dopřeju krátký spánek i přes den. Vím, že mi to udělá dobře a práce mi pak půjde líp od ruky,“ vysvětluje Veronika. Do závorky by prý dala dovětek, že si je dobře vědoma toho, že za ni nikdo nic neudělá.
Není pravda, že by ji podnikání, zvláště v počátcích občas fyzicky nezmáhalo a byly i chvilky, kdyby s ním nejraději praštila. Časem se práci naučila lépe organizovat a být efektivnější. Před pár dny dokončila rekonstrukci prodejny. Po deseti letech podnikání se Veronika totiž rozhodla přestěhovat na lukrativnější místo v blízkosti náměstí. Potvrzuje, že o zákaznice nouzi nemá... Oblečení, které prodává, je nápadité, a tak si tu vždycky můžete koupit něco, co jste ve svém šatníku ještě neměli. A za přijatelnou cenu. „Vybírám, co se mi líbí, aby to bylo nositelné a převážně podle svého vkusu. Hodně důležitá je i cena,“ říká majitelka ke své nabídce, která stejně jako styl interiéru obchodu nepostrádá její rukopis.

U počítače tráví minimum času a tak přesto, že občas mrkne na email nebo je schopná si objednat přes internet třeba letenky, úspěšně podniká navzdory obecně tradovanému klišé, že bez počítače se dnes nikdo neobejde. Většinu věcí řeší po telefonu a pokud je to možné, nejraději komunikuje přímo. Face to face.
Ráda cestuje a plní si tak své sny. Se zaujetím vypráví o pobytu v Jižní Americe, o přírodních krásách Kanady, cestě do Číny, Indonésie či Thajska. Protože jenom zřídka využívá služeb cestovních kanceláří, cestuje za zlomkové ceny. „Často jedu s partou, ve které je člověk, který danou lokalitu už zná a od toho se odvíjí ostatní...“ prozrazuje svou strategii a dodává, že eurovíkendy si nechává až na důchod. „Málo muziky za moc peněz,“ glosuje.
0bčas se sejde s kamarádkami, které obvykle vychovávají dvě děti, jsou v permanentním stresu z každodenního kolotoče povinností a nedostatku peněz. Veronika si nestěžuje. Představa, že by měla svůj život podřizovat přáním partnera a potřebám rodiny víc, než by považovala za rozumné, jí není příjemná. „Doma na mě nikdo netlačí, dokonce ani babička se nikdy nezmínila, že bych „měla jít pod čepec“, usmívá se Veronika.
Žije ve vlastním bytě, kde ji vítá Zuza, pejsek čivava, i když rasa není úplně jasná, protože je to nalezenec, kterého se ujala před osmi lety. „A dítě mám taky,“ vzpomene si. „Adoptované. V Africe.“ Jde o jedenáctiletého sirotka Jamese z Tanzanie. Kromě pravidelné roční částky mu v létě přispěla také na výlet. „Byl to jejich první výlet, kdy opustili sirotčinec a podívali se dál do okolí, k moři,“ vysvětluje „adoptivní máma na dálku“. Později, pokud nastane ten správný čas, chtěla by Veronika Jamese navštívit a pracovat v Africe třeba čtvrt roku jako dobrovolník.

„Možná to bude znít někomu bláznivě, ale já každý večer děkuji za vše dobré, co se mi ten den podařilo a myslím na to, co mne čeká zítra, a přeju si, aby vše dobře šlo,“ svěřuje se. I když se jí blíží čtyřicítka, nenechává se vyvést z rovnováhy. Se svými „vizemi“ do budoucna zůstává opatrná. „Proč si nepřát partnera... že, ale já to tam prostě zatím nemám. Takovou věc si už teď víc rozmýšlím, než bych to dělala před deseti, dvaceti lety,“ konstatuje atraktivní žena, která je spokojená s tím, jak život plyne.
Poslední čtyři roky se intenzivně zajímá o zdravou výživu, miluje přípravu salátů, denně připravuje zeleninové nebo ovocné šťávy, nebo smoothie. „Na nedělní oběd zajdu občas k rodičům, doma vařím maximálně pět minut,“ přibližuje svůj kulinářský styl, který se odvíjí z preference syrové stravy. Krabičky zeleniny připravuje nejenom sobě do práce, ale také své sestře a příležitostně pro inspiraci i svým kamarádkám – a dělá jí to radost. Pro práci výživového poradce či kouče zdravého životního stylu by se dokázala nadchnout.
Přiznává, že ji svého času inspirovaly texty s tématikou osobního růstu. „Je pravda, že poté, co jsem si přečetla mezi dalšími knížku Zdeňky Jordánové Poznej svůj cíl, ve mně dozrálo rozhodnutí udělat dost zásadní změnu ve svém životě.“ Veronika dala přednost vlastní cestě, i když s sebou nese více neznáma. A jaký, že je tedy její cíl..?! „To právě ještě nevím,“ říká s úsměvem jako někdo, kdo ale c(í)tí správný směr – a kráčí se mu docela dobře...

V Radniční galerii vystavují studenti

V prostorách Radniční galerie svá dílka vystavují v současné době studenti Umprumky v Uherském Hradišti. Střední škola uměleckoprůmyslová v Uherském Hradišti vyučuje devět oborů – keramiku, grafický design, užitou malbu, design obuvi, průmyslový design, design oděvu, multimédia, kamenosochosařství a užitou litografii.


Práce žáků získávají nejvyšší ocenění v designerských soutěžích a jsou prezentovány na významných domácích i zahraničních výstavách.




 Obor Modelářství a návrhářství obuvi a módních doplňků vznikl v roce 1947 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v současné době je jediným středoškolským specializovaným oborem v České republice. Obor spolupracuje s Českou obuvnickou a kožedělnou asociací a s úspěšnými výrobci a firmami.





středa 1. listopadu 2017

Vypravěč příběhů Fulghum přijel „domů“

Kyjov - Věděli jste, že americký spisovatel Robert Fulghum je tak trochu Čech? Koncem devatenáctého století totiž Jára Cimrman přijel do Ameriky a strávil noc s jeho prababičkou. Jeho dědeček je tedy syn Járy Cimrmana a Robert Fulgum je jeho pravnuk… Tak takovými historkami bavil světoznámý spisovatel návštěvníky pořadu Listování v kyjovské Pražírně.

Robert Fulghum se proslavil knihou Všechno, co potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole. Vyšla v roce 1988, prodalo se jí 14 miliónů kusů v 93 zemích světa. Fulghum má několik vysokoškolských diplomů a během svého života vystřídal mnoho povolání, působil také jako pastor. Svoji první knihu vydal až po padesátce a nikdy vlastně netoužil být spisovatelem. Na svém kontě má nyní víc než patnáct knih, ta poslední se jmenuje Opravář osudů.
V rámci programu Listování navštívil osmdesátiletý Fulghum již třicet míst v České republice a Kyjov byl mezi nimi. Navzdory tomu, že měl za sebou dlouhý den a vystoupení ve Veselí nad Moravou, působil svěže. V Česku byl už několikrát, v Kyjově podruhé. Po scénickém čtení z jeho knihy Co jsem to proboha udělal, patřilo pódium jemu a bylo vidět, že to s publikem umí.
Tak jako je hravá jeho próza, rád si hraje i v reálném životě a lidi dělí na „hráče“ a „nehráče“. Zmínil i příhodu o „nehráčích“. Stala se v Praze na náměstí Míru, kde probíhalo modlitební shromáždění. Zachytil úsměv a radostný výraz ženy. Aha, hráčka, pomyslel si. „Našel jsi Boha?“ zeptala se ho ta žena. „On se ztratil..?“ odtušil Fulghum. „Našel jsi Ježíše?“ nevzdávala to žena. „Ten se taky ztratil?“ zkusil to ještě jednou Fulghum. Ale nic z toho nebylo, „nebyla to hráčka“, poznamenal spisovatel.
Mezi Čechy během svého turné narazil podle svých slov na hodně „hráčů“… a oceňoval to. A jestli jsou jeho historky pravdivé? Jsou prý tak pravdivé, jako je pravdivý sám Jára Cimrman…
K Česku má však blízko od mládí, protože vyrostl ve státě Texas poblíž dvou vesnic, které byly osídleny převážně Čechy, kteří sem přišli koncem 19. století. Jedna z nich se jmenovala Praha Texas. Naučil se tu jíst české koláče, výborný chléb, masité párky, pít pivo i tancovat polku.

Světoznámý spisovatel Robert Fulghum přijel pozdravit své čtenáře do kyjovské Pražírny.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)



sobota 28. října 2017

Malíř a restaurátorka pozvali zájemce do svého království

Kyjov - Společné prostory ateliéru sdílí malíř David Minařík a restaurátorka Monika Wolfová. O víkendu na přelomu září a října v rámci Dnů otevřených ateliérů do „svého království“ nechali nahlédnout zájemce a milovníky umění.

Dvaatřicetiletý David Minařík je původem Brňan, který po studiích na Dánské královské akademii výtvarných umění v Kodani zakotvil se svou partnerkou v Kyjově, jejíž rodina odsud pochází. Žije a pracuje tady teprve půldruhého roku.

 David Minařík u svých obrazů z posledního období. Ten vpravo  najde své místo v dětském pokoji syna.
  Nejraději maluje své velkoformátové obrazy na přírodní režnou bavlnu. Ve svých abstraktních dílech se snaží zachytit detaily života, které nám unikají s proudem času a nejsme schopni se k nim vracet. K práci přistupuje s určitým záměrem, v tvůrčím procesu ale dochází ke komunikaci mezi ním a vznikajícím dílem. „Obraz na mě křičí a já se ho snažím dohnat, často si řekne sám, co po mně chce,“ přibližuje malíř. Dříve než odjel do Kodaně, studoval v Ostravě na Fakultě výtvarných umění, kde si osvojil všechny principy kresby. Důležité podle něj je ale umět se osvobodit od naučeného, které se tréninkem fixuje a automatizuje. „Díky tomu, že zvládám figuru je moje linka tak silná, jak je...“ vysvětluje malíř. „Musí být vidět, že je to moje rozhodnutí, a potom s ní můžu nějak pracovat. Většinou obraz dokončím a začnu další. Občas se ale objeví vlaštovka, která se vrací a já čekám na ty správné tahy několik týdnů…. i déle,“ dodává umělec.
 David má pětiměsíčního syna, který se narodil ve stejný den, jako se konala vernisáž jeho diplomové práce v Kodani. Uživit se malováním sice není snadné, ale díky galerii v hlavním městě Dánska, kde vystavuje a prodává, se to daří. „V Dánsku je kultura nakupování obrazů dál, i když je originál o polovinu dražší než fotka z Ikei, lidé mu často dají přednost,“ vysvětluje malíř. S Monikou Wolfowou se jim prý v jednom ateliéru o několika místnostech spolupracuje velmi dobře.

Restaurátorská práce vyžaduje mnoho trpělivosti, přiznává Monika Wolfová.
 Pětačtyřicetiletá Kyjovačka Monika Wolfová se věnuje restaurátorství, oboru, který vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Restauruje polychromované dřevěné plastiky, provádí restaurování obrazů na plátně i nástěnných maleb. Momentálně pracuje na soškách z oltáře kostela ze severní Moravy. „Probíhá typický proces. Plastiky jsou prolezlé červotoči, dřevo je změklé místy až tak, že se sype, takže je nutná velká opatrnost při manipulaci,“ přibližuje restaurátorka. „Plastiky se ošetřují proti červotoči ve Veverské Bítýšce ve speciálním zařízení ve velkých boxech ionizačním zářením. Aby se dřevo zpevnilo, sošky se na dobu nejméně dvaceti čtyř hodin ponoří do lázně s ošetřujícím roztokem. Pak se materiál musí nechat vyschnout. Až potom se dále pracuje – očistí se zlatý nátěr, mohou se provést dořezby, vyplní se defekty, provede se retušování a nakonec konečná úprava zlacením na lesk nebo na mat,“ popisuje zdlouhavý proces Wolfová. „Jsou to hodiny a hodiny činnosti, je to skutečně časově náročné,“ potvrzuje restaurátorka.
Monika Wolfová má tři děti, takže po desetileté přestávce, kdy nebrala velké zakázky, se před dvěma lety vrátila k restaurátorské práci na plný úvazek. Kvalitu její práce a postupy, pokud jsou díla evidována jako kulturní památky, kontrolují pracovníci památkářského ústavu

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)

úterý 24. října 2017

Zachytila magičnost rodné krajiny

Kyjov - Galerie Doma se rozhodla dát prostor regionálně známým výtvarníkům. Libuše Sedlářová z Kyjova vystavovala už před lety v Radniční galerii, v kyjovské čajovně i v galerii Ve škole. Je autodidakt, navštěvovala výtvarné dílny a workshopy, před deseti lety v rámci tříletého cyklu studovala na VUT Fakultě výtvarných umění v Brně u akademické malířky Margarety Titlové. 

„Ráda přijímám nové výzvy,“ říká výtvarnice. „Zkouším různé techniky, grafiky, olej. Tentokrát jsem použila akrylové barvy, které rychle schnou, takže práce s nimi byla obtížnější.“ Jako podklad pro své obrázky jí posloužily dřevěné destičky. „To dřevo pracovalo za mne,“ přibližuje malířka, „ letokruhy mi napovídaly... šlo to samo. Malování na plátně pak už bylo těžší. Aby získal obraz na plastičnosti, použila jsem mláto – odpad z ječmene, ze kterého se vaří pivo,“ dodává Sedlářová, která má v rodinném vlastnictví pivovar. „ Malování mi přináší dobré vnitřní rozpoložení, radost a klid, ale nejvíc mne těší, když moje obrázky osloví druhé lidi a líbí se jim,“ dodává autorka Libuše Sedlářová.

Těší mě pozitivní odezva, říká Sedlářová.
Vystavené obrazy vznikly většinou v poslední době, ale je mezi nim jeden i patnáct let starý. „Krajinu v okolí Kyjova jsem vždycky měla ráda, narodila jsem se tu a v dětství jsem jezdívala k dědečkovi do Svatobořic, kde měl vinohrad. Ten zůstal dosud v rodině, obdělává ho bratranec. Mám fotografickou paměť, takže si výjevy snadno vybavím. Zachytila jsem Svatobořicko, Šardicko, Hovorany. Miluju procházky a projížďky na kole při západu slunce, kdy vystupují prokreslené linie dun polí… je to fascinující pohled,“ vyznává se malířka.
Krajina v těchto lokalitách bývá v posledních letech přirovnávána k italskému Toskánsku, přestože u nás často nenajdeme drobná políčka soukromých zemědělců, typická stromořadí u polních cest, ani kamenná hospodářská stavení na návrších. Krása a fotogeničnost zdejší vlnité krajiny s remízky a osamělými kapličkami je však již dobře známá a nedávno ji ve Štrasburku v sídle Rady Evropy představily fotografie rodáka ze Svatobořic-Mistřína Radka Severy.

„Je to už víc jak deset let, kdy se u nás v hotelu ubytoval významný polský fotograf, a když brzy ráno odjížděl s fotoaparátem ven, ptala jsem se ho na cíl cesty. Říkal, že jde fotit do polí. Pak mi poslal fotografii, která se umístila v první desítce světové soutěže,“ popsala příhodu z minulosti Libuše Sedlářová, spolumajitelka hotelu. Její obrázky zdobí stěny chodeb i pokojů hotelu.


A jak hodnotí její tvorbu odborník? „Je to milé, je to lyrické, poetické. Není to za účelem zisku a toho si vážím nejvíc,“ řekl na adresu šarmantní autorky Libuše Sedlářové galerista a znalec umění Vojtěch Petratur.

(Článek vyšel ve zkrácené verzi ve Slovácku.)


Život je jako mozaika, říká Libuše Sedlářová

Text vznil v roce 2011.

Potkaly jsme se na kurzu angličtiny. Paní Libuška je typ ženy, kterou nepřehlédnete. Opálená pleť, delší plavé vlasy, pravidelné jemné rysy tváře, hezké nohy. Zajímavý outfit. Vím o ní vlastně jen to, že v současné době mají v rodinném vlastnictví hotel. Zaujala mne svým mladistvým vzhledem, přístupem i vyzařováním. Chtěla jsem se o ní dozvědět víc. Naše schůzka se uskutečnila jednoho letního odpoledne v půvabné zahradě japonského stylu a rozmlouvaly jsme spolu za zurčení vody umělého potůčku. Možná i proto byla paní Libuška tak otevřená a sdílná. Vypráví o svém životě a o tom, čemu ji naučil… 

Libuše Sedlářová

Čas je relativní 

 Otázka na věk ženám není obvykle příjemná, ale mám pocit, že se jí nemohu vyhnout. „Beru to jako číslo, které ke mně nepatří,“ ohrazuje se paní Libuška, která loni oslavila šedesátku. „Moji blízcí můj věk naprosto neberou v potaz, vůbec jim nepřijde na mysl, že bych jim třeba nemusela stačit… Můj syn mi přede dvěma lety daroval kolečkové brusle. A já jezdím… i s vnoučaty,“ směje se paní Libuška. „Je fakt, že obléknu šaty, které jsem nosila v šestnácti,“ přiznává. „Snad to nevyzní příliš sebevědomě, ale když se v tom, co máte na sobě, dobře cítíte, působíte pozitivně také na své okolí a ono vám to vrací…“ tvrdí paní Libuška, která, jak sama říká, se vždycky ráda oblékala trochu extravagantně.


Maminka a tchyně, dvě ženy, které jí hodně daly
Moje maminka byla obyčejná žena, ale vzácných charakterových vlastností, byla láskyplná a pro všechny kolem měla pochopení. Byla také velmi praktická a uměla se postavit ke každé práci. Prostě „do voza aj do koča“ … jak se u nás říká. Uměla se radovat z maličkostí, z nás dětí a našich drobných úspěchů. Když jsem dospívala, ráda jsem recitovala v mnoha soutěžích. Také jsem hrála ochotnicky divadlo a moc mne to bavilo. Maminka nevynechala žádné naše představení, a tím povzbuzovala moje zájmy, myslím, že pro děti je právě tohle velmi důležité… Láska k divadlu mi zůstala dodnes, s oblibou a pravidelně je navštěvuji. Celý život se také intenzivně věnuji sborovému zpívání … a tato činnost mi přináší do duše klid a velkou radost ,“ dodává.
Moje tchyně byla zase metr, měla svoje zásady a těch se držela, uměla motivovat a vést lidi kolem sebe… i od ní jsem se toho dost naučila. Hodilo se mi to potom v podnikání. Snažím se řídit tím, že je důležitější dělat než mluvit a jít příkladem, snad je to dobrý přístup . Na konci úsilí se přece musí nějaký úspěch dostavit, chce to jen velkou trpělivost! Musíte sám sobě věřit, že si poradíte. Člověk by měl ale především dělat to, co ho naplňuje, aby získal a uchoval si vnitřní rovnováhu. To je důležité,“ uzavírá důrazně.

Svých snů se nemá člověk vzdávat
Když si člověk něco přeje a touží po tom, tak to musí jít… ale nesmí to vzdát, musí překonat ty slabé chvilky, které přijdou na každého. Musí vydržet. Musí mít víru. Když přijde šance – člověk by neměl dlouho váhat, instinkt mu napoví, jak se zachovat, koneckonců i zvířata se jím řídí. Já jsem se v životě přizpůsobovala, ale považuji za velké štěstí, když někdo má tu možnost věnovat se celý život jednomu oboru a dosáhne v něm mistrovství,“ říká paní Libuška. A pak otevírá novou kapitolu – o podnikání a o tom, kde všude bere inspiraci.
Už za socialismu jsme se snažili cestovat, “ vzpomíná. „Vlastními silami jsme si s manželem postavili obytné auto. S ním jsme procestovali celou Evropu a dostali jsme se až do Afriky. Zajímaly nás hlavně památky. Po babičce jsme zdědili meruňkový sad, úrodu jsme rozprodali, a to nám obvykle zaplatilo dovolenou v cizině. Měli jsme štěstí, ve straně jsem nikdy nebyla, většina lidí se tenkrát na západ nedostala vůbec, nanejvýš jednou za čas do Jugoslávie. Také se tam na nás dívali jako na exoty, protože naši státní poznávací značku ani neznali. Ty cesty mi rozšiřovaly obzory a dobíjely mne novou energií… když jsme se vždy zpátky vraceli do mého rodného města, do jeho komunistické šedi. Ale navzdory všemu jsem to tu měla ráda. Měla jsem tu rodiče, přátele, známé…
Jak čas běžel kolem, doba se měnila. Tím, že člověk měl šanci cestovat a vidět, jak to mají jinde, zatouží, aby se i jeho okolí změnilo k lepšímu. Inspiruje vás to a dává vám to odvahu pouštět se do věcí, o kterých se vám ani nesnilo. Zážitky z cest ve vás zanechají pocity a myšlenky, a možná později některá z nich vám dá impuls k nové činnosti.. A tak se také stalo, ihned jakmile to bylo možné, jsme s manželem začali podnikat. Už koncem osmdesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily. Ale nikdy by mne nenapadlo, že jednou budeme vlastnit hotel,“ odmlčí se paní Libuška. „Cesta byla trnitá …“
Před několika lety koupili rozsáhlou zchátralou budovu, vlastními silami ji přebudovali na hotel standardní evropské úrovně. Celé vnitřní uspořádání nezapře tvořivou invenci majitelů. A jeho chodby jsou vyzdobeny jednak fotografiemi celebrit, které přijali jeho pohostinství, jednak také obrázky, které v poslední době paní Libuška ráda maluje.

Zvláště žena si musí ujasnit priority
Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, pak jsem pracovala v kanceláři, což mne nenaplňovalo, protože si myslím, že jsem člověk tvořivý,“ vzpomíná paní Libuška. „Ale vždycky jsem se snažila, abych v každé práci  něco pozitivního našla. A tak se pořád snažím… a když se mi zrovna nechce, představuji si, jak to bude fajn, až to bude hotovo – a to pomáhá se přes ten problém přenést, dobrý pocit se pak skutečně dostaví,“ poznamenává paní Libuška s uspokojením.
Zvláště pro ženu je důležité, aby si stanovila priority a nevyplýtvala veškerý čas a energii na vedlejší, ne tak podstatné věci. Dokud jsou ovšem děti malé, je složité si najít na sebe samu čas. Děti vás jednoduše potřebují. Ale přiznám se, že nepatřím k ženám, které rády tráví čas v kuchyni. Vaření beru jako nutnost, nikdy jsem si to neprotivila, ale cíleně vařím jídla jednoduchá a rychlá. Raději svůj čas věnuji něčemu trvalejšímu. Také s přibývajícími lety s povzdechem vzpomínám na promarněný čas, který jsem mohla lépe zúročit, ale tak to v životě asi musí být, aby člověk mohl dojít k nějakému poznání. Proto už se nezabývám ani recepty na bábovky a spíše vyhledávám společnost lidí, se kterými si mám skutečně co říct.“

Rýžování zlata
Nerada se loučím s věcmi, vždycky si k nim vytvořím jakýsi vztah“ přiznává paní Libuška, „a tak se je snažím ještě přetvořit. Tak třeba na zbylé ruličky papíru z obchodní pokladny si píšu seznam úkolů, nebo třeba svoje nápady. Občas přijde stav jakési euforie, kdy si zapíšu třeba dvacet nápadů… Až po čase se k nim vrátím… a oddělím zrno od plev, jak se říká. Podobá se to rýžování zlata, které jsem si vyzkoušela na jednom výtvarnickém workshopu. A i když s odstupem zjistím, že většina z těch nápadů je k ničemu, jeden, dva nebo tři se mohou hodit, dají se realizovat. Jako ta zrnka zlata.“
Důležité je držet krok s dobou, přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, protože život kolem běží!“ Tak začátkem devadesátých let paní Libuše vlastnila několik obchodů na náměstí, např. prodejnu s metrovým textilem. Jakmile se však objevily supermarkety velkých obchodních řetězců, prodej poklesl. Obchodů se zbavila a z látek, které jí z prodeje zbyly, se rozhodla vyrábět šaty pro panenky Barbie. Sama si navrhovala modely a zaměstnávala několik švadlen. Pro výrobky našla výhodný odbyt ve Švédsku. Návinky, což jsou destičky, na které se namotávají látky, pomalovala a dnes visí coby obrázky v hotelu!

Zlatokopky se mýlí
Nejhorší je, když člověk žije jenom pro sebe. Znám takové lidi. A není jich málo. A jsou to třeba i některé dnešní mladé dívky, které chladně kalkulují, chtějí se mít dobře bez vlastních zásluh a nehledí na to, co jim říká jejich srdce a svědomí… ale v tom nemůže být štěstí.“ Paní Libuška je vdaná už čtyřicet let, i když jak říká, „nebylo vždycky jednoduché to ustát“. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Rodinu ctí nadevše, neboť to je základ … Tak jak to svým životem také potvrzuje její starší sestra, která je jí v tom, jak se obětavě, nezištně a láskyplně vztahuje ke světu kolem, celoživotním vzorem a inspirací.

Každý den jen jeden kamínek…
Život člověka je jako mozaika. Každý den přidáme jeden kamínek… záleží na nás, jaký je. A ti kteří chodí s očima otevřenýma zůstanou stát a vidí… vidí obraz vašeho života. Mě pořád něco popohánělo k činnosti, až v poslední době se umím více zastavit a vychutnat si to, co mám, radovat se z toho, protože to všechno je zasloužené. A to je důležité. A netvrdím, že by se měl člověk obětovat... naplnit své ambice je důležité, člověk je pak spokojen sám se sebou a může se lépe darovat svým bližním. Čím jsem starší, tím více si cením každého projevu přátelství, každého úsměvu, který mi lidé věnují. A moje zkušenosti ukazují, že cokoliv dobrého pro nějakého člověka uděláte, že se vám to vrátí. I když s tím nepočítáte, i když to nečekáte – a třeba i po letech… Takže žádné dobré slovo není na světě vyřčeno zbytečně. A nezáleží na tom, jestli je člověk bohatý, slavný…to není podstatné. Záleží vždycky na tom, nakolik je lidský. A aby měl v sobě pokoru a víru, pak se dostaví pokoj v duši…protože kdo ho má – má všechno. A kdo ho nemá – jako by neměl nic…“ zamýšlí se paní Libuška .
A platí i všechna ta lidová přísloví, která jako by byla ze starého světa, který se nás netýká… ale opak je pravdou. Bohužel, na většinu věcí si člověk musí přijít sám a o ta horká kamna se spálit.
Teď už to vím. Kdyby člověk mohl dostat jeden pokus nanečisto… “ pousměje se paní Libuška. „Ale i tak to stojí za to…“

(Článek vyšel v Týdeníku Kroměřížsko a v Novém Slovácku.)