 |
| Lékařka Marie Hudečková |
„Řekli nám šest set kilometrů a já jsem
si okamžitě předsevzala, že to ujdeme,“ říká Marie
Hudečková (nar.1940), lékařka, která v roce 1980 přijela i
se svou rodinou na pracovní pobyt do Angoly. Na Afriku a zdejší
lidi vzpomíná ráda, k únosu, o kterém tenkrát mluvil celý
svět, se už vracet nechce. „Žiju přítomností,“ říká,
ačkoli minimálně zdravotní následky, které si přivezla ze
strastiplného pochodu, jí nikdy nedaly zcela zapomenout.
Co se tenkrát vlastně stalo
Dne
12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila
místní celulózku a papírnu. Při této akci unesla i skupinu
československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili.
Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během
únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km, při
němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními
auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající
se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila 1. července 1983. Druhá
skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v
buši vrátila do ČSSR 23. června 1984. (Zdroj Wikipedie.)
Novinář Josef Klíma
zachytil zážitky některých protagonistů již v roce 1985. V
tomtéž roce vznikl celovečerní film Angolský deník lékařky, a
to na základě údajů a postřehů, jež si Marie Hudečková
během pochodu zapisovala. Osobně pak byla i se svými dětmi
natáčení přítomna. Letos u příležitosti 30.výročí návratu
kompletní skupiny na událost vzpomenul například jeden z jejích
účastníků Lubomír Sazeček v magazínu MF Dnes nebo v
televizním dokumentu pořadu Horizont. „Někteří tím žijí
dodnes,“ dodává Hudečková. „Každý to viděl svýma očima a
každý měl svou pravdu,“ říká smířlivě k hraničnímu
tématu vojenského zajetí, nedostatku jídla, nemocí a
vyčerpávajícího pochodu, který trval celých 85 dní.
I když zásadní pro
to, aby člověk vydržel a přežil, byl podle ní postoj a
vnitřní síla každého jednotlivce, přesto ji tato zkušenost
dovedla k poznání, že člověk nemá svůj život plně pod
kontrolou a ve svých rukou, jak by si myslel. „Netušíte
soudružko Hudečková, jak bylo obtížné vyjednat vaši výměnu,“
uslyšela v letadle na zpáteční cestě domů od vyslance
Československa a dosud si pamatuje cizí jméno důležitého
zajatce, který byl za ni vrácen Unitě.
Afrika je silná… a na fotkách je to vidět
 |
| Reprint: Angolské ženy I - Budoucnost. Foto: M. Hudečková |
„Pobyt v Africe
pro mne znamenal tři roky neuvěřitelných zkušeností, profesně
i lidsky,“ ožije Marie Hudečková, když mluví o tom, co
považuje za skutečně důležité. Být lékařkou v Africe mnohem
více než zaměstnání znamenalo životní stav, dodržovat
ordinační hodiny nebylo příliš možné. „Každé ráno před
otevřením bylo před nemocnicí černo, dvě stě lidí, kteří
čekali na ošetření,“ popisuje situaci. „Někdy se stalo, že
přivezli náklaďák raněných z přestřelek v okolí,
to šlo vše stranou a museli jsme je ošetřit.“ Stejně tak
nebylo výjimkou, že ji volali k naléhavému případu v noci
či v podstatě v kteroukoli hodinu. „Se základním
technickým vybavením, léky a svými znalostmi jsme tu byli zdejším
lidem velmi platní – a oni byli vděční,“ připomíná si
pocity lidské vzájemnosti, spřízněnosti a blízkosti, které na
vzdáleném kontinentě prožívala.
Ráda
také vzpomíná na fotografie a diapozitivy, které v Africe
pořídila. Vidíme na nich převážně ženy a děti, které
potkávala na výletech do okolí Alto Catumbely. Několik snímků
vzniklo i přímo v nemocnici. „Když jsem mamince, která
přišla rodit císařským řezem, věnovala při odchodu navíc
její fotografii s děťátkem, tak to pro ni byla velká věc,“
vzpomíná s tichým úsměvem Marie Hudečková.
Focení
se jí stalo velkou zálibou a po příjezdu domů se zapojila do
fotografické skupiny Kontakt v Hodoníně, která tu
funguje dosud. „Vytěsnila jsem nepříjemné a strastiplné
zážitky, hlavně proto, že bylo třeba řešit každodenní drobné
starosti. Práce a setkávání ve skupině Kontakt mi hodně pomohly
zabývat se pro mě příjemnějšími věcmi a znovu se zařadit
doma,“ vysvětluje lékařka.
V roce 1985
získala hlavní cenu na prestižní fotografické soutěži v
Ružomberku za sérii svých fotografií z angolského
prostředí.
Každodennost v Alto Catumbele
Nebyla jediná z týmu
Čechoslováků v Africe, kdo tenkrát fotil. Vzpomíná, jak
její kolegové byli ve zdejším klimatu při vyvolávání fotek
nuceni si chladit si vodu… a to přesto, že klimatické podmínky
v Alto Catumbele jsou vcelku příznivé.
Pro Evropany tam bylo
připravené zázemí na relativně dobré úrovni. „Dřevěné
domky, ve kterých jsme bydleli, byly prostorné a pohodlné,
výborný byl plavecký bazén, který sloužil v určité dny i
pro místní obyvatele, občas jsme se jezdili koupat i k moři,
to byla krása, nebo na promítání filmu. Film „Jáchyme, hoď ho
do stroje“ jsme viděli asi šestadvacetkrát, byl to jediný český
film, který jsme tam měli,“ směje se paní Marie. S vedením
domácnosti vytížené lékařce pomáhala mladá služebná, a
svoji práci prý zastávala svědomitě. „Nadevšecko milovala
sprchu, tu si užívala,“ poznamenává k luxusu, kteří
místní neznali.
„Děti skládaly
v Česku pravidelně školní zkoušky, takže se musely
připravovat, naučily se tam velké samostatnosti,“ hodnotí
Hudečková. Její syn a dcera byli v teenagerovském věku
základní školní docházky. Jednou týdně je posílala do místní
školy, aby se naučily jazyk – portugalštinu. Angola bývala po
staletí portugalskou kolonií a portugalština je tu úředním
jazykem. „Krásnou portugalštinu bylo možné slyšet v kostele,
tak jsme tam také někdy zašli,“ dodává s tím, že
později jim to zakázali. „Ale my jsme i tak šli…“ Místní
používají také domorodý jazyk umbundu. Ani jazykové vybavení
dospělých nebylo většinou valné a učili se až na místě.
Někteří z mužů později samostudiem portugalštiny podle
slovníku vyplňovali dlouhé dny ročního zajetí v buši.
„Syn Robert v Alto
Catumbele věčně hrával s Kubánci baseball a softball …
Pak to u nás hrál závodně, a jeho syn teď hraje softball za
brněnské Draky,“ dodává dnes již několikanásobná babička
Marie Hudečková potěšena tím, jaké nečekané benefity mise
v africké Angole přinesla pro její potomky.
„Robert taky sbíral
brouky a motýly. Byla to zábava nejen kluků ale i dospělých, kdo
bude mít ve svých sbírkách největší či nejzajímavější
kousek,“ vybavuje si. Tyto „úlovky“ pak vozili svému známému,
třináctiletému Jirkovi Churému z Brna. To on jim dal
přesné instrukce, jak „materiál sbírat a uchovávat.“ „Dnes
je to uznávaný entomolog, který v pozdějších letech Angolu
opakovaně navštívil a vydal o ní řadu zajímavých publikací,“
sděluje pointu příběhu.
Chudý neznamená „ubohý“
 | ||
| reprint: Angolské ženy II - Čerrná Madona. |
„Na oslavy narozenin
dětí jsme zvali i jejich černé kamarády,“ říká Hudečková.
„Byli však natolik ohleduplní, že když měla máma pět dětí,
neposlala všech pět, ale třeba jenom dva nebo tři,“ přibližuje
s tím, že jídla je v rodinách místních málo a lidé
si ho velmi cení. „Přivezla jsem si s sebou různá semínka, na
zahradě u domu jsem pak vypěstovala třeba rajčata, která
v tamním podnebí vyrostla do velké výšky, a dávala
ochutnat sousedům, kteří tyto plodiny neznali.“ Bylo pro ni
samozřejmé se o případné přebytky dělit. „Jeden z místních
mi pak, když jsem jela na dovolenou domů, nabalil kufry, které by
jinak zůstaly prázdné, plné ovoce… nikdy jsem na nic tak
skvělého později ve zdejších supermarketech nenarazila,“
vzpomíná. „To byla vůně a chuť…“
I přes zdejší
chudobu a těžké životní podmínky lékařka oceňuje schopnost
zdejších žen udržet svá obydlí a šat v čistotě.
Charakteristický pro domorodé obyvatele je respekt k přírodě,
vychovanost v tomto směru a návyky, kteří si bílí často
neosvojili. Afričané se podle ní jinak chovají i v nemoci, které
je často provázejí – ale kterými se „nenechají převálcovat“.
Naopak projevují obdivuhodnou houževnatost a sílu, byť se
samozřejmě dožívají podstatně nižšího věku než Evropané.
„Většinou mají jen to nejnutnější k životu a často
bojují o přežití, ale navzdory tomu si uchovávají lidskou
důstojnost a dobré mravy,“ hovoří o svých zkušenostech
lékařka.
Memento
Milovala večerní
procházky se psem, který ji spolehlivě varoval v africké
krajině před nebezpečím. I za nočního pochodu s vojáky
Unita vnímala krásu svítícího měsíce a exotické krajiny.
Povzbuzovala děti, že až se vrátí, zajdou si v Praze na
Dvořákovu Rusalku. „A také jsme šli,“ uzavírá vítězně
Marie Hudečková.
