pátek 19. února 2021

Jiří Dunděra: Osud mi nahrál několikrát v životě velmi…

Jiří Dunděra představuje svoji poslední knihu.

Jiří Dunděra napsal už sedm knih, pořád se ale považuje, jak rád opakuje, za začínajícího autora. První kniha mu vyšla v roce 2005 v 72 letech. Do té doby se věnoval především své lékařské profesi. „Jak říkával můj dědeček Josef Varhaník - medicína je slušný obor v každém režimu,“ připomíná si Dunděra. Po listopadové revoluci 1989 působil jako radní v Kyjově, po roce a půl rezignoval a rozhodl se dát přednost publikační činnosti.

 

 Jeho zatím poslední kniha František Kudláč s podtitulem Škola života vychází v atypickém formátu a s bohatým obrazovým doprovodem. „Na té knížce mi velmi záleželo, představuje rok práce,“ přibližuje autor a pochvaluje si úzkou spolupráci s typografem. „Zvolili jsme barevnost obálky v béžových odstínech, jak to mám rád, a každý snímek tam má své přesné místo a význam, který pozorný čtenář dokáže odhadnout,“ míní spisovatel.

František Kudláč, byť o celou generaci starší, patřil k přátelům Jiřího Dunděry, dobře se osobně znali. Před lety autor přepsal na stroji jeho rukopisné paměti a nyní se je rozhodl zpracovat. Kudláč absolvoval kyjovské gymnázium a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Většinu života působil na Slovensku. Udělal si jméno ve světě výtvarné tvorby i divadla, působil jako scénograf, divadelní a filmový režisér. Učil na třech gymnáziích – v Dolním Kubíně, v Kremnici a v Martině. „Vychovával divadlem. Vybíral hry, které řešily problém svobody,“ přibližuje Dunděra.

„Píšu o lidech, kteří jsou mi sympatičtí, které mám rád, kteří si zachovali tvář v komunistickém nebo fašistickém režimu. Nemělo by se na ně zapomenout. Zajímá mne otázka osobní svobody a zodpovědnosti. Považuju za svůj úkol zachytit jejich osudy, které se mohou stát skutečným příkladem pro ostatní,“ vysvětluje autor, který ve svých knihách dosud popsal životy 85 osobností. Co se týče jejich soukromého života a vztahů, Dunděra zůstává diskrétní. Kontroverzní počiny ale, aniž by je soudil nebo omlouval, zcela nevytěsňuje a snaží se pochopit motivy jednání. V poslední publikaci zmiňuje například fakt, že František Kudláč pracoval na zakázce namalovat oficiální portrét tehdejšího komunistického prezidenta Gustava Husáka. Portrét ale zřejmě nikdy dokončen nebyl.

„Život nebývá jednoduchý ani přímočarý. Mojí snahou je psát pravdivě, fakta poctivě ověřuji. Nicméně je to můj pohled na svět a vše co dělá člověk, je jednostranné. Takže historii trošku beletrizuji.“ 

Obrazové části knihy věnoval autor zvláštní pozornost.

A jak vzpomíná 87letý autor na své úplné začátky? „První článek jsem napsal v roce 1965 a jmenoval se Tajemství Francouzek. Otiskli ho tenkrát ve Vlastě. V létě se nám s manželkou podařilo strávit skoro měsíc u známých v Paříži, tenkrát se dalo na Západ vycestovat jenom s obtížemi a na pozvání. Byl jsem tak okouzlen všudypřítomným pocitem svobody, usměvavou pohodou Pařížanů a příslovečným francouzským uměním žít, že jsem si to nemohl nechat pro sebe. Z těch zážitků jsem žil pak moc let... v šedi komunismu. Článek vyšel u nás ovšem v okleštěné podobě, krátce na to se text ale překvapivě objevil ve Vídeňských menšinových listech určených tamní české minoritě.“

V současné době Jiří Dunděra pracuje na kapitolách o kyjovském Sokole pro publikaci, která vyjde u příležitosti jubilejního Slováckého roku. „Už můj otec byl velmi aktivní Sokol, působil jako cvičitel a vzdělavatel, a také já jsem členem sokolské jednoty,“ zmiňuje Dunděra. „Další část tohoto kolektivního díla, kterou mne pověřili, bude pojednávat o inspiraci Slováckým rokem v díle malířů a básníků,“ prozrazuje.

Jiří Dunděra ve svobodných poměrech po listopadové revoluci našel svůj úkol - poukázat na skutečnosti zločinných fašistických i komunistických režimů. A protože jak říká, není jiných dějin než historie jednotlivců, zaměřil se právě na ně. V poslední době ho naplňuje hrdostí, že se podílel na přípravách k slavnostnímu odhalení pamětní bronzové desky na Velehradě v roce 2020 u příležitosti 70. výročí „AKCE K“, zaměřené na zničení církve v Československu.

Otec Jiřího Dunděry byl rovněž lékař. Oba jeho rodiče byli v roce 1942 za ošetřování velitele Oldřicha Pechala výsadkové skupiny Zinc popraveni v Kounicových kolejích v Brně. Jiřímu tehdy ještě nebylo ani devět let. „Rodiče mi chyběli – a někdy strašně chyběli,“ přiznává s pohnutím. A přestože studentské koleje v Brně na náměstí Míru, kde v době svých studií medicíny žil, byly jen několik desítek metrů odsud, nikdy se tam nešel podívat. Toto místo tragické události navštívil až o řadu let později, se svými dětmi.

I když některé rány ani čas nezhojí a život později také nebyl snadný, „osud mi několikrát v životě významně pomohl...“ konstatuje se smířlivým úsměvem lékař a spisovatel Jiří Dunděra. Víc se snad dozvíme v jeho pamětech, které, jak slíbil svým dospělým dětem a vnoučatům, napíše. 

 

(Foto: Jiří Rohel)
Jiří Dunděra
Narodil se 28. listopadu 1933 v Brně.
Absolvoval Klvaňovo gymnázium v Kyjově a roku 1958 Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
Pracoval v kyjovské nemocnici jako internista – gastroenterolog. Vedle své profese se věnoval divadlu, činnosti v Sokole a především vlastní výtvarné tvorbě (kresba, grafika, koláž).

Po roce 1989 publikoval řadu článků článků z oblasti kultury a historie zejména v regionálních a oblastních periodikách.
Napsal dosud sedm knih, popisuje životní příběhy řady osobností regionu i související historické události. Většinu knih vydalo Kyjovské Slovácko v pohybu.
Za významný přínos v oblasti mapování novodobé historie a osobností Kyjovska mu byla udělena Cena města Kyjova (2002) a Cena starosty města Kyjova (2013).



 




Mord ve Svatobořicích neušel tehdejšímu „bulváru“

Foto: archiv Vlastivědného muzea Kyjov

Věděli jste, že na kramářské písně, které byly mezi lidmi populární před dvě stě a více lety, je možné nahlížet jako na předchůdce dnešního bulváru? Na obsah jedné z nich Poslechněte mord ukrutný se zaměřili odborní pracovníci kyjovského muzea.

 Vražda se měla stát na počátku 19. století v sousedních Svatobořicích. „Pátrali jsme v archivech a zjistili jsme, že text písně vychází ze skutečnosti, jmenované osoby skutečně žily a dopustily se toho skutku,“ uvedla Ester Vratislavská, která se specializuje na dějiny regionu a staré tisky. Výsledky bádání včetně dobových mapek a plánů budou součástí výstavy Kramářské tisky. Návštěvníci shlédnou zdařilý filmový dokument, který vznikl na toto téma. Dozví se o tom, jak vypadaly kramářské písně, k čemu sloužily a kdo je psal. Kramářská píseň začíná většinou oslovením publika, následuje dramatický děj a končí morálním ponaučením. Zpěv byl často doprovázen kreslenými obrázky.

Komentované prohlídky upozorní také na kramářské písně ze Žarošic a dalších poutních míst. „Bude to pestré,“ slibuje Vratislavská s pozvánkou na výstavu, která má být zahájena v květnu tohoto roku, i na plánovanou muzejní noc. Nezbývá než doufat, že koronavirová situace nepřekazí tyto pěkné akce a Vlastivědné muzeum Kyjov naváže na veleúspěšnou letní sezonu roku 2020, kdy návštěvnost zrekonstruovaných prostor zámečku s novými moderními expozicemi předčila veškerá očekávání. Přicházeli nejenom místní, ale také zájemci ze širokého okolí, ubytovaní turisté. „Naším přáním je, aby to tu zase žilo,“ shodují se pracovníci muzea.


 


 

Osobnost Josefa Klvani inspiruje i po stovce let

Do Kyjova Josef Klvaňa nepřijíždí v roce 1898 s nadšením, převzít vedení zdejšího nově vzniklého českého gymnázia bere jako svoji vlasteneckou povinnost. Za dvacet let svého působení tu ale zanechal jako člověk a odborník renesančního záběru nesmazatelnou stopu. Své zážitky zachytil Klvaňa v textu Náčrtky mého života, který Vlastivědné muzeum v Kyjově uchovává ve svých archivech. Právě ony se staly spolu s jeho korespondencí hlavním zdrojem pro novou publikaci Josef Klvaňa a Kyjov, kterou zpracovaly Taťjana Martonová, Ester Vratislavská a Věra Colledani, odborné pracovnice kyjovského muzea. 

Publikace čerpá z archivu a sbírek  muzea.

Autorky se zaměřily na časový úsek Klvaňova působení v Kyjově, dříve působil například na gymnáziích v Uherském Hradišti a v Kroměříži. Publikace má textovou a obrazovou část. První kapitola se věnuje jeho celoživotní lásce k mineralogii, druhá stať zachycuje jeho činnost národopisnou a třetí část cituje z jeho pamětí a přibližuje Klvaňův osobní život. Ten byl poznamenán nešťastnými rodinnými událostmi, v roce 1900 umírá jen několik hodin po narození jeho toužebně očekávaný syn a v roce 1901 tragicky zemře i jeho paní.

„Obrazová část publikace nahlíží do Klavaňových Zápisků z cest a především představuje čtenářům alespoň část jeho sbírky, kterou nám zanechal,“ přibližuje Věra Colledani. Soubor zahrnuje ukázky z Klvaňovy mineralogické sbírky, fotografické snímky, které Klvaňa pořídil s cílem zachytit tradiční lidový oděv na jižní Moravě, kresby ze skicářů, předměty lidové umělecké tvorby. Nechybí ani fotografie z úspěšné výstavy Josef Klvaňa, kterou muzeum uspořádalo v roce 2019 u příležitosti stého výročí úmrtí této významné osobnosti. 

„Nejtěžší bylo na malé ploše vylíčit tak výjimečného člověka,“ shodují se autorky. "Klvaňa byl nesmírně pracovitý, houževnatý, ale i pokorný a trpělivý,“ říká Ester Vratislavská. „Dokázal skloubit vědu i umění, poznal co má opravdovou hodnotu. Své myšlenky předával svým žákům s velikým zájmem, dokázal v nich vzbudit nadšení a nadchnout je pro spolupráci. Zaujala mě i věrnost jeho přátelství, které během svého života navázal. Prožil velmi bohatý život, ve kterém nechyběla nejedna osobní tragédie, vždy se však dokázal napojit na vyšší cíle a smysl svého žití.“ 

Inspirujícím prostředím pro mladého Klvaňu byla Praha, kde působil nějakou dobu po svých studiích. Znal se s řadou osobností tehdejšího kulturního i politického života, přátelil se hlavně s vlastencem a mecenášem Vojtou Náprstkem. V Kyjově patřili mezi věrné přátele rodiny Klvaňových manželé Sonevendovi, dr. Josef Galusek, dr. Severin Joklík a hlavně právník Karel Kozánek. 

„Josefa Klvaňu jsme chtěli představit jako člověka, který se nebál žádné výzvy, byl odhodlaný, pracovitý, přísný na sebe i na své podřízené, přesto velmi přátelský,“ doplňuje Věra Colledani. „Osobně obdivuji šířku a hloubku vědomostí, to všechno, co Klvaňa dokázal, kde všude byl, co napsal, co uměl a co se naučil. My využíváme moderní technologie a já procestuji svět za klávesnicí svého počítače. On objel spoustu míst, spal v provizorních podmínkách. Fotil, kreslil, učil se cizí jazyky,“ vypočítává autorka aktivity přírodovědce, etnografa, pedagoga, fotografa a cestovatele Klvani.

 A na co by se rády ctitelky této nevšední osobnosti zeptaly, kdyby se s Josefem Klvaňou mohly dnes setkat? „Zeptala bych se, zda přeci jen ještě nebyla v životě žena, která si získala jeho srdce,“ usmívá se Vratislavská. „Byla bych zvědavá i na to, kde rád v Kyjově odpočíval.“ A Věra Colledani? „Po Josefu Klvaňovi zůstala obrovská národopisná sbírka. Chtěla bych vědět, jak získával finanční prostředky. Ve svých pamětech několikrát naráží na určitý nedostatek financí, přesto zanechal dalším generacím sbírku nevyčíslitelné hodnoty.“ 

Publikaci vydalo Vlastivědné muzeum Kyjov za finančního přispění města Kyjova, prodává se za 100 Kč v pokladně kyjovského muzea. Už teď se ale chystá pokračování. „Všechny dostupné prameny jsem studovala s naprostým nadšením a nejtěžší bylo "vtěstnat" Klvaňovy důležité životní okamžiky do několika stránek. Proto jsme se rozhodly, že navážeme a připravíme Klvaňovu sbírku rukopisů a autogramů slavných osobností - celebrit přelomu 19. a 20. století. Klvaňa ji intenzivně využíval při výuce,“ slibuje Colledani. Vydané dílko Josef Klvaňa a Kyjov podle ní může inspirovat k dalšímu badatelskému zájmu čtenářů. Knihovna a sbírky v depozitářích Vlastivědného muzea Kyjov jsou těmto zájemcům plně k dispozici. 

Hrob Josefa Klvani.


„Odejdu ze života jak doufám, kliden, neboť donesl mi poměrně radosti málo, zato mnoho útrap a bolestí – neuspokojoval mne,“ napsal Josef Klvaňa v dopisu ke své závěti v lednu roku 1919. Zemřel 13. srpna téhož roku, ve věku 62 let. Josef Klvaňa je pohřben v rodinné hrobce vedle své ženy u zdi hřbitovní kaple sv. Josefa v Kyjově. 

neděle 7. února 2021

Kyjovská porodnice jde s dobou, porodů tu ale ubývá

Kyjovská porodnice má v blízkém i širokém okolí dobrý zvuk a je vyhledávaná, přesto zde porodů v posledních letech ubývá

Co říká statistika 

V loňském roce se na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Kyjov narodilo 897 dětí, z toho 453 chlapců a 444 děvčátek. Porodnost zde klesá již čtvrtým rokem a dva poslední roky nepřekročila počet 1000 porodů. Pokles je i důsledkem koronavirové epidemie, kvůli protiepidemickým opatřením nepřijely do Kyjova nastávající maminky ze Slovenska. Podíl porodů císařským řezem naopak roste. „Vloni jich bylo 202, v průměru tedy skoro každé čtvrté dítě se narodilo sekcí,“ informuje primář gynekologicko-porodnického oddělení Július Maruška. Jsou to čísla srovnatelná s celorepublikovým průměrem. Ačkoliv se v České republice císařský řez nedělá na přání těhotné ženy, jako je to například v USA nebo jiných státech, tímto zákrokem u nás končí zhruba 20 % těhotenství. Průměrný věk rodiček již dosahuje hranice 31 let. Nejstarší maminkám v Kyjově bylo 45 let. Porodníci zde evidují 34 rodiček nad 40 roků a maminek do 20 let věku bylo celkem jedenáct. Nejvíce porodů se uskutečnilo v červenci, 92 porodů, zatímco v nejslabším prosinci proběhlo pouze 48 porodů. Na svět přichází také méně dvojčat. Zatímco v roce 2018 to bylo devět případů, o rok později už jenom čtyři a v loňském roce porodníci evidovali jenom tři porody dvojčat.

 Koronavirus v porodnici 

„Během jarní vlny koronavirové epidemie jsme nezaznamenali ani jednu covid-pozitivní rodičku, zato na podzim bylo takových případů hned třináct,“ upozorňuje primář Maruška. „Onemocnění má u většiny pacientek lehčí průběh. Děti proto u nich zůstávají - do kojení ani bondingu (proces utváření vazby mezi dítětem a matkou v průběhu prvních chvil i let života dítěte, pozn. red.) se v případě dodržování hygienických pravidel snažíme nezasahovat. U dětí, jež porodily covid-pozitivní rodičky, jsme nezaznamenali žádné poporodní komplikace," doplňuje primář Maruška. Aby riziko přenosu nákazy na oddělení snížili na minimum, všechny rodičky při nástupu absolvují antigenní testy. Možnost prožívat s partnerkou narození dítěte je ze strany tatínků často využívána a ani koronakrize tento trend příliš neovlivnila. Aby se omezil výskyt dalších osob na oddělení, rodičku partner může doprovázet až těsně před porodem samotným. Návštěvy z důvodu vysokého rizika přenosu nákazy povoleny nejsou. V současné době maminky opouštějí nemocnici o den dříve, než je obvyklé, čtvrtý nebo pátý den po porodu, přičemž první den je dnem porodu.

 Modernizace oddělení 

„V minulém roce jsme znovu zvyšovali bezpečí a komfort našich rodiček i dětí. Pořídili jsme špičkový ultrazvuk,obměnili stávající lůžka za polohovatelná. Především jsme za více než 1,2 milionu korun pořídili kardiotokografy s centrálním monitorem, které umožňují zdravotníkům sledovat srdeční činnost plodu před porodem i během něj,“ sděluje ředitel nemocnice Lubomír Wenzl. Kardiotokograf je přístroj sloužící k monitoringu srdeční frekvence plodu a děložní aktivity, a to pomocí dvou sond přikládaných na břicho rodičky. Umožňuje tak sledování stavu plodu nejen před porodem, ale zejména v jeho průběhu, kdy je plod vystaven zátěži v podobě děložních kontrakcí. Přístroje disponují alarmem a personál je tak okamžitě upozorněn na případné odchylky od normy. „Nově pořízený centrální monitor pak lékařům a porodním asistentkám umožňuje z jediného místa pozorovat průběžně záznamy ze všech připojených kardiotokografů. Rodičce a jejímu doprovodu tedy přináší více soukromí v přiděleném porodním boxu, vytíženému personálu pro změnu ušetří čas, který může věnovat jiným klientkám,“ vysvětluje ředitel nemocnice. Sledované údaje se navíc automaticky ukládají do centrálního počítače, odkud je lze kdykoliv znovu vyvolat. Dne 19. prosince v kyjovské porodnici přišla na svět Anička. Maminka Marie Kolouchová napsala na Facebook nemocnice pochvalná slova: „Personál, péče a celkový přístup - vše super, moc děkujeme.“ Právě chování nemocničního personálu rodičky v této náročné životní situaci často citlivě vnímají a oceňují.

 Oblíbená jména a první občánek 


O maminky a jejich děti je v kyjovské nemocnici dobře postaráno a mohou se tedy věnovat svým rodičovským úkolům, jedním z nich je vybrat pro svého potomka jméno. Nejoblíbenějšími a nejčastějšími chlapeckými jmény v kyjovské porodnici jsou Jakub, následuje Adam, Dominik a Martin. Z dívčích jmen vede Natálie a Sofie, Tereza a Eliška. Prvním kyjovským občánkem roku 2021 se stala Julinka Majerová. Holčička nechala na sebe čekat, narodila se 12. ledna před půl sedmou večer. Vážila 2,7 kila a měřila 46 centimetrů. Holčička i maminka Petra jsou zdrávy. Jak se stalo již dobrým zvykem, věnovalo vedení města první narozené Kyjovačce roku finanční dar 15 000 Kč.

 Foto: Místostarosta Antonín Kuchař navštívil Julinku Majerovou, první Kyjovjačku roku 2021 narozenou v kyjovské nemocnici. (Facebook města Kyjova)

 

Novorozenci vzdali hold spanilou jízdou

Originálním způsobem přivítal otec narození svého syna Dalibora Benoviče ze Svatobořic-Mistřína, který přišel na svět 24. ledna v kyjovské porodnici. Jako člen historické skupiny „První hulánský regiment von Merveldt“ přijel druhý den tatínek i se svými třemi přáteli v dobových uniformách v sedle koní do areálu kyjovské nemocnice pod okna gynekologicko-porodnického oddělení. Něco takového tu ještě nezažili. „Regiment“ pak v plné parádě pokračoval v jízdě na kyjovské náměstí před radnici, kde budil zvědavý zájem kolemjdoucích. 

V parádních dobových uniformách a na koních přijeli do nemocnice pozdravit novorozeného Dalibora Benoviče a jeho maminku. (Foto: Facebook Nemocnice Kyjov)


Rodí se nová regionální značka Slovácka

Podpora lokální ekonomiky a místních producentů, záruka kvality a původu – to je cílem nové značky „SLOVÁCKO regionální produkt“, kterou společně s Turistickou asociací Slovácko uvádí do života nezisková organizace Kyjovské Slovácko v pohybu. Regionální značka představuje šanci pro výrobce a farmáře ze Slovácka, kteří produkují zajímavé a hodnotné zboží, na zavedenou značku Tradiční výrobek SLOVÁCKA ale nedosáhnou.

 „Nové značení doplňuje už léta existující značku Tradiční výrobek SLOVÁCKA, která se zaměřuje na certifikaci opravdu tradičních a za dodržení původních postupů vyrobených výrobků,“ potvrzuje koordinátorka projektu Martina Urbancová z Kyjovského Slovácko v pohybu. „Novinka cílí na výrobce, kteří jsou regionální a jejich výrobní postupy nebo materiály jsou přizpůsobeny současné době. Může jít třeba o farmáře, pekaře, producenty dalších potravin a nápojů, řezbáře, truhláře, keramiky, šperkaře, švadleny a další šikovné lidi, kterým pod rukama vznikají unikátní produkty, které si zaslouží označení SLOVÁCKO regionální produkt.“


Ve čtvrtek 28. ledna uspořádalo Kyjovské Slovácko v pohybu on-line setkání, kde byla třicítce zájemců nová značka „SLOVÁCKO regionální produkt“ představena. „Značka nabízí zručným producentům z regionu spoustu výhod. Je to společná prezentace a propagace, možnost být součástí regionálního i celorepublikového značení, odlišení od konkurence, zahrnutí do společného e-shopu, prodej výrobků v nových prodejních místech, společný brand, možnost účastnit se hromadných akcí jako jsou jarmarky, trhy, vzdělávací semináře a další,“ vyjmenovala Urbancová. Zájemci o získání certifikátu si mohou do konce března podat žádost. O udělení značky bude v dubnu rozhodovat komise složená z odborníků různých oborů. Budou hodnotit například použití místních surovin, podíl ruční, řemeslné nebo duševní práce na výrobě, specifičnost produktu pro region, kvalitu provedení a podobně.

 Veškeré informace najdou zájemci na internetových stránkách www.slovackyprodukt.cz, které budou spuštěny koncem měsíce února. Podklady a formuláře jsou už nyní dostupné na www.slovacko.cz. Všechny dotazy k tématu ráda zodpoví Martina Urbancová na emailové adrese – martinaurbancova@kyjovske-slovacko.com nebo na telefonním čísle 774 969 161. 

Tak vypadá nová značka SLOVÁCKO regionální produkt.

Vzhled změnila i zavedená, nyní partnerská značka Tradiční výrobek SLOVÁCKA.

 

  Foto: archiv - Kyjovské Slovácko v pohybu


Světlo na konci tunelu aneb jak je to s očkováním

V pátek 15. ledna byl spuštěn centrální rezervační systém plošného očkování obyvatel proti onemocnění Covid-19 pro prioritní skupinu nad 80 let. Registrace je dostupná na stránkách https://registrace.uzis.cz nebo na bezplatných telefonních linkách 1221 nebo 800 129 921. Protože ale ne každý senior je počítačově gramotný nebo má možnost se obrátit na zdatnější příbuzné, Městský úřad Kyjov nabídl svým občanům pomoc s registrací prostřednictvím pracovníků Odboru sociálních věcí. „Lidé nám volají, ale chtějí se většinou očkovat v Kyjově, což zatím systém neumožňuje. Takže si je zapisujeme a v okamžiku, kdy zde bude fungovat očkovací centrum, je budeme znovu kontaktovat a domluvíme konkrétní termín,“ sdělila pracovnice Odboru sociálních věcí. Nejbližší očkovací místa jsou v okresních městech, v Nemocnici TGM v Hodoníně, v Břeclavi nebo Vyškově.

Pokud senioři v těchto dnech využijí centrální registr, jsou zaevidováni, kvůli nedostatku vakcín ale nedostávají obratem konkrétní termín a musí vyčkat deset až čtrnáct dnů, než budou znovu kontaktováni ohledně termínu očkování. Nejjednodušší cestou je zavolat svému praktickému lékaři a zajímat se o možnost očkování. Ne každý lékař ale tento výkon provádí. V Kyjově se plánuje zřízení očkovacího centra, kde by mělo být naočkováno až několik set lidí denně. Samozřejmě v případě, že bude k dispozici potřebná vakcína. V současné době distribuci vakcíny řídí krajský koordinátor pro očkování, který komunikuje s jednotlivými nemocnicemi a dalšími zdravotnickými zařízeními. Vakcína se skladuje ve speciálním chladícím boxu, který umožňuje udržovat požadovanou teplotu okolo –75 stupňů.

Zřizovatelem nového očkovacího centra v Kyjově v budově Městského kulturního střediska bude Nemocnice Kyjov, příspěvková organizace. „Nicméně bez vydatné pomoci města, krajského úřadu, praktických lékařů, ale taky třeba dobrovolníků se neobejdeme,“ zdůraznil ředitel zařízení Lubomír Wenzel. Všichni účastníci jednání se shodli, že prostory estrádního sálu kulturního domu jsou vyhovující. Termín otevření očkovacího centra zástupci krajského úřadu odhadují na přelom února a března. Očkovací centrum vznikne také v Hodoníně, kde pro tyto účely využijí zimní stadion

Podle dat Ústavu zdravotnických informací bylo v Kyjově ke dni 27. 1. naočkováno 1 247 lidí, v Hodoníně 895 osob. V celém Jihomoravském kraji bylo k tomuto datu podáno 31 272 dávek vakcíny. Proočkovanost populace první dávkou je 2,63 procenta, druhou dávkou 0,5 procenta. Celkově zbývá naočkovat ještě 1 000 389 lidí, přičemž do tohoto čísla nejsou zahrnuty lidé mladší patnácti let.