pátek 19. listopadu 2021

Stejná jména, různé malby

Zdeněk Poláček
Jan Poláček

 

Kyjov – Shodná příjmení, takřka stejný věk i adresa bydliště mohou být matoucí, příbuzní však nejsou. A každý z nich maluje jinak. Jan Poláček a Zdeněk Poláček, dva amatérští výtvarníci, vystavují své olejomalby v Galerii Doma.

Jan i Zdeněk vyrostli na stejném sídlišti v Kyjově, dokonce v jednom činžovním domě a bydlí tam dosud. Znají se tedy od dětství. Jan Poláček (nar. 1964) se kresbou a malbou zabývá od mládí, výtvarná činnost ho baví a tvořivý proces mu přináší uvolnění a radost. Zdeněk (nar. 1966) nakreslil svůj první obraz v roce 2008. Zkušenější Jan mu v začátcích pomáhal, radil mu, jak se napíná plátno a v dalších základních věcech. Oba jsou samouci, žádnou výtvarnou školu či dílnu neabsolvovali.

Rozměrné obrazy Jana Poláčka osloví diváka svou barevností i náměty, dokonale zvládnutou technikou figurativní kresby. Dosud vystavoval jenom zřídka, v devadesátých letech ve výstavních prostorách kyjovského domu kultury a později v baru Soho. V Galerii Doma prezentuje své obrazy za posledních patnáct dvacet let, nejstarší je obraz Poslední večeře, z devadesátých let. Měl rád malíře, grafika, ilustrátora a spisovatele Josefa Váchala, v mládí vstřebával různé vlivy, vyrůstal na surrealismu a dadaismu. Jeho malby jsou realistické, v živých zářivých barvách. „Abstrakce je výsledkem dlouhého hledání v čase, možná se k ní jednou dostanu. Já myslím, že abstrakce je krásné věc...“ poznamenává malíř Jan Poláček. 

Obraz Jana Poláčka Muži ve stínu pouště.

Zdeněk Poláček představil své olejomalby na plátně, ale především na pletených rohožích, které si sám vyrábí. Pěstuje si i surovinu, technické konopí, pro které musí mít speciální povolení. K přírodě má blízko a vidí jako omyl, že se lidé přestěhovali do betonových měst. Příroda je pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace.

Zdeněk Poláček maluje na rohože vlastní výroby.

„Všechny moje obrazy mají reálný podklad, maluji, jak to vidím,“ říká, přesto jeho malby tíhnou k abstrakci. Má za sebou výstavu v Radniční galerii v Kyjově, v místní čajovně, v budově Městské knihovny Hodonín a také v galerii Vednevnoci v Hodoníně. Suterénní přednáškový sál veřejné knihovny v Kyjově zdobí jeho obraz kyjovské radnice, který namaloval podle dobové fotografie. Sám se dříve focením zabýval po vzoru svého otce, který měl v činžovním domě temnou komoru. Tedy v době, kdy focení ještě nebylo pro každého a fotograf musel mít to správné oko, aby neplýtval drahým filmem, i příslušné znalosti a zařízení na vyvolávání fotek.

Výstava přilákala pozornost a získala sympatie příchozích. „Je to výborné,“ hodnotil stručně pravidelný návštěvník vernisáží a sběratel umění Vlastik Janča z Kyjova. Obrazy si bude možné prohlédnout do 25. listopadu.




Terapie šokem v kyjovském muzeu

Pábitel Miloslav Inocenc Černý hraje na „Trůbafon“.

Provokaci a úsměv slibuje výstava Miloslava Inocence Černého s názvem Návrat idiota IV. 

Své koláže a trojrozměrné artefakty – nonsensy („ne-smysly“) představuje Černý veřejnosti od roku 2001, vždy s pětiletým odstupem. Letošní expozici si nadělil ke svému životnímu jubileu, sedmdesátým narozeninám. Duchem stále mladý pábitel, tedy člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak novost a krásu ve všednostech, si přezdívku Inocenc nechal před deseti lety při výměně občanského průkazu zapsat i do nového úředního dokladu. „Inocenc se jmenoval můj kmotr a z latiny to znamená čistý, nevinný,“ vysvětluje výtvarník a učitel hudby, obdařený i dalšími talenty.
„Nonsensy jsou technické věci, mám rád staré předměty, baví mě je přetvářet, a tak jim vdechnout nový život,“ přibližuje Černý. Pozornosti návštěvníků tak neujde zdařilý vláček vyrobený ze zrezivělé formy na tlačenku nebo vozítko, které vzniklo použitím staré formy na pečení. Takových, často prapodivných předmětů má ve své sbírce celou řadu a společně s uměleckým kovářem Jaroslavem Válkem a keramikem Vladimírem Grošem je vystavoval v putovní výstavě Nonsensů po celé republice. „S nimi jsem na jedné vlně,“ podotýká ke spoluautorům výstavy mystifikátor a pábitel Černý.

Jeho koláže, grafiky, olejomalby i texty boří náboženská, politická i sexuální tabu a vysmívají se korektnosti všeho druhu. Neušetří ani pohádky, klasiku J. Verna nebo lidové romány. „Moje koláže nemají umělecké ambice, jde mi o vtip. Proto je i nerad prodávám. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Takže by neměl být denně na očích. Já je doma schovávám v šuplících a vytahuji je jen příležitostně,“ vysvětluje autor. Asi čtvrtinu objektů vystavuje vůbec poprvé, protože na předešlých výstavách pro ně nebylo dost prostoru.

Detail ikonické malby Michelangela Buonarrotiho Stvoření Adama po inovativním zásahu Černého.
Součástí výstavy je i videoprojekce několikaminutové pohádky O perníkové chaloupce. „Inovovaný“ text čte vypravěč Milan Lovec Bílovský a zvukový doprovod vzniká na „preparovaném“ klavíru, kdy je horní deska piana odklopena a jeho struny jsou podloženy gumovými hadičkami, železnými vruty a dalšími „chřestítky“. Na takto upravený klavír může společně hrát i více hudebníků. Ale zpět k textu pohádky: Jeníček a Mařenka šli do lesa na „malihuany“ a stará čarodějnice v perníkové chaloupce ukrývala varnu pervitinu. Ta byla policejními jednotkami odhalena, „tu starou blbaňu“ vzala „polycyjé“ do vazby a děti v pořádku dopravila zpět k rodičům. Takže i v této zmodernizované pohádce naštěstí vše dobře dopadlo.

Podle jedné definice je pábitel „člověk, který je navštíven inspirací a říká věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, a dělá věci, které slušní lidé nedělají, ztrácí hranice mezi realitou a fantazií.“ Ne nadarmo se traduje, že je lepší raději jedenkrát vidět, než desetkrát slyšet. Pokud chcete osvěžit svou mysl nespoutanou hravostí a nečekanými, a někdy třeba až šokujícími významy  zajděte si na výstavu. Potrvá do 26. listopadu.





Nemocnice obhájila certifikát kvality a bezpečí

V uplynulých dnech byla Nemocnice Kyjov externě hodnocena ohledně kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb. „Audit hodnotil fungování nemocnice optikou několika kritérií: péče o pacienty, personální záležitosti, bezpečné prostředí pro pacienty i zaměstnance, řízení kvality,“ přiblížil mluvčí kyjovské nemocnice Filip Zdražil. Certifikát platí tři roky. Po uplynutí této doby musí nemocnice doložit, že systém nejen udržuje, ale úroveň nastavené kvality se v uvedených oblastech snaží průběžně zvyšovat. To se trvale daří, nemocnice poprvé obhájila certifikát v roce 2015.

„Opětné udělení akreditace prokazuje, že Nemocnice Kyjov poskytuje vysoce odbornou péči, prostřednictvím kvalifikovaného personálu a současně disponuje kvalitním přístrojovým vybavením,“ zhodnotil Zdražil. 
 
 
 
 

Zájem o očkování vzrostl

(Foto: facebook Nemocnice Kyjov )
Zatímco během října bylo v Nemocnici Kyjov testováno na covid 1 323 lidí, z toho PCR testy 905 osob, v měsíci listopadu zájem poklesl. Důvodem je zpoplatnění testů. Testy jsou od 1. listopadu hrazeny z veřejného zdravotního pojištění pouze osobám mladším 18 let, lidem očkovaným alespoň jednou dávkou vakcíny a také těm, kteří nemohou být očkovaní ze zdravotních důvodů. Pokud vás pošle na test lékař nebo hygienická stanice, test bude pro vás rovněž zdarma.

V případě, že se rozhodnete otestovat pouze pro vlastní potřebu bez další indikace, za provedení antigenního testu zaplatíte v současné době 201 korun, PCR test stojí 814 korun. Současně se zkrátila doba platnosti u obou testů. U AG testu je to 24 hodin, tedy jeden den, PCR test platí 72 hodin, tři dny. „Částku lze uhradit buď hotově na místě nebo kartou na pokladně v budově ředitelství,“ doplňuje mluvčí nemocnice Filip Zdražil. „Zájem o testování v posledních dnech mírně opadl, větší je zpravidla v pátek před víkendovými společenskými a kulturními akcemi. Nyní se provádí zhruba 50 až 70 antigenních testů za den a 30 až 110 PCR testů, zde záleží na tom, zda je krátký či dlouhý testovací den.“ Bližší informace k testování najdou zájemci na https://www.nemkyj.cz/odberove-misto.

Obavy z nové vlny covidu i placení testů vyvolaly zvýšený zájem o očkování. Zdravotníci nemocnice naočkují více než 200 lidí za den, z toho asi pětinu osob první dávkou. Oblibu si získala jednorázová vakcína pro neregistrované, vakcína od společnosti Johnson & Johnson. Lidem, kteří se předem registrovali prostřednictvím centrálního rezervačního systému, zdravotníci aplikují vakcínu Pfizer-BioNTech. Očkovat se je možné v Nemocnici Kyjov v úterky, středy a čtvrtky, v době od 7.15 do 15.30 hod.

K datu 10. 11. 2021 bylo v Nemocnici Kyjov hospitalizováno 21 covid pozitivních pacientů na standardních lůžkách a 4 osoby na ARO. S ohledem na tuto skutečnost a horšící se epidemiologickou situaci dochází v kyjovské nemocnici k omezení výkonu odkladné péče. Opatření se týká oddělení chirurgie, ortopedie a urologie. „Omlouváme se našim pacientům, kterých se omezení dotkne a třeba jim odsune plánovaný zákrok na pozdější termín,“ uvedlo vedení nemocnice na sociálních sítích. „Musíme zajistit dostatečný počet lůžek pro covid pozitivní pacienty, kteří přibývají bohužel nejen na standardním oddělení, ale i na lůžkách intenzívní a resuscitační péče.“ V podobné situaci je v současné době celá řada nemocnic po celé zemi. 

 

sobota 6. listopadu 2021

Moje žena by vám řekla, že jsem workoholik, poznamenává s úsměvem Pavel Švorba. Je prakticky nevidomý

Pavel Švorba.
Stíhá toho hodně. Pracuje jako ladič pian a cimbálů, jeho firma také dokáže tyto hudební nástroje nejenom opravit, ale cimbály také vyrábí. Pavel Švorba zvládá hru na piano, foukací i tahací harmoniku, naučil se i na basu. Hraje v několika folklorních souborech a vede pěvecký sbor nevidomých Pastelky. V neposlední řadě je již deset let vedoucím kyjovské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). „Dlouho jsem se tomu bránil, měl jsem rodinu, firmu a spoustu dalších aktivit, ale i když ta práce bere čas, určitým způsobem je obohacující,“ říká dnes. A jak odpočívá? „Aktivně,“ odpovídá, „nejlépe tak, že zase něco dělám“.

Adrenalin na cestách

Pavel Švorba (nar. 1970) pracuje jako OSVČ, nikoho dalšího nezaměstnává. „Asistentka by se někdy hodila,“ podotkne s úsměvem poté, co přijme během našeho setkání tři hlasovvé zprávy přes WhatsApp a vyřídí jeden pracovní telefonní hovor. Právě dnes dopoledne byl ladit piano v Lovčicích. Klientelu má v současné době prakticky po celém Jihomoravském kraji. S dopravou na místo mu pomáhají přátelé. „Tam jsme se autem dostali, ale zpátky jsme nemohli kvůli dopravní uzávěře, tak jsme cestovali přes Ždánický les,“ popisuje pracovní cestu, která se zvrtla v trochu dobrodružný výlet. A připomněl i příhodu z Milotic, kam se vydal sám autobusem. „A představte si, že se mi na zpáteční cestě vybila baterie v mobilním telefonu. Katastrofa,“ přibližuje s tím, že najednou nevěděl, kolik je hodin, kdy mu jede autobus a navigace pro nevidomé také nebyla k dispozici. A nemohl ani nikomu zavolat o pomoc. Nakonec se i z této situace dostal. Cestu si pamatoval a na zastávce se zeptal čekajících pasažérů, kdy autobus pojede. Domů přijel v pořádku, od té doby si ale nabití baterie v telefonu pečlivě hlídá.

Cimbál se naučil naladit až na Slovácku

Pavel Švorba pochází ze středních Čech, z malé obce Benátky u Sázavy. Vrozená vada zraku se u něj projevila o prázdninách po ukončení páté třídy. „Od naší matikářky jsem tenkrát dostal za úkol spočítat přes prázdniny asi 250 příkladů. Splnil jsem to, ale na konci prázdnin jsem už skoro neviděl,“ vzpomíná. Následovala lékařská vyšetření a jeho rychlé přeřazení do speciální školy pro děti se zbytky zraku v Praze. Jeho starší sestra do stejné školy nastoupila už o rok dříve. „Z kolektivu pětatřiceti dětí v Sázavě jsem se dostal do třídy, kde nás bylo jenom devět,“ vyzdvihuje okolnost, kterou tenkrát vnímal jako klad. Dokonce si zde oblíbil i dříve obávanou matematiku. Hrál také šachy. Praha ho nadchla. V té době ještě bílou hůl používat nepotřeboval a v kapse nosil kapesník, nůž a silnou lupu. Pomocí ní byl tenkrát schopen číst.

Nabídka oborů po ukončení základní školy nebyla pro slabozraké nijak bohatá. Zvolil střední odbornou školu na pět let, Konzervatoř a střední školu Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze na Malé Straně. Talentové zkoušky sluchové a manuální zvládl dobře. Studoval hru na piano, učil se ladit piano a příbuzné nástroje. „Ale cimbál jsem se pak naučil ladit až tady na Slovácku,“ dodává s úsměvem. Cimbály začal také renovovat a když to zvládl, rozhodl se, že bude stavět i cimbály nové.

Se svou budoucí manželkou Marcelou Neduchalovou z Kyjova se seznámil na střední škole. Vzali se hned po maturitě a začali společně žít v Kyjově. Jeho paní v současné době vyučuje hře na klavír na ZUŠ v Kyjově a zapojuje se také do činnosti SONSu. Například připravuje oblíbené literární besedy. Mají spolu dvě dnes již dospělé děti a nyní jim dělají radost už i dvě malé vnučky.

Technika je úžasná

„Svět nevidomých je trochu jiný. Je doloženo, že 70 až 80 procent informací k člověku přichází skrze zrak. V naší situaci hrají velkou roli zvuky, hmat a čich. Obrovsky nám zvláště v posledních desetiletích pomáhá technika. Jsem technicky, logicky založený člověk s dobrou představivostí a prostorovou orientací. Prakticky každý má nějaký problém, nějaké omezení. Jde o to postavit se ke konkrétnímu problému čelem a aktivně hledat jeho řešení. Člověk musí být vynalézavý. Skutečně platí, že když se chce, způsob se najde. Já používám například při práci „mluvící“ metr a podařilo se mi sehnat i „mluvící“ šupleru. Pro hodně lidí je to nepředstavitelné, ale pracuji i s cirkulárkou. Vždy jde o to, vymyslet způsob, který mne dovede k cíli,“ popisuje svůj životní přístup Pavel Švorba a dodává, že co nezmůže sám, s tím mu pomohou přátelé. Svoji firmu založil už v roce 1990.

Vzpomíná na první počítač Eureka z počátku devadesátých let, který byl speciálně vyroben pro nevidomé. „Byla tu braillova klávesnice, mluvilo to v češtině, mělo to hodiny, kalkulačku, diářek, daly se na tom hrát hry i programovat v basicu,“ vypočítává vymoženosti revolučního zařízení. Návod k počítači byl namluven na čtyřech kazetách. Tenkrát to znamenalo velký pokrok.

V současnosti je tím top zařízením pro nevidomé ozvučený dotykový mobilní telefon. „Lidi se toho obávali a někteří se drželi starého tlačítkového zuby nehty. Ale časem sami přišli na to, co je výhodnější. Dříve například nevidomí používali tvarované šablonky z umělé hmoty na rozpoznání bankovek, protože každá je jinak dlouhá. To v současnosti nahradí mobilní aplikace, která bankovku „přečte“. V mobilu má člověk se zrakovým handicapem sjednoceno vše, co ke svému praktickému životu potřebuje, včetně předpovědi počasí. V tom je jeho velký přínos,“ shrnuje Švorba. Ale doma mají i další zařízení, například mluvící osobní váhu, kterou prý jeho žena nazývá „práskačka“, protože „napráská“ všechna ta kila… „Lídl nám pomáhá. Nedávno měl v nabídce například ozvučený tlakoměr, a za přijatelnou cenu.“ Náramkové ozvučené hodinky už patří spíše minulosti. Kdysi používal německy mluvící hodinky, na českém trhu se objevily s mateřštinou až později a stály 150 korun.

Používá běžnou klávesnici, psaní trénovali už od šesté třídy školy pro děti se zbytky zraku a je to velmi praktická a důležitá dovednost. Má rád také literaturu, ale přednost dává digitálním knihám s automatickou čtečkou před audio knihami, načtenými herci. „Je to věc osobních preferencí, ale mě umělecký přednes spíše ruší, chci si dosadit do obsahu vlastní prožitky,“ vysvětluje. 
 
„To je ta výhoda, můžu něco dělat a klidně se na vás přitom dívat“, žertuje Pavel Švorba.
 
Hudba harmonizuje a v životě pomáhá

Životem ho provází hudba. Jako kluk se naučil od pana Nováka ze sousedství hrát na foukací harmoniku. Později se dostal k tahací harmonice, jednořadé heligonce. Bez cizí pomoci na ni zvládl zahrát první písničku a předvedl ji svému otci. „Dobrý, ale vždyť to držíš obráceně,“ řekl mu tatínek. Byl to správný postřeh, i když jeho rodiče na žádný hudební nástroj nehráli. „Babička krásně zpívala,“ připomíná si muzikant a dodává, že měl krásné dětství.

Když později chyběl v kapele basista, rozhodl se, že to zkusí i s basou. Naučil se na ni sám. Doprovázel folklorní soubor Kyjovánek, Vyslúžilce, mužský sbor z Boršova, Tragačnice i Tetky z Kyjova. K vedení pěveckého souboru nevidomých a slabozrakých Pastelky se dostal, jak říká, jako slepý k houslím. V jejich repertoáru je folklor, ale nejenom z Kyjovska. Koncipují ucelená tematická pásma například z jarmarku nebo blok písniček o víně. Vystupují v domovech pro seniory a na dalších akcích.

Pavel Švorba se s rodinou účastní i místního společenského života, oblíbenou každoroční akcí na závěr školního roku je grilování makrel. Pochvaluje si přátelskou komunitu, která se v Boršově, místní části Kyjova, kde bydlí, vytvořila. „Mojí velkou podporou je manželka, která je těžce slabozraká,“ neopomene zdůraznit.

Vyzdvihuje nutnost sociálních kontaktů pro lidi se zrakovým handicapem, proto jsou tak důležitá pravidelná setkání členů kyjovské odbočky SONSu. „Špatný přístup je - jsem nevidomý, starejte se o mě...“ poznamenává. Zároveň upozorňuje na zbytečné ohledy v běžné konverzaci, i nevidomí často mluví o tom, že se s někým viděli a podobně. „Najdou se výjimky, kterým to vadí, ale většina nevidomých to bere normálně,“ potvrzuje. Vývoj v oblasti medicíny, která řeší těžké oční vady, sleduje, ale neupíná se na něj. Je rád i za ty malé zbytky zraku, které má ještě občas k dispozici. Vlastně mi přišlo jaksi nepatřičné se zeptat, zda mne tento sympatický, mnoha talenty obdařený, pracovitý, a přesto skromný člověk také zahlédl. Důležité bylo setkání samotné.






Krytý bazén v Kyjově vzešel z ateliéru SENAA

Ateliér SENAA mohou mít Kyjovjáci spojený s projektem krytého bazénu, který se brzy zhmotní. Kdo za architektonickou kanceláří stojí? Jaká je filozofie jejich práce? Kde nabírali zkušenosti? Na tyto a podobné otázky odpovídá výstava k desátému výročí brněnského ateliéru, která je až do konce roku k vidění v Galerii ve škole při ZŠ J. A. Komenského na Újezdě. 

Výstavní panely s vizualizací projektů a model stavby.

Spoluzakladatel ateliéru SENAA Václav Navrátil (nar. 1983) pochází z Kyjova a právě budovu této základní školy, kterou navrhl známý architekt Josef Polášek, sám navštěvoval. Jeho otec Jan Navrátil tu působil ve funkci ředitele. Bydleli v řadové zástavbě a rodiče svěřili interiér domu zlínskému architektovi. Tak byl již od mládí formován a tříben jeho cit pro estetiku i funkčnost okolního prostředí. Na Kyjovsko se i nyní často vrací, a to do Bukovan, kde si postavil víkendový dům. „Od začátku jsme měli štěstí na investory a teď už si můžeme i trochu vybírat. Za všecky projekty bych jako srdeční záležitost zmínil víkendový dům v Bukovanech, kde jsem byl jak v roli architekta, tak stavebníka a částečně i realizátora. Takže jsem si vyzkoušel i opačné úlohy,“ přibližuje ing. arch. Václav Navrátil.

Zleva: Václav Navrátil a Jan Sedláček, zakladatelé ateliéru SENAA. (Foto: archiv SENAA)

Ateliér SENAA založil v roce 2011 v Brně se svým kolegou z vysoké školy, ing. arch. Janem Sedláčkem (nar. 1981). Sedláček pochází z Prostějova na Hané. Po studiích sbíral zkušenosti v architektonických kancelářích v Los Angeles i v New Yorku. Navrátil pracoval v Rotterdamu, Praze i Brně. Zakázek postupně přibývalo a rostl i počet spolupracovníků. V současnosti má pracovní tým jedenáct členů.

Návrh modernizace městského koupaliště a budovy krytého plaveckého bazénu citlivě zasazuje novostavbu do stávající městské struktury v centru Kyjova a maximálně využívá současného provozního uspořádání. „Při hledání podoby krytého bazénu město oslovilo několik kanceláří ve vyzvaném výběrovém řízení,“ připomíná Václav Navrátil. „Protože jsme zpracovávali studii proveditelnosti, tak jsme byli mezi oslovenými, byť jsme s tímto druhem typologie zatím neměli mnoho zkušeností. Perfektní znalost místního prostředí a maximální nasazení se vyplatilo. Návrh byl vybrán k dopracování. Následující dva roky se ladil provoz a probíhalo výběrové řízení dodavatele. Aktuálně probíhají demoliční práce a v létě 2022 se můžeme těšit na otevření letní části a za další rok by se měl otvírat krytý bazén.“

Krytý bazén v Kyjově by měl být hotový v roce 2023. (Foto: archiv SENAA)

Na webových stránkách ateliéru SENAA najdeme i vizualizaci návrhu na konverzi pivovaru a mlékárny v Kyjově. „Pro areál kyjovského pivovaru a mlékárny jsme zpracovávali studii proveditelnosti. Jde o prověření prostorových vazeb, možné hustoty zastavění, počtu bytů, parkovacích stání a podobně. Na základě toho se pak vedou další jednání o možné podobě a využití,“ uvedl Navrátil.

„Ke každému zadání přistupujeme individuálně, hledáme nová řešení a klademe velký důraz na proveditelnost stavby. Pracujeme v týmu zkušených architektů a spolupracujeme s řadou specializovaných firem. Zabýváme se všemi oblastmi architektury od urbanismu přes novostavby, rekonstrukce až po návrhy interiérů. Zpracováváme všechny stupně projektové dokumentace. Jelikož pocházíme z Hané a Slovácka, jsou nám blízké tradiční principy a selský rozum,“ dočteme se na webových stránkách společnosti.

„Skutečnou podstatu architektury lze pochopit až časem, soustavným opakováním a zdokonalováním se. Krása domů spočívá v jednoduchosti,“ tvrdí Navrátil. A proč se rozhodl studovat architekturu? „Od malička jsem měl rád kreativní práci. Začalo to asi papírovými modely domů z časopisu ABC. Na gymplu se mi hodně věnoval soused Robert Juřík - architekt, který mě bral na stavby a ukázal mi například vilu Tugendhat a další ikony brněnské moderní architektury,“ dodává architekt z Kyjova. 

 


pátek 22. října 2021

Vilém FAMM přijel zastavit čas do Bohuslavic

A tímto starým krásným budíkem to vše začalo...    
Kyjov-Bohuslavice




Klasické ručičkové budíky, které bývaly v minulém století neodmyslitelnou součástí každé domácnosti, pomalu ale jistě mizí, místo řinčení budíku se necháváme probouzet příjemnou melodií z mobilního telefonu. Ranní vstávání sice zůstává pro většinu lidí i tak nepříjemnou částí dne, budíky se však stávají součástí a artefakty historie a čas od času se vynoř známá nerudovská otázka: "Kam s ním?"

Milanu Kočičkovi ze Strážnice byste darovaným budíkem stoprocentně udělali radost. Je totiž sběratel a jeho knihovnu už zdobí přes šedesát kousků ručičkových budíků i hodin v různém provedení. Jejich sbíráním se zabývá od roku 1997. Dává přednost těm starším, s mechanickým natahováním, ale pokud je pěkný a něčím zajímavý i modernější budík na baterie, přijme do své sbírky i takový. Asi polovinu kousků pořídil v bazarech a starožitnictvích, další si k němu našly cestu přes známé a přátele. Neodříká se ani hodin, které už funkčně dosloužily a těší se z rozmanitosti jejich vzhledu a omšelé krásy.

„Když jsem byl mladý, přál jsem si vlastní knihovnu, samostatnou místnost pro knížky. To se mi časem splnilo, v rodinném domku mám v knihovně kolem 2 000 svazků. Budíky nezaberou mnoho místa, takže většina z nich také našla své místo v regálech knihovny. Je to zvláštní druh štěstí a spokojenosti, usadit se pohodlně v místě, kde máte kolem sebe věci, které máte rád,“ svěřuje se osmašedesátiletý muž. Dodává ale, že své budíky natahuje jenom zřídka, protože tikot hodinových strojků ruší i přes stěnu.

Svoji sbírku teď představuje v knihovně v Bohuslavicích, místní části Kyjova. Výstavu pojmenovali „Zastavme čas“ a je přístupná každý čtvrtek v odpoledních hodinách do 16. prosince. Kočička sem přivezl i svoji knížku pro děti Objev samotáře, kterou v nákladu 2 000 výtisků v roce 2003 vydala jeho manželka. Hlavní hrdina knihy dospívající chlapec Drápek prožívá svoje dobrodružství v dávné minulosti. Autor napsal ještě dvě další knížky pro děti, ty však zůstaly v počítači. „Píšu do šuplíku,“ komentuje to spisovatel, který během svého života vystřídal řadu zaměstnání. 

O hudební vložku se postaraly Barbora Frajová a Rút Šalšová ze ZUŠky Kyjov.

Původně se vyučil strojním zámečníkem, později si dálkově dodělal strojnickou průmyslovku. Dal se také na podnikání. Když přišel o poslední zaměstnání, vyvstala před ním otázka, čím naplnit volný čas. „Na to, abych chodil do hospody, jsem tenkrát neměl peníze a alkohol mi nedělá dobře,“ přibližuje svoje pohnutky napůl vážně, napůl v legraci milovník dobrých knih. Kočička napsal také tři divadelní hry. Pokusil se i o poezii. Svoje vzpomínky z dětství sepsal ve Slováckém deníku, texty vycházely i v regionálním tisku. Ukázky z jeho literární tvorby jsou v knihovně v Bohuslavicích k nahlédnutí. V posledních letech publikuje své úvahy v internetovém periodiku Krajské listy, a to pod pseudonymem Vilém FAMM.

Milan Kočička, alias Vilém FAMM, mezi knihami a svými budíky.





Nevidomí chtějí jezdit na kole, shánějí dobrovolníky

 Aneta Horáková ukazuje pokladničkuna sbírku Bílá pastelka
Neformální setkání mívají v kyjovské knihovně každé pondělní odpoledne. Dnes se jich tu sešlo asi dvacet. Mohou si vypít kávu nebo čaj, promluvit si se známými, se kterými si rozumí. Minimálně v tom, jaké praktické obtíže musí řešit slabozrací a nevidomí. Mnozí sem docházejí už řadu let. Oblastní odbočka Kyjov Sjednocené organizace slabozrakých a nevidomých (SONS) tu funguje už třicet roků.

Paní Hana Oršuliaková do Kyjova dojíždí autobusem ze Žeravic nebo ji přiveze manžel. Je nevidomá. O organizaci se ale nedověděla od očních lékařů. Do kyjovské knihovny jí přivedl zájem o četbu. Braillovo bodové písmo pro nevidomé zvládla jenom částečně, nemá dost jemný hmat, proto dává přednost audio knihám. A těch je tu v nabídce dost. Další tituly se naučila stáhnout přímo do mobilu. Nyní do SONSu dochází už jedenáct let. „Všichni si tu tykáme,“ přibližuje přátelskou atmosféru klubu. Nadšeně vypráví o literárním setkání, které se uskutečnilo dopoledne a bývá pravidelně jednou za měsíc. Dnes si připomněli výročí narození prezidenta a spisovatele Václava Havla i devadesáté narozeniny Jiřího Suchého. Přečetli si úryvky knih a hádali autora, povyprávěli si o tom, co kdo v poslední době zajímavého přečetl, respektive si poslechnul.

Paní Hana dříve pracovala jako učitelka mateřské školy. Když se jí náhle zhoršila oční vada, musela své milované práce nechat. Po dětech se jí však stýskalo, občas je šla po domluvě navštívit. Do školky ji doprovázel manžel. Jednou však nemohl. Paní Hanu to za dětmi táhlo natolik, že se se slepeckou holí do mateřinky přes celou vesnici vydala sama. Pomaličku, krůček za krůčkem. Zvládla to. „Musíte si zapamatovat orientační body a pak to jde… Zpočátku to bylo ale hodně těžké. A například na křižovatce u pošty v Kyjově mám stále strach,“ přiznává pětašedesátiletá žena, která si troufla i na jízdu na tandemovém kole.

„Máme tři nová dvojkola pro tandemovou jízdu s nevidomým. Bohužel se nám nedostává dost odvážných vidoucích dobrovolníků, kteří by si troufli sednout na jedno kolo s nevidomým,“ posteskne si pracovnice SONSu, devětadvacetiletá Aneta Horáková. „Důležitá je souhra těch dvou a navzájem si musí věřit. Nevidomí by jezdili rádi.“
Tandemové kolo je možnost pro zrakově handicapované jak si užít jízdu. (Foto: archiv SONS Kyjov.)

Aneta upozorňuje přítomné na sbírku Bílá pastelka, která začne 11. října, jde už o dvaadvacátý ročník. Pastelku si lidé mohou koupit za třicet korun, pokladničky jsou již přichystané. Výtěžek organizace pracující se zrakově postiženými využijí například na asistenční služby, výcvik vodicích psů nebo na výukové programy pro zrakově postižené. Sbírka trvá tři dny. „Mnohem lepší je, když jdete na takovou akci s průvodcem,“ upozorňuje Pavel Komosný. „V tomto směru je výborná spolupráce se zdravotní školou v Kyjově,“ dodává zkušeně. Členem SONSu je už více než deset let.

„Jedna věc je se s tímto postižením smířit a jiná věc je se s tím naučit žít, fungovat,“ vysvětluje Komosný, který bydlí ve Bzenci. O zrak přišel v pětačtyřiceti letech. S přítelkyní se seznámili právě v SONSu, kam před lety doprovázela svého dědečka. Za klíčový považuje svůj pobyt ve středisku pro nevidomé a slabozraké v Praze - Dědina, kde se naučil potřebným dovednostem a absolvoval také rekvalifikační kurz. Jako nejpotřebnější z dostupných pomůcek pro nevidomé jmenuje ozvučený „mluvící“ mobilní telefon a počítač s programem pro nevidomé. Předvádí mi kliknutím na ikonky displeje telefonu, jak to funguje. Překvapuje mne rychlost namluveného slova, i ta se dá ale regulovat. „U počítačů to bývá ještě rychlejší, zvyknete se,“ podotýká Komosný. Oceňuje Pavla Švorbu, předsedu kyjovské odbočky SONSu, který každému vše ochotně vysvětlí. Má trpělivost, přijede i do místa bydliště a člověku se věnuje tak dlouho, dokud se nové zařízení nenaučí používat. „Existuje například mluvící glukometr pro cukrovkáře, mluvící tlakoměr, mluvící váha, metr, používáme šablonku na podpis, zvukový ukazatel hladiny při nalévání tekutiny do hrnku a řadu dalších pomůcek. Na našich setkáních se o nich informujeme a předáváme si zkušenosti,“dodává s uspokojením.

Novou členkou SONSu se dnes stala třiaosmdesátiletá Blažena Hadová, která nedávno ovdověla. Potíže se zrakem naštěstí nemá, do organizace ji přivedly přítelkyně. Pochází ze Stavěšic a už řadu let žije v Kyjově. Posledních jedenáct let v Domě s pečovatelskou službou na Palackého ulici. Paní Hadová ráda čte, a tak ji zaujala i dnešní literární beseda. „Připomněli jsme si i básničky ze základní školy, Hrubína, Halase, Erbena… nemohla jsem ani mluvit, jak mne to dojalo“ svěřuje se žena.

Pracovnice Sonsu Aneta Horáková všem připomíná a rekapituluje turistický výlet ke studánce Bezdýnce, který pořádali minulý týden. Popisuje místo, cestu vlakem a průběh putování. „Podařilo se nám rozdělat oheň a opekli jsme si špekáček. Účastnilo se třináct členů, ušli jsme asi jedenáct kilometrů a všichni to zvládli.“ Příští týden se chystají navštívit Filipovo údolí poblíž Javorníku, někteří tam už ale byli dříve.

Ve svých emailových schránkách mají klienti odbočkový časopis Informátor, který vychází každý měsíc. Najdou tam například instrukce, jak se chovat ohledně koronaviru. Horáková také připomíná nadcházející volby. Také k této události dostávají nevidomí instrukce do svých emailových stránek.

Ve středu se v SONSu uskuteční jako obvykle Fit club zaměřený na zdravý životní styl. „Ochladilo se, tak již nebudeme využívat cvičební stroje na stadionu,“ upřesňuje. Připomíná i pravidelný trénink paměti, zkoušku pěveckého sboru Pastelky a výtvarnou dílnu. Ze sportovních disciplín mohou zrakově postižení provozovat kuželky, bowling, aplikovaný stolní tenis - Showdown a zvukovou střelbu. V sobotu 13. listopadu se v Kyjově bude konat mistrovství ČR ve zvukové střelbě.

Setkání SONSu v kyjovské knihovně končí, lidé se pomalu rozcházejí. Jejich cesta do domovů je ale daleko náročnější než nás ostatních, kteří potíže ze zrakem nemáme.




„NAROZENINY VE TMĚ“ a ve velkém stylu

Vlastní zázemí v tenkrát nově postavené budově knihovny v Kyjově vytvořilo počátkem devadesátých let podmínky pro vznik organizace na podporu nevidomých a slabozrakých. U jejího zrodu stál inženýr Josef Horák, který již není mezi námi, bývalý profesor gymnázia Jiří Pavel Nedvěd a aktivní knihovnice paní Radka Svobodová z Hodonína. V pátek 24. září Oblastní odbočka Kyjov Sjednocené organizace slabozrakých a nevidomých (SONS) České republiky oslavila třicáté výročí své existence.
Hana Vrtková.

Kyjovská organizace má asi stovku členů z celého okresu Hodonín. Paní Hana Vrtková v SONSu pracuje jako sociální poradce, ale prakticky od začátku se zapojovala do činnosti organizace po všech stránkách. Zajišťovala aktivizační služby, besedy na školách, organizaci zájezdů a rekondičních pobytů i vydávání časopisu. Aktivizační činnosti jsou zaměřené tak, aby rozvíjely dovednosti, které slabozrací potřebují. „Například se zdokonaluje a trénuje jemný hmat pro čtení Braillovým písmem. Funguje tu i výtvarná a keramická dílna, kde se modeluje, využívají se různé přírodní materiály, a tím se tříbí hmat. Děláme i tréninky paměti, probíhala výuka cizích jazyků, to vše na bázi poslechu,“ přibližuje Vrtková. „Nezapomínáme ani na sport, oblíbená je zvuková střelba, bowling, kuželky. Provozujeme turistiku, zpíváme, tancujeme. Máme Fit klub, kde se zabýváme zdravou stravou a životním stylem. Organizujeme různé besedy, zájezdy. Snažíme se vždy získat průvodce, který je výřečný a věci důkladně slovně popíše. Nedávno jsme absolvovali rekondiční týdenní pobyt v Poděbradech. Každý rok jezdíme za památkami do Prahy. Byly jsme i v Lánech, kde jsme měli k dispozici celodenního průvodce. Protože i když se člověk někam do památkového objektu nebo muzea dostane, většina věcí je pod sklem, není přístupná. Takže náš průvodce nám historii povypráví, řekne to, co si běžně člověk může přečíst, případně nám vyčlení nějaký předmět, který si můžeme vzít do ruky a osahat.“
Pavel Švorba

Pavel Švorba je předsedou SONS Oblastní odbočky Kyjov asi deset let. Pracuje jako ladič pian a jeho firma vyrábí i cimbály. Je také muzikant, hraje na harmoniku a vede pěvecký sbor zrakově postižených Pastelky, který vystoupil v odpoledním programu. „Vzniklo to náhodou, z jednoho příležitostného vystoupení na maškarním plese a dnes už soubor funguje jedenáctým rokem. Je to jedna z činností, kterou mohou zrakově postižení dělat bez nějakého většího omezení a je to i zábava,“ dodává Švorba.

„SONS České republiky je zastřešující organizace, která dokáže ovlivňovat zákony a vyhlášky ve prospěch zrakově postižených, aby měli přístup k informacím, k úřadům a dobré podmínky ve všech oblastech života. My jako oblastní odbočky se věnujeme konkrétním lidem od slabozrakých až po úplně nevidomé a snažíme se jim ukázat cestu, jak vlastně žít s tímto handicapem. Ať už se jedná o trávení volného času, seberealizaci, sociální začlenění, informovanost o nových pomůckách a podobně. Setkáváme se každé pondělí odpoledne,“ vysvětlil předseda SONS Kyjov, Švorba.

„Bohatý program dnešního dne vznikl ve spolupráci s Městským kulturním střediskem Kyjov, Slováckem v pohybu a velmi nám pomohl moderátor akce Pavel Růžička a jeho Dětské kočovné divadýlko, které tu zahrálo dvě pohádky. Dopolední program byl určený hlavně pro děti škol, je tu řada stánků, kde si mohou vyzkoušet různé sportovní disciplíny pro nevidomé,“ upozorňuje Švorba. 
 
Zájemci si mohli zahrát známé deskové hry přizpůsobené slabozrakým.
 
K přítomným promluvil prezident celorepublikové organizace SONSu Luboš Zajíc, který přijal pozvání na slavnost. Odpoledne patřilo hlavně hudbě, vystoupil například populární nevidomý zpěvák Radek Žalud nebo hudební kapela nevidomých muzikantů Kyklop band z Olomouce. Zazpíval i Kyjovánek a svoje taneční vystoupení předvedli klienti Domova Horizont. Kulturou nabitý program vyvrcholil večerním benefičním koncertem na podporu nevidomých a slabozrakých v Kyjově, na kterém zahrály oblíbené kapely z Kyjova a okolí.

Cílem akce bylo přiblížit se zdravým lidem, kteří si v běžném životě často neuvědomují, jaké překážky a problémy musí zrakově handicapovaní překonávat. Šlo ale především o to, aby v tento sváteční den mezi přítomnými zavládl pocit sounáležitosti, který je dobrým vkladem i do budoucnosti.

 




pátek 8. října 2021

Lidé chtějí i Kyjovku zažít jinak…

Víkendová akce Zažít Kyjov jinak se konala třetí zářijovou sobotu. Pestrý zábavný i osvětový program probíhal na náměstí Hrdinů před gymnáziem, v městské knihovně a v parku. Členové Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) letošní ročník využili k podpoře myšlenky oživení říčky Kyjovky. Ta je podle nich spíše ostudou města než její přirozenou součástí a ozdobou.

„ A to je velká škoda, protože vodní prvek do městského prostředí rozhodně patří. Připravili jsme proto obsáhlou sadu fotografií z měst a obcí, které mají podobně velký tok jako je Kyjovka a kde se už revitalizaci podařilo prosadit a realizovat,“ říká Zuzana Veverková, která působí v komisi životního prostředí města Kyjova a je členkou ČSOP. Fotografie byly vystaveny u stánku této nevládní neziskové organizace zabývající se ochranou přírody a krajiny, jejíž základní organizace funguje i v Kyjově. „Za zmínku rozhodně stojí například skvělé znovuoživení Staré Ponávky v Brně, revitalizace Litovického potoka v Hostivicích, znovuoživení říčky Nivničky u Uherského Brodu či Rakovského potoka v Rokycanech. Princip je všude velmi podobný a má dvě úrovně – první je estetická, kdy se koryto a břeh upraví tak, aby tok nevypadal jako stoka, ale naopak krášlil město. Důležité je i zajistit přístup k řece, aby se lidé mohli s vodou blíže setkat. A druhá úroveň je biologická, kdy se tok z bohapustého kanálu změní na živou říčku s mnohem čistější vodou, vodními a břehovými porosty, a stane se tak vhodným prostorem pro vodní živočichy. Zlepší se schopnost vodu zadržovat, a tím zlepšovat okolní mikroklima.“

První krok k nápravě daného stavu představuje podpis memoranda o spolupráci mezi městem a Povodím Moravy. „Jedná se o vyjádření zájmu obou stran, aby se věci mohly vůbec pohnout ke studiím a návrhům,“ myslí si Veverková. Memorandum však dosud uzavřeno nebylo. 

Říčka Kyjovka u gymnázia. Tok a jeho břehy má povinnost udržovat státní podnik Povodí Moravy.

„Město Kyjov bylo v minulosti, asi před dvěma lety, připraveno memorandum o spolupráci s Povodím Moravy podepsat. To bylo sepsáno v obecné rovině - jsme si totiž vědomi toho, že Povodí Moravy má větší možnosti sáhnout si na dotační tituly už ve fázi projektových příprav a tohoto privilegia jsme chtěli využít,“ uvedl tiskový mluvčí města Kyjova Filip Zdražil. „Nicméně vedení státního podniku memorandum v takto obecné rovině podepsat odmítlo. Požadovalo nejprve vypracovat konkrétní projekt a prohlášení o spolupráci navázat na něj. Projekt na revitalizaci Kyjovky je však natolik rozsáhlý a finančně nákladný, že město na jeho vypracování peníze dosud nevyčlenilo,“ přibližuje mluvčí. „Možnosti vzájemné spolupráce s Povodím Moravy, které je správcem Kyjovky a ze zákona o ni musí pečovat, jsme ale tímto neuzavřeli. Rozhodně se k nim vrátíme, současně budeme hledat peníze na projektovou přípravu,“ slibuje mluvčí.

„Díky akci Zažít Kyjov jsme myšlenku revitalizace Kyjovky mohli představit mnoha lidem, kteří se u našeho stánku zastavili,“ upozorňuje Veverková. „Bez výjimky všem se ukázky z jiných měst a obcí velice líbily a podobnou úpravu na Kyjovce by uvítali. Kromě toho jsme také návštěvníkům stánku představovali návrhy adaptačních opatření, které jsou nově vypracovány pro Kyjov i pro okolní krajinu. Ve městě se všechny návrhy týkají využití dešťové vody v různých variantách, a to u budov a ploch ve vlastnictví města. Takže by jejich realizace mohla být poměrně rychlá, pokud by se město chtělo vydat směrem ekologického přístupu k nakládání s dešťovou vodou. Návrhy do krajiny se pak týkají především obnovy větrolamů, výsadby stromů a keřů, zatravnění erozně ohrožených ploch či tvorby mokřadů a tůní. Opět i tyto návrhy jsou koncipovány především na pozemcích ve vlastnictví města, takže by všechny šly provést poměrně rychle a snadno,“ je přesvědčena ekologická aktivistka.

Podle Veverkové akce prokázala, že lidé jsou k problematice životního prostředí už mnohem vnímavější než dříve. I tak se ale najdou zastánci zcela protichůdných názorů. „Výživná byla hádka s jedním velkoagropodnikatelem, který nás dost urážel a vypouštěl tvrzení typu, že eroze není žádný problém a že plošné stříkání polí totálním herbicidem roundupem je pro pole požehnání. Že výsadba stromů kolem polních cest je blbost, v Kyjovce prý zase budou žít pstruzi, až se nechá pořádně vybagrovat a že budeme rádi, až opět budeme dělat zemědělství jako to dělali komunisti... No prostě úlet, jenže to je přesně mentalita mnoha velkých zemědělských podnikatelů,“ dodává Veverková.









„Digitální řemeslo“ si vyzkoušeli v Kyjově

Speciálně upravený kamion FabLab Experience.

 Dvě stovky žáků devátých tříd základních škol z Kyjova a okolí se během dvou dnů prostřídalo v digitální dílně FabLab Experience se současnými moderními výrobními stroji. „Dílna na kolečkách“, speciální kamion s návěsem parkoval v areálu Střední školy automobilní v Nádražní ulici v Kyjově. Návěs má délku 14 metrů, přepravní šířka je 2,5 metru a po zaparkování se výukový prostor vysune na šíři 5 metrů, takže vedle dílny vznikne i učebna. V první části workshopu si žáci vyslechli teoretický úvod do problematiky a pak si podle vlastního návrhu na strojích sami něco vyrobili.

Pojízdná dílna nabízela nejenom 3D tiskárny, které jsou dnes už ve většině škol, ale také například laserovou řezačku, modelovací frézku, řezací plotter a další moderní stroje. „Projekt vychází z otevřených sdílených dílen. Jednu takovou máme v Brně, jmenuje se FabLab Brno a funguje už od roku 2017. Vyřídíte si členství, měsíční poplatek je asi 150 korun, a můžete využívat stroje, které byste si kvůli finanční náročnosti domů nepořídili. Poskytujeme i vzdělání k tomu, abyste byli schopni tyto moderní stroje používat,“ přibližuje manager FabLab Experience šestadvacetiletý Daniel Šín. 

Protože zaznamenali velký zájem škol, vypracovali projekt pojízdné dílny, která umožňuje přijet až za žáky. Podmínkou je pouze dostatek místa pro kamion, vzdělávací zařízení dostávají tuto příležitost zcela zdarma. Dříve už využili této nabídky školy v Hodoníně, ve Veselí nad Moravou i ve Strážnici. V Brně dílna funguje v rámci Jihomoravského inovačního centra, což je nezisková organizace zřízená Jihomoravským krajem. Spolufinancuje ji město Brno a čtyři brněnské univerzity. Provoz „pojízdné dílny“ podporují také soukromé firmy.

„V digitální dílně si můžete vyrobit například vozíček pro psa,“ říká manager Daniel Šín.

„Naším cílem je mládeži ukázat, že tu jsou možnosti, jak mohou svoje nápady uskutečnit a zhmotnit. Dneska se dá tisknout nejenom z plastu, ale také z kovu, betonu a podobně. Tiskárna obecně není vhodná pro sériovou výrobu, protože tiskne dlouho, ale zase na ní lze vytvořit cokoli. Tady máme 3D tiskárny na plast. Plastová špageta se v zařízení roztaví a po malých vrstvičkách v prostoru tiskne požadovaný předmět. Většina škol dnes už 3D tiskárnu má, ale často ji neumějí používat. Proto zajišťujeme i workshopy pro pedagogy. V době pandemie jsme také vytvořili tématické listy do jednotlivých předmětů, které spojují znalosti z oboru s gramotností „digitálního řemesla“, přibližuje Šín.

FabLab Experience kombinuje netradiční zážitek s technickým vzděláním. „Líbilo se mi to, je to zajímavé a nebylo to těžké,“ shrnula své dojmy z workshopu žačka deváté třídy základní školy v Šardicích. Se spolužáky si pomocí laseru vytiskla na dřevo obrázek podle vlastní volby.







pondělí 27. září 2021

Fotky Miroslava Tichého uvidí ve švýcarském Curychu

Curych – U příležitosti desátého výročí úmrtí Miroslava Tichého z Kyjova byla uspořádána výstava jeho fotografií s názvem „After any given time“ ve švýcarském Curychu. Jde o repliku první mezinárodní výstavy Tichého, kterou slavný kurátor Harald Szeemann představil veřejnosti v roce 2004 na 1. bienále současného umění v Seville.

Výstava fotografií M. Tichého „After any given time“ v Curychu.

„Harald Szeemann tenkrát vybral 27 fotografií z rozsáhlého díla Tichého. Více než polovinu z nich se nám podařilo přivézt zpět do Curychu a nyní je znovu vystavit,“ říká Roman Buxbaum, zakladatel umělecké Nadace Tichý oceán. Další fotografie byly také součástí kurátorského výběru, ale v Seville vystaveny nebyly. Ve vitrinách jsou k vidění fotoaparáty vlastní výroby, brýle, čočky, tisky s tiskovými deskami a negativy Miroslava Tichého. Součástí expozice je i 52minutový film „Tarzan Retired“ Romana Buxbauma, který zprostředkuje hlubší vhled do umění a myšlení Miroslava Tichého. Rázovitého umělce, kterého místní vnímali jako podivína a životního outsidera. 

Harald Szeemann (1933-2005) byl švýcarský kurátor, výtvarník a historik umění. Szeemann se stal kurátorem více než 200 výstav, z nichž mnohé byly charakterizovány jako průkopnické. „Přestože se Harald Szeemann s Miroslavem Tichým osobně nikdy nesetkal, setkání Szeemanna s Tichého fotografickým dílem bylo osudové,“ podtrhuje Buxbaum. „Bienále ve španělské Seville v roce 2004 bylo jednou z posledních velkých výstav Haralda Szeemanna a prvním představením díla Miroslava Tichého na mezinárodní umělecké scéně.“ Následovaly retrospektivy v Kunsthausu Zürich (Domu umění Curych) v roce 2005, výstava v Centre Pompidou v Paříži v roce 2008, v tomtéž roce shlédli fotografie Tichého v německém Frankfurtu, na 16. bienále v australském Sydney a v Mezinárodním fotografickém centru v New Yorku. V roce 2005 obdržel Tichý dokonce „Prix Découverte“ (Cena za objev) renomovaného fotografického festivalu Les Rencontres de la Photographie d´Arles

Slavnostní vernisáž výstavy „After any given time“ se konala v pátek 17. září v nově otevřeném prostoru „Tichý Oceán Curych“ na Lessingstrasse 9 v rámci Curych Art Weekendu. Jedná se už o čtvrtý ročník akce, kterou pořádá nezisková organizace Curych Art Weekend, jejímž cílem a posláním je spojovat hlavní veřejné a soukromé umělecké instituce v Curychu. Výstava fotografií Tichého zde potrvá do 28. listopadu 2021. 

                                                                
Roman Buxbaum, profesí lékař se zájmem o umění, byl s Tichým dlouhodobě v kontaktu. Jeho prarodiče bydleli v Kyjově jen pár metrů od domku Miroslava Tichého, rodiny se přátelily, v podkroví míval Tichý malířský ateliér. V 70. letech komunisté budovu znárodnili a Tichý sem ztratil přístup. Buxbaum se rozhodl v současné době zchátralý objekt rekonstruovat a vytvořit zde moderní galerii, která by nesla Tichého jméno. „Náš projekt v Kyjově pokračuje, architekti pracují a jsem optimistický, že se nám podaří realizovat opravdu něco výjimečného. Zatím jsme ve fázi projektování,“ uvedl Buxbaum, který žije ve Švýcarsku. 

Miroslav Tichý svá díla nikdy neprodával, ale občas přistoupil na výměnu za obraz, který se mu líbil. Tento princip převzala i Nadace Tichý oceán, jejímž cílem je sbírat, uchovat a prezentovat práce Miroslava Tichého. Fotografie autora směňuje za umělecká díla výtvarníků z celého světa, kteří mají o fotografie Tichého zájem a nebudou je dále prodávat. Touto cestou vzniká sbírka současného mezinárodního umění „Artists for Tichy – Tichy for Artists“, kterou by nadace chtěla představit veřejnosti. 


  Foto: archiv R. Buxbauma.


Čechoameričanka Lenka Dohnalová vystavuje v Kyjově

Kyjov - V Galerii Doma po dlouhodobější koronavirové přestávce uspořádali výstavu malířky Lenky Dohnalové. „Jsme rádi, že lidé přišli, i když nějakou dobu asi ještě potrvá, než si zvyknou a na vernisáži bude zase plno,“ poznamenal galerista Vladimír Jež. O hudební produkci se postaral Milan Lovec Bílovský a „indoš“. „Známe se z chalupy ve Vřesovicích, kde se vytvořila kolem Les parku krásná chatová komunita. Občas si spolu zamuzicírujeme. Když mi Lenka volala, zrovna jsme byli s indoškem v lesním baru na pivě a tak to dopadlo. Moc hezky jsme si to užili,“ řekl k originálnímu veřejnému hudebnímu vystoupení Bílovský.
Malířka Lenka Dohnalová.

Lenka Dohnalová (nar. 1983) v současnosti žije v Blažovicích u Brna, ale ke Kyjovu má úzký vztah. Většinu dětství sice strávila ve Spojených státech amerických, kam rodina na sklonku komunismu emigrovala, do Kyjova se ale pravidelně o prázdninách vracela ke svým prarodičům a navázala tu řadu přátelství. Dlouhé roky se tak dobře zná například s kyjovským malířem Martinem Formanem.

„V Americe jsme se stěhovali z jednoho státu do druhého, převážně na severovýchodním pobřeží. Než jsem udělala maturitu, tak jsem chodila do dvanácti škol," vzpomíná malířka. I když to bylo náročné, získala tak mnoho nových zkušeností a poznala řadu míst. V České republice žije od roku 2005. A jestli se jí stýská po Americe? „No, pochopitelně. Já tu společnost miluji, to je to, v čem jsem vyrostla. Mám k Americe silnou vazbu, ačkoli moc nesouhlasím s tím, co se tam děje teď. V České republice žiju už patnáct let. Ale jsem ráda, že mohu čerpat jak z Ameriky, tak z Česka a mohu oba tyto zdroje skloubit.“

Výtvarnou tvorbu Dohnalová studovala už ve Filadelfii v Pensylvánii a pokračovala u nás, absolvovala Fakultu umění na Ostravské univerzitě, Ateliér malby u Daniela Balabána, a na detašovaném pracovišti ve Zlíně se učila u malíře Pavla Preisnera.

„Nejraději používám olejové barvy, které jsou syté, zářivé a trvanlivé a umožňují vrstvení. Tak se mohu k obrazu neustále vracet a vytvářet nové barevné kombinace, měnit kompozici a podobně,“ přibližuje Dohnalová. Na výstavě v Galerii Doma prezentuje svoje obrazy za poslední tři roky. A co ji v tomto čase limitovaných možností v důsledku koronavirové epidemie inspirovalo? „Během dvou a půl roku, co jsme byli zavření doma, jsem se věnovala zvířatům, kterými jsem byla neustále obklopená. Mám dva pejsky, kteří jsou pro mne stálou a absolutní inspirací. Snažím se v tom najít smysl, chaotický řád, vyjádřit touhu se realizovat,“ přibližuje zdroje své tvorby malířka. 


„Covidová omezení jsem nejdříve zčásti vítala, byla jsem ráda, že mám klid od lidí a mohu se soustředit na malování. Postupně frustrace ale narůstala a došlo to tak daleko, že jsem nevycházela z domu, překlopilo se to do druhého extrému. Když dostanu inspiraci, mám nápad, maluji šest sedm osm hodin v kuse. Své pocity, své dojmy, frustraci i své názory v podstatě vyvrhnu na plátno,“ říká ke svým obrazům, které mohou budit kontroverze, umělkyně. Rozhodně se nejedná o na první pohled líbivé obrázky domácích mazlíčků, konkrétní zdroj inspirace se dá vystopovat na jejích abstraktních plátnech jen velmi těžko. Autorka nás vtahuje do svého vlastního světa komplikovaných emocí a nálad a je jen na nás, nakolik se jím necháme ovlivnit a obohatit.







Sociální a zdravotní služby daly o sobě vědět

 Změřit si tlak, tep nebo hladinu cukru v krvi, i takové praktické záležitosti nabízel již tradiční Veletrh sociálních a návazných služeb, který se uskutečnil v úterý 14. září v Kyjově. Na prostranství před radnicí mělo svůj informační stánek více než dvacet organizací z Kyjovska, které je možné kontaktovat, pokud se člověk dostane do složité životní situace.

Jednou z nich je i Charita Kyjov, která poskytuje sociální poradenství, pečovatelskou i ošetřovatelskou službu, domácí hospicovou péči, nabízí osobní asistenci, půjčuje rehabilitační pomůcky a pomáhá také lidem s drogovými problémy. „V rámci terénní zdravotní služby zajišťujeme veškerou péči pro pacienty, kteří se nemohou dostat k lékaři. Odebíráme krev, měříme tlak, zajišťujeme aplikaci injekcí, převazujeme chirurgické rány. Provádíme i paliativní péči. To vše po konzultaci s lékařem,“ uvedla zdravotní sestra Petra, která v charitě pracuje teprve rok, ale má za sebou již patnáct let praxe v oboru. Svoji práci má ráda. „Jinak bych to nedělala,“ dodává upřímně.

Součástí akce byl i zábavný a kulturní program pro malé i velké. Nechyběl dětský koutek se skákacím hradem, tvořivé dílny, taneční vystoupení klientů Domova Horizont, zazpíval soubor Pastelky, tvořený členy SONS (Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých).

V sobotu 11. září se uskutečnil Den otevřených dveří v Nemocnici Kyjov. Nemocnice u příležitosti 75. výročí od zahájení provozu tak poodhalila své zákulisí. Příležitost využilo až 700 lidí. Návštěvníci si mohli prohlédnout některá pracoviště, kam se běžně nedostanou. V dětském oddělení „řádili“ nemocniční klauni a v tento den zde nemohli chybět ani zlatí retrívři Milana Doktora, kteří jsou zde již jako doma. Spolupráce trvá už téměř šest let. Canisterapie, kontakt se speciálně cvičenými pejsky, u malých pacientů uvolňuje stres a napětí.

Pozornosti se těšilo oční oddělení, více než stovce návštěvníků zde zdravotníci vyšetřili ostrost zraku a nitrooční tlak. Zaměřili se i na skryté šilhání. Šilhání je poměrně častou zrakovou vadou, oční oddělení Nemocnice Kyjov má s léčbou šilhání bohaté zkušenosti.

Ve čtvrtek 9. září otevřelo svoji bránu návštěvníkům Centrum služeb pro seniory naproti nemocnice, které tak zároveň oslavilo 60 let od svého založení. Místo si přišla prohlédnou i devětasedmdesátiletá paní Helena s přítelkyněmi a ženy si odnášely ty nejlepší dojmy. „Bylo to velice příjemné. Krásné prostředí, zahrada, hudební program, pohoštění, velice milý přístup personálu. Je dobré, když člověk může zůstat doma až do konce, ale vždycky to nejde. Všichni se snažili vytvořit krásnou atmosféru, zapůsobit – a podařilo se jim to,“ usmívá se potěšeně seniorka.



sobota 11. září 2021

Koncert Kyjovský bigbít 1961 – 2021 si užili fanoušci i muzikanti

Během uplynulých šedesáti let v Kyjově vzniklo více jak devadesát bigbítových kapel. Většina z nich dnes už samozřejmě spolu nehraje. Osmnáct hudebních skupin se ale dalo znovu dohromady, aby si připomněly staré časy a připravily vystoupení pro jedinečný koncert, který se konal 28. srpna v Mekce kyjovského bigbítu na Jančovce. 

Kapela Blind Driver.

„Kapely zkoušely jak o život, všichni to brali vážně a jsou rádi, že se mohli potkat, zahrát si, popovídat. Častá reakce byla "většinu času plkáme, pak hrajeme". Bylo by bezva, kdyby to některým kapelám vdechlo nový život,“ poznamenává iniciátor koncertu a autor knihy Kyjovský bigbít Matěj Černý. „Většinu z nich ale už asi po této akci nikdy neuvidíme.“ 
Na koncertě vystoupil také Čmelda a spol.

Na koncert přišlo na čtyři sta lidí, stovka byla účinkujících. Zahráli Starci, Four Snakes, Woo Dech, Blend, Koe, Lexington 125, Santa Closet a další.„Hrálo se střídavě na dvou pódiích - venku a uvnitř, program navazoval. Každá kapela měla asi půl hodinky, což bylo akorát - nenudila, lidi to bavilo. Všechny kapely zahrály perfektně, sami muzikanti si to moc užili,“ komentuje průběh akce Černý. „Odezva publika byla skvělá, spousta lidí říkala, že potkali kamarády, které neviděli třicet roků. A přišlo i hodně pamětníků šedesátých let, i někteří členové Svatopluku. Hadi hráli v trošku doplněné sestavě, ale to nevadilo, byli výborní.“

Také počasí akci přálo, přeháňka přišla v době, kdy byl program uvnitř. „Hrálo se od tří do půl druhé ráno a oproti časovému plánu se akce protáhla jen o jednu hodinu, což je při dvaceti kapelách docela sukces. Piva se vypilo hromada, ale ve vší slušnosti - po akci ani nebyl binec,“ dodává organizátor, který sám v minulosti hrál v několika kyjovských kapelách. 

„Hudba vždy patřila k nástrojům pozastavení času a myslím si, že jím taky navždy zůstane,“ píše v Úvodním slově k poslední dekádě Tomáš Sytař v knížce Kyjovský bigbít 1961 - 2021. „V důsledku už ani nezáleží na tom, jestli jsme těmi, kdo hudbu tvoří, nebo jejími konzumenty. Jde o společný moment a vzpomínky, které nám zůstávají. Vždyť důvodem zastavení se u této knihy je také ohlédnutí zpět v čase. Vzpomínka na to, co bylo a co stojí za uchování pro další generace.“ Čtivá a podnětná kniha Kyjovský bigbít je stále k dostání v ZUŠ, v Pražírně nebo prodejně kytar blízko pošty. Zakoupením publikace podpoříte kulturní život v Kyjově, autor se vzdal honoráře ve prospěch oživení bigbítové scény ve městě. Knihu doplňuje i stejnojmenný kanál na serveru Youtube.com s videozáznamy koncertů, rozhovorů a dokumentů v plné délce. 

Pohled do zjihlého publika.



Foto: archiv P. Leciána





Město vybudovalo sociální byty

Kyjov – Budova staré elektrárny v Riegrově ulici poblíž autobusového nádraží prošla v uplynulém roce kompletní rekonstrukcí. Cílem bylo vybudovat bydlení pro lidi, kteří se octnou v akutní bytové tísni. V objektu bylo vybudováno 10 malometrážních sociálních bytů s průměrnou rozlohou 35 m2. Nájemné bude činit asi 60 Kč za metr čtvereční. 

 „První nájemníci se mohou nastěhovat od 1. listopadu 2021, pokud nenastanou nějaké nepředvídané komplikace,“ sdělil Jaroslav Řihánek, vedoucí Odboru sociálních věcí Městského úřadu v Kyjově. „Žádostí o městské byty máme hodně, ale je nutné dodržet specifická pravidla dotace. Ty vymezují okruh osob, které tam mohou bydlet. Nájem je stanoven na jeden kalendářní rok s možností prodloužení, pokud trvá nepříznivá bytová situace.“ Žádosti o bydlení přijímá pracovnice Odboru sociálních věcí Kristina Lopraisová (k.lopraisova@mukyjov.cz, 518 697 494), která zájemcům poskytne i podrobnější informace. Vedení města rozhodlo, že několik bytů dočasně nabídne i lidem, kterým střechu nad hlavu sebralo ničivé tornádo.

 I když se ozývaly kritické hlasy k rekonstrukci cihlové historické budovy elektrárny, výsledek je na sociálních sítích většinou hodnocen kladně, opravený dům se líbí. Práce vyšly na 16,7 milionu korun, skoro tři čtvrtiny nákladů pokryla dotace z IROP - Integrovaného regionálního operačního programu. Je to jeden z operačních programů, přes které se v Česku rozdělují peníze poskytnuté z evropských fondů.

V budově po celkové rekonstrukci vzniklo deset malometrážních bytů.

  




První Slovácký rok zorganizovali sokoli

Nově nalezený plakát.
Kyjov – Dobové plakáty, fotografie, pohlednice, programové brožury a upomínkové předměty si prohlédli návštěvníci výstavy „Slovácké roky rokúcí", která byla zahájena v rámci Muzejní noci 14. srpna. „Jeden z nejcennějších plakátů je z roku 1939, protože to byl Slovácký rok, který se vlastně neuskutečnil. Připravoval se, ale vzhledem k politické situaci ho zakázali,“ řekla Novému Slovácku vedoucí Vlastivědného muzea Kyjov Blanka Pokorná. „Velkou radost mi udělaly dva plakáty z roku 1931 a 1927, protože my jsme je doposud znali jenom v malém provedení, nevěděli jsme, že tyto velké formáty existují. Paní Rotreklová z Kyjova je přinesla těsně před dokončením výstavy s tím, že je našla na půdě.“

V letošním roce si nepřipomínáme jenom 100 let od konání prvního Slováckého roku v Kyjově, ale rovněž 150 let od založení kyjovského Sokola. „Jubilea spolu úzce souvisí, protože právě sokoli zorganizovali první ročník Slováckého roku. Proto i dvě expozice muzea budou na sebe bezprostředně navazovat. Výstava "Slovácké roky rokúcí" skončila 29. srpna. Expozice „Tužme se!", nazvaná podle hesla, které razil zakladatel Sokola Tyrš, potrvá od 6. září do 24. října. K vidění bude ve výstavním sále kyjovského muzea,“ doplnila Pokorná.

Ukázka starého řemesla pletení košíků na muzejní noci.





úterý 31. srpna 2021

Technické služby začaly používat elektromobily

Dvě nové multikáry na elektrický pohon začaly pracovníkům Technických služeb Kyjov pomáhat při zajištění pořádku ve městě a v péči o zeleň. Jedna má kontejnerový nosič, druhá trojstranný sklápěč. Elektromobily jsou šetrnější k životnímu prostředí a levnější je i jejich provoz. Oproti obdobným autům s naftovým motorem je úspora až trojnásobná. Vozidla stála celkem 2,7 milionů korun. Město na jejich pořízení získalo dotaci ze Státního fondu životního prostředí České republiky ve výši jednoho milionu.

Další novinkou, kterou obyvatelé města mohli zaznamenat, jsou velké zelené pytle u paty mladých stromků. Jedná se o zavlažovací vaky. „Do vaků se napustí 60 až 80 litrů vody, která osm hodin odkapává ke kořenům stromů. Ke stromu se tak dostane více vody než při jednorázové zálivce,“ přiblížil „zlepšovák“ ředitel Technických služeb Kyjov Vladimír Šimeček. Jeden vak vyjde zhruba na 500 korun, zakoupili asi padesát kusů. „Budeme je používat u nových výsadeb stromů, vždy jeden až dva roky, aby se stromky dobře ujaly,“ vysvětlil Šimeček. V současné době jsou vaky u stromků na ulici Palackého a v parčíku na ulici Karla Čapka.

Technické služby Kyjov mají na starost 30 hektarů zelené plochy v majetku města. Do jejich kompetence patří i péče o městský park. Zatímco v takzvaném starém parku provedli pracovníci hloubkovou revitalizaci zelených porostů a výrazně je omladili, novější park působí v současné době zanedbaně. Zarostlé jsou zejména parkové cesty. „Dříve jsme používali chemické prostředky, které byly dlouhodobě účinné. Na jaře jsme aplikovali postřik a vydrželo to celý rok. V současné době používáme ekologický stroj, který ničí plevel vysokou teplotou. Způsobí rostlině tepelný šok, rostlina chřadne, zavadne a uschne. Pokud ale zaprší, rostliny to přežijí nebo časem vyrazí nový porost,“ vysvětluje Šimeček. Důkladná revitalizace nového parku je naplánována na zimní období.

Péče o městskou zeleň zahrnuje sečení travnatých ploch, řezy a kácení stromů a keřů, úklid komunálního odpadu v městské zeleni, hrabání listí, péči o trvalkové záhony i letničky, sázení stromů, keřů a květin. Organizace dále zajišťuje provoz biotopu v Bohuslavicích, údržbu a úpravy komunikací, správu veřejného osvětlení, správu smuteční síně a pohřebiště. Aktuálně pracovníci technických služeb zasahují například po prudkých bouřkách, kdy je třeba odklidit popadané větve i kmeny stromů z komunikací, vyčistit ucpané odtokové žlaby a podobně.





čtvrtek 26. srpna 2021

Eliška Trtíková zpívá v pražských muzikálech

Eliška Trtíková.

Vracov – Bylo jí pouhých dvanáct let, když v Praze viděla představení muzikálu Kat Mydlář. Odmalička děvčátko z Vracova prokazovalo hudební talent a vyhrávalo pěvecké soutěže. Nikoho ale tenkrát nenapadlo, že to dotáhne tak daleko a v divadle Broadway na Starém Městě bude jednou Eliška sama účinkovat. A to právě v muzikálu Kat Mydlář.

V představení dvaadvacetiletá Eliška Trtíková vystupuje jako dcera kata Jana Mydláře, Mandalenka. Nejde o nějaký „štěk“, ale jednu z hlavních úloh. „Tu roli mi nabídli. Zavolala mi produkční, zda bych měla zájem, takže ani konkurz jsem dělat nemusela. To bylo velké překvapení!“ vypráví Eliška. „V divadle Broadway vystupují samé celebrity, jediná já jsem neznámá,“ dodává. V roli Jana Mydláře se tu střídá Daniel Hůlka, Bohuš Matuš a Marian Vojtko, v představení účinkuje Petr Kolář, Ladislav Spilka, Kateřina Brožová, Ivana Jirešová, Jan Kopečný, Josef Vágner a další populární tváře.

Kat Mydlář je její druhý muzikál, poprvé se Eliška Trtíková objevila v roce 2019 v Kvítku Mandragory, kriminální komedii s hity Heleny Vondráčkové. Konkurz původně dělala na jinou roli, ale svěřili jí rovnou roli dcery policejního komisaře Jiřího Demla, kterého herecky ztvárnil Miroslav Etzler v alternaci se Sagvanem Tofi. „Moji babičku hraje Jaroslava Obermaierová. Je moc hodná. Všichni jsou fajn, i paní Hüttnerová nebo Boušková, které ji alternují. Mirek Etzler je skoro jako můj skutečný táta. Účinkuje tam třeba i Aleš Háma a Richard Genzer, Adéla Gondíková. Začínám, takže jsem ráda za každou radu a jsem hrozně vděčná za to, že mne mezi sebe přijali, a myslím, že mě mají rádi. Nebo to tak dobře hrají,“ směje se Eliška. Uvědomuje si, že dobré vztahy jsou pro její práci důležité. „Nejde jenom o zpěv, musíte vědět kam si přesně stoupnout, abyste byla ve světelném kuželu, náročné jsou rychlé převlíkačky kostýmů, někdy pomáhají kostymérky. V Kvítku Mandragory mám tři kostýmy, v Katu Mydlářovi dva.“ 

Jana Boušková hraje v muzikálu Kvítek Mandragory babičku Elišky .

Dostala se na Pražskou konzervatoř

Eliška absolvovala Pražskou konzervatoř, obor populární zpěv. Studium trvalo šest let. „Na základce jsme byli všichni dohromady, každý jiný, tady jsem byla mezi svými,“ konstatuje spokojeně. „Škola mi dala opravdu hodně.“ Kromě výuky techniky zpěvu a hudební teorie probírali například základy herectví a učili se i step. „To mě hodně bavilo,“ rozzáří se, „a doufám, že to někdy na jevišti využiju. Poslední dva roky jsme se intenzivně věnovali právě muzikálové praxi.“ Účinkování v tomto žánru je pro Elišku v současné době to pravé a je šťastná, že má tu možnost. Stačilo ale málo a vše mohlo být jinak. Původně měla totiž studovat hudebně dramatický obor na Konzervatoři v Brně.

„Nejdříve jsem chtěla být učitelkou, jako mamka. Ale nešla mi matika,“ přiznává. „Tak jsme zvolili herectví, hudebně dramatický obor. V rámci přípravy jsem brala soukromé hodiny u profesora Pavla Bartůňka v Brně, kam mě taťka čtyři měsíce několikrát týdně vozil. Pak jsme se dozvěděli o Pražské konzervatoři, tak jsem si ji napsala jako druhou možnost. Ve škole nám doporučovali vybrat si dvě školy. Ale nepočítala jsem s tím, že bych se na Pražskou konzervatoř, takovou prestižní školu, dostala. I když zpívat bych si moc přála. Vždycky jsem trochu věřila na osud a od té doby tím více. Večer před přijímačkami do Brna jsem si zlomila doma na schodech palec na noze. Tříštivá zlomenina. To byl průšvih, protože součástí přijímacích zkoušek byly i pohybovky. Tak mi bylo rázem jasné, že to musím dát, že se musím na nějakou tu střední dostat. Zbývala Pražská konzervatoř. Připravoval mne učitel ZUŠ v Kyjově Mario Kudela z hudební teorie. Mamka už dříve domluvila, že si mne nezávazně poslechne Lída Nopová, vyučující na Pražské konzervatoři, aby zhodnotila, zda to má smysl se na školu vůbec hlásit. Ale podle ní mělo. Ráda tě uvidím za pár měsíců na přijímačkách… řekla. Nevěřila jsem si, ale hlavně taťka mě hodně podržel, povzbuzoval a dodával sebevědomí.“ Na školu se hlásilo více než 70 uchazečů, vybrali devět. Eliška byla hodnocena jako druhá nejlepší. „I kdybych byla poslední, bylo by mi to jedno, hlavně že jsem se dostala,“ komentuje to. Je první ze široké rodiny, která studovala konzervatoř.

Na pódiu s Karlem Gottem

Už v době studií založila se spolužačkami pěvecké trio Tři barvy. K 77. narozeninám Karla Gotta dívky natočily 77 sekundový mix úryvků jeho písní. Gotta to potěšilo. Slavný zpěvák pak sdílel toto video na svém facebooku a dokonce mladé zpěvačky přizval na společné vystoupení na soukromém vánočním koncertu. „Zpíval tam taky Vojta Dyk, Eva Pilarová a Monika Absolonová. Skoro nic si z toho vystoupení nepamatuju, měla jsem oči jenom pro Karla. Byl srdečný, choval se k nám moc pěkně a při loučení nám každé dal jako dárek vánoční hvězdu,“ září oči mladé zpěvačce. 

Karel Gott a pěvecké trio Tři barvy, vpravo Eliška Trtíková.

A jak to má s trémou? „Trému mám, ale to je dobře. Dává mi sílu a energii, kterou dám do zpěvu. Na druhé straně tréma vás nesmí ovládnout. Já se rozklepu často až po vystoupení. Když jsem unavená, apatická, že ani trému necítím – není to dobré. Chybí mi pak při vystoupení ta síla,“ přibližuje začínající umělkyně.

Prahu má ráda, ale...

V současné době Eliška studuje obor hudební výchova a angličtina na Pedagogické fakultě Univerzity Karlově v Praze. V budoucnu by chtěla dál účinkovat v muzikálech a také vyučovat, nejraději na konzervatoři. Prahu má ráda a oceňuje pracovní příležitosti, které nabízí. Jak říká, nejlépe se však cítí mezi lidmi tady, na jižní Moravě.

Již od čtrnácti let vystupuje s orchestrem Ladislava Pavluše Grande Moravia. „V roce 2010, ve svých deseti letech, jsem vyhrála soutěž Vyletěla holubička, moje mladší setra Majda byla ve své věkové kategorii také první. Už tenkrát si mne tam strýc Laďa Pavluš vyhlédl,“ poznamenává. (Oficiálně sice v příbuzenském vztahu nejsou, ale Eliška říká strýc nebo teta lidem, ke kterým má blíže než k ostatním.) Nedávno natáčeli klipy ve Velkých Pavlovicích k nové desce, která by měla vyjít do Vánoc. „Zvuk jsme nahrávali už před rokem. Kvůli koronaviru se všechno odsunulo, i představení v divadle Brodway samozřejmě zrušili. Ale už jsou vypsány nové podzimní termíny pro oba muzikály. Doufám, že se situace nebude opakovat a kulturní život se konečně rozjede,“ přeje si nadějná zpěvačka.


Eliška Trtíková se narodila 28. 5. 1999 v Brně, první roky žila v Kyjově, potom se rodina přestěhovala do Vracova. Už v pěti letech se začala učit hrát na housle. „Zdálo se mi to brzy, ale učitelky ve školce mne upozornily na to, jak je šikovná,“ vzpomíná maminka Elišky, Jana Trtíková. „Takový talent se rodí jednou za deset let, říkal ředitel ZUŠ ve Vracově Jan Meisl, když Elišku přijímal.“

Maminka Jana, profesí učitelka, svou dceru na její muzikální dráze vedla a usilovně podporovala. „Každý den jsem měla nějaký kroužek,“ potvrzuje Eliška, která trochu zalituje, že neměla čas „lítat venku s děckama“. Kromě hry na housle, klavír a zpěvu se učila i tančit a pět let dělala karate. V této disciplíně v současné době vyniká její o pět let mladší sestra Magdaléna. „Jsem ráda, že ji to tak moc baví, že se v tom našla,“ podotýká Eliška.

„Podporovali mne oba rodiče. Každý jinak, ale stejným dílem, bez nich by to nešlo,“ uznává talentovaná zpěvačka. O prázdninách si našla brigádu v zámecké cukrárně v Miloticích. „I to mě baví, i když je to někdy honička. Je to zase něco nového. Beru to jako svou povinnost, musím se snažit, tak jako když přijdu na jeviště. I když se představení opakují, nikdy to není stejné. Jsem ráda, že mám takovou práci. Chci, aby se to lidem líbilo. Zatím jsem nic nemusela dělat jenom kvůli penězům a přála bych si, aby to tak zůstalo.“



Foto: 3x archiv Elišky Trtíkové