PTÁKOVINY

Taky jste to už slyšeli? Pozorování a poznávání ptáků prý přispívá k větší plastičnosti mozku, prospívá tak našemu zdraví a podporuje dlouhověkost! To je zase „ptákovina“, napadne vás možná. To dá rozum, že když člověk dělá něco nového se zaujetím, radostí a nadšením, dává to náplň a smysl životu nebo aspoň dané chvíli, „vlévá to radost do žil“… jak se říká.

 

Kontakt s přírodou je důležitý. Studie prokázaly, jak prospívá práce na zahradě… jak blahodárný vliv má pohyb a vůbec činnosti, které jsou užitečné nebo nás těší… optimálně oboje naráz, a ještě k tomu venku. Těch bychom se neměli vzdávat pokud možno v žádném věku.

„Příroda a čas… veličiny, na které člověk nemá…“ To není z mé hlavy, proto ty uvozovky.

Obojí může působit blahodárně… ale zároveň neúprosně. Čas a příroda mohou léčit naše traumata, zároveň však jsou to ony, které budou mít poslední slovo, rozhodující vliv. I když člověk může mnohému předcházet.

Co mu především škodí – je myslím nestřídmost v jídle... a jiných požitcích (včetně nadužívání sociálních sítí a neregulovaného přísunu informací), protože jak říkali naši předkové – „dobrého pomálu“. Problém není, když se v neděli nacpeme skvělým obědem... evolučně jsme prý nastaveni tak, abychom si střádali ve svém těle zásoby na horší časy. Problém nastává, když tímto stylem pokračujeme celý týden… celý život. Jídlo se totiž skutečně může stát významným požitkem… a dokonce u některých jedinců tím hlavním... nebo jediným. Přísloví „Nežijeme proto abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili“ – vytlačily úplně jiné reklamní slogany. I když strava v klášterech bývá spíše skromná, dokonce i mniši si musí hlídat vnitřní svobodu…a dávat pozor, aby se jim „jídlo nestalo bohem“.

Ale vraťme se na začátek. Co kdyby se náhle dala většina lidí na pozorování ptáků a hromadně stoupla dlouhověkost? Nejeden ageista (odpůrce dříve narozených lidí) by prudil. I když se to nesmí…

Jak říkala naše devadesátiletá sousedka:. „Dokud člověk může chodit, mluvit…a být doma – je dobře. Starý strom nepřesadíš…“ Bohužel měla vážný úraz, dostala se z něho, zlomená žebra srostla, ale domů už se nevrátila. Už by sebe péči nezvládla. Žije teď v domově pro seniory a nestěžuje si. Má to ale háček… I když je v domovech důchodců o klienty dobře postaráno, není tam obvykle co na práci. Po devadesátce se toho, pravda, mnoho nezmůže… Ale tato paní, která mne zná odmalička, vždycky rozdávala dobrá upřímně míněná slova. A dělá to stále… přestože k tomu má už méně příležitostí. Když jsem ji naposledy navštívila, při loučení dobrořečila mně a celé mojí rodině… abychom byli zdraví a dobře, pěkně se nám žilo. Tak mne to až dojalo. Nestává se mi to zase tak často...

Zaujal mne fakt, že v jistém domově darovali klientům pokojovou květinu v květináči. Polovině z nich řekli, že se o květinu musí starat, zalévat ji… jinak uschne. Druhé polovině klientů péči o rostlinu zakázali. Po nějaké době se ukázalo, že ti, kteří se o květinu starali, byli ve všech směrech zdravější, vitálnější a spokojenější. Maličkost, že?

Dnešní lidé jsou ochotni pro zdraví udělat hodně. Kupují si například „chytré hodinky“, které sledují různé parametry jejich tělesných aktivit. Doktor Pavel Kolář k tomu poznamenává, že mohou posilovat zaměřenost na sebe, egoismus… přičemž naopak dobré vztahy jsou důležitým faktorem zdraví a kvality života. Tento věhlasný fyzioterapeut nepodceňuje význam psychiky a sociálních vazeb, které působí významně na úrovni naší spokojenosti se životem. Důležité je podle něj žebříček hodnot, životních priorit… a vyrovnání se s vlastní smrtelností. Varuje před vytrháváním informací z kontextu, přirovnává je k dílku puzzle… je třeba mít na paměti celek. Měli bychom mít vyjasněný smysl svého života… a tomu přizpůsobit naši každodennost. 

  

Na závěr jedno moudro, které mne skutečně pobavilo: „Mozek je jako pes. Když ho vezmete ven, hned má lepší náladu.“ Pozorování ptáků se děje venku, ptáci jsou zajímaví milí a často krásní tvorové, a pokud evidujete jejich počet a chování, přispíváte tak společnosti (přinejmenším té ornitologické) užitečnými informacemi. A to není žádná ptákovina..!

Co je to „normální“? A jak veliká je to hodnota?

(Malá úvaha)

 

 

  Definice říká, že normální je to, co přijala za své určitá kultura, skupina. (Např. chodit venku oblečený.)

Jiná definice zní: Normální je to, co umožňuje optimální fungování jedince či skupiny ve společnosti.

 V době komunismu, kdy jsem vyrůstala a dospívala, byla náboženská víra z hlediska vládnoucí ideologie nežádoucí, projevovat svoji víru navenek přinášelo v mnoha případech skutečně komplikace a těžkosti, a tak většina obyvatelstva na náboženskou praxi a často i na samotnou víru rezignovala. Chodit tehdy do kostela rozhodně nebylo běžné, a z hlediska výše uvedených definic – normální.

Po celá staletí předtím však křesťanství a návštěva bohoslužeb byly víceméně samozřejmou součástí drtivé většiny lidí a nepohodlí přinášelo naopak se od této normy lišit. Věřit v Boha, účastnit se života církve, bylo považováno za správné - a normální.

    Dnes žijeme v jedenadvacátém století, politické poměry se změnily a svoboda vyznání je od Listopadové revoluce již 35 let skutečně zaručena. Kostely jsou však v současné době ještě více prázdné než za socialismu. Návštěva bohoslužeb se nestala součástí života většiny lidí, není běžná. Není „normální“?? Počet praktikujících křesťanů stále klesá. (Pomineme zde ne snadno řešitelnou otázku, jak dalece vypovídá tradiční náboženská praxe o duchovním založení dnešního člověka.)

    Svět se rychle mění. Zatímco dříve byl otec hlavou rodiny a staral se především o její ekonomické zabezpečení, dnes jsou role rodičů rovnocenné a z velké části zaměnitelné. Známá mi vypráví, jak otec chová při nákupu v Ikei dítě, zatímco matka vyměřuje police. „To není normální,“ soudí žena, jen o pár let mladší než já. Chtěla říci – přirozené? Nebo zůstala trčet někde v minulém století a odmítá akceptovat nový převládající trend jako normu?

    A není důležitější zůstat svobodně hledajícím, samostatně přemýšlejícím nebo ukotveným ve svých hodnotách, pravdivým a svébytným než tzv. „normálním“? Nemůže „normálnost“, jako něco co umožňuje „optimální fungování jedince ve společnosti“ znamenat v jistém slova smyslu „stádovitost“, slepé přizpůsobení se většině a za určitých okolností pragmatické až bezcharakterní opuštění svých hodnot, podrobivost, nekritičnost, pohodlnost…? Je opravdu tak důležité brát ohled na to, či dokonce řídit se podle toho, co je „tady a teď“ normální?

    Nebo může být normálnost projevem pružného myšlení, otevřenosti změnám, zdravého pragmatismu a pokroku? Zkrátka – co je špatného na tom být takzvaně „In“? (Viz. argumenty výše!)

    Nezapomínejme na to, že je v člověku biologicky zakódované povědomí, že bez druhých nepřežije… že potřeba být akceptován skupinou („tlupou“) je oprávněná. Že upozorňovat na sebe a vyčnívat – může být vždycky nebezpečné… jak nás o tom poučuje historie a zvláště osudy některých filozofů… o prorocích a světcích ani nemluvě!

    Ale právě tito hrdinové posouvají lidské dějiny a společnost. Václav Havel byl natolik „nekompatibilní“ s ideologií socialistické společnosti, že se ocitl několikrát ve vězení a stejný osud potkal mnoho chartistů… kterým se „normální“ člověk za socialismu raději (a z celkem pochopitelných důvodů) vyhnul. Poměrně výstižně bývají někdy označováni jako vězňové svědomí. Kdyby Havel takovým nebyl, nemohl by se stát v určitém dějinném okamžiku prezidentem nové svobodné společnosti… jejíž hodnoty již dříve ztělesňoval a žil. A to bez ohledu na to, že to nebylo běžné, výhodné, bezpečné… zkrátka „normální“.

Zákusek a zážitek – nabízí Rabbit cafe v Kyjově

 Svět kolem nás se mění tak rychle, že lidé se už ničemu nediví. Rozhodla jsem se, že já se divit budu! Příležitostí je k tomu víc než dost. Jednou z nich je kavárna s králíčky v Kyjově…

Slyšela jsem o kočičích i psích kavárnách, kde se tito čtyřnožci volně proplétají mezi stoly a návštěvníky těchto podniků. Komu se tahle představa příčí, jde zkrátka jinam. Pro mě je sympatické, že v Rabbit cafe jsou vyšlechtění králíčci ve svých domečcích a klecích. Ke vzájemnému kontaktu může dojít pouze při oboustranném zájmu a podle psaných pravidel. To zvířata chrání a lidi učí respektu. Pokud je králíček schovaný v domečku, nesmí se vytahovat.

Majitelkou podniku je jedenadvacetiletá Nikola Černá z Dambořic. Absolvovala ekonomický obor na střední škole a jejím snem bylo otevřít si vlastní malou kavárnu. Už při studiu pracovala jako baristka, takže získala potřebné zkušenosti.

„Chtěla jsem přijít s něčím originálním, co u nás není. Inspiraci jsem našla v zahraničí. Králíci mi přišli jako ideální volba,“ říká mladá podnikatelka.

 

„K realizaci mi pomohla náhoda i odvaha. Naskytla se možnost pronájmu prostoru, který už byl připravený pro provoz kavárny. Díky tomu jsem se mohla do podnikání pustit poměrně rychle. Samozřejmě to nebylo jednoduché, musela jsem řešit hygienu, pořízení králíků i další potřebné věci pro rozjezd kavárny,“ přibližuje Nikola.

Každé ráno je nutné králíčkům vyčistit klece a i v zavírací době o ně musí být postaráno. Hygienické předpisy jsou v tomto směru přísné, zvířátka nesmí přijít například do kontaktu s nábytkem v kavárně. Hosté je mohou chovat jenom na klíně.

„Mně by to tedy vzácné nebylo,“ podotýká moje osmdesátiletá matka, která vyrostla ve vesnickém domku se dvorkem s králíkárnou. Ale dnešní generace už takovou zkušenost nemají a tyto milé ušáky vnímají jako domácí mazlíčky, zdroj potěšení z kontaktu s „živou přírodou“, jak se dříve říkalo. Klientelu tvoří převážně mladší lidé a rodiče s dětmi. Králíčky si můžete pohladit, krmit připravenými granulemi a přeladit se tak z každodenní rutiny a všednosti, nebo si chlupáčů příliš nevšímat a dopřát si zákusek a kávu v atraktivním prostředí útulné kavárničky ve Zlaté uličce blízko náměstí. Mimochodem – jediné v České republice. Jak mi Google napověděl, králičí kavárnu bychom našli v Hongkongu, Berlíně nebo ve Varšavě. Ale nač cestovat tak daleko..?!

Kyjov má díky nápaditosti zdejších lidí zase jednu raritu – a bylo by škoda o ni přijít.

„Je to rok, co mám otevřeno. Od léta je návštěvnost slabší, takže to nyní nejde úplně podle představ,“ přiznává začínajícící podnikatelka. „Snažím se ale pracovat na tom, aby se o kavárně dozvědělo víc lidí. Jsem aktivní na sociálních sítích, kde sdílím novinky, fotky králíčků, aktuální sezonní nabídku a informace o připravovaných akcích. Mým cílem je, aby se z kavárny stalo příjemné místo, kam se lidé budou rádi vracet.“

Tak milí rodičové, či prarodičové… vezměte děcka někam, kde je to bude bavit… a pamatujte na to, že hlazení chlupaté srsti živého tvora má prokazatelně terapeutické účinky a snižuje krevní tlak… což se starší generaci vždy hodí! V nastávajícím chladném podzimu to může být docela dobrý tip, jak si zpříjemnit odpoledne! Podpoříte tak svou návštěvou sympatický nápad, který nezůstal jen v hlavě…:-)

 

  

  

(Foto: 1x autorka, 3x Nikola Černá) 

 

 

 

 

 

 

Ukázky z knížky Dialogy ve zpětném zrcátku

ukázka 1

ukázka 2 

Co se nevešlo do knížky - beseda v knihovně

Ve čtvrtek 23. ledna jsem představila knížku Dialogy ve zpětném zrcátku v kyjovské knihovně. 

Díky za Váš zájem a nečekaně hojnou účast!
 

 

Fota dvanácti respodentů knihy. Několik z nich se osobně besedy zúčastnilo.

Představení knihy se  konalo v příjemném prostředí moderní čítárny. 

O hudební zpestření se postarali Milan Lovec Bílovský a Matěj Černý. Díky!!

Foto: Marek Svoboda

Narajama vydala vinylové dvojalbum

Kyjovská skupina Narajama působí na hudební scéně už více jak třicet let. Za tu dobu vydala pět CD a nedávno spatřilo světlo světa jejich nové dvojalbum s jednoduchým názvem 2024. „Je to současný trend, návrat ke klasické vinylové desce. Ale ne každý doma gramofon má, takže nahrávky jsou samozřejmě dostupné i v digitální formě,“ říká Igor Judas, vůdčí osobnost skupiny, hráč na basovou kytaru a autor většiny textů. Obal alba vytvořil kyjovský malíř Martin Forman, zvaný Márfi.

„Na nahrávkách se v hostujících partech podíleli prakticky všichni, kteří Narajamou prošli,“ přibližuje Igor Judas s tím, že složení skupiny se v průběhu let měnilo. „Na albu je čtrnáct skladeb. V závěrečném songu recituje svou báseň v angličtině například Brian Tjepkema,“ upozorňuje Judas a připomíná dřívější spolupráci s kanadsko-nizozemským umělcem na textech i obalech alb Narajamy.

Skupina poslední roky už nekoncertuje a kompletace a míchání nahrávky se účastnilo jen několik jejích členů. „Album vznikalo netradičně. Jednotlivé hudební party se nahrávaly většinou samostatně a následně se mixovaly. Vycházeli jsme často z výběru dřívějších improvizací, které jsme naposlouchali a ve studiu znovu nahráli. Bylo těžké třeba po několika letech kopírovat sám sebe,“ vysvětluje Milan Lovec Bílovský, zpěvák, klávesista, multiinstrumentalista a pověstný improvizátor.

Obal desky vytvořil Martin Forman.

 

A jak by charakterizovali svůj hudební styl? „Náš styl je Narajama,“ shrnul lapidárně Lovec specifický zvuk kapely. Igor k tomu dodává, že se nebrání žádným hudebním vlivům a stylům. V jejich skladbách slyšíme jazzové pasáže, hard rock, folk i stopy vážné hudby. Dříve pro Narajamu charakteristické zapojení cimbálu zde najdeme pouze ve čtyřech skladbách. „Stále více inklinujeme k přirozeným zvukům jednotlivých nástrojů, bez zbytečných efektů,“ podtrhuje Judas. „Naše muzika je pro poslech.“

Nahrávání se protáhlo na tři a půl roku a oba hudebníci se shodují na tom, že mají z desky, která vyšla po sedmi letech od jejich posledního hudebního počinu v nákladu 300 kusů, radost. Vsadili na již osvědčené hudební vydavatelství Indies Records a kromě dalších sponzorů je už tradičně podpořilo i město Kyjov. „Tohle album je skvělé,“ hodnotí a doporučuje nakladatelství Indies Records.