pondělí 7. září 2020

Nejdůležitější je touha po svobodě, říká investigativní novinář Jaroslav Spurný

Jaroslav Spurný, redaktor Respektu, pochází z Kyjova.
Měl jsem v životě štěstí, byl jsem ve správný čas na správném místě, nechávám se vést intuicí, takové a podobné věty zaznívají z úst předního českého  investigativního novináře Jaroslava Spurného překvapivě často. V mládí byl divoký a v době tuhého komunismu toužil po svobodě. Vydobyl si ji. I za cenu nedokončení středoškolských studií, a tak dodnes nemá maturitu.  Zato může být hrdý na prestižní novinářská ocenění.  V roce 2004 obdržel cenu Karla Havlíčka Borovského, v roce 2011 mu nadace Open Society Fund udělila Novinářskou cenu v kategorii psané žurnalistiky a v roce 2012 byl vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky. I když ho prý stále trochu udivuje, že tak významná uznání získal, dodává, že s těmi diplomy na stěnách pracovny je zase trochu spořádanější...


Narodil jste se v Kyjově, desetitisícovém městě na jihu Moravy. Jak vzpomínáte na své dětství? Byl jste už odmalička tak trochu rebel?
Paměť je samozřejmě hodně ošidná a zkresluje. Pokusím se být přesný. Prvních pět let jsem měl učitelku, která mě neměla ráda. Fakt. V první třídě se ptala, jaká slova známe na „g“ , přihlásil jsem se a řekl „Garant“. Ona mě odbyla, že nemůžu vědět, co to znamená. Já řekl, že je to typ nákladního auta (byl). Což samozřejmě nevěděla, znala to slovo jen jako synonymum „ručitele“ a pak už jsme si nikdy názorově nesedli a já to odnášel trojkami. Druhý stupeň byl fajn, už bez trojek a horších známek. Od mala jsem skutečně hodně četl, čeština mě bavila, matematika kupodivu taky.

S kázní jste problémy ve škole neměl?
S chováním to bylo asi horší, dost často jsem slyšel „Spurný, ty jsi opravdu vzpurný“. Což naznačuje, že mé dětství, prožité v lehkém rebelantství, bylo bezva. I když jsem nechápal, že se většina mých kamarádů nechce bavit o knihách, vlastně je ani moc nečetli. Na druhou stranu mě náklonnost ke čtení nijak v jejich očích nedegradovala, protože jsem uměl fotbal a další sporty. A taky jsem rozbil přiměřený počet oken a ukradl na zahrádce za plotem dost hrušek a moruší, abych byl – jak se říkalo – v kolektivu oblíbený. Na druhou stranu,  naše kamarádství asi  nebylo nic hlubokého. Vlastně téměř všechny přátele, které v Kyjově dodnes mám, jsem poznal až kolem svých dvacetin. 

Průmyslovku v Břeclavi jste nedokončil a těsně před maturitou jste odešel. Můžete nám blíže popsat okolnosti tohoto rozhodnutí?
Na strojní průmyslovce jsem se ocitl zmýlenou rodičů. Umíš matematiku, budeš dobrý strojař. No, tyhle dvě disciplíny nemusí být nutně v souladu a u mne nebyly určitě. Takže, školu jsem studoval, ale zajímala mě čím dál tím méně. Tak jsem dělal hlavně to, co mě bavilo. Líbilo se mi  být básníkem, už jsem jich znal spoustu, a chtěl jsem psát jako Walt Whitman nebo aspoň jako Ferlinghetti či Václav Hrabě. Být divoký jako beatnici. To narazilo u většiny učitelů, hlavně se to tedy rozcházelo s životním názorem ředitele školy, kovaným komunistou, který nás v hodinách občanské nauky velmi intenzívně trénoval v tom nejblbějším pojetí marx-leninismu.
V té době jsem pořád hodně četl a dělal bedňáka slavné břeclavské kapele Lazy Dogs. Na jejich koncerty chodil určitý druh intelektuální smetánky, ale taky osamělí ztracenci, a se všemi jsem si rozuměl a cítil jsem se v té společnosti skvěle. Ale začal jsem si uvědomovat rozpory v sobě. Jak si můžu myslet ty velké věci o svobodě a spravedlnosti a volnosti a zároveň se nechat ponižovat všemi těmi drobnostmi, které ve škole vyžadoval komunistický establishment?Prvomájové průvody, vylepování sovětských vlaječek, poslouchání socialistických prohlášení na školních akcích. Obojí dohromady nešlo a já si vybral tu první možnost, pokus žít svobodně. Oznámil jsem řediteli, že končím se školou, on to chtěl písemně i s důvodem a já tam napsal, že na škole jsou porušována základní lidská práva. Nebo něco, co znělo hodně podobně. A bylo to.

Co bylo pak?   
Svoboda vypadala jinak, než jak si ji člověk představoval. Okamžitě mi přišel povolávací rozkaz. Do komunistické armády jsem odmítal jít, tak jsem se – na základě fingované sebevraždy – nechal zavřít do blázince. Což mi přineslo kontakt s mnoha zvláštními osudy, jiným myšlením a hlavně – stačilo to, abych dostal modrou knížku, která mě od služby v armádě osvobodila. Zhruba osm měsíců poté, co jsem opustil školu, jsem skončil ve vězení. Ve vazbě jsem strávil půl roku, bylo to v době, kdy byli zavření Plastici (hudební skupina The Plastic People of the Universe, pozn. red.), a při výsleších mně pořád ukazovali jejich fotky a chtěli vědět, co s nimi mám. Neznal jsem se s nimi. No, nakonec mě před Vánocemi v roce 1976 propustili bez obvinění.
            Těch čtrnáct měsíců od chvíle, co jsem opustil školu, pro mě bylo úžasnou cestou ke svobodě. Uvědomil jsem si, že mou skutečnou vnitřní svobodu ten režim nezlomí, a nezlomí ji ani vězení, ani cvokárny, nic. A pak, s takovým CV už nevedla cesta jinam - pokud člověk nechtěl emigrovat, a to já jako Moravák s odpovědností k rodné hroudě  nechtěl - než do disentu. Pro mě to byl hlavně underground a zase knihy. A vědomí, že nemohu nikomu kázat svobodu a spravedlnost, aniž bych se tyhle hodnoty aspoň nepokusil žít. Tohle jsem, myslím, tehdy chápal.

V roce 1983 jste podepsal Chartu 77.  V roce 2017 jste dostal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Je to pro vás určitá satisfakce za příkoří, kterým jste byl za minulého režimu vystaven?
No, já se  v roce 1977 cítil tak svobodný – byť různě zadržován a zatýkán, jeden čas jsem žil dokonce pod falešnou identitou s cizí občankou – že se mi i podpis pod Chartou 77 zdál nadbytečným závazkem. Ale časem mi došlo, že je to z velké míry projev mé arogance a sobectví. O to, že jsem podepsal, se hodně zasloužil Ivan Lamper, už tehdy kamarád, později hlavní zakladatel Respektu. Dodnes je v týdeníku mým kolegou, editorem a zůstává autoritou.
             Ivan začal na konci sedmdesátých let dělat samizdat. Svým přístupem mě přesvědčil, že si svou svobodu nemůžu nechat pro sebe. Tak jsem se připojil. Bylo to ve Zlíně, byl jsem už ženatý a vlastně se na té práci podílela z velké části moje žena, skvělá písařka. Pořád jsem byl duší underground, outsider, ale ta drobná práce na samizdatu s lidmi ze Zlína, jako byl Ivan Lamper, Bedřich Koutný, Standa Devátý a další,  dala mému životu další rozměr. Byl jsem velmi odpovědným otcem a samizdat a spolupráce s disidenty dávala mé svobodě a touze po spravedlnosti jakýsi spořádaný tvar. Taky jsem v tu dobu už věděl, že jako básník nestojím za nic. Vedlo to vše k podpisu Charty 77, k přestěhování  i s rodinou do Prahy. Do toho úžasného města se tehdy odstěhoval i Ivan, a tak naše spolupráce pokračovala. On byl ale daleko aktivnější. Vlastně pro hodně věcí, které jsem tenkrát ilegálně dělal – Revolver Revue, Sport, Lidovky, věci pro VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.) nebo Chartu – mě nadchl on. Já byl pořád tím divočejším, neměl jsem nikdy ambice mít odpovědnost za něco strukturovaného, on ano. A tak jsme dospěli k roku 1989.
           
I ke mně se v době komunismu nějaké samizdatové publikace dostaly. Jak vlastně vznikaly?
Doma jsem měl za totáče výkonný cyklostyl, velkou kopírku, dovezenou kýmsi ilegálně ze zahraničí, prostě takovou amatérskou protistátní tiskárnu. Neměl jsem ani moc času sám psát. Živil jsem se mytím oken a broušením parket, staral se o rodinu a tiskl jsem. Kupodivu, až na drobné výjimky, jsem StB nezajímal.

A to ocenění za protikomunistický odboj..?
A to ocenění za protikomunistický odboj je pro mě teď nástrojem jakési osvěty. Mívám hodně veřejných debat, přednášky na školách, základních i středních, a tak tam s sebou nosím odznáček, který je součástí toho ocenění.  A skoro vždy se skrze něj celkem nenásilně dostanu k popisu, jak to kdysi bylo. Jak jsem to cítil a žil. A na lidech vidím, že je to povídání zaujalo.

Co by tomu řekli vaši učitelé, kdyby vás dnes viděli v pozici lektora a „mentora“ ve škole?
Nemám tušení. S nikým z nich jsem se po roce 90 nesetkal. Byl bych rád, kdyby se jim to líbilo, ale já tahle srovnání ve stylu kdo by to tehdy tušil, co budeš dělat teď, nemám rád. Život je neuvěřitelně barevný, mně osobně se dějí věci, které jsem si v minulosti neuměl vůbec představit. Stále a opakovaně  mi přináší něco mnohem zajímavějšího, hlubšího, rozměrnějšího, než bylo to, o čem jsem předtím snil.

Říká se, že do svobody musí člověk dorůst. Jak to vidíte?
Základem dospění ke svobodě je touha se stát svobodným. Když něco opravdu chcete dokázat, tak to dokážete. Můžete dospět k vnitřní svobodě, můžete taky pochopit, jak prosazovat institucionální svobodu, ale musíte to chtít víc než cokoli jiného.
            Svoboda je nepředstavitelný prostor, kterého se spousta z nás bojí. Mnozí volí nějakou formu osobního bezpečí, někdy velmi sobeckého. Dorůst do svobody znamená přestat se bát prostoru kolem nás a především prostoru v nás. Svoboda neznamená, že si děláme, co se nám chce, nebo, že si myslíme, co se nám namane. Je pevně svázána s respektem a úctou k druhým, ke svobodě druhých. K jejich idejím, víře, k naší touze poskytnout těm druhým poznání a zážitek svobody. Je to docela náročná dřina – ale velmi radostná. Jak vlastní cesta ke svobodě, tak pokus o úsilí ji poskytnout jiným.  

V listopadu 1989 jste stál u zrodu časopisu Respekt. Vzpomenete si, odkud se vzal ten název?
Název vymyslel Pepa Zajíček, náš redakční řidič. Dva dny po 17. listopadu založil Ivan  Lamper s několika dalšími lidmi Informační servis Občanského fóra – což bylo první nové médium, které po sedmnáctém listopadu vzniklo. Ta dvě poslední slova z názvu ale záhy zmizela, během několika dnů jsme se stali opravdu nezávislými novináři. Já byl přizván dva dny po vzniku Informačního servisu.
             Po Novém roce jsme věděli, že tu naši disidentskou i revoluční žurnalistiku chceme proměnit v klasické médium. Dohodli jsme se na týdeníku. Ale s názvem to bylo složité. Na chodbu redakce – místnosti jsme dostali k pronájmu od pražského magistrátu – visela tabule, na kterou jsme psali naše návrhy. Ale nic z toho  se nám nezdálo. Jednou šel Pepa kolem té tabule, díval se na ty naše návrhy, kroutil hlavou a pak se otočil na Honzu Rumla a Ivana Lampera a řekl: „Kluci, co Respekt?“ Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili genialitu toho slova. Respekt ke svobodě, k faktům, ke čtenářům, respekt ke světu. Na jednu stranu výsostné ideje, na druhou stranu měl ten název velký reklamní potenciál.  

Pro Respekt píšete dosud. Jak je pro vás důležitý redaktorský tým, jehož jste členem?
Pro mé psaní je to naprosto klíčové. Jsou to lidi, kteří mě inspirují, každý z nás přistupuje k té práci jinak, má trochu jiný pohled. Postoje a pohledy kolegů jsou dost výrazné a pronikavé na to, aby mi pomáhaly v přístupu k mé práci. Důležité jsou společné debaty, vzájemný respekt...  Myslím si, že mí redakční kolegové jsou faktickými novinářskými opinion makery. Synergie redakce dodá každému jejímu členu podstatně širší rozměr psaní a uvažování, než kdyby na to byl sám.

Už 30 let se zabýváte investigativní žurnalistikou. A na vysoké úrovni. Získal jste prestižní novinářské ceny. Které z nich si nejvíce vážíte?
Cen si vážím všech, bez rozdílu. Na jednu stranu jsem z nich měl radost, na druhou stranu mě docela znervózňovalo, když se někde při mém veřejném vystoupení dodávalo, že jsem držitel té a té ceny. Jako by to bylo důležité, a já se nikdy nechtěl cítit důležitě. Byl jsem šťastný, že přišel rok 89 a já mohl veřejně psát, a měl jsem radost, že jsem se tu práci naučil.
             Psaní článků bylo i prostředkem, jak přiblížit značnému počtu lidí hodnoty, které se snažím žít, a to je fakt velké štěstí. Na druhou stranu ty ceny dávají lidem jakousi záruku, že sdělení dostávají od někoho, kdo ví, o čem píše a mluví. Proč jinak by ta ocenění dostal? Takže se ty novinářské ceny staly mou součástí, součástí Respektu a součástí mé komunikace. Ale pořád mě trochu udivuje, že je mám. Cena Ferdinanda Peroutky, Karla Havlíčka Borovského, uf, takoví velikáni zavazují. Zdá se mi, že s těmi diplomy v pracovně jsem se stal zase o něco spořádanější.    

Co představuje a obnáší práce investigativního novináře?
Já svou práci vnímám jako hledání vad našeho systému, které umožňují lidem porušovat zákony a dohody. Když jsem kdysi dávno psal o tunelech a podvodech jednoho bankéře, tak ta fakta jsem nesbíral proto, abych ukázal jen život jednoho grázla, ale abych popsal vady tehdejšího bankovního systému, který dovoloval jednoduše vyvést - někdy přímo ukrást - z bank spousty miliard korun. Což v konečném důsledku platili občané svými daněmi.
            Myslím, že dobrý investigativní novinář by měl mít intuici. Já spoustu svých článků napsal na základě svého tušení, že se někde děje něco špatně. Že někdo podvádí. Abych zjistil, zda je má intuice správná, musel jsem se o té podezřelé věci strašně moc naučit. Udělat spoustu rešerší, mluvit s lidmi, kteří té věci rozuměli. To bývala opravdu dřina, piplačka, často i dobrodružná. Když píšete o propojení politiků, byznysmenů, mafiánů, nebo o špiónech, tajných službách, narazíte na věci, které mohou být dost divoké. Konspirativní schůzky, výhrůžky. Úžas z toho, co je možné ukrást, jak je možné podvádět. Hledání zdrojů a jejich „kultivace“ v hospodách... Měl jsem v té práci dost štěstí, často jsem potkal ty nejlepší informace, zdroje nebo náměty naprostou náhodou. Jen jsem prostě byl na správném místě. To mě udivovalo dlouhá léta a vlastně udivuje dodnes.

Utkvěly vám některé kauzy?
Kauz mně v hlavě utkvělo spoustu, bankovní tunely, ruští mafiáni a jejich tajné služby, státní zakázky, zbraně. Taky některé omyly, kdy jsem po komplikované práci zjistil, že jsem mimo.  A na co si musím dát hodně pozor jsou emoce, spravedlivé rozhořčení, souzení... to do článků nepatří. Když se tam objeví, dostanu kartáč od editora a píšu znovu. Investigativní článek, který obsahuje soud, je opravdu velký přešlap. Podstatná jsou fakta, daná do kontextu doby, systému, světa.

Dnes se obecně pravda relativizuje. Co pro vás znamená pravda, jak byste ji definoval? Relativizují se fakta, s pravdou je to složitější. Někdy mají fakta v kontextu více možných výkladů, dá se připustit více různých názorů. Názor je soubor argumentů. Názorový spor je souboj argumentů. A ty nejpřesvědčivější by měly být přijaty nebo respektovány, třeba s jistou pochybou. Dnes se příliš mnoho lidí domnívá, že názor je cokoli, co si oni sami myslí, i když pro to mají minimum argumentů. Nepřijímají ten souboj, protože by své tvrzení neustáli. Tak říkají, neberte mi můj názor... to je ta relativizace „pravdy“. Mají strach, že když přiznají omyl, slabost argumentů, budou vypadat jako hlupáci, tak stojí tvrdošíjně za svým. Dělají to i politici, dělá to prezident této země, tak si i „prostý občan“ myslí, že to tak může fungovat.
Zaznamenal jste nějaké konkrétní pozitivní dopady svých článků na nápravu věcí veřejných?
To, čím se zabývám, je bezpečnost této země v širším kontextu a vymahatelnost práva. V devadesátých letech a minulé dekádě jsem popsal opravdu mnoho případů tunelování. Od bank, přes státní podniky a často se dotýkaly vysoce postavených politiků, miliardářů, už tehdy jsem psal hodně o přešlapech Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Psal jsem o kšeftech ČEZ, o mnoha pochybných veřejných zakázkách, o pronikaní ruských mafií a pak politických zájmů Kremlu do Česka. Psal jsem o pochybných zametáních vyšetřování, o jejich aktérech, o českých mafiánech, armádních zakázkách a dalším.
             S odstupem času už bezpečně vím, že některé z těch článků nějakým způsobem pomohly napravit chyby systému. Některé z nich pomohly změnit uvažování o spravedlnosti v zemi. Někdy docela přímo, jindy komplikovanou cestou. Popsat na tak malém prostoru to neumím, asi by to nebylo ani objektivní. I když se v tomto směru nijak neprožívám, dělám tu práci s radostí a nadšením a taky s tím respektem, co máme v názvu. Tak věřím, že se to v těch článcích projevuje.

I když novinařinu máte rád, vaše pracovní tempo je vysoké. Často se mluví o vyhoření. Nikdy jste se nedostal do takového stavu? Jak relaxujete?
Motivaci a chuť psát jsem zatím nikdy neztratil, i když jsem za ty roky prošel několika krizemi a vlastně tak jednou dvakrát ročně propadám krátké intenzívní touze s tím seknout. Pak ale stačí podívat se s mírným odstupem na motivy chuti skončit – je v tom vždy nějaká sobecká hloupá pohnutka – a potřeba nechat psaní zmizí.
             Už jsem to zmínil, v životě jsem měl neuvěřitelné štěstí, vždy ve správný okamžik mě potkala ta správná věc a to se mi děje dodnes. Tempo prokládám občas nicneděláním, umím se vypnout. Nemám výčitky z toho, když se v televizi kouknu na blbý film a na nic při tom nemyslím, jen vnímám děj. Nemám problém s tím, když se hodinu nudím. Můj relax je v tom, že si umím užít každou životní situaci, v konečném důsledku i ty, které mě nějak vykolejily. Je to úžasný prostor. Není to nic osvíceného, žádný hluboký vhled. Možná určitá nespoutanost a vyhýbání se nutnosti vše řadit do nějakých škatulek a očekávání. 

Je 30 let po sametové revoluci a průzkumy veřejného mínění mluví o deziluzi ze současných poměrů u velké části obyvatelstva. Co si myslíte o dnešní době vy?
Deziluzi z čeho? Že svoboda není zadarmo, že ani štěstí nebo jen spokojenost nejsou volným artiklem, ale vyžadují docela slušnou dávku snahy a práce a odstupu od vlastního sobectví? Máme kontroverzního prezidenta, kontroverzního premiéra, zdá se, že leccos v této zemi ovládají nad slušnou míru hodně bohatí lidé. Že svět je trochu nespravedlivý a spoustu lidí spadlo do nastražených existenčních a finančních pastí. Pořád si myslíme, že věci za nás zařídí jiní, ale to nefunguje, nikdy to nefungovalo a fungovat nebude. Je to na nás, a čím víc přesvědčeni budeme, že jsme na tom špatně, tím hůř na tom budeme.
      
Máme u nás svobodu slova?
Máme. Velkou. Já osobně neznám novináře, který by psal, co mu jiný diktuje. Neznám novináře, který by se kvůli svobodě slova nějak autocenzuroval. Jistě, je tu dost lidí z branže, kteří nerespektují fakta, ale většinou to není proto, že by jim to někdo nařizoval, ale proto, že to sami tak cítí. To je všude ve světě. A neznám v Česku jediného občana, který by za to, co si myslí, co říká, co šíří, byl popotahován represívními institucemi, pokud tedy neporušuje zákon a nepropaguje věci související s nacismem, komunismem nebo nejde o zločin nenávisti.
             Na druhé straně - obrací se na mě spousta lidí se svými problémy, často je chápu, ale novinářsky jsou neuchopitelné. Jde většinou o totálně nepřehledné právní spory a ty lidi mají pocit, že se jim ubližuje. Věcné komplikace jejich případů neumí žádný článek zachytit a já jim říkám, to se nedá napsat. Oni mají pocit, že mám z něčeho strach, nebo že mě cenzuruje vydavatel.

Mnoho lidí se například bojí kritizovat svého zaměstnavatele, mají oprávněnou obavu, že by mohli přijít o práci. Na regionální úrovni zase fungují blízké vazby mezi vlivnými lidmi, kteří mohou kritika nebo jeho rodinné příslušníky poškodit.
To máte pravdu a nedá se to odbýt odkazem, že přece každý v sobě může najít odvahu se tomu postavit. Žijeme v zemi, kde je tradice být opatrný, neozývat se, když to nepovažujeme za smysluplné, a ta hranice se někdy posune až k servilnosti. V lepším případě zvažujeme efektivnost naší odvahy – jsme odvážní, když se to hodí. Strach, že přijdeme o práci, že ublížíme blízkým, že pohněváme majitele, bývá někdy oprávněný. Ale ty situace strachu se nevyřeší samy, musíme se o nich naučit otevřeně mluvit. Měli bychom se snažit, aby okolí, včetně státu nebo obce, našlo systém, který by nás v takové situaci opravdu chránil. Není to nemožné, jsou země, kde to docela funguje. Ale my v Česku nevěříme, že by instituce něco takového zvládly, a tak se je nesnažíme ani kultivovat. Zůstáváme se strachem.

Dalším problémem je, že média se vyhýbají některým tématům s ohledem na své vlastníky a věnují jim minimum prostoru.
Pokud jde o média, mohu mluvit za sebe a za Respekt. Nikdo nám nic nediktuje, nikdo nás necenzuruje, nikdo nám neříká, to pište, a to ne. O vlastníkovi se píše špatně zejména v situaci, kdy skutečnost se zdá z pohledu faktů mnohem příznivější, než pověst majitele na veřejnosti. Když napíšete pravdu, nikdo vám nevěří, vypadáte v očích veřejnosti jako slouha. Takže my se při psaní o majiteli soustředíme na stručné, zpravodajské, faktografické články. Některá média to ale tak nedělají.
Přece jenom - investigativní žurnalistika vyžaduje jistou dávku odvahy. Kdy jste se bál? Co je vaše noční můra?
Nebojím se těch, o kterých píšu. Noční můra jsou chyby v článcích. Za prvé to může někomu ublížit, za druhé vypadám nedůvěryhodně, za třetí to ubližuje i kolegům a Respektu a novinařině jako takové. Novinařina stojí na tom, jestli máte nebo nemáte dobré jméno. Jestli vám čtenáři, posluchači, diváci věří. Chybami, a zejména těmi, které někoho diskreditovaly, tohle jméno ztrácíte. Nejde tu o mou ješitnost, sobectví, jde o obraz žurnalistiky. Za těch třicet let se v mých článcích objevilo pár trapných chyb. Jde o to, abych se uměl omluvit. Takže moje noční můra jsou chyby. Zní to banálně, ale někdy je to na prášky. 

Máte nějaké osobní krédo?
Umět být spontánní, nezapadat do všech těch konceptů a lákadel, třeba i intelektuálních, které nabízí svět. Mít nadhled a radost. Snažit se dělat vše tak, aby z toho měli prospěch ostatní. Protože když oni budou v pohodě, spokojeni, šťastní se svými ideály a vírami, bude to i mé štěstí. Svůj postoj nemyslím, jako nějaký druh slouhovství čemukoli nebo jako nějakou tupou pokoru a bezkonfliktnost. Míra mé otevřenosti a snad i odevzdání má svá jasná pravidla, vztahující se ke svobodě, ke spravedlnosti. Jsou doufám dost široká a věřím, že plná vnímavosti, to ale musí posoudit jiní.

Jaké máte plány do budoucna?
Plány si nikdy moc nedělám. Chtěl bych ještě nějaký čas vydržet v nastaveném pracovním tempu a udělat vše co můžu pro to, aby Respekt přežil pandemii pokud možno v ještě lepší kondici, než je teď. Užívat si blízké, ale vlastně i ty vzdálené. Přemýšlím, že bych se pustil do nějakého detektivního příběhu pro děti. Ten můj přístup k plánům vyplývá z toho, co jsem už řekl. Události, které přinese život, jsou barevnější a fantastičtější, než jakýkoli plán, který bych vymyslel. Můj plán je být pořád na tom správném místě.


Vizitka
Jaroslav Spurný se narodil v roce 1955 v Kyjově.

V roce 1990 spoluzakládal týdeník Respekt, kde pracuje dosud.

V roce 2002 vydal knihu Česká kocovina. V roce 2018 mu vyšly další dvě knihy. První je knižní rozhovor s dlouholetým členem zpravodajské komunity Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích s názvem Nepohodlný agent. Knížku vydalo nakladatelství Paseka. Druhou publikaci s názvem Jací jsme dnes, s podtitulem Česko od roku 1989 očima investigativního novináře, vydalo nakladatelství Torst.

Jaroslav Spurný je držitelem prestižní novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského za rok 2004. V roce 2012 byl Sdružením Ferdinanda Peroutky vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky pro nejlepšího novináře za rok 2011. Je také držitelem Novinářské ceny 2011 udělované nadací Open Society Fund, a to v kategorii psané žurnalistiky "Nejlepší investigativně-analytický příspěvek" za článek "Zničte dokument číslo 1439".

 V roce 2017 dostal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.

 Je ženatý, má tři děti.
(zdroj Wikipedie)





Na začátku je čistá jako plátno

Malířka Jitka Němečková mezi svými obrazy.
Kyjov – V Radniční galerii měli zájemci o výtvarnou tvorbu možnost vidět během měsíce srpna působivou výstavu velkoformátových obrazů Jitky Němečkové s názvem Doteky. Autorka používá techniku akrylových barev na plátno. Je autodidakt, malováním se zabývá deset let. „Současně s tím, jak jsem se, někdy oklikou a kostrbatě, propracovávala k vlastní technice, vyvíjela se také má osobnost a pochopení, kdo jsem,“ říká ke své tvorbě i životní cestě malířka.
Rodové kořeny třiačtyřicetileté výtvarnice sahají do nedalekých Nenkovic, odkud pocházel její dědeček, kameník a malíř Josef Ott. Jitka Němečková se narodila ve vesnici Ořechov u Brna.Jako malá jsem se ráda toulala po okolí a vnímala tu nespoutanou krajinu plnou citů, lásky a tajemství,“ vyznává se na svých webových stránkách. V Brně také vystudovala obchodní akademii a v současné době žije a tvoří v Benešově u Prahy. 
 
Obraz s názvem Dotek.
„Inspirací jsou pro mě převážně lidé a jejich prožitky, city a životní příběhy, včetně toho mého. A i v případě, že do obrazu nepromítám samu sebe, stává se, že téma, které na obrazu vznikne, se mě dotýká, a emoce, které návštěvníci mého ateliéru popisují, jsou mi blízké,“ prozrazuje malířka. „Výstavu jsem nazvala Doteky právě proto, že v mé tvorbě jde o laskavé a něžné doteky něčeho známého i nově poznaného, přinášející hluboký prožitek,“ přibližuje.
„Na začátku malby jsem stejně jako plátno čistá, bez záměru, myšlenky nebo touhy vytvořit něco konkrétního, a až do posledního tahu štětce nevím, jak bude obraz vypadat. Krok za krokem jsem se učila nechat ruce a srdce tvořit něco, co vyvěrá z mé podstaty. Naučila jsem se neovládat prvoplánově proudy barev a tvarů a jako malé dítě nesoudit to, co právě vzniká, ale bezmezně tomu důvěřovat,“ popisuje svébytný přístup k výtvarné tvorbě. „V hlubokém soustředění jsem spojená s mou vnitřní částí, kterou se nechávám vést.“
Záleží na velikosti i tématu malby, ale obvykle je dílo do tří týdnů hotové. Své obrazy autorka často doprovází krátkými poetickými texty, které ji v procesu tvorby napadají. V současné době je malování pro Jitku Němečkovou koníčkem, vášní i prací na plný úvazek. 

„Moc ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří na výstavu přišli a stali se tak součástí něčeho hezkého a nezapomenutelného. Nejvyšším cílem a největším uspokojením je pro mě to, když nový majitel najde v obrazu kromě estetického zalíbení i podporu důvěry v sebe samého,“ dodává umělkyně.
Brána do tajemství.   (3x foto: archiv Jitky Němečkové)

Ti, kterým kyjovská výstava třeba kvůli dovoleným unikla, si mohou obrazy Jitky Němečkové prohlédnout na webových stránkách www.obrazyduse.com. I když nechat na sebe působit barvy a tvary jejích maleb naživo je kvalitativně jiný a mnohem výraznější zážitek.








sobota 22. srpna 2020

V Karibiku jako doma. Na plachetnici vlaje česká vlajka


Čeložnice, Martinik – Radomil Polešovský pochází z Kyjova. Před dvěma lety koupil rodinný dům s pozemkem v Čeložnicích, který nyní s přítelkyní postupně zvelebují. Většinu roku ale oba tráví na jachtě v Karibském moři. Jeho loď Southern Fox obvykle kotví na francouzském Martiniku, ostrovu v Karibském moři, vzdáleném odsud vzdušnou čarou více jak 8 000 km. 
Radek Polešovský s Helenou Královou na zahradě v Čeložnicích.

Ze vzduchu do moře... 
„Není to dobrodružství,“ brání se Polešovský, „je to jen jiný způsob života.“ Kapitánské zkoušky na jachtu si udělal v roce 2006 v Chorvatsku. Předtím se více než 15 let věnoval paraglidingu. „Při paraglidingu také pracujete se vzdušnými proudy a je to ještě náročnější než na plachetnici, na lodi na to máte víc času, kdežto ve vzduchu jste na zemi jedna dvě,“ přibližuje Radek. Za paraglidingem jezdil do Francie, Švýcarska, Slovinska nebo na pohoří Biokovo tyčící se nad mořem v Chorvatsku. Tady se poprvé začal zajímat o jachty. A když pak narazil na inzerát nabízející plavbu katamaránem po Chorvatsku, neváhal. „Tehdy jsem spadl ze vzduchu do moře a začal jsem se intenzivně věnovat jachtingu. Pro nás suchozemce je to úplně nové prostředí a zkušenosti, ale začalo mě to bavit,“ vypráví.

Začátkem roku 2010 dostal od kamaráda nabídku odletět do Karibiku na čtyřměsíční výpomoc na katamaránu. Žil v té době sám, a tak se dohodl ve firmě, kde pracoval, na dočasném odchodu. Ale zpátky už se nevrátil. Plavil se v Karibiku čtyři roky, když zahlédl Foxe. Jednalo se o loď Mikado 57 ketch, dvojstěžník, sedmnácti metrovou plachetnici francouzské výroby, která byla na prodej. Cena nebyla vysoká, protože loď musela projít kompletní rekonstrukcí. „Sedm měsíců jsem strávil prací na této plachetnici, kromě elektroniky jsem si dělal prakticky všechno sám,“ popisuje Radek, který se ctí dostál pověsti o zlatých českých ručičkách. „Tady jsem předtím postavil dům, renovoval byt, člověk se všecko potřebné naučil,“ potvrzuje.


R. Polešovský s přítelkyní Helenou a jachtou Southern Fox. (Foto: archiv R. Polešovský)

Dovolená v Karibiku a cesta přes Atlantik
Letos brázdí Southern Fox šestou sezónu vody Karibiku a vozí turisty po ostrovech Malých Antil. Kapitán Polešovský ukazuje černobílou skupinovou fotografii ze školních let, kde jsou jeho spoluhráči v Kyjově populárního basketbalu. Stále s nimi udržuje kontakty a řada z nich už absolvovala exotickou dovolenou na jeho jachtě. Plavčíkem, hosteskou i průvodkyní je Radkova přítelkyně Helena Králová z Tisé poblíž Ústí nad Labem, která se s ním plaví už čtvrtým rokem. Helena vždy toužila poznávat nové země a už v rámci vysokoškolského studia absolvovala stáž v Řecku, cestovala po Americe, později projela Nový Zéland a navštívila i Austrálii. Také oni dva se seznámili na inzerát. Společné zájmy a hodnoty je sblížily, takže sdílí jak krásy, tak těžkosti života na moři. „Na moři funguju v jiném režimu,“ přiznává Radek. „V noci spím dobře, ale s tím, že mne probudí každý nepatřičný zvuk, například změna síly větru. Vím, že se něco děje a okamžitě jsem vzhůru. A musím být připravený reagovat. I moje přítelkyně už to tak má.“

Vypráví o první plavbě na plachetnici přes Atlantický Oceán v roce 2010, která trvala jeden a půl měsíce. Zažili bouře, vichřice, desetimetrové vlny. „Vypluli jsme asi o měsíc dřív, než by bylo vhodné, takže počasí nám nepřálo. Když v bouři loď sténala a všechno se chvělo… tenkrát jsem zažil opravdový strach. A kdo říká, že se nikdy na lodi nebál, lže – nebo úplně postrádá pud sebezáchovy,“ konstatuje mořeplavec.

Jak se žije na lodi
Většinou je však na lodi klid a pohoda. „Vstáváme, až se probudíme. Po snídani odpočíváme. Máme elektronické čtečky a ve volném čase hodně čteme, televize nás moc nezajímá. Ale samozřejmě loď vyžaduje stálou údržbu, která je pracná a především velice nákladná. Večer se jdeme projít po pláži. Mezi místními na ostrovech už máme dobré známé, kteří nás zdraví, víme kam zajít na dobré jídlo, kde výhodně nakoupit. Tento servis a informace poskytujeme samozřejmě i našim klientům. Mohou se potápět, „šnorchlovat“, chytat ryby, koupat se v čistém azurově modrém moři, slunit se na krásných bílých prázdných plážích, obdivovat nádhernou přírodu, udělat si výšlap do hor nebo si prohlídnout karibské vesnice a městečka na ostrovech. Pořádáme exkurze do rumárny, proslavený karibský rum nikdy nezklame. Počasí je v této oblasti ideální, teploty jsou 26 až 30 stupňů Celsia, vlhkost 60 až 70 procent. Noci jsou teplé. A vždycky radím – neodkládat to. Může se stát, že později budou člověka brzdit zdravotní nebo rodinné problémy a už takovou cestu nepodnikne. Vše potřebné se zájemci dočtou na stránkách https://www.southernfoxboat.cz/, na facebooku nebo se můžeme osobně sejít,“ navrhuje kapitán.

Pohled z jachty na karibské pobřeží. (Foto: archiv R. Polešovský)
Příslovečnou ponorkovou nemoc zatím se svou přítelkyní nezažili. „Na lodi máme veškeré pohodlí, až nás to přestane bavit, usadíme se tady, v Čeložnicích,“ usmívá se sedmapadesátiletý opálený muž. Na rodném kraji oceňuje přírodu, pořádek a pracovitost zdejších lidí. „Není to samozřejmost,“ říká mořeplavec a světoběžník Radomil Polešovský.







sobota 8. srpna 2020

SALÁT BUDOU SKLÍZET DVANÁCTKRÁT DO ROKA

Kyjov – Jsme v prostorách bývalé výrobní haly. Teď tu jsou ve žlabovém regálu mladé rostlinky listového salátu a pod nimi nádrž s vodou plná drobných rybek. Nad rostlinami je LED osvětlení. Tak to vypadá ve farmě, kde se rozhodli využít metodu aquaponie, symbiózy ryb a rostlin.

Zleva: Michal Tesařík a Radek Schiel.

Aquponie je, když… 
„Aquaponie je v podstatě přirozený proces, který v přírodě probíhá sta milionů a miliardy let, koloběh je založen na cirkulaci organických látek,“ vysvětluje Radek Schiel, rybář, ekolog a bývalý obchodní manažer firmy Nestlé, jehož úkolem je udržovat biologickou rovnováhu farmy. „V našem případě producenty organických látek jsou ryby, zvolili jsme druh sumců z Afriky, který žije v teplejších vodách. Ryby krmíme, oni produkují organickou hmotu jako odpad, voda se pak přečerpává do biofiltrů, kde bakterie rozkládají dusíkatý odpad na sloučeniny, které jsou využitelné pro rostliny. Takto upravená voda přichází do kořenového systému rostlinek, které si z ní vezmou, co potřebují. Potom tato rostlinkami přečištěná voda přichází zpět do nádrže s rybami. Takže jsme vytvořili v podstatě uzavřený okruh samostatně fungující vybalancované biologické rovnováhy, kdy výsledným produktem jsou na jedné straně rostlinky, které budou za měsíc připravené ke konzumu, a dalším produktem budou ryby, které u nás rostou velmi rychle, takže za půl roku budou v tržní velikosti. Jsou to konzumní ryby,“ shrnul Schiel.

„Obrovská přednost aquaponie je ta, že do systému nemůžeme vstupovat s hnojivy, pesticidy, protože bychom si zlikvidovali ryby,“ upozorňuje Michal Tesařík, projektový manažer. „Saláty pěstujeme od semínek ve speciálních substrátech, na minerálních podložkách. Pro restaurace je náš způsob pěstování bez zeminy velmi výhodný, protože odpadá zdlouhavé promývání listů salátu. Nejsou tam žádní škůdci, slimáci a podobně, se kterými se u těchto plodin často potýkáme. Jsme schopni dvanáctkrát až třináctkrát do roka sklízet úrodu,“ vyzdvihuje Tesařík. „Produkce je plně řízena a kontrolovaná díky tomu, že probíhá v indooru“, použije Schiel termín, který je běžný pro pěstování plodin ve vnitřních prostorách. „Tradiční zemědělství, i vzhledem k probíhající klimatické změně, nemůže v žádném případě takových výnosů dosahovat. Zemědělství i na jižní Moravě začíná být krajně nevypočitatelné.“ „Uvědomují si to například i pan starosta Lukl nebo pan Drlík ze Zdravého stravování ve Strážnici, oba nás velmi podporují,“ doplňuje Tesařík.

Otcem myšlenky je Martinek 


Salát vypěstovaný metodou aquaponie.
S nápadem na netradiční farmu přišel v loňském roce Petr Martinek, dvaatřicetiletý kyjovský rodák a podnikatel. Majitel prostorů v Kyjově, ve kterých projekt inGreen začal počátkem roku 2020 rozvíjet svou činnost. „Navázali jsme spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně, Masarykovou univerzitou v Brně a s Ústavem makromolekulární chemie Akademie věd v Praze. Nechceme věci dělat konvenčně a hledáme rady u odborníků, pro které je to také zajímavé,“ sděluje Michal Tesařík. „Aquaponie je obor, který se může zkoumat ještě stovky let a pořád je tam spousta proměnných, které se budou ovlivňovat, a stále je to o tom, co nejlépe řídit procesy a za co nejkratší čas vypěstovat daný produkt,“ objasňuje Michal. Součástí jeho práce je vývoj chytré farmy, kdy díky senzorům mohou „farmáři“ sledovat biologické procesy. Ze všech získaných dat se bude optimalizovat jak růst rostlin, tak i růst prodejní. „Nedokázal jsem si představit, že bych opustil IT svět, ale aquaponie spojila jedinečným způsobem přírodu i chytré řízení farmy,“ dodává jedenatřicetiletý Michal.

V současné době mají za sebou první fázi, kdy chtěli otestovat co nejvíce plodin, takže zkoušeli pěstovat jahody, hrášek, chilli papričky, různé druhy salátů a bylinek. „Nyní se soustředíme na listové saláty, osivo máme přímo z Holandska z renomovaných šlechtitelských stanic. V menších prostorách jsme testovali různé druhy vstupů, filtrace, krmiv a teď se dostáváme ke komerční produkci. Dospěli jsme k tomu, že budeme používat žlabové systémy v několika patrech nad sebou. V budoucích nových komerčních prostorách na 6 m2 budeme produkovat v regálech až 1500 rostlin v sedmi patrech. Náš cíl je vypěstovat salát do 25 dnů,“ zdůrazňuje Tesařík. „Sledujeme informace ohledně sucha a výkyvů počasí a jsme připraveni pokrýt poptávku okolí.“

„Jde o symbiózu mezi rybami a rostlinami, kdy do systému vstoupíte určitým objemem vody a pak už to žije víceméně vlastním životem,“ konstatuje zkušený majitel akvaristického obchodu, čtyřiapadesátiletý Radek Schiel. „Aquaponie je krásná, plní se nám díky ní klukovská touha objevovat něco nového,“ zasní se Michal. „A přírodě neškodíme,“ usmívá se Radek.













Nová služba v regionu - HIPOREHABILITACE

Moravany – Rodinná stáj Anita vznikla v roce 2015, kdy koupili v Moravanech dům s přilehlým pozemkem. Ve výběhu se prochází klisna českého teplokrevníka, valach polského chladnokrevníka a dvě starokladrubské vranky. Stádečko doplňuje poník. 

Stáj patří Blance Pokorné z Kyjova, která pracuje jako vedoucí kyjovského muzea, a její dceři Kateřině, která v Moravanech se svou rodinou našla nový domov. „Koním se věnuji již od svých osmi let, začínala jsem v jezdeckém oddíle u Josefa Šanty v Kyjově. V devatenácti letech mi vyšlo spoření a za peníze jsem si pořídila svou první nezapomenutelnou kobylku Anitku... a tím to vše začalo,“ vypravuje Kateřina.  „Anitka už bohužel není s námi, po velkých komplikacích vzdala boj o život. Byla neuvěřitelně věrný koník, má největší životní kamarádka. Kůň má podobný naturel jako pes. Je to věrné zvíře, nezklame. Když s ním člověk pracuje, kůň se snaží vyhovět, já zase jemu… Je to takové souznění s něčím, co má víc jak pět set kilo,“ vyznává se pětatřicetiletá Kateřina.
Svou láskou k těmto ušlechtilým zvířatům nakazila i svou matku Blanku. Ta ve svých 41 letech poprvé sedla na koně a po malých krůčcích se naučila jezdeckému umění. „Mojí nezapomenutelnou učitelkou byla kobyla českého teplokrevníka Alena, ale brzy jsem začala toužit po vlastním koni,“ vzpomíná. V roce 2007 si pořídila hříbě starokladrubského koně, kterého pojmenovala Elatea. Postupně přibyli další.

Jejich koně mají klidnou povahu, a tak pro ně majitelky hledaly vhodné využití. Tři koně z jejich stádečka, starokladrubská klisna, chladnokrevný valach a poník, složili náročné zkoušky, aby s nimi mohli provozovat hiporehabilitaci. Hiporehabilitace je zastřešující název pro všechny aktivity a terapie, kdy se setkává speciálně připravený kůň a člověk se zdravotním handicapem. Díky tomu, že kůň má velice podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, centrální nervový systém pohybově znevýhodněného člověka je nucen zpracovávat vjemy a vysílat příkazy, které by za normálních okolností vysílal při lidské chůzi. Tak je možné docílit pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých. 

Specializační zkouška koní. Kůň se nesmí bát například deštníku.
„Vozili k nám asi pětiletou holčičku po mozkové obrně, která byla zcela nepohyblivá. Po několika lekcích začala zvedat hlavu,“ přibližuje význam nápravného cvičení Blanka Pokorná.„Klienty jistíme, přidržujeme za nohu, za záda, musíme dávat pozor. Koně jsou cvičení tak, aby se nelekali a zůstali klidní například i při hře s míčem, pokud by je míč trefil, aby strpěli i případné kopání od klientů. Kontakt s koněm působí opravdu terapeuticky. A to nejenom po stránce tělesné, ale pomáhá i psychicky. Docházel k nám například na doporučení psycholožky chlapeček, který měl problém se začlenit do kolektivu spolužáků a trpěl nízkým sebevědomím. Rychle si vytvořil ke koním vztah a byl opravdu šikovný. Hrál si s nimi, pomáhal se o ně starat. Pozvedlo ho to psychicky, že umí něco víc než ostatní. Když pak ukázal spolužákům fotku, jak stojí na hřbetu koně, získal si jejich respekt.“
Hodně zkušeností Blanka načerpala na hiporehabilitačním táboře, který pořádá středisko hiporehabilitace Epona Brno, kde pracují s klienty s nejrůznějším typem postižení, mentálním, psychickým i fyzickým. Letos se ho zúčastní už podruhé. Blanka i Kateřina jsou členkami České hiporehabilitační společnosti, která v současnosti sdružuje 57 hiporehabilitačních center v celé České republice.
Hiporehabilitace se doporučuje prakticky pro každý věk a řadu diagnóz. Ať už se jedná o dětskou mozkovou obrnu, asymetrické držení těla, děti s autismem nebo Downovým syndromem. Vhodná je pro děti nedonošené, s opožděným psychomotorickým vývojem nebo při poruchách učení, chování a socializace. Význam má u dospělých s diagnózou roztroušené sklerózy, u pacientů po mrtvici, po úrazech, s neurologickými diagnózami, s depresemi a podobně. Zdravotní pojišťovny tuto terapii bohužel zatím nehradí.







„Potvůrky“ z kovošrotu a jiné zajímavosti


Kyjov-Bohuslavice – Cestou na biotop v Bohuslavicích, na kopci v zahradě domu naproti kostela překvapí kolemjdoucí tvorové z hororů. „Vetřelci, robot, dinosauři…, každý v nich můževidět co chce,“ říká jejich autor, osmačtyřicetiletý Roman Zahradníček, umělecký kovář. Postavy vytvořil z kovového šrotu před dvěma třemi lety a další exponáty má ve své dílně. Na podzim je představí v prostorách zdejší knihovny, kde se konají pravidelné výstavy s nejrůznější tématikou.

Ta poslední patřila velkoformátovým fotografiím z exotické oblasti – Karibského moře. Jejich autorem je Radomil Polešovský, který pochází z Kyjova, většinu roku však tráví na své jachtě a vozí turisty po Malých Antilách. Kapitánem v Karibiku je od roku 2010. Na lodi žije zhruba osm měsíců v roce a stále ho to baví. „Pěkné fotky, určitě i krásné zážitky. Přejeme, a trošku i závidíme,“ napsali manželé z Bohuslavic do pamětní knihy, „Fotografie zachycují nejenom krásu karibských pláží, ale i podmořský svět a děti zdejší mateřské školy výstavu navštívily v rámci projektového dne Život ve vodě. Byly nadšené,“ konstatuje knihovnice Anežka Zimková.
 
Se zájmem se setkala i výstava Vladimíra Bystřického z Veselí nad Moravou, který z Bohuslavic pochází a přijíždí sem na chalupu. On i jeho sedmnáctiletá vnučka Adéla Kočičková se věnují výtvarné činnosti, perokresbě i dalším technikám, a v knihovně představili svoje dílka. Bystřický píše také pohádky pro děti, které doplňuje svými kresbami.
„Věřím, že potěší i výstava starých budíků, kterou jsme naplánovali symbolicky na přelom roku 2020 a 2021. Exponáty nám přislíbil sběratel Milan Kočička ze Strážnice,“ doplňuje Zimková. „A František Pavlica z Hroznové Lhoty příští rok přiveze do Bohuslavic svoje litografické tisky, které já osobně velmi obdivuji a určitě nejsem sama.“
Prostory knihovny v suterénu mateřské školy se snaží knihovnice Zimková za podpory technického pracovníka neustále vylepšovat, aby byly důstojným místem pro kulturní aktivity obce. Pobočka Městské knihovny Kyjov je v Bohuslavicích otevřena každý čtvrtek od 13 do 17 hodin.





Autorem velkoformátových fotografií z Karibiku je Radomil Polešovský.

Bohuslavická škola se modernizuje

Kyjov-Bohuslavice – Pokračuje projekt spolufinancovaný Evropskou unií, jehož cílem je vybudování tří učeben v podkroví místní školy. Žáci a učitelé tak získají nové prostory pro výuku pracovní výchovy a počítačových dovedností. Využívat je budou také děti z mateřské školy v Boršově. Hotovo by mělo být začátkem příštího roku. Většinu nákladů pokryje dotace.

Pokračují práce na vybudování podkrovních učeben ve škole v Kyjově-Bohuslavicích.