neděle 1. prosince 2019

Umělci jsou snílci z povolání. Zlíňáci vystavují v Kyjově

Kyjov – Socha sv. Urbana nebo papeže Jana Pavla II. v Bukovanech, výzdoba bukovanské kaple, monumentální minimalistická křížová cesta v krajině nad Bohuslavicemi jsou dílem pedagogů Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění. Škola letos slaví 25. výročí svého založení ve městě, které se od 30. let minulého století proslavilo Zlínskými salony, Filmovými ateliéry a také Školou umění, kterou podporovala i firma Baťa. K obnovení této kulturní tradice směřovalo také založení Zlínské školy umění v roce 1994. Jedna z akcí k výročí této události právě probíhá v Galerii Doma, kde v minulosti už vystavovali studenti a absolventi školy. 

Ak. sochař a pedagog Radim Hanke.

„Ke Kyjovsku máme přátelský i pracovní vztah, pojí se to. Za podpory někdejších starostů Bukovan Zdeňka Slováčka a bývalého starosty Vlkoše Jaroslava Kozáka se už v devadesátých letech v Nechvalíně a ve Ždánicích konaly plenéry pro naše studenty. V Miloticích jsme v letech 2003 až 2006 uspořádali sochařská i malířská sympozia a výstupy z těchto dílen jsou umístěny v okolí,“ připomněl ředitel školy Ivo Sedláček na zahájení společné výstavy devíti výtvarných pedagogů Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění. V minulosti v prostorách Galerie Doma měla řada z nich samostatnou výstavu.

Každý z autorů společné výstavy si zvolil dílo, které reprezentuje jeho tvorbu. „Je zde zastoupeno médium malby, médium volné grafiky a médium volného sochařství,“ upřesnil Martin Dvořák, který vyučuje dějiny umění. I když mnozí nejsou příznivci kolektivních výstav, zvláště když díla postrádají společnou tezi, výtvarník Zdeněk Poláček z Kyjova byl spokojen. „Každý si tu najde něco, co se mu líbí,“ zhodnotil. Svoje práce prezentují Ivo Sedláček, Pavel Preisner, Lubomír Jarcovják, Rané Hábl, Radim Hanke, Blahoslav Rozbořil, Kamil Mikel, Jolana Jemelková Shejbalová a Martin Dvořák. 




Výtvarní pedagogové svou profesi nezapřeli, a tak součástí vernisáže byla i recesistická přednáška sociologa kultury a estetiky Blahoslava Rozbořila. „Umění je nástroj proti teroru jediné pravdy,“ uvedl. „Umělci jsou snílci z povolání. Kunsthistorici jsou vykladači snů.“ Svůj odborný výklad oživovaný troubením na podivný nástroj, kterým byla noha z dámské figuríny v punčoše, zakončil parafrází: „Lidé, sněte! Sněte, ale veřejně a s otevřenýma očima.“
Výstavu je možné navštívit do 29. listopadu. 


Zleva: Milan „Lovec“ Bílovský a Mirek Černý ze Zlína při svém sugestivním hudebním projevu na vernisáži.







Laser Mapping v Kyjově a elektrizující atmosféra na Letné

Kyjov – I když po uplynutí třiceti let od sametové revoluce nejsme jako společnost i jednotlivci možná tam, kde jsme chtěli být, určitý posun k lepšímu nastal, a na tom se shodne většina. Starší lidé oceňují například svobodu náboženského vyznání, pro mladší je zase samozřejmostí svoboda cestování či podnikání. Fronty na banány, toaletní papír či pračky jsou už vzdálenou minulostí.
 
Panelová výstava fotografií a textů v bývalé komerční bance.
 Období komunistické totality od srpna 1968 do listopadu 1989 mapuje panelová výstava fotografií a textů, umístěná za výlohami rohové budovy bývalé komerční banky naproti radnice. Lidé se zde mohou dočíst například o akci „NORBERT“, v rámci které byly pořízeny seznamy nepohodlných osob předurčených do internačního tábora. I když se tohoto kroku nakonec režim neodvážil, tito lidé a jejich rodiny byli trvale znevýhodňováni a sledováni v občanském životě. „Překvapil mne ten dlouhý výčet obětí ruské invaze v roce 1968,“ poznamenala u jiného panelu žena, která prožila větší část svého života v socialismu. Výstavu zprostředkovalo Občanské sdružení Omega plus Kyjov. K vidění je do 30. listopadu.

Laser Mapping na budově radnice.
V nedělní podvečer 17. listopadu si Kyjovjáci připomněli Den boje za svobodu a demokracii setkáním před radnicí. Po krátkém projevu starosty Františka Lukla a hudebním vystoupení skupiny 4psi následoval Laser Mapping na budovu kyjovské radnice. Pro přítomné to byl příjemný šok a impozantní zážitek. Projekce v několika minutách světelnými a zvukovými efekty zpřítomnila důležité momenty i osobnosti uplynulých sta let ve městě i celé společnosti. Lidé mohli také shlédnout v kulturním domě doprovodnou výstavu Občan Macháček, o životě spoluzakladatele Mezinárodního dne studenstva, nebo promítání zpovědí osob pořízených organizací Paměť národa. 
 
Den předtím, v sobotu 16. listopadu, vyjel z Kyjova autobus na demonstraci na Letenskou pláň do Prahy, kterou svolal spolek Milion chvilek pro demokracii. „Čtrnáct dnů předem už byly lístky na vlak do Prahy vyprodané, tak jsme se rozhodli zajistit dopravu vlastním autobusem. Do Prahy jsem jel na demonstraci už potřetí, byl jsem i v Brně. Cítím to jako svoji povinnost. Přes facebook se nám přihlásilo 33 lidí z Kyjova a okolí. Každý zaplatil za dopravu 550 korun,“ řekl jeden z organizátorů. 
„Ještě teď mám husí kůži, když si ty okamžiky vybavím. Sešlo se tam 300 tisíc lidí, byli i na střechách domů. Všichni byli k sobě vstřícní, slušní, usměvaví, naprostá pohoda. Žádné nenávistné komentáře. Měl jsem z toho velice příjemný pocit a jsem rád, že jsem tam byl,“ uzavřel osmapadesátiletý Kyjovják, který se obává o svobodu slova a právní stav naší země. 
 
Demonstrace na Letné 2019. (Foto: zdroj Internet)
.







Vysadili alej k 30. výročí sametové revoluce. Každá „záminka“ dobrá

Čeložnice, Kyjov, Hýsly – Dobrá zpráva úvodem: Do zemědělské krajiny se vrací zeleň a stromy. Obce a aktivisté organizují výsadbu stromů, zapojují se místní spolky a dobrovolníci.

Nová alej vznikla podél polní cesty od Čeložnic směrem k Lipám. Celkem bylo vysazeno 53 stromů, včetně ovocných. „S výsadbou pomohli dobrovolníci, Sdružení dobrovolných hasičů Čeložnice, Český svaz ochránců přírody Kyjova a včelaři. Celkem to bylo 21 dospělých a děti. Všem patří dík,“ řekl starosta Čeložnic Jan Zbořil. Celkové náklady ve výši asi 18 000 korun šly z rozpočtu obce. „Výsadbu jsme provedli v sobotu 16. listopadu k připomenutí 30. výročí sametové revoluce pod heslem V Praze se demonstruje,  na Moravě pracuje,“ dodal starosta.

Nechyběl přípitek výbornou slivovicí na zdar výsadby.
Český svaz ochránců přírody Kyjov vyhlásil veřejnou sbírku na podsazení stromů, které se v předloňské výsadbě na Jasné hoře U Lip neujaly. Podařilo se vybrat 4 000 korun, díky nimž mohli aktivisté podsadit osm stromů. Také oni akci naplánovali na sobotu 16. listopadu a spojili tak síly s obyvateli Čeložnic k výsadbě aleje.
„Když jsme před dvěma lety vysazovali stromy do posledního remízku, co zbyl podél cesty od Lip do Čeložnic,  říkali jsme si, že musíme tímto zachránit poslední kus zeleně, která byla neustále odorávána. Někteří tvrdili, že to nemá smysl, protože krajní stromy semele traktor. Trvala jsem na tom, že ustupovat nebudeme, že stromy mají přednost, i kdybysme je měli podsazovat pořád dokola. A teď je vysazená celá alej,“ konstatuje se spokojeným úsměvem Zuzana Veverková z ČSOP Kyjov, členka komise životního prostředí v Kyjově. „Jsem moc ráda za podporu všech, dává naší krajině šanci.“

Také v Hýslých se sázelo. Jak informoval starosta Libor Orság, ve vývozech vedoucích k vinným sklepům vysadili celkem 40 ovocných stromů starých odrůd. „Občané se mohou těšit na žluté špendlíky, ryngle, hrušky, ořechy. Zkusili jsme vysadit taktéž 10 mandloní. Navazujeme tak na výsadbu včelařů, kteří začátkem roku vysadili 17 jedlých kaštanů. Obec se ve spolupráci s místními spolky chystá i na další výsadby. Budou se zapojovat taktéž myslivci, skauti, rybáři a další,“ slibuje starosta.

„Hlavním důvodem výsadby je udržovaní naší krajiny. Stromy jsou nejvýkonnější klimatickou jednotkou. Je třeba do přírody opět vracet zeleň, která díky kolektivizaci a monokulturnímu zemědělství z našich krajin ve velkém zmizela!“apeluje Orság a dodává, že jde také o to - zapojovat občany, mládež a děti. „Jedná se především o komunitní výsadbu, společenskou akci, kde se setkávají naši občané. Podobně se budeme potkávat i při sběru našich plodů.“ 

                                                                                            ( Foto: Zuzana Veverková)


sobota 30. listopadu 2019

Krasový badatel Martin Kříž ožil ve vzpomínkách


Ždánice – Neobyčejnou zálibu měl už před sto padesáti lety Martin Kříž, který žil ve Ždánicích. Zabýval se speleologií – jeskyňářstvím. Svůj čas věnoval i studiu paleontologie a archeologie. V září letošního roku zastupitelstvo města na svém veřejném zasedání rozhodlo o udělení titulu Čestného občana města Ždánic Judr. Martinu Křížovi, in memoriam.

Martin Kříž, archeolog, badatel a notář.
Martin Kříž se narodil v roce 1841 v Líšni, tenkrát vesnici nedaleko Brna, která byla zároveň bránou do jižní části Moravského krasu. Tajemství tohoto neprobádaného území lákala Martina už od mládí. Již jako student se v roce 1864 spustil na dno legendární propasti Macochy a pobyl tam dva dny.
Většinu života prožil s manželkou a dětmi ve Ždánicích, kde pracoval jako právník a notář. Do Moravského krasu vyjížděl. Uskutečnil například archeologické výzkumy jeskyně Pekárna a řadu dalších. „Je pozoruhodné, že všechny potřebné práce prováděl pokud možno osobně, jestliže k tomu potřeboval dělníky či další spolupracovníky, platil je ze svého, notářského platu,“ píše Josef Medřický, emeritní starosta Ždánic a člen spolku Vrbasova muzea, který se tématu věnuje. Martin Kříž se účastnil konferencí doma i v zahraničí, ovládal několik jazyků. Stýkal se s nejpřednějšími učenci své doby z celé Evropy, z nichž ho řada navštívila. Publikoval mnoho odborných textů i knih, vytvořil rozsáhlé, dosud nedoceněné dílo.
Martin Kříž zemřel ve Ždánicích v roce 1916, ve věku 75 let. Jeho hrobka byla z iniciativy spolku při Vrbasovu muzeu a za podpory města se souhlasem rodiny opravena tak, aby byla důstojnou připomínkou významného občana Ždánic.



 V úterý 26. listopadu byl osobnosti Martina Kříže věnován Večer vzpomínek, kterého se jako hosté účastnili členové Speleologického klubu Brno. Starosta města Vladimír Okáč předal zástupcům rodiny Martina Kříže dekret Čestného občana Ždánic. Událost se konala v kavárně kulturního domu ve Ždánicích.


pátek 15. listopadu 2019

Starý Kyjov v Bohuslavicích

Kyjov-Bohuslavice – Budování koupaliště a sportovního stadionu nebo výstavbu letního kina a sídlišť zachycují historické fotografie a pohlednice poválečného Kyjova, které nyní vystavuje pobočka Městské knihovny Kyjov v Bohuslavicích. „Výstava Starý Kyjov navazuje na výstavu ke 100. výročí vzniku republiky, naši čtenáři si toto téma žádali. Po válce se Kyjov obrovsky rozrůstal. Materiály jsme museli zapůjčit z depozitáře Vlastivědného muzea v Kyjově, mezi jednotlivci se vyskytují velmi vzácně,“ uvedla pracovnice knihovny Anežka Zimková. Fotografie nechala na přání návštěvníků zvětšit a z ohlasů má radost. Výstava potrvá do 28. listopadu, otevřeno je ve čtvrtek odpoledne od 13 do 17 hodin.

Dláždění Palackého ulice v roce 1958 (Foto: archiv muzea v Kyjově)


Who Am I? Kdo jsem? Hanička Bartoňová hrála ve filmu a získala cenu

Svatobořice–Mistřín - Otázka položená v angličtině Who Am I? je název divadelní hry, ve které účinkuje Hanička Bartoňová ze Svatobořic-Mistřína. Herci zde hrají sami sebe. Představení nahlíží do života lidí s handicapem a boří předsudky. Brněnské divadlo Aldente, které pracuje s herci s Downovým syndromem, teď nacvičuje kus v angličtině. Na podrobnosti nejen kolem herecké kariéry její dcery jsem se zeptala maminky Veroniky Bartoňové. 
 
Hanička Bartoňová
Nechci být netaktní, ale děti s Downovým syndromem zvládají učit se divadelní role v angličtině?
Tato inscenace se hraje tři roky v češtině. Premiéra v angličtině se bude konat na mezinárodní konferenci na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na zkouškách rodiče nebývají přítomni, takže to bude překvapení i pro nás. Samozřejmě se jedná o velmi jednoduchou angličtinu, mluvený projev bude doplněn titulky. Je to pro účinkující další výzva. Režisérka se snaží zacílit na přednosti jednotlivých herců, přistupuje k nim jako individualitám. Každý herec s DS je jiný. Někdo lépe mluví, jiný je výraznější pohybově, neverbálně, další má dobrou mechanickou paměť nebo je šikovný v improvizaci. Všichni na sobě pracují v rámci workshopů, na zkouškách, jezdí na divadelní soustředění. A nutno dodat, že to všechny baví, jinak by to nemělo smysl. Do budoucna se plánuje vyjet s celým souborem do zahraničí. Osobní kontakty se zahraničími profesionálními nebo poloprofesionálními soubory v Polsku, v Berlíně a v Anglii, kde hrají dospělí herci s DS, již režisérka brněnského divadla Aldente má.

Abychom byli zcela konkrétní, musíme říci, že vaše dcera Hana se narodila s Downovým syndromem. Navštěvuje běžnou základní školu?
Ano, byli jsme s manželem přesvědčeni o tom, že je to pro ni to nejlepší. Studovali jsme dostupné materiály a roky porovnávali zkušenosti rodičů. Zúčastnili jsme se dvoudenního semináře, kde otevřeně hovořili pedagogové, asistenti i rodiče integrovaných dětí. Než dcera nastoupila do školy, absolvovala jsem semináře pro rodiče dětí s DS zaměřené na osvědčené metody, například splývavého čtení a metody počítání Yes, we can. Od čtyř let jsme jezdili na logopedii a na rozvoj kognitivních funkcí do Brna. I v současnosti tam dcera dojíždí na rozvoj kognitivních funkcí pomocí Feursteinovy metody. Cíleně jsme s Hankou pracovali tak, aby její nástup do školy byl co nejsnazší. Nyní chodí do 7. třídy, má asistenta pedagoga a svůj individuální plán. Do školy chodí ráda. Má tam kamarádky, se kterými se stýká i mimo školu. Vnímáme, že ji přirozeně berou mezi sebe.

Maminka podporuje Hanku na mistrovství ČR v paravoltiži
Čím se dcera zabývá ve volném čase?
Miluje hudbu a knihy s dětským hrdinou. V Brně hraje divadlo. Ráda tráví čas s rodinou a s kamarády. Miluje vodu. Kroužek plavání jsme ale letos již vynechali, protože dvakrát v týdnu jezdí do Hostěnic u Brna na paravoltiž. To je gymnastika na koni, kterého vede lonžér. Kůň je vlastně jediné zvíře, kterého se Hanka nebojí. (úsměv) Od čtyř let jezdila do Vyškova na hipoterapii. Paravoltiž dělá Hanka dva roky a letos získala čtvrté místo na mistrovství republiky ve své kategorii.

Tak to je pěkný úspěch. Umí si ho užít?
Co se týká paravoltiže, z toho má velikou radost. Chce vidět video, jak cvičila, chce se učit nové prvky do další soutěže. Ale úspěchy druhým přeje a tleská jim nebo je obejme, když dojedou svou jízdu. Neříká, že chce být první, ale mluví o tom, že by chtěla medaili. Takže máme na čem pracovat, pokud bude chtít. Myslím ale, že momentální prožitek je pro ni silnější než trofej na poličce. Mnohdy je pro ni cesta samotná cíl. Užívá si všechno proto, že to s někým sdílí. S rodinou, s kamarády, se štábem. To je pro ni důležité. 


Jaká Hanka je?
Hodná, vděčná, skromná, milá, ochotná. Těší ji život a raduje se z maličkostí. Umí nás povzbudit, potěšit i překvapit, třeba květinou, kterou utrhne po cestě ze školy. Záleží jí na rodině. Doma má své povinnosti. Nad jejich rámec se často ptá, jestli nám může nějak pomoct. Je báječná sestra. Nyní máme v pěstounské péči dva chlapečky ve věku pěti a jednoho roku. Klukům čte, mladšího krmí, zpívá mu, hraje si s ním, utěší ho, když je v nepohodě. Než jde sama spát, chce bratry přikrýt a aspoň před spaním pohladit. Není vypočítavá a je bezprostřední. Při natáčení starostlivě napomínala členy filmového štábu: „Prosím tě, nekuř. Budeš nemocný. Umřeš na rakovinu.“ (úsměv) Všichni kolem filmu byli úžasní. Vzali ji mezi sebe, podporovali potleskem, vlídným slovem, objetím. Byla to velká zkušenost a zážitek na celý život.

Neměla Hanička při natáčení trému?
Zpočátku ano, ale to se brzy změnilo. Na natáčení si užívala všechno. Chovala se spontánně a byla veselá, vtipkovala a pro režiséra by udělala snad úplně všechno. Protože cítila právě tu zpětnou vazbu, to že ji podporují a přijali ji mezi sebe. Herec Standa Majer nás vzal na krásný výlet za svým kamarádem, Ewa Farna, která ve filmu hrála, s ní zpívala v maskérně své hity, režisér ji objal, když se natočil další obraz... 

Řekněte nám, jak se vlastně k filmování dostala.
Jak už jsem zmínila, Hanka vystupuje s divadlem Aldente, nyní již pátým rokem. Jeho zakladatelka Jitka Vrbková poté, co se jí narodila dcera s Downovým syndromem, hledala cestu, jak lidi s DS lépe poznat. A protože je režisérka, zvolila si jako prostředek divadlo. Cílem bylo vzájemné obohacení. Hanka vystupovala již ve třech hrách. O tom, že je vypsán konkurz na film jsme věděli, ale nějak jsme tomu nevěnovali pozornost. Popostrčila nás právě režisérka Jitka Vrbková. Konkurz probíhal v Praze standardním způsobem, holčička před Hankou byla vevnitř asi patnáct minut a už na pohled se nám zdála mimořádně šikovná. Hanka byla za tři minuty venku, tak jsme to vyhodnotili tak, že to byl sice drahý výlet kvůli třem minutám, ale zajímavá zkušenost… a zašli jsme si aspoň na dobrý oběd.

Znamená to, že tři minuty stačily, aby si Hanka získala porotu?
Filmoví sourozenci Darek a Ema při natáčení snímku Uzly a pomeranče.
Známe to z vyprávění pana režiséra Ivana Pokorného. Řekl, že ho Hanka přímo okouzlila.

Přiblížíte čtenářům, o jaký film jde?
Je to film pro mládež Uzly a pomeranče, vznikl v česko-německo-slovenské koprodukci. Natáčelo se v krásné přírodě Lužických hor. Dcera o film řekla, že je pěkný a smutný. Filmovým tatínkem Hance byl Stanislav Majer. Hanka hrála Emu, mladší sestru hlavního hrdiny, patnáctiletého Darka – Tomáše Daleckého.

A hrála ji moc pěkně. Dokonce získala ocenění na Dětském filmovém a televizním festivalu Otty Hofmana v Ostrově v Karlovarském kraji.
Ano, je to tak. Porota dětí a mládeže udělila Hance Ostrovského dudka za nejlepší dívčí herecký výkon.

Takže radost...
S Hankou jsme za těch třináct let, co je na světě, prožili opravdu mnoho. Jak toho těžkého, tak i pěkného, nevšedního – a radostného. (úsměv)

Když se Hanka narodila, bylo vám 23 let. Věděla jste, že budete mít dítě s Downovým syndromem?
Nevěděla, a zpětně jsem tomu vlastně ráda. Po porodu jsem místo štěstí cílila bolest, lítost a strach. Po počátečním šoku jsme se s manželem rozhodli bojovat a vytvořit dceři co nejlepší podmínky pro plnohodnotný a šťastný život. Během prvních pár let jsme neřešili její handicap, protože bylo podstatné se soustředit na zdravotní stav. Prodělala nezbytnou operaci srdce a onkologickou léčbu. Nyní se těší dobrému zdraví.
Rozhodli jsme se pořídit si domek, aby se naše dítě mohlo rozvíjet sobě přiměřeným způsobem a nezůstalo sedět v panelákovém pokoji u televize. Do školy to má kousek, takže ve druhé třídě tam Hanka začala chodit sama. Naším cílem je, aby se v životě dobrala co největší samostatnosti, a tak jsme jí nebránili. I když jsme ji samozřejmě zpočátku sledovali za každou popelnicí a hlídali ji na dálku. Výhodou vesnice je, že může jít třeba sama nakupovat. Tady se všichni znají, a tak nemusím mít obavy, že by se setkala s nepochopením a špatným přístupem. Máme pocit, že je to spíše naopak. (úsměv) Důležitá je i podpora a přijetí ze strany širší rodiny, toho si moc vážíme.

Co má Hanka ráda?
Hanička se svými bratry na Slovácký rok v Kyjově.
Má ráda, když se něco děje. Vyhledává zážitky, není zatížená na hmotné věci. Miluje výlety, turistiku, stanování, hodně jsme toho už společně procestovali. Vzhledem k tomu, že má oslabené abstraktní a logické myšlení, využíváme výlety jako prostředek učení. Zkrátka je dobře, když si může novou realitu osahat. Hodně fotíme, abychom se k navštíveným místům mohli později, například v rámci učiva, vrátit. Jako cvičenka jógy pro děti se speciálním postižením se Hanka dostala i na konferenci do Londýna. Samozřejmě jsme to využili také k návštěvě muzeí a nejznámějších míst.

Co byste vzkázala rodičům, jejichž dítě se narodí s Downovým syndromem?
Ráda bych řekla, že pro nás život narozením dcery s handicapem neskončil. Cítíme, že to, co děláme, má smysl. Hanka nám svou láskou vše vrací. U dětí s DS nesmírně záleží na tom, jak jsou od nejranějšího věku stimulovány. V době internetu a sociálních sítí je nalézání informací, podnětů, terapií, ale i rodin, které mají děti se stejným handicapem, velmi usnadněno. Nic není předem dané, je potřeba věřit sobě i dětem. Chce to čas, trpělivost, vynalézavost i finance. Děláme to, jak nejlépe dovedeme. A nutno říct, že mám dobrého muže, se kterým jsme zajedno a podporuje mě i v mých aktivitách. Některé činnosti musíme přizpůsobit Hančiným potřebám a možnostem, ale v ničem nás to neomezuje. Tato situace nás učí jen jinak přemýšlet. Naučili jsme se radovat z maličkostí a zbytečně se netrápit tím, co bude. Jsme šťastní a užíváme si život. Cestujeme a plníme si své sny. Pro nás je to výzva a pro ni nepromarněná šance. Nevzdávejte to.


                                                                                      (Foto: archiv Bartoňových)












Třicet let drží sv. Anežka nad Čechy svou ochrannou ruku

Kyjov - Kdo je svatá Anežka Česká? Příběh starý 800 let si připomněli senioři a seniorky na besedě v jídelně Domu s pečovatelskou službou, kterou pro ně pravidelně pořádá městská knihovna. Téma posluchače zaujalo a akce se účastnili v nezvykle vysokém počtu. 

Anežka Přemyslovna, zvaná Česká, se narodila pravděpodobně roku 1211. Jako česká princezna a nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. byla poprvé zasnoubena již ve třech letech. Její budoucí ženich ale zemřel. I z dalších dvou plánovaných sňatků princezny z různých důvodů sešlo. Anežka se poté rozhodla pro duchovní dráhu a vstoupila do kláštera. Spolu se svým bratrem Václavem I. založila v Praze Špitál sv. Františka. S potvrzením papeže ustanovila mužský církevní Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou. Je to jediný původem český řeholní řád.
Anežka Přemyslovna usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ve službě nemocným, chudým i spolusestrám. Byla velmi vzdělaná, psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Tato energická a moudrá žena působila nejen v náboženském, ale i v kulturním, politickém a společenském životě.
O svatořečení Anežky České usilovala již její prapraneteř, královna Eliška Přemyslovna, na počátku 14. století. Teprve roku 1874 byla Anežka papežem Piem IX. prohlášena za blahoslavenou a 12. listopadu 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil. Této události se před třiceti lety, v předvečer sametové revoluce, účastnilo 10 000 věřících z Československa a krajanů, žijících v exilu. Během svatořečení v Římě připomněl kněz Tomáš Halík dávnou pověst, která říkala, že „až bude Anežka Česká svatořečena, bude v Čechách konečně dobře". Letos putují věřící do Říma znovu, aby poděkovali za dar svobody a prosili za duchovní obrodu země i s přímluvou sv. Anežky České.