sobota 23. dubna 2022

Teď je potřeba růst lidsky, říká historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková

Tři roky psala fejetony do národopisného časopisu Malovaný kraj, kde je členkou redakční rady, její povídky vycházely porůznu v novinách a časopisech. Je autorkou pěti titulů beletrie, ale především řady odborných a populárně naučných knih. Historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková sama mluví jako kniha a je jasné, že témata, o kterých si povídáme, má do hloubky prostudovaná a promyšlená. Tak vznikl tento rozhovor, kdy se osobněji laděné otázky střídají s dotazy týkajícími se její profese a erudované odpovědi respondentky mohou místy připomínat přednášky pro posluchače Filozofické fakulty oboru Dějin starověku. Ale i tak překvapivě často rezonují s dnešní dobou.

Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 

Jarmila Bednaříková (nar. 17. září 1952 v Kyjově) se zabývá dějinami starověku, hlavně pozdní antiky a přeměnou antického světa v raně středověký. Vystudovala gymnázium v Kyjově a pak historii, archeologii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita). Vyučuje dějiny starověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývá problematikou stěhování národů, historií Hunů, ranými germánskými státy, etikou starověkých civilizací či sociálními problémy pozdní Římské říše. Žije střídavě v Kyjově a na své chalupě ve Chřibech.


Vaší poslední knihou je překlad z latiny díla Vita Anskarii, legendy o misionáři Oskarovi, která byla napsána v 9. století. Kolik vlastně ovládáte jazyků?

Určitě neovládám tolik jazyků, jako třeba náš prezident Masaryk, ale z těch živých je to němčina, angličtina a ruština, z těch mrtvých latina a také trochu klasická řečtina. Životopis sv. Oskara je psán pěknou latinou tzv. karolinské reformy vzdělanosti a týká se misionáře oblastí dnešního Dánska a Švédska. Oskar byl prakticky současník slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, což byl též jeden z důvodů, proč jsem právě tento překlad zvolila. Může ukázat, jaké trampoty tehdejší misionáři zažívali, jak je přijímalo prostředí, do nějž přicházeli a jak lehce či naopak neradi se lidé loučili se starým náboženstvím, jež vyznávali. Jak vůbec evangeliu rozuměli a jak se přijímání křesťanství slučovalo s obdobím válek, vedených dánskými, švédskými nebo norskými vikingy.

Absolvovala jste studijní a badatelské pobyty v Německu, Polsku, Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Co vám přinesly? Který z nich byl nejdůležitější nebo nejzajímavější?

Nejzajímavější byl pro mne asi badatelský pobyt na švédské univerzitě v Lundu. A to hned z několika důvodů. Nebyl to pobyt na katedře historie, ale archeologie, takže jsem se seznámila zase s jinými poznatky než s těmi, které jsem získala z písemných pramenů, konkrétně o jednom z germánských kmenů, jimiž se zabývám, Gótech. Dále jsem mohla navštívit některé katedrály, které pocházely z doby christianizace Skandinávie. Najednou jsem seděla v temné prastaré katedrále z 10. století, kde se počátky tamějšího křesťanství opravdu odehrávaly. Stála tam skutečně od té doby, třebaže byla pochopitelně opravována. Prožívala jsem cestu zpátky časem.

O Švédech se často říkalo, že jsou neobyčejně studení, zvláště k cizincům. Ale nic takového jsem tam nepocítila. Jak mladí, tak také starší badatelé byli velmi srdeční. Když jsem řekla, že skutečně mám zájem o všechnu jimi nabízenou literaturu, kterou bych vzala s sebou do Brna, ale mám omezenou nosnost, začali prostě balit větší bednu a tu mi potom poslali poštou. Řekla bych vřelí Seveřané. A to taky není poznatek zrovna bezvýznamný.

 Ještě něco vám z pracovních cest utkvělo?

Moc krásný byl také pobyt v německém Münsteru, kde jsem měla přednášku o germánském kmeni Ostrogótů a o jejich christianizaci, na kterou nepřišli jen studenti, jak bývá zvykem u nás, ale především vyučující, což mě moc potěšilo.

A hodně zajímavý zážitek mám též ze skotského Edinburgu - což nebyl badatelský pobyt, ale jen konference. Na konferenci bylo velmi málo času jít se kamkoli podívat. S kolegyní z Londýna jsme se tedy aspoň o polední přestávce vypravily do tamějšího muzea. Byla tam také expozice na téma christianizace Británie a Skotska. Zastavovala jsem se u všech příslušných památek a měla k nim výklad. Britskou kolegyni to velice překvapilo, že totiž někdo z ciziny se vůbec zabývá počátky jejich christianizace a že o ní dost ví, takže když jsme s vrátili, s úžasem hodně nahlas všem při svačince vykládala, že „ta kolegyně z Česka zná o naší christianizaci více než my“. To jistě člověk docela potěší… (směje se) 

Christianizace, česky pokřesťanštění, je pojem, který označuje proces konverze lidí ke křesťanství. To je vaším velkým badatelským tématem. Zajímají vás více české, nebo světové dějiny?

Mám ráda naše dějiny, hlavně třeba historii Velké Moravy, to je taková moje srdeční záležitost. Ale na druhé straně si myslím, že je dobré zabývat se i dějinami jiných národů, evropských i neevropských, protože to neobyčejně přispívá k porozumění. Takovou zkušenost mám třeba s arabskými studenty, kteří chodili na přednášku Arabský svět v době antiky a raného středověku. Tam jsme probírali nejstarší arabské dějiny a studenti pak přicházeli do mé pracovny, kde jsme dál o mnohém, nejen minulém, diskutovali a zjistili jsme, že je toho hodně, o čem můžeme mluvit, co nás spojuje, kde se nezačneme přít. Poznáváním jiných kultur, národů, jiných civilizací se výtečně dá dosáhnout vzájemného porozumění. Náš strach z něčeho cizího obvykle pramení z nevědomosti, z falešných představ.

 Napsala jste učebnice i historické romány. To všechno je podloženo badatelskou prací. Co to obnáší? Hodiny a hodiny studia v archivech?

V archivech v tomto případě ne, protože naše prameny se velkou většinou nachází v edicích (v užším slova smyslu se jedná se o formu zpřístupnění historických písemných pramenů, pozn. red.). Nejraději užíváme pramenů, vzniklých v době, které se týkají, nebo i pozdějších, opřených o dobré prameny starší. Žádný antický pramen se nám však nedochoval v takzvaném autografu, tak jak jej napsal nebo si nechal opsat třeba historik Hérodotos, Livius nebo Tacitus. Takže se musíme spokojit s pozdějšími, např. středověkými opisy těchto pramenů. Velcí historikové, velcí básníci jich mohou mít desítky a stovky. Některé prameny byly opsány možná též vícekrát, ale dochovaly se v jedné nebo dvou kopiích. Výborným pramenem jsou pro nás kromě děl antických historiků a spisovatelů také dobové nápisy v kameni či jiném trvanlivém materiálu, mince, papyry, dopisy, zákoníky nebo i – světe div se – popsané keramické střepy.
 

Kdo se opisováním rukopisů zabýval?

Co se týče rukopisů antiky, začíná jejich opisování už v 6. století, kdy v Itálii vznikl klášter Vivarium, který založil Cassiodorus, zvaný Senator, a ten poprvé zadal mnichům úkol staré rukopisy opisovat. Některé středověké rukopisy jsou velmi kvalitní, jiné jsou plné chyb, protože leckdo už neuměl latinsky, nevěděl tedy, co opisuje, nebo měl unavené oči, poněvadž samozřejmě nepsal při elektrickém osvětlení. Rukopisy mohly být poškozeny také mechanicky. Nám historikům velmi pomáhá to, že od doby humanismu se ediční činnost, zaměřená na dědictví antiky, velmi rozvinula, hlavně pak ovšem od 19. století, kdy už můžeme mluvit o moderní ediční práci. Editor shromáždí všecky existující rukopisy a porovná je mezi sebou. Vybere ten, který mu připadá nejbližší originálu, jejž samozřejmě nemáme. A hlavně se snaží rekonstruovat rukopis, z kterého všechny ty ostatní, které fyzicky máme, byly opsány. Protože jinou spojnici mezi originálem a tím, co držíme v ruce, nelze najít. Znění, kde se rukopisy liší, dává pod čáru na stránkách do tzv. kritického aparátu. Takže badatel má pak přehled o tom, jak vypadaly všechny dochované rukopisy, jestli v některém nebyly třeba mezery, vpisky, nebyl poškozen např. vlhkostí, myšmi, jestli v něm někdo něco nevymazával a tak dále, a s takovou podobou antických psaných textů pracujeme. Nově se i dnes stále objevují další starověké nápisy, mince nebo papyry, které se často věnují soukromému životu – obsahují např. rodinnou korespondenci, domácí účetnictví, svatební smlouvy.
 

Jak do toho vstupujete vy se svým badatelským přístupem?

Především musíme provádět takzvanou historickou textovou kritiku. Badatel si vždy zjišťuje co nejvíc informací o autorovi: kdy žil, čím byl, protože když někdo píše o válkách, je dobré, má-li vojenské zkušenosti; aby se někdo dostal např. do císařských archivů v Římě, musel být vyšším úředníkem. Důležité je třeba také jakého byl náboženského vyznání, politického přesvědčení, do jaké sociální vrstvy patřil, protože to vše může jeho dílo ovlivnit. Někdy musíme udělat také kritiku filologickou, to znamená sami něco do vydaného rukopisu doplnit nebo jej upravit podle určitých pravidel, aby odstavec nebo věta dávaly smysl. Takže tato práce na nás ještě zbývá, ale hlavně se snažíme pramen interpretovat. Tedy vydobýt z něj nejenom to, co má historik jaksi v prvním plánu, ale i všechno to ostatní – reálie všedního života, autorovo přesvědčení, myšlení, cítění a mravní hodnoty doby, její obavy a úzkosti, poznatky o hospodářství, rodině, vztahu k dětem a podobně. Porovnáváme také různé druhy pramenů mezi sebou (např. vyprávění historika a svědectví nápisů), ale i s poznatky archeologie.


Takže kláštery hrály důležitou roli pro zachování literárních děl, ostatně to je věc všeobecně známá.


Ano, a podobně také třeba dvorské opisovačské školy nebo středověké univerzity, protože tam si také každý musel většinu toho, co potřeboval ke studiu, opsat.


Období počátku christianizace Evropy bylo důležité a předznamenalo celou následující epochu. Jak vnímáte současný „soumrak křesťanství“ v Evropě?

Tzv. soumrak křesťanství v Evropě je zároveň krizí všeobecných hodnot lidství. A toho, že se už málo zdůrazňuje, čím bylo Ježíšovo poselství tak výjimečné. Války a revoluce mění svět a zanechávají za sebou spousty těch, kterým bylo ublíženo a kteří myslí na nové války a převraty. Prostě jo-jo efekt… Ježíš chtěl změnit svět tím, že se vnitřně k lepšímu změní lidé. A dokud k tomuto vnitřnímu přerodu člověka nedojde, je přece křesťanství stále aktuální. Věřím, že nezanikne.
 

Existuje v duchovní rovině něco, co staré civilizace spojuje?

Mohli bychom jít do jihoamerických, středoamerických civilizací, Mezopotámie nebo do Číny a najdeme tam představu o jednotě světa. Všechno souvisí se vším. My k tomu dospěli vědeckým bádáním. Ale už před šesti, sedmi tisíci lety si lidé představovali, že existuje jednota lidí, bohů, zvířat, rostlin. A proto člověk může ovlivňovat takzvaný světový řád a ovlivňuje jej dvěma způsoby. Jednak je to rituál, tedy pravidelné provádění určitých obřadů, a tím druhým způsobem je etické chování, které je stejně tak důležité. Když člověk ublíží jinému člověku, navíc ještě někomu, kdo je mu podřízený nebo se nemůže bránit, má to odezvu v celém vesmíru. Může přijít třeba potopa (vzpomeňme na Bibli), zemětřesení, epidemie, války. Takže lidé měli jakousi představu, že musí být k sobě navzájem dobří a spravedliví, aby udrželi svět, jeho řád, který nám umožňuje žít.

A já si myslím, že to vůbec není tak hloupé, když si uvědomíme, že bychom mohli být dejme tomu spíš skromnější, než usilovat pořád jen o větší a větší zisky, vyšší spotřebu, která ničí planetu. Prospělo by podělit se s chudými, aby ve světě nevznikalo zbytečné napětí. Jet klidně vlakem nebo tramvají, protože to nás opravdu nijak nesnižuje, a může to znamenat méně válečných konfliktů kvůli ropě. A to je vlastně ta zkušenostmi získaná vědomost starých civilizací. Svět je jeden a my na něj působíme tím, jak se k sobě navzájem chováme.
  

Taková úvaha působí na první pohled dost fantasticky, dneska se nám nehodí…

Přesto však takové představy měly praktický dopad. V minulosti byly civilizace hodně hierarchizované, třeba ve starém Egyptě byl král považován za vtělení boha. Jeho úředníci měli jako odznak hůl, kterou mohli potrestat každého svého podřízeného v úřadě, natožpak nějakého obyčejného rolníka. Ale v krutosti jim bránilo to, co si mysleli o boží vůli. Bůh nechce, aby ten, kdo má moc, ubližoval někomu, kdo ji nemá.
 

Většina vašich knih je odborných, i když čtivě napsaných. Celkem jich vyšlo už sedmnáct, včetně těch, na kterých jste se autorsky podílela. Musela jste své profesionální dráze něco obětovat?

Ano, přiznám, že hodně, ale nejsem typ člověka, který by byl profesní dráze ochotný obětovat vše. Mohla bych snad uvést konkrétní případ: Byly jsme kdysi s maminkou u lékaře, a on mi řekl: Máte takové povolání spíš pro muže a nebudete při své práci moct opatrovat svou těžce nemocnou matku. Budete ji muset dát někam do domova důchodců. A já mu odpověděla, že moje matka má jenom jednu dceru, zatímco historikem starověku se může stát i leckdo jiný. Když na to přijde, zůstanu s maminkou doma. Za tři dny umřela. Nedošlo tedy k té nutnosti volby, ale byla jsem skutečně připravená své práce zanechat. Není to věc, kterou bych nedokázala opustit, i když se to, že „pro starověk prostě žiju“ objevilo už i v mém osobním hodnocení.

Cítíte se být více spisovatelkou nebo historičkou?

Myslím, že ve svých beletristických knihách jsem si vycvičila styl, naučila se zřetelně formulovat, co opravdu chci říct, a to mohu dobře zužitkovat i v knihách odborných a populárně odborných.


Není té osamocené práce někdy příliš?

To je. Někdy bych se moc ráda víc věnovala svým přátelům, ale musím jim říct, ono to zase nepůjde, protože přišly korektury článku, které musí být hotové do pondělka. Takže bohužel ano, historikovo bádání může přispívat k samotě.

Co byste změnila, kdyby to šlo? Udělala byste něco ve svém životě jinak?

Těžko říct. Když jsem opustila myšlenku na studium žurnalistiky, myslela jsem, že půjdu studovat češtinu a angličtinu. Byl rok 1972 a na gymnáziu mi oznámili, že je pro mne učitelství nevhodné, protože se „svými názory nemohu prý vychovávat mládež“. Abych si tedy vybrala obor odborný, jinak že doporučení ke studiu nedostanu. Jak už to bývá, šlo spíš o všelijaké sousedské a podobné nevraživosti než o politiku. Vybrala jsem si historii a archeologii; dodnes za to svým nevraživým blízkým nepřátelům blahořečím, a vůbec toho nelituju. (směje se)


To by byla krásná tečka za naším povídáním. Ale pokud ještě chcete něco dodat…

Napadá mě ještě jedna věc, a sice, že o dějiny starověku je dnes opravdu velký zájem. Když se člověk podívá do výloh větších knihkupectví, vždycky tam několik titulů z tohoto období najde. A ten zájem se projevuje i tím, že o přednášky na téma dějin starověku žádají třeba technici nebo přírodovědci a chtějí se také o této epoše vývoje lidstva něco víc dozvědět. Několik rozhovorů o starověku v posledních letech natočila Česká televize, Český rozhlas (v pořadu Meteor , v radiu Wave apod.), dlouhé rozhovory přinesl tisk. Téma starověku se nedávno objevilo i na mezinárodní konferenci TEDx konané v Bratislavě, přičemž mottem těchto konferencí je šíření myšlenek, které stojí za celosvětovou pozornost. Starověk může být aktuální, ať už se ptáme na všelidskou etiku, kolapsy civilizací nebo např. na migrace. Kromě toho se zdá, že lidé pravděpodobně začínají cítit, že technicky a materiálně jsme vybaveni už poměrně dost, a teď je potřeba růst duchovně a lidsky.





Lesní školka a Domškolička ve Vřesovicích

Vřesovice – Lesní mateřskou školku od října loňského roku provozuje spolek Podchřibák ve Vřesovicích. Od ledna zahájil i výuku v Domškoličce pro děti na prvním stupni, které se učí v režimu domácího vzdělávání.

Účelem spolku Podchřibák, který vznikl ve Vřesovicích před šesti lety, je mimoškolní výchova a vzdělávání dětí i dospělých v rámci ekologických aktivit. „Spolek začal pořádat příměstské tábory pro děti v ekologickém duchu, protože v těsné blízkosti obce jsou lesy, příroda. Děti byly nadšené, rodičům se naše aktivity líbily a přišel od nich nápad a žádost na zřízení předškolního zařízení, kam by mohly docházet i neočkované děti, protože běžné školky mohou navštěvovat ze zákona až rok před zahájením povinné školní docházky,“ vysvětluje Dana Slezáčková, která spolu s kolegyní Mgr. Kamilou Hozíkovou na tento nápad posléze přistoupily. V současné době funguje školka Podchřibák od pondělí do čtvrtka od 8 do 15:30 hodin a dochází sem šest dětí ve věku tří až sedmi let. Zázemí našla v prostorné jurtě Lesparku na okraji Vřesovic v chatové oblasti. Jurta je vybavená zařízením, hračkami a pomůckami podobně jako běžná třída školky.

Podle mínění paní Dany se provoz lesní školky od té běžné zase tolik neliší. „Děti si hrají s hračkami, cvičíme, tančíme, zpíváme, hrajeme různé tematické hry, učíme se nové věci, děláme pracovní listy, abychom viděli, jestli si děti něco zapamatovaly, povídáme si a čteme, tvoříme. A venku třeba hrabeme listí nebo čistíme studánku, jezdíme na kole, skáčeme na trampolíně... Rozdíl je v tom, že většinu času trávíme venku, v prostředí Lesparku a okolní přírody. Máme zde vybudováno i krásné dřevěné venkovní hřiště s houpačkami, prolézačkami a dalšími herními prvky, které je u dětí velmi oblíbené,“ popisuje Slezáčková, která vystudovala střední ekonomickou školu, později obor pedagog volného času a volnočasovým aktivitám s dětmi se věnuje již mnoho let. Od mládí se zabývala různými druhy sportů, v současné době působí jako lektorka jógy pro dospělé i děti. „Uvědomila jsem si, že vlastně každý sport z jógy vychází, jóga pozitivně působí na hybnost veškerých kloubů a po čase se cvičením automaticky přichází i zklidnění mysli a vyrovnanost, což je žádoucí v každé době, a dnes obzvlášť,“ podotýká cvičitelka. 

Upozorňuje také na nedostatečnou tělesnou připravenost a fyzickou obratnost, se kterou se setkává u školáků. „Stává se, že žák druhého stupně neumí udělat kotoul, bojí se. Dítě je třeba vhodně motivovat, aby překonalo ten blok… to vyžaduje ale tvořivý individuální přístup učitele, na který v běžných školách se spoustou dětí často není prostor.

Domškoličku, která zahájila činnost s počátkem letošního kalendářního roku, navštěvují nyní tři děti. „Při domácím vzdělávání zodpovědnost za výuku svých dětí přebírají rodiče, my jim pouze zprostředkujeme službu tak, abychom jim jejich úkol usnadnili,“ přibližuje edukační koncept Slezáčková. „Vše probíhá v souladu se stávající legislativou. Záleží nám na tom, aby požadované učivo děti zvládly a měly na konci školního roku penzum znalostí příslušného ročníku, aby mohly bez potíží navázat na jakékoliv jiné škole. Výuka probíhá ale netradičně, učíme se hodně venku. Pokud je teplo, pracujeme venku celý den. Učení prokládáme pohybovými aktivitami, hlava je tak stále okysličená a lépe ukládá nové informace. Třeba přírodověda se přímo v přírodě učí lehce, vše vidíme ve skutečnosti. Potřebné zázemí máme v přístavbě baru Lesparku, který je otevřený jenom o víkendech. Děti nesedí v klasických školních lavicích, ale u společného stolu, nestresuje nás školní zvonek, výuka trvá tak dlouho, jak je potřeba, jednotlivé učební předměty se snažíme vhodně propojovat. Děti k nám chodí od pondělí do čtvrtka v době od 8 do 13 hodin. 

Dvaapadesátiletá Dana Slezáčková pochází ze severní Moravy, ve Vřesovicích žije s rodinou posledních deset let. „Spojení čisté dětské energie a energie lesa je úžasné, z toho ani nemůžete být unavení,“ usmívá se učitelka, i když jedním dechem dodává, že to bývá někdy náročné. Domškolička je určena i dětem, které mají s obvyklým většinovým systémem výuky základních škol problémy, je otevřena pro každého. Měsíční školné činí 3000 Kč. Zájemce pro příští školní rok už mají, ale stále zbývá volná kapacita.

 

Krásné velikonoční svátky!

Malérečka v Praze v průjezdu uličky pod Hradčany.

 

sobota 9. dubna 2022

Jedenadvacetiletý syn zůstal doma na Ukrajině

 Kyjov – Město začalo organizovat kurzy výuky českého jazyka pro ukrajinské uprchlíky. Přihlásilo se 40 zájemců. „Vzhledem k tomuto množství otevřeme dvě skupiny. Výuka bude probíhat dvakrát týdně hodinu, kurz potrvá dva měsíce a povedou ho zkušené pedagožky,“ uvedl tiskový mluvčí města Filip Zdražil.

Devětatřicetiletá Miroslava a osmačtyřicetiletá Olena se na výuku češtiny těší. Do Kyjova přijely z východní Ukrajiny po strastiplné cestě, která se protáhla na pět dní, i se svými dětmi. Jedenadvacetiletý syn Oleny ale zůstal doma. Denně si telefonují se svými muži, kteří trvali na tom, aby odjely s dětmi do bezpečí.

„Sklep nemáme, dům má velká okna, tak jsme stěny obložili pytli s pískem a spávali jsme na chodbě, kde nejsou okna,“ vypráví Miroslava zážitky z válečného stavu ve své zemi. Olena ukazuje mobilní telefon plný výstražných SMS zpráv, sirény se ozývaly několikrát denně. Olena chtěla původně se svým mladším synem cestovat vlakem do Polska, ale mezi lidmi vypukla panika, na nádraží byla hlava na hlavě a do vlaku nebylo možné se dostat. Lidé nepotřebovali jízdenky, mohli odjet zdarma. Daný stav dokumentuje i video, které na místě žena pořídila. Proto uvítala, když se jí naskytla možnost odjet s přítelkyní autem do České republiky, i když jich cestovalo s dětmi pět a auto bylo naloženo osobními zavazadly, takže se sotva vešli. Původně měli namířeno do Prahy, ale dostaly se k nim informace, že je tam plno a situace je na místě obtížná.

V Moskvě mají přátele, ti jsou však pod vlivem Putinovy propagandy a není možné s nimi najít společnou řeč. Obě ženy vystudovaly vysokou školu. Olena umí šít a Miroslava zase ráda pracuje na zahradě. Doufají, že brzy zvládnou jazyk a seženou práci. Jsou připraveny dělat cokoliv, Miroslavě by se líbilo třeba i prodávat rohlíky.

Ukrajinština patří mezi slovanské jazyky a Ukrajinky občas narazí na jazykové výrazy, které je pobaví. Význam některých slov je totiž opačný. Například když se na Ukrajině řekne, že něco „zapacha“ - znamená to česky „voní“. A naopak. Když Ukrajinec poznamená, že něco „voní“, říká, že věc „páchne“, „smrdí“. Také je zarazil častý nápis čerstvé pečivo, protože u nich „čerstvé“ znamená „staré“, „tvrdé“, „zatuchlé“. Ženy to berou s úsměvem a zvykají si na nové skutečnosti. Jsou velmi vděčné za každou pomoc i dobré slovo. Na rodnou Ukrajinu, kde mají příbuzné a zázemí, by se chtěly vrátit co nejdříve, jak jen to bude možné.

„Lidé jsou zde velice laskaví, na úřadech, sousedé v domě, pomáhají nám, jsou k nám vlídní a vstřícní. Jsme jim velmi vděční, nikdy na to nezapomeneme. Děkujeme České republice,“ zdůrazňují s dojetím ženy.

Pomoc Ukrajině pokračuje

V Kyjově je podle oficiálních údajů ubytováno více než šedesát uprchlíků z Ukrajiny a očekávají se další. „Osmnáct lidí bydlí na internátu Střední školy polytechnické, kapacita je zde 34 lůžek. Další asi 80 provizorních lůžek vzniklo v tělocvičně téže střední školy v ulici Václava Bzeneckého. Ta zatím využita nebyla,“ informuje mluvčí města Filip Zdražil.


Město v současné době pozastavilo materiální sbírku na městském úřadě. Lidé byli skutečně štědří. Část věcí putovala na Ukrajinu a zbytek prozatím zůstává v prostorách radnice a bude v případě potřeby využit na podporu uprchlíků ubytovaných v Kyjově a okolí. Pokud poptávka poroste, například s souvislosti s větším přílivem uprchlíků, sbírka bude obnovena.

Akce Vítání jara a guláš party vynesla 7 tisíc korun a majitel lékárny U Zlaté koruny na náměstí pan Jiří Dlouhý věnoval dar ve výši 20 tisíc korun. Tyto prostředky poslouží na nákup humanitárních potřeb, o které požádalo partnerské město Lutsk na Ukrajině.

V pondělí 4. dubna bude městskou radou navrhovaná částka 3 miliony korun na podporu lidí postižených válkou předložena ke schválení kyjovskému zastupitelstvu.

Modrý pruh ukrajinské vlajky symbolizuje nebe a žlutý pruh symbolizuje zralá pšeničná pole.

Marie Polášková vyšívala kroje ještě při petrolejce

Paní Marie Polášková se krojům věnuje celý život.

Skalka, Kostelec – Třiaosmdesátiletá Marie Polášková bydlí celý život v rodném domě ve Skalce u Kyjova. Už čtyřiadvacet let je vdovou, žije sama, a tak má čas a klid na to, aby se věnovala své celoživotní lásce – krojům. Odmalička se dívala mamince, která se kroji zabývala, pod ruky a nic jí nesmělo ujít. Jako malá si ráda hrávala pod stolem, u kterého šila a vyšívala maminka. „Jak jim odpadl kúsek látky nebo teho brokátu, už to bylo moje a šila jsem kroj pro panenky,“ vzpomíná s úsměvem paní Marie. Jeden vyšívaný fěrtůšek pro panenku má od svých dvanácti let, i když ho už částečně musela renovovat. S panenkou si potom hrály i její vnučky.

„Každého kroje nechytí, musí to být daný v tom člověku…“ upozorňuje zkušená žena, pro kterou se stal kroj součástí života. Ještě i dnes se nastrojí do kostela v Ježově příležitostně do stejnokroje. „Cítím se v tom doma,“ říká, „ale už jsem zůstala sama. Už v tom nikdo nechodí.“ Kroj ale za svého mládí nosila běžně a také se v něm vdávala. Měla dvě starší sestry a maminka dbala na to, aby chodily pěkně oblečené a slibovala nejmladší, že ji také nastrojí… „Maminka mně ušila jeden stejnokroj, ale další už jsem si musela ušít sama, maminka brzy zemřela,“ dodává se smutkem v hlase paní Marie.

Neměla snadný život. Po ukončení základní školy začala pracovat v zemědělství, v roce 1958 nuceně vstoupili do vznikajícího JZD. „Tatínek byl podnikavý, podařilo se mu přikoupit půdu, tak to velmi těžce nesl,“ vybavuje si. Vdávala se ve dvaceti letech, vzala si muže o osm let staršího, který pocházel z Milotic. Brzy přišly děti, takže měla na koho šít, protože nabídka konfekce byla v té době mizivá.

Lidový oděv má opravdu ráda a dokáže se o něj kompletně postarat. Kroje šije, vyšívá, přešívá, pere, škrobí, žehlí, prostě chystá. „Kroj se musí umět nosit… musí se umět v tom chodit,“ připomíná. „My starší ženy jsme ještě viděly, co to všecko obnáší, kolik to dá práce, tak jsme si teho aji hleděly… V kroji jsme si nesedaly, aby se nepokrčil, nemačkaly jsme se k sobě, byly jsme na něho opatrní. Dnešní mladí se oblečou do kroje, ale už si neuvědomují, kolik je za tím práce… nedbají a za jeden den je ten kroj pomaly zničený.“

Marie Polášková šije sukně, kordulky, čepce… hlavně součásti ženského severokyjovského kroje, ale pro vnuky ušila i mužský kroj. „Dnešní velikosti jsou úplně jiné, než tomu bylo dřív. Lidé byli menší, daleko drobnější.“ A jestli někdy pokazila nějakou krojovou součást? „Něco se i splete, pak se to musí vypárat. Všecko se musí opravit. Pamatuju si železné žehličky, které se daly nahřát do kamen nebo na plotnu a kolikrát byly i černé… pozdější elektrické žehličky se rády přehřívaly. Dneska už jsou žehličky dokonalé, ale i tak člověk musí dávat pozor a vědět jak na to. Všecko chce svoje. Pamatuju si, že jsem vyšívala ještě při petrolejce. Moje maminka tak všechno dělala, dřív elektrika nebyla,“ vypráví pamětnice.

Na radu i přátelskou besedu k ní chodí několik žen z okolí, které mají o kroje zájem. Jednou z nich je i šestačtyřicetiletá Jana Slezáčková z Kostelce. Paní Jana vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově a před patnácti lety, kdy měla malé děti a zůstala s nimi doma, se dostala k tvorbě krojů. „Stalo se tak díky mému bratrovi, který chodil do Slováckého souboru a řekl o mně svým kamarádům. Tak jsem postupně přešla od šití klasických oděvů k šití lidových krojů. Snažím se, pokud to jde, ušít kroj každému na míru tak, aby se v něm dobře cítil, a to se mi snad díky tomu, co jsem se naučila ve škole, daří,“ přibližuje paní Jana. Šije všechny součásti ženského i mužského severokyjovského kroje. Používá výšivky strojové i ruční, s ruční výšivkou jí pomáhá maminka a sestra. „Strojovou výšivku mi v současné době programuje syn, který studuje v Brně na Masarykově univerzitě obor informatika,“ dodává zručná švadlena s vědomím toho, že strojové výšivky na tradičních lidových krojích mohou budit kontroverze. 

Přítelkyně (zleva) Janu Slezáčkovou a Marii Poláškovou spojuje láska ke krojům.
Jana Slezáčková ukazuje strojovou výšivku.

 

„S lidmi, pro které šiju kroje, mě spojuje láska k lidovým písním a tancům, k místním lidovým tradicím. Jsem vděčná za to, že jsem se narodila právě v tomto kraji, kde jsou lidé dobrosrdeční a mají k sobě blízko. Vážím si všech, kteří věnují spoustu svého volného času k vytváření nádherných vystoupeních na místních folklorních slavnostech a setkáních a rozdávají tak radost dál... a já mohu díky tomu, co dělám, malým kouskem přispět,“ vyznává se Jana Slezáčková.

„Tetička Polášková ze Skalky mě učí škrobit a žehlit kroje, skládat krajku do čepců. Ukázala mi, jak ušít a vyžehlit pávku... Vlastně se stále učím, protože je toho hodně. Dá se to naučit, ale musíte mít velkou trpělivost a musíte to mít rád, pro peníze se to dělat nedá,“ hodnotí paní Jana. „Než vyšiju ručně křížkem límeček na rukávce, tak je to dvaadvacet hodin práce… ale co si možete říct za to… za takový kúsek vyšité látky,“ přizvukuje její starší přítelkyně a učitelka s tím, že za dvacet korun a méně na hodinu by už dneska pracoval skutečně málokdo. „Až potom tetičky nebudou, bude málo těch, kdo budou umět kroje vyspravit a nachystat,“ upozorňuje paní Jana. „Hodně věcí se dá obkúkat. Ale chybama se člověk učí. Člověk musí uvažovat, co s tím dělal a kde se stala chyba. Musí na to dojit,“ radí moudře tetička Polášková.


„Milá paní Polášková, snad ani slovy nejde vyjádřit pocity, které člověk má, když se ocitne ve vaší blízkosti,“ vzkazuje paní Jana. „Vyzařuje z Vás životní moudrost a energie, ale také láska nejen k lidovému kroji, ale i k rodnému kraji, zemi, k lidem. Chtěla bych Vám z celého srdce poděkovat za to, jaká jste a co pro druhé děláte. Děkuji, že jsem Vás mohla poznat,“ dodává paní Jana Slezáčková na adresu paní Marie Poláškové ze Skalky a my se k tomuto krásnému poděkování připojujeme a rádi tlumočíme.