Emilie Ivičičová šije kroje už víc jak třicet let

Emilie Ivičičová šije kroje s láskou.

Čejč – Ručním pracím přišla na chuť už v raném věku, a to především díky své tetičce, která byla tělesně postižená po prodělaném onemocnění dětské obrny a žila se svým bratrem a jeho rodinou ve společné domácnosti. Jako malá s tetou šila na panenky a zalíbilo se jí to. Teta vyšívala ubrusy, prostírání, obrazy i kroje. Šila, háčkovala, pletla. „Hlavu i ruce měla v pořádku a něčím se zaměstnat musela,“ poznamenává jedenasedmdesátiletá Emilie Ivičičová. „Šila sukně a jupky. Všední kroj jako každodenní oděv nosila tetička i maminka.“

Paní Emílie se vyučila v Prostějově dámskou krejčovou. Svoji práci měla ráda. V devadesátých letech se k nám ale dostal ve velkém levný textil z Asie, zakázek ubylo a peněz nebylo nazbyt. A tak když její vnuk, který začínal hrát v dechovce v Šardicích, potřeboval červenice, tedy vyšívané kalhoty ke kroji z červené vlněné látky, paní Emílie se rozhodla, že je zhotoví sama. „Půjčila jsem si jedny a podle nich jsem udělala nové. Nastříhat a ušít nebyl problém, ale mužské kalhoty jsou i bohatě vyšívané a zdobené. A červená barva hodně táhne oči,“ přibližuje úskalí šikovná švadlena i vyšívačka. „Nakreslit vzor na látku se nedá, musíte vyšívat vždycky od oka. Kalhoty jsou i s podšívkou. Není to nic jednoduchého, je to opravdu náročné… “ Ale dokázala to. Dnes už má na svém kontě červenice patery.

Povzbuzena úspěchem nejprve šila krojové součásti pro svou rodinu, jak kdo potřeboval, postupně začala přijímat i zakázky. Kroje mají obě její dcery i všech pět vnuků a vnuček. Šije a vyšívá ženské i mužské kordulky, bílé mužské košile a černé kabátce, rukávce pro ženy, vyšívá i fěrtůšky (zástěrky). „Dělám to ráda, odpočinu si u toho,“ poznamenává žena, která v teplejších měsících roku tráví hodně času prací ve vinohradu. Ale i tato práce ji baví a užívá si pobyt na čerstvém povětří. „Na šití a vyšívání krojů tak zbývají zimní měsíce, ale to je zase méně světla,“ povzdechne si. Materiál nakupuje v nedalekých Brumovicích, brokát, plátno, korálky, malované mašle, vše, co je k šití kroje potřeba se dá nalézt zde na jednom místě.

Velkým svátkem jsou pro paní Emilii červencové hody v Čejči, večerní hodová zábava bývá venku v upraveném parku za kostelem. Pamatuje doby, kdy taneční parket nebyl ještě vydlážděný a lidé tančili i v blátě... „Většinou bývá teplo, ale stalo se, že jsme potřebovali i kabáty,“ vzpomíná. Hodů se zde účastní asi padesátka krojovaných, v sousedních větších Hovoranech se do kroje nastrojí až sto lidí. Švadleny a vyšívačky tohoto jedinečného a nesmírně zdobného lidového oděvu zůstávají skryty v anonymitě a přes svou zručnost a um jde většinou o velmi skromné ženy.

Kordulka mužského kroje v Čejči.

Pro pani Ivičičovou hody znamenají ovšem také veliké pracovní nasazení. „Je potřeba nachystat kroje, vyprat, naškrobit, nažehlit, všecko musí být čisťounké, voňavé. Dnešní maminky už to často neumí. A když děti nebo vnuci stárkovali, pekli jsme koláčky, cukroví, smažili řízky, hory bramborového salátu… všecko muselo být čerstvě připravené,“ zdůrazní ctitelka tradic a tvůrkyně krojové krásy paní Emilie Ivičičová.